Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Sevastopol[174]


V poště, která došla lodí „Baltic“, jsme dostali oficiální dokumenty o posledních událostech u Sevastopolu. Hlášení generála Pélissiera a lorda Raglana jsme otiskli včera a nyní hodláme pokračovat výkladem skutečností, o nichž se zmiňují tato hlášení i různé jiné podklady.

Spojenecké baterie pravého útoku zahájily 6. června znovu palbu na město. Tentokrát to však nebylo všeobecné bombardování, ale soustředěné postřelování určitých bodů s cílem okamžitě zničit jejich odpor. Vnější opevnění, která Rusové na tomto obranném úseku vybudovali 23. února a 12. března — Selenginská, Volyňská a Kamčatská reduta — udržovala dosud obléhatele a jejich baterie v určité vzdálenosti. Na západní frontě, proti levému útoku spojenců, taková vnější opevnění nebyla a Francouzi, kteří se zde v té době zachytili téměř na okraji příkopu či skryté cesty obranných postavení (je-li tam jaká), postoupili na této straně mnohem dál než pomaleji postupující pravý útok. Protože podle spojeneckého obléhacího plánu jsou považovány dva velké úseky obranných linií — městský úsek západně od vnitřního přístavu[a] a předměstí Korabelnaja na východní straně přístavu — za dvě oddělené pevnosti, na které se musí zaútočit současně, bylo nutno hnát pravý útok energičtěji kupředu a dobýt vnější opevnční aby spojenci na této straně vyrovnali linii s předsunutými paralelami levého útoku. K tomu bylo třeba dobýt výše zmíněné reduty a několik podružných opevnění v kamenolomu, který chrání Mamelon (Kamčatskou redutu) z pravého boku. Francouzi proto začali 7. června večer po 36hodinové dělostřelecké palbě postupovat přes Kilenskou úžlabinu na obě reduty — Selenginskou a Volyňskou — a na Mamelon, zatímco Britové provedli zteč kamenolomu. Po prudkém hodinovém boji spojenci opevnění obsadili. Ukořistili několik děl a zajali 400 mužů včetně 13 důstojníků. Obě strany měly velké ztráty.

Na této straně je tedy nyní téměř stejná situace jako před 22. únorem. Z redut, které spojenci obsadili, je nejdůležitější Mamelon (Rusové jej nazývají Kamčatská reduta[b]). Tato reduta byla vybudována 12. března a v následujících dnech. Hned tehdy jsme poukazovali na velký význam tohoto opevnění a řekli jsme, že v boji sehraje značnou roli.[175] Události plně potvrdily naše názory. Toto naspěch postavené polní opevnění zadržovalo postup obléhatelů na celé polovině útočné linie plných 88 dní, čili takovou dobu, která se při normálním obléhání považuje za víc než dostačující, aby byla i dosti velká pevnost dobyta dvakrát. Pokusíme se vysvětlit tento udivující jev, který má v dějinách obléhání jen dvě obdoby: v roce 1807, když Prusové bránili Kolberg, a v letech 1813—1814, když Francouzi bránili Gdaňsk.

S růstem polních armád ztratily staré a obvykle malé pevnosti z Vaubanovy doby svůj význam. Vítězův hlavní voj je bezpečně minul a jeho pohyblivé oddíly si jich sotva všimly; teprve když k nim došly zálohy vítězné armády, měly čas tyto pevnosti dobýt. Když však tyto mohutné armády narazily na pochodu na velké pevnosti, musely se vždycky zastavit. To se stalo Napoleonovi u Mantovy roku 1797 a u Gdaňska roku 1807. Příčina je jasná. Když armáda v počtu 150 000 mužů postupovala do nepřátelské země, drobné pevnosti v týlu ji nijak neohrožovaly a všechny posádky těchto pevností dohromady nebyly dost silné, aby mohly čelit posilám a zálohám vysílaným od náhradních částí k doplnění početního stavu armády v poli. Mimoto tyto malé posádky nemohly vyčlenit silnější oddíly, které by pročesávaly terén a přerušovaly spoje nepřátelské armády. Jiné to však bylo, když postupující armády narazily na velké pevnosti s posádkou 15 000—25 000 mužů. Taková pevnost byla jádrem obrany celého kraje; mohla vyslat kterýmkoli směrem a do značné vzdálenosti silný oddíl vojska, který mohl vést polní operace a vždy měl jistotu, že bude-li napaden přesilou, může bezpečně ustoupit do pevnosti. Blokovat takovou pevnost bylo téměř stejně obtížné jako ji dobýt; proto musela být ihned dobyta.

Ve starých pevnostech Vaubanova a Cormontaignova typu byly všechny obranné prostředky soustředěny kolem hlavního valu a v hlavním příkopu. Všechny jejich klešťovité hradby, lunety, přední hradby a věžové reduty[176] byly nakupeny tak, aby tvořily jedinou obrannou linii. Jakmile protivník dosáhl vlomu do této linie, pak do ní pronikl v několika dnech, a jakmile byla jednou prolomena obranná postavení, byla dobyta i pevnost. Je jasné, že takový systém byl naprosto nevhodný pro velké pevnosti, které jedině mohly zastavit postup velkých útočníkových armád; znamenalo by to obětovat posádku, neboť po prolomení obranné linie zůstala pevnost bez obrany. Muselo se použít jiného systému, totiž systému předsunutých opevnění. První, kdo statečně zastával systém samostatných pevnůstek proti předsudkům panujícím v jeho oboru, byl francouzský generál Montalembert, učitel Carnotův; ale metoda stavby velkých pevností se samostatnými pevnůstkami tak, aby tvořily úplný obranný systém, byla vypracována a dovedena k dnešní dokonalosti v Německu, hlavně díky pruskému generálu Asterovi. Jeho dílem jsou skvělé obranné stavby v Kolíně nad Rýnem, Koblenzi, Poznani, Královci a zčásti v Mohuči, které znamenají novou éru v dějinách opevňování. Francouzi konečně uznali za nutné převzít tento systém a vybudovali obranný systém Paříže se samostatnými opevněními, výborně projektovanými i provedenými.

Systém samostatných pevnůstek si ihned vynutil nový způsob obrany. Posádky velkých pevností bylo nutno zvětšit tak, aby se nemusely omezovat jen na pasívní obranu, dokud by se nepřítel, postupující ke glacis, nedostal na dosah výpadů. Posádka 20 000 až 25 000 mužů byla dost silná, aby mohla napadnout nepřítele v jeho vlastním postavení. Pevnost a okolní prostor chráněný samostatnými pevnůstkami se staly opevněným táborem nebo základnou pro polní operace posádky, která se sama změnila v malou armádu. Dosud pasívní obrana se změnila v aktivní a dostala útočný charakter. Tato změna byla tak nutná, že když v roce 1807 Francouzi obléhali Gdaňsk, pruská posádka v počtu asi 20 000 mužů vybudovala právě takové samostatné pevnůstky, které tam do té doby nebyly; Prusové totiž ihned zjistili, že je potřebují, aby plně využili této velké posádky k opravdové obraně města. Když v roce 1813 až 1814 bránili Francouzi Gdaňsk proti spojencům, uplatnili týž princip ještě úspěšněji.

Obléhání bylo od Vaubanových dob vždy krátkodobou operací a jeho cíle bylo možno téměř jistě dosáhnout ve stanoveném počtu dní, nebylo-li přerušeno zásahem zvenčí; nyní se však stává operací, kterou ovlivňuje stejné množství náhodných okolností jako válku v otevřeném poli. Dělostřelectvo na valech ztratilo svůj prvořadý význam a do popředí se dostávalo, dokonce i při obraně pevnosti, polní dělostřelectvo. Inženýři již nevynakládali svůj um jen na opravu škod způsobených při obléhání, ale museli, stejně jako v poli, vyhledávat a opevňovat postavení přímo před pevnůstkami, kopat zákopy proti zákopům nepřítele, ohrožovat nepřátelská opevnění z boku svými protiopevněními, náhle měnit obrannou frontu a tak nutit ncpřítele, aby změnil frontu svého útoku. V obléhacích válkách, stejnč jako v poli, se stala hlavní silou pěchota, a jezdectvo se stalo nezbytnou součástí téměř každé posádky. Nebylo už možno nějak stanovit, jak dlouho bude pravděpodobně obléhání trvat, a Vaubanových pravidel pro útok na pevnost, i když si povětšině zachovala svou platnost, pokud jde o podrobnosti dělostřeleckého útoku, nelze už vůbec použít pro obléhání jako celek.

Rusové u Sevastopolu neměli čas vybudovat samostatná opevnění. Byli nuceni opevnit město starou metodou. Postavili hlavní val jako první linii obrany, což bylo v dané chvíli nanejvýš žádoucí. Za hlavním valem vybudovali druhou a třetí linii obrany, přičemž první linii stále zesilovali. Když pak postupně cítili svou převahu i v určité vzdálenosti od hlavního valu, postoupili vpřed, vystavěli Selenginskou a Volyňskou redutu a nakonec opevnění na Mamelonu a dlouhou linii střeleckých okopů, zatímco na západní frontě, kde byly rozmístěny hlavní francouzské síly, mohli vybudovat jen několik lunet těsně u hlavního příkopu a kousek před ním řadu střeleckých zákopů. A tak od chvíle, kdy Rusové opevnili Mamelon, byla východní fronta poměrně bezpečná, zatímco na západní frontě, kde taková vnější ochranná opevnění nebyla, se obléhatelé postupně přibližovali až k samému okraji hlavního příkopu. Obléhatelé museli tudíž nejdříve dobýt Mamelon, aby se jejich pravý útok mohl přiblížit k baště na Malachovské mohyle, která zde zaujímá dominující a rozhodující postavení. Ale zatímco Mamelon bránil Malachovskou mohylu, byl sám bráněn všemi opevněními ve svém týlu. Jaká to byla obrana, to se ukázalo při druhém bombardování, kdy se Canrobert ani neodvážil na MameIon vážně zaútočit. I teď měli Francouzi při dobývání tohoto opevnění nepochybně velmi těžké ztráty.

Zatímco spojenci obnovili palbu a generál Pélissier bez ohledu na životy svých vojáků rázně využívá každé příznivé příležitosti, aby rozrušil obranu města, operacc na řece Černé se zcela zastavily. Tento postup umožňuje udělat si ihned představu o Pélissierově charakteru a potvrzuje jeho dřívější pověst houževnatého, umíněného a bezohledného člověka. Měl na vybranou: buď vytáhnout do pole, obklíčit Sevastopol také ze Severní strany a potom znovu zahájit obléhání s dvojnásobným úsilím a se čtyřnásobnou nadějí na rychlý úspěch, anebo pokračovat v chybné taktice minulých osmi měsíců, tj. umíněně se upnout na Jižní stranu, nenechat tam kámen na kameni a vytlačit Rusy z pevnosti, kterou nakonec spojenci nebudou moci pro palbu baterií ze Severní strany obsadit, i když zlomí její odpor.

Když došly zprávy, že Pélissier byl jmenován velitelem a že spojenci dostali velké posily, nenašel se na světě jediný rozumný vojenský odborník, který by byl neočekával, že Pélissier zvolí první možnost. Zejména když do Balaklavy dorazil Ömer paša s 25 000 tureckých vojáků, nebylo už pochyby, že spojenci jsou dost silní, aby mohli pokračovat v obléhání, poslat 15 000 mužů do Kerče a přitom ještě zahájit polní operace s větším počtem mužů, než mohli proti nim postavit Rusové. Proč to neučinili? Mají stále ještě nedostatek dopravních prostředků? Nevěří, že jsou s to v krymském tažení pokračovat? Nevíme. Jedno je však jisté: nemá-li Pélissier velmi pádný důvod nepodnikat polní tažení, pak sleduje nynější naprosto nesprávný kurs jen z pouhé umíněnosti a svévole. Vždyť při stejných ztrátách, jimž nyní vystavuje svou armádu ve stálých ztečích, by mohl v poli dosáhnout mnohem významnějších výsledků a jeho akce by měly daleko rozhodnější účinek. Dobývat Jižní stranu, aniž aspoň obklíčil Severní stranu, která ji naprosto ovládá, znamená postupovat v příkrém rozporu se všemi pravidly vedení války, a bude-li v tom pokračovat, může velkou armádu, které velí, dokonce zničit.

Připišme však novému veliteli k dobru všechny nevyjasněné okolnosti. Je možné, že boje na levém útoku byly nevyhnutelné a že si je vynutily ruské protizákopy. Snad bylo i nutné donutit Rusy, aby se omezili na původní linie, a přesvědčit je několika tvrdými, drtivými údery o přesile obléhatelů dříve, než se spojenci budou moci odvážit rozdělit armádu na obléhací a na polní sbor. Ale připustíme-li i tuto možnost, musíme nyní říci, že tak už to dál nepůjde a že jakýkoli další vážný pokus zaútočit na jádro pevnosti bude holý nesmysl, jestliže se spojenci napřed nevypořádají se silou ruské polní armády a nepoužijí k tomu všeho vojska, které mohou pro tento účel uvolnit.



Napsal B. Engels kolem 12. června 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4429 29. června 1855
a v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 273 z 15. června 1855
  Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Jižní zátoky. (Pozn. red.)

b Jde o Kamčatskou lunetu. (Pozn. red.)


174 Marx napsal s malými redakčními úpravami zkrácenou variantu tohoto Engelsova článku a „Neue Oder-Zeitung“ ji otiskla 15. června 1855 pod názvem „Kritik der Krimischen Unternehmungen“ [„Kritika válečných akcí na Krymu“]. První odstavec článku v „New-York Daily Tribune“ přidala redakce.

175 Engels míní svůj článek „Obléhání Sevastopolu“, jehož německá varianta (s názvem „Událost z 23. března“) je zde.

176 Pevnosti staršího typu měly tzv. klešťovitou trasu (tracé tenaillé). Při této soustavě navazovaly na sebe jednotlivé úseky hlavního valu v ostrém úhlu, takže celá pevnost měla podobu mnohocípé hvězdy. Opevnění bylo často zdvojováno přední hradbou nebo valem (contre-garde). Pevnostní systém zesilovaly lunety (tj. polokruhová, z týlu otevřená opevnění), obranné věže a reduty (mnohoúhelníková uzavřená opevnění, někdy budovaná jako věže).

Protože tento systém byl velmi nedokonalý, začaly se později budovat pevnosti s trasou baštovanou, kde každou frontu pevnosti chránily na bocích bašty. Rovný úsek hradeb mezi baštami, tzv. kurtina, byl chráněn zpravidla lunetami umístěnými v předpolí. Celá pevnost byla pak obklopena systémem samostatných pevnůstek, které byly sice vyčleněny mimo obvod hlavní pevnosti, ale byly součástí obranného systému pevnosti.