Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Problém turecké války. —
„New-York Tribune“ v dolní sněmovně. — Správa Indie

Londýn, v úterý 5. července 1853

24. června dojel do Petrohradu kurýr, který vezl odmítavou odpověď Rešida paši na ruské ultimatissimum[160], a již tři dny nato byl vyslán posel s rozkazy pro knížete Gorčakova, aby překročil Prut a obsadil podunajská knížectví.

Rakouská vláda vyslala k carovi hraběte Guylaye se zvláštním posláním, patrně aby jej upozornil na nebezpečí revoluce, které hrozí z jakékoli všeobecné války v Evropě. Odpověď ruské vlády v nynějším případě si můžeme vyvodit z odpovědi na podobné upozornění téže mocnosti v roce 1829. Tehdejší odpověď zněla:

„Při této příležitosti uvedla rakouská vláda znovu všechny důvody ke znepokojení vyvolanému vřením, které podle jejího názoru a podle informací, jež má k dispozici, zachvátilo nejednu zemi. Poukázala rovněž na to, že revoluční tendence se v poslední době rozšířily. Tyto obavy se zračí zejména v dopise císaře Františka Mikulášovi. Jsme daleci toho, abychom popírali nebezpečí, na něž nás Rakousko upozorňuje. Protože se odpor Porty díky cizímu vlivu stává tvrdošíjným, takže navzdory našemu přání a našim nadějím prodlužuje trvání krize a dokonce od nás vyžaduje zdvojené úsilí a nové oběti, bude třeba, aby Rusko víc než kdy dříve věnovalo všechnu pozornost problémům, které se tak bezprostředně týkají cti a blaha jeho poddaných. Síly, jimiž by Rusko mohlo čelit vzplanutí revolučních nálad v ostatní Evropě, budou proto nyní nutně ochromeny. Rakousko by tedy mělo mít víc než kterákoli jiná mocnost zájem na uzavření míru, avšak míru, který by byl pro imperátora čestný a pro jeho říši výhodný. Kdyby totiž mír, který bychom podepsali, neměl tento charakter, byla by zasazena smrtelná rána politické vážnosti a vlivu Ruska, ztratilo by prestiž silné mocnosti a morální podpora, kterou snad od něho budou žádat přátelské a spojenecké mocnosti, kdyby došlo k nepředvídaným událostem, by byla nejistá a neúčinná.“ (Tajná zpráva hraběte Nesselroda Tatiščevovi, Petrohrad 12. února 1829.)[161]

Sobotní „Press“ píše, že car byl zklamán jednáním Anglie a zejména lorda Aberdeena a dal Brunnovovi pokyn, aby se už s tím starým „dobrákem“ nestýkal, nýbrž aby se omezil na úřední styky s ministrem zahraničních věcí.

Vídeňský „Lloyd“[162], orgán rakouských bankéřů, se velmi kategoricky vyslovuje pro to, aby se Rakousko postavilo na stranu Anglie a Francie a čelilo agresívní politice Ruska.

Jistě si ještě vzpomínáte, že 14. dubna při hlasování o návrhu na zrušení dávky z inzerátů utrpěla koaliční vláda porážku.[a] A nyní, 1. července, zažila v této otázce další dvě porážky. Gladstone toho dne navrhl, aby dávka z inzerátů byla snížena z 1 šilinku 6 pencí na 6 pencí a aby její platnost byla rozšířena na inzeráty uveřejněné v kterémkoli časopise, brožuře nebo publikaci. Pozměňovací návrh Milnera Gibsona, aby byly zrušeny všechny dávky, jimž dnes inzeráty podléhají, byl zamítnut 109 hlasy proti 99. Gladstonovi stoupenci se domnívali, že vítězství už je jejich, a odešli na večeři a na dvorní ples; tu se však přihlásil Bright a pronesl neobyčejně pádný projev proti zdaňování vědomostí vůbec a proti kolkovnému a dávkám z inzerátů zvlášť. Ocituji z tohoto projevu několik výňatků, které by vás mohly zajímat.

„Držím v ruce,“ řekl Bright, „noviny stejného rozsahu, jaký mají londýnské deníky bez přílohy, a musím říci, že jsou stejně dobré jako kterékoli noviny vydávané v Londýně. Jsou tištěny pěknějšími typy než londýnské deníky. Papír, materiál je velmi dobrý, plně vyhovuje všem potřebám novin. Tisk sotva může být lepší a obsah mají bohatší než kterýkoli deník stejného formátu tištěný v Londýně. Na první, druhé a třetí stránce jsou inzeráty. Je tu dlouhý článek o průzkumu provedeném americkou uměleckou unií, úvodník shrnující všechny poslední zprávy o událostech v Evropě, úvodník věnovaný výměně názorů o rybolovu a úvodník, s nímž plně souhlasím a v němž se dokazuje, že veřejné bankety jsou veřejným zlem.“ (Projevy souhlasu a smích.) „Četl jsem už možná články psané lepším stylem, nikoli však v lepším duchu a o nichž by se mohlo s větší pravděpodobností říci, že budou užitečné. Jsou tam dále stati ‚Tři dny po návratu z Evropy‘, ‚Příjezd parníku Asie‘ a stručný přehled všech zpráv z Evropy. Z Velké Británie je tam zevrubné pojednání o rozpočtu váženého gentlemana[b]; s některými částmi rozpočtu souhlasí, jiné neschvaluje, a pokud jde o manchesterskou školu, tu ovšem nechválí vůbec.“[163] (Smích.) „Pak je tam vylíčení návštěvy paní Stowové v Edinburghu, dlouhý článek z londýnských ‚Times‘ o svízelné situaci krejčích, články z Řecka, Španělska a jiných zemí na kontinentě, o volbách v Athlone a o zvolení generálního prokurátora Jejího Veličenstva do parlamentu přesně 189 hlasy — což zajisté překvapí amerického čtenáře — několik sloupců obyčejných krátkých zpráv a velmi pečlivě vypracované obchodní a trhové tabulky. List se neustále vyslovuje pro abstinenci a proti otroctví a troufám si tvrdit, že v Londýně v této době lepší noviny nejsou. Název listu je ‚New-York Tribune‘ a každý newyorský pracující jej může mít pravidelně ráno na stole, jestliže se rozhodne koupit si jej za částku 1 penny.“ (Projevy údivu.) „Rád bych položil vládě tuto otázku: Jak to přijde, k čemu je to dobré a jakými fiskálními úskoky je způsobeno, že náš pracující musí platit za londýnský raník 5 pencí, zatímco jeho přímý konkurent v New Yorku si může koupit noviny za 1 penny? Před tváří celého světa soutěžíme se Spojenými státy. Avšak jsou-li naši řemeslníci nuceni buď se vůbec obejít bez novin, anebo za ně platit 5 pencí, nebo je číst po hospodách, kdežto řemeslník ve Spojených státech si je může opatřit za 1 penny, jak potom může být soutěž mezi řemeslníky obou států spravedlivá? Stejným právem by se dalo tvrdit, že anglický obchodník, který nikdy neviděl ceník, může provozovat obchod stejně snadno jako ten, který této výhody používá denně.“ (Projev souhlasu.) ... „Bude-li mi to ministr financí vyvracet, řeknu mu okamžitě a bez váhání, že příčinou všeho je skrytá obava ze svobody tisku, a jestliže velevážený gentleman mluví o finančních potížích, je to jen rouška, jíž chce zakrýt hrůzu, která ho jímá při pomyšlení, že by lid měl svobodný tisk a větší možnosti získávat politické informace.“ (Projevy souhlasu.) „Jen z obavy, aby tisk nebyl svobodný, je ponechávána 6pencová dávka z inzerátů pro zdůvodnění kolkovného.“

Craufurd pak navrhl, aby cifra 6 pencí byla nahrazena cifrou 0 pencí. Cobden tento návrh podporoval, a když Gladstone prohlásil, že dávka z inzerátů nemá příliš velký vliv na rozšiřování levných novin, upozornil jej na výpověď Horace Greeleyho před výborem, který se zabýval tímto problémcrn v roce 1851.

„Tento pán byl komisařem velké výstavy a majitelem listu, z něhož jeho vážený přítel Bright citoval. Ptali se ho, jak by působila dávka z inzerátů v Americe, a on odpověděl, že by takové opatření zničilo nové americké listy.“

Nato vstal lord Russell a řekl poněkud rozzlobeně, že je sotva správné snažit se ve značně prořídlé sněmovně zvrátit rozhodnutí, které už bylo přijato. Lord John ovšem nevzpomněl, že právě ve věci dávky z inzerátů byli jeho kolegové poraženi většinou 40 hlasů, a nyní měli většinu pouhých 10 hlasů. Přes kázání lorda Johna o „konstituční“ etiketě byl Gladstonův návrh na dávku 6 pencí z každého inzerátu zamítnut 68 proti 63 hlasům a byl přijat Craufurdův pozměňovací návrh 70 hlasy proti 61. Disraeli a jeho přátelé hlasovali s manchesterskou školou.

Aby učinila zadost kolosálnímu rozsahu projednávaného problému, protahovala dolní sněmovna rozpravu o Indii do neobvyklé délky i šířky, ačkoli nebyla nijak hluboká ani významná. Hlasování, které poskytlo vládě většinu 322 proti 142, bylo pravým opakem rozpravy. Za rozpravy narážela vláda na samé trní a sir Charles Wood byl oslem, jemuž bylo úředně uloženo, aby je spásl. Při hlasování už zbyly jen růže a sir Charles Wood byl korunován jako nový Manu. Tíž lidé, kteří odmítali vládni plán svými argumenty, schvalovali jej svými hlasy. Žádný z jeho stoupenců se neodvažoval hájit přímo zákon, všichni obhajovali jen svůj kladný postoj k němu; jedni tím, že to je opatření, byť nepatrné, ve správném směru, druzí tím, že to není vůbec žádné opatření. První skupina tvrdí, že zdokonalí zákon ve výboru, druhá prohlašuje, že z něho odstraní všechny květnaté pseudoreformátorské ozdoby.

Vláda byla zachráněna tím, že víc než polovina toryovské opozice se rozprchla a značná část zbytku dezertovala s Herriesem a Inglisem do Aberdeenova tábora, zatímco ze 142 opozičních hlasů připadá 100 na Disraeliho skupinu a 42 na manchesterskou školu, podporovanou několika irskými nespokojenci a několika „divokými“. Opozice uvnitř opozice znovu zachránila vládu.

Halliday, jeden z úředníků Východoindické společnosti, ve své výpovědi před vyšetřovacím výborem prohlásil:

„Chartu, jíž se poskytuje Východoindické společnosti pronájem na dvacet let, považují indičtí domorodci za smlouvu, jíž jsou pronajímáni oni sami.“

Tentokrát alespoň nebyla Charta obnovena na určitou dobu, nýbrž může být odvolána rozhodnutím parlamentu. Společnost, která dosud zaujímala úctyhodné postavení dědičného nájemce, bude se muset vpravit do nejistého postavení vypověditelného nájemce [tenant at will]. To je určitá výhoda pro indické obyvatelstvo. Koaliční vládě se podařilo udělat ze správy Indie, jako ze všech ostatních otázek, otevřený problém. Pokud jde o dolní sněmovnu, ta si znovu vystavila vysvědčení o své ubohosti, neboť jedním a týmž hlasováním doznala, že není s to schvalovat zákony a není ochotna schvalování zákonů odsunout.

Od dob Aristotelových je svět zaplavován obrovským množstvím pojednání, někdy geniálních, jindy nesmyslných, na téma: Kdo má vládnout? Ale poprvé v análech dějin sbor zákonodárců národa vládnoucího nad jiným národem, který má 156 miliónů lidí a sídlí na 1 368 113 čtverečních mílích, dal hlavy dohromady a na slavnostním a veřejném zasedání řešil neobvyklou otázku: Kdo z nás je skutečným vládcem nad tímto cizím národem o 150 miliónech duší? V britském sboru zákonodárců se nenašel Oidipus, který by byl s to hádanku rozřešit. Celá rozprava se točila výhradně kolem této otázky, a třebaže se hlasovalo, definice správy Indie se nenašla.

Že je v Indii neustále finanční deficit, že Indie má nadměrné vojenské výdaje, kdežto na veřejné práce se nevěnují vůbec žádné finanční prostředky, že je tam hnusný daňový systém a neméně hnusný stav práva a soudnictví, že těchto pět složek jako by tvořilo pět hlavních bodů charty Východoindické společnosti, to bylo bez sebemenších pochyb zjištěno v rozpravě roku 1853 stejně jako v rozpravě roku 1833, v rozpravě roku 1813 a ve všech dřívějších rozpravách o Indii. Nepřišlo se jedině na to, která strana je za to odpovědná.

Není sporu o tom, že existuje generální guvernér Indie, který má v zemi svrchovanou moc, ale jemu zase vládne správní orgán se sídlem v Anglii (home government). A kdo tvoří tento správní orgán? Je to ministr pro Indii, skrývající se za skromným titulem předsedy Kontrolního úřadu, nebo je to čtyřiadvacet ředitelů Východoindické společnosti? Jako u vchodu do chrámu indického náboženství nacházíme božskou trojici[c], tak u vchodu do chrámu indické správy nacházíme světskou trojici.

Ponecháme-li na chvíli stranou generálního guvernéra, zbude nám tu systém dvojí správy, na nějž si už Angličané ve svých představách zvykli. Vláda ve svém návrhu zákona a dolní sněmovna při hlasování se tohoto dualismu drží jako klíště.

Když společnost dobrodružných anglických obchodníků, kteří si podmanili Indii, aby na tom vydělali, začala kolem svých faktorií vytvářet celou říši, když jejich konkurence s holandskými a francouzskými soukromými obchodníky začala nabývat povahy soupeření mezi národy, tehdy se ovšem začala do záležitostí Východoindické společnosti vměšovat britská vláda a ne-li oficiálně, tedy fakticky vznikl v Indii systém dvojí správy. Pittův zákon z roku 1784 uzavřel se Společností kompromis, podrobil ji dozoru Kontrolního úřadu a z Kontrolního úřadu vytvořil přívěsek vlády, čímž tento nahodile vzniklý dvojí systém správy schválil, ustanovil a zakotvil nejen fakticky, nýbrž i oficiálně.

Zákon z roku 1833 posílil Kontrolní úřad, učinil z akcionářů Východoindické společnosti pouhé podílníky na příjmech z Východní Indie, nařídil Společnosti, aby rozprodala akcie, zrušil její obchodní existenci, a pokud jde o existenci politickou, přeměnil ji v pouhého zmocněnce koruny, učinil prostě s Východoindickou společností to, co ona sama dříve dělávala s východoindickými knížaty. Když je odstranila, vládla po jistou dobu stále ještě jejich jménem. Od roku 1833 existuje tak Východoindická společnost vlastně jen podle jména a její existence je pouze trpěna. Zdá se tedy na jedné straně, že by nebylo nijak těžké zbavit se Východoindické společnosti nadobro, ale na druhé straně je zcela lhostejné, zda anglický národ vládne Indii pod osobním jménem královny Viktorie, nebo pod tradiční firmou anonymní společnosti. Celá věc jako by se tedy točila kolem nepříliš důležitého technického problému. A přece to není tak jednoduché.

Především je třeba poznamenat, že vládní Kontrolní úřad, který sídlí v Cannon Row, je stejně fiktivní jako Východoindická společnost, která uvádí jako sídlo Leadenhall Street. Členové Kontrolního úřadu jsou jen pláštíkem, pod nímž se skrývá neomezená vláda jeho předsedy. Předseda sám je jen podřízený, třebaže nezávislý člen královské vlády. V Indii je asi rozšířen názor, že není-li někdo k ničemu, je nejlepší udělat z něho soudce, a tak se ho zbavit. Ve Velké Británii, když se strana dostane k vládě a shledá, že jí překáží nějaký „státník“ desátého řádu, považuje za nejvhodnější udělat z něho předsedu Kontrolního úřadu, nástupce Velkých Mughalů, a tak se ho zbavit — teste Carolo Wood[d].

Podle litery zákona má Kontrolní úřad, což je pouze jiný výraz pro jeho předsedu,

„plnou pravomoc a zmocnění přešetřovat, řídit a kontrolovat všechny akce, operace a záležitosti Východoindické společnosti, které mají jakýkoli vztah nebo vliv na správu indických území nebo důchodů z nich“.

Ředitelům se zakazuje

„vydávat jakékoli příkazy, instrukce, posílat depeše, úřední přípisy nebo sdělení týkající se Indie nebo správy Indie, pokud nebudou schváleny Kontrolním úřadem“.

Ředitelům se ukládá

„připravovat instrukce nebo příkazy o kterékoli záležitosti do čtrnácti dnů od rozhodnutí Kontrolního úřadu nebo předávat jeho rozkazy týkající se Indie“.

Kontrolní úřad je zmocněn kontrolovat akcionářské a ředitelské radě všechnu korespondenci a depeše, které jdou do Indie i z Indie, a dohlížet na jejich činnost. A konečně má ředitelská rada zřídit tajný výbor, složený z předsedy, místopředsedy a nejstaršího člena rady. Ti se zaváží přísahou, že budou zachovávat tajemství, a předseda Kontrolního úřadu může jejich prostřednictvím posílat do Indie své osobní příkazy ve všech politických a vojenských otázkách, takže výbor vystupuje jen v úloze spojovacího článku. Za afghánské a barmské války a rovněž v případě okupace Sindhu byly příkazy udělovány prostřednictvím tohoto tajného výboru a ředitelská rada o nich nebyla informována o nic lépe než celá veřejnost nebo parlament. Zatím by se tedy zdálo, že pravým Velkým Mughalem je předseda Kontrolního úřadu a že za všech okolností zůstává neomezeně v jeho moci působit zlo, jako např. vyvolávat ty nejzhoubnější války a přitom se stále skrývat pod firmou ředitelské rady, která nemá žádnou odpovědnost. Ale ani ředitelská rada není bez skutečné moci. Protože má zpravidla iniciativu v administrativních opatřeních, protože ve srovnání s Kontrolním úřadem je tělesem stálejším a stabilnějším, s tradičním jednacím řádem a s určitými znalostmi podrobností, spadá přirozeně do jejího oboru působnosti celá běžná vnitřní administrativa. Jmenuje rovněž se souhlasem koruny vrchní správu Indie, generálního guvernéra a jeho poradce a kromě toho má neomezenou pravomoc odvolávat nejvyšší hodnostáře včetně generálního guvernéra, jako to udělala za Sira Roberta Peela s lordem Ellenboroughem. Ale to zdaleka není její hlavní výsada. Členové ředitelské rady dostávají jen 300 liber šterlinků ročně, ale ve skutečnosti jsou placeni za protekci, určují totiž kandidáty na všechny civilní i vojenské funkce a generální guvernér Indie a guvernéři provincií musejí z těchto kandidátů obsazovat všechny vysoké funkce nedostupné indickému obyvatelstvu. Když se zjistí počet míst, která se mají v příslušném roce obsadit, rozdělí se na 28 rovných dílů, nichž po dvou se přidělí předsedovi a místopředsedovi ředitelské rady, dvě předsedovi Kontrolního úřadu a po jednom každému řediteli. Hodnota každého protekčního podílu není obyčejně nižší než 14 000 liber št. ročně.

„Všechna místa,“ praví Campbell, „jsou dnes jakoby soukromým majetkem jednotlivců, neboť se rozdělují mezi ředitele, z nichž každý nakládá se svým podílem, jak se mu zlíbí.“[164]

Je tedy zřejmé, že celé indické nejvyšší úřednictvo je nutně proniknuto duchem ředitelské rady, neboť je vychováno ve školách v Addiscombe a Haileybury a je jmenováno na základě protekce členů ředitelské rady. Je stejně jasné, že tato ředitelská rada, která rok co rok rozděluje mezi horní třídy Velké Británie funkce v celkové hodnotě téměř 400 000 liber šterlinků, narazí u veřejného mínění usměrňovaného právě těmito třídami na malý odpor nebo dokonce na žádný. Jaký je duch ředitelské rady, to ukáži v některém dalším článku o současné situaci v Indii. Prozatím snad postačí, připomenu-li, že v nynější rozpravě hájil Macaulay ředitelskou radu opravdu zvláštním způsobem. Uváděl totiž, že nebyla s to uvést ve skutek všechno zlo, které snad zamýšlela, například že všechna zlepšení byla uskutečněna přes odpor ředitelské rady a proti její vůli jednotlivými guvernéry, kteří jednali na vlastní odpovědnost. Tak byl zakázán starý obyčej satí[165], byla zrušena odporná tranzitní cla a povolena svoboda východoindického tisku.

Předseda Kontrolního úřadu zavléká tedy Indii do zhoubných válek, schovávaje se za ředitelskou radu, a ředitelská rada, korumpující indickou správu, se schovává za Kontrolní úřad.

Podíváme-li se na strukturu této zrůdné správy hlouběji, uvidíme u jejích základů třetí sílu, která je mocnější než Kontrolní úřad i ředitelská rada, má ještě méně odpovědnosti, je ještě lépe skryta před veřejností, ještě lépe chráněna před jejím dozorem. Dočasný předseda Kontrolního úřadu je závislý na stálých úřednících svého úřadu v Cannon Row a pro tyto úředníky není Indie v Indii, nýbrž v Leadenhall Street. A kdo vládne v Leadenhall Street?

Dva tisíce postarších paniček a neduživých starců, kteří vlastní indické akcie a nemají na Indii jiný zájem, než aby pobírali dividendy z indických důchodů, volí čtyřiadvacet ředitelů, jejichž jedinou kvalifikací je to, že mají za 1000 liber št. akcií. Obchodníci, bankéři a ředitelé společností vynakládají mnoho úsilí na to, aby se stali členy ředitelské rady a hájili tam své vlastní zájmy.

„Jistý bankéř v londýnské City,“ říká Bright, „disponuje 300 hlasy Východoindické společnosti a jeho slovo při volbě ředitelů je téměř absolutním zákonem.“

Proto není ředitelská rada ničím jiným než podřízeným orgánem britských finančních magnátů. Takto zvolená rada zřizuje pak vedle již zmíněného tajného výboru tři další výbory, a to: 1) politický a vojenský, 2) finanční a vnitřní, 3) důchodový, právní a zákonodárný. V těchto výborech se členové po roce střídají, takže některý finančník sedí jeden rok v právním a druhý rok ve vojenském výboru a nikdo nemá možnost stálého dozoru nad určitým oborem. Jestliže systém voleb do ředitelské rady sem přivádí lidi pro tyto funkce naprosto neschopné, pak systém střídání zasazuje smrtelnou ránu jakýmkoli schopnostem, které by některý z nich přece jen měl. Kdo tedy ve skutečnosti vládne jménem ředitelské rady? Velký štáb neodpovědných tajemníků, revizorů a úředníků v India House[166], z nichž, jak poznamenává Campbell ve svém „Systému indické správy“[167], byl v Indii jenom jediný, a to ještě náhodou. Proto, i když necháme stranou obchod s protekcí, je čirá bláhovost mluvit u ředitelské rady o politické linii, zásadách a systému. Skutečnou ředitelskou radou a skutečným anglickým orgánem pro správu Indie atd. je stálá a neodpovědná byrokracie — „zplozenci psacích stolů a protekce“ — která sídlí v Leadenhall Street. Nad obrovskou říší vládne tedy korporace vytvářená nikoli jako v Benátkách z význačných patricijů, nýbrž ze zkostnatělých úředníků a podobných živlů.

Není tedy divu, že se nenajde vláda, která toho tak mnoho napíše a tak málo vykoná, jako vláda Indie. Dokud byla Východoindická společnost jen obchodním podnikem, vyžadovala samozřejmě od správců svých indických faktorií nejpodrobnější záznamy o každém druhu zboží, jak je zvykem v každém obchodním podniku. Když se faktorie rozrostly v celou říši a zprávy o obchodních záležitostech v celé lodní náklady písemností a dokumentů, nabyli leadenhallští úředníci tak rozhodujícího vlivu, že ředitelé a Kontrolní úřad jsou na nich plně závislí, a podařilo se jim přeměnit správu Indie v obrovský stroj na písemnosti. Lord Broughton prohlásil ve své výpovědi před výborem pro platy úředníků, že k jedné jediné zprávě bylo připojeno 45 000 stránek příloh.

Abych vám znázornil, jak zdlouhavě se úřaduje v India House, použiji slov pana Dickinsona:

„Když dojde zpráva z Indie, je nejprve přidělena reviznímu oddělení [Examinerʼs Departement], do jehož kompetence patří. Předsedové[e] se pak radí s vedoucím tohoto oddělení o obsahu odpovědi a odevzdají koncept odpovědi ministrovi pro Indii[168], čemuž se služebním jazykem říká P. C., tj. previous communication (předběžná zpráva). Předsedové jsou v tomto přípravném stadiu P. C. úplně závislí na úřednících. Tato závislost je taková, že i při projednáváni v akcionářské radě se po úvodním slově předsedy odehrává trapné divadlo — předseda se stále obrací na tajemníka, který sedí vedle něho, ten mu neustále něco šeptá, k něčemu ho nabádá a něco mu vytýká, jako by byl předseda pouhou loutkou. Podobně se na druhém konci tohoto systému vede ministrovi. Vyskytne-li se v tomto stadiu P. C. rozdílnost názorů na znění konceptu, diskutuje se o ní a téměř pravidelně bývá vyřešena přátelskou výměnou názorů mezi ministrem a předsedou. Konečně ministr koncept vrací buď schválený, nebo pozměněný, načež je se všemi dokumenty, které se příslušné záležitosti týkají, předložen tomu výboru ředitelské rady, pod jehož kontrolu spadá příslušné oddělení. Tam se o konceptu jedná a diskutuje, buď se schválí, nebo pozmění a pak je analogickým postupem odevzdán plénu ředitelské rady. Odtud teprve jde jako oficiální dokument k ministrovi, aby se pak stejným postupem vrátil.“[169]

„Projednává.li se v Indii nějaká záležitost,“ praví Campbell, „a pak se postoupí ředitelské radě, považuje se to všeobecně za odklad na věčné časy.“[170]

Shnilý a podlý duch této byrokracie zaslouží, aby byla pranýřována proslulými slovy Burkovými:

„Kasta vulgárních politikářů je nejhorší spodina lidské společnosti. Žádné řemeslo není tak hrubé a mechanické jako jejich způsob vlády. Ctnost není jejich obyčejem. Jsou celí nesví, mají-li jednat, jak velí čest a svědomí. Velkorysý, liberální a perspektivní pohled na zájmy státu považují za romantismus, a zásady, z nichž takový pohled vyplývá, za výplod zbloudilé obrazotvornosti. Kalkulace počtářů je zbavují rozumu. Posměšky šprýmařů a vtipálků v nich vyvolávají stud za všechno velké a vznešené. Přízemnost cílů i prostředků je pro ně důkazem rozšafnosti a střízlivosti.“[171]

Byrokratická zařízení v Leadenhall Street a v Cannon Row stojí indický lid maličkost — 160 000 liber št. ročně. Oligarchie zavléká Indii do válek, aby opatřila zaměstnání svým mladším synům; plutokracie ji rozprodává jako při dražbě a podřízená byrokracie ochromuje činnost správy a utvrzuje zlořády, protože jsou nezbytnou podmínkou její vlastní existence.

Zákon sira Charlese Wooda nemění nic na dosavadním systému. Zvětšuje pravomoc vlády, aniž zvyšuje její odpovědnost.



Napsal K. Marx 5. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3824 z 20. července 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde a zde. (Pozn. red.)

b — tj. Gladstona. (Pozn. red.)

c — tj. Bráhma — stvořitel, Višnu — udržovatel, Šiva — ničitel. (Pozn. čes. red.)

d — důkazem toho je Charles Wood. (Pozn. red.)

e Je míněn předseda a místopředseda ředitelské rady Východoindické společnosti. (Pozn. red.)


160 Viz poznámku [135].

161 Citováno podle „The Portfolio“, Londýn 1836, sv. IV, čís. 27, str. 10—12.

162Wiener Lloyd“ [„Vídeňský Lloyd“] — rakouský konzervativní list; vycházel ve Vídni od září 1848 do roku 1854.

163 Bright má na mysli číslo „New-York Daily Tribune“ ze 6. května 1853 a Marxův článek uveřejněný v tomto čísle „Nepokoje v Cařihradě. — Duchaření v Německu. — Rozpočet“ (viz zde).

164 George Campbell, „Modem India: a Sketch of the System of Civil Government“ [„Soudobá Indie; nástin systému civilní správy“], Londýn 1852, str. 263—264.

165 Satí (doslova „ctnostná“) — starý indický zvyk, podle něhož byly vdovy upalovány zároveň s tělem zemřelého muže.

166 India House (nebo East-India House) — sídlo ředitelství Východoindické společnosti v Leadenhall Street v Londýně.

167 George Campbell, „A Scheme for the Government of India“, Londýn 1853.

168 V tomto případě jde o předsedu Kontrolního úřadu pro Indii, který byl členem anglické vlády. Křeslo ministra pro Indii bylo zřízeno po zrušeni Východoindické společnosti v roce 1858.

169 John Dickinson, „The Government of India under a Bureaucracy“ [„Správa Indie v moci byrokracie“]. India Reform čís. VI, Londýn—Manchester 1853, str. 15—16.

170 George Campbell, „Modem India: a Sketch of the System of Civil Government“, Londýn 1852, str. 215.

171 Citováno z knihy Johna Dickinsona „The Government of India under a Bureaucracy“. India Reform čís. VI, Londýn—Manchester 1853, str. 15.