Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Napoleonovy válečné plány


Francouzská vláda považovala opět za vhodné oznámit světu na stránkách pařížského listu „Constitutionnel“[177] způsob, jak má být vedena válka v příštích několika měsících. Tato expozé se nyní nejen dostávají do módy, ale pravidelně se opakují, a i když občas jedno druhému odporuje, dávají zatím celkem dobrou představu, jak příznivé vyhlídky má teď francouzská vláda. Dohromady tvoří tato expozé sbírku všech možných plánů Ludvíka Bonaparta na tažení proti Rusku a jako taková zasluhují určitou pozornost, neboť se dotýkají osudu druhého císařství a možnosti francouzského národního obrození.

Tak se zdá, že k žádné „grande guerre“[a] s 500 000 Rakušany a 100 000 Francouzi na Visle a Dněpru nedojde. Rovněž nedojde ke všeobecnému povstání oněch „utlačených národností“, které stále vzhlížejí k Západu. Neobjeví se maďarská, italská a polská armáda na magické zvolání muže, který svrhl římskou republiku[178]. To všechno patří minulosti. Rakousko svou povinnost vůči Západu splnilo. Stejně tak i Prusko a celý ostatní svět. Všichni jsou navzájem spokojeni. Tato válka vůbec není velkou válkou. Není jí souzeno, aby obnovila slávu dávných bojů Francouzů proti Rusům, i když to Pélissier v jedné své depeši náhodou říká. Francouzská vojska nejsou posílána na Krym, aby tam sklízela slávu. Jsou tam prostě proto, aby vykonávala policejní službu. Otázka, kterou je třeba řešit, je pouze místního významu — svrchovanost na Černém moři — a bude také přímo na místě vyřešena. Bylo by pošetilé válku rozšiřovat. „Uctivě, ale tvrdě“ potlačí spojenci každý ruský odpor na Černém moři a jeho pobřeží, a až se tak stane, proč by potom oni nebo Rusko nebo všichni společně neuzavřeli mír.

Tak byl odsunut stranou další bonapartistický sebeklam. Sny o francouzských hranicích na Rýně, sny o získání Belgie a Savojska se rozplynuly a byly vystřídány neobvykle střízlivou skromností. Nebojujeme proto, abychom vrátili Francii to postavení v Evropě, jaké jí patří. Kdepak. Nebojujeme dokonce ani za civilizaci, jak jsme ještě před krátkou dobou říkávali. Jsme příliš skromní, než abychom si činili nárok na něco tak velkého. Bojujeme pouze o výklad třetího bodu vídeňského protokolu! Tak nyní mluví Jeho císařské Veličenstvo Napoleon III., z milosti armády a ze shovívavosti Evropy císař Francouzů.

A co to všechno znamená? Říkají nám, že se válčí jen pro otázky zcela místního významu a že válka může být úspěšně ukončena čistě místními prostředky. Stačí, když vezmete Rusku faktickou svrchovanost na Černém moři, a cíle války bude dosaženo. Jakmile se jednou stanete pány Černého moře a jeho pobřeží, držte, co jste dobyli, a Rusko velmi brzy ustoupí. To je nejnovější z mnoha plánů tažení, které vydal hlavní stan v Paříži. Podíváme se na něj poněkud blíže.

Vezměme současný stav věcí. Celé pobřeží od Cařihradu až k Dunaji na jedné straně a celé čerkeské pobřeží, Anapa, Kerč, Balaklava a Jevpatorija na straně druhé, bylo Rusům vyrváno. Zatím se ještě drží jen Kaffa a Sevastopol; Kaffa je však silně tísněna a Sevastopol má takovou polohu, že jakmile bude vážně ohrožen, bude nutné se ho vzdát. To není všechno. Spojenecké flotily brázdí vody vnitrozemského Azovského moře; jejich lehké lodě pronikají až k Taganrogu a napadají každé důležité místo. Lze říci, že Rusům nezůstal ani kousek pobřeží, až na pruh od Perekopu po Dunaj, čili asi patnáctina toho, co jim na tomto pobřeží patřilo. Předpokládejme dokonce, že Kaffa a Sevastopol padly a že Krym je v rukou spojenců. Co potom? Rusko už hlasitě prohlásilo, že za takové situace mír neuzavře. Byl by to nerozum, kdyby jej uzavíralo. Znamenalo by to vzdát bitvu jen proto, že byl odražen předvoj, a to ve chvíli, kdy na bojiště přicházejí hlavní síly. Co tedy mohou spojenci dělat, když za nesmírnou cenu získají tyto výhody?

Říká se nám, že mohou zničit Oděsu, Cherson, Nikolajev, mohou dokonce vylodit v Oděse velkou armádu, opevnit se tam tak, aby se mohli udržet proti jakémukoli počtu Rusů a pak jednat podle okolností. Mimoto mohou vyslat vojsko na Kavkaz a zničit téměř celou ruskou armádu, která pod velením generála Muravjeva hájí Gruzii a ostatní území v Zakavkazsku. Ale předpokládejme, že se to všechno stane; a znovu se ptáme, co potom, jestliže Rusko i za těchto okolností odmítne uzavřít mír, což jistě učiní. Nelze zapomínat, že Rusko není ve stejném postavení jako Francie nebo Anglie. Anglie si může dovolit uzavřít nečestný mír. Vždyť jakmile bude mít John Bull dost vzrušení a válečných daní, bude se jen třást, aby se dostal z kaše, a nechá své drahé spojence, aby se o sebe postarali sami. Skutečná moc Anglie a zdroj její síly je někde jinde. Ludvik Bonaparte se také může dostat do situace, kdy neslavný mír bude pro něj přijatelnější než válka na život a na smrt, neboť nesmíme zapomínat, že když se takový dobrodruh ocitne v beznadějném postavení, převáží u něho možnost prodloužit svou vládu o dalších šest měsíců nad všemi ostatními ohledy. Je jisté, že v rozhodujícím okamžiku budou Turecko a Sardinie se svými nepatrnými zdroji ponechány samy sobě. Tolik je aspoň jisté. Ale Rusko, podobně jako starý Řím, nemůže uzavřít mír, dokud je nepřítel na jeho území. Rusko neuzavřelo v posledních sto padesáti letech mír, jímž by ztrácelo nějaké území. Dokonce i tylžským mírem[179] zvětšilo své území, a tento mír byl uzavřen, ještě než na ruskou půdu vstoupil jediný Francouz. Uzavřít mír v době, kdy na ruské půdě operuje velká armáda, mír, který by znamenal ztrátu území nebo alespoň omezení carovy svrchovanosti v jeho državách, to by rázem porušilo stopadesátiletou tradici. Car, který právě nastoupil na trůn, kterého lid ještě nezná a jehož počínání bedlivě sleduje mocná národní strana, nemůže na takový krok ani pomyslet. Takový mír nemůže být uzavřen, dokud Rusko nevyužije všech svých ofenzívních, a především defenzívních zdrojů a dokud se neukáže, že tyto zdroje jsou vyčerpány. Ten den nepochybně přijde, a Rusko bude donuceno hledět si svých vlastních záležitostí, ale donutí je k tomu jiní nepřátelé, než jsou Ludvík Bonaparte a Palmerston, a mnohem rozhodnější boje, než jsou „lokální“ trestní výpravy do jeho černomořských držav. Předpokládejme však, že Krym je dobyt a že jej obsadí padesátitisícová spojenecká posádka, že Kavkaz a všechny državy na jihu jsou očištěny od Rusů, že spojenecká armáda drží Rusy v šachu na Kubáni a Těreku, že Oděsa je dobyta a proměněna v opevněný tábor s posádkou řekněme 100 000 anglo-francouzských vojáků a že spojenci zničili nebo obsadili Nikolajev, Cherson a Izmail. Předpokládejme dokonce, že vedle těchto „lokálních“ úspěchů může být něčeho vážnějšího dosaženo v Baltském moři, i když na základě informací, které máme, lze těžko říci, co by to mohlo být. Co potom?

Omezí se spojenci na to, že budou držet svá postavení a vyčerpávat ruské síly? Jejich vojáci na Krymu a na Kavkaze budou koseni nemocemi rychleji, než je bude možno nahradit. Jejich hlavní armáda, řekněme u Oděsy, bude muset být zásobována loďstvem, neboť půda na sto mil kolem Oděsy nic nerodí. Ruská armáda, obklopená kozáckými hlídkami, které nejsou nikde tak užitečné jako ve stepích, bude spojence znepokojovat, kdykoli se objeví mimo opevněný tábor, a možná že někde v sousedství města zaujme stálé postavení. Za takových okolností nebude možné přimět Rusy k boji; vždy budou mít velkou výhodu v tom, že mohou spojence lákat za sebou do nitra země. Na každý spojenecký postup odpovědí pomalým ústupem. Velkou armádu však nelze dlouho držet v opevněném táboře a ničím ji nezaměstnat. Rostoucí projevy nekázně a demoralizace by spojence donutily k nějakým rozhodujícím akcím. Také nemoci způsobí, že pro ně bude tato půda příliš horká. Zkrátka, obsadit hlavní body na pobřeží a čekat, až Rusové budou považovat za nutné se vzdát, je hra, která nikdy nevyjde. Je pravděpodobnost tří ku jedné, že spojenci se unaví první a že hroby jejich vojáků na pobřeží Černého moře půjdou brzy do stovek a tisíců.

I z vojenského hlediska by to byla chyba. K ovládnutí pobřeží nestačí obsadit jeho hlavní body. Pobřeží lze ovládnout jedině tím, že se ovládne vnitrozemí. Jak jsme viděli, právě to, že se spojenci usadili na pobřeží jižního Ruska, je nutí postupovat do vnitrozemí, a zde počínají těžkosti. Až k hranicím Podolské, Kyjevské, Poltavské a Charkovské gubernie se táhne téměř neobdělávaná step, velmi chudá na vodu, na níž neroste nic než tráva a po letních vedrech ani ta ne. Předpokládejme, že Oděsa, Nikolajev a Cherson se stanou operačními základnami, ale kde bude cíl, na nějž by spojenci mohli zaměřit své úsilí? Je tam jen několik měst, jedno od druhého velmi vzdálené, a žádné z nich není tak významné, že by jeho obsazení mělo pro operace rozhodující význam. Nejbližším rozhodujícím místem je Moskva, a ta je vzdálena 700 mil! Na Moskvu by muselo pochodovat pět set tisíc mužů, a kde je vzít? Situace je taková, že povede-li se „lokální válka“ tímto způsobem, nemůže nikdy přinést rozhodující výsledek; vyzýváme proto Ludvíka Bonaparta, aby s celou svou bujnou strategickou fantazií vynašel jinou cestu.

Všechny tyto plány ovšem předpokládají nejen přísnou neutralitu, ale i morální podporu Rakouska. A na čí straně stojí v současné době tato mocnost? Rakousko a Prusko v roce 1854 prohlásily, že budou považovat postup ruské armády na Balkán za casus belli[b] proti Rusku.[180] Kde je záruka, že v roce 1856 nebudou považovat francouzský pochod na Moskvu nebo dokonce na Charkov za důvod k válce proti západním mocnostem? Nesmíme zapomínat, že každá armáda, která proniká od Černého moře do vnitrozemí Ruska, odkrývá své boky Rakousku právě tak jako ruská armáda, která postupuje od Dunaje do Turecka; v určité vzdálenosti tudíž závisí její spojení s operační základnou, to jest sama její existence, na milosti Rakouska. Aby Rakousko zatím nepodnikalo žádné akce, bude muset být podplaceno tím, že rakouským vojskům bude vydána Besarábie. Jakmile se Rakousko jednou dostane na Dněstr, jeho armáda ovládne Oděsu tak dokonale, jako by v městě byla rakouská posádka. Může se za této situace spojenecká armáda odvážit ztřeštěného pokusu pronásledovat Rusy do vnitrozemí? Nesmysl! Připomeňme si však, že tento nesmysl je logickým důsledkem nejnovějšího Bonapartova plánu „lokální války“.

První plán tažení byla „grande guerre“ ve spojenectví s Rakouskem. Podle tohoto plánu by se francouzská armáda octla v téže početní podřízenosti a skutečné závislosti na rakouské armádě, jako je nyní anglická armáda vůči armádě francouzské. Tento plán by byl dal Rusku revoluční iniciativu. Ludvík Bonaparte nemohl učinit jedno ani druhé. Rakousko odmítlo účastnit se války, a tím plán padl. Druhý plán předvídal „válku národností“. Byl by vyvolal bouři mezi Němci, Italy a Maďary na jedné straně a povstání Slovanů na druhé straně, což by ihned zpětně působilo ve Francii a smetlo by Bonapartovu Lower Empire[181] v kratší době, než jakou potřeboval, aby ji vytvořil. Falešný „železný muž“, který se vydává za Napoleona, se zhrozil. Třetí a nejskromnější ze všech plánů je plán „lokální války pro lokální cíle“. Jeho nesmyslnost přímo bije do očí. Opět se musíme ptát: co dál? Přece jen je mnohem snazší stát se francouzským císařem, když jsou pro to příznivé podmínky, než jako císař jednat, i když Jeho Veličenstvo dlouhým cvikem před zrcadlem dokonale zvládlo celou teatrální stránku této úlohy.



Napsal B. Engels kolem 15. června 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4431 z 2. července 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „velké válce“. (Pozn. red.)

b — důvod k válce. (Pozn. red.)


177Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815—1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, seskupené kolem Thierse; po státním převratu 2. prosince 1851 bonapartistický list.

178 Jde tu o pád římské republiky a obnovení světské moci papežovy v červenci 1849 v důsledku intervence, k níž došlo z rozhodnutí francouzské vlády. Ludvík Bonaparte byl jako president francouzské republiky jedním z organizátorů intervence.

179 Tylžský mír — mírové smlouvy uzavřené 7. a 9. července 1807 mezi napoleonskou Francií a členy čtvrté protifrancouzské koalice, Ruskem a Pruskem, které byly ve válce poraženy. Pro Prusko byly mírové podmínky velmi těžké, ztratilo značnou část svého území (mimo jiné všechna území na západ od Labe). Rusko neztratilo žádné území, naopak získalo kraj kolem Bialystoku, který mu postoupilo Prusko. Alexandr I. musel však uznat francouzské výboje v Německu, územní změny, které tam Napoleon provedl, a Napoleonovu svrchovanost nad Jónskými ostrovy; dále byl nucen souhlasit s vytvořením vévodství varšavského, které se stalo francouzským nástupištěm na hranicích Ruska, a připojit se k blokádě Anglie (takzvané kontinentální blokádě).

180 Míní se smlouva o spojenectví mezi Rakouskem a Pruskem z 20. dubna 1854, kterou se oba státy zavázaly společně vystoupit proti Rusku v případě, že odmítne evakuovat podunajská knížectví nebo že ruská vojska budou dále postupovat na Balkán.

181 Lower Empire (z francouzského Bas-Empire) [Dolní říše] se v historické literatuře nazývala byzantská říše; tento název se vžil jako označení pro upadající a rozkládající se stát; zde myšlena Francie Ludvíka Bonaparta.