Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx

Lord Palmerston



Článek třetí[a]

Urozený vikomt je všeobecně znám jako rytířský ochránce Poláků; nikdy neopomene dát průchod své hluboké soustrasti s Polskem před deputacemi, které k němu jednou za rok přivádí „milý, k smrti nudný“ Dudley[b] Stuart,

„důstojný muž, který pronáší projevy, navrhuje rezoluce, dává hlasovat o přípisech, provází deputace, má vždy patřičnou dávku důvěry v patřičného člověka a dovede, je-li to třeba, provolat třikrát hurá královně“.

Když se v listopadu 1830 urozený lord ujal svého úřadu, vedli Poláci už asi měsíc ozbrojený boj. Už 8. srpna 1831 předkládá pan Hunt dolní sněmovně jménem Westminsterského sdružení petici ve prospěch Poláků, v níž se žádá „odstoupení lorda Palmerstona z vlády Jejího Veličenstva“. Téhož dne prohlásil pan Hume, že z mlčení urozeného lorda usuzuje, že vláda „nehodlá pro Poláky nic udělat a chce je vydat na milost a nemilost Rusku“. Lord Palmerston odpověděl, že „vláda bude vždy věnovat pozornost všem závazkům, které jí ukládají platné smlouvy“. A jaké závazky podle jeho názoru platné smlouvy Anglii ukládají?

„Ruské nároky na ovládání Polska,“ říká nám lord Palmerston, „se datují od vídeňské smlouvy.“ (Dolní sněmovna, 9. července 1833.)

Tato smlouva však povoluje ovládání Polska pod podmínkou, že car neporuší polskou ústavu. Avšak

„sám fakt, že naše země je účastníkem vídeňské smlouvy, neznamená naši záruku, že Rusko nebude tuto smlouvu porušovat.“ (Dolní sněmovna, 25. března 1834.)

Jestliže tedy zaručujete nějakou smlouvu, nezaručujete tím nikterak, že tato smlouva bude dodržována. Právě tak odpověděli Milánští císaři Barbarossovi: „Složili jsme vám přísahu, mějte však na paměti, že jsme nepřísahali, že ji budeme dodržovat.“[310]

K něčemu je však vídeňská smlouva přece jen dobrá. Poskytuje britské vládě jakožto jedné ze smluvních stran

„právo vytvářet si a vyslovovat názor na jakýkoli čin, který by mohl tuto smlouvu porušit... Účastníci vídeňských smluv měli právo požadovat, aby polská ústava nebyla porušena, a tento názor jsem před ruskou vládu nikdy neskrýval. Sdělil jsem jej této vládě předem, dříve než byla obsazena Varšava a dříve než byl znám výsledek válečných akcí. Znovu jsem jej sdělil, když Varšava padla. Ruská vláda však zaujala k této věci jiné stanovisko.“ (Dolní sněmovna, 9. července 1833.)

Klidně tedy předvídá pád Polska a čeká na tuto příležitost, aby si vytvořil a vyslovil názor na některé články vídeňské smlouvy, zřejmě přesvědčen, že velkodušný car chce ozbrojenou silou rozdrtit polský lid jen proto, aby zachovával ústavu, kterou pošlapal, dokud Poláci ještě měli sdostatek prostředků k obraně. Zároveň urozený lord obviňuje Poláky, že „učinili nemístný a podle jeho názoru neospravedlnitelný krok, když imperátora svrhli“. (Dolní sněmovna, 9. července 1833.)

„Mohl bych též říci, že útočníkem byli Poláci, neboť oni boj začali.“ (Dolní sněmovna, 7. srpna 1832.)

Když se obavy, že Polsko bude vyhlazeno, ještě vystupňovaly, prohlásil, že

„vyhladit Polsko, ať už morálně, nebo politicky, je tak naprosto ncproveditelné, že jsou, myslím, zbytečné obavy, že by se o to někdo pokusil“. (Dolní sněmovna, 28. června 1832.)

Když mu byl tento podivný názor, takto vyslovený, později připomenut, tvrdil, že byl špatně pochopen, že to nemínil politicky, nýbrž v pickwickovském smyslu slova; chtěl říci, že ruský car není s to

„vyhladit ani nominálně, ani fyzicky všechny ty milióny lidí, kteří žijí v rozděleném polském království“. (Dolní sněmovna, 20. dubna 1836.)

Když v době polských bojů sněmovna navrhovala, aby se zasáhlo, dovolával se své odpovědnosti ministra. Když se obavy uskutečnily, prohlásil chladně, že

„jakékol hlasování sněmovny by nemělo sebemenší vliv na změnu ruského rozhodnutí“. (Dolní sněmovna, 9. července 1833.)

Když byly pranýřovány ukrutnosti napáchané Rusy po pádu Varšavy, doporučoval sněmovně velkou ohleduplnost vůči ruskému imperátorovi a prohlásil, že

„nikdo nelituje víc než on sám některých výrazů, které byly v rozpravě vysloveny,“ (dolní sněmovna, 28. června 1832) a že „nynější ruský imperátor je člověk vznešeného a ušlechtilého cítění. Jestliže se vyskytly případy, že ruská vláda postupovala vůči Polákům příliš krutě, můžeme v tom vidět důkaz, že moc ruského imperátora byla prakticky ignorována, a můžeme považovat za jisté, že imperátor v těchto případech podlehl vlivu jiných, že se neřídil tím, co mu napovídalo jeho cítční.“ (Dolní sněmovna, 9. července 1833.)

Když byl jednak zpečetěn osud Polska a jednak vzpoura Muhammada Alího hrozila co nevidět rozložit tureckou říši, ujišťoval Palmerston sněmovnu, že „záležitosti probíhají vcelku uspokojivě“. (Dolní sněmovna, 26. ledna 1832.)

Když byl předložen návrh, aby polským emigrantům byla poskytnuta podpora, prohlásil:

„Bylo pro mne nesmírně bolestné postavit se proti poskytnutí jakékoli peněžní podpory těmto osobám, třebaže přirozené, spontánní cítění každého šlechetného muže nutilo, aby vyslovil souhlas; navrhnout poskytnutí nějaké peněžní podpory nešťastníkům by však nebylo slučitelné s mými povinnostmi.“ (Dolní sněmovna, 25. března 1834.)

Týž útlocitný muž, jak později uvidíme, uhradil náklady na porobení Polska z větší části z kapes britského lidu.

Urozený lord se všemožně vynasnažil, aby všechny oficiální dokumenty týkající se polské katastrofy byly parlamentu utajeny. Ale prohlášení přednesená v dolní sněmovně, která se ani nepokoušel vyvrátit, nenechávají nikoho na pochybách o tom, jakou hru hrál v tomto osudném období.

Když vypukla polská revoluce, neopustil rakouský konzul Varšavu, rakouská vláda vyslala dokonce polského agenta, pana Walewského, do Paříže s pověřením, aby vyjednával s francouzskou a anglickou vládou o obnovení polského království. Dvůr v Tuileriích prohlásil, že „je ochoten jednat společně s Anglií, jestliže s návrhem vysloví souhlas“. Lord Palmerston tuto nabídku odmítl. Roku 1831 francouzský velvyslanec u svatojakubského dvora[c] pan de Talleyrand navrhl plán společných francouzských a anglických akcí, ale urozený lord tento plán kategoricky odmítl a zaslal francouzskému vyslanci nótu, v níž se pravilo, že

„přátelské zprostředkování v polské otázce by zamítlo Rusko. Mocnosti podobnou francouzskou nabídku právě zamítly; kdyby Rusko zprostředkování odmítlo, mohl by být zásah obou dvorů, francouzského a anglického, uskutečněn jen násilně, a přátelské a uspokojivé vztahy mezi vládou Jeho Veličenstva a vládou petrohradskou by Jeho britskému Veličenstvu nedovolily podobný zásah podniknout. Dosud nenastal čas, aby se takové akce daly podniknout s nadějí na úspěch proti vůli svrchovaného vládce, jehož práva jsou nesporná.“

Ale to ještě nebylo všechno. 23. února 1848 pronesl pan Anstey toto prohlášení v dolní sněmovně:

„Švédsko připravovalo své loďstvo, jednak aby mohlo podnikat diverze na pomoc Polsku, jednak aby znovu získalo provincie v Pobaltí, které mu byly v minulé válce tak nespravedlivě odňaty. Urozený lord zaslal našemu vyslanci u stockholmského dvora instrukce v opačném smyslu, a Švédsko přerušilo vojenské přípravy. Perský dvůr vypravil s podobným záměrem armádu pod velením perského korunního prince, která už tři dny pochodovala k ruským hranicím. Tajemník našeho vyslanectví u teheránského dvora sir John McNeill se vydal za ní, a třebaže princ se svým hlavním stanem už urazil vzdálenost třídenního pochodu, dostihl ho a podle instrukcí urozeného lorda pohrozil Persii jménem Anglie válkou, jestliže princ postoupí ještě o krok k ruským hranicím. Podobných prostředků použil urozený lord vůči Turecku, aby mu zabránil obnovit válku s Ruskem.“

Když plukovník Evans žádal, aby byly předloženy dokumenty o tom, jak Prusko porušilo svou domnělou neutralitu v rusko-polské válce, urozený lord namítl, že

„ministři naší země nemohou pohlížet na tento boj jinak než s nejhlubší lítostí a velmi by uvítali, kdyby byl skončen“. (Dolní sněmovna, 16. srpna 1831.)

Přál si skutečně, aby boj co nejdříve skončil, a Prusko si přálo totéž.

Později při jiné příležitosti shrnul pan H. Gally Knight celé počínání urozeného lorda za polského povstání takto:

„Kdykoli jde o Rusko, projevuje se v počínání urozeného lorda jakási podivná nedůslednost... Když šlö o Polsko, urozený lord nás pokaždé zklamal. Vzpomeňme si, že když byl urozený lord naléhavě žádán, aby pro Polsko něco udělal, připustil spravedlivost jeho věci i spravedlivost našich stížností; řekl nám však: ‚Mějte zatím strpení, vyšleme tam co nevidět vyslance známého svým liberálním smýšlením, a můžete být ujištěni, že učiníme všechno, co je třeba; ztížíte jen jednání, jestliže podráždíte mocnost, s níž bude muset vyjednávat. Uposlechněte proto mé rady a zachovejte prozatím klid; buďte ujištěni, že tím dosáhneme velmi mnoho.‘ Věřili jsme tomuto ujišťování, liberální vyslanec odjel, ale zda se touto záležitosti někdy zabýval či nezabýval, to jsme se už nikdy nedověděli; od urozeného lorda jsme dostali jen pěkná slova, ale žádné výsledky“ (Dolní sněmovna, 13. července 1840.)

Když takzvané polské království zmizelo z mapy Evropy, zůstal ještě pomyslný zbytek polské národní samostatnosti ve svobodném městě Krakově. Za všeobecné anarchie, která nastala po pádu francouzského císařství, car Alexandr totiž varšavské vévodství nedobyl, nýbrž prostě je uchvátil a samozřejmě si je chtěl udržet i s Krakovem, který Bonaparte k vévodství přičlenil. Rakousko, které kdysi Krakov vlastnilo, chtělo jej dostat zpět. Když car nebyl s to získat Krakov sám a nebyl ochoten postoupit jej Rakousku, navrhl, aby z něho bylo vytvořeno svobodné město. Na základě toho stanovila vídeňská smlouva v článku VI:

„Město Krakov s územím, které k němu náleží, bude navždy svobodným, nezávislým a přísně neutrálním městem pod ochranou Rakouska, Ruska Pruska.“

Podle článku IX vídeňské smlouvy

„ruský, rakouský a pruský dvůr se zavazují, že budou respektovat neutralitu svobodného města Krakova a území, které k němu náleží, a postarají se o to, aby byla vždy respektována. Pod žádnou záminkou tam nikdy nevstoupí žádné ozbrojené síly.“

Ihned po skončení polského povstání z let 1830— 1831 vtrhlo do Krakova ruské vojsko a dva měsíce jej okupovalo. To se však považovalo za dočasné válečné opatření a v tehdejším zmatku se na brzy zapomnělo.

Roku 1836 byl Krakov znovu obsazen rakouskými, pruskými a ruskými jednotkami pod záminkou, že je třeba donutit krakovské úřady, aby vydaly osoby, které se před pěti lety zúčastnily polské revoluce. Krakovská ústava byla zrušena a tamější tři konzulové si přisvojili nejvyšší moc; policie byla svěřena rakouským špiónům, senát byl svržen, soudy byly rozpuštěny, krakovské universitě byla znemožněna další činnost, protože tam nesměli dojíždět studenti ze sousedních provincií, a obchod svobodného města se sousedními zeměmi byl přerušen.[d]

Když byl 18. března 1836 urozený vikomt interpelován o okupaci Krakova, prohlásil, že jde jen o dočasnou okupaci. Když mluvil o akcích svých tří severních spojenců, tak je přikrášloval a omlouval, že se najednou sám zarazil a přerušil klidný tón svého projevu slavnostním prohlášením:

„Neujal jsem se tu slova proto, abych obhajoval opatření, která naopak musím odmítat a odsuzovat. Uvedl jsem tu pouze okolnosti, které sice neomlouvají násilnou okupaci Krakova, mohou však přispět k ospravedlnění atd.“

Přiznal, že vídeňská smlouva zavazovala tři mocnosti, aby nepodnikaly žádné kroky bez předchozího souhlasu Anglie, avšak

„právem lze říci, že bezděčně vzdaly hold spravedlivosti a přímému jednání naší země, když předpokládaly, že nikdy nedáme souhlas k podobnému postupu“.

Pan Patrick Stewart se však domníval, že existují lepší prostředky, jak ochránit Krakov, než „zdržovat se protestů“, a 20. dubna 1836 předložil návrh, aby vládě bylo uloženo vyslat do svobodného města Krakova svého zástupce, a to konzula, protože jsou tam už tři konzulové tří severních mocností. Společný příjezd anglického a francouzského konzula do Krakova by se stal událostí.[e] Když urozený vikomt viděl, že pro tento návrh je většina sněmovny, přiměl Stewarta, aby svůj návrh odvolal, a sněmovnu slavnostně ujistil, že vláda „zamýšlí vyslat do Krakova konzulárního zmocněnce“. Když mu 22. března 1837 lord Dudley Stuart tento slib připomněl, urozený lord odpověděl, že „změnil svůj úmysl a neposlal do Krakova konzulárního zmocněnce“ a že „to prozatím nezamýšlí učinit“. Když lord Dudley Stuart oznámil, že podá návrh, aby k tomuto podivnému prohlášení byly předloženy vysvětlující dokumenty, podařilo se urozenému vikomtovi přijetí tohoto návrhu zmařit jednoduchým trikem, že se nedostavil na zasedání, a tím sněmovnu donutil, aby se odročila, protože nebyla schopna usnášení.[f]

V roce 1840 „dočasná“ okupace stále ještě trvala a obyvatelé Krakova zaslali francouzské a anglické vládě memorandum, v němž se mimo jiné pravilo:

„Útrapy, které sužují svobodné město Krakov a jeho obyvatele, jsou tak veliké, že podepsaní nevidí pro sebe a své spoluobčany jinou naději než mocnou a osvícenou ochranu francouzské a anglické vlády. Situace, do níž jsme se dostali, nás opravňuje požádat o zásah kteroukoli mocnost z těch, které podepsaly vídeňskou smlouvu.“

Když byl urozený vikomt 13. července 1840 dotázán na tuto petici z Krakova, prohlásil, že

„pro Rakousko a britskou vládu je otázka evakuace Krakova pouhou otázkou času“.

Pokud jde o porušení vídeňské smlouvy, prý

„neexistují prostředky, jak prosadit stanovisko Anglie, i kdyby naše země byla odhodlána prosazovat je zbraněmi, neboť Krakov je zřejmě místo, kde by Anglie nemohla podniknout žádné akce“.

K tomu je třeba poznamenat, že dva dny po tomto prohlášení uzavřel urozený lord s Ruskem, Rakouskem a Pruskem smlouvu zakazující anglickému válečnému loďstvu vstup do Černého moře[311] — pravděpodobně proto, aby ani v těchto končinách nemohla Anglie podniknout žádné akce. Bylo to v téže době, kdy urozený lord obnovil svatou alianci s těmito mocnostmi proti Francii. Pokud jde o obchodní ztráty způsobené Anglii okupací Krakova, poukázal urozený lord nato, že „objem celkového vývozu do Německa neklesl“, což, jak správně poznamenal sir Robert Peel, nemá nic společného s Krakovem. O svých záměrech v této otázce a o vyslání konzulárního zmocněnce do Krakova Palmerston prohlásil:

„Podle mého názoru způsob, jakým vážení gentlemani z opozice využili mého neblahého ujištění“ (které urozený lord učinil v roce 1836, aby ušel důtce rozhořčené sněmovny), „mi poskytuje právo kategoricky odmítnout odpověď na takové otázky, nebot bych mohl být znovu vystaven podobným neoprávněným útokům.“

17. srpna 1846 prohlásil, že

„nezávisí na přítomnosti konzulárního zmocněnce v Krakově, zda evropské velmoci budou či nebudou dodržovat a plnit vídeňskou smlouvu“.

28. ledna 1847, když byl znovu požádán, aby předložil dokumenty, proč nebyl jmenován britský konzul pro Krakov, prohlásil, že

„tato otázka nesouvisí nijak nezbytně s rozpravou o anexi Krakova a nebude patrně nikterak prospěšné obnovovat rozhořčenou rozpravu o věci, která má jen přechodnou důležitost“.

Setrval tak na svém názoru o předkládání oficiálních dokumentů, který hájil už 17. března 1837.

„Jestliže se dokumenty týkají otázek, které se nyní projednávají, pak by jejich předložení bylo nebezpečné; jestliže se však týkají otázek, které už nejsou aktuální, pak je zřejmé, že nemohou být nijak prospěšné.“

Britská vláda byla velmi přesně informována o důležitosti Krakova nejen z politického, nýbrž i z obchodního hlediska. Vždyť její vlastní konzul ve Varšavě, plukovník Duplat, sděloval:

„Od té doby, co se Krakov stal nezávislým městem, je tam uskladňováno značné množství anglického zboží, které se dováží přes Černé moře, Moldavsko a Halič, a dokonce i přes Terst. Odtud se pak rozesílá do okolních zemí. Postupně bylo navázáno železniční spojení s důležitými tratěmi v Čechách, v Prusku a v Rakousku... Krakov je též ústředním bodem důležité železniční trati spojující Jaderské a Baltské moře. Podobné přímé spojení bude navázáno s Varšavou... Jestliže tedy můžeme téměř s jistotou předpokládat, že každý významný bod na Levantě a dokonce i v Indii a Číně bude spojen s Jaderským mořem, pak nemůžeme popírat, že i pro Anglii bude z obchodního hlediska velmi důležité mít takový bod, jako je Krakov, ležící v centru velké železniční sítě spojující západ a východ kontinentu.“

Sám lord Palmerston byl nucen doznat před sněmovnou, že krakovské povstání z roku 1846[312] bylo záměrně vyvoláno třemi mocnostmi.

„Domnívám se, že původně rakouské vojsko vstoupilo na území Krakova na žádost krakovské vlády. Pak ale rakouské vojsko odešlo. Proč odešlo, nebylo dosud vysvětleno. S ním odešla krakovská vláda a krakovské úřady, a okamžitým či alespoň brzkým důsledkem tohoto odchodu bylo vytvoření prozatímní krakovské vlády.“ (Dolní sněmovna, 17. srpna 1846.)

22. února 1846 se Krakova zmocnily rakouská a později ruská a pruská armáda. 26. téhož měsíce vydal tarnowský prefekt provolání, v němž vyzýval rolníky, aby povraždili své statkáře, a sliboval jim „slušnou peněžní odměnu“. Po tomto provolání následovaly haličské ukrutnosti, povraždění asi 2000 statkářů. 12. března se objevilo rakouské provolání k „věrným Haličanům, kteří se pozvedli na obranu pořádku a zákonů a zničili nepřátele pořádku“. V oficiální „Gazette“[313] z 28. dubna prohlásil kníže Friedrich von Schwarzenberg, že „činy, k nimž došlo, rakouská vláda sankcionovala“ a že přitom jednala nepochybně podle společného plánu s Ruskem a carovým lokajem, Pruskem. A lord Palmerston po všech těchto podlostech považoval za vhodné prohlásit ve sněmovně:

„Mám příliš vysoké mínění o smyslu pro spravedlnost a právo, jimiž jsou nepochybně prodchnuty vlády Rakouska, Ruska a Pruska, než abych mohl věřit, že by byly s to nebo chtěly jednat s Krakovem jinak, než ukládají smluvní závazky.“ (Dolní sněmovna, 17. srpna 1846.)

Urozený lord měl teď jedinou starost: Jak se vypořádat s parlamentem, jehož zasedání se blížilo ke konci. Ujišťoval dolní sněmovnu, že „britská vláda učiní všechno, aby zajistila, že budou náležitě respektována ustanovení vídeňské smlouvy“. Když pan Hume vyslovil pochybnosti, zda lord Palmerston „zamýšlí přimět rakouské a ruské jednotky, aby opustily Krakov“, zapřísahal urozený lord sněmovnu, aby nevěřila tvrzením pana Huma, protože on, Palmerston, má lepší informace a je přesvědčen, že okupace Krakova je pouze „dočasná“. Když se lord Palmerston v roce 1846 takto vypořádal s parlamentem, stejně jako se s ním vypořádal v roce 1853, bylo vydáno rakouské prohlášení z 11. listopadu 1846 o připojení Krakova k rakouské říši. Když se parlament 19. ledna 1847 znovu sešel, byl v trůnní řeči informován, že Krakov už není a že místo něho je tu protest chrabrého Palmerstona. Aby se nikomu nemohlo zdát, že tento protest má nějaký význam, usmyslel si urozený lord právě v této době zaplést Anglii do sporu s Francií o španělských sňatcích[314], takže div nevyvolal konflikt mezi oběma zeměmi, jak mu ostře vytkl pan Smith OʼBrien. Když se na něj obrátila francouzská vláda a navrhovala, aby byl podán společný protest proti zabrání Krakova, pověřil urozený vikomt lorda Normanbyho, aby odpověděl, že přestupek, jehož se dopustilo Rakousko anexí Krakova, není o nic větší než přestupek, jehož se dopustila Francie, když uskutečnila sňatek mezi vévodou Montpensierem a španělskou infantkou: Rakousko porušilo vídeňskou smlouvu a Francie utrechtskou smlouvu[315]. Ovšem utrechtská smlouva, třebaže byla roku 1872 obnovena, byla protijakobínskou válkou definitivně zrušena, a proto od roku 1792 vlastně neexistovala. O této okolnosti nebyl ve sněmovně informován nikdo lépe než právě urozený lord, který za rozpravy o blokádě Mexika a Buenos Aires[316] parlamentu oznámil, že

„ustanovení utrechtské smlouvy byla už dávno rozmetána válečnými zvraty, kromě jediného článku týkajícího se hranic mezi Brazílií a Francouzskou Guayanou, protože tento článek byl výslovně pojat do vídeňské smlouvy“.

Ještě jsme však o úsilí, s nímž urozený lord čelil ruským výbojům v Polsku, neřekli všechno.

Mezi Anglií, Holandskem a Ruskem existovala podivná dohoda — takzvaná rusko-holandská půjčka. Za protijakobínské války uzavřel car Alexandr půjčku s firmou Hope a spol. z Amsterodamu; po pádu Bonaparta nizozemský král[g], „chtěje se náležitě odvděčit spojeneckým mocnostem za osvobození své země“ a za to, že sám mohl anektovat Belgii, na niž neměl sebemenší právo, nabídl Rusku — ostatní mocnosti se totiž vzdaly svých nároků ve prospěch Ruska, neboť to tehdy mělo velké finanční potíže — že s ním uzavře smlouvu, kterou by se zavázal splatit jeho dluh firmě Hope a spol. ve splátkách po 25 miliónech zlatých. Anglie, aby odškodnila Holandsko za loupež, kterou na něm spáchala — za kolonie u mysu Dobré naděje, Demeraru, Essequibo a Berbice — se ke smlouvě připojila a zavázala se vyplatit jistou část subvence poskytnuté Rusku. Toto ustanovení bylo pojato do vídeňské smlouvy, ovšem s výslovnou podmínkou, „že placení bude zastaveno, jestliže unie mezi Holandskem a Belgií bude zrušena před splacením dluhu“. Když se Belgie revolucí od Holandska odtrhla,[317] odmítlo Holandsko samozřejmě vyplácet Rusku dál svůj podíl.[h] Naproti tomu, jak poznamenal pan Herries, „Rusko si nemůže činit sebemenší nárok na to, aby Anglie nadále dluh splácela“. (Dolní sněmovna, 26. ledna 1832.)

Lord Palmerston považoval však za docela přirozené, že

„jednou se Rusku platí za to, že podporuje unii mezi Belgií a Holandskem, a podruhé za to, že podporuje rozdělení těchto zemí“. (Dolní sněmovna, 16. července 1832).

Požadoval velmi pateticky, aby se svědomitě dodržovaly smlouvy — především vídeňská smlouva. Dosáhl toho, že 16. listopadu 1831 byla s Ruskem podepsána nová dohoda, v jejíž preambuli se výslovně konstatuje, že se uzavírá „v souladu s všeobecnými ustanoveními vídeňského kongresu, která nadále platí v plném rozsahu“.

Když byla dohoda o rusko-holandské půjčce pojata do vídeňské smlouvy, prohlásil vévoda z Wellingtonu: „To je mistrný diplomatický tah lorda Castlereagha, neboť teď peněžní závazek donutí Rusko, aby dodržovalo vídeňskou smlouvu.“ Když potom Rusko přestalo vídeňskou smlouvu dodržovat a zabralo Krakov, navrhl pan Hume, aby britská státní pokladna přestala Rusku cokoli platit. Urozený vikomt však usoudil, že Rusko sice má právo porušovat vídeňskou smlouvu vůči Polsku, ale Anglie že je přesto dále povinna dodržovat své smluvní závazky vůči Rusku.

Ale to zdaleka ještě není nejpodivnější případ v činnosti urozeného lorda. Po vypuknutí belgické revoluce, ještě než parlament schválil novou půjčku Rusku, uhradil urozený lord náklady na ruskou válku proti Polsku pod falešnou záminkou, že splácí starý dluh Anglie z roku 1815, třebaže podle výroku spolehlivé autority, význačného anglického právníka sira E. Sugdena, nyní lorda St. Leonardse, „v této otázce nebylo naprosto nic sporného a vláda neměla právo zaplatit ani jeden šilink z těchto peněz“. (Dolní sněmovna, 26. ledna 1832.) Můžeme se rovněž dovolat autority sira Roberta Peela, který prohlásil, že „urozený lord neměl podle zákona právo vyplatit tyto peníze“. (Dolní sněmovna, 12. července 1832.)

Nyní tedy chápeme, proč urozený lord při každé příležitosti opakuje, že „pro člověka, který má srdce na pravém místě, nemůže být nic bolestnějšího než diskuse o Polsku“.[i]




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a rovněž v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně 1853, začíná článek takto: „Nedávno se v Londýně konalo shromáždění, svolané na protest proti postupu anglické vlády v nynějším konfliktu mezi Ruskem a Tureckem; jeden pán, který si tu troufal kritizovat zejména lorda Palmerstona, byl velmi rozhořčeným obecenstvem vypískán a umlčen. Shromážděné obecenstvo se zřejmě domnívalo, že má-li Rusko mezi ministry nějakého přítele, není to urozený vikomt; kdyby byl někdo mohl oznámit, že jeho lordstvo se stalo ministerským předsedou, byly by pravděpodobně vypukly bouřlivé ovace. Tato překvapující důvěra k tak neupřímnému a prázdnému člověku svědčí jen o tom, jak snadno se lidé dají zmást skvělým vystupováním, a je dalším dokladem, jak je nutné strhnout masku tomuto záludnému nepříteli pokroku lidské svobody. Proto hodláme — na základě dějin posledních pětadvaceti let a parlamentních debat — dál odhalovat, jakou skutečnou úlohu sehrál tento výborný herec v současném evropském dramatu.“ (Pozn. red.)

b Slovní hříčka: „dear, dully deadly“ — „milý, k smrti nudný“; Dudley — vlastní jméno. (Pozn. red.)

c Sídlem anglických králů byl Svatojakubský palác (St. JamesʼPalace) v Londýně, sídlem francouzských králů palác Tuileries v Paříži. (Pozn. čes. red.)

d V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně roku 1853, zní konec odstavce — místo věty: „Krakovská ústava byla zrušena atd.“ — takto: „V tomto případě se urozený lord zdržel jakýchkoli protestů a odůvodňoval to tím, že prý v letech 1836 a 1840 bylo těžké dodat našim protestům účinnosti. Jakmile se však Rakousko zmocnilo Krakova definitivně, považoval pouhý protest za ‚jediný účinný prostředek‘.“ (Pozn. red.)

e V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně roku 1853, pokračuje na tomto místě text takto: „a patrně by byl urozenému lordovi znemožnil, aby později prohlašoval, že nevěděl o intrikách Rakušanů, Rusů a Prusů v Krakově.“ (Pozn. red.)

f V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně roku 1853, pokračuje text na tomto místě takto: „Nikdy tedy nevysvětlil, proč nebo z jakých důvodů nesplnil svůj slib, a úspěšně odrazil všechny pokusy vymámit na něm jakékoli dokumenty o této věci.“ (Pozn. red.)

g — Vilém I. (Pozn. red.)

h V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně roku 1853, pokračuje na tomto místě text takto: „s tím odůvodněním, že půjčka byla uzavřena s vyhlídkou, že belgické provincie zůstanou nedílnou součástí Holandska, kdežto nyní už nad nimi svrchovanost nemá“. (Pozn. red.)

i V „New-York Daily Tribune“ ze 4. listopadu 1853 a v brožuře „Palmerston a Rusko“, vydané v Londýně roku 1853, končí text tohoto článku větou: „Nyní si také můžete představit, jak rozhodně se asi bude stavět proti uchvatitelským nárokům mocnosti, jíž dosud tak jednoznačně sloužil.“ (Pozn. red.)


310 Milánští vypověděli Bedřichu I. Barbarossovi poslušnost roku 1159, když se tento císař pokoušel zbavit severoitalská města nezávislosti a podrobit si je. Dlouhý boj, který pak propukl, skončil, přestože Milán byl roku 1162 rozbořen, vítězstvím měst.

311 Jde o londýnskou konvenci 15. července 1840; viz poznámku [283].

312 O krakovském povstání viz poznámku [259]; o haličských událostech, o nichž je zmínka dále v textu, viz poznámku [16].

313 Tím se patrně myslí „Oesterreichisch Kaiserliche Wiener Zeitung“ [„Rakouské císařské vídeňské noviny“] — oficiální vládní list, který vycházel s tímto názvem od roku 1780.

314 Roku 1846 se Guizotově vládě podařilo dosáhnout uzavření sňatku mladšího syna francouzského krále Ludvíka Filipa, vévody Montpensier, se španělskou infantkou Marií Luisou Fernandou a zmařit sňatek prince Leopolda Koburského se španělskou královnou Isabelou II., který chystala Anglie. Boj mezi anglickou a francouzskou vládou kolem těchto chystaných sňatků se velmi zostřil, a když v něm zvítězila francouzská diplomacie, snažil se Palmerston horlivě najít nějakou záminku k pomstě.

315 Utrechtská smlouva z roku 1713 — jedna z mírových smluv uzavřených mezi Francií a Španělskem na jedné straně a členskými státy protifrancouzské koalice (Anglií, Holandskem, Portugalskem, Pruskem a rakouskými Habsburky) na druhé straně; tyto smlouvy uzavíraly vleklou válku o španělské dědictví (začala v roce 1701). Podle této smlouvy připadl španělský trůn francouzskému uchazeči, vnukovi Ludvíka XIV., Filipu Bourbonskému, ale francouzský král se musel zříci plánu na spojení francouzské a španělské monarchie a zříci se jménem svým i svých nástupců z francouzské větve Bourbonů nároků na španělskou korunu. Smlouva potvrzovala přechod několika francouzských kolonií v Západní Indii a v Severní Amrice a také Gibraltaru do rukou Anglie.

Když Palmerston roku 1846 obvinil Francii, že porušila utrechtskou smlouvu, měl na mysli záměr Ludvíka Filipa vytvořit sňatkem svého mladšího syna se španělskou infantkou znovu vyhlídky na spojení obou monarchií.

316 Palmerstonův projev v dolní sněmovně, který je uveden dále v textu, o blokádě mexických přístavů francouzským loďstvem v letech 1838—1839, byl prosloven 19. března 1839.

Blokáda Buenos Aires anglo-francouzským loďstvem začala roku 1845; měla přimět argentinskou vládu, aby dovolila cizím lodím plout po řece Paraná a jiných řekách. Anglie a Francie toho dosáhly roku 1852, když donutily Argentinu podepsat příslušnou smlouvu.

317 Tím se myslí belgická buržoazní revoluce z roku 1830.