Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Feargus OʼConnor. — Porážka vlády. — Rozpočet

Londýn, v úterý 19. dubna 1853

Komise, která se sešla minulý týden, aby prozkoumala duševní stav Fearguse OʼConnora, bývalého poslance za Nottingham, došla k tomuto závěru:

„Shledali jsme, že pan Feargus OʼConnor je duševně chorý od 10. června 1852 a že od této doby neměl ani na chvíli jasné vědomí.“

Jako politická osobnost byl OʼConnor vyřazen už v roce 1848. Jeho síla byla zlomena, jeho poslání splněno, nebyl už schopen zvládnout proletářské hnutí, které sám zorganizoval, a stal se pro ně téměř překážkou. Jestliže mě historická nestrannost nutí neskrývat tuto okolnost, jsem na druhé straně v zájmu spravedlnosti k padlému bojovníkovi povinen seznámit veřejnost s tím, co o OʼConnorovi napsal v „The Peopleʼs Paper“ Ernest Jones:

„Byl to muž, jenž pohrdl hodnostmi, bohatstvím a společenským postavením, jenž se vzdal výnosné a úspěšné praxe, jenž utratil velké jmění nikoli z osobní libůstky, nýbrž z politické obětavosti, jenž si zvolil úděl věčného vyhnance ze své vlasti, kde mu náležely velké pozemky a kde zastupoval jedno z největších hrabství, jenž byl nenáviděn svou rodinou, protože miloval lidstvo, jehož každý čin byl veden oddaností k lidu a jenž nyní končí téměř v bídě po životě naplněném příkladnou prací... Takový byl jeho život. Nyní se podívejme na jeho práci. V době naprostého zoufalství, nejednoty, pochybností a bídy semkl milióny občanů naší země tak, jak se to nikdy předtím nikomu nepodařilo. OʼConnell shromáždil Iry, ale pomáhali mu přitom duchovní, Mazzini zburcoval Italy, měl však na své straně šlechtu a obchodníky, Kossuth sjednotil Maďary, měl však podporu senátu a armády; jak Maďaři, tak Italové hořeli nenávistí proti cizáckému utlačovateli. Avšak OʼConnor bez šlechty, duchovenstva a obchodníků shromáždil a pozvedl jednu utiskovanou třídu proti všem těmto třídám, a nepomáhalo mu přitom ani národní cítění! Za Lafayettem šli obchodníci, za Lamartinem živnostníci, za OʼConnorem šel lid! Jenže lid v konstituční Anglii devatenáctého století byl ze všech nejslabší. OʼConnor jej učil, jak se stát nejsilnějším.“[67]

Minulý týden byl pro koaliční kabinet týdnem porážek. Poprvé narazil na koaliční opozici. V úterý 12. t. m. podal pan Butt návrh, aby kilmainhamská invalidovna byla ponechána irským vojákům. Ministr války[a] se postavil proti tomuto návrhu, ale návrh byl přes odpor vlády schválen 198 hlasy proti 131. V tomto případě byla vláda poražena koalicí irské brigády[68] a konzervativní opozice. Ve čtvrtek nato byla poražena koalicí konzervativců a manchesterské školy.[69] Když pan Milner Gibson přednesl svůj každoroční návrh na zrušení „daní z vědomostí“[70], bylo přes protesty Gladstona, Russella a Sydneyho odhlasováno zrušení dávky z inzerátů. Vláda prohrála poměrem 200 ke 169 hlasům. Bright, Gibson a MacGregor hlasovali společně s Disraelim, Pakingtonem a jinými, a pan Cobden oficiálně prohlásil, že „přijal podporu pana Disraelího a jeho přátel s upřímnou radostí“. Ale nejtěžší porážku neutrpěla vláda při hlasováni ve sněmovně, nýbrž způsobila si ji sama.

Čtenáři „Tribune“ už jistě znají všechny podrobnosti Kossuthovy aféry s raketami[b]; k důkazu, že všechno, co se stalo, bylo předem smluveno mezi Palmerstonem a cizími mocnostmi, postačí citovat, co o této věci napsal Palmerstonův oficiální orgán „Morning Post“:

„Pohotovost a bdělost, jakou vláda prokázala, posílí důvěru oněch cizích mocností, které pochybovaly o tom, zda jsou naše zákony s to učinit přítrž rejdům našich nepohodlných hostí.“

Tato záležitost bude mít pro koaliční vládu závažné důsledky. Už nyní, a to je velmi důležité, vyšlo najevo Palmerstonovo salónní revolucionářství. I jeho velice důvěřivý, ale poctivý obdivovatel „Morning Advertiser“ se ho otevřeně zříká. Palmerstonova hvězda začala blednout, když obdařil svými sympatiemi hrdinu 2. prosince a satoryské pláně, a pohasla docela, když se stal nepokrytě „rakouským ministrem“.[71] Avšak posláním koaliční vlády je právě diskreditovat všechny nynější talenty a výtečníky staré oligarchie. A tento úkol plní s obdivuhodnou vytrvalostí. Jestliže vláda, v níž je Palmerston, tuto katastrofu přežije, pak bude moci s nepatrnou obměnou výroku Františka I. žertovně prohlásit: „Nic není ztraceno, kromě cti.“[72]

Nyní přicházím k aktuálnímu problému — rozpočtu páně Gladstonovu — předloženému dolní sněmovně na včerejší schůzi v projevu, který trval celých pět hodin. Je to koaliční rozpočet, vypracovaný encyklopedicky, a hodil by se výtečně jako článek do obsažné Erschovy a Gruberovy Encyklopedie umění a věd[73]. Víte, že doba encyklopedistů nastává vždy, když se fakta příliš rozrostou a génius zůstává malý.

V každém rozpočtu je nejdůležitější poměr mezi příjmy a výdaji, zůstatek v podobě přebytku nebo schodku, který zhruba určuje, zda bude možné daně v zemi zmírnit, nebo zda bude nutné je zvýšit. Pan Disraeli odhadl v roce 1852—1853 příjmy na 52 325 000 liber št. a výdaje na 51 163 000 liber št. Pan Gladstone nás však nyní informuje, že skutečné příjmy dosáhly asi 53 089 000 liber št. a skutečné výdaje pouze 50 782 000 liber št. Podle těchto cifer je skutečný přebytek příjmů nad výdaji 2 460 000 liber št. Zatím by se zdálo, že si pan Gladstone počíná lépe než pan Disraeli. Ten se mohl pochlubit pouhým přebytkem 1 660 000 liber št., kdežto Gladstone přichází s úsporou 2 460 000 liber št. Na rozdíl od Disraeliho přebytku se páně Gladstonův přebytek při bližším prozkoumání naneštěstí scvrká na skrovnou částku 700 000 liber št., neboť milióny už z jeho kapes zmizely v důsledku různých usnesení dolní sněmovny a jiných mimořádných výdajů. A jak pan Gladstone opatrně dodává,

„je třeba si uvědomit, že 215 000 liber št. ze 700 000 liber št. pochází z příležitostných, a ne ze stálých zdrojů příjmů“.

Panu Gladstonovi tedy zbývá jako základ k dalším finančním operacím pouze přebytek 485 000 liber št. Proto by jakékoli snížení starých daní, které by přesahovalo tuto částku, muselo být vyrovnáno zavedením nových daní.

Pan Gladstone zahájil svůj projev ožehavou otázkou daně z příjmů. Řekl, že by bylo možné okamžitě se této daně vzdát, že však vláda nemá v úmyslu doporučit její okamžité zrušení. Upozornil především na to, že „z této daně nám plyne 5 500 000 liber št.“. Dále se pokoušel o „skvělou“ obhajobu účinků této daně a vyplýtval mnoho výmluvností na vylíčení jejích dějin.

„Daň z příjmu nám umožňovala v dobách, kdy země bojovala o svou existenci,“ poznamenal, „zvyšovat zdroje příjmů země a hradit výdaje na válku i civilní správu... Jestliže nezničíte účinnost tohoto nástroje, umožní nám v případě, že by nešťastnou náhodou znovu vypukly válečné akce, okamžitě zvýšit stav armády na 300 000 mužů a námořnictva na 100 000 a přiměřeně rozšířit ostatní zařízení.

Dále pan Gladstone poznamenal, že daň z příjmu pomáhala nejen vést válku proti jakobínům, nýbrž i uskutečňovat Peelovu politiku svobodného obchodu. Po tomto omluvném úvodu nás náhle zarazí výrok, že „daň z příjmu je plná nesrovnalostí“. Pan Gladstone ve skutečnosti doznává, že má-li být tato daň zachována, musí být přebudována tak, aby se odstranily dosavadní nespravedlnosti; aby se však tyto nespravedlnosti odstranily, musí být rozbita celá soustava. V podivném rozporu se svým vlastním tvrzením se pak velmi usilovně pokouší dokazovat, že takové nespravedlnosti se vůbec nevyskytují a že jsou jen zdánlivé. Pokud jde o jistý a nejistý příjem, snaží se celou věc odbýt jako otázku „pozemků a obchodu“ a přesvědčit lid dost neobratnými výpočty, že pozemek ve skutečnosti vynáší 9 pencí z libry št., kdežto obchod pouze 7 pencí. K tomu dodává, že

„půda a domy se nezdaňují podle důchodu, který za rok poskytují vlastníkovi, kdežto v obchodě dělají přiznání o příjmech sami majitelé, a často podvodně“.

Pokud jde o držitele státních cenných papírů, pan Gladstone tvrdí, že zdanění kapitalizované hodnoty jejich příjmu by znamenalo hrubé porušení veřejné důvěry. Gladstone zkrátka šmahem odmítá jakékoli rozlišování mezi jistým a nejistým příjmem, jak je navrhuje pan Disraeli. Naproti tomu by chtěl rozšířit daň z příjmu i na Irsko a na příjmy přes 100 liber št., zatímco dosud byl hranicí příjem 150 liber št. ročně. Ale v rozporu s doktrínou, kterou právě vyslovil, že „je nemožné rozlišovat mezi hodnotou inteligence, práce a vlastnictví a vyjádřit tyto vztahy číselnými veličinami“, navrhuje, aby příjmy od 100 do 150 liber št. byly zdaněny pouze 5 pencemi z libry št. Konečně, aby uvedl v soulad svůj obdiv k dani z příjmu s doznanou nutností zrušit ji, navrhuje pan Gladstone

„od dubna 1853 obnovit daň na dva roky ve výši 7 pencí z libry št., na další dva roky, od dubna 1855, ve výši 6 pencí z libry št. a na další tři roky, od dubna 1857, ve výši 5 pencí z libry št., takže by podle tohoto návrhu daňová povinnost 5. dubna 1860 přestala“.

Když takto podle svého názoru prokázal pozemkové aristokracii a držitelům cenných papírů dobrodiní tím, že odmítl uznat zásadu rozlišování mezi jistým a nejistým příjmem, snaží se Gladstone nabídnout podobné vnadidlo i manchesterské škole tím, že navrhuje upravit daň z odkazu, rozšířit ji na všechny druhy majetku, odmítá však zabývat se daní z ověření závěti.

„Nepochybuji o tom,“ poznamenal, „že kdyby sněmovna schválila takto upravenou daň, stouply by naše stálé prostředky v roce 1853—1854 o 500 000 liber št., v roce 1854—1855 o 700 000 liber št., v roce 1855—1856 o 400 000 liber št. a v roce 1856—1857 o 400 000 liber št.; celkem by se tedy stálé prostředky země zvýšily o 2 000 000 liber št.“

Pokud jde o Skotsko, navrhuje pan Gladstone zvýšit dosavadní daň z lihovin ve výši 3 šilinky 8 pencí o 1 šilink (čímž by se získalo 318 000 liber št.) a dále zvýšit poplatek ze živnostenských oprávnění pro obchodníky s čajem, pro sládky, sladovníky, výrobce kuřiva a obchodníky s kuřivem a mýdlem.

Ze zvýšených daní by se tak v roce 1853—1854 získalo:

na dani z příjmů 295 000 liber št.
na dědické dani 500 000 liber št.
na dani z lihovin 436 000 liber št.
z licencí 113 000 liber št.
  —————————
celkem 1 344 000 liber št.
což s přebytkem 805 000 liber št.
  —————————
by nám umožnilo snížit daně o celkovou částku 2 149 000 liber št.

Jaké návrhy tedy pan Gladstone předkládá pokud jde o snížení starých daní? Dám si samozřejmě pozor, abych se nepustil příliš hluboko do tohoto labyrintu. Prozatím nelze ani zjistit celou jeho hloubku. Proto se dotknu pouze nejvýznačnějších bodů, a ty jsou:

1) Zrušení daně z mýdla, která dnes vynáší celkem 1 397 000 liber št.
2) Postupné snižování daně z čaje, kde má daňová sazba poklesnout ve třech letech z 2 šilinků 21/4 pence na 1 šilink.
3) Snížení daní u značného počtu drobných výrobků.
4) Prominutí 4 000 000 liber št., které dluží Irsko ve formě konsolidačních dluhopisů.
5) Snížení poplatků z advokátských diplomů o polovinu, podle návrhu lorda R. Grosvenora na jejich úplné zrušení.
6) Snížení dávky z inzerátů na 6 pencí podle návrhu pana Gibsona (avšak sněmovna mezitím doporučila úplně ji zrušit).
A konečně:
7) Zrušení kolkovného z novinových příloh (velmi radostné pro „Times“, jediný list, v němž přílohy vycházejí).

Takové jsou ve stručnosti hlavní rysy rozpočtu, který pan Gladstone plodí už přes čtyři měsíce. Rozprava v dolní sněmovně, která byla určena na příští pondělí, mi ještě poskytne příležitost komentovat tyto koaliční výplody.




Napsal K. Marx 19. dubna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3758 z 3. května 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny


__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. tajemník pro vojenské záležitosti S. Herbert. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)


67 Marx cituje článek Ernesta Jonese „Přítel lidu“, který vyšel v „Peopleʼs Paper“ 16. dubna 1853.

68 Irská brigáda — frakce irských poslanců v britském parlamentu. V padesátých letech 19. století se skládala většinou z příslušníků pravého, kompromisnického křídla národního hnutí, které zastupovalo zájmy špiček irské buržoazie, landlordů a klerikálních katolických kruhů. Zároveň k ní patřili irští liberální politikové, za nimiž stáli zámožní pachtýři. V dobách, kdy se mezi toryi a whigy vytvořila rovnováha, mohla irská brigáda stejně jako manchesteriáni zvrátit poměr sil v parlamentě, ovlivnit průběh vnitroparlamentního boje a někdy i rozhodnout o osudu vlády.

69 Manchesterská škola — směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeři zvláštní politickou skupinu, která později splynula s liberální stranou.

70 K „daním z vědomostí“ („Taxes on Knowledge“) v Anglii patřily: dávka z inzerátů, novinový kolek a daň z papíru.

71 Po bonapartistickém státním převratu z 2. prosince 1851 ve Francii schválil tehdejší anglický ministr zahraničních věcí Palmerston v rozmluvě s francouzským velvyslancem v Londýně uzurpátorský postup Ludvíka Bonaparta (jehož Marx nazývá „hrdinou satoryské pláně“, čímž naráží na vojenskou přehlídku, která se konala na podzim 1850 na satoryské pláni u Versailles a z níž chtěl Ludvík Bonaparte udělat bonapartistickou demonstraci). Protože Palmerston v tomto případě jednal bez souhlasu ostatních členů whigovského kabinetu, musel v prosinci 1851 odstoupit, třebaže se anglická vláda s Palmerstonovým stanoviskem zásadně nerozcházela a jako první evropská vláda uznala bonapartistický režim ve Francii. Palmerston, který byl ministrem vnitra v Aberdeenově koaliční vládě, vytvořené v prosinci 1852, inspiroval soudní a policejní pronásledování a pomlouvačnou kampaň v tisku proti německým, maďarským, italským a jiným politickým emigrantům žijícím v Anglii. Korespondence emigrantů byla tajně otevírána a anglické ministerstvo vnitra informovalo o jejich činnnsti a plánech rakouskou policii i policii jiných reakčních států na kontinentě. Zahraničním policejním agentům byla poskytována pomoc při slídění po emigrantech. Tyto kontrarevoluční činy zastíral Palmerston farizejskými frázemi o své oddanosti ústavním a demokratickým zásadám.

72 Francouzský král František I., který byl roku 1525 za války se španělským králem a německým císařem Karlem V. poražen v bitvě u Pavie, napsal matce v dopise ze zajetí: „Vše je ztraceno, kromě cti“.

73 Tím se míní „Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste“ [„Všeobecná encyklopedie věd a umění“], kterou začali vydávat němečtí vědci J. S. Ersch a J. H. Gruber v Lipsku roku 1818. Když bylo roku 1890 její vydávání dokončeno, měla celkem 167 svazků.