Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Velké činy vlády


Londýn, v úterý 12. dubna 1853

To nejlepší, co by se tak dalo říci o koaliční vládě, je, že reprezentuje nemohoucnost státní moci v přechodném období, kdy je možná pouze předstíraná, ale ne skutečná vláda, kdy staré strany mizejí a nové se ještě nekonsolidovaly.

Čeho dosáhla „vláda všech talentů“ za první čtvrtletí své existence? Dvě čtení návrhu zákona o zrušení právních omezení židů a tři čtení návrhu zákona o kanadském církevním pozemkovém fondu. Tento zákon zmocňuje kanadský zákonodárný sbor, aby disponoval jistou částí výtěžku z prodeje pozemků, výtěžku, který byl dosud vyhrazen jen privilegované anglikánské a presbyteriánské církvi. Když lord Russell tento zákon poprvé předložil sněmovně, skládal se ze tří článků: třetí článek rušil ustanovení, podle něhož měl být deficit v letech, kdy částka získaná prodejem kanadských pozemků nevynesla 9285 liber št., hrazen ze státního konsolidovaného fondu. Tento návrh zákona byl schválen i v druhém čtení, ale když o něm sněmovna jednala jako výbor[65] (18. března), navrhl náhle lord John, aby jeho vlastní třetí článek byl škrtnut. Kdyby tedy kanadský zákonodárný sbor sekularizoval církevní pozemkový fond, muselo by se brát z kapes britského lidu asi 10 000 liber št. ročně na udržování sekty vzdálené tisíce mil. Radikální ministr sir W. Molesworth, který je proti jakýmkoli podporám duchovenstvu, se zřejmě sám stal přívržencem doktríny lorda Johna, podle níž prý „britské kolonie mohou být osvobozeny od břemene anglikánské církve jen na útraty domácího britského obyvatelstva“.

V prvním čtvrtletí existence vlády předložili radikálové tři návrhy rezolucí. Pan Collier navrhl zrušení církevních soudů, pan Williams rozšíření daní z odkazu a z ověření závěti i na nemovitý majetek a pan Hume odstranění všech „čistě ochranářských“ cel. Vláda se ovšem postavila proti všem těmto „dalekosáhlým“ reformám. Ale koaliční vláda jim čelí zcela jinak než toryové. Ti rezolutně prohlásili, že jsou odhodláni zabránit „porušování demokracie“. Koalični vláda dělá v podstatě totéž, ale pod zaminkou, že přípravě reforem věnuje víc péče. Žije z reforem, jako jiné vlády žily ze zlořádů. Naoko se reformami usilovně zabývá, ale ve skutečnosti vybudovala dokonalý systém na jejich odkládání. Jednou je „radno vyčkat výsledků chystaného šetření“; jindy „byla právě jmenována komise a nelze nic podnikat, dokud nepředloží svá dobrozdani“ Anebo „záležitost je právě předmětem zkoumani vlády“, která očekává, že nebude ve své namáhavé práci rušena. jindy „záležitost zasluhuje, aby se jí sněmovna zabývala, jakmile se naskytne vhodná příležitost“. „Ještě nenastalo vhodné období.“ „Není daleko doba, kdy bude nutné něco podniknout.“ Dílčí opatření je nutné odložit, neboť má být změněn celý systém, nebo je třeba zachovat celkový systém, aby mohla být provedena dílčí opatření. „Politiku nezasahování“, kterou koaliční vláda vyhlásila ve východní otázce, provádí i doma.

Když lord John Russell poprvé ohlásil program koaliční vlády a tento program byl za všeobecného úžasu přijat, prohlašovali jeho stoupenci: „Musíme mít něco, co by vyvolalo nadšení. Bude to školství. Náš Russell promýšlí skvělý plán organizace školství. Ještě o tom uslyšíte.“

Teď jsme tedy o tom uslyšeli. 4. dubna podal Russell všeobecný výklad o své zamýšlené školské reformě. V podstatě má umožnit městským radám, aby vybíraly místní daň na podporu existujících škol, kde se povinně vyučuje dogmatům anglikánské církve. Pokud jde o university, tyto mazlíčky státní církve, tyto hlavní odpůrce jakýchkoli reforem, lord John doufá, že „university se zreformují samy“. Je všeobecně známé, jak se zneužívá dobročinných fondů určených pro výchovné instituce. O výši těchto fondů si lze udělat představu z těchto údajů:

„Fondů od 2000 liber št. ročně do 3000 liber št. je 24, od 3000 liber št. do 4000 liber št. 10, od 4000 liber št. do 5000 liber št. 4, od 5000 liber št. do 6000 liber št. 2, od 8000 liber št. do 9000 liber št. 3 a dále jsou po jednom ve výši 10 000 liber št., 15 000 liber št., 20 000 liber št., 25 000 liber št., 30 000 liber št. a 35 000 liber št. ročně.“

Není zapotřebí zvláštního důvtipu, abychom pochopili, proč jsou oligarchové, žijící ze zneužívání těchto fondů, velmi opatrní, když se o nich jedná. Russell navrhuje:

„Dobročinné fondy budou prozkoumány; dovýše výnosu 30 liber št. ročně je budou zkoumat soudy hrabství a nad tuto částku strážce listin kancléřského soudu. Před žádným z těchto soudů nebude však zahajováno řízení bez povolení výboru tajné rady, zřízeného pro tento účel.“

Aby mohlo být zahájeno řízení před královskými soudy, které mají zabránit rozkrádání dobročinných fondů, určených původně na školství, bude tedy zapotřebí povolení výboru. Povolení! Ale i přes tuto výhradu si Russell není zcela jist. Dodává:

„Shládá-li se, že správa některé školy je špatná, nebude smět zasáhnout nikdo jiný než výbor tajné rady.“

To je pravá reforma ve starém anglickém smyslu toho slova. Nevytváří nic nového, ale také neruší nic starého. Snaží se zachovat starý systém tím, že mu dá přijatelnější formu a naučí ho takříkajíc novým mravům. V tom tkví tajemství „tradiční moudrosti“ anglických oligarchických zákonodárců. Záleží prostě v tom, zachovávat tradiční zlořády a čas od času je osvěžit vstříknutím nové krve.

Jestliže, jak každý uzná, je zákon o zrušení právních omezení židů chabým pokusem o zajištění náboženské tolerance, zákon o kanadském církevním pozemkovém fondu chabým pokusem o poskytnutí koloniální samosprávy a návrh školského zákona chabým pokusem obejít problém školství, je Gladstonův finanční plán nepochybně velmi chabým pokusem vyrovnat se s olbřímí obludou — britským státním dluhem.

6. dubna, před vyhlášením rozpočtu, předložil pan Gladstone dolní sněmovně několik rezolucí týkajících se státního dluhu. Ještě před jeho vystoupením oznámil list „Morning Chronicle“, že budou předloženy velice důležité rezoluce, „které, jak se proslýchá, budou mít obrovský význam a budou neobyčejně zajímavé“. Na základě těchto pověstí stouply kursy státních cenných papírů. Vznikl dojem, že Gladstone hodlá proplatit státní dluh. Ale 8. dubna, když sněmovna zasedala jako výbor a projednávala tyto rezoluce, Gladstone je náhle změnil, a to tak, že úplně ztratily na „významu“ i na „zajímavosti“. Nyní se můžeme otázat s panem Disraelim: „K čemu všechen ten povyk?“

Konečným cílem návrhů pana Gladstona, jak sám prohlásil, je snížit úrok z různých státních cenných papírů na 21/2%. Nuže, v letech 1822—1823, 1824— 1825, 1830—1831, 1844—1845 se úrok snižoval z 5% na 41/2, ze 41/2 na 4, ze 4 na 31/2 a ze 31/2 na 3. Proč ho tedy teď nesnížit ze 3 na 21/2? Gladstonovy návrhy spočívají v tomto:

Za prvé navrhuje sjednotit pod společným názvem některé cenné papíry v celkové hodnotě 9 500 000 liber št., týkající se zejména staré dryáčnické Společnosti jižních moří, a nuceně u nich snížit úrok ze 3% na 23/4%. Tím by se pravidelně ročně uspořilo na 25 000 liber št. Najít nový společný název pro různé cenné papíry a ušetřit 25 000 liber št. z ročních výdajů 30 000 000 liber št. není nijak zvlášť obdivuhodný výkon.

Za druhé navrhuje vydat nový cenný papír s názvem pokladniční bony v celkové hodnotě nepřesahující 30 000 000 liber št. Tyto bony by byly splatné ihned po předložení bez jakýchkoli srážek; do 1. září 1864 by vynášely úrok 23/4% a od tohoto dne do 1. září 1894 21/2%. Tím se však jen vytváří nový finanční nástroj výhodný pro třídu finančníků a obchodníků. Ale jak může Gladstone udržet v oběhu za 18 000 000 liber št. 11/2procentních pokladničních poukázek a přitom vydat 21/2procentní pokladníční bony? A není to pro zemi ztráta platit z pokladničních bonů o 1% víc než z pokladničních poukázek? Buď jak buď, druhý návrh ke snížení státního dluhu rozhodně nepřispívá.

Konečně za třetí přicházíme k hlavnímu, k jedinému důležitému bodu v Gladstonových rezolucích, k tříprocentním konsolidačním dluhopisům a tříprocentním redukovaným dluhopisům, jež dohromady představují kapitál téměř 500 000 000 liber št. Hic Rhodus, his salta![a] Protože platí parlamentní zákaz nuceně snižovat úrokovou sazbu těchto dluhopisů bez předběžné výpovědi 12 měsíců předem, sahá pan Gladstone k systému dobrovolné konverze a nabízí držitelům tříprocentních dluhopisů různé možnosti při výměně za jiné cenné papíry, které mají být vydány podle jeho návrhu rezoluce. Držitelé tříprocentních dluhopisů se budou moci při výměně každých 100 liber št. v těchto cenných papírech rozhodnout pro jeden z těchto tří způsobů:

1. Mohou si vyměnit každých 100 liber št. tříprocentních dluhopisů za pokladniční bony ve stejné hodnotě, které budou do roku 1864 vynášet úrok 23/4% a pak do roku 1894 úrok 21/2%. Kdyby byly 21/2procentní pokladniční bony vyměněny za tříprocentní dluhopisy za celých 30 000 000 liber št., ušetřilo by se za prvních deset let 75 000 liber št. a po prvních deseti letech 150 000 liber št., tedy celkem 225 000 liber št.; jenže vláda by pak byla nucena splatit celou částku 30 000 000 liber št. Rozhodně to tedy není návrh, kterým by se odstranil nebo alespoň podstatně snížil státní dluh.

2. Podle druhého návrhu by držitelé tříprocentních dluhopisů dostali za každých 100 liber št. těchto papírů 82 liber št. 10 šilinků v nových 31/2procentních dluhopisech, které by vynášeli do 5. ledna 1894 platil úrok 31/2%. Znamenalo by to, že ti, kteří si vzali 31/2procentní papíry, by od nynějška dostávaly z každých 100 liber št. místo 3 liber št. jen 2 libry št. 17 šilinků 9 pencí úroku. To jest o 2 šilinky 3 pence méně. Kdyby se takto vyměnilo celých 500 000 000 liber št., platil by národ místo nynějších 15 000 000 liber št. ročně pouze 14 437 500 liber št., což by znamenalo úsporu 562 500 liber št. ročně. Ale kvůli této malé úspoře 562 500 liber št. by si parlament na čtyřicet let svázal ruce a zaručil by úrokovou sazbu vyšší než 24/5% v době tak nejisté, že na nějakou standardní úrokovou sazbu vůbec nelze spoléhat. Gladstone by však získal jedno: Po uplynutí čtyřiceti let by zůstaly místo tříprocentních dluhopisů, chráněných dnes dvanáctiměsíční výpovědní lhůtou, 31/2procentní dluhopisy, které by parlament mohl vykoupit v nominální hodnotě. Gladstone navrhuje, aby pro tyto 31/2procentní dluhopisy nebyl stanoven limit.

3. Podle třetího návrhu by držitelé dostali za každých 100 liber št. v 3procentních dluhopisech 110 liber št. v nových 21/2procentních dluhopisech, z nichž by se platily úroky do roku 1894. Když Gladstone 6. dubna předložil svůj plán v dolní sněmovně poprvé, neomezoval celkovou částku dluhopisů (21/2procentních), které měly být vydány. Pan Disraeli však upozornil, že každý člověk se zdravým rozumem, když srovná tento návrh s druhými dvěma, si jistě raději vymění 100 liber št. v 3procentuích dluhopisech za 110 liber št. v 21/2procentních. Pak by touto výměnou 500 000 000 liber št. v tříprocentních dluhopisech za nové dluhopisy stát sice ročně ušetřil 1 250 000 liber št. ročně, ale státní dluh by se zato zvýšil o 50 000 000 liber št. Pan Gladstone příštího dne svůj návrh změnil a doporučil, aby celková hodnota nových 21/2procentních dluhopisů byla omezena na 30 000 000 liber št. Touto změnou ztrácí třetí návrh všechen vliv na státní dluh. Jeho celková hodnota by se jen zvýšila o 3 000 000 liber št.

Takový je tedy „jeden z nejdůležitějších a nejvelkolepějších finančních návrhů, jaký kdy byl předložen“. Snad ani neexistuje lepší prostředek k balamucení lidu, než jsou takzvané finance. Nejjednodušší operace souvisící s rozpočtem a státním dluhem zahalují služebníci této „okultní vědy“ do nesrozumitelné terminologie; skrývají se za ní tak běžná opatření, jako je vypisování různých půjček, výměna starých dluhopisů za nové, snižování úrokové sazby a zvyšování nominální hodnoty nebo zvyšování sazby a snižování nominální hodnoty, zavádění prémií, bonifikací, přednostních podílů, rozlišování mezi dluhopisy splatitelnými a nesplatitelnými a umělé usnadňování či znesnadňování převodu různých papírů. Celou touto finančnickou scholastikou a strašlivou spletitostí jednotlivých transakcí je veřejnost úplně zmatena. Naproti tomu pro lichváře je každá takováto finanční operace toužebně očekávanou příležitostí, aby rozvinuli svou nekalou kořistnickou činnost. Ale pro znalce politické ekonomie jsou všechny tyto vnější spletitosti variací, permutací a kombinací ani ne tak záležitost finanční politiky jako spíš prosté aritmetiky či pouhé frazeologie.

Pan Gladstone je nesporně mistr v takovéto finanční alchymii a jeho návrh nelze charakterizovat lépe, než to učinil pan Disraeli:

„Jsem přesvědčen, že ani vynalézavost a důvtip nejdovednějšího kasuisty by nikdy nevymyslely složitější a důmyslnější mechanismus k dosažení tak nepatrného účinku. Jedna z kapitol díla svatého Tomáše Aquinského je věnována úvahám, kolik andělů může tancovat na špičce jehly. Je to jeden z nejobdivuhodnějších výplodů lidského génia a jakési zrnko tohoto mistrovství lze postřehnout i v řečených rezolučích.“

Vzpomínáte si, že jako konečný cíl Gladstonova plánu jsme uvedli vydání „normálních“ 21/2%procentních cenných papírů. Aby tohoto cíle dosáhl, hodlá pan Gladstone vydat velmi omezený počet 21/2%procentních papírů a neomezený počet 31/2%procentních. Aby mohl vydat omezený počet 21/2%procentních papírů, snižuje úrokovou sazbu o 1/2% a zvětšuje nominální hodnotu desetiprocentní bonifikací. Aby se zbavil nepohodlných tříprocentních dluhopisů „chráněných“ dvanáctiměsíční výpovědní lhůtou, dá se raději spoutat zákonem na celých příštích 40 let. Kdyby prosadil svou, znemožnil by tím dvěma generacím, aby došlo k nějaké příznivé změně v jejich finančních záležitostech.

Postavení koaliční vlády ve sněmovně je patrné ze statistiky o hlasování. V otázce Maynoothu[66] získala při značném obsazení sněmovny většinu pouhých 30 hlasů. Při hlasování o návrhu zákona o zrušení právních omezení židů (který dosud neprošel třetím čtením) dosáhla z 439 hlasujících poslanců většiny necelých 30 hlasů. Při projednávání návrhu zákona o kanadském pozemkovém fondu, když Russell odvolal svůj vlastní třetí článek, zachránily vládu před jejími vlastními stoupenci hlasy toryů. Získala většinu téměř výhradně v konzervativních lavicích.

Nebudu se zabývat vnitřními neshodami v kabinetu, které se projevily za rozpravy o kanadském zákonu, za rozhořčené kontroverze vládních listů o dani z příjmů, a zejména v zahraniční politice vlády. Není tu ani jediná otázka, na kterou by koaliční vláda nemohla odpovědět podobně jako uherský král Géza, který přijal křesťanskou víru, ale dále zachovával staré pohanské náboženské obřady. Když se ho ptali, jaké náboženství opravdu vyznává, odpověděl: „Jsem dost bohatý, abych mohl vyznávat dvě.“



Napsal K. Marx 12. dubna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3753 z 27. dubna 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Tady je Rhodos, tady skákej! (Takovou odpověď dostal v Ezopově bajce „Chlubil“ vychloubač, který se chvástal, že se mu na ostrově Rhodu podařily úžasné skoky.) (Pozn. red.)


65 Podle jednacího řádu anglického parlamentu se plénum dolní sněmovny při projednávání některých důležitých otázek prohlásí za výbor (Committee of the whole House); funkce předsedy (Chairman ofthe Committees) na takovém zasedání se ujímá některá z osob uvedených v seznamu předsedů, kterou pro toto určité zasedání vybere speaker (předseda) dolní sněmovny.

66 Tím se myslí debata o výchovném systému v katolické koleji v Maynoothu (Irsko); tato otázka se projednávala v dolní sněmovně v únoru a v březnu 1853. Kolej v Maynoothu byla založena roku 1846; anglické vládnoucí třídy si tím chtěly získat irské katolické duchovenstvo, a tak oslabit národně osvobozenecké hnutí v Irsku.