Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Lord Palmerston[52]
I Londýn 12. února. Lord Palmerston je bezesporu nejzajímavější zjev oficiální Anglie. I když je už stařec a na politickém kolbišti se pohybuje od roku 1807 téměř bez přestávky, má to štěstí, že je stále považován za nového muže a vzbuzuje naděje, jaké se obvykle vkládají do slibných a nezkušených mladíků. Ačkoli je jednou nohou v hrobě, soudí se o něm, že má opravdovou kariéru teprve před sebou. Kdyby zítra zemřel, celá Anglie by byla překvapena, až by se dověděla, že byl ministrem polovinu tohoto století. Není-li univerzálním státníkem, je jistě univerzálním hercem — dovede se uplatnit v rolích hrdinských i komických, patetických i familiárních, v tragédii i frašce, ačkoli fraška se lépe hodí k jeho povaze. Není vynikající řečník, zato je dokonalý diskutér. Má obdivuhodnou paměť, mnoho zkušeností, dokonalý takt, neselhávající duchapřítomnost, světáckou zběhlost a zná dopodrobna všechny parlamentní triky, intriky, strany a osobnosti, a proto si v obtížných situacích počíná s žoviální nenuceností, přizpůsobuje se vždy předsudkům publika. Jeho nonšalance ho chrání před jakýmkoli překvapením, jeho sobecká mazanost před jakýmkoli bezděčným doznáním, nesmírná lehkovážnost a aristokratická povýšenost před vzplanutím vášně. Svou neobyčejnou vtipností si dovede získat každého. Protože nikdy neztrácí chladnou hlavu, imponuje svým horkokrevným protivníkům. Když o něčem nemá celkový názor, dovede to vždy pohotově zastřít záplavou líbivých frází. Když něčemu nerozumí, umí si s tím pohrávat. Když se obává podstoupit boj s mocným nepřítelem, dovede si opatřit nepřítele slabého.
Ačkoli slovy čelí cizímu vlivu, ve skutečnosti mu podléhá. Od Canninga — který však na smrtelném loži před ním varoval — zdědil názor, že posláním Anglie je šířit konstitucionalismus na kontinentě, a proto si samozřejmě vždycky dovede najít příležitost, aby zalichotil nacionálním předsudkům a zároveň živil žárlivost a podezíravost cizích mocností. Když se mu takto celkem snadno podařilo stát se bête noire[a] evropských královských dvorů, není divu, že si doma získal pověst „ryze anglického ministra“. Třebaže byl původně tory, dokázal vnést do řízení zahraniční politiky všechny „shams“[b] a rozpory, jež jsou podstatou whigismu. Dovede spojovat demokratickou frazeologii s oligarchickými názory; buržoazní kázání o míru zastírat vznešenými obraty anglické aristokratické minulosti; vydávat se za útočníka tam, kde souhlasí, a za obránce tam, kde zrazuje; šetřit zdánlivého nepřítele a popuzovat údijného spojence; dostat se v rozhodném okamžiku sporu na stranu silnějšího proti slabému a pronášet hrdinná slova na útěku.
Jedna strana jej obviňuje, že je v ruském žoldu, druhá jej podezírá z karbonářství.[53] Jestliže se roku 1848 musel v parlamentě bránit proti návrhu, aby byl obžalován z tajného spolčení s Ruskem, dostalo se mu roku 1850 zadostiučinění, že se stal obětí intrik cizích vyslanectví, které měly úspěch ve Sněmovně lordů, ale ztroskotaly v Dolní sněmovně.[54] Jestliže zrazoval cizí národy, činil to vždy velmi zdvořile. Jestliže utlačovatelé mohli vždy počítat s jeho aktivní podporou, nemohli si ani utlačovaní nikdy stěžovat na nedostatek okázalých řečnických projevů jeho přízně. Kdykoli byli potlačeni Poláci, Italové, Maďaři a jiné národy, vždy to bylo v době, kdy byl u moci, ale jejich přemožitelé jej vždy podezírali z tajných intrik s těmi, kdo se s jeho souhlasem stali jejich oběťmi. Dosud měl vždy pravděpodobnou vyhlídku na úspěch ten, kdo byl jeho protivníkem, a jistou vyhlídku na špatný konec ten, kdo byl jeho přítelem. Jestliže však jeho diplomatické umění nepřinášelo opravdové výsledky při zahraničních jednáních, přinášelo tím skvělejší výsledky v tom, jak se mu dařilo předkládat anglickému lidu místo faktů fráze, místo skutečnosti fantazie a místo podlých pohnutek šlechetné záminky.
Henry John Temple, vikomt Palmerston, byl roku 1807 při vytvoření vlády vévody z Portlandu jmenován mladším lordem admirality. Roku 1809 se stal tajemníkem pro vojenské záležitosti [Secretary at War] a tuto funkci zastával do května roku 1828 ve vládách Percevala, Liverpoola, Canninga, Goderiche a Wellingtona. Je jistě zvláštní vidět tohoto Dona Quijota „svobodných institucí“, tohoto Pindara „slavného konstitučního systému“ jako vynikajícího a stálého člena toryovských vlád, které vydaly obilní zákony[55], povolaly na anglickou půdu cizí žoldnéře, čas od času — podle výroku lorda Sidmoutha — „pouštěly žilou“ lidu, které umlčely tisk, zakázaly shromažďování, odzbrojily lidové masy, na čas potlačily normální soudnictví a zároveň i osobní svobodu — zkrátka zavedly ve Velké Británii a v Irsku stav obležení! Roku 1829 přešel Palmerston k whigům, kteří jej v listopadu 1830 jmenovali ministrem zahraničních věcí. Kromě dvou mezidobí toryovské vlády, od listopadu 1834 do dubna 1835 a od roku 1841 do roku 1846, řídil jedině on anglickou zahraniční politiku od revoluce z roku 1830 do státního převratu z roku 1851. Stručný přehled jeho činnosti v tomto období až v příštím Článku.
II Londýn 14. února. V posledních týdnech karikoval „Punch“ Palmerstona jako šaška z loutkového divadla. Tento šašek je, jak známo, kazimír z povolání, milovník hřmotných pranic, původce zlovolných nedorozumění, virtuos skandálů, cítí se doma jen ve všeobecném zmatku, který sám vyvolá a při němž vyhazuje z okna ženu, děti a potom i policii; nakonec, když nadělal mnoho povyku pro nic, vyklouzne téměř bez úhony z léčky a škodolibě se chechtá skandálu. A tak se lord Palmerston jeví — alespoň v této karikatuře — jako nepokojný a neúnavný duch, který vyhledává obtíže, zápletky a zmatky jako přirozený materiál pro svou činnost, a proto vytváří konflikty tam, kde je už nenajde. Ještě žádný anglický ministr zahraničních věcí nebyl tak čilý ve všech koutech světa. Blokáda Šeldy, Taja, Duera, blokáda Mexika a Buenos Aires[56] neapolská výprava, výprava v souvislosti s Pacificovou záležitostí a výprava do Perského zálivu,[57] války ve Španělsku za „svobodu“ a v Číně za dovoz opia,[58] pohraniční srážky v Severní Americe, tažení do Afghánistánu, bombardování Saint Jean dʼAcre,[59] skandály v západní Africe kolem práva lodních prohlídek, nepokoje dokonce i v „Pacifiku“[c] — a to všechno provázeno a doplňováno nesčetným množstvím výhrůžných nót, haldami protokolů a diplomatických protestů. Celý tento povyk obvykle končí bouřlivými parlamentními debatami, z nichž každá přinese urozenému lordovi chvilkový triumf. Zdá se, že přistupuje k zahraničním konfliktům jako umělec, dohání je až k jistému bodu, ale ihned ustupuje, jakmile hrozí nebezpečí, že se příliš vyhrotí, a jakmile dosáhl dramatického vzrušení, o něž mu šlo. Samy světové dějiny jsou pro něho pouhou kratochvílí, zvlášť vymyšlenou pro soukromé uspokojení urozeného vikomta Palmerstona z Palmerstonu. Takový je první dojem, jakým působí pestrá Palmerstonova diplomacie na nezaujatého pozorovatele. Při podrobnějším zkoumání se však ukáže, že ze všech jeho diplomatických manévrů měla kupodivu prospěch jen jedna země, a to nikoli Anglie, nýbrž Rusko. Palmerstonův přítel Hume prohlásil roku 1841:
„Kdyby měl ruský car v britském kabinetě svého agenta, sotva by mohl hájit carovy zájmy lépe, než je hájí urozený lord.“
Lord Dudley Stuart, jeden z největších Palmerstonových obdivovatelů, se k němu obrátil v roce 1837 s těmito slovy:
„Jak dlouho ještě hodlá urozený lord trpět, aby Rusko uráželo Velku Británii a poškozovalo britský obchod? Urozený lord snižuje Anglii v očích světa, když jí vnucuje úlohu chvastouna, který jedná povýšeně a tyransky vůči slabým, poníženě a povolně vůči silným.“
Přinejmenším nelze popřít, že všechny pro Rusko výhodné smlouvy, od drinopolské až po balta-limanskou[60] a po smlouvu o dánském následnictví[61], byly uzavřeny pod Palmerstonovou záštitou; v době uzavření drinopolské smlouvy nebyl Palmerston sice ve vládě, nýbrž v opozici, ale jednak smlouvu uznal teprve on, a dosáhl toho úskokem; jednak tehdy jako vůdce whigovské opozice napadl Aberdeena pro jeho rakousko-tureckou orientaci a prohlásil, že Rusko je zastáncem civilizace. (Viz například protokoly ze zasedání Dolní sněmovny z 1. června 1829, 11. června 1829, 16. února 1830 aj.) Sir Robert Peel řekl při této příležitosti v Dolní sněmovně, že „mu není jasné, koho vlastně Palmerston zastupuje“. V listopadu 1830 převzal Palmerston ministerstvo zahraničních věcí. Nejenže odmítl francouzskou nabídku na společný zákrok ve prospěch Polska vzhledem k „přátelským vztahům mezi svatojakubským a petrohradským kabinetem“, ale zakázal Švédsku zbrojit a hrozil Persii, která právě vyslala armádu k ruským hranicím, válkou, jestliže ji nestáhne zpět. Uhradil dokonce část ruských válečných výdajů tím, že bez zmocnění parlamentu pokračoval ve vyplácení úroku a splácení kapitálu podle takzvané rusko-holandské půjčky, i když belgická revoluce dohodu o této půjčce anulovala.[62] V roce 1832 připustil, aby hypotéka na národní domény, kterou řecké Národní shromáždění poskytlo anglickým kontrahentům jako záruku na řecko-anglickou půjčku z roku 1824, byla odřeknuta a převedena jako záruka nové půjčky uzavřené pod záštitou Ruska. V jeho depeších panu Dawkinsovi, anglickému rezidentovi v Řecku, se ustavičně opakuje: „Musíte postupovat v dohodě s ruským zástupcem.“ 8. července 1833 si Rusko na Portě vynutilo hünkjariskeleskou smlouvu, která uzavřela Dardanely pro evropské válečné lodi a zajistila Rusku (Viz druhý článek dohody) osmiletou diktaturu v Turecku.[63] Sultánovi[d] byla tato smlouva vnucena, neboť ruské loďstvo bylo v Bosporu a ruská armáda před branami Cařihradu — prý na obranu před Ibráhímem pašou. Palmerston opětovně odmítal naléhavé prosby Turecka, aby zasáhl v jeho prospěch, a tak je donutil přijmout pomoc Ruska. (Svědčí o tom jeho prohlášení v Dolní sněmovně 11. července, 24. srpna atd. 1833 a 17. března 1834.) V době, kdy se Palmerston stal ministrem zahraničních věcí, byla Persie téměř úplně pod anglickým vlivem. Angličtí zástupci dostávají od něho stále týž příkaz, že „musejí za všech okolností postupovat v dohodě s ruským vyslancem“. S jeho podporou dosazuje Rusko na perský trůn svého pretendenta[e]. Lord Palmerston připouští rusko-perskou výpravu proti Herátu. Teprve když tato výprava skončila neúspěchem, nařizuje anglo-indickou výpravu do Perského zálivu — fingovaný manévr, který posílil ruský vliv v Persii. V roce 1836 uznává Anglie za vlády urozeného lorda poprvé uchvácení ústi Dunaje Ruskem i jeho karanténní a celní předpisy[64] atd. Téhož roku využívá Palmerston zabavení anglické obchodní lodi „Vixen“ ruskou válečnou lodí v čerkeském zálivu Sudžuk-Kale — a „Vixen“ tam byla poslána z popudu anglické vlády — aby oficiálně uznal ruské nároky na čerkeské pobřeží. Přitom se ukázalo, že už před 6 lety tajně uznal nároky Ruska na Kavkaz. Tehdy urozený vikomt unikl důtce v Dolní sněmovně jen díky většině 16 hlasů. K těm, kteří tehdy Palmerstona nejvášnivěji obviňovali, patřil sir Stratford Canning, nyní lord Redcliffe a anglický vyslanec v Cařihradě. V roce 1836 uzavřel jeden z anglických diplomatických zástupců[f] v Cařihradě obchodní smlouvu s Tureckem výhodnou pro Anglii. Palmerston odsunul ratifikaci a roku 1838 podstrčil novou smlouvu, tak výhodnou pro Rusko a tak nevýhodnou pro Anglii, že se někteří angličtí obchodníci v Levantě rozhodli obchodovat napříště pod záštitou ruských firem. Smrt krále Viléma IV. byla podnětem k proslulému skandálu s „Portfoliem“[65]. Za varšavské revoluce padla s palácem velkoknížete Konstantina do rukou Poláků sbírka tajných zpráv, depeší atd. ruských diplomatů a ministrů. Hrabě Zamojski, synovec knížete Czartoryského, přivezl tyto dokumenty do Anglie. Zde byly na králův rozkaz uveřejněny za Urquhartovy redakce a Palmerstonova vrchního dozoru v „Portfoliu“. Sotvaže král zemřel, Palmerston popřel svou účast na „Portfoliu“, zdráhal se zaplatit výlohy tiskaři atd. Urquhart uveřejnil svou korespondenci s Palmerstonovým náměstkem Backhousem. „Times“ (z 26. ledna 1839) k tomu poznamenávají:
„Není na nás, abychom pátrali, jaké jsou pocity lorda Palmerstona. Snadno si však představíme, jaké pocity by asi měla po uveřejnění této korespondence kterákoli jiná osoba považující se za gentlemana a zastávající funkci ministra.“
Napsal K. Marx 12. a 14. února 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 79 a 83 z 16. a 19. února 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — černou ovcí, postrachem. (Pozn. red.)
b — „přetvářky“. (Pozn. red.)
c — tj. „Tichém“ oceáně. (Pozn. red.)
d — tj. Mahmudovi II. (Pozn. red.)
e — tj. šáha Muhammada. (Pozn. red.)
f — tj. Urquhart. (Pozn. red.)
52 Články „Lord Palmerston“ napsal Marx pro „Neue Oder-Zeitung“ v souvislosti s vytvořením Palmerstonovy vlády 6. února 1855; je to v podstatě resumé známého pamfletu „Lord Palmerston“, který Marx napsal na podzim roku 1853 pro „New-York Daily Tribune“ a který byl též v úplnější formě otištěn v chartistickém listu „Peopleʼs Paper“. (Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde.)
53 Karbonářství — zde ve smyslu spiklenectví; ve vlastním smyslu je to hnutí tajného spolku karbonářů („uhlířů“) v Itálii. Tento spolek usiloval o národní jednotu a nezávislost Itálie a o liberální státní reformy. Karbonáři bojovali od roku 1815 velmi energicky proti italské reakci. V Neapoli měli tisíce členů a sehráli důležitou úlohu v revoluci z roku 1820.
Podle vzoru italských karbonářů vznikla ve Francii počátkem roku 1820 tajná revoluční organizace téhož jména (La Charbonnerie), která si vytkla za cíl svrhnout Bourbony ozbrojeným povstáním. Tato organizace se skládala převážně ze studentů, advokátů, obchodníků, liberálních průmyslníků a jiných představitelů francouzské buržoazie. Povstání, která francouzští karbonáři zorganizovali, byla vesměs neúspěšná.
54 V červnu 1850 jednal anglický parlament o anglo-řeckém konfliktu v takzvané „Pacificově záležitosti“ (viz poznámku [39]); v souvislosti s tím schválila Dolní sněmovna zahraniční politiku vlády, ve které Palmerston zastával funkci ministra zahraničních věcí; naproti tomu Sněmovna lordů se vyslovila většinou 37 hlasů proti postoji vlády v této záležitosti. Nesouhlas s postojem anglické vlády projevily Francie a Rusko, které daly svou nespokojenost najevo prostřednictvím svých vyslanců; francouzský vyslanec demonstrativně odjel z Londýna a ruský vyslanec se nedostavil na oběd pořádaný Palmerstonem.
55 Obilní zákony, které omezovaly nebo zakazovaly dovoz obilí ze zahraničí, byly vydány v Anglii v roce 1815 v zájmu velkých pozemkových vlastníků — landlordů. Průmyslová buržoazie, která bojovala proti obilním zákonům pod heslem svobodného obchodu, prosadila v roce 1846 jejich zrušení.
56 Blokáda Šeldy a holandských břehů anglo-francouzským loďstvem v roce 1832 měla donutit Holandsko, aby zastavilo vojenské akce proti Belgii, která se od něho odtrhla, obnovené roku 1831. Vojenské akce byly zastaveny v roce 1833. Zároveň byly v důsledku dohody pěti mocností (Anglie, Francie, Ruska, Pruska a Rakouska) Holandsko i Belgie donuceny přijmout kompromisní podmínky mírové smlouvy, které mocnosti vypracovaly (1833).
Ústí řek Tajo a Duero blokovala Anglie za občanské války v Portugalsku (1828—1834). V této občanské válce stáli proti sobě absolutisté (feudálně klerikální strana), které vedl nápadník portugalského trůnu don Miguel, a konstitucionalisté (buržoazně liberální strana). Anglická vláda chtěla upevnit svůj vliv na Pyrenejském poloostrově a podkopat postavení Rakouska, které podporovalo absolutisty, a vyslala proto k portugalským břehům loďstvo, které blokovalo ústí řek Tajo a Duero, a tím umožnilo vítězství konstitucionalistů.
Blokáda Buenos Aires a celého argentinského pobřeží anglo-francouzským loďstvem byla zahájena roku 1845 a měla přimět argentinskou vládu, aby otevřela řeku Paraná a jiné toky zahraničním lodím. Anglie a Francie dosáhly tohoto cíle roku 1852, když donutily Argentinu, aby podepsala příslušnou smlouvu.
57 Podle smlouvy uzavřené mezi anglickou vládou a vládou Království obou Sicílií (Neapolského království) roku 1816 se Sicílie zavázala, že neposkytne žádné zemi obchodní výsady, které by poškozovaly zájmy Anglie. 27. června 1838 poskytl však neapolský král Ferdinand II. jedné francouzské společnosti monopol na těžbu síry na Sicílii, což vyvolalo ostrý protest Anglie. Aby donutila neapolského krále změnit své rozhodnutí, dala anglická vláda v roce 1840 svému loďstvu v Středozemním moři rozkaz k zahájení válečných akcí. Neapol byla nucena smlouvu s francouzskou společností zrušit.
O výpravě v souvislosti s Pacificovou zdležitostí viz poznámku [39].
Když mluví o výpravě do Perského zálivu, má Marx na mysli akce anglického loďstva za anglo-perského konfliktu v letech 1838—1841, k němuž došlo v souvislosti s obléháním afghánské pevnosti Herát, nejdůležitější křižovatky obchodních cest, perským vojskem. Taženi perského šáha Muhammada na Herát v roce 1837 bylo důsledkem zostření nejen persko-afghánských, nýbrž i anglo-ruských rozporů v této oblasti. Ve snaze posílit anglický vliv v Afghánistánu a oslabit rostoucí vliv Ruska v Persii (Iránu) a ve snaze vnutit Persii nevýhodnou pro ni obchodní smlouvu prohlásila anglická vláda šáhovy akce za nepřátelské Anglii a požadovala, aby obléhání Herátu bylo zrušeno. Protože šáh odmítl tento požadavek splnit, přerušila anglická vláda s Persií diplomatické styky a vyslala v roce 1838, otevřeně vyhrožujíc válkou, do Perského zálivu eskadru. Perský šáh byl nucen obléhání zrušit a svolit k uzavření obchodní smlouvy s Anglií.
58 Jde o vměšování Anglie do takzvané karlistické války ve Španělsku (1833 až 1840), v níž se střetly reakční feudálně katolické síly vedené nápadníkem trůnu donem Carlosem se silami buržoazně liberálního tábora, které podporovaly vládu regentky Marie Kristýny. Pod záminkou pomoci španělské vládě vyslala Anglie do Španělska své loďstvo a britskou legii dobrovolníků, která se zúčastnila válečných akcí v letech 1835—1837. Skutečným cílem vměšování Anglie do španělských záležitostí byla snaha upevnit svůj vliv na Pyrenejském poloostrově.
Válka s Čínou za dovoz opia (tzv. první „opiová“ válka 1839—1842) byla dobyvačná válka, kterou vedla proti Číně Anglie. Od ní se datuje přeměna Číny v polokoloniální zemi. Záminkou k rozpoutání války se stalo to, že čínské úřady zničily v Kantonu zásoby opia, které byly majetkem zahraničních obchodníků. Angličtí kolonizátoři využili porážky zaostalé feudální Číny k tomu, že jí vnutili lupičskou nankingskou smlouvu (z 29. srpna 1842), kterou si vymínili, že se pro anglický obchod otevře pět čínských přístavů (Kanton, Sia-män [Amoy], Fu-džou, Ning-po a Šanghaj), že ostrov Hongkong bude dán Anglii do „věčné držby“ a Čína zaplatí obrovskou kontribuci. Podle doplňkového protokolu z roku 1843 musela Čína také poskytnout cizincům právo exteritoriality.
59 Roku 1838, když afghánský emír Dúst Muhammad odmítl uzavřít spojenectví s Anglií proti Persii (Íránu) a Rusku, a Anglii se nepodařilo udělat si z Afghánistánu nástroj své politiky, rozhodla se Anglie svrhnout Dústa Muhammada vojenskou intervencí a dosadit na trůn svého chráněnce šáha Šudžu. Anglické vojsko vpadlo do Afghánistánu, obsadilo a zpustošilo skoro celou zemi a zajalo Dústa Muhammada; ale panství Angličanů se dlouho neudrželo. Při lidovém povstání z listopadu 1841 bylo anglické vojsko poraženo a zničeno. Roku 1842 se Angličané znovu pokusili dobýt Afghánistán, ale i tentokrát byli poraženi.
K bombardování syrské pevnosti Saint Jean dʼAcre anglo-rakouským loďstvem došlo za turecko-egyptské války v letech 1839—1841. Anglie zasáhla do konfliktu, aby zabránila separátním akcím Ruska ve prospěch tureckého sultána a aby zároveň izolovala Francii, která se v boji o sféry vlivu na Blízkém východě orientovala na dobyvatele Sýrie, egyptského vládce Muhammada Alího. Anglická vláda dosáhla toho, že byla 15. července roku 1840 podepsána londýnská konvence čtyř mocností (Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko) o vojenské pomoci sultánovi. Na základě této konvence byl Muhammadu Alímu předložen ultimativní požadavek, aby se podřídil sultánovi a okamžitě mu vrátil všechny državy kromě Egypta a jižní části Sýrie. Protože Muhammad Alí odmítl, bombardovaly anglické a rakouské válečné lodi v listopadu 1840 Bejrút, Saint Jean dʼAcre a jiné pevnosti na syrském pobřeží. Muhammad Alí byl nucen ustoupit a přijmout ultimátum čtyř mocností.
60 O drinopolské smlouvě viz poznámku [20].
Balta-limanská smlouva — konvence, kterou uzavřely Rusko a Turecko 1. května (19. dubna) 1849 v době, kdy jejich vojska byla v Moldavsku a Valašsku, aby tam potlačila revoluční hnutí. Podle této konvence se okupace prodlužovala až do úplného odstranění revolučního nebezpečí (cizí vojska byla z obou knížectví odvolána teprve roku 1851), dočasně se zaváděla zásada, podle níž hospodary jmenoval sultán v dohodě s carem, a pro případ, že by znovu vypukla revoluce, byla předem dojednána řada opatření ze strany Ruska a Turecka, mimo jiné i nová vojenská okupace.
61 Jde o londýnský protokol z 8. května 1852 o celistvosti dánské monarchie, který podepsali zástupci Ruska, Rakouska, Anglie, Francie, Pruska a Švédska společně se zástupci Dánska. Za základ smlouvy byl vzat protokol podepsaný uvedenými účastníky londýnské konference (kromě Pruska) 4. července 1850; tento protokol stanovil zásadu, že državy dánské koruny, včetně vévodství Šlesviku a Holštýna, jsou nedělitelné. Ruský car byl v londýnském protokolu uveden jako jeden ze zákonných uchazečů o dánský trůn (jako potomek holštýnsko-gottorpského vévody Karla Petra Ulricha, který vládl v Rusku jako Petr III.); ti se vzdali svých práv ve prospěch vévody Kristiána Glücksburského, který byl prohlášen za následníka krále Bedřicha VII. Tím se vytvářel precedens pro nároky ruského cara na dánský trůn v budoucnu, kdyby glücksburská dynastie vymřela.
62 Jde o dohodu, kterou 19. května 1815 mezi sebou uzavřely v Londýně Rusko, Anglie a Nizozemí o náhradě vojenských výdajů, které mělo Rusko v souvislosti s vyhnáním napoleonských vojsk z holandských a belgických provincií. Podle této dohody se anglická a nizozemská vláda zavázaly zaplatit jako kompenzaci část ruského dluhu holandskému bankovnímu domu Hope a spol. s úroky z tohoto dluhu nesplacenými do 1. ledna 1816. Zvláštní článek této dohody stanovil, že splácení dluhu bude zastaveno v případě, že se belgické provincie odtrhnou od Nizozemí. Po revoluci z roku 1830 a po vytvoření nezávislého belgického státu zastavila holandská vláda platy. Ale Palmerston podepsal jménem anglické vlády s Ruskem 16. listopadu 1831 novou dohodu, která potvrdila dřívější finanční závazky Anglie.
63 Hünkjariskeleská smlouva mezi Ruskem a Tureckem byla uzavřena 8. července (26. června) 1833. Než byla smlouva podepsána, vylodily se v oblasti Bosporu, v Hünkjar Iskelesi ruské výsadkové oddíly, které měly pomoci sultánovi v boji proti vzbouřenému egyptskému pašovi Muhammadu Alímu, jehož armáda, vedená Ibráhímem pašou, synem Muhammada Alího, ohrožovala turecké hlavní město. V květnu 1833 uzavřela Porta za anglického a francouzského zprostředkování s Muhammadem Alím mír a odstoupila mu Sýrii a Palestinu. Přestože sultánovi už nehrozilo přímé nebezpečí, využila carská diplomacie napjaté situace a přítomnosti ruského vojska v Turecku a přiměla Portu, aby uzavřela s Ruskem obranný spolek; dosáhla toho, že do hünkjariskelské smlouvy, jíž byl tento spolek právně uzavřen, byl pojat tajný článek, kterým se Turecko zavazovalo, že na žádost Ruska nedovolí cizím válečným lodím průjezd úžinami. Druhý článek potvrzoval drinopolskou smlouvu a jiné rusko-turecké dohody. Platnost této smlouvy byla stanovena na osm let.
64 Podle drinopolské smlouvy z roku 1829 připadly všechny ostrovy v ústí Dunaje Rusku, ale současně byla obchodním lodím všech zemí zaručena svobodná plavba po Dunaji. 2. března (19. února) 1836 byla výnosem carské vlády zřízena v Sulinském hrdle Dunaje ruská karanténní stanice; byla to fakticky celnice, která kontrolovala pohyb lodí na tomto úseku řeky. Když o této otázce jednal v dubnu roku 1836 anglický parlament, Palmerston prohlásil, že tato opatření nepoškodila anglicko-turecký obchod a že proto není důvod k diplomatickému zákroku Anglie.
65 „Portfolio“ — zkrácený název sbírky diplomatických listin a dokumentů, kterou vydával David Urquhart v Londýně. Série „The Portfolio; or a Collection of State Papers“ [„Portfej, čili Sbírka státních dokumentů“] vycházela vletech 1835 až 1837; další série vycházela v letech 1843 až 1845 pod názvem „The Portfolio. Diplomatic Review“ [„Portfej. Diplomatický přehled“].