Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Palmerston. — Armáda


Londýn 9. února. Protože Palmerston a Sidney Herbert přijali nová ministerská křesla, bylo nutné znovu je formálně zvolit do parlamentu. Z tohoto důvodu sc včera obě sněmovny o týden odročily. Zprávy lorda Derbyho a markýze Lansdowna v Horní sněmovně o zákulisí vládní krize opakovaly to, co bylo už častokrát omíláno. Důležitý byl pouze jeden výrok Derbyho, který odhaluje tajemství postavení lorda Palmerstona. Jak známo, za Palmerstonem nestojí žádná parlamentní strana nebo klika skrývající se pod tímto jménem. Whigové, toryové i peelovci mají k němu stejnou nedůvěru. Manchesterská škola proti němu vystupuje otevřeně. Mezi mayfairskými radikály (na rozdíl od manchesterských radikálů) má sotva tucet osobních přívrženců. Kdo a co mu tedy umožnilo vnutit se koruně a parlamentu? Jeho popularita? Právě tak ne, jako nezabránila nepopularita Gladstonovi, Herbertovi, Grahamovi a Clarendoriovi, aby se znovu chopili kormidla státu. Nebo je to muž, který nikdy nepatřil k žádné straně, střídavě sloužil všem, postupně všechny opouštěl a stále mezi nimi balancoval, přirozená hlava rozložených stran, které se pokoušejí zadržet běh dějin tím, že se sdružují do koalic? V této chvíli tato okolnost nic nedokazuje, neboť nestačila, aby byl Palmerston roku 1852 postaven do čela koalice místo Aberdeena.

Klíč k vysvětlení záhady poskytl Derby. Palmerston je zjevný přítel Bonapartův. Jeho překotné uznání státního převratu v prosinci 1851 se pokládalo za příčinu jeho odstranění z whigovské vlády.[50] Je proto „persona grata“ — člověk požívající Bonapartovy důvěry. A spojenectví s Bonapartem je v této chvíli rozhodující. Palmerston hodil tedy na misku vah vládních kombinací zahraničně politický faktor — nebylo to poprvé, jak se můžeme snadno přesvědčit, nahlédneme-li blíže do dějin anglických vlád v letech 1830 až 1852.

Protože situace armády na Krymu nemůže už být využito k vládním intrikám, přestal lord John Russell na včerejším zasedání Dolní sněmovny vidět černě a dal britské armádě vzrůst o několik desítek tisíc mužů, k čemuž si s pravověrným Gladstonem navzájem blahopřáli. Není nejmenší pochyby, že přes toto své „parlamentní vzkříšení“ přestala v této chvíli britská armáda jako armáda existovat. Několik málo tisíc vojáků je ještě uváděno jako „služby schopných“, protože nemohou být pro nedostatek místa přijati do nemocnice. Ze 100 000 Francouzů zůstalo ještě nějakých 50 000, ale co znamená 50 000 nebo 60 000 mužů, když musí celou zimu držet heraklejský Chersonés, blokovat Sevastopol z jihu, bránit zákopy a s tím, co zbude, přejít na jaře do ofenzívy? Francouzi jsou snad připraveni poslat nové divize po moři v březnu, ale mají plné ruce práce s přípravami na jarní tažení na kontinentě a podle všeho se zdá, že jednotky, které pošlou, budou buď příliš slabé, nebo přijdou příliš pozdě.

O tom, že anglická a francouzská vláda jsou bezmocné, ba že udělaly nad krymskou armádou kříž, svědčí dva kroky, které podnikly k odčinění zla.

Aby napravily chybu, že podnikly výpravu se čtyřměsíčním zpožděním, dopouštějí se nesrovnatelně větší chyby, když čtyři měsíce po svém příjezdu a uprostřed zimy posílají na Krym poslední použitelné zbytky turecké armády. Tato armáda, ruinovaná a v rozkladu již v Šumle následkem nedbalosti, neschopnosti a korupce turecké vlády, bude se na Krymu ztrácet hladem a zimou tak rychle, že to předčí dokonce i anglické výkony v tomto oboru.

Jakmile Rusové plně soustředí své síly a počasí jim dovolí zahájit bojové operace, zaútočí pravděpodobně nejdříve na turecké vojsko Ömera paši. Angličané a Francouzi to čekají. Dobře vědí, jak nezáviděníhodné postavení Turkům vykázali. Ukazují tak jasně, že když nyní poslali Turky na sever, dopustili se této strategické chyby zcela vědomě. Pouze naprosto nepochopitelné chyby Rusů by mohly zachránit Turky před jistou záhubou.

Za druhé, Angličané a Francouzi najali 15 000 Piemont‘anů, kteří mají doplnit prořídlé řady britské armády a mají být zásobováni britskou intendanturou. V letech 1848 a 1849 se Piemonťané osvědčili jako stateční a dobří vojáci. Protože jsou většinou horalé, mají pěchotu, která v boji roztroušených střelců a v potyčkách v členitém terénu předčí i Francouze. Na druhé straně pádské roviny dodávají jezdectvo, které se vyrovná anglické jízdní gardě. A konečně, prošli tvrdou školou posledních revolučních tažení. Tito lehkonozí, hbití a obratní malí chlapíci se hodí ke všemu, jen ne k tomu, aby se stali anglickými vojáky, které z nich chtějí udělat, a k jednoduchým a těžkopádným čelním útokům, na něž se omezuje celá taktika takového Raglana. A k tomu být ještě zásobován britskou intendanturou, která až dosud dovedla zásobovat jen samu sebe! 15 000 Piemonťanů se proto může ukázat jako nový přehmat.

Přísun anglických posil je v současné době zastaven. Patrně to nařídil sám Raglan, protože si nedovede poradit už ani se zbytkem armády, který má k dispozici. Věřil by někdo, že stejně rychle, jak v britském táboře vzrůstají nemoci, přepracování a nedostatek odpočinku, vzrůstá i obdivuhodná praxe mrskání? Vojáci, kteří by měli být už jen posláni do nemocnice, kteří po celé týdny spí a konají službu v mokrém oděvu a na mokré zemi a snáejí to všechno s téměř nadlidskou tvrdošíjností — jsou častováni „devítiocasou kočkou“[a] a holí, přistihnou-li je v zákopech rozespalé. „Padesát ran povaleči!“ — to je jediný strategický příkaz, který lord Raglan čas od času vydává. Lze se potom divit, že vojáci autora slavného „bočního pochodu“ na Balaklavu napodobují svého velitele a „bočním pochodem“ k Rusům se vyhýbají holi? Jak oznamuje dopisovatel „Times“, dezercí do ruského tábora den ze dne přibývá.

Chvástavé řeči o zteči Sevastopolu přirozeně přestaly. Nejdříve by musela být ruská armáda poražena v otevřeném poli. Tak Wellington dvakrát přerušil obléhání Badajozu, aby mohl vytáhnout proti armádě, která měla město vyprostit. Mimoto jsme už dříve viděli, jak nově vybudované ruské obranné stavby znemožňují vzít město ztečí.[51] A konečně poslední výpady Rusů dokazují, že spojenecká armáda má nad Rusy převahu už jen v dělostřelectvu. Dokud nebude možno zabránit výpadům, je každá myšlenka na útok směšná; obléhatelé, kteří nejsou s to uzavřít obležené ve zdech samé pevnosti, budou tím méně s to dobýt tuto pevnost v boji muže proti muži. Tak budou obléhatelé živořit ve svém táboře; budou k němu připoutáni vlastní slabostí a ruskou polní armádou. Jejich řady budou dále řídnout, zatímco Rusové přisunou čerstvé síly. Předehra k evropské válce, která se předvádí na Krymu, skončí záhubou spojeneckých vojsk, ledaže by byly objeveny nové, zcela nečekané a předtím nepředpokládané pomocné zdroje.


__________________________________

Napsali K. Marx a B. Engels 9. února 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 71 z 12. února 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny


__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. karabáčem s devíti prameny. (Pozn. red.)


50 Po Bonapartově státním převratu z 2. prosince 1851 ve Francii schválil tehdejší anglický ministr zahraničních věcí Palmerston v rozmluvě s francouzským velvyslancem v Londýně uzurpátorský postup Ludvíka Bonaparta. Protože Palmerston v tomto případě jednal bez souhlasu ostatních členů whigovského kabinetu, musel v prosinci 1851 odstoupit, třebaže se anglická vláda s Palmerstonovým stanoviskem zásadně nerozcházela a jako první evropská vláda uznala bonapartovský režim ve Francii.

51 Zde se patrně myslí článek „Ke kritice obléhání Sevastopolu“ (viz Marx- Engels, Spisy 10, zde).