Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Bitva u Inkermanu[302]


K této krvavé bitvě došlo 5. listopadu, ale teprve 23. listopadu o ní došly do Londýna zprávy spojeneckých velitelů a dopisovatelů čelných listů. V minulých dnech sem přivezly dva parníky velmi stručné zprávy o této události, ale to nestačilo k tomu, abychom si mohli udělat uspokojivý úsudek o charakteristických rysech boje. Pošta, kterou dnes dovezl „Pacific‘‚ nám však umožňuje podat co nejúplnější zprávy o celé věci včetně Raglanových, Canrobertových a Menšikovových depeší, jakož i skvělých a barvitých dopisů zvláštních zpravodajů londýnských „Times“ a „Morning Herald“; oba tyto listy mají totiž přímo na místě velmi schopné dopisovatele. Na základě těchto a dalších dokumentů, které máme po ruce, rozebereme nyní průběh bitvy, aby si naši čtenáři o ní mohli udělat nestranný a věcný úsudek.

Stejně jako Prusové u Jeny byly i britské síly obrácené k Inkermanu rozmístěny na řetězu výšin, který je zpředu přístupný jen několika roklinami. Stejně jako Prusové, i Britové zcela opomněli obsadit návrší na svém krajním levém křídle, karn Menšikov, jako Napoleon u Jeny, vrhl část své armády, která se tu ještě před rozedněním rozložila v boku nepřítele. Rusové zřejmě pomýšleli na to využít této okolnosti, vyvíjet masou svého vojska tlak do boku Britů, rozvinout se na výšinách, které měli takto zajištěny, a rozdrtit, nebo jak se odborně říká, „rozvrátit“ britské divize, až bude jedna po druhé vystupovat vzhůru během osudného, ale nevyhnutelného manévru obrácení své fronty. Tomuto manévru vděčil Napoleon za skvělé vítězství nad armádou, která přes svou těžkopádnost, pomalost a špatné velení byla v oné době přece jen nejlepší ze starých kontinentálních armád. Tomuto smělému úderu prospěla rychlost pohybů prováděných jednotkami zběhlými v novém způsobu vedení války, který zavedla americká válka za nezávislost, francouzské revoluční války i sám Napoleon. Zde u Inkermanu se Menšikov s pomalým a těžkopádným vojskem pokusil stejným způsobem překvapit aktivní a pohyblivé britské a francouzské jednotky — a výsledek byl také opačný než u Jeny.

Nedbalost, kterou Britové projevili, když obsazovali svá postavení, je krajně zahanbující pro jejich velitele. Nijak se nedá omluvit ani to, že neobsadili kopec na jižním břehu řeky Černé, ani to, že toto důležité postavení nemělo polní opevnění, ačkoli britský velitel dobře věděl, že se k útoku na ně soustřeďují tisíce Rusů. Jak jsme už řekli, Rusové této nedbalosti ihned využili, obsadili kopec na severním konci horského řetězu a ničili britské postavení střelbou těžkého polního dělostřelectva. Britské listy píší, že Rusové nasadili 24liberní a 32liberní děla, ale to jen ukazuje, že se pisatelé vůbec nevyznají v dělostřeleckých věcech. Z přepravy jejich vlastního dělostřelectva z Balaklavy do zákopů se mohli poučit, že 24 liberní a 32liberní děla nelze brát s sebou do pole, tím méně pro noční přepad. To, co nazývají 24liberními a 32liberními děly, byly ve skutečnosti houfnice, které sice mají podobnou ráži jako ona 24liberní a 32liberní děla, ale jsou to vlastně lehká polní děla a nejsou těžší než britské polní houfnice. Houfnice, která střílí dutými střelami s malou náloží a jejíž dostřel je závislý hlavně na náměru, může mít větší vývrt hlavně než kanón na plné střely. 24liberní houfnice odpovídá vahou a účinností střely 6libernímu dělu, a takzvaná 32liberní (asi 6palcová) houfnice l2libernímu dělu; tyto houfnice se v ruské armádě přidělují k bateriím uvedených ráží. Z toho je vidět, jak se k výrobě hrdinů pro větší vojenskou slávu národa druží nevědomost s národní ješitností.

Dotud všechno přálo Rusům. Ukázalo se, že jejich válečné umění daleko převyšuje válečné umění lorda Raglana. Jejich plán byl skvělý a byl na nejlepší cestě k uskutečnění. Zajistili si ústřední bod a obešli nepřítele z boku. Obrovská početní převaha vojska připraveného zaútočit na dlouhou a slabou britskou linii v jejím nejslabším bodě se zdála zaručovat konečný úspěch. Ale Rusové ještě docela neznali vojáky, s nimiž se měli utkat. Britové, ačkoli byli překvapeni, chladnokrevně obrátili svou frontu z východu na sever a přivítali útočící kolony smrtonosnou palbou. A nyní začal boj, jaký Evropa nepoznala ode dne bitvy u Albuery[303], kde vytrvalé a statečné britské jednotky musely krví tří čtvrtin svého počtu vykoupit vítězství v bitvě, která už byla ztracena vinou domýšlivé hlouposti jejich velitele. Je fakt, že u Inkermanu bylo víc vysloveně bodákových bojů než za celé španělské války, kde se po šest let bily dvě nejstatečnější armády té doby. Od půl sedmé do půl desáté vzdorovalo asi 8000 Britů náporu ruské armády, v němž bylo nasazeno, jak udávali sami Rusové, nejméně 30 000 mužů. Houževnatost, s níž znovu a znovu odráželi ruské útoky, podnikané často svěžími silami, si zaslouží nejvyšší chvály a v Evropě by se asi sotva našlo jiné vojsko, s výjimkou nejlepších praporů Radeckého armády, které by dokázalo totéž. Je třeba říci, že jim tuto chrabrost usnadnilo jejich výhodné postavení. Fronta obrácená k východu se táhla na tak strmých výšinách, že je nebylo možno dobýt ztečí. Také kopec na severu, obsazený Rusy, byl oddělen od těchto výšin několika stržemi, tvořícími řadu roklin vedoucích k anglickým postavením. Každá postupující ruská kolona byla proto naplno vystavena zničující palbě britského dělostřelectva a musela se dostat v sevřeném tvaru až nahoru, kde se teprve mohla rozvinout. Ruské kolony došly na hřeben oslabeny dělostřeleckou palbou, a když se ještě víc přiblížily, palbou z pěchotních zbraní, a než se mohly rozvinout v linii, srazilo je krupobití střel a prudký bodákový útok zpátky dolů. V tomto boji se ukázalo, že při střelbě na krátkou vzdálenost mají střely z Miniéových pušek obrovské přednosti proti běžným kulkám z ručnic, jejichž průraznost sotva stačí zabít jednoho člověka, kdežto Miniéovy střely zabily často i čtyři nebo pět lidí a měly v hlubokých ruských kolonách zničující účinek.

Když dorazily britské divize, stal se boj všeobecným a rozšířil se na delší frontu. Rusové, kteří nebyli s to postupovat dál, zaútočili svým levým křídlem na původní frontu britských postavení, kdežto jejich pravé křídlo se snažilo prorazit směrem k Sevastopolu. Podařilo se jim zčásti se zachytit na výšinách, které drželi Britové, nebyli však schopni vytvořit pravidelnou bitevní linii. Snažili se obklíčit a navzájem odříznout jednotlivá menší britská uskupení jedno po druhém. I když boj byl tvrdý a Britové se bili úžasně, přesto by byli bývali v tomto nerovném zápase rozdrceni, kdyby nebyla došla Bosquetova francouzská divize. Zuávové a cizinecká legie napadli ruské levé křídlo a úplně je rozvrátili, přičemž se dokázali uplatnit i afričtí střelci, takže ruská pěchota se musela stáhnout. A tak čtrnáct tisíc spojenců, kteří ztratili třetinu svého počtu, porazilo třicet tisíc Rusů, přestože se všeobecně uznává, že Rusové jednotlivě bojovali velmi dobře, a jak jsme viděli, jejich válečné umění, pokud šlo o plán útoku, značně převyšovalo umění spojenců.

Proč tedy byli poraženi? Je třeba poznamenat, že většina jednotek, které se zúčastnily boje, byly poražené a demoralizované zbytky obléhatelů Silistry a že Dannenbergův sbor je vedle bývalého Ostěn-Sakenova sboru v současné době v ruské armádě nejhorší. Ale to nebylo rozhodující. Porážku způsobil — vedle chrabrosti Angličanů — typicky ruský způsob, jakým Rusové bitvu vedli. Podlehl tu ruský způsob vedení války evropskému způsobu. A to je charakteristický rys této bitvy.

Ruský velitel začne tím, že načrtne velmi dobrý plán útoku, který si vypůjčil z jedné z nejslavnějších Napoleonových bitev (neboť žádný ruský generál nikdy neměl originální myšlenku, dokonce ani Suvorov, jehož celá originalita tkvěla v přímém postupu). Sleduje tento plán a začne ho provádět, jak to jen jde nejlépe. Zachytí se v boku nepřítele. Strategický manévr je ukončen, začíná taktické provedení. A tu se najednou odvrhne vědecký a učený způsob vedení války, dílo západní civilizace, a propukne čisté barbarství. Tato skvělá armáda se starými jednotkami, z nichž mnohé jsou už pětadvacet let ve zbrani, tento vzor parádního drilu, je tak těžkopádná, tak nezpůsobilá pro boj jednotlivců a malých skupin, že s ní její důstojníci nemohou dělat nic jiného, než vrhnout ji celou proti nepříteli jako jednolitou masu. Není ani pomyšlení na nějaké taktické manévrování; vpřed, vpřed, vpřed, to je jediné, co se dá dělat. Tato stěsnaná spousta živého masa je samozřejmě už pro svou kompaktnost ten nejlepší terč, jaký si může dělostřelec přát; a tak Britové, kteří zalehli v řídkých řadách za hřebenem vrchu, chráněni před palbou, kosili hluboké ruské kolony dělovými koulemi, pobíjeli Rusy po třiceti a čtyřiceti každou salvou a zasypávali je krupobitím Miniéových střel, z nichž sotva některá mohla minout tak obrovský cíl. Pouhý hrubý tlak, pouhá váha této masy měla prolomit spojenecké linie. Ale zde narazili na protivníka zvyklého na takový způsob vedení války. Britové se v indických válkách[304] naučili vzdorovat náporu hustých mas, i když měla masa útočníků početní převahu. A třebaže Rusové daleko převyšují sikhy nebo Balúče, přesto mohou jednotky, zvyklé porážet šesti nebo osminásobnou přesilu sikhů nebo Balúčů, klidně vzdorovat trojnásobné přesile Rusů, jakmile Rusové přijmou sikhskou taktiku. Když ruské kolony došly na vrchol kopce, byly už zlomeny a dezorganizovány palbou, a další salva na padesát yardů a bodákový útok je stačily rozbít. Později, když se Rusové dostali nahoru ve větším počtu, vytrvali Britové, podobně jako kdysi čtverce Napoleonových vojáků mezi mameluky u pyramid, uprostřed přívalu obklopivších je Rusů. Neochvějnost vojska, které mělo takovou sebedůvěru, jakou mohou mít jen příslušníci vysoce civilizovaného národa, a převaha Britů ve výzbroji a v palbě dokonaly dílo. Rusové střílejí hůř než kterékoli jiné vojsko, a tady to dokázali, neboť jinak by byli museli pobít všechny Angličany, kteří tu byli.

Takový byl ráz a takový je význam bitvy u Inkermanu. Ukazuje, že sláva ruské pěchoty bledne. Ukazuje, že ať je pokrok Ruska sebevětší, Západ se vyvíjí dvojnásob rychle a Rusko nemá proti vojskům Západu naději nejen ve vyrovnaném boji, ale dokonce ani při takové převaze, jakou mělo u Inkermanu. Nebýt katastrofálních ztrát, které utrpěly spojenecké transporty na Černém moři, bylo by možno říci, že kdyby se angličtí a francouzští generálové nedopustili příliš velkých chyb, stačila by tato bitva k tomu, aby zajistila jejich konečný úspěch na Krymu. O oné těžké katastrofě nevíme zatím žádné podrobnosti kromě toho, co obsahuje telegrafická depeše z Londýna, kterou dostal náš zástupce v Liverpoolu těsně před odplutím „Pacificu“ ; nevíme, zda poslední lodi vezly vojsko nebo jen potraviny a střelivo, ale z mlčení telegrafu vyvozujeme, že neměly na palubě vojsko. Jestliže však byly v této bouři ztraceny velké vojenské útvary určené pro Krym, pak utrpěli spojenci skutečně těžší úder od živlů než od nepřítele a jejich síly před Sevastopolem mohou být zničeny nemocemi a vyčerpávajícími útoky dřív, než jim bude možné poslat nové posily.

Jiné a neméně vážné nebezpečí jim hrozí z postoje, který zaujaly německé mocnosti. Rakousko je podle všeho nyní poprvé skutečně nakloněno k tomu znepřátelit se se západními mocnostmi a připojit se k carovi, a celé Německo půjde s ním. V každém případě nepochybně už nadchází okamžik, kdy válka nabude ještě gigantičtějších a strašnějších rozměrů a kdy její plameny zachvátí celou Evropu.



Napsal B. Engels 27. listopadu 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4261 ze 14. prosince 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

302 V prvním odstavci a na konci článku jsou patrny zásahy redakce listu.

303 Bitva u Albuery (ve Španělsku) byla svedena 16. května 1811 mezi anglickou Beresfordovou armádou, která obléhala pevnost Badajoz obsazenou Francouzi, a mezi francouzským vojskem maršála Soulta, které šlo pevnost vyprostit. Bitva skončila porážkou napoleonského vojska.

304 Tím se míní dobyvačné koloniální války, které vedla Anglie ve čtyřicátých letech 19. století v Sindhu a Paňdžábu.

Sindh, území ležící v sousedství Afghánistánu v severozápadní části Indie (dnešní Pákistán), okupovali angličtí kolonizátoři roku 1843. Proti anglické okupaci povstaly kmeny Balúčů (původní obyvatelé Sindhu), jejich povstání však Angličané krvavě potlačili a celou oblast prohlásili za součást Britské Indie.

Paňdžáb (v severní Indii) byl dobyt ve válce, kterou Angličané vedli proti sikhům v letech 1845—1846 a 1848—1849 (viz poznámku [198]).