Turecká otázka

Bedřich Engels

Turecká otázka

Teprve v poslední době si mohli lidé v západní Evropě a v Americe udělat alespoň poněkud správný úsudek o poměrech v Turecku. Až do řeckého povstání^{^[35]} zůstávalo Turecko prakticky terra incognita^{^[a]} a obecné názory o něm, běžné mezi veřejností, se zakládaly spíš na příbězích z Tisíce a jedné noci než na nějakých historických skutečnostech. Oficiální diplomatičtí zástupci, kteří působili v Turecku, se holedbali přesnějšími znalostmi, ale ani ty nestály za nic, protože žádný z těchto diplomatů se nikdy nesnažil naučit se turecky, jihoslovansky nebo novořecky, takže byli vesměs závislí na zaujatých výkladech řeckých tlumočníků a franckých^{^[b]} obchodníků. Kromě toho si tu tito diplomaté vždycky mohli krátit dlouhou chvíli všemožnými intrikami. Jedinou čestnou výjimkou mezi nimi byl Joseph von Hammer, německý znalec tureckých dějin. Tito pánové se nezajímali ani o lid, ani o zřízení, ani o sociální situaci v zemi; stýkali se jedině se sultánovým dvorem a zejména s fanariotskými Řeky^{^[36]}, lstivými prostředníky mezi oběma stranami, z nichž ani jedna neměla ponětí o skutečných schopnostech, možnostech a prostředcích strany druhé. Tradiční domněnky a názory, založené na tak chatrných informacích, tvořily po dlouhou dobu, a jakkoli je to podivné, tvoří do značné míry i dnes podklad všech akcí západní diplomacie vůči Turecku.

Ale zatímco Anglie, Francie a po dlouhou dobu i Rakousko tápaly v temnotě, snažíce se vymezit svou východní politiku, jiná mocnost je všechny přelstila. V Rusku, které je svými podmínkami, obyčeji, tradicemi a zřízením samo poloasijské, se našlo dost lidí, kteří dovedli pochopit pravý stav a charakter Turecka. Náboženství má Rusko stejné jako devět desetin obyvatelstva evropského Turecka; řeč má téměř shodnou se sedmi milióny tureckých poddaných; díky známé schopnosti Rusů naučit se mluvit cizí řečí, i když ji neovládají dokonale, mohli se ruští agenti, ostatně dobře za tuto práci placení, celkem snadno dokonale seznámit s tureckými poměry. Ruská vláda si tak velmi brzy získala v jihovýchodní Evropě neobyčejně příznivou pozici. Stovky ruských agentů procházely Tureckem a připomínaly řeckokatolíkům, že pravoslavný car je hlavou, přirozeným ochráncem a konečným osvoboditelem utlačované východní církve; a zejména Jihoslovanům připomínaly, že tento imperátor je všemocný car, který dříve či později sjednotí všechny větve velké slovanské rasy pod jedním žezlem a učiní z nich vládnoucí rasu v Evropě. Řeckokatolické duchovenstvo vytvořilo velmi brzy širokou spikleneckou síť k šíření těchto myšlenek. Srbské povstání z roku 1804^{^[37]} i řecké povstání z roku 1821 bylo přímo či nepřímo podníceno ruským zlatem a ruským vlivem. Kdykoli turečtí pašové pozvedli prapor revolty proti ústřední vládě, nikdy tu nechyběly ruské intriky a ruské peníze. A když se tak západní diplomaté už vůbec nebyli s to vyznat v tureckých vnitřních problémech, o jejichž pravé podstatě věděli asi tolik jako o lidech na Měsíci, byla vyhlášena válka, ruská vojska postupovala k Balkánu a od osmanské říše byl odtrhován kus po kuse.

Je pravda, že v posledních třiceti letech se udělalo mnoho pro to, aby veřejnost získala jasnější představu o Turecku. Němečtí filologové a kritikové nás seznámili s tureckými dějinami a literaturou, angličtí usedlíci a obchodníci sebrali bohaté informace o sociálních poměrech v této říši. Ale přemoudří páni diplomaté tím vším pravděpodobně opovrhují a drží se tvrdošíjně tradičních názorů plynoucích ze studia orientálních pohádek a obohacených neméně podivuhodnými báchorkami nejkorumpovanější tlupy řeckých zaprodanců, jaká se kdy vyskytla.

A jaký byl přirozený výsledek? Nevědomost, tupost, neustálé váhání a zbabělost západních vlád umožnily Rusku, aby ve všech základních otázkách vytrvale uskutečňovalo jeden svůj záměr po druhém. Od bitvy u Navarina^{^[38]} až po nynější východní krizi byla činnost západních mocností buď mařena vzájemnými šarvátkami, plynoucími zpravidla ze společné neznalosti východních záležitostí a z malicherné závisti, východnímu nazírání patrně naprosto nepochopitelné — anebo tato činnost přímo sloužila jen ruským zájmům. A tak nejenže Řekové jak v Řecku, tak v Turecku spolu se Slovany vzhlížejí k Rusku jako k svému přirozenému ochránci, ale dokonce i cařihradská vláda, znovu a znovu doháněná k zoufalství tím, že pro své skutečné potřeby a skutečnou situaci nenalézá pochopení u západních diplomatů, kteří si zakládají na tom, že jsou naprosto neschopni udělat si vlastní úsudek o tureckých záležitostech — i sama turecká vláda je pokaždé donucena vydat se na milost Rusku a hledat ochranu u této mocnosti, která otevřeně hlásá své pevné odhodlání zahnat všechny Turky za Bospor a vztyčit svatoondřejský kříž na minaretech Aja Sofia.

Přes všechny diplomatické tradice vzbudilo nakonec toto vytrvalé a úspěšné pronikání Ruska u západoevropských vlád alespoň nejasné a vzdálené obavy z blížícího se nebezpečí. A tyto obavy přivedly na svět velký diplomatický všelék: zachování statu quo v Turecku jako nezbytnou podmínku světového míru. Mnohomluvná nemohoucnost některých soudobých státníků nemohla svou nevědomost a neschopnost doznat účinněji než tímto axiomatem, které sice stále zůstává mrtvou literou, ale za krátké období dvaceti let bylo posvěceno tradicí a je dnes tak úctyhodné a nedotknutelné jako Magna charta krále Jana^{^[39]}. Zachovat status quo! Ovšem, vždyť právě proto, aby byl zachován status quo, podnítilo Rusko Srby k povstání, vymohlo Řekům nezávislost, přivlastnilo si protektorát nad Moldavskem a Valašskem a podrželo si část Arménie! Anglie a Francie nehnuly ani prstem, když se to všechno dělo, a v jediném případě, když se roku 1849 přece jen pohnuly, chtěly poskytnout ochranu nikoli Turecku, nýbrž maďarským emigrantům^{^[40]}. V očích evropských diplomatů a dokonce i evropského tisku záleží celá východní otázka v dilematu: buď Rusové v Cařihradu, nebo zachovat status quo — nic jiného kromě této alternativy je nikdy nenapadne.

Vezměme například londýnský tisk. Vidíme, že „Times“ hájí rozkouskování Turecka a prohlašují, že turecká rasa už není schopna vládnout v tomto nádherném koutu Evropy. Se svou obvyklou obratností „Times“ otevřeně napadají starou diplomatickou tradici statu quo a prohlašují, že v ní nelze pokračovat. Veškerého svého talentu využívají k tomu, aby prokázaly tuto nemožnost z nejrůznějších aspektů a aby získaly sympatie Britů pro nové křižácké tažení proti zbytku Saracénů. Tak nemilosrdný útok na tradičně uznávanou, nesmyslnou frázi, která ještě před dvěma měsíci byla posvátná i pro „Times“, je nesporně záslužná věc. Kdo však tento list zná, ví také, že tato nezvyklá smělost slouží přímo zájmům Ruska a Rakouska. Na stránkách „Times“ se sice správně tvrdí, že je naprosto nemožné udržet Turecko v dnešním stavu, ale tato premisa slouží jedinému cíli: připravit britskou veřejnost a celý svět na chvíli, až se hlavní bod závěti Petra Velikého^{^[41]}, dobytí Bosporu, stane hotovou věcí.

Opačný názor zastává orgán liberálů „Daily News“. „Times“ alespoň postřehly nový a správný rys východní otázky, a pak ho zaujatě překroutily. Naproti tomu na stránkách liberálního listu panuje sice zdravý rozum, ale pouze jakýsi kuchyňský rozum, který nevidí přes práh vlastního domu. Tento list si jasně uvědomuje, že rozkouskování Turecka za dnešních okolností přivede nutně Rusy do Cařihradu, a to že by bylo pro Anglii velké neštěstí; že by to ohrozilo světový mír, zničilo černomořský obchod a donutilo Brity k dalšímu vyzbrojování námořních základen a loďstva ve Středozemním moři. Proto se „Daily News“ horlivě snaží vyvolat v britské veřejnosti rozhořčení a obavy. Což by rozdělení Turecka nebylo stejným zločinem jako rozdělení Polska? Což nemají křesťané větší náboženskou svobodu v Turecku než v Rakousku a v Rusku? Což není turecká vláda shovívavá a otcovská, což nepovoluje různým národům, vyznáním a sdružením, aby si po svém řídily své záležitosti? Což není Turecko učiněný ráj ve srovnání s Rakouskem a Ruskem? Což tam není život a majetek bezpečný? A není snad britský obchod s Tureckem větší než s Ruskem a Rakouskem dohromady a nezvětšuje se každým rokem? A pak následují chvalozpěvy, jimiž „Daily News“, pokud jsou chvalozpěvů schopny, opěvují Turecko, Turky a všechno turecké, že to až musí být mnohým z jejich čtenářů docela nepochopitelné.

Klíč k tomuto podivnému nadšení pro Turky je možno nalézt v dílech ctěného pana poslance Davida Urquharta. Tento gentleman, rodem Skot, se středověkými a patriarchálními vzpomínkami na domov a s moderním vzděláním civilizovaného Angličana nejprve tři roky bojoval v Řecku proti Turkům, pak se ale dostal do jejich země a byl první, koho okouzlili. Náš romantický skotský horal se znovu cítil jako doma v horských stržích Pindu a Balkánu a jeho práce o Turecku, třebaže obsahují mnoho cenných informací, lze shrnout ve tři paradoxy, formulované téměř doslova takto: Kdyby pan Urquhart nebyl britským poddaným, byl by rozhodně nejraději Turkem; kdyby nebyl presbyteriánský kalvinista, nevyznával by jinou víru než islám; a za třetí, Británie a Turecko jsou jediné dvě země na světě s opravdovou samosprávou a občanskou a náboženskou svobodou.Týž Urquhart se později stal nejvčtší autoritou ve východní otázce pro všechny anglické liberály, kteří nesouhlasí s Palmerstonem, a právě on zásobuje „Daily News“ materiálem k jejich chvalozpěvům na Turecko.

Jediný argument, který zaslouží, abychom se kvůli němu na chvíli zabývali těmito názory na východní otázku, je: „Tvrdí se, že Turecko je v rozkladu; kde však vidíte ten rozklad? Což se v Turecku rychle nešíří civilizace a nerozvíjí obchod? Tam, kde nevidíte nic jiného než rozklad, vykazují naše statistiky pokrok.“ Bylo by však velkým klamem připisovat zásluhy o vzrůst černomořského obchodu pouze Turecku. A právě to se tu činí, stejně jako kdyby někdo chtěl měřit obchodní a průmyslovou zdatnost Holandska objemem jeho vývozu a dovozu, třebaže je známo, že z devíti desetin jde o pouhý tranzit, neboť přes Holandsko je přístupná většina Německa. To, co by v případě Holandska každý statistik ihned označil za neobratný trik, snaží se teď v případě Turecka celý britský liberální tisk i s učeným „Economistem“ předkládat veřejnosti jako hodnověrnou skutečnost. A pak, kdo se v Turecku zabývá obchodem? Rozhodně ne Turci. Jejich způsob provozování obchodu, když ještě žili původním kočovným životem, spočíval v olupování karavan, a nyní, když jsou poněkud civilizovanější, spočívá ve vybírání nejrůznějších svévolných a tíživých poplatků. Všechen obchod provozují Řekové, Arméni, Slované a Západoevropané, usedlí ve velkých námořních přístavech, a ti naprosto nemají proč děkovat tureckým bejům a pašům za to, že jej mohou provozovat. Kdyby byli z Evropy odstraněni všichni Turci, obchod tím nijak neutrpěl. A pokud jde o pokrok ve všeobecné civilizaci, kdo je nositelem tohoto pokroku ve všech částech evropského Turecka? Rozhodně ne Turci, neboť těch je málo, jsou příliš roztroušeni a těžko lze říci, že jsou usídleni jinde než v Cařihradě a ve dvou či třech malých venkovských oblastech. Skutečnou oporou veškeré civilizace, která do země opravdu proniká, je řecká a slovanská buržoazie ve městech a obchodních střediscích. Tato část obyvatelstva neustále rozmnožuje své bohatství a vliv, zatímco Turci jsou stále víc zatlačováni do pozadí. Kdyby neměli monopol na civilní a vojenskou správu, brzy by vymizeli. Tento monopol je však do budoucna neudržitelný; jejich moc se tak přemění v nemohoucnost a zůstane z ní jen schopnost brzdit pokrok. Turků se bude vskutku třeba zbavit. Tvrdit však, že nemohou být odstrančni jinak než tím, že na jejich místo přijdou Rusové a Rakušané, je totéž jako tvrdit, že nynější politické složení Evropy potrvá navěky. A kdo by chtěl něco takového tvrdit?

Napsal B. Engels koncem března 1853
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3746 z 19. dubna 1853

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — neznámou zemí. (Pozn. red.)

b — tj. západoevropských. (Frankové — označení pro obyvatele západní Evropy, rozšířené na Blízkém východě.) (Pozn. red.)

35 Jde o řecké povstání, které vypuklo na jaře roku 1821. Zosnovaly je tajné společnosti řeckých vlastenců — hetairie. Signálem k povstání byl přechod oddílu Alexandra Ypsilantiho — řeckého důstojníka v ruských službách, který stál v čele jedné hetairie v Oděse — v březnu 1821 přes Prut do podunajských knížectví, odkud se chtěl dostat do Řecka. Tažení Ypsilantiho oddílu se nezdařilo, ale bylo podnětem k masovému povstání téměř v celém Řecku. V lednu 1822 vyhlásilo Národní shromáždění, svolané do Epidauru, nezávislost Řecka a schválilo ústavu. Turecký sultán nebyl s to vypořádat se s řeckým povstáním vlastními silami, a proto povolal na pomoc svého vazala, egyptského pašu Muhammada Alího, jehož vojsko pod velením Ibráhíma paši přepadlo Moreu (Peloponnésos) a všude bestiálně vraždilo řecké obyvatelstvo. Když povstání začalo, mocnosti Svaté aliance, zejména carské Rusko, byly ostře proti němu. Ale obrovské sympatie, které boj Řeků všude vyvolával, a hlavně možnost využít tohoto boje k upevnění vlastního vlivu na jihu Balkánského poloostrova přiměly Anglii, carské Rusko a Francii k tomu, že uznaly Řecko jako válčící stranu a poslaly mu vojenskou pomoc. Rozhodující význam pro vydobytí řecké nezávislosti mělo vítězství Ruska v rusko-turecké válce z let 1828— 1829; Turecko bylo donuceno uznat Řecko jako samostatný stát. Avšak z rozhodnutí vládnoucích kruhů evropských velmocí byl řeckému lidu vnucen reakční monarchický režim.

36 Fanarioté — bohatí a urození Řekové, žijící ve čtvrti Fanar v Cařihradu, většinou potomci byzantských šlechtických rodů. Díky svému bohatství a politickým stykům zastávali vysoká místa ve správě osmanské (otomanské) říše.

37 Srbské povstání z roku 1804 bylo velmi důležitým mezníkem v dějinách staletého národně osvobozeneckého boje srbského národa proti nadvládě tureckých feudálů. Bezprostředním podnětem k povstání byl masakr srbského obyvatelstva, spáchaný tureckými janičáry. V únoru 1804 povstaly k boji proti tureckým okupantům široké masy srbského lidu, vedené představitelem venkovské buržoazie, bývalým hajdukem Djordjem Petrovičem (Karadjordje, tj. Černý Jiří). Srbskému hnutí značně pomohly úspěšné akce ruské armády na Balkáně za rusko-turecké války z let 1806—1812. Za této války si Srbové, jimž se podařilo vyhnat turecké okupanty, vytvořili v roce 1811 vlastní státní správu. Podle bukurešťské smlouvy z roku 1812 mělo Turecko poskytnout Srbsku autonomii v záležitostech vnitřní správy. Sultán však využil vpádu Napoleonovy armády do Ruska a porušil smlouvu; roku 1813 vyslal do Srbska trestní výpravu a znovu tam na čas nastolil svou vládu. Po dalším vítězném povstání Srbů v roce 1815 a s diplomatickou pomocí Ruska bylo však turecké jařmo svrženo a po rusko-turecké válce z let 1828—1829 bylo Turecko donuceno uznat zvláštním sultánovým fermanem z roku 1830 autonomii (faktickou nezávislost) Srbska.

38 Bitva u Navarina (Navarino, dnes Pylos — město a přístav v Řecku) byla svedena 20. října 1827 mezi turecko-egyptským loďstvem a spojenými eskadrami anglickou, francouzskou a ruskou pod velením anglického admirála E. Codringtona; evropské velmoci poslaly své eskadry do řeckých vod, aby zasáhly do války mezi Tureckem a řeckými povstalci. Když turecké velení odmítlo zastavit hromadné vraždění řeckého obyvatelstva, rozpoutala se bitva, která skončila úplnou porážkou turecko-egyptského loďstva; urychlila také propuknutí rusko-turecké války z let 1828—1829, v níž Rusko zvítězilo. V bitvě u Navarina se vyznamenala ruská eskadra, zejména vlajková loď „Azov“, jíž velel M. P. Lazarev.

39 Magna charta libertatum (Velká listina svobod) — listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření velcí feudálové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, kterou král podepsal 15. června 1215, omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala určité ústupky rytířům a měšťanům; hlavní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, charta žádná práva nepřinesla.

40 Tím se myslí postoj západních velmocí vůči požadavku ruské a rakouské vlády, aby jim Turecko vydalo maďarské emigranty, účastníky revoluce v Uhrách. Turecká vláda chtěla emigrantů využít k reorganizaci a posílení armády, a proto tento požadavek odmítla. Konflikt se vyhrotil, když do něho zasáhly západní velmoci, které se rozhodly postavit se proti Rusku, protože se obávaly vzrůstu jeho vlivu na Blízkém východě a ve střední Evropě. Anglická vláda poslala do Dardanel svou eskadru. Mikuláš I. musel ustoupit, odvolat svůj požadavek o vydání emigrantů a spokojit se s příslibem turecké vlády, že emigranti budou z Turecka vypovězeni.

41 „Závěť Petra Velikého“ — podvržená listina, které západoevropští politikové a publicisté používali k protiruské propagandě. O tom, že existuje tato „závěť“, se rozšířily na Západě pověsti už v roce 1797; roku 1812 byl obsah této domnělé závěti vyložen v knize francouzského autora Lesueura „O růstu ruského státu od jeho vzniku až do začátku 19. století“, a roku 1836 v Gaillardetově knize „Paměti rytíře dʼEon“ byla tomuto falzifikátu dána forma dokumentu. V době, kdy žili Marx a Engels, panovalo v západní Evropě přesvědčení, že jde o pravý dokument.