Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Evropské armády[234]





Článek první
    I. Francouzská armáda
    II. Anglická armáda
    III. Rakouská armáda


Napsal B. Engels
od konce června do září 1855
Otištěno v časopise „Putnamʼs Monthly“,
čís. 32, 33 a 36; srpen, září a prosinec 1855
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny




Článek první

Válka, která zuří na březích Černého moře už dva roky, vyvolala neobyčejný zájem o dva milióny vojáků, které vydržuje Evropa i v dobách míru a jejichž počet má možná co nejdříve vzrůst na dvojnásobek; a bude-li válka pokračovat, což je téměř jisté, pak tyto čtyři milióny spatříme bojovat na válčišti prostírajícím se od moře k moři přes celou šíři evropského kontinentu.

Naše čtenáře bude proto jistě zajímat nejen popis těch armád, které se již východního konfliktu účastní, ale i ostatních důležitějších evropských armád, a to tím spíše, že na této straně Atlantiku se dosud naštěstí nikdy neobjevilo vojsko, které by se svou velikostí podobalo byť i jen druhořadým evropským armádám. Proto také je zdejší laické veřejnosti organizace takových těles známa jen velmi mlhavě.

Dnes už minuly doby, kdy každá mocnost žárlivě střežila svou armádu a obklopovala ji rouškou tajemství. Kupodivu i v zemích, které jsou nejvíc proti zveřejňování a kde dodnes všechny resorty civilní správy zůstávají zahaleny do tmy, jak to vyžaduje absolutismus, zná veřejnost dokonale organizaci armády. Vydávají se armádní seznamy, v nichž se uvádí nejen rozdělení ozbrojených sil na sbory, divize, brigády, pluky, prapory a eskadrony, nýbrž i rozmístění těchto jednotek a počet a jména důstojníků, kteří jim velí. Kdykoli se konají velké vojenské přehlídky, nejenže se jich cizí důstojníci smějí zúčastnit, nýbrž jsou dokonce zváni. Žádají se jejich kritické připomínky, vyměňují se poznatky, vážně se diskutuje o odlišných institucích a prostředcích každé armády. Tak se tu dosahuje publicity, která nápadně kontrastuje s mnoha jinými rysy téhož režimu. Evropská ministerstva války uchovávají skutečně v tajnosti nanejvýš několik předpisů chemických sloučenin, například na výrobu raket a roznětek. Ale i na ty se buď velmi rychle přijde, nebo je předstihnou nové vynálezy. Tak bylo například složení britské Congrevovy rakety předstiženo válečnou raketou Haleovou, zavedenou nejprve v americké, a nyní již i v britské armádě.

Tato publicita vede v době míru k tomu, že různá ministerstva války v civilizovaném světě tvoří jakýsi velký vojenský výbor, který má za úkol posuzovat hodnotu všech navrhovaných novinek a umožnit každému ze svých členů těžit ze zkušeností všech ostatních. Tak se stalo, že uspořádání, organizace a zásady využívání sil téměř všech evropských armád jsou téměř stejné a že v tomto smyslu je lze všechny pokládat za zhruba stejně dobré. Ale národní charakter, historické tradice a především různý stupeň civilizace způsobují mnoho odlišností a určují silné i slabé stránky každé armády. Za určitých podmínek mohou být Francouz i Maďar, Angličan i Ital, Rus i Němec stejně dobří a schopní vojáci. Ale přestože systém výcviku je týž a přestože zdánlivě vyrovnává všechny rozdíly, každý bude dobrý svým způsobem, neboť má jiné vlastnosti než jeho soupeř.

To nás přivádí k otázce, o níž se až příliš rádi přou vojenští patrioti různých národností: Kteří vojáci jsou nejlepší? Je samozřejmé, že každý národ je žárlivě hrdý na vlastní slávu, a široká veřejnost, živená povídačkami, v nichž se nedostatek kritické přesnosti hojně vynahrazuje silným patriotickým zabarvením, se pak domnívá, že jeden vlastní pluk to vždycky dokáže „natřít“ dvěma nebo třem plukům kteréhokoli jiného národa. Historie vojenství jako věda, které jde především o správné hodnocení faktů, je ještě příliš mladá a může se zatím chlubit jen velmi nepočetnou literaturou. Je už ale ustáleným vědním oborem a den za dnem se stále víc zbavuje jako nepotřebného haraburdí nestydatého a hloupého chvastounství, jímž se příliš dlouho vyznačovala díla, která si říkala historická jen proto, že se zabývala zkreslováním všech fakt, jež uváděla. Minuly už doby, kdy se při psaní dějin nějaké války dalo v ní tak říkajíc na vlastní pěst pokračovat a zasypávat včerejšího nepřítele z bezpečí kanonádou špíny, když mírová smlouva nedovolovala bombardovat ho železem. A i když zbývá v historii vojenství vyřešit ještě mnoho podružnějších otázek, může se bezesporu každý civilizovaný národ pochlubit tím, že v té či oné době dal světu nejlepší vojáky. Němečtí lancknechti pozdního středověku a švýcarští vojáci šestnáctého století byli po jistou dobu právě tak neporazitelní jako výteční vojáci španělští, kteří převzali po nich označení „nejlepší pěchota na světě“. Po jistou dobu soupeřili pak o tento čestný titul Francouzi Ludvíka XIV. a Rakušané prince Eugena, až Prusové Bedřicha Velikého vyřešili spor tím, že je obojí porazili. Jejich sláva však byla rozbita napadrť jediným úderem u Jeny a Francouzi se opět stali všeobecně uznávanými nejlepšími vojáky v Evropě. Nemohli však zároveň zabránit tomu, aby je za určitých okolností a v určitých fázích boje nepředstihli ve Španělsku Angličané. Legie, které vedl Napoleon roku 1805 z boulogneského tábora ke Slavkovu[235], byly nesporně nejlepším vojskem své doby. Wellington jistě dobře věděl, co říká, když ke konci války na Pyrenejském poloostrově[236] nazval své vojáky „armádou, s níž by mohl jít všude a dokázat všechno“. A přesto porazili u New Orleansu[237] výkvět této britské armády ze Španělska prostí domobranci a dobrovolníci bez patřičného výcviku a organizace.

Zkušenost všech minulých tažení vede tedy k témuž závěru a potvrdí nám jej i každý zdravě myslící, předsudky nezatížený starý voják: Vojenské kvality — statečnost a bojeschopnost — jsou vcelku velmi rovnoměrně rozděleny mezi všechny národy světa. Vojáci různých národností se liší ani ne tak stupněm vojenských schopností, jako jejich specifickými zvláštnostmi. Při tom, jak jsou dnes vojenské záležitosti veřejné, může některá armáda dočasně získat vrch nad svými soupeři pouze tím, že se bude neustále snažit uplatňovat nové myšlenky, zdokonalení a vynalézavost ve všech vojenských institucích a při využívání zdrojů země, a že bude rozvíjet ty vojenské vlastnosti, které jsou pro daný národ specifické. Je tedy na první pohled zřejmé, jakou výhodou je z vojenského hlediska pro některou zemi to, dosáhne-li vyššího stupně civilizace než její zaostalejší sousedé. Jako příklad můžeme uvést ruskou armádu, která, přestože se vyznačuje mnoha výbornými vojenskými vlastnostmi, nebyla nikdy s to předčít žádnou armádu civilizované Evropy. Při stejných vyhlídkách se Rusové vždycky bili jako lvi, avšak — alespoň až do této války — mohli počítat s jistou porážkou, ať byli jejich soupeři Francouzi, Prusové, Poláci nebo Angličané.

Než přejdeme k rozboru jednotlivých armád, je třeba učinit několik všeobecných poznámek, které se týkají jich všech.

Armáda, zvláště armáda veliká, která má tři sta až pět set tisíc vojáků, ba i více, s nutným dělením na pododdělení, na různé druhy vojsk a s velkými nároky na lidi, materiál i organizační dovednost, je tak složitým organismem, že se neobejde bez nejvyššího možného zjednodušení. Armáda se dělí na tolik rozmanitých částí, které jsou nutné, že se zdá nemožné tuto rozmanitost ještě dál uměle a nesmyslně zvětšovat. Ale zvyk a duch okázalosti a parádivosti, kletba všech starých armád, neuvěřitelně zkomplikovaly organizaci téměř všech evropských armád.

Rozdíly ve výšce, síle a temperamentu, jak je v každé zemi nalezneme u mužů i u koní, způsobují, že je nutno dělit pěchotu i jezdectvo na lehké a těžké. Kdyby se někdo pokusil toto dělení úplně setřít, znamenalo by to sloučit dohromady lidi, kteří mají přirozeně opačné vojenské vlastnosti, tím tyto vlastnosti do určité míry neutralizovat a snížit bojeschopnost celku. Oba druhy vojska se proto přirozeně dělí na dvě složky, z nichž jedna zahrnuje těžší a méně obratné muže (i koně), určené především pro velký rozhodný útok a pro boj v semknutém šiku, druhá muže lehčí, pohyblivější, zvlášť vhodné pro boj jednotlivců, pro službu v předních strážích a v předvoji, pro rychlý manévr a podobně. Toto dělení je plně oprávněné. Kromě tohoto přirozeného členění se však téměř v každé armádě jednotlivé druhy vojsk dělí na další skupiny, jež se od sebe liší jen prapodivnými rozdíly v uniformě a jejichž existence se teoreticky zdůvodňuje vyumělkovanými důvody, neustále vyvracenými zkušeností a praxí.

Tak v každé evropské armádě existuje sbor nazývaný garda. Činí si nárok na to, že je elitou armády, ale ve skutečnosti je to jen sbírka největších hromotluků, jaké jen lze vůbec sehnat. V tomto ohledu zvláště vynikají garda ruská a anglická. Neexistuje však žádný důkaz, že by v některé z těchto armád garda předčila statečností nebo bojeschopností ostatní pluky. Napoleonova stará garda měla úplně jiný charakter. Byla skutečnou elitou armády a při jejím vytváření vůbec nerozhodovaly tělesné rozměry. Avšak i tato garda oslabovala ostatní armádu, neboť pohlcovala její nejlepší síly, a ohledy na takový útvar, nemající sobě rovný, vedly Napoleona někdy k chybám; například u Borodina[238] nezasadil v rozhodující chvíli gardu do boje, a tím propásl možnost zmařit Rusům spořádaný ústup. Kromě císařské gardy mají Francouzi jakousi elitu v každém praporu; jsou to dvě roty — rota granátníků a rota voltižérů[a]. Tím se však zcela zbytečně komplikuje taktická činnost .praporu. I jiné národy mají podobné sbory. Všechny tyto vybrané jednotky se liší od ostatních nejen zvláštní organizací a zvláštní uniformou, nýbrž i vyšším žoldem. Tvrdí se, že tento systém podněcuje ctižádost prostého vojáka, zvláště u vznětlivých národů, jako jsou Francouzi a Italové. Stejného a snad ještě lepšího výsledku by se však dosáhlo, kdyby vojáci, kteří si takové vyznamenání zaslouží, zůstali dál u svých setnin a nepoužívalo se jich jako záminky k narušení taktické jednoty a souhry praporu.

Ještě nápadnější je nesmyslnost uspořádání jezdectva. Zde se rozdíl mezi lehkým a těžkým koněm stal záminkou pro další dělení všeho druhu — na kyrysníky, dragouny, karabiníky, hulány, myslivce, husary a tak dále. Každé takové dělení je nejen neužitečné, nýbrž prostě nesmyslné, neboť způsobuje zbytečné komplikace. Husary a hulány převzaly ostatní armády od Maďarů a Poláků. Ale v Uhrách a v Polsku má tento druh vojska své oprávnění, protože husaři a huláni tu byli národním vojskem a jejich uniforma byla národním krojem. Napodobovat tyto zvláštnosti v jiné zemi, kde chybí národní duch, z něhož se zrodily, je přinejmenším směšné. Právem mohl roku 1814 maďarský husar odpovědět husaru ruskému, když ho oslovil „kamaráde“: „Žádný kamarád — já jsem husar, a ty šašek!“ („Nix Kamerad — ich Husar, du Hanswurst!“) Jiným takovým směšným zřízením jsou téměř ve všech armádách kyrysníci. Tíha kyrysu (francouzský kyrys váží dvacet dvě libry) ve skutečnosti zbavuje je i jejich koně schopnosti bojovat a kyrys je přitom nechrání proti střele z pušky ani na vzdálenost sto padesáti yardů! Téměř všechny evropské armády už kyrys odložily, když Napoleonova záliba pro okázalost a monarchické tradice způsobila, že byl znovu zaveden ve Francii, a Napoleonova příkladu brzy následovaly všechny evropské národy.

Kromě malé armády americké je sardinská armáda jediná z armád civilizovaných národů, kde se jezdectvo dělí pouze na lehké a těžké bez jakéhokoli dalšího dělení a kde byl kyrys zcela odstraněn.

U polního dělostřelectva všech armád působí velké komplikace různost ráží. Teoreticky je tato rozmanitost největší u Angličanů, kteří mají osm ráží a dvanáct různých typů děl. V praxi jim však obrovské zásoby materiálu umožňují dělostřelectvo velmi zjednodušit. Například na Krymu používají téměř výhradně devítilibernich děl a čtyřiadvacetiliberních houfnic. Francouzi zavedli v posledních několika letech největší možné zjednodušení tím, že nahradili čtyři ráže ráží jedinou, lehkou dvanáctilibcrní houfnicí, o které ještě budeme mluvit na patřičném místě. Ve většině ostatních armád se dosud používá tří až čtyř ráží, nemluvě o rozmanitosti lafet, muničních vozů, kol apod.

Technické jednotky různých armád, ženijní vojsko atd., k nimž můžeme přiřadit i štáb, jsou ve všech armádách organizovány dost podobně. Výjimku tvoří britská armáda, v níž k její velké škodě štáb netvoří vůbec zvláštní útvar. Jiné menší rozdíly uvedeme na příslušném místě.

Začínáme armádou, jejíž organizace, kterou dostala za revoluce a za Napoleona, byla od začátku našeho století jakýmsi vzorem pro všechny evropské armády.

I. Francouzská armáda

Při vypuknutí nynější války měla Francie sto řadových pěších pluků (76. až 100. pluk se až donedávna nazývaly „lehká pěchota“, výcvikem a organizací se však nijak nelišily od řadových pluků). Každý pluk má tři prapory: dva polní a třetí záložní. Tento třetí prapor se však za války dá velmi rychle zorganizovat pro polní službu a funkci náhradní součásti převezme čtvrtý prapor, vytvořený ze zvláštních náhradních rot, které jsou u všech tří praporů. Tak tomu bylo za napoleonských válek, kdy se vytvářely dokonce páté, ba někdy i šesté prapory. Dnes však má pluk jen tři prapory. Každý prapor má osm řadových rot (rotu granátníků, rotu voltižérů a šest základních rot), každá rota ve válečném počtu má tři důstojníky a sto patnáct poddůstojníků a vojáků. Francouzský řadový prapor ve válečném počtu má tedy asi 960 mužů, z nichž je jedna osmina (rota voltižérů) zvlášť určena k tomu, aby sloužila jako lehká pěchota.

Zvláštní sbory určené pro činnost lehké pěchoty jsou pěší myslivci [chasseurs-à-pied] a africké sbory. Před válkou bylo jen deset praporů myslivců, ale roku 1853 byl tento počet zvýšen na dvacet, takže téměř každá pěší divize (čtyři pluky) může do své sestavy dostat prapor myslivců. Tyto prapory mají po deseti rotách, čili téměř 1300 mužů. Vojsko určené speciálně pro službu v Africe má toto složení: tři pluky, tj. devět praporů zuávů, dva pluky, tj. šest praporů cizinecké legie, šest praporů lehké pěchoty (z toho tři prapory domorodých střelců), celkem jedenadvacet praporů, čili asi 22 000 mužů.

Jezdectvo se dělí na čtyři různé části:

1. Těžké jezdectvo čili jezdectvo zálohy: 12 pluků; z toho 2 pluky karabiníků (kyrysníci ozbrojení puškami), 10 pluků kyrysníků = 72 eskadron.
2. Řadové jezdectvo: 20 pluků; z toho 12 pluků dragounů, 8 pluků hulánů = 120 eskadron.
3. Lehké jezdectvo: 21 pluků; z toho 12 pluků jízdních myslivců [chasseurs-à-cheval], 9 pluků husarů = 126 eskadron.
4. Africké lehké jezdectvo: 7 pluků; z toho 4 pluky afrických střelců [Chasseurs dʼAfrique], 3 pluky spahiů = 42 eskadron.

Ve válečném počtu má eskadrona jezdectva zálohy nebo řadového jezdectva 190 mužů, eskadrona lehkého jezdectva 200 mužů. V době míru se však stěží najdou čtyři eskadrony, které by měly 120 plně vystrojených mužů, a tak se při každé mobilizaci armády musí povolat z dovolené velký počet mužů a je třeba najít pro ně koně. V zemi tak chudé na koně, jako je Francie, to vždy znamená nutnost značného dovozu z ciziny.

Dělostřelectvo má po nedávné reorganizaci sedmnáct pluků: pět pluků pěšího dělostřelectva pro posádkovou službu a pro obléhání, sedm pluků řadového dělostřelectva (přidělovaných pěším divizím), čtyři pluky jízdního dělostřelectva a pluk pontonýrů. Zdá se, že se pěší dělostřelectvo zasazuje do akcí v poli jen v případě krajní nutnosti. Lafety a kolesny jsou u řadového dělostřelectva konstruovány tak, že se za rychlého přesunu dělostřelci na nich vezou. Jízdní dělostřelectvo je organizováno stejně jako v jiných armádách. Řadové a jízdní dělostřelectvo má celkem sto třicet sedm baterií po šesti dělech, a jako zálohu lze k nim přičíst šedesát baterií pěšího dělostřelectva; celkem je to 1182 děl. Kromě toho patří k dělostřelectvu ještě třináct rot řemeslníků.

Speciální složky armády zahrnují: generální štáb s 560 důstojníky; štáby pevností, dělostřelectva a ženijního vojska — celkem asi 1200 důstojníků; tři pluky sapérů a minérů; pět eskadron soumarů; pět eskadron vozatajstva; 1187 důstojníků zdravotnické služby atd. Celkový početní stav armády je takovýto:

Pěchota
Řadová, 300 praporů a 300 náhradních rot 335 000 mužů
Myslivci,   20 praporů 26 000 mužů
Africké jednotky,   21 praporů 22 000 mužů
  ———————————————
  Celkem 383 000 mužů

Jezdectvo
Jezdectvo zálohy,   72 eskadron a 12 náhradních eskadron 16 300 mužů
Řadové, 120 eskadron a 20 náhradních eskadron 28 400 mužů
Lehké, 126 eskadron a 21 náhradních eskadron 31 300 mužů
Africké,   42 eskadron 10 000 mužů
  ———————————————
  Celkem 86 000 mužů

Dělostřelectvo a speciální sbory
  1200 děl a                     70 000 mužů
 
Úhrnem    1200 děl a                    

539 000 mužů

K tomu je třeba přičíst nově vytvořenou gardu, která se skládá z jedné pěší divize (dva pluky granátníků a dva pluky voltižérů), jedné jezdecké brigády (jeden pluk kyrysníků a jeden pluk tělesné stráže[b]), jednoho praporu myslivců a čtyř nebo pěti baterií dělostřelectva, dále pak četnictvo, které má 25 000 mužů, z nichž je 14 000 mužů jízdního četnictva. Nedávno byly vytvořeny další dva pěší pluky, 101. a 102., a vytváří se nová (švýcarská) brigáda cizinecké legie. Francouzská armáda má tedy při své dnešní organizaci asi 600 000 mužů. To také dosti přesně vystihuje její nynější sílu.

Odvedenci se vybírají losem ze všech mladých mužů, kteří dosáhli dvaceti let věku. Předpokládá se, že každý rok přichází k odvodům 140 000 mužů, ale v době míru je z nich vylosováno a nastoupí službu jen 60 000 až 80 000. Ostatní mohou být povoláni kdykoli během osmi let po odvodu. Avšak kromě toho je v době míru mnoho vojáků na dlouhodobé dovolené, takže i ti, kteří byli odvedeni, slouží ve skutečnosti jen čtyři až pět let. Tento systém zajišťuje sice vysokou bojeschopnost jednotek v činné službě, nevytváří však žádnou vycvičenou zálohu pro případ, že by ji armáda nutně potřebovala. Kdyby Francie v případě velké kontinentální války byla nucena postavit dvě nebo tři velké armády, musela by už při druhém tažení poslat do boje mnoho nevycvičených nováčků a při třetím tažení by se už úpadek francouzské armády projevil velmi citelně. Francouzi si bezesporu velmi lehce osvojují vojenské řemeslo; jaký má tedy smysl zachovávat nadměrnou délku vojenské služby a připravovat tím velkou část mladých mužů o možnost získat vojenský výcvik?

Všude tam, kde je vojenská služba povinná a dlouhá, uznala evropská společnost za nutné poskytnout zámožným vrstvám výsadu, že se mohou v té či oné formě vykoupit penězi z povinnosti sloužit osobně. Tak ve Francii zákon dovoluje najít za sebe náhradu a ve francouzské armádě slouží stále na 80 000 těchto náhradníků. Rekrutují se převážně z takzvaných „nebezpečných vrstev společnosti“. Je dost těžké něco s nimi pořídit, ale jakmile se podaří je zvládnout, jsou to výborní vojáci. Je třeba velmi tvrdé kázně, aby poslouchali, a jejich představy o pořádku a podřízenosti jsou leckdy prazvláštní. Je-li jich v některém pluku mnoho, znamená to vždy výtržnosti v posádce. Proto panuje obecný názor, že jejich pravé místo je před nepřítelem, a lehké africké jednotky tvoří převážně oni. Například téměř všichni zuávové přišli do armády jako „remplaçants“[c]. Krymské tažení plně potvrdilo, že si zuávové všude uchovávají své zvyky z Afriky — lásku k loupežení a neukázněné chování ve chvílích nezdaru. Nebožtík maršál Saint-Arnaud, spřízněný s nimi duchem, měl asi na mysli právě toto, když ve své zprávě o bitvě na Almě prohlásil: „Zuávové jsou nejlepší vojáci na světě!“

Výzbroj a výstroj francouzské armády je vcelku prvotřídní. Zbraně jsou dobře konstruovány a za zvláštní zmínku stojí jezdecká šavle, která má velmi dobrý tvar; snad je jen trošku příliš dlouhá. Pěchota je vystrojena podle nového systému, zavedeného současně ve Francii i v Prusku. Zkřížené řemeny pro sumky a pro šavli nebo bodák byly odstraněny a obojí se nosí na opasku zavěšeném též na řemenech jdoucích přes ramena. Tlumok se nosí volně na zádech na dvou řemenech bez staromódního spojovacího řemene přes prsa. Prsa jsou tedy zcela volná a dnešní voják se už vůbec nepodobá onomu nešťastníku, jenž byl podle starého systému sešněrován a navlečen do jakéhosi koženého kyrysu. Stejnokroj je prostý, ale elegantní. Je opravdu nutno přiznat, že Francouzi mají v civilní i vojenské módě víc vkusu než kterýkoli jiný národ. Modrá vojenská blůza nebo kabátec sahající po kolena, s nízkým, stojatým, vpředu otevřeným límcem, rudé, mírně široké kalhoty, lehká čapka se štítkem [képi], nejvojáčtější pokrývka hlavy, jakou se dosud podařilo vymyslit, boty s kamašemi a pohodlný šedý plášť, to je nejprostší a nejúčelnější výstroj, jakou kdy měla některá evropská armáda. V Africe chrání hlavu před slunečními paprsky bílá flanelová kapuce a vojáci dostávají i flanelové spodní prádlo. Na Krymu se minulou zimu nosily teplé soukenné kapuce, chránící hlavu, krk i ramena. Uniforma pěších myslivců [chasseurs-à-pied] je celá šedivá se zeleným lemováním, zuávové nosí jakýsi rádoby turecký stejnokroj, který se však zřejmě dobře hodí pro podnebí a pro službu, již konají. Myslivci a některé jiné africké prapory jsou vyzbrojeny Miniéovými puškami, ostatní pěchota má obyčejné perkusní pušky[239]. Zdá se však, že i další jednotky mají být vyzbrojeny puškami s rýhovanou hlavní.

Francouzské jezdectvo vypadá velmi dobře, je lehčí než v mnoha jiných armádách, a to ne ke své škodě. V míru je celkem dobře vybaveno koňmi dovezenými z ciziny nebo dodanými státními hřebčinci a oblastmi, kde se podařilo zušlechtit domácí druh, až donedávna velmi špatný. Avšak za války, kdy je nutno počet koní zvýšit najednou na dvojnásobek, vlastní zdroje vůbec nestačí a je třeba kupovat tisíce koní v cizině, přičemž se mnohé koně pro jezdectvo hodí jen velmi málo. Kvalita francouzského jezdectva se tedy v každé dlouhé válce rychle zhorší, nepodaří-li se vládě zmocnit zdrojů těch zemí, které jsou bohaté na koně, jak se to stalo v letech 1805, 1806 a 1807.

Dělostřelectvo je nyní vyzbrojeno pouze novými lehkými dvanáctiliberními děly, která prý vynalezl Ludvík Napoleon. Protože však lehké dvanáctiliberní dělo, přizpůsobené pro náboj čtyřikrát lehčí než dělová koule, znala už armáda anglická a holandská, protože Belgičané už odstranili u svých houfnic komoru a protože Prusové i Rakušané střílejí v určitých případech z obyčejných dvanáctiliberních a čtyřiadvacetiliberních děl granáty, scvrkává se takzvaný vynález na to, že bylo toto dvanáctiliberní dělo přizpůsobeno pro lafetu obyčejného francouzského osmiliberního děla. Je však nesporné, že francouzské dělostřelectvo touto změnou získalo na prostotě i na účinnosti. Zbývá jen otázka, zda neutrpěla jeho pohyblivost a zda dvanáctiliberní dělo stačí i na duté střely. Doslechli jsme se alespoň, že armádě na Východě bylo už třeba poslat houfnice větší ráže.

Služební řád francouzské armády je podivuhodnou směsicí zdravého vojenského myšlení a zastaralých tradic. Žádný jazyk se asi nehodí lépe pro krátký, zřetelný, kategorický vojenský rozkaz než právě francouzština. Ale rozkazy jsou většinou úžasně mnohomluvné a tam, kde by stačila dvě tři slova, musí důstojník vykřiknout celou větu, ba i dvě. Manévrování je složité a výcvik obsahuje velmi mnoho zastaralých hloupostí, jež jsou v naprostém rozporu s dnešní úrovní taktiky. V boji jednotlivců, který se zdá být Francouzům vrozen, jsou vojáci cvičeni tak puntičkářsky, že je v tom snad nepředčí ani Rusové. Totéž platí i o některých jezdeckých a dělostřeleckých manévrech. Ale kdykoli musí Francouzi bojovat, skutečnost je velmi brzy donutí opustit toto zastaralé a puntičkářské manévrování. A nikdo si nové taktické metody, odpovídající novým podmínkám, neosvojuje a nezavádí je tak rychle jako Francouzi.

Celkem vzato, silnou stránkou Francouzů jsou lehké jednotky. Francouzi jsou doslova nejlehčím vojskem v Evropě. Nikde nejsou průměrné tělesné rozměry vojáků tak malé jako ve Francii. V roce 1836 bylo z 80 000 vojáků francouzské armády jen 743 vysokých pět stop osm palců nebo více, a jen sedm dosahovalo výšky šesti stop, kdežto plných 38 000 měřilo od čtyř stop deseti a půl palce do pěti stop dvou palců.[d] Tito maličtí vojáci však přesto nejen výborně bojují, nýbrž snesou nejtěžší námahu a pohyblivostí předčí téměř každou jinou armádu. Generál Napier tvrdí, že anglický voják je bojující tvor zatížený největším nákladem na světě; ale to nikdy neviděl francouzské vojáky při afrických taženích, kde si voják nese kromě zbraně a osobních věcí stan, dříví na oheň a zásoby jídla, má to všechno narovnáno na zádech tak vysoko, že náklad daleko převyšuje čáku, a takto zatížen ujde za tropického slunce třicet nebo čtyřicet mil za den. Srovnejte jen velkého, neobratného britského vojáka, který má v dobách míru přinejmenším pět stop šest palců, s tímto nedorostlým, krátkonohým, jako rtuť živým Francouzem, vysokým čtyři stopy deset palců! Malý Francouz zůstává však pod vším tímto nákladem prvotřídním lehkým pěšákem: Umí bojovat jako jednotlivec, běží klusem i tryskem, lehá si, vyskakuje, přitom neustále nabíjí, střílí, postupuje, ustupuje, rozptyluje se, znovu se shromažďuje a formuje a prokazuje přitom dvojnásobnou pohyblivost i inteligenci než jeho kostnatý soupeř z ostrova „bifteků“. Bojové umění lehké pěchoty bylo dovedeno k dokonalosti v dvaceti praporech pěších myslivců. Tyto výborné jednotky, jež nemají ve svém oboru sobě rovné, prošly výcvikem, který je naučil pohybovat se v dostřelu nepřítele pouze lehkým klusem, zvaným pas gymnastique[e], při němž udělá voják za minutu sto šedesát až sto osmdesát kroků. A nejenže dovedou běžet s krátkými přestávkami půl hodiny i déle, nýbrž stejně dobře ovládají i plížení, skákání, lezení, plavání, zkrátka každý pohyb, který by mohli potřebovat. Přitom mistrovsky ovládají své pušky a stěží se najde někdo, kdo by za stejných podmínek obstál v přestřelce s těmito neomylnými střelci, kteří se dovedou skrýt za nejmenší nerovností terénu.

Při hromadném zasazení pěchoty do boje je vznětlivý francouzský charakter v mnoha směrech výhodou, ale v mnoha směrech i nevýhodou. První útok bývá obyčejně dobře proveden, je rychlý, rozhodný, až divoký. Jestliže Francouzi vítězí, nemůže je nic zastavit. Jsou-li odraženi, rychle se opět shromáždí a jsou s to znovu vyrazit kupředu. Avšak v nezdařeném válečném tažení, a dokonce i tehdy, když se bojuje se střídavým úspěchem, francouzská armáda brzy ztrácí odolnost. Úspěch je důležitý činitel ve všech armádách, potřebují ho však zejména armády románsko-keltských národů. Teutonská rasa má nad nimi v tomto směru rozhodně převahu. Když Napoleon dostal Francouze do pohybu, dokázali po patnáct let smést všechno, co se jim postavilo do cesty. Neúspěch je však nadobro zlomil. Francouzské vojsko by nikdy nemohlo vyhrát sedmiletou válku[240], jakou vedl Bedřich Veliký, válku, v níž stál velmi často na pokraji zkázy, často musel utíkat, než nakonec zvítězil. Průkazným příkladem toho je válka ve Španělsku v letech 1809 až 1814.

Za Napoleona proslulo francouzské jezdectvo — na rozdíl od pěchoty — mnohem víc svým hromadným zasazením než bojem lehkých jednotek. Bylo považováno za nepřemožitelné, a dokonce i Napier uznává jeho převahu nad tehdejším anglickým jezdectvem. Do jisté míry se s ním ztotožňuje i Wellington. Toto neporazitelné jezdectvo se přitom kupodivu skládalo z tak špatných jezdců, že při útoku jeli vždy klusem, nanejvýš lehkým cvalem! Jeli však těsně u sebe, nikdy nevyrazili do útoku, dokud jim dělostřelectvo silnou palbou nepřipravilo cestu, a i potom útočili vždy jen ve velkém množství. Udatnost a víra ve vítězství dokončily ostatní. Dnešní francouzské jezdectvo, zvláště alžírské pluky, je výborné. Vojáci zpravidla velmi dobře jezdí a ještě lépe šermují. V jezdeckém umění jsou však stále před nimi jak Angličané a Prusové, tak zejména Rakušané. A protože armáda ve válečném počtu bude muset jezdectvo zdvojnásobit, nutně se to projeví zhoršením jeho kvality. Francouzští vojáci mají ovšem velkou dávku oné základní vlastnosti jezdce, které se říká „jiskra“ a která vyvažuje mnohé nedostatky. Na druhé straně žádný voják není tak nedbalý na svého koně jako Francouz.

Francouzské dělostřelectvo bylo vždy na vysoké úrovni. Téměř všechna zlepšení v dělostřelectvu za posledních tři sta až čtyři sta let jsou dílem Francouzů. Za napoleonských válek byli francouzští dělostřelci zvlášť obávaní pro mistrovství, s nímž dovedli vybírat postavení pro svá děla; ostatní armády ovládaly tehdy toto umění velmi špatně. Všechna svědectví se shodují v tom, že se Francouzům nikdo nevyrovnal v umění umístit děla tak, aby je terén před nimi chránil před palbou nepřítele a přitom byl příhodný pro vlastní palbu. Dělostřelecká teorie byla u Francouzů také vždy oblíbena, jak už je to dáno matematickým způsobem jejich myšlení; jejich dělostřelecká literatura se vyznačuje přesností jazyka, vědeckou metodou a zdravými názory a je důkazem toho, jak je toto odvětví vědy blízké duchu národa.

O speciálních jednotkách — ženistech, štábu, sanitní a dopravní službě — můžeme říci jen to, že pracují velmi dobře. Vojenské školy jsou vzorné. Na francouzském důstojníkovi se nežádá ono všeobecné vzdělání, které musí mít důstojník v Prusku. Školy, kterými musí projít, mu však dají prvotřídní odbornou průpravu včetně důkladné znalosti pomocných věd a vybaví ho jistou zběhlostí alespoň v jednom živém jazyce. Ve francouzské armádě existuje však i jiná kategorie důstojníků, kteří se vybírají ze starých poddůstojníků. Ti málokdy dosáhnou hodnosti vyšší než kapitán; a tak mají Francouzi často mladé generály, ale staré kapitány. Tento systém však velmi dobře vyhovuje.

Francouzská armáda všemi svými charakteristickými rysy prokazuje, že patří bojovnému a odvážnému národu, který je hrdý na své obránce. V její prospěch mluví výrazně i to, že ani svody Ludvíka Bonaparta nepodryly její kázeň a bojeschopnost a že pretoriáni z prosince 1851 se velmi rychle stali hrdiny z Krymu. Nikdy žádná vláda armádě tak nelichotila, neucházela se tolik o její přízeň a nevybízela ji tak otevřeně k všemožným výstřelkům, jako tomu bylo ve Francii na podzim roku 1851; nikdy nebylo armádě dovoleno tolik jako za občanské války v prosinci. A tato armáda se přesto znovu ukáznila a plní své úkoly velmi dobře. Pretoriánský element se sice na Krymu projevil již několikrát, Canrobert jej však vždy dokázal potlačit.

II. Anglická armáda

Anglická armáda je úplným protikladem armády francouzské. Neexistují dva rysy, jimiž by se sobě podobaly. V čem jsou Francouzi silní, v tom jsou Angličané slabí a naopak. Stejně jako je sama stará Anglie nahromaděním do nebe volajících zlořádů, je i organizace anglické armády od základu prohnilá. Zdá se, že všechno je zařízeno tak, aby byla vyloučena jakákoli možnost dosáhnout vytčeného cíle. Nevysvětlitelnou hrou náhody najdeme mezi spoustou nesmyslných přežitků i nejsmělejší zlepšení, i když je jich opravdu poskrovnu. A přece kdykoli je tato těžkopádná, skřípající mašinérie uvedena do pohybu, dokáže tak či onak splnit svou povinnost.

Popsat organizaci britské armády nedá velkou práci. Pěchota se skládá ze tří gardových pluků, osmdesáti pěti řadových pluků, třinácti pluků lehké pěchoty a dvou pluků střelců. V nynější válce mají gardové pluky, střelci i některé jiné pluky po třech praporech, ostatní pluky po dvou praporech a jedné náhradní rotě. Ale nově naverbovaní vojáci sotva stačí vyplnit mezery, které způsobila válka, takže existence druhých praporů je víc než pochybná. Dnešní skutečný celkový početní stav pěchoty není určitě vyšší než 120 000 vojáků.

Kromě pravidelných jednotek je součástí pěchoty i milice, která je jakousi zálohou či přípravkou pro armádu. Podle parlamentního zákona smí její početní stav dosáhnout 80 000, ve skutečnosti má však nyní nejvýš 60 000 vojáků, i když jen v samotném Lancashiru bylo naverbováno šest praporů. Podle nynějšího zákona může milice dobrovolně sloužit v koloniích, nesmí však být poslána do války vedené na cizí půdě. Může proto pomoci jen tím, že uvolní řadové vojáky, kteří jsou posádkou na Korfu, Maltě a v Gibraltaru, a v budoucnu snad i vojáky z některých vzdálenějších osad.

Jezdectvo má tři gardové pluky (kyrysníků), šest gardových dragounských pluků (těžkých), čtyři pluky těžkých dragounů, čtyři pluky lehkých dragounů, pět pluků husarů a čtyři pluky hulánů. Každý pluk ve válečném počtu má mít 1000 šavlí (čtyři eskadrony po dvě stě padesáti lidech a náhradní oddíl). Některé pluky odešly na Krym v tomto počtu, ale pohromy, které jim přivodila krymská zima, nesmyslný útok u Balaklavy a nedostatečné doplňování novými vojáky zase zmenšilo jejich počty na mírové. Domníváme se, že všech dvacet šest pluků nemá teď ani 10 000 šavlí, to je v průměru 400 šavlí na pluk.

Dělostřelectvo se skládá z jednoho pluku pěšího dělostřelectva (dvanáct praporů s devadesáti šesti bateriemi) a z jedné brigády jízdního dělostřelectva (sedm baterií a jedna raketová baterie). Každá baterie má pět děl a jednu houfnici. Děla mají ráži tři, šest, devět, dvanáct a osmnáct liber, houfnice mají ráži čtyři a dvě pětiny palce, Čtyři a půl palce, pět a půl palce a osm palců. Každá baterie má přitom dva typy děl téměř všech ráží, lehká a těžká. V praxi se však jako polních děl užívá lehkých devítiliberních a dvanáctiliberních děl a čtyřapůlpalcových a pětiapůlpalcových houfnic; vcelku lze říci, že se dnes v anglickém dělostřelectvu všeobecně používá devítiliberních děl a čtyřapůlpalcová (čtyřiadvacetiliberní) houfnice je zbraní pomocnou. Kromě toho se používá šestiliberních a dvanáctiliberních raket.

Protože anglická armáda je v mírovém stavu jen jakýsi kádr pro armádu válečnou a protože v ní slouží jen a jen dobrovolníci, nelze nikdy přesně určit její okamžitou skutečnou sílu. Domníváme se však, že její dnešní stav můžeme odhadnout asi na 120 000 pěšáků, 10 000 vojáků jezdectva a 12 000 dělostřelců s asi 600 děly (z nichž je jen necelá pětina tažena koňmi). Z těchto 142 000 vojáků je nyní asi 32 000 na Krymu, asi 50 000 v Indii a v koloniích, a zbývajících 60 000 (z poloviny nováčci, z poloviny vojáci provádějící jejich výcvik) je doma. K nim musíme připočíst asi 60 000 příslušníků milice. Nepočítáme vůbec vysloužilce, jízdní milici a jiné zbytečné jednotky, nezpůsobilé pro službu mimo hranice země.

Systém dobrovolného vstupu do vojenské služby způsobuje, že udržet za války armádu v plné bojové síle je velmi těžké, a Angličané to dnes znovu pociťují. Jsme svědky toho, že stejně jako za časů Wellingtonových mohou na jednom válčišti soustředit a udržet nanejvýš 30 000 až 40 000 mužů. A protože dnes nejsou jejich spojenci Španělé, ale Francouzi, britská „hrstka hrdinů“ se uprostřed spojenecké armády téměř docela ztrácí.

V britské armádě existuje instituce, jež dostatečně charakterizuje třídu, z níž se rekrutují britští vojáci.Je to trest mrskáním. Ve francouzské a pruské armádě ani v některých menších armádách tělesné tresty neexistují. Dokonce i v Rakousku, kde většinu rekrutů tvoří polobarbaři, je zřejmá snaha tyto tresty odstranit. Tak byl nedávno z rakouského kázeňského řádu vyškrtnut trest běhání uličkou. V Anglii se naopak i nadále pilně užívá devítiocasé kočky[f], mučicího nástroje, který se plně vyrovná ruské knutě v době její největší slávy. Je kupodivu, že kdykoli byl v parlamentě podán návrh na reformu vojenského kázeňského řádu, staří pedanti vždycky obhajovali kočku, a nejhorlivěji ze všech sám starý Wellington. Pro ně je voják, který nebyl zmrskán, jakési hrozně nepovedené stvoření. Podle nich jsou stateční, ukáznění a neporazitelní jenom ti, kteří mají na zádech jizvy alespoň po padesáti ranách.

Nezapomínejme, že devítiocasá kočka není jen nástroj, který má způsobit bolest. Zanechává neodstranitelné jizvy, cejchuje člověka na celý život, vypaluje mu znamení hanby. I v anglické armádě se takový tělesný trest, takové poznamenání člověka rovná zneuctění na všechny časy. Zmrskaný voják ztrácí úctu svých kamarádů. Podle britského vojenského řádu je však na frontě téměř jediným trestem mrskání. A tak právě tento trest, o němž jeho zastánci tvrdí, že je jediným prostředkem k udržení kázně v těžkých situacích, vede ve skutečnosti k rozvrácení kázně, protože podlamuje morálku vojáka i jeho point dʼhonneur[g].

To vysvětluje dvě velmi podivné skutečnosti. První z nich je velký počet anglických zběhů u Sevastopolu. V zimě, když střežení zákopů vyžadovalo od britských vojáků nadlidské úsilí, byli ti, kteří nevydrželi bdít nepřetržitě čtyřicet osm až šedesát hodin, zmrskáni! Jen si to představte! Mrskat takové hrdiny, jakými se ukázali britští vojáci v zákopech u Sevastopolu, bít vojáky, kteří zvítězili u Inkermanu přes neschopnost svých generálů! Ale válečný řád nepřipouštěl jinou možnost. Když nejlepší vojáky v armádě přemohla únava, byli zmrskáni, a takto zneuctěni zběhli pak k Rusům. Pádnější odsouzení systému bití důtkami není jistě ani možné. Dosud se v žádné válce nestalo, aby vojáci některého národa houfně přebíhali k Rusům; věděli, že by je tam čekalo horší zacházení než u svých. Zůstalo vyhrazeno britské armádě, aby jako první dodala silný kontingent takových zběhů, a podle svědectví samých Angličanů přiměl vojáky ke zběhnutí výprask. Druhou skutečností je zřejmé ztroskotání pokusu vytvořit cizineckou legii, v níž by platil anglický kázeňský řád. Obyvatelé kontinentu jsou hodně citliví, když jde o jejich kůži. Proti vyhlídce na výprask důtkami nezmohlo nic ani lákadlo vysoké prémie a dobrého platu. Místo patnácti tisíc mužů, jichž je zapotřebí, se do konce června přihlásilo všeho všudy tisíc. A je jisté, že pokusí-li se úřady zavést mrskání i u tohoto tisíce zatracenců, narazí na bouřlivý odpor, který je donutí buď zrušit trest, nebo ihned cizineckou legii rozpustit.

Oblečení a výstroj britského vojáka jsou ukázkou toho, jak nemají vypadat. Až dodnes se běžně nosí stejnokroj, jaký byl obvyklý v armádách před rokem 1815. Nebylo připuštěno žádné zlepšení. Staromódní šosatý kabátec s ohyzdným vyložením stále ještě odlišuje britského vojáka od kteréhokoli jiného. Kalhoty jsou úzké a nepohodlné. Téměř ve všech plucích suverénně vládne starý systém zkříženého řemení, na něž se upevňuje pochva bodáku, sumky a tlumok. Stejnokroj jezdectva je slušivější a mnohem lepší než stejnokroj pěchoty, ale přesto je příliš úzký a nepohodlný. Angličané jsou kromě toho jediný národ, který zachoval ve své armádě červený kabát, „hrdý červený kabát“, jak říká Napier. Tento kabát, v němž voják vypadá jako opice ve fraku, nahání prý svou výraznou barvou nepříteli hrůzu. Ale běda! Kdo viděl cihlově červené britské pěšáky, jistě uzná, že jejich kabát po čtyřtýdenním nošení nevzbuzuje vůbec strach, nýbrž neodbytnou představu ošumělosti, a že každá jiná barva by vyvolala víc strachu, jen kdyby lépe snášela účinky prachu, špíny a vlhka. Dánové a Hannoveřané nosívali červený kabát, velmi rychle jej však odložili. Hned první tažení ve Šlesviku poučilo Dány o tom, jak znamenitým terčem pro nepřítele je červený kabát a bílé zkřížené řemeny.

Podle nového stejnokrojového předpisu má nyní červený kabát pruský střih. Pěchota nosí rakouskou čáku nebo čapku, jezdectvo pruskou přilbu. Zkřížené řemení, červená barva a úzké nohavice byly víceméně zachovány. Nelze tedy mluvit o nějakém zlepšení a britský voják se bude mezi vojáky ostatních evropských armád, oblečenými a vystrojenými přece jen poněkud rozumněji, vyjímat stále stejně podivně.

Přesto bylo v anglické armádě zavedeno jedno zlepšení, které daleko předčí všechno, co udělaly jiné země. Je to vyzbrojení celé pěchoty Miniéovou puškou, zdokonalenou Pritchettem. Je těžké si představit, jak došli starci stojící v čele armády, obyčejně tak zatvrzele lpící na svých předsudcích, k tak smělému rozhodnutí. Ale učinili tak a zdvojnásobili tím sílu své pěchoty. Je nesporné, že bitvu u Inkermanu rozhodla ve prospěch Angličanů Miniéova puška svou naprostou přesností střelby a velikou průbojností. Kdykoli spustí linie anglických pěšáků palbu, musí mít nutně převahu nad každým nepřítelem vyzbrojeným obyčejnými ručnicemi, protože anglická Miniéova puška se nabíjí stejně rychle jako kterákoli střelná zbraň s hladkou hlavní.

Jezdectvo má výborné vojáky, dobré koně a je vyzbrojeno šavlemi velmi dobrého tvaru; co dokáže, předvedlo u Balaklavy. Vcelku jsou však vojáci pro své koně příliš těžcí a několik měsíců aktivního tažení znamená proto konec anglického jezdectva. Nejnovějším důkazem toho je Krym. Kdyby se průměrná tělesná výška vojáka snížila u těžkého jezdectva na pět stop šest palců a u lehkého jezdectva na pět stop čtyři palce nebo dokonce na pět stop dva palce, jak je tomu nyní, pokud víme, u pěchoty, vzniklo by těleso, jež by mnohem lépe odpovídalo skutečným úkolům v polní službě. Za nynějšího stavu jsou však koně přetíženi a hroutí se dříve, než mohou být s úspěchem nasazeni proti nepříteli.

Také dělostřelci jsou vyšší, než by měli být. Dělostřelec má být normálně tak veliký, aby dokázal odkolesnit dvanáctiliberní dělo. Jak víme z bohaté osobní zkušenosti a z pozorování, stačí k tomu úplně výška pěti stop dvou palců až pěti stop šesti palců. A opravdu, nejlepší obsluhy děl jsou obyčejně statní vojáci, vysocí asi pět stop pět palců až pět stop šest palců. Ale Angličané chtějí mít parádní jednotky, a proto jsou jejich vojáci sice urostlí a vzhlední, chybí jim však ona tělesná zdatnost, která je tak nutná u skutečně dobrého dělostřelce. Jejich dělostřelecký materiál je prvotřídní. Děla jsou nejlepší v Evropě, prach je uznáván za nejúčinnější na světě, koule a granáty mají tak hladký povrch jako žádné jiné. Přesto však žádná děla na světě nestřílejí tak špatně, a to výmluvně svědčí o lidech, kteří je ovládají. V Evropě by se stěží našli dělostřelečtí důstojníci, kteří by měli tak slabé odborné vzdělání jako britští. Jejich znalosti jen zřídkakdy přesahují základní poznatky dělostřelecké vědy a v praxi umějí zacházet jen s polními děly, a to ještě nedokonale. Dvě vlastnosti jsou pro důstojníky i vojáky britského dělostřelectva příznačné: neobyčejně dobrý zrak a naprostý klid v boji.

Vcelku lze říci, že bojeschopnosti anglické armády velmi škodí teoretická i praktická nevědomost důstojníků. Zkouška, které se nyní musí podrobit, je opravdu směšná: kapitán je zkoušen z prvních tří knih Euklidových[241]! Ale hlavním úkolem anglické armády je zaopatřit příslušnými místy mladší syny aristokracie a nižší šlechty, a průměrná úroveň vzdělání důstojníků se proto nemůže řídit potřebami armády, nýbrž tím málem znalostí, které obvykle má anglický „gentleman“. Stejně nedostatečné jsou praktické vojenské znalosti důstojníků. Britský důstojník se domnívá, že má jedinou povinnost: vést své vojáky v den bitvy přímo proti nepříteli a být jim příkladem ve statečnosti. Nežádá se na něm, aby uměl obratně vést jednotku, využít příhodné situace a podobně. A sotva-kdy ho napadne, že by se měl starat o své vojáky a o jejich potřeby. Polovičku pohrom Angličanů na Krymu způsobila tato všeobecná neschopnost důstojníků. Mají však jednu vlastnost, která jim pomáhá plnit jejich funkci: protože jsou většinou vášniví lovci, dovedou instinktivně a rychle zhodnotit výhody terénu, jistě díky své lovecké praxi.

Neschopnost důstojníků nenadělá nikde tolik škody jako ve štábu. Protože neexistuje žádný řádně školený štábní sbor, vytváří si každý generál svůj štáb z důstojníků pluku, kteří vůbec neznají své povinnosti. Takový štáb je horší než žádný. Zvlášť nedbale se vždycky provádí průzkum; nic jiného se ani nedá čekat od lidí, kteří téměř nevědí, co se vlastně od nich žádá.

Průprava ostatních speciálních jednotek je o něco lepší, i když zůstává hluboko pod průměrem ostatních národů. Celkem vzato by se v kterékoli jiné zemi anglický důstojník vyjímal mezi lidmi svého stavu jako ignorant. Svědčí o tom i anglická vojenská literatura. Není téměř díla, které by nebylo plno takových chyb, jež by nikde jinde neprominuli ani kandidátu na hodnost poručíka. Fakta se vesměs podávají ledabyle, neodborně a nevojenským způsobem, nejdůležitější věci se opomíjejí, takže je na první pohled vidět, že autor nerozumí tomu, o čem píše. Důsledek toho je, že se ihned věří nejnejapnějším tvrzením cizích knih.[h] Je ovšem třeba připomenout, že je i několik čestných výjimek, mezi nimiž vynikají „Válka na Pyrenejském poloostrově“ od W. Napiera a „Námořní dělostřelectvo“ od Howarda Douglase[243].

Vojenská správa, zdravotnická služba, intendantura, dopravní služba a jiné pomocné odbory jsou v žalostném stavu, a když byly na Krymu podrobeny zkoušce, úplně se zhroutily. Dějí se pokusy zlepšit je, jakož i centralizovat správu armády, nelze však od nich mnoho čekat, dokud civilní správa a vlastně celá vládní moc zůstává beze změny.

Přes všechny tyto obrovské stinné stránky se britské armádě vždycky nějak povede vyjít z každého tažení ne-li s úspěchem, tedy alespoň bez ostudy. Ztráty na životech, špatné velení a spousta chyb nás překvapí ve srovnání s tím, jaká je situace v jiných armádách za stejných okolností; ale anglická armáda nikdy neztrácí vojenskou čest, jen zřídkakdy ustupuje a téměř nikdy není úplně poražena. Je to výsledek velké osobní statečnosti a houževnatosti vojáků, jejich ukázněnosti a bezpodmínečné poslušnosti. Je-li anglický voják ponechán sám sobě nebo má-li konat službu v lehkých jednotkách, je neobratný, bezradný a bezmocný; nikdo ho však nepředčí v pravidelné bitvě, kde bojuje ve velkých masách. Jeho silnou stránkou je boj v linii. Bitevní šik anglické pěchoty dokáže to, co stěží kdy dokázala jiná pěchota: postavit se v linii proti útoku jezdectva, držet pušky nabité do poslední chvíle a vypálit salvu — téměř vždy s naprostým zdarem — když se nepřítel přiblíží na třicet yardů. Britská pěchota střílí i v nejkritičtějších situacích tak chladnokrevně, že účinkem své palby předčí kterékoli jiné vojsko. Tak odrazili Skotové, rozvinutí v linii, ruské jezdectvo u Balaklavy. Dosud nikde se nepřekonatelná houževnatost této pěchoty neprojevila tak příznivě jako u Inkermanu, kde by byli Francouzi za stejných okolností bývali určitě rozdrceni; Francouzi by se však v takové situaci nikdy nebyli dali neopatrně překvapit. Tato pevnost a houževnatost v útoku i v obraně je důležitou předností britské armády, která vyvažuje její chyby, a jen ona zachránila britskou armádu před mnoha porážkami, plně zaslouženými a jakoby úmyslně připravovanými neschopností jejích důstojníků, absurdností její správy a těžkopádností jejích pohybů.

III. Rakouská armáda

Rakousko využilo prvních chvil oddechu po těžkých zkouškách let 1848 a 1849 k tomu, aby zreorganizovalo svou armádu na moderním základě. Téměř ve všech odvětvích byly provedeny zásadní změny a nyní je armáda daleko způsobilejší k boji než kdykoli dříve.

Nejdříve pěchota. Řadová pěchota se skládá z šedesáti dvou pluků; kromě nich má rakouská armáda jeden pluk a dvacet pět praporů střelců a čtrnáct pluků a jeden prapor hraničářské pěchoty. Hraničářská pěchota spolu se střelci tvoří lehkou pěchotu.

Řadový pěší pluk se skládá z pěti polních a jednoho náhradního praporu, tj. celkem ze třiceti dvou rot. Každá polní rota má 220 mužů, náhradní rota 130 mužů. Polní prapor má tedy asi 1300 mužů a pluk téměř 6000, toje tolik jako britská divize. Celá řadová pěchota má tak ve válečném počtu na 370 000 vojáků.

Každý pluk hraničářské pěchoty má dva polní a jeden náhradní prapor, to je dohromady šestnáct rot, celkem 3850 mužů. Celá hraničářská pěchota má 55 000 mužů.

Střelci, neboli myslivci, tvoří dohromady třicet dva prapory asi po 1000 mužích, celkem 32 000 mužů.

Armáda má těžké jezdectvo, které se skládá z osmi pluků kyrysníků a osmi pluků dragounů, a lehké jezdectvo skládající se z dvanácti pluků husarů a dvanácti pluků hulánů (sedm z těchto pluků byli dříve lehcí dragouni neboli švališéři [chevaux-légers], později však byly tyto pluky přeměněny na hulánské).

V těžkém jezdectvu připadá na každý pluk šest eskadron a jedna eskadrona náhradní, v lehkém jezdectvu osm eskadron a jedna náhradní. Těžký pluk má 1200, lehký 1600 mužů. Celé jezdectvo má ve válečném počtu asi 67 000 mužů.

Dělostřelectvo má dvanáct pluků polního dělostřelectva, z nichž každý pluk ve válečném počtu má čtyři pěší baterie šestiliberních děl a tři pěší baterie dvanáctiliberních děl, šest jezdeckých baterií a jednu baterii houfnic, celkem 1344 děl. Kromě toho má jeden pluk pobřežního dělostřelectva a jeden raketový pluk o dvaceti bateriích se sto šedesáti lafetami. Úhrnem má dělostřelectvo 1500 děl a raketových lafet a 53 000 mužů.

Celkový bojový stav rakouské armády je tedy při válečných počtech 522 000 bojovníků.

K nim je třeba přičíst asi 16 000 sapérů, minérů a pontonýrů, 20 000 četníků, transportní a jiné jednotky, čímž celkový početní stav armády stoupne na 590 000.

Povoláním zálohy lze armádu zvětšit o 100 000 až 120 000 mužů; a dalších 100 000 až 120 000 mužů lze získat tím, že se až do dna vyčerpají zdroje Vojenské hranice[244]. Protože však tyto síly nelze shromáždit najednou k určitému datu a mohou docházet jen postupně, budou sloužit hlavně jako náhrada za utrpěné ztráty. Rakousko je sotva schopno postavit naráz do zbraně víc než 650 000 mužů.

Armáda se dělí na dva zcela rozdílné sbory: na pravidelnou armádu a na hraničářské jednotky. V pravidelné armádě slouží vojáci osm let a další dva roky zůstávají ještě v záloze. Avšak stejně jako ve Francii se jim povolují dlouhé dovolené, takže doba, kdy jsou skutečně u pluku, se dá odhadnout asi na pět let.

Hraničářské jednotky se sestavují na docela jiném základě. Jsou to potomci jihoslovanských (chorvatských nebo srbských), valašských a zčásti německých osídlenců, kteří dostali královskou půdu do dědičné držby spojené s vojenskou povinností. Kdysi se jich používalo k ochraně hranice od Dalmácie po Sedmihradsko proti nájezdům Turků. Tato služba se dnes sice stala pouhou formalitou, avšak rakouská vláda neprojevila nejmenší úmysl obětovat takový výborný rezervoár vojáků. Právě hraničáři zachránili roku 1848 Radeckého armádu v Itálii a umožnili první vpád do Uher pod Windischgrätzovým velením roku 1849. František Josef vděčí za svůj trůn nejen Rusku, ale i jihoslovanským hraničářským plukům. V dlouhém pruhu území, který hraničáři obývají, je každý, kdo má v držení královskou půdu (a to je téměř každý obyvatel), povinen sloužit od svých dvaceti do padesáti let, je-li povolán do zbraně. Jádro pluků tvoří ovšem mladší muži, starší se obvykle jen střídají ve službě v pohraničních strážnicích a k bojové službě bývají povoláváni pouze za války. Tím si lze vysvětlit, že 1 500 000 až 2 000 000 tamních obyvatel může v případě potřeby dodat 150 000 až 170 000 vojáků, to jest deset až dvanáct procent svého celkového počtu.

Rakouská armáda se v mnoha směrech podobá britské. V obou těchto armádách je pomíchána řada různých národností, i když se zpravidla každý jednotlivý pluk skládá jen z příslušníků jednoho národa. Gael ze Skotské vysočiny, Walesan, Ir a Angličan se neliší od sebe víc než Němec, Ital, Chorvat a Maďar. V obou armádách slouží důstojníci různých národností, jakož i velmi mnoho cizinců. V obou je teoretické vzdělání důstojníků krajně nedostatečné. V taktických formacích obou armád se zachovalo mnoho ze staré taktiky boje v lineární soustavě a jen v omezené míře se uplatňuje boj v kolonách a v rozčleněných tvarech. V obou armádách má uniforma nezvyklou barvu; červenou u Angličanů, bílou u Rakušanů. Rakušané však daleko předčí Angličany v organizačním uspořádání, v praktických zkušenostech a schopnostech svých důstojníků a v taktické pohyblivosti armády.

Vojenský stejnokroj, nehledíme-li na nesmyslnou bílou barvu kabátu u pěchoty, odpovídá svým střihem moderním požadavkům. Krátký kabát podobný pruskému, světle modré kalhoty, šedivý plášť a lehká čáka, podobná francouzské képi, tvoří velmi dobrý a pro vojenskou službu vhodný oděv. Výjimkou jsou stále u maďarských a chorvatských pluků úzké kalhoty, které jsou součástí jejich národního kroje, jsou však přitom velmi nepohodlné. Výstroj není taková, jaká by měla být: dosud se používá zkřížených řemenů. Hraničáři a dělostřelci nosí hnědý kabát, jezdectvo má kabát bílý, hnědý nebo modrý. Ručnice jsou značně těžkopádné a pušky, jimiž jsou vyzbrojeni myslivci a část vojáků každé roty, jsou dost zastaralého typu a mnohem horší než puška Miniéova. Všeobecně užívanou střelnou zbraní je stará křesací puška, jen nedokonale předělaná na pušku perkusní, takže velmi často selhává.

Pěchota, a v tom se podobá pěchotě anglické, vyniká spíš v masovém boji než v pohyblivosti příznačné pro lehkou pěchotu. Neplatí to však o hraničářích a myslivcích. Hraničáři vynikají většinou v šarvátkách, zvláště Srbové, jejichž oblíbeným způsobem boje je přepad ze zálohy. Myslivci, většinou Tyrolané, jsou výborní střelci. Německá a maďarská pěchota se zase zpravidla vyznačuje houževnatostí a v napoleonských válkách často prokázala, že si v tomto ohledu nezadá s pěchotou anglickou. Také se nejednou postavila v linii proti jezdectvu a nepokládala za nutné utvořit čtverec. A když utvořila čtverce, jen zřídkakdy se nepřátelskému jezdectvu podařilo je rozrazit. Důkazem toho je Aspern.

Jezdectvo je výborné. Těžké neboli „německé“ jezdectvo, skládající se z Němců a Čechů, má dobré koně a dobrou výzbroj a vždy se osvědčuje. Lehké jezdectvo možná utrpělo sloučením německých švališérů s polskými hulány; zato maďarští husaři budou vždy nedostižným vzorem pro každé lehké jezdectvo.

Dělostřelcctvo, u něhož slouží většinou vojáci z německých zemí, bylo vždy na vysoké úrovni, ani ne tak proto, že včas a rozumně zavádělo různá zlepšení, nýbrž především proto, že jeho vojáci byli vždy výborně prakticky připraveni. Zvlášt velká péče se věnuje výchově poddůstojníků, kteří předčí poddůstojníky všech jiných armád. Odborné teoretické vzdělávání důstojníků má příliš dobrovolný charakter, ale z Rakouska přesto vyšlo několik nejlepších vojenských autorů. V Rakousku je studium pravidlem, alespoň mezi nižšími důstojníky, kdežto v Anglii je důstojník, který studuje svůj obor, považován za hanbu svého pluku. Výborné jsou i speciální sbory, štáb a ženisté, což dokazují i krásné mapy, zvláště mapy Lombardie, pořízené podle jejich vyměřování. Mapy britského generálního štábu jsou sice dobré, nesnesou však srovnání s rakouskými.

Vážným zlem je velká změť národností. V britské armádě umí každý voják alespoň anglicky, kdežto v rakouské armádě se slušně německy nedomluví ani poddůstojníci neněmeckých pluků. To ovšem působí spoustu zmatků a obtíží; dokonce i když se chce důstojník domluvit s vojákem, potřebuje leckdy překladatele. Zčásti pomáhá to, že důstojníci jsou častým překládáním z posádky do posádky donuceni naučit se alespoň něčemu ze všech jazyků, kterými se v Rakousku mluví. Obtíž se tím však neodstraní.

Přísná kázeň, vtloukaná do vojáků častým seznamováním jejich zadků s lískovkou, a dlouhá doba vojenské služby zabraňují, aby alespoň v dobách míru propukaly mezi vojáky různých národností vážné spory. Avšak rok 1848 ukázal, jak malou má toto vojsko vnitřní soudržnost. Ve Vídni německé jednotky odmítly bojovat proti revoluci. V Itálii a v Uhrách přešly národní jednotky bez boje na stranu povstalců. V tom je slabina této armády. Nikdo nemůže říci, jak dalece a jak dlouho bude držet pohromadě nebo kolik pluků ji za nějaké zvláštní situace opustí a bude bojovat proti svým dřívějším kamarádům. V této jediné armádě je zastoupeno šest různých národností a dvě nebo tři různá náboženská vyznání. Av takové době, jako je nyní, kdy národy touží po tom, aby mohly svobodně užívat svých sil, se musí různé náklonnosti, které v této armádě převládají, nutně střetnout. Což by ve válce proti Rusku pravoslavný Srb, ovlivněný panslavistickou agitací, bojoval proti Rusům, kteří jsou mu pokrevně blízcí a vyznávají stejnou víru? A což by v revoluční válce Italové a Maďaři odpadli od své země a bojovali za císaře, který je jim svou řečí a národností cizí? Něco takového se nedá očekávat. Rakouská armáda může proto při vší své síle uplatnit celou svou váhu jen za úplně mimořádných podmínek.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. lehkých myslivců. (Pozn. red.)

b Tělesná stráž (guides) byl ve Francii elitní pluk gardových jízdních myslivců. Jeho příslušníci provázeli a chránili velícího generála a kromě toho konali průzkumnou a vůdcovskou službu. Vjiných armádách se názvem „guides“ často označovaly zvláštní jednotky lehkého jezdectva — jízdní myslivci. (Pozn. čes. red.)

c — náhradníci. (Pozn. red.)

d 1 stopa = 30,5 cm, dělí se na 12 palců; palec = 2,54 cm. Výšky uváděné v textu se tedy rovnají přibližně 173 cm, 183 cm a průměrná výška 149—158 cm. (Pozn. čes. red.)

e — gymnastický krok. (Pozn. red.)

f — tj. kožených důtek s devíti prameny, často s všitými kovovými kuličkami na koncích. (Pozn. čes. red.)

g — vědomí cti; hrdost. (Pozn. red.)

h Jako příklad uvádíme knihu plukovníka Chesneyho o střelných zbranich[242]. Autor je pokládán za jednoho z nejlepších dělostřeleckých důstojníků ve Velké Británii. (Engelsova poznámka.)


234 Sérii článků „Evropské armády“ napsal Engels na Marxovu žádost; Marxovi zadal napsání této práce časopis „Putnamʼs Monthly“[,,Putnamův měsíčník“] prostřednictvím redaktora „New-York Daily Tribune“ Charlese Dany. Marx pomáhal Engelsovi články napsat a sbíral pro něj v Britském muzeu materiál o různých evropských armádách, zejména o španělské a neapolské armádě. Kapitolu Engelsovy práce, která pojednává o anglické armádě, zpracoval Marx jako příspěvky pro „Neue Oder-Zeitung“, které byly v tomto listě otištěny 28. srpna, 31. srpna a 1. září 1855 s názvy: „Britská armáda“ („Die britische Armee“), „Trestání vojáků“ („Züchtigung der Soldaten“) a „Uniforma a výstroj britského vojáka“ („Uniformirung und Equipirung des britischen Soldaten“). V tomto svazku je zařazen pouze druhý z uvedených článků, k němuž Marx připojil několik vlastních doplňků a který je sám o sobě důležitý (viz zde); text zbývajících dvou článků v „Neue Oder-Zeitung“ je zcela shodný s textem otištěným v newyorském časopise „Putnamʼs Monthly“. — 461.

235 Boulogneský tábor — vojenský tábor, který zřídil Napoleon I. v letech 1803 až 1805 pro připravovaný útok na Anglii přes Lamanšský průliv.

U Slavkova se 2. prosince 1805 utkala ruská a rakouská vojska s francouzskou armádou. Bitva skončila vítězstvím Napoleona I.

236 Válkou na Pyrenejském poloostrově neboli španělskou válkou se nazývá válka mezi Anglií a Francií, vedená v letech 1808 až 1814 na území Španělska a Portugalska. Zároveň vzplanul na celém území poloostrova boj španělského a portugalského lidu za nezávislost proti francouzským okupantům.

237 K bitvě mezi anglickým a americkým vojskem u New Orleansu (USA) došlo 8. ledna 1815.

238 Jde o bitvu u Borodina (u Moskvy) 7. září (26. srpna) 1812. V této největší bitvě vlastenecké války roku 1812 prokázalo ruské vojsko vysokou bojovou morálku a způsobilo francouzské armádě těžké ztráty. Tím borodinská bitva přivodila obrat ve válce ve prospěch Ruska a pozdější porážku Napoleonovy armády, přestože ruská armáda byla za daných okolností nucena záměrně ustoupit z Moskvy.

239 Perkusní pušky (pušky se zápalkovým zámkem) byly zavedeny v evropských armádách v první třetině 19. století. Místo křesadlového zámku měly v zadním konci hlavně komínek (piston)‚ na který se nasadila měděná zápalka (kapsle) s třaskavou složí. Nárazem kohoutku na zápalku se vznítil prach v hlavni. Tyto pušky měly většinou hladkou hlaveň. Později se však začaly vyrábět i s rýhovanou (taženou) hlavní.

Miniéovy pušky byly zdokonalené perkusní pušky s rýhovanou hlavní, kde byla střela v hlavni utěsněna (nárazem na trn v komoře pušky nebo zátkou ve dně střely) a lépe se využilo rozpětí plynů při výstřelu. Proti puškám s hladkou hlavní, které přes 50 m nesly už nepřesně, měly tyto pušky daleko větší účinný dostřel.

Všechny typy perkusních pušek byly předovky (náboj se vsunul do ústi hlavně a musel projít celou hlavní do komory). Zadovky byly ve většině evropských armád zavedeny až po krymské válce v 60. letech minulého století.

240 Sedmiletá válka (1756—1763) — válka mezi dvěma koalicemi evropských států: anglo-pruskou a francizsko-rusko-rakouskou. Hlavní příčiny války byly koloniální a obchodní soupeření mezi Anglií a Francií a střetnuti pruské agresívní politiky se zájmy Rakouska, Francie a Ruska. Pruská armáda Bedřicha II. porazila za této války několikrát francouzská a rakouská vojska, ale utrpěla řadu těžkých porážek v bojích s ruskou armádou. Výsledkem války bylo posílení britského koloniálního impéria na úkor francouzských držav. Rakousko a Prusko si v podstatě uchovaly dřívější hranice. Vojenský a politický přestiž Ruska v Evropě značně vzrostl.

241 Jde o Euklidovo dílo „Základy“ („Stoicheia“) (ve 13 knihách), v němž jsou vyloženy základy starověké matematiky.

242 Francis Rowdon Chesney, „Observations on Past and Present State of Fire-Arms“ [„Poznámky o dřívějším a nynějším stavu střelných zbraní“], Londýn 1852.

243 Howard Douglas, „A Treatise on Naval Gunnery“ [„Pojednání o námořním dělostřelectvu“], Londýn 1820.

O knize W. Napiera viz poznámku [72].

244 Vojenská hranice — tak se v 16. až 19. století nazývaly jihovýchodní oblasti rakouské říše při tureckých hranicích (Slovinsko, Chorvatsko, Slavonsko a Banát). Jejich obyvatelé — hraničáři — byli za užívání půdy povinni vykonávat vojenskou službu.