Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Rusové v Turecku


Protože válka je nevyhnutelná a každý parník, který teď přijíždí z Evropy, může přivézt zprávy o pohybech armád a výsledcích bitev, je dnes víc než kdy dříve zapotřebí přesně si ujasnit postavení a poměr sil protivníků i různé okolnosti, které budou určovat průběh tažení. Proto považujeme za nutné podat stručný rozbor útočných a obranných možností obou stran i základních strategických hledisek, která budou pravděpodobně ovlivňovat zámysl velitelů jejich armád.

Ruská armáda, která obsadila podunajská knížectví, se zpočátku skládala ze dvou pěších sborů a z obvyklých jezdeckých a dělostřeleckých útvarů zálohy. Ruský pěší sbor se skládá ze tří pěších divizí, tj. ze šesti pěších brigád, z několika pluků lehkého jezdectva a z dělostřelecké brigády, a má celkem asi 55 000 mužů a asi 100 děl. Na každé dva pěší sbory připadá jeden „záložní jezdecký sbor“ a jistý počet záložního dělostřelectva, k němuž patří i těžké obléhací dělostřelectvo. Původní okupační armáda měla tedy na papíře asi 125 000 mužů. Nyní se už začal přepravovat přes Prut třetí pěší sbor, a proto můžeme po všech příslušných odpočtech odhadovat počet ruských sil soustředěných na Dunaji na 140 000 až 150 000 bojovníků. Kolik z nich může být v danou chvíli nasazeno, to závisí na zdravotních poměrech v této oblasti, na větší či menší pohotovosti ruské intendanční správy a na jiných podobných okolnostech, které není možné na dálku správně odhadnout.

Podle všech informací, které máme k dispozici, má turecká armáda, která stojí na Dunaji proti Rusům, nanejvýš 110 000 až 120 000 mužů. Před příchodem egyptských oddílů se všeobecně tvrdilo, že počet tureckých sil nepřesahuje 90 000 mužů. Pokud tedy můžeme soudit, mají Turci zřejmě menší počet vojáků. A pokud jde o skutečnou kvalitu a bojeschopnost obou armád, je třeba uznat, že i zde mají Rusové převahu. Je pravda, že turecké dělostřelectvo, vycvičené výtečnými francouzskými a pruskými důstojníky, má výbornou pověst, kdežto ruští dělostřelci jsou známi jako špatní střelci. Ale přes všechna nedávná zdokonalení se turecká pěchota ještě nemůže rovnat ruským granátníkům a turecké jezdectvo stále ještě nemá tolik ukázněnosti a bojové vytrvalosti, aby dokázalo jít do útoku podruhé a potřetí, když byl první útok odražen.

Generálové na obou stranách jsou poměrně noví lidé. Měli jsme už příležitost sdělit našim čtenářům, jaké jsou vojenské kvality ruského velitele knížete Gorčakova, a proč jej imperátor pověřil touto funkcí.[292] Je to poctivý člověk a horlivý stoupenec „zvláštního poslání“ Ruska, ale ještě se uvidí, zda je s to řídit tažení takových rozměrů, jako je to, které právě začíná. Turecký generalissimus Ömer paša je lépe znám, a to, co o něm víme, je celkem příznivé. Jeho tažení proti Kurdistánu bylo přes obtížné podmínky úspěšné; tažení proti Černé Hoře bylo neobyčejně dobře připraveno a byl by v něm určitě téměř beze ztrát zvítězil, kdyby nebyla zasáhla diplomacie.[293] Hlavní předností Turků bude tedy asi lepší velení. Téměř ve všech ostatních směrech mají převahu Rusové.

Přestože válku vypověděli Turci, a také pravděpodobně daleko víc hoří touhou udeřit než Rusové, zdá se nasnadě, že pro ně jako pro slabší stranu budou výhodnější obranné, kdežto pro Rusy útočné akce. Přitom ovšem nepřihlížíme k vyhlídkám na úspěch vyplývajícím z hrubých chyb, kterých by se dopustil ten či onen generál. Kdyby Turci měli dost sil k ofenzívě, byla by jejich taktika jasná. Museli by Rusy zmást klamnými manévry na horním Dunaji, rychle soustředit své síly mezi Silistrou a Hiršovou, překročit dolní Dunaj a napadnout nepřítele tam, kde jsou jeho pozice nejslabší, to jest na úzkém pruhu země, který tvoří hranici mezi Valašskem a Moldavskem. Pak by museli vrazit klín mezi ruská vojska v obou knížectvích, zatlačit soustředěným úderem ruský sbor v Moldavsku a rozdrtit druhý sbor, který by byl ve Valašsku izolován a odříznut od ostatních jednotek. Protože však Turci nemají v ofenzívních akcích naději na úspěch, mohli by na podobnou operaci pomýšlet jen tehdy, kdyby se ruský generál dopustil nehorázných chyb.

Jestliže se Rusové chopí příležitosti k útočným akcím, budou muset překonat dvě přirozené překážky, než proniknou do srdce turecké říše: nejprve Dunaj a pak Balkán. Násilný přechod velké řeky přes odpor nepřátelské armády je vojenská akce, která byla za revolučních a napoleonských válek podniknuta tak často, že dnes může říci každý poručík, jak se má provádět. Několik klamných pohybů, dobře vybavený pontonový park, několik baterií ke krytí mostů, správná opatření k zajištění ústupu a chrabrý předvoj, to je asi všechno, čeho je zapotřebí. Ale překročení vysokého horského hřebenu, zejména má-li tak málo průsmyků a sjízdných cest jako Balkán, je už obtížnější operace. A jestliže tento horský hřeben je rovnoběžný s řekou a je od ní vzdálen jen 40 nebo 60 mil jako Balkán od Dunaje, pak je všechno ještě složitější, protože sbor, který by byl poražen v horách, by mohl být při energickém pronásledování odříznut od svých mostů a zahnán do řeky dříve, než by mohly přijít posily; armáda takto poražená ve velké bitvě by byla nevyhnutelně ztracena. V tom, že Balkán je tak blízko Dunaje a že je s ním rovnoběžný, tkví přirozená vojenská síla Turecka. Balkánský hřeben od makedonsko-srbských hranic k Černému moři, tedy vlastní Balkán, „Veliki Balkan“, má pět průsmyků, z nichž dvěma probíhají silnice, totiž to, čemu se v Turecku říká silnice. Je to průsmyk v Ichtimanských horách[a] na silnici z Bělehradu přes Sofii, Plovdiv a Drinopol do Cařihradu a průsmyk Dobral na silnici ze Silistry a Šumly. Ostatní tři průsmyky, z nichž dva leží mezi Ichtimanskými horami a Dobralem a třetí blíže k Černému moři, mohou být považovány za neschůdné pro velkou armádu a vojenské trény. Mohly by jimi projít menší jednotky, snad i lehké dělostřelectvo, ale jako operační a komunikační linie hlavních sil útočící armády se jich použít nedá.

V letech 1828 a 1829 postupovala ruská vojska po linii Silistra — průsmyk Dobral — Drinopol — Ajnadžik. To je totiž nejkratší a nejpřímější cesta od ruských hranic k tureckému hlavnímu městu a poskytuje kterékoli ruské armádě přicházející od severu a podporované loďstvem, jež plně ovládá Černé moře, nejpřirozenější možnost dosáhnout rychlého rozhodnutí vítězným pochodem na Cařihrad. Má-li projít touto cestou, musí ruská armáda po překročení Dunaje dobýt silné pozice chráněné z boků dvěma pevnostmi — Šumlou a Varnou —‚ blokovat nebo dobýt obě tyto pevnosti a pak překročit Balkán. V roce 1828 riskovali Turci v tomto postaveni své hlavní síly. Byli poraženi u Kulevči. Varna a Šumla byly dobyty, obrana Balkánu byla slabá, a tak Rusové došli k Drinopolu sice velmi oslabeni, ale nenarazili na žádný odpor, protože turecká armáda byla v úplném rozkladu a pro obranu Cařihradu neměla k dispozici ani jedinou brigádu. Turci se tehdy dopustili velké chyby. Horský hřeben, jak ví každý důstojník, se nesmí bránit z obranného postavení před ním, ani tak, že se armáda v obraně rozdělí a blokuje všechny průsmyky; naopak, je nutné zaujmout hlavní postavení za hřebenem, pozorovat všechny průsmyky, a teprve když se záměry nepřítele jasně projeví, zaútočit soustředěnými silami na čela nepřátelských pochodových proudů, když vycházejí ze strží protínajících horský hřeben. Silná postavení, přehrazující ruskou operační linii mezi Varnou a Šumlou, zlákala Turky k tomu, že se postavili na rozhodný odpor právě zde, ačkoli měli soustředěnějšími silami čelit nepříteli, který by už byl nutně oslaben nemocemi a vyčleňováním jednotek, na drinopolské planině.

Vidíme tedy, že při obraně linie Silistra—Drinopol je třeba čelit překročení Dunaje, ale neriskovat přitom rozhodující akce. Další odpor by se měl klást za Šumlou a Varnou, a ne mezi nimi, a rozhodující akce by se neměla riskovat, pokud by naděje na vítězství nebyly velmi značné. Dalším krokem by byl ústup přes Balkán, přičemž by pro obranu průsmyků byly ponechány oddíly schopné klást právě tolik odporu, aby ještě nedošlo k rozhodné srážce. Rusové se zatím oslabí blokováním pevností, a budou-li pokračovat ve své dřívější praxi, budou je znovu dobývat ztečí a utrpí přitom velké ztráty. Pro ruskou armádu je totiž příznačná ta podivná skutečnost, že až dosud nikdy nebyla schopna provést bez podpory pravidelné obléhání. Nedostatek schopných ženistů a dělostřelců, nemožnost zřídit v barbarské zemi velká vojenská skladiště a připravit materiál pro obléhání, nebo i jen přepravovat materiál, který je k dispozici, přes obrovské rozlohy, to všechno vždy nutilo Rusy brát všechna opevněná místa ztečí po krátkém, prudkém, ale většinou málo účinném dělostřeleckém postřelování. Tak dobyl Suvorov Izmail a Očakov[294], tak útočili Rusové v letech 1828 a 1829 na turecké pevnosti v Evropě a v Asii a právě tak v roce 1831 dobyli Varšavu. V každém případě dojde ruská armáda k balkánským průsmykům už oslabena, zatímco Turci budou mít čas soustředit ze všech stran své oddíly. Nebudou-li útočníci odraženi úderem celé turecké armády při pokusech o přechod přes Balkán, pak bude možné vybojovat rozhodující bitvu pod hradbami Drinopolu, a budou-li Turci poraženi i zde, bude to alespoň po vyčerpání všech možností, které měli.

Avšak vítězství Rusů u Drinopolu nemůže být za nynějších okolností rozhodující. Britské a francouzské loďstvo je u Cařihradu a proti takové síle nemůže žádný ruský generál dát rozkaz k pochodu na hlavní město. Rusové by byli zastaveni u Drinopolu a nemohli by spoléhat na podporu svého loďstva, které by samo bylo ohroženo; brzy by tisíce jejich vojáků padly za oběť nemocem a nezbylo by jim než ustoupit za Balkán. Byli by tedy i v případě vítězství poraženi, pokud jde o hlavní válečný cíl. Existuje však ještě jedna operační linie, která by možná byla pro ně výhodnější. Tato linie vede po cestě z Vidinu a Nikopolu přes Sofii do Drinopolu. Pokud by tu nebyly politické důvody, žádného rozumného ruského generála by nikdy nenapadlo postupovat po této cestě. Dokud se však Rusko může spoléhat na Rakousko, dokud postup ruské armády k srbským hranicím může spolu s ruskými intrikami podnítit povstalecká hnutí v Srbsku, v Černé Hoře i mezi pravoslavnými Slovany v Bosně, Makedonii a Bulharsku, kteří tu tvoří většinu obyvatelstva, dokud je vyloučeno dobytí Cařihradu, které by korunovalo celé čistě vojenské tažení, protože v Cařihradě kotví evropské loďstvo — dotud bude tento plán tažení jediný, který dává Rusku velkou naději na úspěch, aniž donutí Anglii a Francii k rozhodným nepřátelským akcím příliš otevřeným pochodem na Cařihrad.

Nynější rozmístění ruské armády vskutku nasvědčuje tomu, že se něco takového chystá. Její pravé křídlo bylo roztaženo až ke Craiově, blízko západních hranic Valašska, a celá armáda se přeskupila směrem k hornímu Dunaji. Protože tento manévr naprosto neodpovídá operační linii přes Silistru a Šumlu, může být podnikán jedině proto, aby se Rusové spojili se Srbskem, které je centrem slovanské národnosti a pravoslaví v Turecku. Obrana postavení na dolním Dunaji a současný postup přes horní Dunaj k Sofii by byly zcela zabezpečeny, kdyby byly podporovány Rakouskem a spojeny s hnutím tureckých Slovanů za národní nezávislost. A takové hnutí by nemohlo být vyvoláno ničím tak účinně jako pochodem ruské armády přímo do centra slovanských oblastí v Turecku. Tak by car dosáhl daleko snadněji a zdaleka ne tak útočným způsobem toho, nač si dělal nárok během celého konfliktu, totiž vytvoření jednotlivých knížectví, jako jsou nyní Moldavsko, Valašsko a Srbsko, která by zahrnovala všechny Slovany v Turecku. Kdyby Bulharsko, Černá Hora a Makedonie byly nominálně pod sultánovou svrchovaností, ale ve skutečnosti pod carovým protektorátem, zmenšilo by se evropské Turecko jen na okolí Cařihradu a přišlo by o Albánii, která je místem, kde mu vyrůstají jeho vojáci. Pro Rusko by to byl daleko lepší výsledek než rozhodné vítězství u Drinopolu, po němž by jeho armáda byla odsouzena k přešlapování na místě. A Rusko se podle všeho chce pokusit tohoto výsledku dosáhnout. Zda se nedopouští omylu, když se spoléhá na Slovany v Turecku, lze těžko posoudit; nebylo by však žádným velkým překvapením, kdyby se všichni vyslovili proti Rusku.



Napsal B. Engels 29. září 1853
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3900 ze 17. října 1853
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. průsmyk Trajanova vrata. (Pozn. čes. red.)


292 Tím se myslí úvodník „Ruské plány v Turecku“, uveřejněný v „New-York Daily Tribune“ 17. září 1853. Odvolávku na tento úvodník vložila do článku patrně redakce.

293 Jde o tureckou vojenskou výpravu do Kurdistánu, podniknutou pod velením Ömera paši roku 1846, aby tam bylo potlačeno povstání proti sultánovi. O výpravě Omera paši do Černé Hory viz poznámku [250].

294 A. V. Suvorov se zúčastnil obléhání, neúčastnil se však dobytí Očakova 17. (6.) prosince 1788, protože byl při obléhání pevnosti raněn a také proto, že se nepohodl s velitelem ruské armády knížetem Potěmkinem o způsob obléhání. Pod Suvorovovým velením dobylo ruské vojsko 22. (11.) prosince 1790 útokem tureckou pevnost Izmail, což mělo rozhodující význam pro vítězné zakončení rusko-turecké války z let 1787—1791.