Karel Marx



Odhalení o kolínském procesu proti komunistům[286]


Napsal K. Marx
koncem října až začátkem prosince 1852
Vyšlo jako brožura „Enthüllungen
über den Kommunisten-Prozess zu Köln“,
Basilej 1853
  Podle textu vydání z roku 1885,
porovnaného s vydáními
z roku 1853 a 1875
Přeloženo z němčiny



I. Úvodem
II. Dietzův archív
III. Chervalovo spiknutí
IV. Originální kniha zápisů
V. Průvodní dopis k „Rudému katechismu“
VI. Willichova a Schapperova frakce
VII. Rozsudek



I
Úvodem

10. května 1851 byl v Lipsku zatčen Nothjung a brzy potom Bürgers, Röser, Daniels, Becker a další. 4. října 1852 byli zatčení postaveni před kolínskou porotu pro „velezrádné spiknutí“ proti pruskému státu. Vyšetřovací vazba — samovazba — trvala tedy asi jedenapůl roku.

Při Nothjungovu a Bürgersovu zatčení se našly „Manifest Komunistické strany“, „Stanovy Svazu komunistů“ (společnosti pro propagaci komunismu), dvě provolání ústředního výboru tohoto Svazu[287] a konečnč několik adres a tiskovin. Když bylo již osm dní známo, že byl zatčen Nothjung, došlo k domovním prohlídkám a k zatýkání v Kolíně. Bylo-li tedy ještě co nalézt, jistě to mezitím zmizelo. A policie opravdu ulovila jen několik bezvýznamných dopisů. Za půldruhého roku, když zatčení konečně stáli před porotou, nebyl bona fide[a] materiál obžaloby bohatší ani o jediný dokument. Všechny úřady pruského státu — ujišťuje prokuratura (zastoupená von Seckendorfem a Saedtem) — vyvíjely však nejusilovnější a nejvšestrannější činnost. Čím se tedy zabývaly? Nous verrons![b]

Pro neobvyklou délku vyšetřovací vazby se hledaly nejdůmyslnější důvody. Nejprve se říkalo, že saská vláda nechce vydat Bürgerse a Nothjunga Prusku. Kolínský soud se marně domáhal jejich vydání u vlády v Berlíně, vláda v Berlíně marně u saských úřadů. Avšak saský stát se přece jen dal obměkčit. Bürgers a Nothjung byli vydáni. V říjnu 1851 se konečně dospělo tak daleko, že spisy byly v rukou obžalovacího senátu kolínského apelačního soudu. Obžalovací senát rozhodl, že „není objektivní skutkové podstaty pro obžalobu a — vyšetřování musí proto začít znovu“. Mezitím podnítil služební horlivost soudů právě vydaný disciplinární zákon, umožňující pruské vládě odstranit každého soudního úředníka, který se jí znelíbí. Tentokrát byl tedy proces zastaven proto, že nebylo skutkové podstaty. V příštím porotním čtvrtletí se musel odložit proto, že skutkové podstaty bylo příliš mnoho. Spisů jsou prý takové stohy, že je žalobce nemůže zpracovat. Žalobce je konečně zpracoval, zatčeným byl doručen obžalovací spis, začátek přelíčení stanoven na 28. července. Mezitím však onemocněl policejní ředitel Schultz, hlavní hybná páka vlády v procesu. Na Schultzovo zdraví museli obžalovaní sedět další tři měsíce. Schultz naštěstí zemřel, obecenstvo bylo až netrpělivé, vláda musela zvednout oponu.

Po celé toto údobí zasahovalo kolínské policejní ředitelství, berlínské policejní presidium, ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra neustále do průběhu vyšetřování, tak jako později zasahoval jejich důstojný zástupce Stieber jako svědek do veřejného přelíčení v Kolíně. Vládě se podařilo sestavit porotu, jaká v análech Porýnské provincie nebyla dosud zaznamenána: vedle příslušníků vysoké buržoazie (Herstadt, Leiden, Joest) městští patricijové (von Bianca, von Rath), krautjunkeři (Häbling von Lanzenauer, baron von Fürstenberg atd.), dva pruští vládní radové, z nich jeden královský komoří (von Münch-Bellinghausen) a konečně jeden pruský profesor (Kräusler). V této porotě byly tedy zastoupeny všechny třídy, které v Německu vládnou, a jedině ony.

Zdálo se, že s touto porotou může jít pruská vláda přímo za svým cílem a inscenovat prostě tendenční proces. Dokumenty, které byly zabaveny u Bürgerse, Nothjunga a dalších a které oni sami uznali za pravé, sice žádné spiknutí nedokazovaly; nedokazovaly vůbec žádný čin, o němž se mluví v Code pénal[288] dokazovaly však, a to nezvratně, nepřátelství obžalovaných vůči existující vládě a existující společnosti. Co zanedbal rozum zákonodárce, mohlo napravit svědomí porotců. Což to nebyla lest, že obžalovaní projevili své nepřátelství vůči existující společnosti tak, že se při tom nijak neprovinili proti paragrafům zákoníku? Přestává být nemoc nakažlivá proto, že chybí v názvosloví policejního zdravotního řádu? Kdyby se byla pruská vláda omezila na to, aby z materiálu, který skutečně měla, dokázala škůdcovství obžalovaných, a kdyby se byla porota omezila na to, aby je odsoudila, a tím zneškodnila, kdo by byl mohl vládě a porotě něco vytknout? Jen bláhový fantasta, neboť jen ten si ještě může myslet, že pruská vláda a třídy vládnoucí v Prusku mají dost síly, aby si mohly dovolit ponechat volné pole i svým nepřátelům, pokud se omezují na diskusi a propagandu.

Pruská vláda si však sama odřízla přístup k této široké, vyšlapané cestě politických procesů. Neobvyklé průtahy s procesem, přímé zásahy vlády do průběhu vyšetřování, tajuplné narážky na neslýchané hrůzy, chvástání o spiknutí, jehož sítě obetkávají Evropu, a hanebně surové zacházení s vězni nafoukly proces tak, že se z něho stal monstreproces, upoutaly na něj pozornost evropského tisku a vystupňovaly podezíravou zvědavost veřejnosti na nejvyšší míru. Pruská vláda se sama přivedla do situace, za níž obžaloba musela, aby se neřeklo, důkazy přinášet a porota, aby se neřeklo, důkazy žádat. Porota sama stála před jinou porotou, před porotou veřejného mínění.

Chtěla-li vláda odčinit první přehmat, musela se dopustit druhého. Policie, která při vyšetřování působila jako vyšetřující soudce, musela při přelíčení vystupovat jako svědek. Vedle obvyklého žalobce musela vláda postavit neobvyklého, vedle prokuratury policii, vedle Saedtů a von Seckendorfů takové Stiebery s jejich Wermuthy, Greify a Goldheimy.[c] Zásah třetí státní moci před soudem byl teď nezbytný — aby právní žaloba mohla díky zázračným činům policie dostávat fakta, za jejichž stíny se marně honila. Soud pochopil tuto situaci tak dobře, že předseda, soudce a prokurátor postupovali s nejchvalitebnější odevzdaností svou úlohu střídavě policejnímu radovi a svědku Stieberovi a neustále se za něho schovávali. Než si však posvítíme na tato odhalení policie, na nichž spočívá „objektivní skutková podstata“, kterou obžalovací senát nedokázal najít, ještě jednu poznámku.

Z listin, které byly zabaveny u obžalovaných, i z jejich vlastních výpovědí vyšlo najevo, že existovala německá komunistická společnost, jejíž ústřední výbor měl původně sídlo v Londýně. 15. září 1850 se tento ústřední výbor rozštěpil. Většina — obžalovací spis ji nazývá „Marxovou stranou“ — přeložila sídlo ústředního výboru do Kolína nad Rýnem. Menšina — kterou kolínští později ze Svazu vyloučili — se ustavila jako samostatný ústřední výbor v Londýně a založila tam a na kontinentě sonderbund[289]. Tuto menšinu a její přívržence nazývá obžalovací spis „stranou Willichovou a Schapperovou“.

Saedt a von Seckendorf tvrdí, že rozštěpení londýnského ústředního výboru vyvolaly ryze osobní rozepře. Dlouho před Saedtem a von Seckendorfem šířil už mezi londýnskou emigrací nejhanebnější pomluvy o důvodech rozkolu „rytířský Willich“ a prostřednictvím pana Arnolda Ruga — tohoto pátého kola u státního vozu evropské demokracie „středu“[290] — a jiných podobných lidí, kteří se ochotně propůjčovali k úloze stok, jimi zaplavoval německý a americký tisk. Demokracie pochopila, jak si usnadnila vítězství nad komunisty, když z nouze obsadila úlohu představitele komunistů „rytířským Willichem“. A „rytířský Willich“ zase pochopil, že „Marxova strana“ nemůže odhalit důvody rozkolu, nechce-li prozradit tajnou společnost v Německu a vydat především kolínský ústřední výbor otcovské péči pruské policie. Teď se už okolnosti změnily, a proto citujeme několik míst z posledního zápisu londýnského ústředního výboru z 15. září l850.[d]

V odůvodnění svého návrhu na rozdělení praví Marx mimojiné doslovně: „Menšina nahrazuje kritický názor dogmatickým, materialistický názor idealistickým. Místo skutečných poměrů stává se jí hybnou pákou revoluce pouhá vůle. Říkáme-li my dělníkům: Musíte prodělat patnáct, dvacet, padesát let občanských válek a bojů mezi národy, abyste změnili nejen poměry, nýbrž abyste se změnili sami a naučili se politicky vládnout, říkáte vy naopak: ‚Musíme se dostat k moci hned — nebo si můžeme rovnou lehnout za pec.‘ Upozorňujeme-li my zvlášť německé dělníky na nevyvinutost německého proletariátu, pochlebujete vy nejneomalenějším způsobem národním citům a stavovským předsudkům německého řemeslníka, což je ovšem populárnější. Demokraté povyšují na svátost slovo lid, vy děláte totéž se slovem proletariát. Vy, stejně jako demokraté, podstrkujete revoluční frázi na místo revolučního vývoje“ atd. atd.

Pan Schapper řekl v odpovědi doslovně:

„Názor, který zde napadáte, jsem vyslovil — jdu prostě do toho s nadšením. Jde o to, zda budeme na začátku srážet hlavy my, nebo zda budou srážet hlavy nám.“ (Schapper dokonce sliboval, že za rok, tedy 15. září 1851, bude už bez hlavy.) „Ve Francii přijdou ke slovu dělníci, a tím v Německu my. Kdyby toho nebylo, lehl bych si ovšem za pec a mohl bych se mít docela jinak. Přijdeme-li ke slovu, bude v naší moci učinit taková opatření, abychom zajistili vládu proletariátu. Trvám fanaticky na tomto názoru — ale ústřední výbor chtěl opak“ atd. atd.

Jak vidět, nerozštěpil se ústřední výbor z důvodů osobních. Stejně nesprávné by však bylo mluvit o zásadních neshodách. Willichova a Schapperova strana si nikdy nedělala nárok na čest mít vlastní myšlenky. Přiznat je jí možno jen to, že si po svém vyložila cizí myšlenky, udělala si z nich články víry a osvojila si je jako frázi. Neméně nesprávné by bylo ztotožnit se s obžalobou a označit Willichovu a Schapperovu stranu za „stranu činu“ — ledaže bychom činem rozuměli zahálku, která se zastírá boucháním do stolů v hospodě, vylhanými spiknutími a jalovými spojeními udržovanými jen naoko.


II
Dietzův archív

„Manifest Komunistické strany“, který se u obžalovaných našel, který byl vydán před únorovou revolucí a byl už po léta na knižním trhu, nemohl být ani svou formou, ani svým určením programem nějakého „spiknutí“. Zabavená provolání ústředního výboru se zabývala výhradně poměrem komunistů k budoucí vládě demokracie, tedy nikoli vládou Bedřicha Viléma IV. Konečně stanovy byly stanovami tajné propagační společnosti, ale pro tajné společnosti Code pénal žádné tresty neuvádí. Za konečný cíl této propagandy se prohlašuje rozbití existující společnosti. Ale pruský stát už jednou zašel a může zajít ještě desetkrát a definitivně, aniž se zkřiví existující společnosti jediný vlas. Komunisté mohou pomáhat urychlit proces rozkladu buržoazní společnosti, a přesto ponechat rozložení pruského státu této buržoazní společnosti. Kdyby si někdo kladl za bezprostřední cíl svržení pruského státu a jako prostředek k tomu by hlásal rozbití společnosti, podobal by se onomu bláznivému inženýru, který chtěl vyhodit do povětří svět, aby odklidil z cesty smetiště.

Byl-li však konečným cílem Svazu společenský převrat, byla mu nutně prostředkem politická revoluce, a společenský převrat v sobě zahrnuje převrat pruského státu právě tak nutně jako musí zemětřesení rozmetat kurník. Obžalovaní prostě vycházeli z rouhavého názoru, že nynější pruská vláda padne i bez nich. Svaz tedy nezaložili, aby svrhli nynější pruskou vládu, a neprovinili se tedy žádným „velezrádným spiknutím“.

Obviňoval někdy někdo první křesťany, že jejich cílem bylo svrhnout prvního bezvýznamného římského prefekta, který se jim namane? Pruští státní filosofové od Leibnize po Hegela se přičiňovali o sesazení Boha, a sesazuji-li Boha, sesazuji i krále z boží milosti. Pronásledoval je však někdo pro atentát na dynastii Hohenzollernů?

Ať to tedy kdo kroutil a obracel jak chtěl, sotva se corpus delicti[e] objevil zrakům veřejnosti, zmizel jako přízrak. Zůstalo při stížnosti obžalovacího senátu,[f] že „není objektivní skutkové podstaty“, a „Marxova strana“ byla tak zlomyslná, že za půldruhého roku vyšetřování nedodala k dané skutkové podstatě zhola nic.

Tato závada se musela odstranit. Odstranila ji, ve spojení s policií, Willichova a Schapperova strana. Podívejme se, jak pan Stieber tuto stranu, při jejímž zrodu asistoval, uvádí do kolínského procesu. (Viz Stieberovu svědeckou výpověď při přelíčení z 18. října 1852.)

Když byl Stieber na jaře 1851 v Londýně — prý aby ochraňoval návštěvníky průmyslové výstavy před slídily a zloději[g] — poslalo mu berlínské policejní presidium opis listin, které se našly u Nothjunga.

Zejména,“ vypovídá Stieber přísežně, „jsem byl upozorněn na archív spiknutí, který — podle listin nalezených u Nothjunga — prý je uschován u jakéhosi Oswalda Dietze v Londýne a obsahuje všechnu korespondenci členů Svazu.“

Archív spiknutí? Všechna korespondence členů Svazu? Ale Dietz byl přece tajemníkem Willichova a Schapperova ústředního výboru. Byl-li u něho archív spiknutí, byl to archív spiknutí Willichova a Schapperova. Měl-li Dietz u sebe korespondenci Svazu, mohla to být jen korespondence odštěpeného svazu, který měl ke kolínským obžalovaným nepřátelský poměr. Prohlídka dokumentů, které se našly u Nothjunga, ukázala však ještě něco víc: nic v nich totiž nenasvědčovalo tomu, že by opatrovníkem archívu byl Oswald Dietz. Jak také mohl Nothjung v Lipsku vědět něco, co nevěděla ani „Marxova strana“ v Londýně?

Stieber nemohl říci přímo: Slavná poroto, dej pozor! Odhalil jsem v Londýně neslýchané věci. Týkají se bohužel spiknutí, s nímž nemají kolínští obžalovaní nic společného a jež nemají kolínští porotci co soudit — leč posloužily nám k tomu, abychom posadili obviněné na půldruhého roku do samovazby. Tak Stieber mluvit nemohl. Aby se odhalení učiněná v Londýně a dokumenty tam vyslíděné mohly uvést byť i jen v zdánlivou souvislost s kolínským procesem, bylo nezbytné připlést do nich Nothjunga.

Stieber přísahá: Kdosi se mu prý nabídl, že za hotové archív od Oswalda Dietze koupí. Ve skutečnosti se stalo prostě toto: jakýsi Reuter, pruský policejní agent, který nikdy nepatřil k žádné komunistické společnosti, bydlel v témž domě jako Dietz, a když Dietz nebyl doma, vloupal se mu do psacího stolu a listiny mu ukradl. Je pravděpodobné, že mu pan Stieber za tuto krádež zaplatil, ale to by bylo Stiebera sotva zachránilo před cestou do Van Diemenovy země[291], kdyby se byl tento trik prozradil za jeho pobytu v Londýně.

5. srpna dostal Stieber, který byl v Berlíně, „v balíku ze silného voskovaného plátna“ z Londýna Dietzův archív, to jest hromádku dokumentů, na „šedesát listin“. Tak přísahá Stieber a zároveň přísahá, že v tomto balíku, který dostal pátého srpna 1851, byly mimo jiné také dopisy berlínského řídícího kraje z dvacátého srpna 1851. Kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že se Stieber dopouští křivé přísahy, když ujišťuje, že 5. srpna 1851 dostal dopisy z 20. srpna 1851, Stieber by mu právem odpověděl, že pruský královský rada má totéž právo jako evangelista Matouš — totiž dělat chronologické zázraky.

En passant[h]. Z výčtu dokumentů odcizených Willichově a Schapperově straně a z dat těchto dokumentů vyplývá, že si to tato strana, ač byla Reuterovým vloupáním varována, dovedla i potom zařídit tak, aby se jí kradly dokumenty a posílaly se pruské policii.

Když Stieber dostal do rukou poklad zabalený v silném voskovaném plátně, bylo mu nevýslovně blaze. „Celé předivo,“ přísahá, „bylo teď odhaleno, měl jsem je před očima jako na dlani.“ A co skrýval poklad, pokud jde o „Marxovu stranu“ a kolínské obžalované? Podle Stieberovy vlastní výpovědi nic, vůbec nic než

„originál prohlášení několika členů ústředního výboru, kteří zřejmě tvoří jádro ‚Marxovy strany‘. Bylo datováno v Londýně 17. září 1850 a týkalo se jejich vystoupení z komunistické společnosti pro známou roztržku z 15. září 1850.“

To říká sám Stieber, ale ani v této nevinné výpovědi nedokáže říci prostě to, co se skutečně stalo. Musí skutečnost umocnit, aby jí dodal policejní důležitosti. Originál onoho prohlášení neobsahuje totiž nic než třířádkové oznámení členů většiny bývalého ústředního výboru a jejich přátel, že vystupují z veřejného dělnického spolku v Great Windmill Street[292], nikoli však z nějaké „komunistické společnosti“.

Stieber mohl svým dopisovatelům ušetřit voskované plátno a svému úřadu poštovné. Bylo by stačilo pročenichat[i] několik německých časopisů ze září 1850 a byl by našel, černé na bílém, prohlášení, v němž „jádro Marxovy strany“ oznámilo, že vystupuje z emigrantského výboru[293] a zároveň i z dělnického spolku v Great Windmill Street.

Bezprostředním výsledkem Stieberova pátrání bylo tedy neslýchané odhalení, že „jádro Marxovy strany“ vystoupilo 17. září 1850 z veřejného spolku v Great Windmill Street. „Celé předivo kolínského spiknutí teď bylo odhaleno; měl je před očima jako na dlani.“ Veřejnost však jeho očím nevěřila.


III
Chervalovo spiknutí

Stieber však uměl z ukradeného pokladu těžit. Listiny, které dostal 5. srpna 1851, vedly k odhalení takzvaného „německo-francouzského spiknutí v Paříži“. Mezi listinami bylo šest zpráv, které poslal z Paříže Adolf Majer, emisar vyslaný Willichem a Schapperem, a pět zpráv pařížského řídícího kraje Willichovu a Schapperovu ústřednímu výboru. (Stieberova svědecká výpověď při přelíčení z 18. října.) Stieber podnikne diplomatický výlet do Paříže a seznámí se tam osobně s velkým Carlierem, který v pověstné aféře s loterií zlatých prutů[294] právě dokázal, že je sice velkým nepřítelem komunistů, ale ještě větším přítelem cizího soukromého vlastnictví.

„V září 1851 jsem tedy odcestoval do Paříže. Tehdejší tamní policejní prefekt Carlier mi velmi ochotně vyšel vstříc... Francouzští policejní agenti rychle a spolehlivě zachytili nitky odhalené v londýnských dopisech; podařilo se zjistit adresy jednotlivých vůdců spiknutí a sledovat všechny jejich pohyby, zejména všechny jejich schůze a všechnu jejich korespondenci. Přišlo se na velmi ošklivé věci ... Musel jsem ustoupit naléhání prefekta Carliera, a v noci z 4. na 5. září policie zakročila.“ (Stieberova výpověď z 18. října.)

V září odjel Stieber z Berlína. Řekněme, že 1. září. Do Paříže přijel v nejlepším případě 2. září večer. V noci ze čtvrtého policie zasáhla. Na rozhovor s Carlierem a na provedení nutných opatření zbývá tedy 36 hodin. V těchto 36 hodinách jsou nejen „zjištěny“ adresy jednotlivých vůdců: „sledují se“ — ovšem až když byly „zjištěny“ adresy — všechny jejich pohyby, všechny jejich schůze, všechna jejich korespondence. Stieberův příjezd nejenže rozehraje zázračnou „rychlost a spolehlivost francouzských policejních agentů“, nýbrž vzbudí i u konspirujících vůdců „ochotu“ provinit se za 24 hodin tolikerou činností, schůzemi a korespondencí, že už příští večer se proti nim může zakročit.

Nedosti však na tom, že třetího jsou zjištěny adresy jednotlivých vůdců a sledována veškerá jejich činnost, všechny schůze a všechna jejich korespondence:

„Francouzským policejním agentům,“ vypovídá Stieber, „se podařilo účastnit se schůzek spiklenců a slyšet je, jak se usnášejí o postupu v příští revoluci.“

Sotva tedy policejní agenti začali sledovat schůze, už jim toto sledování umožňuje účastnit se jich, a sotva se účastní jedné schůzky, už je těch schůzek víc, a sotva je jich několik, dochází už také k usnesení o postupu v příští revoluci — a to všechno téhož dne. Téhož dne, kdy se Stieber seznámí s Carlierem, seznámí se Carlierův policejní personál s adresami jednotlivých vůdců a jednotliví vůdci se seznámí s Carlierovým policejním personálem; jednotliví vůdci pozvou téhož dne policejní personál na své schůzky, jim pro potěchu téhož dne ještě několikrát zasedají, a než se s nimi rozloučí, rozhodnou ještě nakvap o postupu v příští revoluci.

Ať byl Carlier sebeochotnčjší — a nikdo nebude pochybovat o jeho ochotě odhalit tři měsíce před státním převratem komunistické spiknutí — přisuzuje mu Stieber více, než mohl zmoci. Stieber žádá policejní zázraky; a nejenže je žádá — je o nich přesvědčen; a nejenže je o nich přesvědčen — odpřisáhne je.

„Na začátku podniku,“ totiž zákroku, „zatkl jsem nejprve osobně s jedním francouzským komisařem nebezpečného Chervala, hlavního vůdce francouzských komunistů. Ten se zuby nehty bránil, a tak se strhla úporná rvačka.“

Potud Stieberova výpověď z 18. října.

„Cherval se v Paříži vkradl v noci do mého bytu, spáchal tam na mne atentát a ve rvačce, která se při tom strhla, zranil mou ženu, která mi přiběhla na pomoc.“

Potud jiná Stieberova výpověď z 27. října.

V noci ze čtvrtého na pátého zakročuje Stieber u Chervala a přitom se strhne rvačka, v níž se Cherval brání. V noci ze třetího na čtvrtého zakročuje Cherval u Stiebera a přitom se strhne rvačka, v níž se brání Stieber. Ale třetího vládla přece mezi spiklenci a policejními agenty ona entente cordiale[j], s jejíž pomocí byly v jednom dni vykonány tak velké věci. Teď však najednou slyšíme, že třetího neodhalil jen Stieber spády spiklenců, třetího odhalili spiklenci spády Stieberovy. Zatímco Carlierovi policejní agenti vypátrali adresy spiklenců, vypátrali spiklenci adresu Stieberovu. Zatímco on hraje vůči nim úlohu „stopovací“, hrají oni vůči němu úlohu činnou. Zatímco on sní o jejich spiknutí proti vládě, zabývají se oni atentátem na jeho osobu.

Stieber pokračuje ve výpovědi z 18. října takto:

„Při této rvačce“ (v níž je Stieber v ofenzívě) „jsem zpozoroval, že se Cherval snaží vstrčit si do úst papír a spolknout jej. Jen stěží se podařilo zachránit polovinu papíru; druhou polovinu už Cherval spolkl.“

Papír měl tedy Cherval v ústech, mezi zuby, neboť jen jedna polovina byla zachráněna; druhou už spolkl. Stieber a jeho pomocník, policejní komisař nebo kdo, mohli druhou polovinu zachránit jen tím, že vstrčili ruce do chřtánu „nebezpečného Chervala“. Proti takovému útoku by se byl Cherval mohl bránit nejspíš kousáním — a pařížské listy skutečně oznámily, že Cherval paní Stieberovou pokousal; avšak v této scéně nevystupovala se Stieberem jeho žena, nýbrž policejní komisař. Stieber naproti tornu prohlašuje, že při atentátu, který spáchal Cherval v jeho bytě, byla zraněna paní Stieberová, která mu přišla na pomoc. Při konfrontaci výpovědi Stieberovy a výpovědi pařížských deníků nám vychází, že Cherval pokousal v noci z třetího na čtvrtého paní Stieberovou proto, aby zachránil papíry, které mu pan Stieber trhal ze zubů v noci ze čtvrtého na pátého. Stieber nám odpoví, že Paříž je město zázraků a že už La Rochefoucauld prohlásil, že ve Francii je možné všechno.

Připustíme-li na chvíli zázraky, pak se ukáže, že první zázraky vznikly tak, že Stieber vtěsnal do jednoho dne, do 3. září, řadu událostí, které jsou časově od sebe daleko vzdáleny; poslední zázraky pak vznikly tak, že několik skutečností, které se udály jednoho večera a na jednom místě, rozděluje Stieber na dvě různé noci a na dvě různá místa. Zkonfrontujeme ještě jeho vyprávění z Tisíce a jedné noci se skutečným stavem věcí. Napřed však ještě o jedné podivuhodné skutečnosti, i když ne o divu: z papíru, který Cherval spolkl, Stieber polovinu utrhl. Co obsahovala tato zachráněná polovina? Všechno, co Stieber hledal.

„Tento papír,“ vypovídá, „obsahoval nanejvýš důležitý pokyn pro emisara Gippericha ve Štrasburku a jeho úplnou adresu.“

A nyní, jaká je skutečnost.

5. srpna dostal Stieber, jak víme přímo od něho, Dietzův archív zabalený do silného voskovaného plátna. Osmého nebo devátého přijel do Paříže jistý Schmidt. Pruský policejní agent, který cestuje inkognito, se zřejmě nemůže jmenovat jinak než Schmidt. Stieber cestuje v letech 1845—1846 jako Schmidt po slezských horách a jeho londýnský agent Fleury jede v roce 1851 jako Schmidt do Paříže. Hledá tam jednotlivé vůdce Willichova a Schapperova spiknutí a nejprve nachází Chervala. Předstírá, že uprchl z Kolína a že odtamtud zachránil pokladnu Svazu s 500 tolary. Prokazuje se mandáty z Drážďan a z různých jiných míst, mluví o reorganizaci Svazu, o sjednoccní různých stran, neboť příčinou rozkolu jsou ryze osobní rozpory — policie už tehdy hlásala jednotu a sjednocení — a slibuje, že oněch 500 tolarů použije k tomu, aby přivedl Svaz znovu k rozkvětu. Postupně se Schmidt seznámí s jednotlivými vůdci pařížských obcí Willichova a Schapperova svazu. A nejenže se doví jejich adresy — navštěvuje je, slídí po jejich korespondenci, sleduje jejich pohyby, vetře se do jejich schůzek, popichuje je jako agent provokatér, a zvlášť Cherval se chvástá tím víc, s čím větším obdivem ho Schmidt velebí jako neznámého velikána svazu, jako „hlavního vůdce“, který jen — jako už nejeden velikán před ním — dosud nechce chápat, jak je důležitý. Jednou večer jde Schmidt s Chervalem na schůzi svazu a Cherval mu předčítá svůj proslulý dopis Gipperichovi, než jej odešle. Tak se Schmidt dověděl o Gipperichově existenci. „Jakmile se Gipperich vrátí do Štrasburku,“ řekl Schmidt, „hned mu dáme poukaz na těch 500 tolarů, které tam jsou. Zde máte adresu člověka, který peníze opatruje, a dejte mi za to Gipperichovu adresu, abych ji mohl poslat člověku, jemuž se představí, jako legitimaci.“ Tak dostal Schmidt Gipperichovu adresu. Téhož večera, kdy Cherval poslal dopis Gipperichovi, zatkla policie o čtvrt hodiny později na telegrafický příkaz Gippericha, provedla u něho domovní prohlídku a proslulý dopis zachytila. Gipperich byl zatčen před Chervalem.

Brzy nato oznámil Schmidt Chervalovi, že do Paříže přijel pruský špicl jménem Stieber, Schmidt nejen zjistil, kde bydlí, nýbrž také slyšel od číšníka z protější kavárny, že Stieber sjednává jeho, Schmidtovo zatčení. Když nikdo jiný, tak tedy Cherval přece dokáže dát takovému ničemnému pruskému policajtovi za vyučenou. „Hodíme ho do Seiny,“ odpovídá Cherval. Oba se domluví, že příštího dne vniknou do Stieberova bytu, aby si pod nějakou záminkou ověřili, že tu je, a zapamatovali si, jak vypadá. Příštího dne večer se oba hrdinové skutečně na tuto výpravu vydali. Cestou Schmidt poznamenal, že bude lépe, když dovnitř půjde Cherval a on zatím bude hlídkovat před domem. „U domovníka,“ pokračoval, „se poptáš po Stieberovi, a když tě Stieber pustí dovnitř, vyložíš mu, že jsi mluvil s panem Sperlingem a že se chceš jeho, Stiebera, zeptat, zda přivezl z Kolína očekávanou směnku. Apropos, ještě něco. Tvůj bílý klobouk je nápadný, příliš demokratický. Na, nasaď si můj černý.“ Vymění si klobouky, Schmidt jde hlídat, Cherval zazvoní a octne se v domě, kde bydlí Stieber. Domovník pochybuje, že je Stieber doma, a Cherval se užuž chce vrátit, když se se schodů ozve ženský hlas: „Ano, Stieber je doma.“ Cherval jde po hlasu, jehož stopy vedou k subjektu se zelenými brýlemi, který se dává poznat jako Stieber. Cherval pronáší smluvenou formuli o směnce a Sperlingovi. „Tohle nejde,“ přeruší ho živě Stieber, „přijdete sem do domu, ptáte se po mně, řeknou vám, abyste šel nahoru, pak se vracíte atd. To je mi nanejvýš podezřelé.“ Cherval hrubě odpoví a Stieber zazvoní: v okamžiku se objeví několik chlapů, obklíčí Chervala a Stieber mu sáhne do kapsy kabátu, z níž vykukuje dopis. Není to sice Chervalův pokyn Gipperichovi, ale aspoň Gipperichův dopis Chervalovi. Cherval se pokouší dopis spolknout a Stieber mu vjede rukou do úst. Cherval bije a kouše. Manžel Stieber chce zachránit jednu polovinu, manželská polovice Stieberova druhou polovinu, a za služební horlivost utrpí zranění. Hluk, který scéna působí, přivolá několik nájemníků z bytů. Mezitím však jeden ze Stieberových chlapů hodí přes zábradlí schodiště zlaté hodinky, a zatímco Cherval křičí: „Mouchard !“[k], křičí Stieber a spol.: „Au voleur!“[l] Domovník přináší zlaté hodinky, a už křičí „Au voleur!“ všichni. Cherval je zatčen a u dveří nenachází sice svého přítele Schmidta, ale zato čtyři nebo pět vojáků, kteří ho vezmou mezi sebe.

Skutečnost daleko překonává všechny zázraky, které Stieber odpřisáhl. Jeho agent Fleury se činil po víc než tři týdny a nejen odhalil nitky spiknutí, nýbrž sám je pomáhal spřádat. Stačí už jen, aby Stieber přijel z Berlína a zvolal: Veni, vidi, vici ![m] Může dát Carlierovi jako dárek hotové spiknutí a Carlierovi stačí už jen, aby mu „ochotně vyšel vstříc“ a zakročil. Paní Stieberová se třetího nemusí nechat od Chervala pokousat proto, že pan Stieber vjel čtvrtého Chervalovi rukou do úst. Gipperichova adresa a správné pokyny se už nemusí, jako Jonáš z břicha velryby, vytahovat celé ze chřtánu „nebezpečného Chervala“, když už jich předtím Cherval polovinu spolkl. To jediné, co zůstává zázračné, je víra v zázraky u porotců, kterým se Stieber smí odvážit servírovat s vážnou tváří své lživé pohádky. Jací to plnokrevní nositelé „omezeného poddanského rozumu“![n]

„Když jsem Chervalovi ve vězení,“ vypovídá Stieber místopřísežně (přelíčení z 18. října), „k jeho velikému údivu předložil v originále všechny zprávy, které poslal do Londýna, a když pochopil, že vím všechno, otevřeně se mi přiznal.“

Co Stieber Chervalovi nejprve předložil, nebyly vůbec originály Chervalových zpráv do Londýna. Ty si i s jinými dokumenty z Dietzova archívu dal Stieber poslat z Berlína teprve později. Nejprve předložil Stieber Chervalovi jeden oběžník a několik posledních dopisů od Willicha; oběžník byl podepsán Oswaldem Dietzem a Cherval jej právě dostal. A jak se k nim Stieber dostal? Zatímco se Cherval kouše a bije se Stieberem a jeho manželskou polovicí, letí čacký Schmidt-Fleury k madame Chervalové, Angličance (Fleury, německý obchodník z Londýna, umí ovšem anglicky), a řekne jí, že její muž je zatčen, nebezpečí že je veliké, ať mu vydá Chervalovy listiny, aby nebyl ještě víc kompromitován; Cherval prý mu uložil, aby je odevzdal někomu třetímu. Na důkaz, že je pravým poslem, jí ukáže bílý klobouk, který si vzal od Chervala, protože vypadal příliš demokraticky. Fleury dostal dopisy od madame Chervalové a Stieber je dostal od Fleuryho.

Teď měl Stieber rozhodně příznivější operační základnu než předtím v Londýně. Dietzovy listy mohl ukrást — ale Chervalovy výpovědi si mohl udělat. Ve Stieberově podání vykládá tedy Cherval (přelíčení z 18. října) o „spojení s Německem“ toto:

„Pobyl delší dobu v Porýní a zejména byl v roce 1848 v Kolíně. Tam se seznámil s Marxem a ten ho přijal do Svazu; potom on, Cherval, navázal na spojení již existující a horlivě v Paříži Svaz rozšiřoval.“

Cherval byl do Svazu přijat Schapperem v roce 1846 v Londýně, a to na jeho, Schapperův návrh. Marx byl tehdy v Bruselu a ještě ani členem Svazu nebyl.[295] Cherval tedy nemohl být do téhož Svazu přijat Marxem roku 1848 v Kolíně.

Po vypuknutí březnové revoluce odjel Cherval na několik týdnů do porýnského Pruska, ale odtamtud se vrátil zase do Londýna, kde zůstal od konce jara 1848 nepřetržitě až do léta 1850. Nemohl tedy zároveň „horlivě rozšiřovat Svaz v Paříži“ — ledaže Stieber, který dělá chronologické zázraky, dokáže dělat také zázraky prostorové a nadat dokonce i třetí osoby všudypřítomností.

Marx byl v září 1849 vypovězen z Paříže a potom vstoupil v Londýně do dělnického spolku v Great Windmill Street. Teprve tam se — jako s mnoha jinými dělníky — zběžně seznámil také s Chervalem. Nemohl se s ním tedy seznámit roku 1848 v Kolíně.

O všech těchto věcech řekl Cherval napřed Stieberovi pravdu. Stieber se ho snažil přinutit k falešným výpovědím. Dosáhl svého? Pro to mluví jen Stieberova vlastní výpověď — což je samozřejmě minus. Stieberovi přece nadevše záleželo na tom, aby dostal Chervala do vylhané souvislosti s Marxem a tak i kolínské obžalované do vykonstruované souvislosti s pařížským spiknutím.

Jakmile se Stieber musí podrobně zabývat spojením a korespondencí Chervala a druhů s Německem, chrání se byť i jen zmínky o Kolíně; místo toho mluví se samolibou rozvláčností o Heckovi v Brunšviku, Laubovi v Berlíně, Reiningerovi v Mohuči, Tietzovi v Hamburku atd. atd. — zkrátka o Willichově a Schapperově straně. Tato strana, říká Stieber, měla „v rukou archív Svazu“. — Z jejích rukou se archív dostal nedopatřením do jeho rukou. Ale v tomto archívu nenašel jedinou řádku, kterou by byl Cherval před 15. zářím 1850, tj. před rozkolem londýnského ústředního výboru, napsal do Londýna nebo dokonce přímo Marxovi.

Schmidt-Fleury vylákal pro Stiebera na paní Chervalové papíry jejího muže. Ale zase nenašel ani řádku, kterou by byl Cherval dostal od Marxe. Aby to napravil, diktuje Chervalovi do pera, že se

„mezi ním a Marxem vyvinul napjatý poměr, protože v době, kdy už byl ústřední výbor v Kolíně, Marx žádal, aby se korespondence vedla ještě s ním“.

Stieber tedy nenašel žádnou Marxovu korespondenci s Chervalem před 15. zářím 1850 pouze proto, že po 15. září 1850 si už Chcrval přestal s Marxem dopisovat. Pends-toi, Figaro, tu nʼaurais pas inventé cela![o]

Spisy, které proti obžalovaným shromáždila pruská vláda — zčásti za pomoci samého Stiebera — za půldruhého roku vyšetřování, popírají jakoukoli souvislost obžalovaných s pařížskou obcí a německo-francouzským spiknutím.

Provolání londýnského ústředního výboru z června 1850 dokazovalo, že pařížská obec byla rozpuštěna před rozkolem ústředního výboru. Šest dopisů z Dietzova archívu dokazovalo, že nové pařížské obce založil po přeložení ústředního výboru do Kolína emisar Willichovy a Schapperovy strany A. Majer. Dopisy pařížského řídícího kraje z téhož archívu dokazovaly, že měl nepřátelský poměr ke kolínskému ústřednímu výboru. A konečně francouzský obžalovací spis dokazoval, že všechno, z čeho byli Cherval a druhové obžalováni, se událo teprve v roce 1851. Přes Stieberova odhalení se Saedt přece jen tak trochu domnívá (přelíčení z 8. listopadu), že prý je možné, aby Marxova strana byla někdy nějak zapletena do nějakého spiknutí v Paříži; avšak kdy a do jakého spiknutí — o tom se neví nic víc, než že to Saedt z pověření vrchnosti považuje za možné. Posuďte sami, jak zabedněný musí být německý tisk, když bájí o Saedtově bystrosti!

Pruská policie se de longue main[p] pokoušela líčit veřejnosti věc tak, jako by Marx a jeho prostřednictvím i kolínští obžalovaní byli zapleteni do německo-francouzského spiknutí. V době Chervalova procesu poslal policejní špión Beckmann do „Kölnische Zeitung“ tuto noticku, datovanou v Paříži 25. února 1852:

„Několik obžalovaných uprchlo; mezi nimi jakýsi A. Majer, o němž se říká, že je agent Marxe a spol.

„Kölnische Zeitung“ uveřejnila nato Marxovo prohlášení, že „A. Majer je jedním z nejdůvěrnějších přátel pana Schappera a bývalého pruského poručíka Willicha, ale s ním, Marxem, že nemá nic společného“. A ve výpovědi z 18. října 1852 prohlašuje teď sám Stieber, že „A. Majera poslali do Francie členové ústředního výboru, kteří byli 15. září 1850 z Marxovy strany vyloučeni,“ atd. a mluví dokonce o korespondenci A. Majera se Schapperem a Willichem.

Při pronásledování cizinců v Paříži v září 1851 byl v jedné kavárně s 50 nebo 60 jinými hosty zatčen také člen Marxovy strany Konrad Schramm. Byl obviněn z účasti na spiknutí vedeném Irem Chervalem a téměř dva měsíce vězněn. 16. října ho navštívil v kanceláři policejní prefektury jakýsi Němec a oslovil ho takto:

„Jsem pruský státní úředník. Vy víte, že v souvislosti s odhalením jedné komunistické společnosti bylo všude v Německu, a zejména v Kolíně, mnoho lidí zatčeno. Zmínka o jménu v dopise stačí k tomu, aby příslušná osoba byla zatčena. Zatčených je mnoho, vláda neví, kdo má s věcí něco společného a kdo ne, a to ji uvádí poněkud do rozpaků. Víme, že jste se neúčastnil complot franco-allemand[q]; víme však také, že se dobře znáte s Marxem a Engelsem a nepochybně znáte skupinu německých komunistů do všech podrobností. Byli bychom vám velmi zavázáni, kdybyste nám mohl říci, co o tom potřebujeme vědět, a kdybyste blíže označil, kdo je vinen a kdo nevinen. Tím byste přispěl k osvobození mnoha lidí. Chcete-li, můžeme o prohlášení udělat zápis. Nemusíte se takového prohlášení obávat“ atd. atd.

Tomuto vykutálenému úředníku pruského státu ukázal ovšem Schramm dveře, protestoval proti takovým návštěvám u francouzského ministerstva a koncem října byl z Francie vypovězen.

Že Schramm byl členem „Marxovy strany“, věděla pruská policie z prohlášení, že ze strany vystupuje; našlo se u Dietze. Že „Marxova strana“ neměla s Chervalovým spiknutím nic společného, přiznala Schrammovi pruská policie sama. Mohlo-li se dokázat nějaké spojení „Marxovy strany“ s Chervalovým spiknutím, šlo to provést nikoli v Kolíně, nýbrž jen v Paříži, kde s Chervalem seděl ve vězení i člen této strany. Avšak pruská vláda se ničeho tak nebála jako konfrontace Chervala se Schrammem, neboť ta by byla už předem nutně zmařila úspěch, který si vláda slibovala od použití pařížského procesu proti kolínským obžalovaným. A když pak francouzský vyšetřující soudce Schramma propustil, vynesl tím zároveň i rozsudek, že kolínský proces s pařížským spiknutím nijak nesouvisí.

Stieber dělá poslední pokus:

„Pokud jde o zmíněného vůdce francouzských komunistů Chervala, dlouho jsme se marně namáhali zjistit, kdo vlastně tenhle Cherval je. Z důvěrného Marxova výroku v rozhovoru s jedním policejním agentem konečně vyplynulo, že je to člověk, který v roce 1845 uprchl z vězení v Cáchách, kde seděl pro padělání směnek; za nepokojů v roce 1848 ho Marx přijal do Svazu, za nějž odešel Cherval do Paříže jako emisar.“

Marx ovšem nemohl nikdy říci spiritu familiari[r], Stieberovu policejnímu agentu, že přijal Chervala do Svazu v Kolíně v roce 1848, když ho do Svazu přijal už v roce 1846 Schapper v Londýně; nemohl mu ani říci, že Cherval bydlel v Londýně a zároveň že v Paříži propagoval ideje Svazu — a právě tak nemohl před Stieberovou výpovědí sdělit jeho alter ego[s], policejnímu agentu jako takovému, že Cherval seděl v roce 1845 v Cáchách a falšoval směnky; o tom se totiž dověděl právě až ze Stieberovy výpovědi. Takové hysteron proteron[t] je dovoleno jen Stieberovi. Antický svět po sobě zanechal svého umírajícího gladiátora; pruský stát po sobě zanechá svého přísahajícího slídila Stiebera.

Dlouho, dlouho se tedy namáhali zjistit, kdo vlastně Cherval je. 2. září večer přijel Stieber do Paříže. Čtvrtého večer byl Cherval zatčen a pátého večer ho vyvedli z cely do skrovně osvětleného sálu. V něm byl Stieber. Avšak s ním tam byl ještě jeden francouzský policejní úředník, Alsasan, který mluvil lámanou němčinou, ale rozuměl všemu; měl také policejní paměť, a nápadně servilní berlínský policejní rada se mu dvakrát nelíbil. Za přítomnosti tohoto francouzského úředníka došlo k tomuto rozhovoru:

Stieber německy: „Poslyšte, pane Chervale, vy sice máte francouzské jméno a irský pas, ale my víme náramně dobře, co jste zač. Známe vás. Jste porýnský Prus a jmenujete se K. Záleží jen na vás, chcete-li se uchránit následků — a to tím, že se nám naprosto otevřeně přiznáte“ atd. atd.

Cherval zapíral.

Stieber: „Ty a ty osoby, které falšovaly směnky a uprchly z pruských vězení, vydaly francouzské úřady Prusku, a proto vám říkám ještě jednou — vzpamatujte se, jde tu o 12 let samovazby.“

Francouzský policejní úředník: „Dejme tomu člověku čas na rozmyšlenou v cele.“

Chervala zavedli zpátky do cely.

To všechno ovšem nemohl Stieber říci naplno; nemohl přece veřejnosti přiznat, že strašil Chervala vydáním a dvanácti lety samovazby, a tak na něm vydíral falešné výpovědi.

Stieber však stále ještě nezjistil, kdo vlastně Cherval je. Před porotou ho stále nazývá Chervalem, a nikoli K. A co víc: neví ani, kde vlastně Cherval je. Při přelíčení 23. října sedí podle něho dosud v Paříži. Když ho však při přelíčení 27. října advokát Schneider II. přitlačil ke zdi otázkou: „Není uvedený Cherval nyní v Londýně?“, odpovídá Stieber: „O tom nemohu podat žádnou informaci; mohu jen říci tolik, že se proslýchá, že Cherval v Paříži utekl.“

Pruskou vládu stihl její obvyklý osud: napálili ji. Francouzská vláda jí dovolila vytáhnout z ohně horké kaštany německo-francouzského spiknutí, ale sníst je — to už ne. Cherval si dovedl získat blahovůli francouzské vlády, a ta ho za několik dnů po skončení procesu před pařížskou porotou nechala spolu s Gipperichem uprchnout do Londýna. Pruská vláda myslela, že si v Chervalovi získala nástroj pro kolínský proces, a zatím jen naverbovala dalšího agenta francouzské vládě.[296]

Den před inscenovaným útěkem se u Chervala objevil pruský faquin[u] v černém fraku a manžetách, s černým, ježatým knírem, s řídkými prošedivělými, krátce ostříhanými vlasy — slovem docela hezký mládenec, který mu byl později označen jako policejní poručík Greif a potom se jako Greif i představoval. Greif přišel k Chervalovi na propustku, kterou dostal přímo od ministra policie, který obešel policejního prefekta. Ministr měl chuť si z milých Prusů vystřelit.

Greif: „Jsem pruský úředník. Byl jsem vyslán, abych tu s vámi jednal. Odtud nikdy nevyjdete — leda s naší pomocí. Dám vám návrh: Požádejte francouzskou vládu, která již předem přislíbila svůj souhlas, aby vás vydala Prusku, protože vás potřebujeme jako svědka v Kolíně. Až splníte svou povinnost a věc bude za námi, propustíme vás na čestné slovo.“

Cherval: „Dostanu se ven i bez vás.“

Greff s jistotou: „To je nemožné!“

Greif si dal přivést i Gippericha a navrhl mu, aby šel na pět dní jako komunistický emisar do Hannoveru. Také nepořídil. Příští den Cherval s Gipperichem uprchli. Francouzské úřady se tvářily škodolibě, do Berlína šla o neštěstí depeše — ale ještě 23. října přísahá Stieber, že Cherval sedí v Paříži, a ještě 27. října nemůže dát žádnou informaci a ví jen z doslechu, že Cherval „v Paříži“ utekl. Zatím však navštívil policejní poručík Greif Chervala během kolínského procesu třikrát v Londýně — mimo jiné proto, aby se od něho dověděl pařížskou adresu Netta, o němž se myslelo, že za peníze bude svědčit proti kolínským. Tah se však nepodařil.

Stieber dobře věděl, proč svůj poměr k Chervalovi držel v tajnosti. Proto K. zůstával dál Chervalem, Prus zůstával Irem, a Stieber dodnes neví, kde Cherval je a „kdo vlastně Cherval je“.[v]

V Chervalově korespondenci s Gipperichem měl konečně trojlístek Seckendorf — Saedt — Stieber to, co si přál:

„Schinderhannes a Karlo Moor
jsou můj slavný velký vzor.“[298]

Aby se Chervalův dopis Gipperichovi vtiskl hodně hluboko do lenivé mozkové tkáně oněch tří set největších daňových poplatníků, které porotní soud zastupoval, byl poctěn trojím čtením. Po tomto naivním komediantském patosu poznal hned každý znalec šaška, který se sobě i druhým chce zdát strašný.

Cherval a druhové sdíleli dál všeobecné naděje demokracie v zázračné účinky 2. května 1852[299] a rozhodli se, že si 2. května také zarevolucionaří. Schmidt-Fleury přispěl k tomu, že se z této fixní ideje udělal plán. Tak propadl Chcrval a spol. právní kategorii spiknutí. Tak se na nich dokázalo, že spiknutí, které nespáchali kolínští obžalovaní proti pruské vládě, spáchala alespoň Chervalova strana proti Francii.

S pomocí Schmidta-Fleuryho se pruská vláda snažila vykonstruovat zdánlivou souvislost mezi pařížským spiknutím a kolínskými obžalovanými a dala si ji od Stiebera odpřisáhnout. Svatá trojice Stieber-Greif-Fleury hraje v Chervalově spiknutí hlavní úlohu; ostatně ji ještě uvidíme při práci.

Shrňme:

A. je republikán, B. si také říká republikán. A. a B. jsou nepřátelé. B. vyrobí z pověření policie pekelný stroj. A. je za to postaven před soud. Že pekelný stroj vyrobil B. a ne A., je zaviněno tím, že A. a B. jsou nepřátelé. Aby byl A. usvědčen, je proti němu povolán jako svědek B. V tom je vtip Chervalova spiknutí.

Tato logika pochopitelně před veřejností neobstála. „Skutečná“ Stieberova odhalení se rozplynula v páchnoucích výparech, zůstalo při stížnosti obžalovacího senátu, že „není objektivní skutkové podstaty“. Bylo třeba nových zázraků policie.


IV
Originální kniha zápisů

Při přelíčení 23. října ohlašuje předseda[w], „že mu policejní rada Stieber oznámil, že má pro soud nové důležité výpovědi“, a znovu předvolává tohoto svědka. Stieber vystoupí a zahajuje mise-en-scène[x].

Dosud líčil Stieber činnost Willichovy a Schapperovy strany, čili stručněji, Chervalovy strany; líčil její činnost před zatčením kolínských obžalovaných a po něm. Pokud jde o obžalované samé, nelíčil nic, ani před, ani po. Chervalovo spiknutí se událo po zatčení kolínských obžalovaných a Stieber nyní prohlašuje:

„Až dosud jsem při výsleších líčil poměry ve Svazu komunistů a činnost jeho členů jen do zatčení těchto obžalovaných.“

Doznává tedy, že Chervalovo spiknutí nemělo nic společného „s poměry ve Svazu komunistů a s činností jeho členů“. Doznává nicotnost svých dosavadních výpovědí. Ano, už je mu tak jedno, co vypovídal 18. října, že pokládá za zbytečné ztotožňovat nadále Chervala s „Marxovou stranou“.

„Především,“ praví, „existuje ještě Willichova frakce, z níž byl dosud dopaden jen Cherval v Paříži atd.“

Hle! Hlavní vůdce Cherval je tedy vůdcem Willichovy frakce.

Ale Stieber má teď pro soud nejdůležitější sdělení, nejen nejnovější, nýbrž i nejdůležitější. Nejnovější a nejdůležitější! Tato nejdůležitější sdělení by ztratila na závažnosti, kdyby se nezdůraznila nedůležitost dosavadních sdělení. Dosud jsem vlastně nesdělil nic, praví Stieber, ale teď to přijde. Pozor! Dosud jsem vám líčil jen Chervalovu stranu, obžalovaným nepřátelskou, a to sem vlastně nepatřilo. Teď vám povím o „Marxově straně‘, o kterou jedině v tomto procesu jde. Tak otevřeně Stieber mluvit nesměl. Praví tedy: „Dosud jsem líčil Svaz komunistů před zatčením obžalovaných, teď budu líčit Svaz komunistů po zatčení obžalovaných.“ Se svéráznou virtuozitou dovede dokonce udělat křivé svědectví i z pouhé řečnické fráze.

Po zatčení kolínských obžalovaných sestavil prý Marx nový ústřední výbor.

„To vyplývá z výpovědi policejního agenta, kterého se již zemřelému policejnímu řediteli Schultzovi podařilo nepozorovaně vpašovat do londýnského Svazu a do Marxovy bezprostřední blízkosti.“

Tento nový ústřední výbor si prý vedl knihu zápisů a tuto „originální knihu zápisů“ má prý nyní Stieber. Originální kniha zápisů dokazuje strašné rejdy v porýnských provinciích, v Kolíně, dokonce v samé soudní síni. Dokazuje, že si obžalovaní i skrze zdi věznice stále dopisují s Marxem. Jedním slovem: Dietzův archív byl Starý zákon, ale originální kniha zápisů je Nový zákon. Starý zákon byl zabalen v silném voskovaném plátně, ale Nový zákon je vázán v příšerně rudém safiánu. Rudý safián je arci demonstratio ad oculos[y], ale svět je nyní nevěřícnější než za časů Tomášových: nevěří ani tomu, co vidí. Kdo ještě věří v zákony — ať už Staré nebo Nové — od té doby, co bylo vynalezeno mormonské náboženství[300]? Avšak Stieber, který není tak zcela proti mormonskému náboženství, pamatoval i na to.

„Mohlo by se mi,“ poznamenává mormon Stieber, „mohlo by se mi ovšem namítnout, že toto všechno je jen ústní podání opovrženíhodných policejních agentů. Ale já,“ přísahá Stieber, „já mám dokonalé důkazy opravdivosti a spolehlivosti informací, které jsme od nich dostali.“

Rozumějte dobře! Důkazy o pravdivosti a důkazy o spolehlivosti! — a to dokonalé důkazy. Dokonalé důkazy! A jaké to jsou důkazy?

Stieber už dávno věděl,

„že obžalovaní si z vězení tajně dopisují s Marxem“. „Nemohl jsem však přijít této korespondenci na stopu. Až minulou neděli přijel ke mně z Londýna mimořádný kurýr se zprávou, že se konečně podařilo objevit tajnou adresu korespondence; je to adresa obchodníka D. Kothese na Starém trhu zde v Kolíně. Týž kurýr mi přivezl originální knihu zápisů, kterou si vedl londýnský ústřední výbor; podařilo se ji koupit od jednoho člena Svazu.“

Nato se Stieber spojí s policejním ředitelem Geigerem a s poštovnírn ředitelstvím.

„Udělali jsme potřebná opatření, a už za dva dny přinesla večerní pošta Londýna dopis adresovaný Kothesovi. Na naléhání vrchní prokuratury byl dopis zabaven a otevřen; byly v něm pokyny pro advokáta Schneidera II., celkem sedm stran psaných Marxovou rukou, které obsahovaly návod, jak se má vést obhajoba... Na zadní straně dopisu bylo velké latinské B. Dopis jsme si dali opsat a z originálu jsme si ponechali snadno oddělitelný útržek a původní obálku. Dopis jsme pak zapečetili do jiné obálky a dali jsme jej přespolnímu policejnímu úředníkovi s příkazem, aby zašel ke Kothesovi, představil se mu jako Marxův emisar“ atd.

Stieber pak pokračuje v líčení odporné komedie policistů a služebníčků, v níž přespolní policejní úředník hraje Marxova emisara atd. Kothes byl 18. října zatčen a po 24 hodinách vypovídá, že B ve vnitřní adrese dopisu znamená Bermbach. 19. října je zatčen Bermbach a provedena u něho domovní prohlídka. 21. října jsou Kothes i Bermbach zase propuštěni.

O tom všem vypovídal Stieber v sobotu 23. října. „Minulou neděli“, to jest v neděli 17. října, přijel prý mimořádný kurýr s Kothesovou adresou a s originální knihou zápisů a za dva dny po kurýrově příjezdu, tedy 19. říma, přišel prý onen dopis pro Kothese. Avšak Kothes byl zatčen už 18. října pro dopis, který mu přinesl přespolní policejní úředník 17. října. Buď tedy přišel dopis pro Kothese o dva dny dříve než kurýr s Kothesovou adresou, nebo byl Kothes zatčen 18. října pro dopis, který dostal teprve 19. října. Chronologický zázrak?

Později se však Stieber zalekl obhajoby a prohlásil, že kurýr s Kothesovou adresou a s originální knihou zápisů přijel 10. října. Proč 10. října? Protože 10. říjen připadá také na neděli, a ta byla 23. října už také „minulou“ nedělí; protože je možno ponechat původní výpověď o minulé neděli a alespoň z této strany zastřít křivou přísahu. Ale pak dopis nedošel za dva dny, nýbrž až za celý týden po kurýrově příjezdu. Křivá přísaha se nyní vztahuje na dopis místo na kurýra. Stieberově přísaze se vede jako Lutherovu sedláku: když se mu zjedné strany pomůže na koně, spadne na druhé straně dolů.[301]

Při přelíčení 3. listopadu prohlašuje nakonec policejní poručík Goldheim z Berlína, že policejní poručík Greif z Londýna prý odevzdal Stieberovi knihu zápisů 11. října, tedy v pondělí — on a policejní ředitel Wermuth prý byli při tom. Goldheim tedy Stiebera obviňuje z dvojí křivé přísahy.

Původní obálka s londýnským poštovním razítkem dokazuje, že Marx dal dopis Kothesovi na poštu ve čtvrtek 14. října. Dopis tedy musel dojít v pátek 15. října večer. Kurýr, který přivezl Kothesovu adresu a originální knihu zápisů dva dny před tím, než dopis došel, musel tedy přijet ve středu 13. října. Nemohl však přijet ani 17., ani 10., ani 11. října.

Kurýr Greif přivezl ovšem Stieberovi jeho originální knihu zápisů z Londýna. Ale jak to s ní bylo, věděl Stieber právě tak dobře jako jeho kumpán Greif. Proto váhal a nepředkládal ji soudu; nebyly to přece nějaké výpovědi z vězení v Mazasu.[302] Tu přišel Marxův dopis. To se Stieberovi náramně hodilo. Kothes je jen adresa; dopis sám není pro Kothcse, nýbrž pro latinské B, napsané na zadní straně vloženého zalepeného dopisu. Kothes jc tedy fakticky jen adresa. Předpokládejme, že tajná adresa. Předpokládejme dále, že je to tajná adresa, na kterou si Marx dopisuje s kolínskými obžalovanými. Předpokládejme konečně, že by naši londýnští agenti byli po témž kurýru poslali originální knihu zápisů i tuto tajnou adresu, ale dopis že přišel o dva dny později než kurýr, adresa a kniha zápisů. Tak zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Především dokážeme tajnou korespondenci s Marxem; za druhé dokážeme pravost originální knihy zápisů. Pravost originální knihy zápisů je dokázána správnou adresou, správnost adresy je dokázána dopisem. Spolehlivost a pravdomluvnost našich agentů je dokázána adresou a dopisem, pravost originální knihy zápisů je dokázána spolehlivostí a pravdomluvností našich agentů — quod erat demonstrandum[z]. Potom veselá komedie s přespolním policejním úředníkem; pak tajemná zatčení; a obecenstvo, porota i sami obžalovaní budou ohromeni.

Proč však nenechal Stieber — bylo by to přece docela snadné — svého mimořádného kurýra přijet 13. října? Protože kurýr by pak nebyl mimořádný; protože chronologie, jak jsme už viděli, je Stieberovou slabou stránkou; protože podívat se do obyčejného kalendáře by bylo pod důstojnost pruského policejního rady. Nadto si Stieber ponechal původní obálku dopisu; kdo by tomu tedy mohl přijít na stopu?

Stieber se však ve výpovědi už předem kompromituje tím, že zamlčuje jeden fakt. Jestliže jeho agenti znali Kothesovu adresu, znali také člověka, který se skrýval za tajemným B na zadní straně vloženého dopisu. Stieber byl však tak málo zasvěcen do tajemství onoho latinského B, že 17. října dal ve vězení prohledat Beckera, aby u něho našel Marxův dopis. Že písmeno B znamenalo Bermbacha, dověděl se Stieber teprve z Kothesovy výpovědi.

Jak se však dostal Marxův dopis do rukou pruské policie? Velmi prostě. Pruská vláda pravidelně otevírá dopisy svěřené její poště a za kolínského procesu to dělala obzvlášť vytrvale. O tom by mohly vyprávět Cáchy a Frankfurt nad Mohanem. Co projde nebo co se zachytí, je pouhá náhoda.

S originálním kurýrem vzala za své také originální kniha zápisů. To ovšem Stieber ještě netušil, když na přelíčení 23. října vítězoslavně zvěstoval obsah Nového zákona, rudé knihy. Bezprostředním výsledkem jeho výpovědi bylo to, že policie znovu zatkla Bermbacha, který byl soudnímu přelíčení přítomen jako svědek.

Proč byl Bermbach znovu zatčen?

Pro listiny, které se u něho našly? Ne, vždyť po domovní prohlídce byl opět propuštěn na svobodu. Byl zatčen 24 hodin po Kothesovi, a kdyby byl měl u sebe kompromitující dokumenty, byly by jistě mezitím zmizely. Proč byl tedy zatčen svědek Bermbach, když na lavici svědků klidně seděli svědkové Hentze, Haetzel a Steingens, o nichž se konstatovalo, že o Svazu věděli nebo se účastnili jeho činnosti?

Bermbach dostal od Marxe dopis, který obsahoval jen kritiku obžaloby a nic víc. Stieber tento fakt přiznal — vždyť porotci dopis dostali — ale vyjádřil jej ve svém policejně hyperbolickém stylu takto: „Marx sám z Londýna tento proces neustále ovlivňuje.“ A porotci se ptali sami sebe, jako se ptával Guizot voličů: Est-ce que vous vous sentez corrompus?[aa] Proč tedy byl Bermbach zatčen? Pruská vláda od počátku vyšetřování zásadně a systematicky znemožňovala obžalovaným přístup k materiálu pro obhajobu. Advokátům bylo, jak prohlásili na veřejném přelíčení, v přímém rozporu se zákonem zakázáno stýkat se s obžalovanými dokonce i po doručení obžaloby. Podle vlastní výpovědi měl Stieber Dietzův archív od 5. srpna. K obžalobě však Dietzův archív připojen nebyl. Byl předložen teprve při veřejném přelíčení 18. října 1852, a to jen natolik, nakolik to Stieber považoval za vhodné. Porotci, obžalovaní a obecenstvo měli být překvapeni a zaskočeni, obhájce mělo policejní překvapení zastihnout bezbranné.

A což teprve po předložení originální knihy zápisů! Pruská. vláda se bála odhalení. A Bermbach dostal od Marxe materiál pro obhajobu; mohlo se očekávat, že dostane i vysvětlení ke knize zápisů. Bermbachovým zatčením byl proklamován nový zločin dopisování s Marxem, a za tento zločin stanoven trest vězení. To mělo odradit každého pruského občana od toho, aby se propůjčil jako adresát. A bon entendeur demi mot.[ab] Policie zavřela Bermbacha proto, aby uzavřela obžalovaným přístup k materiálu pro obhajobu. A Bermbach seděl pět týdnů. Kdyby byl býval propuštěn hned po skončení procesu, byly by pruské soudy veřejně vyhlásily, že jsou trpně, otrocky podřízeny pruské policii. Bermbach seděl ad majorem gloriam[ac] pruských soudců.

Stieber vypovídá, že

„po zatčení kolínských obžalovaných dal Marx v Londýně dohromady trosky své strany a s asi osmnácti osobami vytvořil nový ústřední výbor“ atd.

Tyto trosky se nikdy nerozpadly, naopak, byly tak pohromadě, že od září 1850 nepřetržitě tvořily private society[ad]. Stieber je jedním příkazem sprovodí ze světa, aby je po zatčení kolínských obžalovaných mohl druhým příkazem vyvolat znovu v život, a to v podobě nového ústředního výhoru.

V pondělí 25. října došla do Londýna „Kölnische Zeitung“ se zprávou o Stieberově výpovědi z 23. října.

„Marxova strana“ neustavila nový ústřední výbor, ani nevedla zápisy o svých schůzích. Uhodla hned, kdo měl hlavní podíl na vyrobení Nového zákona: Wilhelm Hirsch z Hamburku.

Hirsch se počátkem prosince 1851 přihlásil u „Marxovy společnosti“ jako komunistický uprchlík. Dopisy z Hamburku zároveň varovaly, že je to špicl. Bylo však rozhodnuto nějakou dobu ho ve společnosti strpět, pozorovat ho a opatřit si důkazy o jeho vině či nevině. Na schůzi 15. ledna 1852 se četl dopis z Kolína, v němž jeden Marxův přítel psal, že proces je opět odložen a že i pro příbuzné je obtížné dostat povolení k návštěvě zatčených. Přitom padla zmínka o ženě dr. Danielse. Bylo nápadné, že od této schůze nebylo Hirsche vidět ani „v bezprostřední blízkosti“, ani nikde v dohledu. 2. února dostal pak Marx z Kolína zprávu, že u ženy dr. Danielse byla provedena domovní prohlídka, a to na základě udání, podle něhož se prý v londýnské komunistické společnosti četl dopis paní Danielsové Marxovi a Marx prý byl pověřen jí odpovědět, že se zabývá reorganizací Svazu v Německu atd. Toto udání, slovo za slovem, tvoří první stránku originální knihy zápisů. — Marx obratem odpověděl, že mu paní Danielsová nikdy nepsala, že proto ani nemohl žádný její dopis předčítat; že celé udání je výmyslem jakéhosi Hirsche, mladého ničemy, který za peníze ochotně dodá pruské policii tolik lží, kolik si jen bude přát.

Od 15. ledna nebylo Hirsche na schůzích vidět; byl tedy ze společnosti definitivně vyloučen. Zároveň bylo rozhodnuto, že se změní místo a den schůzí. Až do té doby se společnost scházela každý čtvrtek v City, ve Farringdon Street u J. W. Masterse, Markethouse. Nyní se schůze přeložily na středu a místo schůzí do Rose and Crown Tavern v Crown Street, Soho. Hirsch, jehož se „policejnímu řediteli Schultzovi podařilo nepozorovaně vpašovat do Marxovy blízkosti“, nevěděl přes tu „blízkost“ ani po osmi měsících, kde se společnost schází a v který den. Před únorem i po něm sepisoval, svou „originální knihu zápisů“ vždy ve čtvrtek a čtvrtkem také vždy zápisy datoval. Stačí se podívat do „Kölnische Zeitung“: Zápisy jsou z 15. ledna (čtvrtek), 29. ledna (čtvrtek), 4. března (čtvrtek), 13. května (čtvrtek), 20. května (čtvrtek), 22. července (čtvrtek), 29. července (čtvrtek), 23. září (čtvrtek) a 30. září (čtvrtek).

Hostinský od Rose and Crown Tavern prohlásil před policejním soudem v Marlborough Street, že „společnost dr. Marxe“ se od února 1852 scházela každou středu u něho. Liebknecht a Rings, které Hirsch jmenoval zapisovateli své originální knihy zápisů, dali u téhož policejního soudu ověřit své podpisy. Konečně byly obstarány protokoly, které vedl Hirsch ve Stechanově dělnickém spolku[303], takže bylo možno srovnat jeho písmo s rukopisem originální knihy zápisů.

Tak byla dokázána nepravost originální knihy zápisů, aniž bylo nutno zabývat se kritikou obsahu, v němž bylo tolik rozporů, že se v nich úplně ztrácel.

Obtížné však bylo poslat dokumenty advokátům. Celá pruská pošta byla už jen řadou stráží,[ae] rozestavených od hranic pruského státu až do Kolína, aby odřízly obhájcům přísun zbraní.

Nezbylo než je posílat oklikami. První dokumenty, které byly odeslány 25. října, došly proto do Kolína až 30. října.

Proto byli advokáti zpočátku odkázáni na skrovný materiál pro obhajobu, který se dal sehnat přímo v Kolíně. První úder dostal Stieber ze strany, z níž jej nečckal. Otec paní Danielsové, soudní rada Müller, vážený právník a občan známý svým konzervativním založením, prohlásil 26. října v „Kölnische Zeitung“, že jeho dcera s Marxem nikdy nekorespondovala a že Stieberova originální kniha zápisů je „mystifikace“. Náhodou se našel Marxův dopis z 3. února 1852 a byl postoupen obhajobě; Marx v něm psal do Kolína, že Hirsch je špicl a vyrábí falešné zprávy pro policii. V Dietzově archívu bylo prohlášení „Marxovy strany“, že vystupuje ze spolku v Great Windmill, a v něm pravý rukopis W. Liebknechta. Konečně od Birnbauma, tajemníka kolínské chudinské péče, dostal advokát Schneider II. pravé dopisy Liebknechtovy a od soukromého sekretáře Schmitze pravé dopisy Ringsovy. V soudní kaneláři pak advokáti porovnali knihu zápisů jednak s Liebknechtovým rukopisem v prohlášení, jímž „Marxova strana“ vystoupila ze spolku v Great Windmill, jednak s Ringsovými a Liebknechtovými dopisy.

Stieber, znepokojený už prohlášením soudního rady Müllera, se dověděl o tomto zkoumání rukopisů, které nevěstilo nic dobrého. Aby předešel hrozící ráně, vystoupil opět při přelíčení 27. října a prohlásil:

„Bylo mi velmi podezřelé, že Liebknechtův podpis v knize zápisů se velmi liší od jiného jeho podpisu, který už byl v soudních spisech. Dal jsem proto věc znovu vyšetřit a doslechl jsem se, že osoba, která podepsala dotyčné zápisy, se jmenuje H. Liebknecht, kdežto před jménem v soudních spisech je písmeno W.“

Když se ho však advokát Schneider II. ptá, kdo mu řekl, že existuje také nějaký H. Liebknecht, odmítá Stieber odpovědět. Schneider II. se ho dále ptá na Ringse a Ulmera, kteří v knize zápisů figurují s Liebknechtem jako zapisovatelé. Stieber tuší novou past. Třikrát otázku přeslechne, a aby zakryl rozpaky a měl čas se vzpamatovat, opakuje třikrát za sebou bez jakéhokoli důvodu, jak se mu kniha zápisů dostala do rukou. Nakonec vykoktá, že Rings a Ulmer asi nejsou skutečná jména, ale jen „svazové přezdívky“. Zmínky o tom, že si paní Danielsová dopisuje s Marxem, které se v knize zápisů několikrát opakují, vysvětluje Stieber tak, že je snad třeba číst paní Danielsová a rozumět kandidát notářství Bermbach. Advokát von Hontheim se ho dotazuje na Hirsche.

„Ani tohoto Hirsche,“ vypovídá Stieber, „neznám. Že však Hirsch není, tak se povídá, pruský agent, vyplývá z toho, že se po něm z pruské strany pátralo.“

Na Stieberův pokyn zacvrká[af] Goldheim: „V říjnu 1851 jsem byl poslán do Hamburku, abych Hirsche vypátral.“ Uvidíme, jak je týž Goldheim den nato poslán do Londýna, aby téhož Hirsche vypátral tam. Tedy týž Stieber tvrdí jednou, že Dietzův archív a originální knihu zápisů koupil za hotové od uprchlíků, a podruhé, že Hirsch nemůže být pruský agent, protože je uprchlík! Stačí tedy být uprchlíkem, aby Stieber člověku zaručil buď naprostou prodejnost, nebo zase naprostou nepodplatitelnost — jak se mu to právě hodí do krámu. A není Fleury, jehož sám Stieber při přelíčení 5. listopadu denuncuje jako policejního agenta, také politický uprchlík?

Když už byla po této palbě ze všech stran Stieberova kniha zápisů rozstřílena jako řešeto, shrnuje Stieber 27. října své stanovisko s klasickou drzostí takto: „O pravosti knihy zápisů jsem přesvědčen pevněji než kdy předtím.“

Při přelíčení 29. října porovnává znalec Liebknechtovy a Ringsovy dopisy, které došly od Birnbauma a Schmitze, s knihou zápisů a prohlásí podpisy v knize zápisů za falešné.

V obžalovací řeči prohlašujc vrchní prokurátor Seckendorf:

„Údaje zjištěné v zápisech souhlasí s fakty zjištěnými jinde. Dokázat pravost knihy zápisů je však pro prokuraturu naprosto nemožné.“

Kniha zápisů je tedy pravá, ale důkazy o její pravosti chybějí. Nový zákon! Seckendorf pokračuje:

„Obhajoba však sama dokázala, že v knize zápisů je přinejmenším mnoho pravdivého, neboť nás zpravuje o činnosti Ringse, který je v ní jmenován a o jehož činnosti dosud nikdo nevěděl.“

Jestliže dosud nikdo nevěděl o Ringsově činnosti, nedoví se o ní nic ani z knihy zápisů. Výpovědi o Ringsově činnosti nemohly tedy potvrzovat obsah knihy zápisů, a pokud jde o její formu, dokazovaly jen to, že podpis jednoho člena „Marxovy strany“ je opravdu falešný, padělaný. Dokazovaly tedy podle Seckendorfa, že v „knize zápisů je přinejmenším mnoho pravdivého“ — totiž že je to opravdový padělek. Vrchní prokuratura (Saedt a Seckendorf) a poštovní ředitelství otevřely se Stieberem dopis adresovaný Kothesovi. Věděli tedy, kterého dne došel. Věděli, že Stieber křivě přísahal, když svědčil, že kurýr přijel 17. a pak že přijel 10. října, a dopis teprve 19. a potom 12. října. Byli to Stieberovi spoluviníci.

Při přelíčení 27. října se Stieber marně snažil vzchopit. Bál se, že každým dnem dojdou z Londýna obhajobě usvědčující dokumenty. Stieberovi nebylo dobře, a pruskému státu, v něm ztělesněnému, také ne. Byli před veřejností kompromitováni do té míry, že už to začínalo být nebezpečné. 28. října poslali tedy policejního poručíka Goldheima do Londýna, aby zachránil vlast. Co dělal Goldheim v Londýně? Pokoušel se s Greifem a Fleurym přimět Hirsche, aby přijel do Kolína a pod jménem H. Liebknecht odpřisáhl pravost knihy zápisů. Nabídli Hirschovi řádnou státní pensi, ale Hirsch měl právě tak dobrý policejní instinkt jako Goldheim. Hirsch věděl, že není ani prokurátor, ani policejní poručík nebo policejní rada a nemá tedy privilegium křivé přísahy. Hirsch tušil, že by se ho zřekli, kdyby se to nepovedlo. Hirsch se nechtěl stát beránkem,[ag] natož obětním beránkem, a bez okolků odmítl. Křesťansko-německá pruská vláda se však proslavila tím, že se pokusila koupit si falešného svědka pro trestní řízení, v němž šlo o hlavy obžalovaných občanů její země.

Goldheim se tedy vrátil do Kolína s nepořízenou.

Při přelíčení 3. listopadu, po ukončení obžalovací řeči, před začátkem obhajoby, za pět minut dvanáct, zasahuje Stieber ještě jednou.

„Zařídil prý nová šetření o knize zápisů,“ přísahá Stieber. „Poslal policejního poručíka Goldheima z Kolína do Londýna a přikázal mu, aby věc vyšetřil. Goldheim odjel 28. října a 2. listopadu se vrátil. A zde je!“

Na pokyn svého pána zacvrká Goldheim. Vypovídá, že

„po příjezdu do Londýna se obrátil nejprve na policejního poručíka Greifa. Ten ho zavedl k agentovi, od něhož měl knihu zápisů — k policejnímu agentovi Fleurymu ve čtvrti Kensington. Fleury to jemu, svědkovi Goldheimovi, přiznal a dosvědčil, že knihu zápisů skutečně dostal od člena Marxovy strany H. Liebknechta. Fleury výslovně potvrdil, že má od H. Liebknechta stvrzenku na peníze, které Liebknecht dostal za knihu zápisů. Liebknechta samého se však svědek v Londýně nedopátral, poněvadž se Liebknecht podle tvrzení Fleuryho ostýchá vystoupit na veřejnost. Svědek se v Londýně přesvědčil, že obsah knihy zápisů, až na několik omylů, je naprosto pravý. To mu zejména potvrdili spolehliví agenti, kteří byli přítomni na schůzích u Marxe — ale kniha není originální kniha zápisů, nýbrž jen zápisník s poznámkami o tom, co se dělo na schůzích u Marxe. Jak kniha vznikla, není ovšem ještě zcela jasné; jsou však jen dvě možnosti: buď pochází, jak s jistotou tvrdí agent, skutečně od Liebknechta, který se chránil psát svým rukopisem, aby se neprozradilo, že Svaz zradil on, nebo dostal agent Fleury zápisky od dvou jiných Marxových přátel, od uprchlíků Dronka a Imandta, a aby dodal svému zboží ještě větší cenu, dal jim formu originální knihy zápisů. Policejní poručík Greif totiž úředně zjistil, že se Dronke a Imandt s Fleurym často stýkali... Svědek Goldheim ujišťuje, že se v Londýně přesvědčil, jak naprosto pravdivé je všechno, co bylo dříve udáno o tajných schůzích u Marxe, o spojení mezi Londýnem a Kolínem, o tajné korespondenci atd. Aby dokázal, jak dobře jsou ještě dnes informováni pruští agenti v Londýně, uvádí svědek Goldheim, že 27. října se u Marxe konala přísně tajná schůze; její účastníci se radili o tom, co podniknout proti knize zápisů a zvláště proti policejnímu radovi Stieberovi, který je londýnské straně velmi nemilý. Příslušná usnesení a dokumenty byly zcela tajně poslány advokátu Schneiderovi II. Mezi zaslanými listinami je zejména ještě soukromý dopis, který poslal Stieber roku 1848 Marxovi do Kolína a který držel Marx ve velké tajnosti, protože jím chtěl svědka Stiebera zkompromitovat.“

Vystoupí svědek Stieber a prohlásí, že tehdy psal Marxovi kvůli jedné sprosté pomluvě, hrozil mu procesem atd.

„O tom nemůže vědět nikdo než Marx a já sám, a tím je tedy nejlépe dokázána pravdivost sdělení došlých z Londýna.“

Podle Goldheima je tedy originální kniha zápisů kromě falešných pasáží „naprosto pravá“. O pravosti ho přesvědčilo zejména to, že originální kniha zápisů není žádná originální kniha zápisů, nýbrž jen „zápisník“. A Stieber? Stieber nespadl z nebe — Stieberovi spadl kámen ze srdce. V poslední chvíli, kdy ještě nedoznělo poslední slovo obžaloby a ještě nezaznělo první slovo obhajoby, dává Stieber svému Goldheimovi rychle přeměnit originální knihu zápisů v zápisník. Když se dva policisté navzájem obviňují ze lži, nedokazuje to snad, že oba slouží pravdě? Stieber si kryl ústup Goldheimem.

Goldheim vypovídá, že „po příjezdu do Londýna se obrátil nejprve na policejního poručíka Greifa. Ten ho zavedl k policejnímu agentu Fleurymu ve čtvrti Kensington.“ Kdo by podle toho nepřísahal, že si chudák Goldheim s policejním poručíkem Greifem div nohy neuběhali, než se dostali k Fleurymu v odlehlém Kensingtonu? Avšak policejní poručík Greif bydlí v domě policejního agenta Fleuryho, a to v hořejším poschodí Fleuryho domu, takže ve skutečnosti nevedl Goldheima Greif k Fleurymu, nýbrž Fleury ke Greifovi.

„Policejní agent Fleury ve čtvrti Kensington!“ Jaká přesnost! Můžete snad ještě pochybovat o pravdomluvnosti pruské vlády, která tu denuncuje vlastní špicly, se jménem a adresou, se vším všudy? Je-li kniha zápisů falešná, hojte se jen na „policejním agentu Fleurym v Kensingtonu“. Ovšem. Obraťte se na soukromého sekretáře Pierra v 13. okresu. Chceme-li přesně pojmenovat nějaké individuum, uvedeme nejen příjmení, nýbrž i křestní jméno. Tedy ne Fleury, nýbrž Charles Fleury. A se jménem neuvádíme živnost, kterou provozuje tajně, nýbrž obchod, kterým se zabývá veřejně. Tedy obchodník Charles Fleury, nikoli policejní agent Fleury. A chceme-li udat jeho adresu, neuvádíme jen londýnskou čtvrť, která je sama městem, nýbrž čtvrť, ulici a číslo domu. Tedy nikoli policejní agent Fleury v Kensingtonu, nýbrž obchodník Charles Fleury, Victoria Road 17, Kensington.

Ale „policejní poručík Greif“ — to je alespoň řečeno pěkně od plic. Je-li však policejní poručík Greif přidělen do Londýna na vyslanectví a z poručíka se stane přidělenec, je to přidělení,[ah] po němž soudu nic není. Šel přece za hlasem svého srdce.

Policejní poručík Goldheim tedy ujišťuje, že policejní agent Fleury ujišťuje, že dostal knihu zápisů od člověka, který skutečně ujišťuje, že je H. Liebknecht, a dokonce vystavil Fleurymu potvrzenku. Jenže Goldheim se nemohl H. Liebknechta v Londýně „dopátrat“. Goldheim mohl tedy klidně zůstat v Kolíně, protože ujištění policejního rady Stiebera nebude o nic přesvědčivější, když se objeví jen jako ujištění policejního poručíka Goldheima, za něž ručí policejní poručík Greif, za jehož ujištění zase milerád ručí policejní agent Fleury.

Goldheim se však nedal odradit londýnskými zkušenostmi, které nebyly nijak povzbuzující, a při své charakteristické nesmírné schopnosti přesvědčovat se, schopnosti, která mu musí nahrazovat schopnost rozumně myslet, se „plně“ přesvědčil, že „všechno“, co Stieber odpřisáhl o „Marxově straně“, o jejím spojení s kolínskými obžalovanými atd., že to „všechno je plně pravdivé“. Teď, kdy policejnímu radovi jeho vlastní podřízený úředník vystavil testimonium paupertatis[ai], teď že by Stieber ještě nebyl kryt? Ale Stieber dosáhl svým uměním přísahat alespoň jednoho — postavil pruskou hierarchii na hlavu. Nevěříte policejnímu radovi? Dobrá. Kompromitoval se. Ale policejnímu poručíkovi přece věřit budete. Nevěříte ani policejnímu poručíkovi? Výborně. Pak vám nezbývá než věřit alespoň policejnímu agentu, alias mouchardus vulgaris[aj]. Takový kacířský zmatek v pojmech tropí přísahající čmuchal Stieber.

Když Goldheim dokázal, že zjistil v Londýně neexistenci originální knihy zápisů, a o existenci H. Liebknechta jen tolik, že se ho v Londýně nelze „dopátrat“, a když se právě tím přesvědčil, že „všechny“ Stieberovy výpovědi o „Marxově straně“ jsou „plně pravdivé“, musel přece k negativním důkazům, v nichž je ovšem podle Seckendorfa „mnoho pravdivého“, připojit konečně také pozitivní důkaz, „jak dobře jsou ještě dnes informováni pruští agenti v Londýně“. Jako příklad uvádí, že 27. října se „konala u Marxe přísně tajná schůze“. Účastníci této přísně tajné schůze se prý radili o tom, co podniknout proti knize zápisů a proti policejnímu radovi Stieberovi, který je jim „velmi nemilý“. Příslušné dekrety a usnesení byly prý „zcela tajně poslány advokátu Schneiderovi II.“.

Ač byli pruští agenti na těchto schůzích přítomni, zůstala jim cesta, kterou se tyto dopisy posílaly, tak „zcela tajná“, že je pošta přes všechno úsilí nedokázala zachytit. Slyšte jen, jak v rozpadajícím se zdivu melancholicky zacvrká cvrček[ak]. „Příslušné dopisy a dokumenty byly zcela tajně poslány advokátu Schneiderovi II.“ Zcela tajně pro Goldheimovy tajné agenty.

Domnělé usnesení o knize zápisů nemohlo vyjít z přísně tajné porady u Marxe 27. října, protože hlavní zprávy o falešné knize zápisů odeslal Marx již 25. října — ne sice Schneiderovi II., nýbrž panu von Hontheimovi.

Že byly do Kolína vůbec poslány dokumenty, neřeklo policii jen její špatné svědomí. 29. října přijel Goldheim do Londýna a 30. října našel v časopisech „Morning Advertiser“, „Spectator“, „Examiner“, „Leader“ a „Peopleʼs Paper“ prohlášení podepsané Engelsem, Freiligrathem, Marxem a Wolffem,[al] kteří již předem upozorňovali anglickou veřejnost na to, že obhajoba odhalí forgery, perjury, falsification of documents[am], krátce všechny ty hanebnosti pruské policie. Odeslání dokumentů bylo tak „zcela tajné“, že to „Marxova strana“ tiskem oznámila anglické veřejnosti — ovšem až 30. října, když už byl Goldheim v Londýně a dokumenty v Kolíně.

Dokumenty šly ovšem do Kolína i 27. října. Jak se o tom dověděla vševědoucí pruská policie?

Pruská policie nepracovala tak zcela tajně jako „Marxova strana“. Dva její špiclové stáli zcela veřejně po několik týdnů před domem, v němž Marx bydlel, pozorovali ho z ulice du soir jusquʼau matin a du matin jusquʼau soir[an] a byli mu v patách na každém kroku. Ony zcela tajné dokumenty — pravý rukopis Liebknechtův a Ringsův a výpovědi hostinského z Crown Tavem o dni schůzí — dal Marx 27. října úředně ověřit u zcela veřejného policejního soudu v Marlborough Street za přítomnosti reportérů anglických deníků. Pruští andělé strážní ho sledovali z bytu do Marlborough Street, z Marlborough Street zpátky do bytu a z bytu zase na poštu. Zmizeli, až když Marx zcela tajně odešel k policejnímu soudci ve své čtvrti, aby si u něho vymohl na své dva „následovníky“ zatykač.

Pruská vláda měla ostatně ještě jinou možnost. Dokumenty ověřené 27. října a 27. října datované poslal totiž Marx přímo poštou do Kolína, aby zabezpečil před spáry pruského orla jejich zcela tajně odeslaný duplikát. Kolínská pošta i policie tedy věděly, že Marx poslal dokumenty datované 27. října, a Goldheim nemusel jezdit do Londýna, aby toto tajemství odhalil.

Goldheim cítí, že musí konečně „zejména“ uvést „jmenovitě“ něco o tom, co se účastníci „zcela tajné schůze ze 27. října“ rozhodli poslat Schneiderovi II., a jmenuje Stieberův dopis Marxovi. Avšak Marx bohužel neposlal tento dopis 27. října, nýbrž 25. října, a ne Schneiderovi II., nýbrž panu von Hontheimovi. Odkud však policie věděla, že Marx vůbec ještě Stieberův dopis má a že jej pošle obhajobě? Udělme však opět slovo Stieberovi.

Stieber doufá, že Schneidera II. odradí od předčítání „dopisu“, který je mu „velmi nemilý“, tím, že ho předejde. Řekne-li Goldheim, že Schneider II. má můj dopis, a to ze „zločinného spojení s Marxem“ — počítá Stieber — nechá si Schneider II. dopis pro sebe, aby dokázal, že Goldheimovi agenti jsou špatně informováni a on sám že není ve zločinném spojení s Marxem. Stieber tedy vystoupí, udá falešný obsah dopisu a zakončí výpověď podivuhodným výrokem: „O tom nemůže vědět nikdo kromě mne a Marxe, a tím je tedy nejlépe dokázána hodnověrnost sdělení došlých z Londýna.“

Stieber má osobitou metodu, jak zakrývat tajemství, která mu jsou nepříjemná. Když nemluví on, musí mlčet celý svět. Kromě něho a jedné starší dámy nemůže tedy „nikdo vědět“, že kdysi žil blízko Výmaru jako homme entretenu[ao]. Měl-li však Stieber všechny důvody k tomu, aby nedal o dopisu vědět nikomu kromě Marxe, měl zase Marx všechny důvody k tomu, aby dal o dopisu vědět každému kromě Stiebera. Tady máme nejlepší důkaz hodnověrnosti sdělení došlých z Londýna. Jak by asi vypadal Stieberův nejhorší důkaz?

Avšak Stieber zase vědomě křivě přísahá, když říká, že „o tom nemůže vědět nikdo kromě mne a Marxe“. Stieber věděl, že na jeho dopis neodpověděl Marx, nýbrž jiný redaktor „Neue Rheinische Zeitung“.[304] To byl rozhodně někdo „kromě něho a Marxe“. A aby o tom vědělo ještě víc lidí, otiskneme tento dopis zde:

„V 177. čísle ‚Neue Rheinische Zeitung‘ je zpráva dopisovatele z Frankfurtu nad Mohanem, datovaná 21. prosince, která obsahuje podlou lež, že jsem jel do Frankfurtu jako policejní špión, abych tam pod pláštíkem demokratického smýšlení pátral po vrazích knížete Lichnowského a generála Auerswalda. Byl jsem ovšem jedenadvacátého ve Frankfurtu. Pobyl jsem tam jen den a vyřizoval jsem, jak uvidíte z přiloženého potvrzení, jen soukromou záležitost zdejší paní von Schwezlerové. Mezitím jsem se už dávno vrátil do Berlína a pokračuji ve své advokátní praxi. Mohu Vás ostatně odkázat na oficiální opravu, která již o této věci vyšla v čís. 338 ‚Frankfurter Oberpostamts-Zeitung‘ z 21. prosince a v čís. 248 zdejší ‚National-Zeitung‘. Mohu, doufám, očekávat od Vaší pravdymilovnosti, že ve svém listě ihned otisknete přiloženou opravu a oznámíte mi, jak jste podle zákona povinni, jméno toho, kdo Vám lživou zprávu poslal, neboť takovou pomluvu nemohu ponechat bez potrestání; jinak bych byl s politováním nucen zakročit proti ctěné redakci samé.

Myslím, že v poslední době nevděčí demokracie nikomu za víc než právě mně. Já jsem vytáhl stovky obžalovaných demokratů ze sítí trestní justice. Já jsem ještě za zdejšího stavu obležení, když různí ubožáci (takzvaní demokraté) už dávno vyklidili pole, nebojácně a neúnavně vystupoval proti úřadům, a dělám to dodnes. Zachází-li se mnou demokratický tisk takto, může mě to sotva povzbudit k dalšímu úsilí.

Nejlepší na tom všem však je, jak nejapně se choval v tomto případě demokratický tisk. Pověsti, že jedu do Frankfurtu jako policejní agent, se objevily nejprve v ‚Neue Preussische Zeitung‘, pověstném orgánu redakce (snad má být "reakce" - pozn. MIA), aby ohrozily mou advokátní praxi, která tomuto listu škodí. Ostatní berlínské listy to už dávno vyvrátily. Demokratický tisk je však tak nejapný, že tu hloupou lež opakuje jako otčenáš. Kdybych byl chtěl jet do Frankfurtu jako špicl, jistě by se o tom předem nepsalo ve všech novinách. Proč by také posílalo Prusko policejní úředníky do Frankfurtu, kde je dost úředníků, kteří znají svou věc? Hloupost byla vždycky chybou demokracie, a její odpůrci vítězili chytrostí.

Právě tak je podlá lež, že jsem byl před lety jako policejní špión ve Slezsku. Tehdy jsem byl veřejným policejním úředníkem a jako takový jsem konal svou povinnost. Rozšiřovaly se o mně podlé lži, ale ať někdo vystoupí a dokáže, že jsem se mu vtíral. Lhát a tvrdit něco dovede každý. Vás pokládám za čestného, slušného člověka, a proto od Vás očekávám obratem uspokojivou odpověď. Mnohé lži vynesly u nás demokratickým časopisům špatnou pověst, nedávejte se za stejným cílem.

  S úctou
Stieber, doktor práv atd.,
Berlín, Ritterstrasse 65“

Berlín 26. prosince 1848

Odkud však Stieber věděl, že 27. října poslal Marx jeho dopis Schneiderovi II.? Dopis ovšem nebyl poslán 27. října, nýbrž 25. října, a nebyl poslán Schneiderovi II., nýbrž von Hontheimovi. Stieber tedy věděl jen tolik, že dopis dosud existuje, a tušil, že jej Marx pošle některému obhájci. A odkud to tušení? Když se Marx dověděl z „Kölnische Zeitung“, co vypovídal Stieber 18. října o Chervalovi atd., poslal z Londýna listům „Kölnische Zeitung“, „Berliner National-Zeitung“ a „Frankfurter Journal“ prohlášení datované 21. října a v závěru pohrozil Stieberovi jeho dopisem, který měl ještě v rukou. Aby tedy zachoval dopis v „plné tajnosti“, ohlašuje jej Marx sám v novinách. Pro zbabělost německých deníků se mu to nepodařilo; pruská pošta však věděla, co se chystalo, a s pruskou poštou i její — Stieber.

S čím tedy přicvrkal Goldheim z Londýna?

Že Hirsch křivě nepřísahá, že H. Liebknecht neexistuje v „postižitelné“ podobě, že originální kniha zápisů není originální kniha zápisů, že vševědoucí londýnští agenti vědí o všem, co „Marxova strana“ uveřejnila v londýnském tisku. Aby zachránil čest pruských agentů, vkládá jim Goldheim do úst skrovné zprávičky, které vyčenichal[ap], vypomáhaje si porušováním listovního tajemství a zašantročováním dopisů.

Když Schneider II. (při přelíčení 4. listopadu) potřel Stiebera i s jeho knihou zápisů a usvědčil ho z falšování a křivé přísahy, vystoupil Stieber naposledy a dal průchod svému mravnímu rozhořčení. Dokonce, volá z hloubi své pohoršené duše, dokonce pana Wermutha, policejního ředitele Wermutha, se tady odvažují obviňovat z křivé přísahy. Stieber se tedy zase vrátil k ortodoxní stupnici, k vzestupné linii. Předtím se pohyboval po heterodoxní, sestupné linii. Nechce-li snad někdo věřit jemu, policejnímu radovi, bude přece věřit jeho policejnímu poručíkovi; ne-li policejnímu poručíkovi, tak přece jeho policejnímu agentovi; ne-li agentu Fleurymu, tak jistě podagentu Hirschovi. Teď zas opačně. On, policejní rada, by snad mohl falešně svědčit — ale Wermuth, policejní ředitel? Nepředstavitelné! Pln nevole vychvaluje Wermutha s přibývající hořkostí a nalévá publiku čistého vermutu — Wermutha člověka, Wermutha advokáta, Wermutha otce rodiny, Wermutha policejního ředitele, Wermutha for ever[aq].

Stieber se i teď, při veřejném přelíčení, snaží udržet obžalované stále ještě au secret[ar] a postavit zeď mezi obhajobu a její materiál. Obviňuje Schneidera II. ze „zločinného spojení“ s Marxem, jehož prostřednictvím se Schneider dopouští atentátu na nejvyšší pruské úřady. Pod Stieberovou tíhou není volno ani samému předsedovi soudu Göbelovi, ani samému Göbelovi! Nelze jinak: šlehne tedy, i když s bázlivou servilností, několikrát Stiebera přes záda. Avšak Stieber má ze svého hlediska pravdu. Na pranýři nestojí jen on sám, s ním tu stojí prokuratura, soud, pošta, vláda, berlínské policejní presidium, ministerstva, pruské vyslanectví v Londýně, zkrátka pruský stát s originální knihou zápisů v ruce.

Teď může pan Stieber otisknout odpověď „Neue Rheinische Zeitung“ na svůj dopis.

Vraťme se ještě jednou s Goldheimem do Londýna.

Tak jako Stieber stále ještě neví, kde je Cherval a kdo to vlastně je, tak podle Goldheimovy výpovědi (při přelíčení z 3. listopadu) není ještě zcela jasné, jak vznikla kniha zápisů. Na vysvětlenou přichází Goldheim s dvěma hypotézami.

„Jak kniha vznikla,“ praví, „není ovšem ještě zcela jasné; jsou však jen dvě možnosti: buď pochází, jak s jistotou tvrdí agent, skutečně od Liebknechta, který se chránil psát svým rukopisem, aby se neprozradilo, že Svaz zradil on...“

W. Liebknecht, jak je všeobecně známo, je členem „Marxovy strany“. Avšak právě tak je všeobecně známo, že podpis Liebknechta v knize zápisů není podpis W. Liebknechta. Proto Stieber při přelíčení z 27. října vypovídá, že ten, kdo knihu zápisů podepsal, není onen W. Liebknecht, nýbrž jiný Liebknecht, jakýsi H. Liebknecht. O existenci tohoto dvojníka se dověděl z pramene, který nemůže udat. Goldheim vypovídá: „Fleury tvrdí, že knihu zápisů skutečně dostal od člena Marxovy strany H. Liebknechta.“ Goldheim přísahá dál: „Tohoto Liebknechta jsem se však v Londýně nemohl dopátrat.“ Jak tedy dal tento H. Liebknecht, kterého Stieber objevil, dosud najevo, že vůbec existuje? Jak o sobě dal vědět světu vůbec a policejnímu poručíku Goldheimovi zvlášť? Vůbec nijak — jen rukopisem v originální knize zápisů; ale Goldheim teď prohlašuje, že „Liebknecht se chránil psát svým rukopisem“.

Dosud existoval H. Liebknecht jen jako rukopis. Teď však už nezůstává z H. Liebknechta docela nic — ani rukopis, ani tečka nad i. Odkud však Goldhcim ví, že H. Liebknecht, o jehož existenci ví jen z rukopisu v knize zápisů, má rukopis jiný než v knize zápisů, to je jeho tajemstvím. Má-li své zázraky Stieber, proč by neměl mít své zázraky i Goldheim?

Goldheim zapomíná, že jeho představený Stieber odpřisáhl existenci H. Liebknechta již předem a on sám že ji odpřisáhl právě teď. Přísahá na H. Liebknechta, když vtom si vzpomene, že H. Liebknechta si Stieber vymyslel jako pomoc z nouze, jako z nouze ctnost, a že nouze láme železo. Vzpomene si, že je jen jeden pravý Liebknecht — W. Liebknecht; ale je-li pravý W. Liebknecht, je podpis v knize zápisů falešný. Goldheim nesmí přiznat, že Fleuryho podagent Hirsch padělal s falešnou knihou zápisů i falešný podpis. Proto přichází s hypotézou: „Liebknecht se chránil psát svým rukopisem.“ Ale proč bychom jednou nepřišli s hypotézou zase my? Řekněme, že Goldheim kdysi padělal bankovky. Je postaven před soud a tam se dokáže, že podpis na bankovce není podpis ředitele banky. Nemějte mi to za zlé, pánové, řekne Goldheim, nemějte mi to za zlé. Bankovka je pravá. Pochází přímo od bankovního ředitele. Že podpis není pravý, že je falešný? Co na tom? „Chránil se totiž psát svým rukopisem.“

Nebo, pokračuje Goldheim, je-li hypotéza s Liebknechtem falešná:

„...nebo dostal agent Fleury zápisky od dvou jiných Marxových přátel, od uprchlíků Dronka a Imandta, a aby dodal svému zboží ještě větší cenu, dal jim formu originální knihy zápisů. Policejní poručík Greif totiž úředně zjistil, že se Dronke a Imandt s Fleurym často stýkali.“

Nebo? Jaké nebo? Je-li nějaká kniha, třeba originální kniha zápisů, podepsána třemi lidmi, Liebknechtem, Ringsem a Ulmerem, nebude nikdo usuzovat: „Pochází buď od Liebknechta,“ nebo od Dronka a Imandta. Řekne si: Pochází od Liebknechta, nebo od Ringse a Ulmera. Měl snad nešťastný Goldheirn, který se tak zamotal do disjunktivního[as] soudu — buď—anebo — říci znovu: „Rings a Ulmer se chrániti psát svým rukopisem?“ Dokonce i Goldheim chápe, že mu nezbývá než přijít s něčím novým.

Není-li pravda, že originální kniha zápisů pochází od Liebknechta, jak tvrdí agent Fleury, pak ji napsal Fleury sám, ale zápisky k ní prý dostal od Dronka a Imandta, o nichž policejní poručík Greif úředně zjistil, že se s Fleurym často stýkali.

„Aby dodal svému zboží ještě větší cenu,“ říká Goldheim, dal Fleury zápiskům formu originální knihy zápisů. Tím se nejen dopouští podvodu, falšuje i podpisy — a to všechno proto, „aby dodal svému zboží ještě větší cenu“. Člověk tak svědomitý, jako tento pruský agent, který ze ziskuchtivosti padělá zápisy a falšuje podpisy, není zajisté schopen falšovat zápisky. To je Goldheimův závěr.

Dronke a Imandt přišli do Londýna teprve v dubnu 1852, když je vypověděly švýcarské úřady. Třetinu originální knihy zápisů však tvoří zápisy z ledna, února a března 1852. Třetinu originální knihy zápisů sepsal tedy Fleury rozhodně bez Dronka a Imandta, ačkoli Goldheim přísahá: Buď sepsal originální knihu zápisů Liebknecht — nebo ji sepsal Fleury, ale podle zápisků Dronkových a Imandtových. Tak přísahá Goldheim, a Goldheim není sice Brutus, ale zato Goldheim.

Je však stále ještě možné, že Dronke a Imandt dávali Fleurymu zápisky od dubna, neboť, jak přísahá Goldheim, „policejní poručík Greif úředně zjistil, že Dronke a Imandt se s Fleurym často stýkali“.

Přejděme k tomuto styku:

Fleury byl v Londýně znám nikoli jako agent pruské policie, nýbrž jako obchodník z City, a to jako obchodník demokratického smýšlení. Narodil se v Altenburgu a přišel do Londýna jako politický uprchlík; pak se oženil s Angličankou z vážené a bohaté rodiny a žil se ženou a tchánem, starým podnikavým kvakerem, zdánlivě v ústraní. 8. nebo 9. října se začal Imandt s Fleurym „často stýkat“ — totiž jako učitel s žákem. Podle opravené Stieberovy výpovědi došla však originální kniha zápisů do Kolína 10. října, a podle Goldheimovy konečné výpovědi 11. října. Když tedy Imandt, kterého Fleury do té doby vůbec neznal, dával Fleurymu první hodinu francouzštiny, dal už Fleury nejen vázat originální knihu zápisů do rudého safiánu, nýbrž ji už odevzdal zvláštnímu kurýrovi, který s ní odjel do Kolína. Takhle tedy sepisoval Fleury svou knihu zápisů podle Imandtových zápisků. Dronka viděl Fleury jen jednou náhodou u Imandta, a to teprve 30. října, když už originální kniha zápisů dávno zase zapadla v ono nic, z něhož vzešla.

Křesťansko-německá vláda se tedy nespokojuje s tím, že se vloupává do stolů, krade cizí listiny, lstivě láká z lidí falešné výpovědi, vyrábí falešné dokumenty, křivě přísahá, pokouší se koupit si falešná svědectví — a to všechno jen proto, aby si vynutila odsouzení kolínských obžalovaných. Aby skryla svého Hirsche, o němž Stieber odpřisáhl, že ho nezná, a Goldheim, že to není špión, pokouší se pruská vláda vrhnout na londýnské přátele obžalovaných podezření, které je má zostudit.

V pátek 5. listopadu došla do Londýna „Kölnische Zeitung“ se zprávou o zasedání poroty z 3. listopadu a s Goldheimovou výpovědí. Hned se začalo pátrat po Greifovi a ještě téhož dne se zjistilo, že bydlí u Fleuryho. Zároveň se Imandt a Dronke vydali s kolínskými novinami k Fleurymu a dali mu přečíst Goldheimovu výpověď. Fleury zbledne, snaží se vzpamatovat, hraje si na udiveného a prohlásí, že je ochoten kdykoli vydat před anglickým policejním soudem svědectví proti Goldheimovi. Ale napřed prý musí mluvit se svým advokátem. Smluví si tedy schůzku na příští den, na sobotu 6. listopadu odpoledne. Fleury slibuje, žc svou úředně ověřenou výpověď přinese už na schůzku s sebou. Ovšemže nepřijde. Imandt a Dronke zajdou tedy v sobotu večer k němu do bytu a najdou tam tento lístek pro Imandta:

„Advokát všechno zařídil; s dalším vyčkávám, až zjistíme onu osobu. Advokát to dal ještě dnes odeslat. Obchod vyžaduje mou přítomnost v City. Navštivte mne prosím zítra, budu doma celé odpoledne až do pěti hodin. Fl.“

Na rubu lístku je dovětek:

„Sotva jsem přišel domů, musel jsem odejít s panm Wernerem a se ženou, o čemž se můžete zítra přesvědčit. Napište mi, kdy chcete přijít.“

Imandt nechal v bytě tuto odpověď:

„Velmi mě překvapilo, že jsem Vás nezastihl doma — zvláště když jste nepřišel ani na smluvenou schůzku dnes odpoledne. Musím se přiznat, že podle toho všeho jsem si už o Vás udělal svůj úsudek. Máte-li zájem přesvědčit mě o něčem jiném, přijďte Vy ke mně, a hned zítra ráno, protože jinak Vám nemohu zaručit, že se o Vás nebude v anglickém tisku psát jako o špiónu pruské policie. Imandt.“

Fleury se neobjevil ani v neděli ráno. Dronke a Imandt zašli tedy večer k němu znovu; pod záminkou, že jejich důvěra byla otřesena jen v prvním okamžiku, šli si od něho vyžádat prohlášení. Po mnohém váhání a s velkou nerozhodností bylo pak prohlášení skutečně napsáno. Fleury zakolísal zejména, když ho upozornili, že se musí podepsat nejen příjmením, nýbrž i křestním jménem. Prohlášení znělo doslovně takto:

Redakci „Kölnische Zeitung“

Podepsaný prohlašuje, že zná pana Imandta asi měsíc, kdy ho pan Imandt učil francouzštině; že pana Dronka viděl poprvé v sobotu 30. října t. r.;

že nikdo z nich mu nesdělil nic z toho, co je obsaženo v knize zápisů, která figuruje v kolínském procesu;

že nezná nikoho, kdo by se jmenoval Liebknecht, a s nikým takovým že se nikdy nestýkal.

Londýn 8. listopadu 1852, Kensington

Charles Fleury

Dronke a Imandt byli ovšem přesvědčeni, že Fleury pošle „Kölnische Zeitung“ příkaz, aby nepřijala žádné prohlášení podepsané jeho jménem. Proto neposlali jeho prohlášení „Kölnische Zeitung“, nýbrž advokátu Schneiderovi II., ten je však dostal až v tak pokročilé fázi procesu, že už ho nemohl použít.

Fleury není sice Fleur de Marie[305] mezi policejními prostitutkami, ale kvítko[at] to je a květy mít bude, třeba jen fleursdelys[au].

Historie s knihou zápisů však ještě neskončila.

V sobotu 6. listopadu se W. Hirsch z Hamburku před policejním soudem na Bow Street v Londýně místopřísežně přiznal, že pod vedením Greifa a Fleuryho padělal knihu zápisů, která figuruje v kolínském procesu.

Nejprve tedy originální kniha zápisů „Marxovy strany“ — pak zápisník špióna Fleuryho — a nakonec padělek pruské policie, prostě policejní padělek, policejní padělek sans phrase[av].

Téhož dne, kdy Hirsch prozradil tajemství originální knihy zápisů anglickému policejnímu soudu na Bow Street, zabýval se ve Fleuryho domě v Kensingtonu jiný představitel pruského státu tím, že balil do pevného voskovaného plátna tentokrát sice nikoli dokumenty, ať už kradené, padělané nebo jiné, nýbrž své vlastní svršky. Nebyl to nikdo jiný než Greif, pták noh, známý nám z Paříže, zvláštní kurýr do Kolína, šéf pruských policejních agentů v Londýně, oficiální režisér mystifikace, policejní poručík přidělený pruskému vyslanectví. Greif dostal od pruské vlády rozkaz, aby ihned opustil Londýn. Času nebylo nazbyt.

Na konci operních podívaných se vždycky najednou objeví v pozadí v záři bengálského ohně amfiteatrální scenérie, dosud skrytá za kulisami, a oslepí všechny diváky oslňujícími obrysy. A na konci této pruské policejní tragikomedie právě tak vzplál a každého oslepil amfiteátr dílny, v níž se vyráběla originální kniha zápisů. Na nejnižším stupínku bylo vidět nešťastného špicla Hirsche, placeného od kusu; na druhém stupni je obchodník z City, dobře situovaný špión a agent provokatér Flcury, na třetím stupni policejní poručík a diplomat Greif— a na nejvyšším samo pruské vyslanectví, jemuž je přidělen. Po šest až osm měsíců vyráběl Hirsch ve Fleuryho pracovně a pod jeho vedením pravidelně, týden po týdnu, svou originální knihu zápisů. O poschodí výš, nad Fleurym, bydlel pruský policejní poručík Greif, který na něho dohlížel a který ho inspiroval. A Greif sám trávil část dne pravidelně na pruském vyslanectví, kde zas dohlíželi na něho a inspirovali jeho. Pruské vyslanectví bylo tedy ve skutečnosti skleníkem, v němž originální kniha zápisů vybujela.[aw] Proto musel Greif zmizet. Zmizel 6. listopadu 1852.

Originální kniha zápisů se už nemohla udržet ani jako zápisník. Prokurátor Saedt ji pohřbil ve své odpovědi na řeči obhájců.

Soud byl tedy zase tam, odkud vyšel obžalovací senát apelačního soudu, když nařídil nové vyšetřování, protože „není žádné objektivní skutkové podstaty“.


V
Průvodní dopis k „Rudému katechismu“

Při přelíčení 27. října svědčil policejní inspektor Junkermann z Krefeldu, že

„zabavil balík s výtisky ‚Rudého katechismu‘. Na balíku, který byl adresován číšníkovi jednoho krefeldského hostince, bylo razítko poštovního úřadu v Düsseldorfu. U zásilky byl průvodní dopis bez podpisu. Odesilatel nebyl zjištěn.“ „Prokuratura poznamenává, že průvodní dopis je, jak se zdá, psán Marxovou rukou.“

Při přelíčení 28. října shledává znalec (???) Renard, že průvodní dopis je psán Marxovým rukopisem. Tento průvodní dopis zní takto:

Občané!

Máme k Vám plnou důvěru, a proto Vám v příloze posíláme 50 výtisků „Rudého“. V sobotu 5. června v jedenáct hodin večer je vsuňte pod domovní dveře u spolehlivých revolučních občanů, nejlépe dělníků. Spoléháme s jistotou na Vaši občanskou čest a očekáváme, že příkaz provedete. Revoluce je blíž, než si mnozí myslí. Ať žije revoluce!

S bratrským pozdravem

Revoluční výbor

Berlín květen 1852

Svědek Junkermann prohlašuje dále, že „tyto balíky byly poslány svědku Chianellovi“.

V době vyšetřovací vazby kolínských obžalovaných řídí manévry jako vrchní velitel policejní president Hinckeldey z Berlína. Nedají mu spát Maupasovy vavříny.

V době procesu se objevují dva policejní ředitelé, jeden živý, druhý mrtvý, jeden policejní rada — ale zato je to slídil[ax] — dva policejní poručíci, z nichž jeden stále cestuje z Londýna do Kolína a druhý z Kolína do Londýna, spousta policejních agentů a podagentů, jmenovaných, anonymních, heteronymních, pseudonymních, s ohonem i bez něho. A nakonec ještě policejní inspektor.

Jakmile došla do Londýna „Kölnische Zeitung“ se zprávou o výslechu svědků z 27. a 28. října, zašel Marx k policejnímu soudu v Marlborough Street, opsal text průvodního dopisu, jak jej zaznamenala „Kölnische Zeitung“, a dal opis ověřit s tímto místopřísežným prohlášením:

1) Že žádný takový průvodní dopis nenapsal;
2) že se o jeho existenci dověděl teprve z „Kölnische Zeitung“;
3) že takzvaný „Rudý katechismus“ nikdy neviděl;
4) že nikdy nijak nepřispíval k jeho rozšiřování.

Jen mimochodem budiž poznamenáno: Je-li takové prohlášení (declaration) před policejním soudem falešné, trestá se v Anglii jako křivá přísaha.

Tento dokument byl poslán Schneiderovi II. a zároveň uveřejněn v londýnském „Morning Advertiser“[ay], neboť pruská pošta, jak jsme se za procesu přesvědčili, spojuje dodržování listovního tajemství s prazvláštní představou, že její povinností je držet svěřené dopisy v tajnosti před adresáty. Vrchní prokuratura se bránila předložení dokumentu, byť i jen pro porovnání. Vrchní prokuratura věděla, že jediný pohled na originál průvodního dopisu a pak na úředně ověřený Marxův dopis by stačil, aby ani bystrozraku těchto porotců nemohl ujít podvod s úmyslným napodobením Marxova rukopisu. Aby zachránila morální reputaci pruského státu, protestovala proto vrchní prokuratura proti jakémukoli porovnávání.

Schneider II. poznamenal, že

„adresáta Chianellu, který policii ochotně zpravil o domnělých odesilatelích a sám se jí přímo nabídl jako špión, ani ve snu nenapadlo, že by odesilatelem byl Marx“.

Kdo kdy četl jedinou Marxovu řádku, nemohl mu nikdy přičítat autorství onoho melodramatického průvodního dopisu. Letní půlnoční hodina snů 5. června a dotěrně názorná operace se vsunováním „Rudého“ pod domovní dveře revolucionářských šosáků — takové nápady může mít jenom Kinkel. A „občanská čest“ i „jistota“, s níž „se spoléhá“ na vojenské „provedení“ uděleného „příkazu“ — za tím se zase mohla tušit obrazotvornost Willichova. Ale jak by byli přišli Kinkel a Willich k tomu, aby psali své revoluční recepty Marxovým rukopisem?

Dovolte nám vyslovit hypotézu o „dosud ne zcela jasném způsobu vzniku“ tohoto průvodního dopisu napsaného napodobeným rukopisem: Policie našla v Krefeldu 50 „Rudých“ se vzletným vtíravým průvodním dopisem. V Kolíně nebo Berlíně — quʼimporte?[az] — pak dala text napsat Marxovým rukopisem. Za jakým účelem? „Aby dodala svému zboží ještě větší cenu.“

Avšak ani sama vrchní prokuratura se neodvážila vrátit se ve své katilinské[ba] řeči k tomuto průvodnímu dopisu. Upustila od něho. Nepřispěl tedy ke konstatování, že chybí „objektivní skutková podstata“.


VI
Willichova a Schapperova frakce

Po porážce revoluce z let 1848—1849 ztratila proletářská strana na kontinentě to, co v tomto krátkém údobí výjimečně měla: tisk, svobodu projevu a shromažďovací právo, tj. legální prostředky k organizování strany. Pokud jde o buržoazně liberální a maloburžoazně demokratickou stranu, umožnilo jim společenské postavení tříd, které zastupovaly, aby se i v údobí reakce udržely v té či oné formě pohromadě a ve větší nebo menší míře uplatňovaly své společné zájmy. Proletářská strana měla po roce 1849, tak jako před rokem 1848, před sebou jen jedinou cestu — cestu tajného sdružování. Po roce 1849 vznikla proto na kontinentě řada tajných proletářských sdružení; policie je odhalovala, soudy je zatracovaly, žaláře je rozbíjely, ale poměry je znovu a znovu obnovovaly.

Část těchto tajných společností si vytkla za bezprostřední cíl svržení existující státní moci. To bylo oprávněné ve Francii, kde proletariát byl poražen buržoazií a kde útok na existující vládu byl zároveň a bezprostředně i útokem na buržoazii. Jiná část tajných společností se zaměřila na vytvoření strany proletariátu a o existující vlády se nestarala. To bylo nutné v takových zemích jako Německo, kde buržoazie a proletariát společně podlehly svým polofeudálním vládám a kde tedy vítězný útok na existující vlády nemohl ještě svrhnout vládu buržoazie nebo takzvaných středních stavů, nýbrž jim musel spíše k vládě dopomoci. Členové proletářské strany by se byli i v těchto zemích nepochybně znovu zúčastnili revoluce proti statu quo, ale připravovat tuto revoluci, agitovat pro ni, napomáhat jí spiknutími a komploty, to jejich úkolem nebylo. Tuto přípravu mohli přenechat všeobecným poměrům a přímo zainteresovaným třídám. Museli jim ji přenechat, jestliže se nechtěli vzdát vlastního stranického stanoviska a těch historických úkolů, které před ně stavěly již samy všeobecné podmínky existence proletariátu. Pro ně byly nynější vlády jen efemérní jevy a status quo jen krátké zastavení; s nimi se lopotit, to se přenechává malicherné, malodušné demokracii.

„Svaz komunistů“ nebyl tedy žádnou spikleneckou společností; byla to společnost, která tajně organizovala proletářskou stranu, protože německý proletariát je veřejně zbaven igni et aqua[bb] — svobody tisku, projevu a shromažďování. Konspiruje-li taková společnost proti statu quo, pak jen v tom smyslu, jako proti němu konspiruje pára a elektřina.

Rozumí se, že taková tajná společnost, která si vytkla za cíl vytvořit nikoli vládní, nýbrž opoziční stranu budoucnosti, mohla mít jen malou přitažlivost pro individua, která jednak chtějí pod pláštíkem konspirace skrýt svou osobní bezvýznamnost, jednak chtějí v příští revoluci uspokojit svou omezenou ctižádost — a především si chtějí na chvíli dodat důležitosti, podílet se na kořisti demagogie a zalíbit se kramářům s demokracií.

Proto se od Svazu komunistů oddělila — nebo, chcete-li, byla oddělena — frakce, která se dožadovala když už ne skutečných spiknutí, tak alespoň zdání spiknutí, a tedy i přímého spojenectví s demokratickými hrdiny dne — frakce Willichova a Schapperova. Pro ni je příznačné, že Willich vystupuje s Kinkelem a vedle něho jako entrepreneur[bc] německo-americké revoluční půjčky.

Naznačili jsme právě, jaký byl poměr této strany k většině Svazu komunistů, k níž náleželi kolínští, a Bürgers s Röserem to výrazně a podrobně vyložili při přelíčeních před kolínskou pnrotou.

Než skončíme výklad, zastavíme se na chvíli a podíváme se, jak se chovala Witlichova a Schapperova frakce za kolínského procesu.

Jak jsme už poznamenali, dokazují data dokumentů, které Stieber frakci ukradl, že její dokumenty si našly cestu do rukou policie i po Reuterově krádeži. Vysvětlení tohoto jevu je nám frakce dodnes dlužna.

Schapper nejlépe znal Chervalovu minulost. Věděl, že Chervala přijal do Svazu on v roce 1846, a ne Marx v roce 1848 atd. Mlčí však, a tím potvrzuje Stieberovy lži.

Frakce věděla, že její člen Hake napsal výhružný dopis svědku Hauptovi, nechává však podezření lpět na straně obžalovaných.

Moses Hess, člen frakce a autor „Rudého katechismu“,[307] této nešťastné parodie „Manifestu komunistické strany“, Moses Hess, který svá díla nejen sám píše, nýbrž i sám rozšiřuje, dobře věděl, komu rozeslal jednotlivé části nákladu svého „Rudého“. Věděl, že z bohatství „Rudého“ mu Marx neubral ani jediný výtisk. Moses však klidně nechává na obžalovaných podezření, že jejich strana šířila jeho „Rudý“ v Porýnské provincii i s melodramatickým průvodním dopisem.

Pruské policii nahrávala frakce jak tím, že mlčela, tak tím, co říkala. Kdykoli za procesu vystupovala, neseděla nikdy na lavici obžalovaných, nýbrž vystupovala vždy jako „korunní svědek“.

Hentze, Willichův přítel a dobrodinec, který se přiznal, že o Svazu věděl, pobyl několik týdnů u Willicha v Londýně a pak odjel do Kolína, aby tu křivě svědčil proti Beckerovi, proti němuž mluvilo mnohem méně důkazů než proti Hentzovi samému — byl roku 1848 členem Svazu.

Haetzel, který, jak se dovídáme z Dietzova archívu, byl členem frakce, kterého frakce podporovala penězi a jehož v Berlíně již jednou soudila porota pro členství ve Svazu, také svědčil proti obžalovaným. Svědčil křivě: uváděl výjimečné ozbrojení berlínského proletariátu za revoluce do vybájené souvislosti se stanovami Svazu.

Steingens, kterého usvědčují jeho vlastní dopisy (viz přelíčení z 18. října), že byl hlavním agentem frakce v Bruselu, vystupuje v Kolíně nikoli jako obžalovaný, nýbrž jako svědek.

Krátce předtím, než začal proces před kolínskou porotou, poslali Willich s Kinkelem do Německa jako emisara jakéhosi krejčovského tovaryše[bd]. Kinkel sice k frakci nepatří, ale Willich je jedním ze správců německo-americké revoluční půjčky.

Kinkelovi již tehdy hrozilo nebezpečí, které se později stalo skutkem, že londýnští ručitelé zbaví jeho i Willicha správy vypůjčených peněz a peníze budou přes jeho i Willichovy rozhořčené protesty putovat zpátky do Ameriky. Proto potřeboval Kinkel právě tehdy takovou předstíranou misi do Německa a předstíranou korespondenci s Německem, jednak aby mohl dokázat, že pro něj a pro americké dolary je v Německu ještě vůbec nějaké pole revoluční činnosti, jednak jako záminku pro ohromné výlohy za korespondenci, poštovné atd., které si on a přítel Willich uměli naúčtovat (viz litografovaný oběžník hraběte O. Reichenbacha). Kinkel dobře věděl, že v Německu nemá žádné spojení, ani s buržoazními liberály, ani s maloburžoazními demokraty. Vymyslel trik: udělá z emisara frakce emisara německo-amerického revolučního svazu. Tento emisar neměl jiný úkol než pracovat mezi dělníky proti straně kolínských obžalovaných. Nutno přiznat, že byla zvolena vhodná chvíle, aby se ještě před ukončením procesu zavdala nová záminka k novému vyšetřování. O osobě, dnu odjezdu a cestovním plánu emisara byla pruská policie přesně informována. Odkud? To uvidíme. Její špióni se účastnili tajných schůzí, které emisar pořádal v Magdeburku, a podali zprávu o všem, co se tam mluvilo. Přátelé kolínských v Německu a v Londýně se chvěli.

Jak jsme již pověděli, doznal Hirsch 6. listopadu před policejním soudem na Bow Street, že pod vedením Greifa a Fleuryho padělal originální knihu zápisů. K přiznání ho přiměl Willich; on a hostinský Schärttner ho také doprovázeli k soudu. Hirschovo doznání bylo vyhotoveno ve třech exemplářích, a ty byly poslány poštou do Kolína na různé adresy.

Bylo nesmírně důležité, aby Hirsch byl zatčn ihned, jakmile vyšel ze soudní budovy. Měl u sebe úředně ověřenou výpověď, která by byla stačila k tomu, aby se proces, v Kolíně prohraný, v Londýně vyhrál, když už ne pro obžalované, tak alespoň proti vládě. Avšak Willich udělal všechno, aby takový krok znemožnil. Mlčel jako hrob nejen před „Marxovou stranou“, které se to přímo týkalo, ale i před svými vlastními lidmi, dokonce i před Schapperem. Do jeho tajemství byl zasvěcen jen Schärttner. Schärttner prohlásil, že on a Willich doprovodili Hirsche na loď. Podle Willichova plánu měl totiž Hirsch svědčit v Kolíně proti sobě.

Willich zpraví Hirsche o tom, jakou cestou dokumenty posílá. Hirsch o tom zpraví pruské vyslanectví a pruské vyslanectví poštu. Dokumenty nedojdou na místo určení; zmizí. Později se zmizelý Hirsch znovu objeví v Londýně a prohlásí na veřejném shromáždění demokratů, že Willich je jeho spoluviník.

Vyzván, aby se k tomu vyjádřil, doznává Willich, že s Hirschem, který byl na jeho návrh již roku 1851 vyloučen ze spolku v Great Windmill jako špicl, byl od počátku srpna 1852 znovu ve spojení. Hirsch prý mu totiž prozradil, že Fleury je pruský špión, a zpravoval ho potom o všech dopisech, které Fleury dostával nebo posílal. A toho prý on, Willich, používal k hlídání pruské policie.

O Willichovi je všeobecně známo, že je už asi rok důvěrným přítelem Fleuryho, od něhož dostával podporu. Věděl-li však od srpna 1852, že Fleury je pruský špión, a byl-li zároveň zpraven o jeho rejdech, jak to, že neznal originální knihu zápisů?

Jak to, že zasahuje do věci, až když pruská vláda sama prozradila, že Fleury je špión?

Jak to, že zasahuje tak, aby se jeho spojenec Hirsch alespoň dostal z Anglie a úředně potvrzené důkazy o Fleuryho vině z dosahu „Marxovy strany“?

Jak to, že od Fleuryho bral dále podporu a že Fleury se může chlubit jeho stvrzenkou na 15 liber šterlinků?

Jak to, že Fleury dál působí v německo-americké revoluční půjčce?

Jak to, že řekl Fleurymu, kde a v které místnosti se schází jeho vlastní tajná společnost, takže pruští agenti rovnou zapisují ve vedlejší místnosti rozhovory?

Jak to, že informuje Fleuryho o plánu cesty zmíněného emisara, krejčovského tovaryše, a dokonce od něho na tuto misi přijme peníze?

A nakonec — jak to, že vypráví Fleurymu, že dal Hentzovi, který u něho bydlí, návod, jak má před kolínskou porotou vypovídat proti Beckerovi?[be] Nutno přiznat —que tout cela nʼest pas bien clair[bf].


VII
Rozsudek

Čím víc se vyjasňovala policejní mystéria, tím víc se veřejné mínění stavělo za obžalované. Když byl odhalen podvod s originální knihou zápisů, očekávalo se všeobecně, že obžalovaní budou osvobozeni. „Kölnische Zeitung“ neviděla vyhnutí, musela se sklonit před veřejným míněním a obrátit se proti vládě. Na jejích sloupcích, které byly dříve k dispozici jen policii a jejím pomluvám, se najednou začaly objevovat noticky příznivě se vyslovující o obžalovaných a podezíravé vůči Stieberovi. I pruská vláda měla za to, že je všechno ztraceno. Její dopisovatelé v „Times“ a v „Morning Chronicle“ začali najednou připravovat veřejné mínění v zahraničí na nepříznivý výsledek. Ať už je učení obžalovaných sebezhoubnější a sebeobludnější a ať u nich byly nalezeny sebeodpornější dokumenty, faktické důkazy o spiknutí nejsou a není pravděpodobné, že budou odsouzeni. Tak sklesle a rezignovaně psal berlínský dopisovatel „Times“, servilní ozvěna obav, které kolovaly v nejvyšších kruzích města nad Sprévou. Tím nevázanější byl jásot byzantinského dvora a jeho eunuchů, když telegraf ohlásil z Kolína do Berlína výrok poroty: „Vinni.“

Odhalením knihy zápisů vstoupil proces do nového stadia. Porotci už neměli na vybranou, zda uznají obžalované vinnými nebo nevinnými; museli prohlásit vinnými buď obžalované — nebo vládu. Osvobodit obžalované znamenalo odsoudit vládu.

Když prokurátor Saedt odpovídal na řeči obhájců, zřekl se originální knihy zápisů. Nechce prý použít dokumentu tak poskvrněného, sám jej pokládá za „nepravý“; je to „neblahá“ kniha, pro niž se zbytečně ztratilo mnoho času, k věci nijak nepřispěla; Stieber se z chvályhodné služební horlivosti nechal mystifikovat atd.

Ale vždyť prokuratura v obžalobě tvrdila, že v knize zápisů je „mnoho pravdy“. Ani ji nenapadlo prohlásit ji za nepravou: litovala jen, že nemůže prokázat její pravost. S pravostí originální knihy zápisů, kterou Stieber odpřisáhl, vzala za své i pravost Chervalovy pařížské výpovědi, kterou Stieber také odpřisáhl a k níž se Saedt ve své odpovědi na řeči obhájců ještě jednou vrací, vzala za své všechna fakta, která všechny úřady pruského státu za půldruhého roku s největším úsilím vyčenichaly. Přelíčení před porotou, ohlášené na 28. července, bylo o tři měsíce odloženo. Proč? Pro nemoc policejního ředitele Schultze. A kdo byl Schultz? Původní objevitel originální knihy zápisů. Vraťme se ještě dále do minulosti. V lednu a v únoru 1852 se konaly u ženy dr. Danielse domovní prohlídky. Na základě čeho? Na základě prvních stránek originální knihy zápisů, které poslal Fleury Schultzovi, Schultz policejnímu ředitelství v Kolíně, policejní ředitelství v Kolíně vyšetřujícímu soudci — a toho dovedly do bytu manželky dr. Danielse.

V říjnu 1851 věděl už obžalovací senát o Chervalově spiknutí, ale přesto ještě nenašel chybějící skutkovou podstatu, a proto na pokyn vlády nařídil nové vyšetřování. Kdo vedl toto vyšetřování? Policejní ředitel Schultz. Schultz měl tedy najít skutkovou podstatu. A co našel? Originální knihu zápisů. Všechen nový materiál, který sehnal, se omezoval na jednotlivé listy knihy zápisů, které dal Stieber potom doplnit a svázat. Obžalovaní seděli dvanáct měsíců v samovazbě jen proto, aby kniha zápisů měla čas se narodit a vyrůst. Maličkosti! volá Saedt a nalézá důkaz viny už v tom, že obhájcům a obžalovaným trvalo osm dní, než vyčistili Augiášův chlév, jehož zaneřádění stálo všechny úřady pruského státu půldruhého roku námahy a obžalované půldruhého roku vězení. Originální kniha zápisů — to nebyla žádná podružná maličkost; to byl uzel, v němž se sbíhaly všechny nitky vládní činnosti: vyslanectví a policie, ministerstvo a policejní soud, prokuratura a poštovní ředitelství — Londýn, Berlín a Kolín. Originální kniha zápisů měla s věcí to společné, že byla vynalezena proto, aby se z toho dalo něco udělat. Aby se udržela nad vodou, jezdili kurýři, létaly depeše, zadržovala se pošta, zatýkalo se a křivě přísahalo; padělky ji stvořily a pokusy o podplácení ji měly ospravedlnit. Když se odhalilo mystérium originální knihy zápisů, bylo tím odhaleno mystérium monstrprocesu.

Divotvorný zásah policie byl původně nutný proto, aby zastřel ryze tendenční charakter procesu. „Slavná poroto, odhalení, která vás čekají, vám ukáží, že tento proces není žádný tendenční proces.“ Takto zahájil Saedt soudní přelíčení. Teď však zdůrazňuje tendenční charakter procesu, jen aby porota zapomněla na policejní odhalení. Po předběžném vyšetřování, které trvalo půldruhého roku, potřebovali porotci nějakou objektivní skutkovou podstatu, aby se ospravedlnili před veřejným míněním. Po policejní komedii, která trvala pět týdnů, potřebují „ryzí tendenci“, aby se zachránili před skutečnou špínou. Proto se už Saedt neomezuje jen na materiál, který přiměl obžalovací senát k závěru, že „není žádné objektivní skutkové podstaty“. Jde dál. Pokouší se dokázat, že zákon proti spiknutí vůbec žádnou skutkovou podstatu ani nevyžaduje, že je to ryze tendenční zákon, že tedy kategorie spiknutí je jen záminkou, aby mohli být političtí kacíři legálně upáleni. Aby měl jeho pokus větší naději na úspěch, bylo použito nového pruského trestního zákoníku, vydaného až po zatčení obžalovaných. Servilní soudní dvůr měl možnost povolit použití zákoníku se zpětnou platností pod záminkou, že prý obsahuje mírnější ustanovení.

Byl-li to však ryze tendenční proces, proč předběžné vyšetřování trvající půldruhého roku? Z tendence.

Když tedy jde o tendenci, máme snad o ní zásadně diskutovat s takovými Saedty, Stiebery a von Seckendorfy, s takovým Göbelem, s pruskou vládou, s třemi sty největšími poplatníky v kolínském kraji, s královským komořím von Münch-Bellinghausenem a s baronem von Fürstenberg? Pas si bête.[bg]

Saedt se přiznává (přelíčení z 8. listopadu),

„že když ho před několika měsíci sám pan vrchní prokurátor pověřil, aby spolu s ním zastupoval prokuraturu v této záležitosti, a když pak začal pročítat akta, teprve tehdy ho napadlo zabývat se komunismem a socialismem trochu blíže. Výsledek svého bádání pokládal za nutné sdělit porotě tím spíše, že mohl, jak se domníval, předpokládat, že se těmito věcmi stejně jako on nejeden z porotců dosud málo zabýval.“

Saedt si tedy koupil známou Steinovu příručku[309].

„A čemu se dnes naučil,
o tom už zítra káže.“[310]

Ale prokuratura měla zvláštní smůlu. Hledala objektivní skutkovou podstatu Marx, a našla objektivní skutkovou podstatu Cherval. Hledá komunismus, který obžalovaní hlásali, a nachází komunismus, který potírali. Ve Steinově příručce lze ovšem najít všechny možné druhy komunismu, jen ne ten, který hledá Saedt. Německý, kritický komunismus Stein ještě nezaznamenal. Saedt má sice v rukou „Manifest Komunistické strany“, který obžalovaní uznávají za manifest své strany. A v tomto manifestu je kapitola, která obsahuje kritiku celé dosavadní socialistické a komunistické literatury, tedy celé moudrosti, kterou zaznamenal Stein. Tato kapitola musí ukazovat rozdíl mezi komunistickým směrem, který je tu obžalován, a všemi dřívějšími komunistickými směry, tedy specifický obsah a specifickou tendenci učení, proti němuž Saedt vystupuje. Při tom kameni úrazu nepomáhal žádný Stein.[bh] Zde se muselo něčemu rozumět, i když jen proto, aby se to mohlo obžalovat. Jak si tedy pomáhá Saedt, když ho Stein nechal na holičkách? Tvrdí, že

„Manifest se skládá ze tří oddílů. První oddíl obsahuje historický vývoj společenského postavení různých občanů (!) z hlediska komunismu (very fine[bi])...Druhý oddíl vykládá postoj komunistů k proletářům... A konečně v posledním oddílu se probírá postoj komunistů v různých zemích...„ (!) (Přelíčení z 6. listopadu.)

Manifest se sice skládá ze čtyř oddílů, a ne ze tří, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Saedt proto tvrdí, že se skládá ze tří oddílů, a ne ze čtyř. Oddíl, který pro něho neexistuje, je právě onen neblahý oddíl, který obsahuje kritiku komunismu zaprotokolovaného Steinem, tedy specfickou tendenci obžalovaného komunismu. Chudák Saedt! Napřed mu chyběla skutková podstata, teď mu chybí tendence.

Šedá však, drahý příteli, je všechna teorie.[311] „Takzvanou sociální otázkou,“ praví Saedt, „a jejím řešením se v poslední době zabývali povolaní i nepovolaní.“ Saedt ovšem náleží k povolaným, neboť vrchní prokurátor Seckendorf ho před třemi měsíci úředně „povolal“ ke studiu socialismu a komunismu. Saedtové všech dob a všech zemí se odedávna shodují v tom, že prohlašují Galilea za „nepovolaného“ ke zkoumání pohybu nebeských těles, ale inkvizitora, který ho prohlásil za kacíře, za „povolaného“.[bj] E pur si muove.[bk]

V obžalovaných stál bezbranný revoluční proletariát proti vládnoucím třídám zastoupeným porotou; obžalovaní byli tedy odsouzeni proto, že stáli před touto porotou. Porotci sami viděli jasně odhalené vládní intriky a korupčnost pruské vlády, a to by bylo mohlo na chvíli otřást jejich měšťáckým svědomím, tak jako to otřáslo veřejným míněním. Řekli si však: Odvažuje-li se pruská vláda použít proti obžalovaným tak hanebných a tak riskantních prostředků, dala-li tu tak říkajíc v sázku svou evropskou pověst, pak musí být obžalovaní, ať je jejich strana sebemenší, zatroleně nebezpeční a jejich učení musí být rozhodně velkou silou. Vláda se prohřešila proti všem ustanovením trestního zákoníku, aby nás uchránila před zločinnou nestvůrou. Prohřešme se tedy i my proti své trošce point dʼhonneur[bl], abychom zachránili čest vlády. Buďme vděční a odsuďme je.

Výrokem „vinni“ se porýnská šlechta a porýnská buržoazie připojily k pokřiku f‘rancouzské buržoazie po 2. prosinci: „Už jen krádež může zachránit vlastnictví, jen křivá přísaha náboženství, jen cizoložství rodinu, jen nepořádek pořádek!“

Ve Francii se zprostituoval celý státní aparát. Ale žádná instituce se přece jen neprostituovala tak jako francouzské soudy a poroty. Překonejme francouzské porotce a soudce, volaly porota a soud v Kolíně! V Chervalově procesu, bezprostředně po státním převratu, osvobodila pařížská porota Netta, proti němuž mluvilo víc okolností než proti kterémukoli z obžalovaných. Překonejme porotu státního převratu z 2. prosince! Odsuďme v Röserovi, Bürgersovi a dalších alespoň dodatečně i Netta!

Tak byla navždy rozbita pověra v porotu, pověra, která tehdy v porýnském Prusku ještě bujela. Lidé pochopili, že porota je stanný soud privilegovaných tříd, který byl zřízen proto, aby široké měšťácké svědomí překlenulo mezery v zákoně.

Jena!...[312] to je poslední slovo vládě, která musí používat takových prostředků, aby mohla existovat, a společnosti, která musí mít takovou vládu ke své ochraně. To je poslední slovo kolínského procesu proti komunistům — J e n a!

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — věrohodný. (Pozn. red.)

b Uvidíme! (Pozn. red.)

c V této práci používá Marx jmen policejních úředníků Stiebera, Wermutha, Greifa a Goldheima k slovním hříčkám, neboť „Stieber“ znamená „slídil, čenichal“, též „honící pes“, Wermuth znamená „hořkost“, „pelyněk“, „vermut“, „Vogel Greif“ — „pták noh“ a zdrobnělina „Goldheimchen“ — „zlatý cvrček“. (Pozn. red.)

d Viz zde. (Pozn. red.)

e — skutková podstata. (Pozn. red.)

f V originále slovní hříčka: „...Klage des Anklagesenats.“ (Pozn. red.)

g V originále „vor Stiebern und Diebern“, tedy slovní hříčka se Stieberovým jménem (viz poznámku [c]). (Pozn. red.)

h Mimochodem. (Pozn. red.)

i V originále „durchstiebern“ — opět narážka na Stieberovo jméno. (Pozn. red.)

j — srdečná shoda. (Pozn. red.)

k — „Špicl!“ (Pozn. red.)

l — „Chyťte zloděje!“ (Pozn. red.)

m Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem. (Pozn. red.)

n Výrok pruského ministra von Rochowa. (Pozn. red.)

o Jdi k šípku, Figaro, ty bys byl na to nepřišel! (Beaumarchais, „Bláznivý den aneb Figarova svatba“.) (Pozn. red.)

p — už dávno. (Pozn. red.)

q — francouzsko-německého spiknutí. (Pozn. red.)

r — služebnému duchu. (Pozn. red.)

s — druhému já. (Pozn. red.)

t Chyba spočívající v záměně následujícího a pozdějšího (hysteron) za dřívější a předcházející (proteron); převrácení časové posloupnosti. (Pozn. red.)

u — ničema. (Pozn. red.)

v Ani v „Černé knize“[297] Stieber stále ještě neví, kdo vlastně Cherval je. V části II, str. 38, pod číslem 111 „Cherval“ je odkaz: viz Crämer; a pod číslem 116 Crämer: „Podle čís. 111 vyvíjel pod jménem Cherval velikou činnost pro Svaz komunistů. Má také svazové jméno Frank. Pod jménem Cherval byl odsouzen pařížskou porotou v únoru 1853“ (má být 1852) „k osmi rokům vězení, ale brzy utekl a odjel do Londýna.“ Tak málo ví Stieber o Chervalovi v druhém díle, v němž jsou registrována osobní data podezřelých, seřazených podle abecedy a čísel. Zapomněl už, že mu v 1. díle, na str. 81 uklouzlo přiznání: „Cherval je totiž syn porýnského úředníka Josefa Krämera, který“ (jak to, který? Otec nebo syn?) „zneužil svého řemesla — je litograf — k falšování směnek, a proto byl zatčen, ale v roce 1844 uprchl z kolínského“ (nesprávně, z cášského!) „vězení a utekl nejprve do Anglie a potom do Paříže.“ — Srovnejme s tím zmíněné Stieberovy výpovědi před porotou. Policie prostě absolutně nedovede říci pravdu. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1885.)

w — Göbel. (Pozn. red.)

x — inscenaci. (Pozn. red.)

y — důkaz bijící do očí. (Pozn. red.)

z — což mělo být dokázáno. (Pozn. red.)

aa Cítíte se podplaceni? (Pozn. red.)

ab Chytrému napověz. (Pozn. red.)

ac — pro větší slávu. (Pozn. red.)

ad — soukromou společnost. (Pozn. red.)

ae Slovní hříčka: „Post“ — „pošta“, „Vorposten“ — „přední stráž“. (Pozn. red.)

af Narážka na to, že Heimchen znamená cvrček. (Pozn. red.)

ag V originále slovní hříčka se jménem Hirsch, které znamená „jelen“. (Pozn. red.)

ah V originále je v této větě použito výrazů „attachiert“ (přidělen), „attaché“ (přidělenec) a „attachement“, což znamená jednak „přidělení“, ale také „náklonnost“, „oddanost“. (Pozn. red.)

ai — vysvědčení chudoby. (Pozn. red.)

aj — jinak řečeno špiclu obecnému. (Pozn. red.)

ak V originále slovní hříčka se jménem Goldheim, místo něhož je tu „Heimchen“ — „cvrček“. (Pozn. red.)

al Viz zde.

am — padělky, křivopřísežnictví, falšování dokumentů. (Pozn. red.)

an — od večera do rána a od rána do večera. (Pozn. red.)

ao — vydržovaný muž. (Pozn. red.)

ap V originále „aufgestiebert“, opět slovní hříčka se Stieberovým jménem. (Pozn. red.)

aq — vždy a všude. (Pozn. red.)

ar — v izolaci. (Pozn. red.)

as — rozlučovacího. (Pozn. red.)

at Slovní hříčka: „fleur“ znamená „květina, kvítko“ (Pozn. red.)

au Fleur-de-lys [lilie] — tak se ve francouzské lidové mluvě nazývají písmena T. F. (travaux forcés, nucené práce), vypalovaná zločincům. Jak správně Marx Fleuryho posoudil, vyplývá z jeho Dodatku (viz dále, VIII, l)[306]. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1885.)

av — bez příkras. (Pozn. red.)

aw Ve vydání z r. 1853, vydaném v Basileji, jsou zde vloženy dvě věty, které nejsou v ostatních vydáních: „Proto musel Greif zmizet. Ostudu, která ho čekala v Londýně, sklidilo i pruské vyslanectví.“ (Pozn. red.)

ax V originále: ein Stieber. (Pozn. red.)

ay Viz zde. (Pozn. red.)

az — co na tom záleží? (Pozn. red.)

ba Myslí se útočné Ciceronovy řeči proti Katilinovi. (Pozn. red.)

bb — doslova: ohně a vody, tj. nezbytných životních prostředků. (Pozn. red.)

bc — podnikatel. (Pozn. red.)

bd — Augusta Geberta. (Pozn. red.)

be K poměru mezi Willichem a Beckerem:
„Willich mi píše náramilě zábavné dopisy; neodpovídám mu, ale to mu nevadí a vysvětluje mi dál své nové plány na revoluci. Mne určil k tomu, abych zrevolucionoval kolínskou posádku!!! Onehdy jsme se smáli, až jsme se za břicho popadali. Ten přivede svými hloupostmi ještě spoustu lidí do nesnází; vždyť jediný jeho dopis by zajistil stovce soudců nad demagogy[308] plat na tři roky. Až bych byl s kolínskou revolucí hotov, nebyl by proti tomu převzít řízení dalších operací. Jaká laskavost!“ (Z Beckerova dopisu Marxovi z 27. ledna 1851.)

bf — že to všechno není úplně jasné. (Pozn. red.)

bg Tak hloupí nejsme. (Pozn. red.)

bh V originálu slovní hříčka: „Stein“ znamená „kámen“. (Pozn. red.)

bi — výtečně. (Pozn. red.)

bj Saedt nebyl jen „povolaný“. Za své zásluhy v tomto procesu byl odměněn tím, že byl „povolán“ ještě výš, totiž na úřad generálního prokurátora Porýnské provincie. V této hodnosti byl penzionován a potom, opatřen posledními svátostmi, v pánu zesnul. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1885.)

bk A přece se točí. (Pozn. red.)

bl — cti; doslova: věc cti. (Pozn. red.)


286 Práce „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ je bojovný pamflet, v němž Marx pranýřoval podlé metody, kterých pruský policejní stát užíval v boji proti komunistickému hnutí. Marx začal tuto brožuru psát koncem října 1852, v době, kdy v Kolíně nad Rýnem ještě pokračoval soudní proces proti Svazu komunistů. Přes nepředstavitelně těžké podmínky — Marx a jeho rodina se tehdy octli na pokraji úplné bídy — Marx přece jen začátkem prosince brožuru dokončil. 6. prosince odeslal rukopis do Švýcarska nakladateli Schabelitzovi mladšímu. Druhý exemplář rukopisu odeslal příštího dne do Ameriky členu Svazu komunistů Adolphu Clussovi, aby zařídil otištění práce. Ve Švýcarsku vyšla brožura v lednu 1853 v Basileji, ale téměř celý náklad (2000 výtisků) zkonfiskovala v březnu policie v bádenské pohraniční obci Weil. V Americe vycházela práce nejprve po částech v bostonském demokratickém listu „Neu-England-Zeitung“ [„Novoanglické noviny“], koncem dubna 1853 vyšla pak v nakladatelství tohoto listu jako brožura. Ani bostonské vydání se však nepodařilo rozšířit v Německu. To se podařilo, teprve když vyšlo nové vydání knihy v Německu roku 1875. Na rozdíl od anonymních vydání z roku 1853 bylo v tomto novém vydání uvedeno jméno autora. Marx k tomuto vydání napsal také zvláštní předmluvu. Jako dodatek byla v knize bez nadpisu přetištěna čtvrtá příloha („Kolínský proces proti komunistům“) Marxova pamfletu „Pan Vogt“, napsaného roku 1860. Roku 1885 vyšlo třetí vydání knihy, redigované Engelsem; k tomuto vydání napsal Engels jako úvod článek „K dějinám Svazu komunistů“. Na rozdíl od předchozího vydání zařadil Engels do tohoto vydání dvě provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, z března a června 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7‚ zde a zde). Rusky vyšla práce „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ poprvé roku 1906. Česky vyšla poprvé jako samostatná brožura roku 1956.

287 Marx má na mysli provolání ústředního výboru Svazu komunistů z března a června 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde a zde). Jak vysvítá z obžalovacího spisu, dostaly se při Nothjungovu zatčení policii do rukou také dokumenty, kterých bylo při procesu použito: stanovy Svazu komunistů, sepsané podle Marxových a Engelsových pokynů ústředním výborem v Kolíně nad Rýnem po rozkolu Svazu v září 1850 (viz Spisy 7, zde), a provolání kolínského ústředního výboru Svazu z 1. prosince 1850.

288 Code pénal — trestní zákoník, platný ve Francii od roku 1811, byl zaveden na území západního a jihozápadního Německa obsazeném Francouzi; Code pénal zůstal zároveň s Napoleonovým občanským zákoníkem (Code civil) v Porýnské provincii v platnosti, i když byla roku 1815 znovu připojena k Prusku.

289 Obdobně podle Sonderbundu, separátního spolku švýcarských reakčních katolických kantonů ve čtyřicátých letech 19. století, nazývají tak Marx a Engels ironicky sektářskou a dobrodružnou Willichovu a Schapperovu frakci, která se po 15. září 1850 odštěpila od Svazu komunistů a ustavila se jako samostatná organizace s vlastním ústředním výborem. Činnost Willichovy a Schapperovy frakce usnadnila pruské policii vypátrat ilegální obce Svazu komunistů v Německu a inscenovat v Kolíně nad Rýnem roku 1852 soudní proces proti předním činitelům Svazu komunistů.

290 Viz poznámku [201].

291 Van Diemenova země — název, který zprvu dali Evropané ostrovu Tasmánii, kam byli až do roku 1853 deportováni z Anglie odsouzenci k nuceným pracím.

292 Míní se londýnský Německý dělnický vzdělávací spolek, který v únoru 1840 založili Karl Schapper, Josef Moll a další funkcionáři Svazu spravedlivých. Po založení Svazu komunistů připadla vedoucí úloha v tomto spolku místním obcím Svazu komunistů. V letech 1847 a 1849 až 1850 pracovali ve spolku aktivně i Marx a Engels. 17. září 1850 Marx, Engels a několik jejich spolubojovníků ze spolku vystoupili (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde), protože v boji mezi většinou ústředního výboru Svazu komunistů, vedenou Marxem a Engelsem, a sektářskou a dobrodružnou menšinou (Willichova a Schapperova frakce) se spolek postavil na stranu menšiny. Koncem padesátých let se Marx a Engels znovu zúčastnili práce vzdělávacího spolku. Spolek existoval až do roku 1918, kdy jej anglická vláda zakázala. Ve 20. století navštěvovalo spolek mnoho ruských politických emigrantů.

293 O vystoupení Marxe a jeho stoupenců z emigrantského výboru viz poznámku [118].

294 O loterii zlatých prutů viz zde.

295 Viz poznámku [284].

296 V brožuře „Pan Vogt“, v přílohách k ní a také v doslovu k „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ pro vydání z roku 1875 uvádí Marx další fakta, která usvědčují Chervala jako špióna a provokatéra. Cherval byl podle těchto údajů agentem pruského vyslance v Paříži a současně francouzským špiónem; z vězení utekl s vědomím francouzské i pruské policie. Po příjezdu do Londýna byl v květnu 1852 přijat do Německého dělnického vzdělávacího spolku, vedeného Schapperem; brzy byl však vyloučen, když byla odhalena jeho provokatérská úloha v takzvaném německo-francouzském spiknutí (viz poznámku [117]).

297 Jde o knihu „Die Communisten-Verschwörungen des neunzehnten Jahrhunderts“ [„Komunistická spiknutí v devatenáctém století“] (Berlín, první díl 1853, druhý díl 1854), kterou sepsali policejní úředníci Wermuth a Stieber. V přílohách k prvnímu dílu knihy, v němž byly vyloženy „dějiny“ dělnického hnutí jako rukověť pro policisty, byly otištěny některé dokumenty Svazu komunistů, které se dostaly do rukou policie. Druhý díl obsahoval „černou listinu“ s životopisnými údaji o osobách, které byly ve styku s dělnickým a demokratickým hnutím.

298 Parafráze dvojverší z 8. básně cyklu „Sny“ („Traumbilder“) ze sbírky „Mladé strasti“ („Junge Leiden“) Heinricha Heina („Ich kam von meiner Herrin Haus...“).

299 Viz poznámku [150].

300 Mormoni — příslušníci náboženské sekty, založené roku 1830 ve Spojených státech amerických. Zakladatel sekty Joseph Smith (1805—1844) vydal „Knihu Mormonovu“, o níž tvrdil, že mu byla vnuknuta božským zjevením. V této knize, která je snůškou fantastických smyšlenek, se mimo jiné ústy proroka Mormona tvrdí, že izraelské kmeny se v dávnověku odstěhovaly do Ameriky.

301 V jednom vyprávění z „Hovorů u stolu“ („Tischreden“) přirovnává Luther svět k opilému sedlákovi, který není s to udržet se v sedle.

302 Mazas — vězení v Paříži. Marx má na mysli výpovědi zatčených v souvislosti s takzvaným francouzsko-německým spiknutím (viz poznámku [117]).

303 Jde o dělnický spolek, který Marx pomáhal v lednu 1852 v Londýně založit a jehož předsedou byl hannoverský emigrant Stechan. Členy spolku byli dělníci, kteří vystoupili z Německého vzdělávacího spolku, když jej ovládla Willichova a Schapperova frakce. Spolek pomáhal organizovat také člen Svazu komunistů, dělník Lochner, stoupenec Marxův a Engelsův. Později se mnoho členů tohoto spolku, mimo jiné sám Stechan, dostalo pod vliv Willichovy a Schapperovy frakce a přešli znovu do vzdělávacího spolku.

304 Mezi Marxovými rukopisy se zachoval koncept odpovědi Stieberovi. Dopis je psán Marxovou rukou, ale Marx se pod něj nepodepsal. Obsahuje ostrou odpověď tomuto policejnímu špiónovi. Před odesláním Stieberovi ho zřejmě podepsal některý člen redakce „Neue Rheinische Zeitung“, pravděpodobně W. Wolff, který mohl vědět o Stieberově činnosti ve Slezsku.

305 Fleur de Marie — hrdinka románu Eugèna Sue „Tajnosti pařížské“, dívka, která vyrostla mezi zločinci, ale uchovala si ušlechtilost a duševní čistotu; autor jí dal jméno podle květiny, lilie, která roste v blátě, ale má oslnivě bílé květy.

306 Engels odkazuje na první dodatek k vydáním „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ z roku 1875 a 1885. V tomto dodatku byla přetištěna bez nadpisu čtvrtá příloha („Kolínský proces proti komunistům“) k Marxově knize „Pan Vogt“. Vysvítalo z ní, že brzy po kolínském procesu byl Fleury pro podvod odsouzen k několika letům žaláře.

307 V doslovu k německému vydání „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ z roku 1875 Marx poznamenal, že autorem „Rudého katechismu“ nebyl Hess, nýbrž jakýsi Levy. Jak se později ukázalo, Marx se tu mýlil. Dokumenty, které Marx tehdy neznal, zejména Hessův dopis Weydemeyerovi z 21. července 1850, potvrzují Hessovo autorství.

308 Viz poznámku [165].

309 Jde o knihu Lorenze Steina „Der Sozialismus und Communismus des heutigen Frankreichs“ [„Socialismus a komunismus dnešní Francie“], Lipsko 1842.

310 Parafráze veršů Schillerova epigramu „Miláčci Štěstěny“ („Die Sonntagskinder“).

311 Goethe, „Faust“, díl I, scéna čtvrtá („Studovna“).

312 Narážka na porážku, kterou utrpělo Prusko v bitvě u Jeny 14. října 1806; tato porážka, po níž následovala kapitulace Pruska před napoleonskou Francií, ukázala celou prohnilost sociálně politického zřízení feudální hohenzollernské monarchie.