Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Lord Palmerston
Článek čtvrtý[a]
Velké a vděčné téma k vlastní sebechvále poskytují urozenému vikomtovi služby, které prokázal věci ústavní svobody na celém kontinentě. Vskutku, svět mu vděčí za vynalezení „konstitučních“ království — Portugalska, Španělska a Řecka — tří politických přízraků, které by bylo možné srovnat jedině s Wagnerovým homunculcm z „Fausta“. Portugalsko pod jhem donny Marie da Gloria, oné obrovité kupy masa, za níž se skrývá jeden z Koburků[b],
„je třeba považovat za jednu z podstatných evropských mocností“. (Dolní sněmovna, 10. března 1837.)
Právě ve chvíli, kdy urozený vikomt pronášel tato slova, zakotvilo šest britských řadových lodí v Lisabonu, aby chránily „podstatnou“ dceru dona Pedra před portugalským lidem, aby jí pomohly zničit ústavu, kterou přísahala hájit. Španělsko, vydané v plen jiné Marii[c], která je sice známá hříšnice, ale nikdy nebude Magdalénou,
„jeví se nám jako krásná, kvetoucí, ba přímo báječná mocnost mezi evropskými královstvími“. (Projev lorda Palmerstona v dolní sněmovně 10. března 1837.)
Skutečně báječná pro majitele španělských cenných papírů! Urozený lord má dokonce po ruce důvody k ospravedlnění toho, že vydal vlast Periklovu a Sofoklovu pod nominální moc přihlouplého bavorského chlapce.
„Král Oto pochází ze země, která má svobodnou ústavu.“ (Dolní sněmovna, 8. srpna 1832.)
Svobodná ústava v Bavorsku, v německé bastile! To je ještě nehoráznější licentia poetica[d] než ostatní květnaté fráze o „oprávněných nadějích“, které vzbuzuje Španělsko, a o „podstatné“ mocnosti Portugalsku. Pokud jde o Belgii, všechno, co pro ni lord Palmerston udělal, bylo to, že byla zatížena částí holandského dluhu, že jí byla uloupena lucemburská provincie a vnucena koburská dynastie. Pokud jde o entente cordiale[e] s Francií, ta začala chřadnout od doby, kdy Palmerston předstíral, že ji hodlá zdokonalit čtyřstrannou dohodou z roku 1834[318]. Viděli jsme už, jak dobře uměl urozený lord této dohody využít v případě Polska, a později uvidíme, jak se změnila v jeho rukou.
Jednou z událostí, která téměř ušla pozornosti současníků, stala se však významným mezníkem historických epoch, byla vojenská okupace Cařihradu Rusy v roce 1833.
Odvěký sen Ruska se konečně splnil. Barbar od promrzlých břehů Něvy uchvátil nádhernou Byzanc a slunné pobřeží Bosporu. Samozvaný dědic řeckých císařů se stal, i když dočasně, pánem Říma Východu.
„Obsazení Cařihradu ruskými vojsky zpečetilo osud Turecka jako nezávislého státu. Skutečnost, že Rusko obsadilo Cařihrad, i když proto, aby jej zachránilo(?), zasadila drtivou ránu turecké nezávislosti, jako kdyby ruská vlajka už zavlála nad Serailem.“ (Projev sira Roberta Peela v dolní sněmovně 17. března 1834.)
Neblahou válkou z let 1828—1829 ztratila Porta prestiž v očích svých vlastních poddaných. Jak je obvyklé v orientálních říších, jakmile je nejvyšší moc oslabena, propukají úspěšné revolty pašů. Už v říjnu 1831 propukl konflikt mezi sultánem[f] a Muhammadem Alím, egyptským pašou, který podporoval Portu za řeckého povstání. Na jaře roku 1832 vtrhl jeho syn Ibráhím paša se svou armádou do Sýrie, dobyl tuto provincii po bitvě u Homsu, překročil Taurus, zničil zbytky turecké armády v bitvě u Konje a postupoval na Istanbul. Sultán byl donucen požádat 2. února 1833 o pomoc Petrohrad. 17. února přibyl do Cařihradu francouzský admirál Roussin, dva dny nato přednesl Portě své stanovisko a zavázal se za určitých podmínek, mezi nimiž bylo odmítnutí ruské pomoci, přimět pašu k ústupu. Protože jej však nikdo nepodporoval, nemohl samozřejmě Rusko zadržet. „Pozval jsi mě, a já jsem přišel.“[g] 20. února vyplula ze Sevastopolu ruská eskadra, vylodila velký počet ruských vojsk na březích Bosporu a začala obléhat turecké hlavní město. Rusko tak dychtilo po tom, aby mohlo Turecko bránit, že byl zároveň poslán ruský důstojník k erzerumskému a trapezuntskému pašovi, aby jim sdělil, že bude-li Ibráhímova armáda postupovat na Erzerum, poskytne ruská armáda okamžitě ochranu jak Erzerumu, tak Trapezuntu. Koncem května 1833 přijel z Petrohradu hrabě Orlov a oznámil sultánovi, že s sebou přivezl lístek, který má sultán podepsat, aniž se poradí s kterýmkoli z ministrů a aniž o tom uvědomí kteréhokoli diplomatického zástupce akreditovaného u Porty. Tak vznikla známá hünkjariskeleská smlouva, uzavřená na osm let. Na základě ustanovení této smlouvy uzavřela Porta útočný a obranný spolek s Ruskem, vzdala se práva uzavírat jakékoli nové smlouvy s jinými mocnostmi bez souhlasu Ruska a potvrdila dřívější rusko-turecké smlouvy, zejména drinopolskou. Tajným článkem připojeným k smlouvě se Porta zavazovala
„ve prospěch carského ruského dvora uzavřít Dardanelskou úžinu, tj. nedovolovat žádným cizím válečným lodím vplouvat do úžin pod jakoukoli záminkou“.
Komu vděčí car za to, že jeho vojska obsadila Cařihrad, že podle ustanovení hünkjariskeleské smlouvy byl trůn osmanské říše přenesen z Cařihradu do Petrohradu? Nikomu jinému než ctihodnému Henry Johnovi vikomtu Palmerstonovi, baronu Templovi, peerovi irskému, členu velectihodné tajné rady Jeho Veličenstva, rytíři velkokříže velectihodného Koupelového řádu, členu parlamentu a hlavnímu ministrovi Jeho Veličenstva pro zahraniční věci.
Hünkjariskeleská smlouva byla uzavřena 8. července 1833. 11. července 1833 podal pan H. L. Bulwer návrh, aby byly předloženy dokumenty týkající se turecko-syrských záležitostí. Urozený lord se postavil proti tomuto návrhu,
„neboť jednání, jehož se žádané dokumenty týkají, nebylo ještě skončeno a ráz celého tohoto jednání bude záviset na tom, jak bude zakončeno. Protože výsledky nejsou dosud známé, je návrh předčasný.“ (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Když jej pan Bulwer obvinil, že nezasáhl na sultánovu obranu proti Muhammadu Alímu a že nezabránil postupu ruské armády, použil urozený lord poprvé onoho zvláštního systému hájení a doznávání, který později ještě zdokonalil. Pokusím se dát nyní dohromady membra disjecta[h] tohoto systému.
„Hodlám vyvrátit názor, že v druhé polovině loňského roku požádal sultán naši zemi o pomoc.“ (Dolní sněmovna, 11. července 1833.) „V srpnu požádala Porta oficiálně o pomoc.“ (Dolní sněmovna, 24. srpna 1833.)
Ne, nebylo to v srpnu.
„Žádost Porty o námořní pomoc byla předložena v říjnu 1832.“ (Dolní sněmovna, 28. srpna 1833.)
Ne, nebylo to v říjnu.
„Porta požádala o pomoc v listopadu 1832.“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Urozený lord si tak nespolehlivě pamatoval datum, kdy jej Porta požádala o pomoc, jako si Falstaff[i] pamatoval, kolik bylo těch chlapů v režných kytlích či zelených kamizolách, kteří jej napadli zezadu. Nehodlá však vyvracet, že Porta odmítla ozbrojenou pomoc, kterou jí nabízelo Rusko, a že požádala o pomoc jeho. On však této žádosti nevyhověl. Porta se na urozeného lorda obrátila znovu. Nejprve poslala do Londýna pana Mavrogeniho a pak Namyka pašu, který prosil, aby byla na pomoc vyslána námořní eskadra, a sliboval, že sultán bude hradit všechny výlohy této eskadry a poskytne v budoucnu britským občanům v Turecku — jako náhradu za tuto pomoc — nové obchodní výsady a výhody. Rusko bylo tak přesvědčeno, že urozený lord odmítne, že se připojilo k prosbě tureckého zmocněnce a prosilo jeho lordstvo, aby tuto pomoc poskytl. On sám nám o tom říká:
„V zájmu spravedlnosti musím konstatovat, že Rusko neprojevilo sebemenší řevnivost vůči naší vládě, kdyby snad tuto pomoc poskytla; ruský vyslanec mi v době, kdy se o žádosti ještě uvažovalo, oficiálně oznámil, že se o této žádosti dověděl, a protože Rusko má zájem na zachování a trvání turecké říše, uvítalo by, kdyby ministři mohli této žádosti vyhovět.“ (Dolní sněmovna, 28. srpna 1833.)
Urozený lord zůstal však vůči všem žádostem Porty neoblomný, přestože je podporovalo samo nezaujaté Rusko. Pak už ovšem Porta věděla, na čem je. Pochopila, že je odsouzena k tomu, aby udělala vlka ovčákem. Přesto však váhala a ruskou pomoc přijala teprve za tři měsíce.
„Velká Británie nikdy Rusku nevytýkala, že tuto pomoc poskytlo,“ říká urozený lord, „naopak, uvítala, že Turecko mohlo dostat účinnou podporu, ať už odkudkoli.“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Ať už jej ale Porta požádala o pomoc kdykoli, nemůže lord Palmerston nedoznat, že
„není pochyby o tom, že kdyby Anglie byla považovala za vhodné zasáhnout, byl by postup útočící armády zastaven a ruská vojska by nebyla povolána“. (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Proč tedy „nepovažoval za vhodné“ zasáhnout a zabránit příchodu Rusů?
Především se odvolává na nedostatek času. Podle jeho tvrzení vypukl konflikt mezi Portou a Muhammadem Alím už v říjnu 1831, kdežto rozhodující bitva u Konje byla svedena teprve 21. prosince 1832. Neměl tedy za celou tu dobu chvilku času? Ibráhírn paša zvítězil ve velké bitvě v červenci 1832[319] a od července do prosincě nemohl Palmerston znovu najít chvilku času. Po celou tu dobu však čekal na oficiální žádost, která podle jeho poslední verze byla podána teprve 3. listopadu.
„Ale věděl toho tak málo o tom, co se děje v Levantě,“ ptá se sir Robert Peel, „že musel čekat na oficiální žádost?“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
A od listopadu, kdy oficiální žádost byla podána, do druhé poloviny února uplynuly opět čtyři dlouhé měsíce, a Rusko zasáhlo teprve 20. února 1833. Proč nezasáhl on?
Palmerston má v zásobě ještě pádnější argumenty.
Vždyť egyptský paša byl jen odbojný poddaný, kdežto sultán svrchovaný vládce.
„Protože šlo o válku poddaného‘proti svrchovanému vládci a protože tento vládce je spojencem anglického krále, bylo by neslučitelné se zásadami dobrých styků, kdybychom byli navázali jakékoli spojení s pašou.“ (Dolní sněmovna, 28. srpna 1833.)
Urozenému lordovi zabraňovala tedy etiketa zastavit Ibráhímovu armádu. Etiketa mu zabraňovala dát instrukce konzulovi v Alexandrii, aby využil svého vlivu u Muhammada Alího. Jako španělský grand by byl náš urozený lord raději nechal královnu shořet na troud, než by porušil pravidla etikety a dotkl se jejích sukní. Jestliže nás však neklame paměť, akreditoval urozený lord už v roce 1832 konzuly a diplomatické zástupce u sultánova „poddaného“ bez sultánova svolení, uzavíral s Muhammadem Alím smlouvy, měnil platné dohody a ustanovení týkající se obchodních a finančních záležitostí a nahrazoval je novými. Přitom si nevyžadoval ani předběžný souhlas Porty, ani dodatečné schválení. (Dolní sněmovna, 23. února 1848.)
Hrabě Grey, tehdejší šéf urozeného vikomta, nám k tomu říká:
„Anglie měla tehdy rozsáhlé obchodní styky s Muhammadem Alím a nebylo by v jejím zájmu je porušovat.“ (Sněmovna lordů, 4. února 1834.)
Jakže? Obchodní styky s „odbojným poddaným“?!
Ale vždyť loďstvo urozeného vikomta bylo zaměstnáno u Duera a Taja, blokovalo Šeldu a pomáhalo jako porodní bába při zrodu konstitučních království Portugalska, Španělska a Belgie, takže nebyl s to vyšetřit ani jedinou loď. (Dolní sněmovna, 11. července 1833 a 17. března 1834.)
Sultán však naléhavě žádal právě námořní pomoc. Připusťme na chvíli, že urozený lord opravdu nemohl postrádat ani jednu loď. Z velmi kompetentních míst jsme však ujišťováni, že od urozeného lorda se nežádala jedna loď, ale jedno slovo.[j] Například admirál Codrington, který zničil turecké loďstvo u Navarina, říká:
„Muhammad Alí už dávno, když šlo o vyklizení Morey, pocítil, jakou váhu má náš zákrok. Dostal tehdy od Porty příkazy, aby se postavil proti jakýmkoli požadavkům o vyklizení Morey; měl za to odpovídat svou hlavou. Postavil se na odpor, ale nakonec moudře ustoupil a Moreu vyklidil.“ (Dolní sněmovna, 20. dubna 1836.)
Vévoda z Wellingtonu říká:
„Kdyby v době zasedání z roku 1832 nebo 1833 bylo Muhammadu Alímu jasně řečeno, že nemá pokračovat v boji v Sýrii a v Malé Asii, byla by válka skončila bez rizika, že se ruskému imperátoru umožní vyslat do Cařihradu loďstvo a armádu.“ (Sněmovna lordů, 4. února 1834.)
Jsou však ještě kompetentnější osobnosti. Je tu sám urozený lord.
„Třebaže vláda Jeho Veličenstva nevyhověla sultánově žádosti o námořní podporu,“ říká, „morální podporu mu Anglie poskytla. A zákroky, které britská vláda podnikla u egyptského paši a u Ibráhíma paši, velitele v Malé Asii, přispěly podstatně k dosažení této dohody“ (v Kütahyi) „mezi sultánem a pašou, jíž byla válka skončena.“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
A konečně lord Derby, tehdy ještě pan Stanley a Palmerstonův kolega ve vládě, prohlašuje, že si troufá
„směle tvrdit, že postup Muhammada Alího zastavilo jasné prohlášení Francie a Anglie, že nepřipustí, aby jeho vojsko obsadilo Cařihrad“. (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Podle slov lorda Derbyho a samého lorda Palmerstona to tedy nebyla ruská eskadra a ruská armáda u Cařihradu, nýbrž bylo to jasné prohlášení britského konzula v Alexandrii, které zastavilo Ibráhímův vítězný pochod na Cařihrad a vedlo k dohodě v Kütahyi, podle níž Muhammad Alí získal kromě Egypta navíc ještě syrský pašalik, Adanu a jiná místa. Urozený lord však považoval za vhodné nedovolit svému konzulovi v Alexandrii, aby učinil toto jasné prohlášení dříve, než byla turecká armáda zničena, Cařihrad zaplaven kozáky, než sultán podepsal a car strčil do kapsy hünkjariskeleskou smlouvu.
Jestliže nedostatek času a válečných lodí zabránily urozenému lordovi pomoci sultánovi, jestliže mu přemíra etikety zabránila zastavit pašu, využil alespoň svého vyslance v Cařihradě, aby čelil přílišnému vlivu Ruska, aby jej co nejvíc omezoval? Právě naopak. Aby Rusku co nejméně překážel, postaral se urozený lord o to, aby v nejosudovějších chvílích krize neměl v Cařihradě vůbec žádného vyslance.
„Jestliže kdy existovala země, kde by váha a postavení vyslance byly užitečné, nebo období, kdy by se váha a postavení vyslance mohly výhodně uplatnit, bylo to Turecko v období šesti měsíců před 8. červencem.“ (Projev lorda Mahona v dolní sněmovně 20. dubna 1836.)
Lord Palmerston nám k tomu říká, že britský vyslanec sir Stratford Canning odjel z Cařihradu v září 1832, že lord Ponsonby, tehdejší vyslanec v Neapoli, byl jmenován na jeho místo v listopadu a že „obtíže, které se vyskytly při přípravě jeho přejezdu“, třebaže na něho čekala válečná loď, „spolu s nepříznivým počasím mu zabránily dostat se do Cařihradu dříve než koncem května 1833.“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Rusové ještě nedorazili a lordu Ponsonbymu byl proto dán pokyn, aby jeho plavba z Neapole do Cařihradu trvala sedm měsíců.[k]
A proč také by měl urozený lord bránit Rusům, aby obsadili Cařihrad?
„Já sám jsem velmi pochyboval o tom, zda v politice ruské vlády byl obsažen vůbec nějaký záměr rozdělit osmanskou říši.“ (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Jistěže ne. Rusko si nepřálo tuto říši rozdělit, chtělo si ji nechat celou. Kromě jistoty, kterou lord Palmerston čerpal z těchto pochybností, dodávaly mu další jistotu „pochybnosti, zda je součástí ruské politiky dosáhnout tohoto cíle nyní“. A za třetí čerpal jistotu z „pochybnosti“, zda
„ruský národ“ (jaká starost o ruský národ!) „by svolil k takovémuto přesunu vlivu, sídla a státní moci do jižních provincií, což by bylo nutným důsledkem dobytí Cařihradu Ruskem“. (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Kromě těchto záporných argumentů má urozený lord připraven i argument kladný:
„Jestliže členové vlády klidně přihlíželi k dočasnému obsazení tureckého hlavního města ruským vojskem, bylo to proto, že měli plnou důvěru v čest a dobré úmysly Ruska... Když ruská vláda poskytla sultánovi pomoc, zaručila se mu svou ctí. A v tuto záruku jsem měl neomezenou důvěru.“[l] (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Důvěra urozeného lorda byla tak neotřesitelná, nezlomná, nedílná, nezvratná, nepřemožitelná, nevýslovná, nezměrná a nevyléčitelná, tak bezmezná, bezvýhradná a bezpříkladná, že ještě 17. března 1834, kdy hünkjariskeleská smlouva se už stala fait accompli[m], stále ještě prohlašoval, že „ministři nebyli ve své důvěře zklamáni“. Není zajisté jeho vinou, jestliže jej příroda obdařila abnormální dávkou důvěřivosti.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 začíná článek takto: „Leckdo očekává, že za války mezi Tureckem a Ruskem, která právě vypukla, upustí britská vláda konečně od svého systému polovičatých opatřeni a neplodných jednání a podnikne rázná a účinná opatření, aby přiměla ruské útočníky vzdát se vyhlídky na kořist a na světovládu, o níž už dávno sní. Takovéto naděje jsou snad do jisté míry oprávněné z hlediska abstraktní pravděpodobnosti a politiky. Ale jak málo reálných důvodů k nim tu je, uvidí každý, kdo se zamyslí nad fakty, která uvádíme dále o tom, jak si v minulosti počínal ten anglický ministr, který je považován za největšího odpůrce výbojů ruského despotismu v Evropě. Vždyť mnoho lidí v Anglii, kteří jsou nespokojeni s politikou vlády v turecko-ruském konfliktu, je přesvědčeno, že by všechno bylo probíhalo docela jinak, kdyby na to byl dohlédl lord Palmerston. Tito lidé, když vzpomínají na minulé činy urozeného vikomta, pravděpodobně vynechávají celé rušné období od roku 1832 do roku 1847, a my hodláme pro jejich poučeni tuto mezeru vyplnit.“ (Pozn. red.)
b — Ferdinand August. (Pozn. red.)
c — Marii Kristýně. (Pozn. red.)
d — básnická licence. (Pozn. red.)
e — srdečnou shodu. (Pozn. red.)
f ti. Mahmudem II. (Pozn. red.)
g Slova pronesená sochou komtura v Mozartově opeře „Don Giovanni“. (Pozn. red.)
h — rozptýlené části, údy. (Pozn. red.)
i Shakespeare, „Král Jindřich IV.“, I. díl, 2. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)
j V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 pokračuje na tomto místě text takto: „aby byl sražen hřebínek Muhammadu Alímu a zastaven postup armády Ibráhíma paši. To říká lord Mahon, který v době, kdy pronesl tento výrok, byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, vedeného sirem Robertem Peelem.“ (Pozn. red.)
k V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 byla věta začínající slovy: „Rusové ještě nedorazili...“ nahrazena tímto zněním: „Sir Stratford Canning byl odvolán v září a lord Ponsonby byl jmenován v listopadu. Ale Ibráhím paša ještě nepřekročil Taurus, nevybojoval ještě bitvu u Konje a Rusové ještě neuchvátili Cařihrad. Proto dostal lord Ponsonby pokyn, aby cestoval z Neapole do Cařihradu sedm měsíců.“ (Pozn. red.)
l V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 následuje po citátu tento dodatek: „Se stejnou důvěrou spoléhal na to, že Rusko nezruší polskou ústavu a národní samostatnost. Avšak car zrušil obojí a vyhlásil organický statut z roku 1832. Nicméně neomezená důvěra urozeného lorda nebyla ani v nejmenším otřesena.“ (Pozn. red.)
m — hotovou věcí. (Pozn. red.)
318 Spojenecké vztahy, které se vytvořily mezi Anglií a Francií po červencové revoluci a jsou známy pod názvem „srdečná shoda“ („entente cordiale“), dostaly smluvní formu teprve uzavřením takzvané čtyřstranné dohody (čtyřspolku) z dubna 1834 mezi Anglií, Francií, Španělskem a Portugalskem. Avšak už při uzavírání této smlouvy se projevily rozpory mezi zájmy Anglie a Francie, které se později ještě zostřovaly. Smlouva byla formálně namířena proti absolutistickým „severním mocnostem“ (Rusku, Prusku a Rakousku), ale fakticky umožňovala Anglii, aby upevnila své pozice ve Španělsku a Portugalsku pod záminkou poskytování vojenské pomoci vládám těchto zemi proti uchazečům o trůn, domu Miguelovi v Portugalsku a donu Carlosovi ve Španělsku.
319 Tím se myslí bitva u Bejlanu (v Sýrii) koncem července roku 1832, v níž egyptské vojsko pod velením Ibrahima paši porazilo na hlavu sultánovu armádu a donutilo ji vyklidit Sýrii. Egyptské vojsko pak vtáhlo do Malé Asie a rozdrtilo tureckou armádu v bitvě u Konje v prosinci 1832; tím bylo zajištěno vítězství Egypta v egyptsko-turecké válce z let 1831—1833. V květnu 1833 po míru uzavřeném v Kütahyi byl egyptský paša Muhammad Alí v podstatě uznán za nezávislého vládce Egypta a Sýrie.