Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Berlínské spiknutí

Londýn, v pátek 1. dubna 1853

Konečně se páté z „velmocí“, Prusku, poštěstilo přispět svým dílem k velkým odhalením rakouské policie o „demagogických rejdech“ revolucionářů.[42]

„Vláda,“ ujišťují nás její oficiální orgány, „získala důkazy, že vůdcové demokratické strany byli neustále ve styku s revoluční propagandou, a proto nařídila, aby 29. března byly v Berlíně provedeny domovní prohlídky; podařilo se jí zatknout 40 osob, mezi nimi Streckfusse a bývalé poslance pruského Národního shromáždění Berendse, Waldecka atd. Domovní prohlídky byly provedeny v bytech osmdesáti osob podezřelých z účasti na spiknutí. Byly nalezeny zbraně a střelivo.“

Pruská vláda se nespokojila s tím, že tyto „ohromující skutečnosti“ uveřejnila ve svých oficiálních orgánech, nýbrž považovala za vhodné sdělit je telegraficky britskému ministerstvu zahraničních ved.

Abychom odhalili tajemství této nové policejní frašky, musíme se vrátit poněkud zpět. Dva měsíce po Bonapartově státním převratu se spikli berlínský policejní president Hinckeldey a jeho podřízený policejní rada Stieber; Hinckeldey se chtěl stát pruským Maupasem a Stieber pruským Pietrim. Snad jim nedala spát pověstná všemohoucnost francouzské policie. Hinckeldey se obrátil na ministra vnitra pana von Westphalen a snažil se tomuto omezenému a fanatickému reakcionři namluvit (pan von Westphalen je můj švagr a měl jsem dost příležitosti poznat jeho duševní schopnosti), že je nutné soustředit všechnu policejní moc pruského státu v rukou berlínského policejního presidenta. Tvrdil, že má-li policie být pružnější, musí být nezávislá na ministru vnitra a svěřena výhradně jemu. Ministr von Westphalen je představitelem ultrapruské aristokracie, zatímco ministerský předseda von Manteuffel je představitelem staré byrokracie. Jsou to soupeři, a proto se ministrovi von Westphalen Hinckeldeyův nápad zalíbil — třebaže zřejmě omezoval pravomoc jeho vlastního ministerstva — jako prostředek, jak zasadit ránu soupeři, jehož bratr, pan von Manteuffel, byl přednostou odboru v ministerstvu vnitra a byl pověřen právě dohledem nad celou policií. Pan von Westphalen proto příslušný návrh předložil státní radě, které předsedá sám král[a].

Diskuse byla velmi rozhořčená. Manteuffel, podporován Pruským princem, se postavil proti plánu na zřízení nezávislého ministerstva policie. Král se k návrhu pana von Westphalen přikláněl a uzavřel diskusi šalamounským výrokem, že podle Bonapartova příkladu zřídí ministerstvo policie, „přesvědčí-li ho fakta o nutnosti takového kroku“. Nuže, Hinckeldey a Stieber si vybrali případ kolínských komunistů, aby tato fakta dodali. Hrdinské činy těchto mužů za kolínského procesu[43] jsou vám známy. Po skončení tohoto procesu se pruská vláda rozhodla povýšit usvědčeného křivopřísežníka Stiebera, jenž byl vypískáván, kdykoli se objevil na kolínské ulici, na kolínského policejního ředitele. Avšak pan Bethmann Hollweg a jiní slušnější konzervativní poslanci porýnského Pruska zasáhli a upozornili ministry, že takováto vyložená urážka veřejného mínění v provincii by mohla mít velmi neblahé následky v době, kdy Bonaparte pošilhává po přirozených hranicích Francie[44]. Vláda ustoupila a spokojila se tím, že odměnou za křivé přísahy spáchané v Kolíně a za krádeže spáchané v Londýně jmenovala Stiebera berlínským policejním ředitelem. Tím to však skončilo. Nebylo možné splnit Hinckeldeyovo přání a zřídit pro něho nezávislé ministerstvo policie na základě kolínského procesu. Hinckeldey a Stieber vyčkávali vhodné příležitosti. Naštěstí propuklo povstání v Miláně. Stieber dal okamžitě zatknout dvacet osob v Berlíně. Bylo to však příliš směšné, než aby se na základě toho daly podniknout další akce. Pak ale přišel Libényiův atentát, a to už byl král rozhodnut. Zmocnily se ho hrozné obavy a pochopil, že je nutné zřídit nezávislé ministerstvo policie; Hinckeldeyovy sny se splnily. Královský výnos z něho učinil pruského Maupase, zatímco bratr pana von Manteuffela podal demisi. Ale největší překvapení této komedie mělo teprve přijít. Sotva se Hinckeldey ujal své nové hodnosti, bylo odhaleno „velké berlínské spiknutí“. Spiknutí bylo tedy zkonstruováno výslovně k tomu účelu, aby se dokázalo, jak nepostradatelný je Hinckeldey. Byl to jeho dárek slabomyslnému králi z vděčnosti za nově získanou policejní samovládu. Hinckeldeyův pobočník, mazaný Stieber, který už v Kolíně objevil, že všechny dopisy končící slovy „pozdrav“ a „bratrství“ jsou neomylným důkazem komunistického spiknutí, učinil nyní objev, že v Berlíně se už delší dobu vyskytují v hrozivém množství „kalabrijské klobouky“ a že kalabrijský klobouk je nepochybně „smluveným znamením“ revolucionářů. Povzbuzen tímto důležitým objevem dal Stieber 18. března zatknout několik osob, hlavně dělníky a cizince, a obvinil je z nošení kalabrijských klobouků. 23. března byla provedena domovní prohlídka u Karla Deliuse, magdeburského obchodníka a bratra poslance druhé sněmovny, který měl rovněž neblahou zálibu v kalabrijských kloboucích. Konečně, jak jsem vás informoval na počátku tohoto článku, 29. března byl proveden v Berlíně velký coup dʼétat[b] proti kalabrijským kloboukům. A každý, kdo je trochu informován o bezzubé opozici Waldecků, Berendsů a spol., ten se zasměje „zbraním a střelivu“, které byly nalezeny u těchto velmi krotkých Brutů.

Přestože se však tato policejní komedie, sehraná pro osobní zájmy pánů Hinckeldeye a Stiebera, zdá nicotná, není přece jen tak docela bezvýznamná. Pruskou vládu přivádí k zoufalství pasívní odpor, na který všude naráží. Větří závan revoluce uprostřed zdánlivé netečnosti. Zoufale si přeje, aby tento přízrak nabyl hmatatelné podoby, a pociťuje úlevu ve svých hrůzných předtuchách pokaždé, kdykoli policie dodá jejím všudypřítomným, leč neviditelným nepřátelům reálnou podobu. Útočí na ně, bude na ně dále útočit, dokud se jí nepodaří přeměnit pasívní odpor lidu v aktivní.


Napsal K. Marx 1. dubna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3745 z 18. dubna 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Bedřich Vilém IV. (Pozn. red.)

b — státní převrat. (Pozn. red.)


42 Tím jsou míněny akce rakouské policie ve spojitosti s milánským povstáním a atentátem, který spáchal Maďar János Libényi na rakouského císaře Františka Josefa v únoru 1853. Tyto události si rakouské úřady vzaly za záminku k hromadnému zatýkání a k zuřivému soudnímu stíhání osob podezřelých z účasti na protivládních spiknutích a na maďarském a italském národně osvobozeneckém hnutí.

43 Kolínský proces proti komunistům (4. října až 12. listopadu 1852) byl provokační proces, zorganizovaný pruskou vládou. Před soud bylo postaveno 11 členů mezinárodní komunistické organizace, Svazu komunistů (1847—1852), obžalovaných ze „spiknutí majícího charakter velezrady“. Jako üsvědčujícího materiálu bylo použito falešné „originální knihy zápisů“ ze schůzí ústředního výboru, kterou sestavili pruští policejní agenti, a dalších falzifikátů a také dokumentů, které policie ukradla dobrodružné Willichově a Schapperově frakci, vyloučené ze Svazu komunistů. Sedm obžalovaných bylo na základě podvržených dokladů a křivých svědectví odsouzeno k pevnostnímu vězení na 3 až 6 let. Marx a Engels v plné míře odhalili tyto provokační akce organizátorů procesu a hnusné metody, kterých použil pruský policejní stát proti mezinárodnímu dělnickému hnutí (viz Engelsův článek „Nedávný proces v Kolíně“ a Marxovu brožuru „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“, Spisy 8, zde a zde)

44 Marx má na mysli nároky Ludvíka Bonaparta na levý břeh Rýna, který představitelé francouzských vládnoucích kruhů už v 17. století nazývali „přirozenou hranicí“ Francie na východě.