Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Budoucí výsledky britského panství v Indii

Londýn 22. července 1853

V tomto článku bych chtěl shrnout své poznámky o Indii.

Jak došlo k nastolení anglické nadvlády v Indii? Neomezenou moc Velkého Mughala zlomili Mughalovi místodržící. Moc místodržících zlomili Maráthové[205]. Moc Maráthů zlomili Afghánci, a zatímco všichni bojovali proti všem, vtrhli tam Britové a bylo pro ně snadné všechny si je podrobit. Což země, kde jsou nesváry nejen mezi muslimy a hinduisty, nýbrž i mezi jednotlivými kmeny a kastami, což společnost, jejíž celá struktura spočívá na jakés takés rovnováze, podmíněné všeobecným vzájemným odpuzováním a tradiční izolovaností všech jejích členů, což taková země a taková společnost nebyla předurčena k tomu, aby se stala kořistí dobyvatelů? I kdybychom nic nevěděli o minulých dějinách Hindustánu, což by nám nestačil ten závažný a nesporný fakt, že dokonce i dnes je Indie udržována v anglické porobě indickou armádou vydržovanou na účet Indie? Indie nemohla tedy ujít osudu dobytí a celé její minulé dějiny, pokud vůbec nějaké měla, jsou dějinami postupných dobývání, jichž byla předmětem. Indická společnost nemá vůbec žádné dějiny, alespoň ne známé dějiny. To, co nazýváme jejími dějinami, jsou jen dějiny střídajících se dobyvatelů, kteří zakládali své říše na pasívní základně této strnulé společnosti, která nekladla žádný odpor. Otázkou není tedy to, zda Angličané měli právo dobýt Indii, nýbrž zda bychom měli dát přednost tomu, aby Indii dobyli Turci, Peršané nebo Rusové místo Britů.

Anglie má v Indii splnit dvojí poslání: bořivé a tvořivé; na jedné straně má rozbít starou asijskou společnost a na druhé straně vytvořit v Asii materiální základnu západní společnosti.

Arabové, Turci, Tataři, Mughalové, kteří postupně dobývali Indii, se brzy poindičtili, neboť podle věčného zákona dějin podléhají barbarští dobyvatelé sami vždy vyšší civilizaci národů, které si podrobili. Britové byli prvními dobyvateli s vyšší civilizací, než byla indická, a proto jí nepodléhali. Zničili tuto civilizaci tím, že rozbili domorodé občiny, smetli domorodý průmysl a nivelizovali všechno, co bylo v domorodé společnosti velké a vynikalo nad průměr. Na stránkách dějin britského panství v Indii nenajdeme téměř nic jiného než boření. Za hromadou rozvalin sotva postřehneš náznaky tvořivé práce. Přesto však tato tvořivá práce začala.

Politická jednota Indie, která je dnes konsolidovanější a rozsáhlejší než kdykoli za dob Velkých Mughalů, byla prvním předpokladem jejího obrození. Tato jednota, vnucená Indii britským mečem, bude nyní posílena a navždy upevněna elektrickým telegrafem. Domorodá armáda, organizovaná a vycepovaná britským seržánem, byla nezbytnou podmínkou, bez níž by se Indie nikdy nemohla osvobodit a stávala by se i nadále kořistí prvního cizího dobyvatele. Svoboda tisku, poprvé zavedená v asijské společnosti a využívaná převážně míšenci, potomky Indů a Evropanů, je novou a mohutnou pákou přerodu. Dokonce zamíndárský systém a raijatvárí[206] přes všechnu svou hnusnost představují dvě rozdílné formy soukromého vlastnictví půdy — toho, po čem tolik prahne asijská společnost. Z indických domorodců, kterým je sice jen neochotně a ve velmi omezeném rozsahu poskytováno v Kalkatě pod angliekým dozorem vzdělání, vyrůstá nová třída, vyzbrojená znalostmi potřebnými k vládnutí a čerpající ze zdrojů evropské vědy. Pára vytvořila pravidelné a rychlé spojení mezi Indií a Evropou, spojila všechny hlavní přístavy Indie se všemi přístavy jižních a východních moří, a tak vysvobodila Indii z izolace, která byla hlavní příčinou její zaostalosti. Není už daleko den, kdy kombinace železničního a paroplavebního spojení zkrátí vzdálenost mezi Anglií a Indií, měřeno v čase, na osm dní a kdy tato kdysi pohádková země bude tak skutečně připojena k západnímu světu.

Vládnoucí třídy Velké Británie měly dosud zájem na pokroku Indie jen případ od případu, jen přechodně a výjimečně. Aristokracie ji chtěla dobýt, plutokracie ji chtěla vyplenit a millokracie si ji chtěla podrobit lácí svých výrobků. Nyní se však karta obrátila. Millokracie zjistila, že její životní zájmy vyžadují, aby se Indie přeměnila ve vyrábějící zemi, a k tomu účelu že je nutné vybavit ji především zavodňovacím zařízením a vnitřními komunikacemi. Průmyslníci nyní zamýšlejí pokrýt Indii sítí železnic. Udělají to. A to bude mít nedozírné následky.

Je známo, že výrobní síly Indie jsou ochromeny úplným nedostatkem prostředků umožňujících přepravu a směnu jejích rozmanitých produktů. Nikde na světě není vidět takovou sociální bídu uprostřed přírodní hojnosti jako v Indii a tuto bídu způsobuje nedostatek prostředků umožňujících směnu. Roku 1848 bylo před výborem britské dolní sněmovny prokázáno, že

„v době, kdy se v Khándéši prodávalo obili‘ za šest až osm šilinků za kvarter, prodávalo se v Púně za 64 až 70 šilinků za kvarter, a lidé tam umírali na ulici hladem, protože neměli možnost opatřit si zásoby z Khándéše, neboť jílovité cesty byly neschůdné“.

Stavby železničních tratí by se dalo snadno využít pro zemědělské účely zejména tím, že na místech, kde se vybírá zem pro železniční náspy, by se zřídily vodní nádrže a podél trati by se vedly vodovody. Tak by bylo možné značně rozšířit systém umělého zavodňování, které je nezbytnou podmínkou zemědělství na Východě, a zabránit často se opakujícím místním hladomorům způsobovaným nedostatkem vody. Ohromný význam železnic v tomto směru si uvědomíme, připomeneme-li si, že i v oblastech při ghátském pohoří se platí ze zavodněných pozemků třikrát větší daně, že je na nich zaměstnáno desetkrát či dvanáctkrát víc lidí a že vynášejí dvanáctkrát čí patnáctkrát víc než nezavodněná půda téže rozlohy.

Železnice umožní snížit počet vojska a náklady na jeho vydržování. Plukovník Warren, velitel posádky ve Fort William, prohlásil před zvláštní komisí dolní sněmovny:

„Možnost dostat zprávy ze vzdálených částí země za tolik hodin, kolik je k tomu dnes zapotřebí dní nebo dokonce týdnů, možnost poslat rychleji instrukce zároveň s vojenskými oddíly a zásobami, to je činitel, jehož význam nelze docenit. Bylo by možné rozložit posádky ve větších vzdálenostech od sebe a na zdravějších místech než dosud, čímž by odpadly značné ztráty na lidských životech, zaviněné nemocemi. Nebylo by nutné přechovávat v různých skladech tak velké zásoby jako dosud, a tím by se zabránilo ztrátám působeným kažením potravin a klimatickými vlivy. Počet vojska by mohl být snížen tou měrou, jakou by stoupla jeho bojeschopnost.“

Víme, že obecní organizace a ekonomická základna vesnických občin byly rozbity, že však jejich nejhorší rys, totiž rozložení společnosti na stereotypní a izolované atomy, je přežil. Izolovanost vesnice způsobila, že v Indii neexistují cesty, a protože neexistují cesty, zůstaly vesnice trvale izolovány. Tak se stalo, že občina zůstala na jednou dané nízké úrovni, téměř bez styku s ostatními vesnicemi, a nepoznala nic z oněch potřeb a snah, bez nichž je sociální pokrok nemyslitelný. Nyní, když Britové zlomili soběstačnou setrvačnost vesnických občin, bude nově probuzené potřebě směny a styku sloužit železnice. Kromě toho

„další účinek železničního systému bude v tom, že přinese do každé vesnice, kterou bude protínat, takovou znalost vynálezů a vymožeností jiných zemí a takové prostředky k jejich dosažení, že to umožní vrstvě dědičných řemeslníků placených vesnickou občinou především rozvinout vlastní schopnosti a za druhé odstranit vlastní nedostatky“. (Chapman, „Bavlna a obchod v Indii“.[207])

Vím, že anglická millokracie chce jen proto obšťastnit Indii železnicemi, aby odtud mohla levněji dostávat bavlnu a jiné suroviny pro své továrny. Jakmile však byly do určité země, která má železo a uhlí, zavedeny stroje jako dopravní prostředky, pak už nelze zabránit tomu, aby si je tato země sama nevyráběla. V zemi tak ohromných rozměrů nelze udržovat železniční síť a nezavádět přitom všechny průmyslové procesy nezbytné k uspokojování bezprostředních i běžných potřeb železniční dopravy, a to s sebou nutně přináší zavádění strojů i v těch průmyslových odvětvích, která s železniční dopravou přímo nesouvisí. Tak se železniční síť v Indii stane fakticky průkopníkem moderního průmyslu, a to tím spíše, že Indové — jak doznávají i samy britské úřady — mají zvláštní schopnost přizpůsobovat se úplně novým pracovním metodám a osvojovat si znalosti nutné pro používání strojů. Pádným důkazem tohoto faktu jsou schopnosti a obratnost domorodých strojníků v kalkatské mincovně, kde už po mnoho let obsluhují parní stroje. Totéž platí o domorodcích, kteří obsluhují různé parní stroje v uhelných revírech Hardváru apod. Sám pan Campbell, přestože je značně ovlivněn předsudky Východoindické společnosti, musí přiznat, že

„široké masy indického lidu mají velkou průmyslovou energii, mají schopnosti akumulovat kapitál a vynikají matematickou jasností myšlení, obratností v počítání a nadáním pro exaktní vědy“. „Jejich inteligence,“ říká pan Campbell, „je vynikající.[208]

Moderní průmysl, který proniká do Indie v patách za železnicemi, rozloží tradiční dělbu práce, o kterou se opírají indické kasty, tato hlavní překážka Indie na cestě k pokroku a mocenskému rozvoji.

Všechna opatření, jež bude anglická buržoazie snad nucena v Indii udělat, neosvobodí lidové masy, ani podstatně nezlepší jejich sociální postavení, neboť to obojí nezávisí jen na rozvoji výrobních sil, nýbrž na tom, zda se stanou majetkem lidu. Co však anglická buržoazie rozhodně učiní, je to, že vytvoří pro obojí materiální předpoklady. Cožpak nějaká buržoazie učinila někdy víc? Cožpak někdy napomáhala pokroku a nevláčela přitom jednotlivce i celé národy krví a špínou, bídou a ponížením?

Indové nebudou sklízet plody nových prvků společnosti, které mezí ně rozsela britská buržoazie, dokud ve Velké Británii samé nebudou dnes vládnoucí třídy vytlačeny průmyslovým proletariátem nebo dokud Indové sami dostatečně nezesílí, aby úplně svrhli anglické jařmo. Rozhodně však můžeme s jistotou očekávat, že dříve nebo později dojde k obrození této veliké a zajímavé země, jejíž ušlechtilé domorodé obyvatelstvo je dokonce i ve svých nejnižších třídách — abychom užili výrazu knížete Saltykova — „plus fin et plus adroit que les Italiens“[a][209], země, jejíž obyvatelstvo i svou porobu vyvažuje jakousi klidnou vznešeností a přes svou vrozenou laxnost udivilo anglické důstojníky svou neohrožeností, země, která je kolébkou našich jazyků a našich náboženství a která v džátovi ztělesňuje typ starověkého Germána a v bráhmanu[210] typ starověkého Řeka.

Nemohu zakončit téma o Indii bez několika závěrečných poznámek.

Hluboké pokrytectví buržoazní civilizace a od ní neoddělitelné barbarství vyvstane před našimi zraky ve své pravé podobě, jakmile tuto civilizaci pozorujeme nikoli doma, kde si dává záležet na slušných formách, nýbrž v koloniích, kde vystupuje v celé své nahotě. Buržoazie se vydává za ochránkyni vlastnictví, ale vyvolala někdy některá revoluční strana takové agrární revoluce, k jakým došlo v Bengálsku, v Madrásu, v Bombaji? Nesáhla v Indii — abych použil výrazu samotného velkolupiče lorda Cliva — k odpornému vyděračství, když pouhá korupce nestačila nasytit její chamtivost? Což v téže době, kdy v Evropě žvanila o nedotknutelné posvátnosti státního dluhu, nekonfiskovala dividendy rádžů, kteří uložili své soukromé úspory do akcií Východoindické společnosti? Což v téže době, kdy potírala francouzskou revoluci pod záminkou obrany „našeho svatého náboženství“, zároveň nezakázala propagaci křesťanství v Indii a neudělala si — ve snaze vytlouci peníze z poutníků proudících k chrámům Urísy a Bengálska — živnost z vražd a prostituce v chrámu Džagannáthově[211]? To jsou ti praví ochránci „vlastnictví, pořádku, rodiny a náboženství“!

Zhoubné účinky anglického průmyslu na takovou zemi, jako je Indie, která je tak veliká jako Evropa a měří 150 miliónů akrů, jsou zřejmé a otřesné. Nesmíme však zapomínat, že tyto účinky jsou pouhým organickým výsledkem celého systému výroby v jeho nynější podobě. Tato výroba je založena na neomezeném panství kapitálu. Centralizace kapitálu je podstatou existence kapitálu jako nezávislé moci. Rozkladný vliv této centralizace na světové trhy odhaluje jen v gigantických rozměrech imanentní organické zákony politické ekonomie, které dnes působí v každém civilizovaném místě. Buržoazní období dějin má za úkol vytvořit materiální základnu nového světa: jednak spojení světa založené na vzájemné závislosti všeho lidstva, a prostředky tohoto spojení, jednak rozvoj výrobních sil člověka a přeměnu materiální výroby ve vědecké ovládání přírodních sil. Buržoazní průmysl a buržoazní obchod vytvářejí tyto materiální předpoklady nového světa, právě tak jako geologické revoluce vytvořily zemskou kůru. Teprve až velká sociální revoluce ovládne vymoženosti buržoazní epochy, světový trh a moderní výrobní síly a podřídí je společné kontrole nejpokročilejšich národů, teprve pak se přestane lidský pokrok podobat onomu odpornému pohanskému bůžku, který nechtěl pít nektar jinak než z lebek zavražděných.



Napsal K. Marx 22. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3840 z 8. srpna 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „jemnější a obratnější než Italové“. (Pozn. red.)


205 Velký Mughal — titul panovníků dynastie, jejímž prvním představitelem na indické půdě byl Bábur od roku 1526 (viz poznámku [190]).

Maráthové — indická národnost obývající území v severozápadní části Dakkhinu. V polovině 17. století zahájili ozbrojený boj proti cizáckému panství mughalských feudálů, a tak otřásli říší Velkých Mughalů a způsobili její rozklad. Za těchto bojů byl vytvořen nezávislý maráthský stát, jehož feudální špičky se brzy pustily do dobyvačných válek. Koncem 17. století byl maráthský stát oslaben nesváry feudálů, ale počátkem 18. století se znovu vytvořil silný svaz maráthských knížectví v čele s nejvyšším vládcem — péšvou. Maráthštf feudálové, bojující s Afghánci o hegemonii v Indii, utrpěli roku 1761 těžkou porážku. Maráthská knížectví, vysílená boji o nadvládu v Indii a vnitřními spory mezi maráthskými feudály, se stala kořistí Východoindické společnosti, která si je podrobila válkou v letech 1803—1805.

206 Viz poznámku [117].

207 John Chapman, „The Cotton and Commerce of India, considered in relation to the interests of Great Britain; with remarks on railway communication in the Bombay presidency“ [„Bavlna a obchod v Indii se zřetelem na zájmy Velké Británie; s poznámkami o železničních komunikacích v bombajském presidentství“], Londýn 1851, str. 91.

208 George Campbell, „Modern India: a Sketch of the System of Civil Government“, Londýn 1852, str. 59—60.

209 Marx cituje knihu Alexeje Dmitrijeviče Saltykova „Lettres sur lʼInde [„Dopisy o Indii“], Paříž 1848, str. 61. Ruské vydání vyšlo v Moskvě 1851.

210 Džátové — kasta v severní Indii; její hlavní masu tvořili rolníci a patřili k ní i příslušníci vojensko-feudálního stavu. V 17. století džátové několikrát povstali proti panství cizích mughalských feudálů.

Bráhmani — jedna ze čtyř původních staroindických kast, k níž patřil hlavně privilegovaný stav kněží.

211 Džagannáthův chrám v Uríse (východní Indie) — středisko kultu jednoho z hinduistických božstev (viz poznámku [119]). Kněží tohoto chrámu, chráněnci Východoindické společnosti, měli velké příjmy z masového přílivu poutníků, z prostituce žen vydržovaných chrámem, kterou podporovali, a dále z pořádání nádherných slavností provázených sebevraždami a sebemučením náboženských fanatiků.