Karel Marx



Španělská revoluce. — Turecko a Řecko


Londýn, v pátek 21. července 1854

„Ne touchez pas à la Reine“ (nedotýkejte se královny) — to je starobylé kastilské rčení, ale dobrodružná madame Muñoz a její dcera Isabela příliš dlouho porušovaly i všechna ta práva povolovaná kastilským královnám, až nakonec španělský lid vyléčily z jeho předsudků o oddanosti a věrnosti.

Pronunciamiento z roku 1843[187] trvalo tři měsíce, pronunciamiento z roku 1854 netrvá ani tolik týdnů. Vláda byla rozpuštěna, hrabě San Luis utekl, královna Kristýna se snaží dostat se k francouzským hranicím a v Madridu se vojsko i obyvatelstvo postavilo proti vládě.

Všechna revoluční hnutí ve Španělsku od počátku tohoto století — kromě hnutí na obranu provinčních a místních výsad, která periodicky propukají v severních provinciích — se vyznačují jedním pozoruhodným rysem: po každé palácové revoluci následují vojenské vzpoury, po nichž zase vždy ihned propukají městská pronunciamienta. Tento jev má dvě příčiny. Za prvé vidíme, že život lidu nikde nepřekračuje hranice jednotlivých provincií, takže ve sféře, kterou nazýváme státem v moderním smyslu, je armáda jedinou silou, která se může v celonárodním měřítku postavit proti dvoru. Za druhé, zvláštní poloha Španělska a válka na Pyrenejském poloostrově[188] vytvořily podmínky, za nichž se všechno, co je ve španělském národě životaschopné, mohlo soustředit jen v armádě. Proto také jediné projevy národního cítění (jak v roce 1812, tak v roce 1822[189]) nacházíme v armádě; a proto také si nejaktivnější část národa zvykla vidět v armádě jediný přirozený nástroj každého národního povstání. Avšak v bouřlivém období od roku 1830 do roku 1854 španělská města postupně pochopila, že armáda už neslouží věci národa, že se změnila v nástroj soupeření ctižádostivých generálů o moc nad dvorem. A tak vidíme, že hnutí z roku 1854 se velmi liší i od hnutí z roku 1843. Lid viděl ve vzpouře generála OʼDonnella všechno možné, jen ne spiknutí proti vládnoucím vlivům u dvora, tím spíše, že se tato vzpoura těšila podpoře bývalého milce Serrana. Proto také se města a vesnice neozvaly na výzvu madridského jezdectva; proto byl gencrát OʼDonnell nucen dát své operaci úplně jiný charakter, aby se nedostal do izolace a neutrpěl porážku. Musel do svého provolání vložit tři body, které jsou vesměs namířeny proti svrchovanosti armády: svolání kortesů, hospodárná vláda a vytvoření národní milice; poslední požadavek vychází ze snahy měst získat znovu nezávislost na armádě. A tak vojenské povstání získalo podporu lidového povstání fakticky jen za tu cenu, že přijalo jeho podmínky. Teď je otázka, zda bude donuceno tyto podmínky dodržet a dané sliby splnit.

S výjimkou karlistů[190] vydaly všechny strany svá hesla — progresisté, stoupenci ústavy z roku 1837, stoupenci ústavy roku 1812[191], unionisté (žádající připojení Portugalska) i republikáni. Zprávy týkající se poslední strany je třeba brát s rezervou, protože procházejí cenzurou pařížské policie. Vedle boje mezi stranami propuká soupeření mezi vysokými vojenskými činiteli. Sotva se Espartero dověděl o OʼDonnellových úspěších, ihned opustil své ústraní v Leganésu a prohlásil se za vůdce hnutí. Ale jakmile se César Narváez dověděl, že jeho starý Pompeius vytáhl do boje, nabídl ihned své služby královně; královna nabídku přijala a Narváez byl pověřen sestavením nové vlády. Z podrobností, které ještě uvedu, se ukáže, že armáda neměla zdaleka všude iniciativu, naopak, na mnoha místech musela ustoupit silnému tlaku obyvatelstva.

Kromě pronunciamienta ve Valencii, o němž jsem psal v minulém článku[a], došlo ještě k pronunciamientu v Alicantc. V Andalusii došlo k pronunciamientům v Granadě, Seville a Jaénu. Ve Staré Kastilii byla pronunciamienta v Burgosu; v Leónu propuklo pronunciamiento ve Valladolidu; v Biskajsku — v San Sebastiánu a Vittorii; v Navaře — v Tolose, Pamploně a Guipúzcoi; v Aragonii — v Zaragoze, v Katalánii — v Barceloně, Tarragoně, Léridě a Geroně; říká se, že pronunciamiento bylo také na Baleárských ostrovech. V dopise z Cartageny z 12. července, podle něhož se čekalo pronunciamiento v Murcii, čteme:

„Na základě banda[b], které vydal místní vojenský guvernér, bylo nařízeno, aby všichni obyvatelé Cartageny, kteří mají muškety nebo jiné zbraně, je do 24 hodin odevzdali civilním úřadům. Na žádost francouzského konzula bylo francouzským příslušníkům dovoleno, aby odevzdali zbraně, podobně jako roku 1848, na svém konzulátě.“

Ze všech těchto pronunciamient stojí za povšimnutí jen čtyři, a to pronunciamiento v San Sebastiánu v Biskajsku, v Barceloně, hlavním městě Katalánie, v Zaragoze, hlavním městě Aragonie, a v Madridu.

V Biskajsku byla iniciátorem pronunciamienta města, v Aragonii armáda. Městská rada v San Sebastiánu užuž chtěla vyhlásit povstání, když se začalo volat po ozbrojení lidu. Město se okamžitě ozbrojilo. Dva prapory, tvořící posádku města, se přidaly k povstání teprve 17. července. Když se pak uskutečnilo spojení občanů s armádou, vydalo se 1000 ozbrojených občanů spolu s několika vojenskými jednotkami do Pamplony a organizovalo povstání v Navaře. Příchod ozbrojených občanů ze San Sebastiánu urychlil povstání navarského hlavního města. Generál Zabala se přidal k hnutí později a vydal se do Bayonne, aby vyzval vojáky a důstojníky cordobského pluku, kteří sem utekli po své nedávné porážce u Zaragozy, aby se ihned vrátili do vlasti a spojili se s ním v San Sebastiánu. Podle některých zpráv táhl potom generál Zabala do Madridu, aby se tu dal k dispozici Esparterovi, kdežto podle jiných zpráv pochodoval do Zaragozy s úmyslem připojit se k aragonským povstalcům. Generál Mazarredo, velitel baskických provincií, odmítl účastnit se pronunciamienta ve Vittorii a musel ujet do Francie. Vojsko generála Zabaly se skládá ze dvou praporů bourbonského pluku, z jednoho praporu karabiníků a z oddílu jezdectva. Ještě než ukončím zprávu o událostech v baskických provinciích, chtěl bych uvést jako charakteristickou zajímavost, že generál Barastequi, který byl jmenován guvernérem provincie Guipúzcoy, je jeden z bývalých Esparterových pobočníků.

V Barceloně se zřejmě ujala iniciativy armáda, ale podle podrobnějších zpráv, které jsme dostali později, nebyla její iniciativa nijak spontánní. 13. července v 7 hodin večer vojáci z kasáren San Pueblo a Buen Suceso vyhověli lidové demonstraci a vyhlásili pronunciamiento s hesly: Ať žije královna! Ať žije ústava! Smrt ministrům! Pryč s Kristýnou! Potom se bratřili s lidem, společně s ním táhli po nábřeží a shromáždili se na náměstí Ústavy. Pak vyhlásilo pronunciamiento jezdectvo, které v posledních šesti dnech nepouštěli z Barcelonety, protože mu generálkapitán nevěřil. Tímto okamžikem přešla celá posádka na stranu lidu a jakýkoli odpor úřadů byl vyloučen. V 10 hodin ustoupil všeobecnému nátlaku vojenský guvernér generál Marchesi a o půlnoci vyhlásil katalánský generálkapitán své rozhodnutí přidat se k povstání. Přišel na náměstí Ayuntamienta a pronesl řeč k lidu, který se tu shromáždil. 18. července byla vytvořena junta, skládající se z generálkapitána a jiných významných osobností, pod heslem: „Ústava, královna a mravnost“. Další zprávy z Barcelony hlásí, že z rozkazu nových úřadů bylo zastřeleno několik dělníků, protože rozbíjeli stroje a sáhli na soukromé vlastnictví, a dále, že byl zatčen republikánský výbor, který se ustavil v sousedním městě; nesmíme ovšem zapomínat, že tyto zprávy prošly rukama „vlády 2. prosince“[192], jejímž zvláštním posláním je pomlouvat republikány a dělníky.

V Zaragoze prý vyšla iniciativa od armády, ale toto tvrzení vyvracejí pozdější zprávy, podle kterých bylo ihned rozhodnuto vytvořit sbor milice. Jisté je, a potvrzuje to i sama madridská „Gaceta“, že ještě před pronunciamientem v Zaragoze se vzbouřilo 150 vojáků monteského pluku (jezdeckého), kteří cestou do Madridu přenocovali v Torrejónu (5 lig[c] od Madridu), a svrhli své velitele, kteří dorazili do Madridu 13. července večer s plukovní pokladnou. Vojáci pod velením kapitána Baraibana vsedli na koně a dali se cestou do Huete, zřejmě s úmyslem připojit se k oddílům plukovníka Bucety v Cuence. Pokud jde o Madrid, na který prý táhne Espartero s „armádou středu“ a generál Zabala se severní armádou, je zcela pochopitelné, že město, které žije na účet dvora, bude poslední, které se přidá k povstání. „Gaceta“ otiskla ještě 15. července hlášení ministra války, kde se tvrdí, že vzbouřenci utíkají, zatímco nadšení a věrnost armády vzrůstá. Hrabě San Luis, který zřejmě velmi správně zhodnotil situaci v Madridu, oznámil dělníkům, že generál OʼDonnell a anarchisté je připraví o všechnu práci, kdežto zvítězí-li vláda, zaměstná všechny dělníky na veřejných pracích za 6 reálů (75 centů) denně. Tímto tahem zamýšlel San Luis získat pod svůj prapor nejvznětlivější část madridského obyvatelstva. Ale tento pokus měl asi takový úspěch jako pokusy strany „National“ v Paříži roku 1848.[193] Spojenci, které takto získal, se brzy stali jeho nejnebezpečnějšími nepřáteli, protože finanční prostředky určené na jejich žold šestého dne došly. Jak velice se vláda bála pronunciamienta v hlavním městě, vysvítá z prohlášení generála Lary (guvernéra), který zakázal rozšiřovat jakékoli zprávy o úspěších povstání. Dále se zdá, že celá taktika generála Blasera spočívala v tom, vyvarovat se jakéhokoli styku s povstaleckými vojsky, aby se nákaza nepřenesla do jeho armády. Říká se, že původním plánem gcncrála OʼDonnella bylo utkat se s vládními vojsky v rovinách La Manchy, velmi vhodných k jezdeckým operacím. Ale příchod bývalého milce Serrana, který měl spojení s některými význačnými městy v Andalusii, způsobil, že se od tohoto plánu upustilo. Armáda stoupenců ústavy se nato rozhodla nezůstávat v La Manche, ale táhnout na Jaén a Sevillu.

Připomínám mimochodem, že boletinos[d] generála Blasera se podivuhodně podobají denním rozkazům španělských generálů ze 16. století, z kterých měl takovou švandu František I., a rozkazům z 18. století, kterým se vysmíval Bedřich Veliký.

Je zřejmé, že toto španělské povstání se nutně stane zdrojem neshod mezi francouzskou a anglickou vládou, a zpráva z jedněch francouzských novin, že prý se generál OʼDonnell před vypuknutím povstání skrýval v paláci britského vyslance, asi sotva zmenší Bonapartovu nedůvěru k Anglii. Existuje už určité napětí mezi Bonapartem a Viktorií. Bonaparte očekával, že se sejde s královnou při naloďování svých vojsk v Calais, ale Její Veličenstvo odpovědělo na toto jeho přání tím, že téhož dne navštívilo bývalou královnu Amálii. Angličtí ministři pak, když byli v parlamentu dotázáni, proč se neprovádí blokáda Bílého, Černého a Azovského moře, se vymlouvali na spojenectví s Francií. Bonaparte na to odpověděl v „Moniteuru“ tím, že vyhlásil blokádu těchto moří, nečekaje na formální souhlas Anglie. A konečně, vzhledem k tomu, že naloďování francouzských vojsk pouze na britské lodi vyvolalo ve Francii špatný dojem, uveřejnil Bonaparte seznam francouzských lodí, které byly určeny k tomuto účelu, a jichž bylo použito.

Porta doručila představitelům čtyř spojeneckých mocností nótu, jíž se řeckým obchodním lodím znovu dovoluje používat tureckých přístavů. Toto povolení platí na dva měsíce, neučiní-li ovšem řecká vláda nic, proč by bylo nutné toto povolení zrušit. Jestliže řecká vláda nedá Portě do této lhůty náležité zadostučinění, Porta si vyhrazuje právo vrátit se k dřívějšímu stavu. Řecké lodi v tureckých přístavech budou podléhat místním úřadům a nemohou se dovolávat ochrany jiných států. Do dvou měsíců mají být vypracovány zásady pro uzavření dohody a obchodní smlouvy. Náhrada, kterou Porta žádá za ohromné škody způsobené řeckým povstáním, má být určena arbitráží na základě zprávy vyšetřující komise, která má být vyslána přímo na místo a má se skládat z Francouzů, Angličanů, Turků a Řeků.

Porta oficiálně jmenovala Šámila generalissimem čerkeské a gruzínské armády.

Ve Varně byli zastřeleni tři dragomani ve službách francouzské armády, protože se zjistilo, že si potají dopisovali s Rusy. Dva z nich byli Řekové a jeden byl Armén. Před popravou jeden z nich spolkl dokument kompromitujícího charakteru.

16. července přišla z Hermannstadtu zpráva, že v oblasti Fratešti nedošlo dosud k žádným srážkám.

Zpráva o tom, že spojenecká vojska přibyla do Ruščuku, byla samozřejmě lež, a za nynějších podmínek bude celý jejich úkol spočívat v tom, aby držela na uzdě — jak se vyjadřují „Times“ — barbarskou zuřivost vítězných Turků.



Napsal K. Marx 21. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4148 ze 4. srpna 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Viz zde. (Pozn. red.)

b — příkazu. (Pozn. red.)

c — liga = 4,83 km. (Pozn. red.)

d — bulletiny, hlášení. (Pozn. red.)


187 Pronunciamiento z roku 1843 — kontrarevoluční vojenské povstání, které zorganizovali v květnu toho roku generál Narváez, Concha a jiní proti diktatuře vůdce strany progresistů Espartera. Podporovala je část progresistů nespokojcná s diktátorskou politikou Esparterovou. Espartero prchl 30. července 1843 ze Španělska. Diktátorem se pak stal jeden z vůdců strany moderados Narváez, který se opíral o velkostatkáře. V zemi se na dlouhou dobu upevnilo panství reakce, které trvalo až do revoluce z let 1854—1856.

188 Válkou na Pyrenejském poloostrově neboli španělskou válkou se nazývá válka mezi Anglií a Francií, vedená v letech 1808 až 1814 na území Španělska a Portugalska. Zároveň vzplanula na celém území poloostrova válka španělského a portugalského lidu za nezávislost proti francouzským okupantům.

189 Marx má na mysli přijetí cádizské ústavy roku 1812 (viz poznámku [191]).

Rok 1822 byl vrcholným bodem ve vývoji buržoazní revoluce z let 1820 až 1823. Když se po porážce monarchistického spiknutí v létě 1822 vystupňoval třídní boj, dostali se k moci představitelé levého křídla revolučního hnutí, takzvaní exaltados (nadšení); jedním z jejich vůdců byl Riego. To, že se dostali k moci exaltados, které podporovala demokratická část důstojníků, střední a malá městská buržoazie, řemeslníci a dělníci, svědčilo o dalším rozvoji revoluce. O úloze revoluční armády viz sérii Marxových článků „Revoluční Španělsko“ (viz zde).

190 Karlisté — reakční, klerikálně absolutistická klika ve Španělsku, která podporovala uchazeče o španělský trůn dona Carlose, bratra Ferdinanda VII. Karlisté se opírali o vojenské kruhy a katolické duchovenstvo a podporovalo je také zaostalé rolnictvo v některých okresech. V letech 1833—1840 rozpoutali karlisté občanskou válku, která se fakticky změnila v boj mezi feudálně katolickými a buržoazně liberálními živly a vedla k třetí buržoazní revoluci. V letech 1872—1876 karlisté znovu rozpoutali válku a pokoušeli se dosadit na španělský trůn potomka dona Carlose. Tato válka skončila rovněž jejich porážkou.

191 Ústava z roku 1812 (cádizská ústava) byla vypracována kortesy, které zasedaly v letech 1810—1813. Tato ústava omezovala monarchii, prohlásila za nositele svrchované moci národ, svěřila zákonodárné funkce jednokomorovým kortesům, které měly být voleny všeobecným hlasováním. Kortesy měly mít rozsáhlou pravomoc v oblasti zahraniční i vnitřní politiky. Ústava zaváděla místní samosprávu, progresívní zdanění a všeobecnou vojenskou povinnost. V každé provincii měla být vytvořena místní národní milice; byl reorganizován celý systém soudnictví. Ústava demokratizovala vnitřní život Španělska, ale zároveň zachovávala nadvládu Španělska nad koloniemi. Roku 1814 po vítězství reakce byla cádizská ústava zrušena. V první polovině 19. století byla španělská ústava z roku 1812 praporem liberálně konstitučního hnutí v řadě evropských zemi.

192 Zprávy o událostech v Barceloně byly otištěny 19. června 1854 ve francouzském listu „Moniteur universel“, který byl oficiálním orgánem vlády Napoleona III.

193 V březnu 1848 organizovala prozatímní vláda francouzské republiky, v níž hrála vedoucí úlohu strana umírněných buržoazních republikánů soustředěných kolem listu „Le National“ [„Národní listy“], v Paříži národní dílny; chtěla využít dělníků těchto dílen k boji proti revolučnímu proletariátu. Tento provokační plán na rozštěpení dělnické třídy však ztroskotal a dělníci zaměstnaní v národních dílnách tvořili hlavní jádro povstalců v červnové revoluci z roku 1848.