Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Boj na Krymu


Ihned po bitvě na Almě a po pochodu spojenců na Balaklavu jsme vyslovili názor, že konečný výsledek krymského tažení bude nutně záviset na tom, která z obou soupeřících stran dříve přisune dostatek čerstvých sil, aby jí zajistily početní i kvalitativní převahu nad protivníkem.[47] Od té doby se stav věcí značně změnil a mnoho iiuzí se rozplynulo. Ale po celou tu dobu probíhaly mezi Rusy i spojenci jakési dostihy v přísunu posil a musíme přiznat, že Rusové získali náskok. Přes všechno vychloubání spojenců, jak zlepšili techniku a dopravní prostředky, překonají armády ruských barbarů mnohem snáze tři sta až pět set mil po souši než armády vysoce civilizovaných Francouzů a Angličanů dva tisíce mil po moři, zvláště když Francouzi a Angličané přímo schválně nevyužívají výhod, které jim poskytuje jejich vysoká civilizace, a když si ruští barbaři mohou dovolit ztratit dvakrát tolik vojáků co spojenci, aniž oslabí svou početní převahu.

S čím však mohou spojenci počítat, jestliže jedna z jejich armád — britská, když už nemůže doufat, že ji zničí Rusové, se začíná záměrně sama ničit, a to s tak soustavnou a houževnatou cílevědomostí a tak důkladně a úspěšně, že to překonává všechny jejich dosavadní úspěchy v tomto směru? Ale je to tak. Podle informací, které máme, přestala britská armáda jako taková existovat. Z 54 000 mužů zůstalo ve zbrani jen několik tisíc, ale i o těch se hlásí, že jsou „schopni služby“ jen proto, že pro ně není místo v nemocnicích, aby tam mohli zemřít. Z Francouzů může být ještě ve zbrani asi 50 000 mužů z původního dvojnásobku tohoto počtu. V každém případě se jim podařilo udržet ve stavu schopném služby přinejmenším pětkrát víc mužů než Britům. Co je to však padesát či šedesát tisíc mužů, když musí celou zimu držet heraklejský Chersonés, blokovat Sevastopol z jihu, bránit zákopy a s tím, co zbude, přejít na jaře do ofenzívy?

Britové zatím zastavili přísun posil. Ve skutečnosti však Raglan, který přestal doufat, že armádu zachrání, si zřejmě nové posily nepřeje: neví, jak nasytit, kde ubytovat a čím zaměstnat ani ty vojáky, kteří mu zůstali. Francouzi snad připravují několik nových divizí k nalodění v březnu, ale mají plné ruce práce s přípravami na eventuální velké jarní tažení na kontinentě a je zde pravděpodobnost deset ku jedné, že posily, které pošlou, budou buď příliš slabé, nebo přijdou příliš pozdě. K nápravě tohoto stavu věcí byly podniknuty dva kroky a oba svědčí o naprosté bezmocnosti spojenců odvrátit katastrofu, která, jak se zdá, nevyhnutelně, i když pomalu hrozí jejich armádám na Krymu. Předně, aby napravili ohromnou chybu, že podnikli výpravu se čtyřměsíčním zpožděním, dopouštějí se nesrovnatelně větší chyby, když čtyři měsíce po svém příjezdu a uprostřed zimy posílají na Krym poslední použitelné zbytky turecké armády. Jakmile se tato armáda, ruinovaná a v rozkladu již v Šumle následkem nedbalosti, neschopnosti a korupce turecké vlády, vylodí na Krymu, bude se zimou a hladem ztrácet tak rychle, že před tím zblednou i úspěchy britského ministerstva války v tomto směru. Dojde k tomu, jestliže Rusové budou tak chytří a ponechají Turky na čas v klidu a nenapadnou je. Dovolí-li počasí útok, budou Turci zničeni hned, ale Rusy to přijde dráž a nebudou z toho mít žádnou jinou výhodu než morální.

Kromě toho spojenci najali —jinak to nelze nazvat — patnáct až dvacet tisíc Piemonťanů, kteří mají doplnit prořídlé řady britské armády a být zásobováni britskou intendanturou. V letech 1848—1849 se Piemonťané osvědčili jako stateční a dobří vojáci. Protože jsou většinou horalé, mají pěchotu, která v boji jednotlivců a v potyčkách v členitém terénu předčí i Francouze. Rovina kolem řeky Pádu dodává jezdce, jejichž štíhlé, dobře rostlé postavy připomínají vybrané pluky britského jezdectva. Navíc se ještě lecčemus naučili v tvrdých bojích za revoluce. V nynější válce budou tyto dvě piemontské divize nepochybně dobrou „cizineckou legií“. Co si však počnou tito lehkonozí, hbití a obratní chlapíci pod velením starého anglického pedanta[a], který nemá ani ponětí o manévrování a od svých vojáků vyžaduje jen neústupnou houževnatost, v níž spočívá sláva a zároveň jediná vojenská ctnost britského vojáka? Rozmístí je do postavení nevhodných pro jejich obvyklý způsob boje; nebudou moci dělat to, k čemu se hodí, a budou je žádat, aby plnili úkoly, které by jim žádný rozumný člověk neuložil. Vést britskou armádu tak nesmyslně, neuváženě a hloupě na jatky, jak tomu bylo na Almě, znamená možná nejkratší cestu ke splnění uloženého úkolu. Starý vévoda[b] obvykle také bral podobné věci na lehkou váhu. Německé vojsko by snad bylo možné donutit udělat totéž, i když dobrá vojenská příprava německých důstojníků by jim nedovolila, aby se dlouho smiřovali s tak špatným velením. Není však možné pokoušet se provádět podobné věci s francouzskou, italskou nebo španělskou armádou, s vojsky vycvičenými hlavně pro lehkou pěchotu, pro manévrování, využívání terénních výhod, to jest s vojsky, jejichž bojeschopnost do značné míry závisí na pohyblivosti a důvtipu každého jednotlivého vojáka; pro taková vojska se podobný těžkopádný způsob vedení války naprosto nehodí. Ubohým Piemonťanům se však podle všeho podaří uniknout těžké zkoušce — bojovat po anglicku. Vždyť o jejich zásobování se bude starat britská intendantura, a tato smutně proslulá instituce dovedla dosud zásobovat jen sama sebe. Piemonťané budou tudíž sdílet osud čerstvých záloh britských vojsk. Budou stejně jako oni umírat po stovkách týdně a třikrát tolik jich bude týdně plnit nemocnice. Domnívá-li se lord Raglan, že Piemonťané budou snášet neschopnost jeho i jeho intendantů stejně odevzdaně jako britská vojska, brzy se přesvědčí, jak hluboce se mýlí. Jen Angličané a Rusové by za těchto podmínek nevypověděli poslušnost a je třeba říci, že to jejich národnímu charakteru nedělá čest.

Další průběh této smutné kampaně, tak smutné a pochmurné jako rozblácená sevastopolská planina, se rýsuje takto: Jakmile Rusové plně soustředí své síly a až jim dovolí počasí, zaútočí pravděpodobně nejdříve na turecké vojsko Ömera paši. Angličané, Francouzi i Turci to čekají, protože dobře vědí, jak nezáviděníhodné postavení bylo Turkům vykázáno. V každém případě to svědčí o tom, že Turci jsou posíláni na sever zcela vědomě; a těžko si vymyslet lepší důkaz zoufalé situace spojenců, než je toto nedobrovolné přiznání jejich vlastních generálů. Je téměř jisté, že Turci budou poraženi. A jaký bude osud armád spojenců a piemontského vojska? Chvástavé řeči o zteči Sevastopolu nyní téměř úplně přestaly. Londýnský list „Times“ uveřejnil na toto téma dopis plukovníka E. Napiera z 3. února, který tvrdí, že zaútočí-li spojenci na Jižní stranu Sevastopolu, proniknou pravděpodobně do města, ale budou smeteni drtivou palbou severních pevnůstek a baterií a zároveň budou obklíčeni ruskou polní armádou. Bylo by třeba, říká Napier, porazit nejdříve tuto armádu a potom obklíčit město ze severu i z jihu. Jako příklad uvádí, že vévoda z Wellingtonu dvakrát přerušil obléhání Badajozu, aby mohl vytáhnout proti armádě, která měla město vyprostit.[48] Plukovník Napier má plnou pravdu a přibližně totéž psal list „Tribune“ v době skvělého bočního pochodu na Balaklavu.[49] Avšak když plukovník říká, že spojenci vtrhnou do Sevastopolu, zřejmě nepřihlíží ke zvláštnímu charakteru ruských obranných staveb, které zcela vylučují, že by bylo možné dobýt město jedinou ztečí. Předně jsou tam vnější opevnění, po nich následuje hlavní val a městské budovy přeměněné v tvrze; ulice jsou zabarikádovány, celé bloky domů opatřeny střílnami a střílny jsou konečně proraženy i v zadních stěnách pobřežních pevnůstek, takže dobytí kterékoli z nich vyžaduje zvláštního útoku a snad i samostatného obléhání nebo dokonce minových podkopů. Mimoto úspěšné výpady, které Rusové v poslední době podnikli, jsou dostatečným důkazem, že obléhatelé se dostali k městu do takové vzdálenosti, že vznikla úplná rovnováha sil obou protivníků a útočící strana má převahu jen v dělostřelectvu. Dokud nelze zabránit ruským výpadům, je každá myšlenka na útok pošetilá; jestliže obléhající není s to uzavřít obleženého ve zdech samé pevnosti, tím spíš není schopen dobýt tuto pevnost v boji muže proti muži.

Pak budou obléhatelé dál živořit ve svém táboře. Budou k němu připoutáni vlastní slabostí a ruskou polní armádou, jejich řady budou dál řídnout a Rusové zatím přisunou čerstvé síly; nepoužije-li nová anglická vláda nějakých nových, dosud zcela nečekaných zdrojů, pak nutně přijde den, kdy Angličané, Francouzi, Piemonťané i Turci budou z krymské půdy vyhnáni.



Napsal B. Engels kolem 9. února 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4323 z 26. února 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Raglana. (Pozn. red.)

b — tj. Wellington. (Pozn. red.)


47 Engels má na mysli svůj článek „Bitva na Almě“, v němž zhodnotil jednu z největších bitev krymské války mezi ruskými vojsky a vojsky spojenců, k níž došlo 20. (8.) září 1854 (viz Marx-Engels, Spisy 10, zde).

48 Za války na Pyrenejském poloostrově (1808—1814) obléhala v roce 1811 anglická vojska pod Wellingtonovým velením pevnost Badajoz (ve Španělsku), která byla obsazena francouzskými vojsky. Wellington dvakrát přerušil obléhání pevnosti, aby svedl boj s francouzskou armádou, která šla na pomoc obklíčené posádce.

49 Engels má patrně na mysli svůj článek „Obléhání Sevastopolu“ (viz Marx- Engels, Spisy 10, zde).