Bedřich Engels
Evropské armády



Článek druhý




    I. Pruská armáda
    II. Ruská armáda
    III. Menší německé armády




I. Pruská armáda

Pruská armáda si zaslouží pozornosti pro svou zvláštní organizaci. Neboť zatímco v každé jiné armádě jsou základem její celkové síly mírové počty a pro nové jednotky, jichž si každá velká válka okamžitě žádá, se nevytvářejí žádné kádry, v Prusku je prý připraveno všechno do nejmenších podrobností pro přechod na válečné počty. Mírový početní stav armády je tedy jen jakousi školou, v níž obyvatelstvo prodělává výcvik ve zbrani a v taktice. Tvrdí se, že tento systém zahrnuje do válečných počtů armády všechno mužské obyvatelstvo schopné vojenské služby; zdálo by se tedy, že zabezpečuje zemi, v níž je zaveden, před jakýmkoli útokem. Ale není tomu tak. Dosahuje jen toho, že Prusko je asi o 50 procent silnější, než by bylo při francouzském nebo rakouském způsobu povolávání; to však umožňuje tomuto agrárnímu státu s asi sedmnácti milióny obyvatel a malým územím, státu, který nemá vlastní loďstvo ani přímý námořní obchod a který má poměrně slabě rozvinutou průmyslovou výrobu, aby si uchovával v jistém směru postavení evropské velmoci.

Pruská armáda se dělí na dvě velké složky: na řadové vojsko, tj. na vojáky, kteří ještě prodělávají výcvik, a na Landwehr [zeměbranu][245], to jsou vycvičení muži, o nichž by se dalo říci, že jsou posláni domů na trvalou dovolenou.

Služba v řadovém vojsku trvá pět let a je jí povinen každý muž od dvaceti do dvaceti pěti let svého věku. Tři roky činné služby se však pokládají za dostačující, pak je voják propuštěn domů a zařazen na zbývající dva roky do takzvané válečné zálohy. Po tuto dobu se dále vede v seznamu záložníků svého praporu nebo své eskadrony a na vyzvání musí kdykoli nastoupit do zbraně.

Po dvou letech válečné zálohy přechází voják do zeměbrany první výzvy (erstes Aufgebot der Landwehr), kde zůstává do svých dvaatřiceti let. Během této doby může být každý druhý rok povolán na cvičení zeměbrany, které se obyčejně koná ve značně velkém rozsahu a společně s řadovým vojskem. Manévry trvají zpravidla měsíc a soustředí se tu velmi často 50 000 až 60 000 vojáků. Zeměbrana první výzvy bojuje za války v poli společně s řadovým vojskem. Vytváří zvláštní pluky, prapory a eskadrony, přesnou obdobu útvarů řadového vojska, a stejné je i číslování pluků. Jen dělostřelectvo zůstává přiřazeno k příslušným řadovým plukům.

Od třicátého druhého do třicátého devátého roku včetně patří voják do zeměbrany druhé výzvy (zweites Aufgebot). Během této doby je povoláván do činné služby pouze v případě války, kdy druhá výzva vykonává posádkovou službu v pevnostech, a tím uvolňuje celé řadové vojsko a první výzvu pro polní operace.

Po čtyřicátém roce věku není už voják vůbec povinen vojenskou službou, ledaže by byl povolán do zbraně onen záhadný útvar, nazývaný Landsturm [domobrana] čili masová výzva. Landsturm zahrnuje všechny muže od šestnácti do šedesáti let s výjimkou výše uvedených kategorií, tedy i všechny muže, kteří byli pro malý tělesný vzrůst, pro slabost nebo z jiného důvodu osvobozeni od vojenské služby. Landsturm však neexistuje ani na papíře, neboť pro něj není vytvořena žádná organizace a nejsou pro něj připraveny ani výzbroj, ani výstroj. A kdyby snad byl jednou přece jen svolán, nebyl by dobrý pro nic jiného než pro policejní službu doma a pro nesmírné zvýšení spotřeby silných lihovin.

Protožc je v Prusku podle zákona každý občan mezi dvacátým a čtyřicátým rokem svého věku vojákem, zdálo by se, že při sedmnácti miliónech obyvatel musí mít armáda alespoň jeden a půl miliónu vojáků. Ve skutečnosti však nelze shromáždit ani polovinu tohoto počtu. Při tříleté vojenské službě u pluku by si výcvik takového obrovského počtu vojáků vyžadoval mírový stav alespoň 300 000 vojáků, zatímco Prusko jich má pouze asi 130 000. Hledají se různé cesty, jak osvobodit od vojenské povinnosti značný počet mužů, kteří jí podléhají: muži, kteří jsou zcela schopni služby, jsou prohlašováni za příliš slabé, lékařské komise si vybírají jen nejlepší povolance nebo se nechávají při výběru osob schopných služby ovlivňovat úplatky atd. Dříve se mírový stav armády snižoval na 100 000 až 110 000 vojáků tím, že se u pěchoty doba skutečné činné služby zkracovala jen na dva roky. Po revoluci si však vláda uvědomila, kolik znamená další rok služby pro to, aby vojáci poslouchali své důstojníky a aby byli spolehliví i za povstání, a zavedla opět všude tříletou vojenskou službu.

Stálá neboli řadová armáda má devět armádních sborů: jeden sbor gardový a osm řadových. Jejich zvláštní organizaci je třeba krátce vysvětlit: mají celkem třicet šest pluků pěchoty (gardové i řadové), každý o třech praporech, osm záložních pluků, každý o dvou praporech, osm kombinovaných záložních praporů a deset praporů myslivců (Jäger). Celkem je to 142 praporů pěchoty, to jest 150 000 mužů.

Jezdectvo se skládá z deseti pluků kyrysnických, pěti dragounských, deseti hulánských a třinácti husarských, přičemž každý pluk má čtyři eskadrony, to jest 800 mužů. Celkem má jezdectvo 30 000 mužů.

Dělostřelectvo má devět pluků. Každý pluk ve válečném počtu má čtyři pěší baterie šestiliberních děl, tři pěší baterie dvanácti- liberních děl a jednu pěší baterii houfnic, tři jízdní baterie, jednu záložní rotu, z níž lze vytvořit dvanáctou baterii, dále čtyři roty pevnostního dělostřelectva a jednu rotu řemeslníků. Protože však k obsluze těchto děl a k doplnění rot je zapotřebí dělostřelců celé válečné zálohy a celé první výzvy zeměbrany, dá se říci, že řadové dělostřelectvo má v každém ze svých devíti pluků asi 2500 vojáků a asi třicet děl; všechny pluky jsou plně vybaveny koňmi a výstrojí.

Celkový početní stav pruské řadové armády dosahuje tedy asi 200 000 mužů. Avšak od tohoto počtu lze s určitostí odečíst 60 000 až 70 000 příslušníků válečné zálohy propuštěných po tříleté službě do svých domovů.

Zeměbrana první výzvy je tvořena tak, že na každý gardový a řadový pěší pluk — kromě osmi pluků záložních — připadá jeden pluk zeměbrany. Mimoto má zeměbrana osm záložních praporů, tedy celkem 116 praporů a asi 100 000 mužů. Jezdectvo má dva gardové pluky, dvaatřicet řadových pluků a osm záložních eskadron, celkem 136 eskadron neboli asi 20 000 vojáků. Dělostřelectvo, jak jsme již uvedli, je přiřazeno k řadovým plukům.

Druhá výzva má rovněž 116 praporů, 167 eskadron (mezi nimi různé záložní a náhradní eskadrony, jež mají podobné úkoly jako druhá výzva) a nějaké pevnostní dělostřelectvo. Celkem má asi 150 000 mužů.

S devíti prapory sapérů a několika dalšími menšími sbory, se 30 000 vysloužilců a armádním vozatajstvem, jež má ve válečném počtu neméně než 45 000 vojáků, dosahuje početní stav celé pruské armády asi 580 000 mužů. Z toho je určeno 300 000 pro službu v poli, 54 000 pro náhradní části, 170 000 pro posádkovou službu a pro zálohu a 60 000 pro neřadovou službu [nekombatanti]. K armádě je přiděleno asi 800 až 850 polních děl rozdělených do baterií, přičemž má každá baterie osm dě (šest kanónů a dvě houfnice).

Všechny tyto jednotky mají připravenu nejen kompletní kádrovou organizaci, nýbrž i zbraně a výstroj. V případě mobilizace armády je tedy pouze třeba obstarat koně. To však není velký problém, protože Prusko má koní dost a zvířata stejně jako lidé podléhají okamžité rekvizici. Tak by to tedy mělo vypadat podle předpisů. Jak to však vypadá ve skutečnosti, ukázala mobilizace armády v roce 1850. Byla vybavena, i když se značnými potížemi, zeměbrana první výzvy. Druhá výzva však nenašla připraveno nic, ani oděv, ani obuv, ani zbraně, a poskytovala proto nejsměšnější podívanou, jakou si jen lze představit. Skuteční znalci, kteří prošli službou v pruské armádě, předvídali takovýto výsledek dlouho předtím. Soudili, že Prusko může v případě potřeby počítat fakticky jen s řadovými jednotkami a s částí první výzvy. A jejich mínění se plně potvrdilo. Nyní je výzbroj a výstroj pro druhou výzvu už jistě připravena, a kdyby byla druhá výzva povolána dnes, stala by se za měsíc nebo za šest týdnů vojskem, které by velmi dobře zastalo nejen posádkovou, nýbrž i polní službu. Avšak k přípravě nováčka pro boj se za války považuje za dostačující tříměsíční výcvik; těžkopádná pruská organizace tedy rozhodně nezajišťuje tak obrovské výhody, jak se všeobecně myslí. Kromě toho materiál připravený pro druhou výzvu za několik let opět zmizí, tak jako zmizel materiál, který kdysi určitě existoval, ale když ho bylo roku 1850 zapotřebí, nebyl k nalezení.

Prusko sice přijalo zásadu, že každý občan má být vojákem, zůstalo však stát v půli cesty; překroutilo tuto zásadu a tím i celou svou vojenskou organizaci. Když byl odstraněn konskripční systém[a] a byl nahrazen všeobecnou brannou povinností, měla být dosavadní stálá armáda zrušena. Měly zůstat jen kádry důstojníků a poddůstojníků, v jejichž rukou by byl výcvik mladých mužů; a ten neměl trvat déle, než je pro daný účel nutné. V takovém případě by za míru služba v armádě, přinejmenším u celé pěchoty, byla zkrácena na jeden rok. To však nevyhovovalo ani vládě, ani vojenským pedantům staré školy. Vláda chtěla mít pohotovou a spolehlivou armádu, aby jí v případě potřeby mohla použít proti nepokojům doma. Pedanti chtěli, aby se jejich armáda vojenskou drezúrou, celkovým vzhledem i spolehlivostí vyrovnala ostatním evropským armádám, složeným z poměrně starších vojáků. Mladé vojsko, kde by vojáci sloužili pouhý rok, by nevyhovovalo jednomu ani druhému účelu. Proto se jako střední cesta zavedla tříletá služba a z toho pramení všechny nedostatky a slabiny pruské armády.

Zjistili jsme už, že alespoň polovička mužů schopných služby nepřijde do armády. Dostanou se ihned do seznamu příslušníků druhé výzvy, která tím nominálně nesmírně zbytní a ztrácí všechnu způsobilost k boji, neboť je zaplavena masou lidí, kteří nikdy neměli v ruce pušku a nejsou na tom o nic lépe než úplní nováčci. Toto snížení skutečné vojenské síly země přinejmenším na polovinu je první špatný důsledek prodloužení doby vojenské služby.

Avšak tímto systémem trpí i samo řadové vojsko a první výzva zeměbrany. Z vojáků každého pluku slouží třetina méně než tři roky, třetina méně než dva roky a zbývající třetina méně než rok. Nelze tedy čekat, že armáda takového složení bude mít ty vojenské vlastnosti — přísnou subordinaci, bojovou soudržnost a esprit de corps[c] — jimiž se vyznačují staří vojáci armády anglické, rakouské, ruské, ba i francouzské. Angličané, kteří to mohou nejlépe posoudit, neboť mají dlouhou dobu vojenské služby, myslí, že k tomu, aby se nováček dokonale vycepoval, je zapotřebí tří let.[e] Protože se však pruská armáda skládá za míru z vojáků, z nichž žádný ještě nesloužil tři roky, má to nutně za následek, že se do mladého pruského nováčka tyto vojenské vlastnosti starých vojáků, nebo alespoň jejich zdání, vtloukají nesnesitelným drilem. Pruský nižší důstojník a poddůstojník, když vidí nesplnitelnost uloženého úkolu, jedná se svými podřízenými s hrubostí a brutalitou, která je dvojnásob odporná proto, že se snoubí s pedanterií. A tato pedanterie je tím směšnější, že je v naprostém rozporu s prostým a rozumným systémem výcviku, který je předepsán, a že se neustále odvolává na tradice Bedřicha Velikého, který musel cvičit úplně jiné vojáky v úplně jiné taktice. Opravdová bojeschopnost se tedy obětuje přesnosti na cvičišti a pruská řadová armáda je celkem vzato horší než staré prapory nebo eskadrony, jež proti ní může při prvním náporu nasadit kterákoli z evropských velmocí.

Taková je skutečnost přes všechny přednosti, které nemá žádná jiná armáda. Prusové, jako Němci vůbec, jsou výborný vojenský materiál. Země, v níž se širé roviny střídají s rozsáhlými pohořími, poskytuje nadbytek lidského materiálu pro všechny druhy vojsk. Sotva v kterém národě se najde taková všeobecná tělesná způsobilost pro službu jak v lehké, tak v řadové pěchotě, jakou má většina Němců. Země tak bohatá na koně dává jezdectvu množství mužů, kteří jsou v sedle od malička jako doma. Rozvážná houževnatost činí z Němců zvlášťschopné dělostřelce. A kromě toho Němci patří k nejbojovnějším národům na světě, milují válku pro ni samu, a nemohou-li ji mít doma, velmi často ji vyhledávají v cizině. Od středověkých lancknechtů až k dnešní francouzské a anglické cizinecké legii dodávají Němci stále většinu námezdních vojáků, kteří bojují pro radost z boje. Jestliže je Francouzi předčí rychlostí a živostí útoku, jestliže Angličané dovedou klást nepříteli úpornější odpor, pak Němci bezesporu předčí všechny evropské národy onou všeobecnou způsobilostí k vojenské službě, jež z nich dělá dobré vojáky za všech okolností.

Pruští důstojníci jsou daleko nejvzdělanější důstojnický sbor na celém světě. Při zkouškách ze všeobecného vzdělání, jimiž musí projít, se na nich žádá mnohem víc než v kterékoli jiné armádě. Pro doplnění jejich teoretického vzdělání jsou zřízeny brigádní a divizní školy a řada dalších zařízení jim poskytuje vyšší a odbornější vojenské znalosti. Pruská vojenská literatura má vysokou úroveň a díla, jež vyšla v posledních dvaceti pěti letech, jsou dostatečným důkazem, že jejich autoři nejen dokonale ovládají svůj obor, nýbrž že se všeobecným vědeckým rozhledem vyrovnají důstojníkům kterékoli armády. V některých pracích je sice až příliš mnoho metafysického nánosu, to však lze vysvětlit tím, že v Berlíně, Vratislavi i Královci lze spatřit důstojníky mezi studenty na universitních přednáškách. Clausewitz je ve svém oboru na celém světě stejně uznávaným autorem jako Jomini a díla inženýra Astera znamenají ve vědě o opevňování novou epochu. Avšak označení „pruský lajtnant“ se stalo příslovečným v celém Německu; esprit de corps dovedený až do karikatury, pedanterie a naduté chování, které si důstojníci osvojují pod vlivem celkového ovzduší v armádě, to plně opravňují. Přitom nikde není mezi vyššími důstojníky a generály tolik starých zkostnatělých pedantů jako právě v Prusku — většinou jsou to ovšem pozůstatky z let 1813 a 1815. To všechno vede nutně k závěru, že absurdní snaha udělat násilím z pruské řadové armády to, čím nikdy být nemůže, totiž armádu starých vojáků, působí stejně zhoubně na kvalitu vojáků i důstojníků, a na důstojníky snad ještě zhoubněji.

Cvičební řád pruské armády je nesporně nejlepší na světě. Je prostý, důsledný, zakládá se na několika málo zásadách zdravého rozumu, takže mu nelze celkem nic vytýkat. je dílem génia Scharnhorstova, který byl snad největším vojenským organizátorem od dob Mořice Nasavského. Stejně dobré jsou i předpisy pro řízení velkých vojenských útvarů. Ale vědecké příručky pro dělostřelectvo, oficiálně doporučované důstojníkům, jsou zastaralé a vůbec neodpovídají potřebám naší doby. To však lze vyčítat jen dílům, která mají víceméně oficiální charakter, a neplatí to vůbec o pruské dělostřelecké literatuře jako celku.

Ženijní vojsko si po zásluze získalo velmi dobrou pověst. Z něho vyšel Aster, nejlepší vojenský inženýr po Montalembertovi. Prusové vybudovali od Královce a Poznaně až ke Kolínu nad Rýnem a Koblenzi řadu pevností, jimž se obdivuje celá Evropa.

Výstroj pruské armády po změnách z let 1843 a 1844 není příliš vzhledná, ale velmi dobře vyhovuje potřebám vojáků. Přílba chrání velmi účelně proti slunci i dešti, oděv je volný a pohodlný, seřízení výstroje je ještě lepší než ve francouzské armádě. Garda a lehké prapory (v každém pluku jeden) jsou vyzbrojeny rýhovanými jehlovkami[246], ostatní řadové vojsko má velmi prostou úpravou předělány obyčejné ručnice na dobré pušky Miniéovy. Také zeměbrana dostane během dvou nebo tří let Miniéovy pušky, ale zatím má pušky perkusní. Jezdecká šavle je příliš široká a zahnutá, takže většina ran se míjí účinkem. Na dělostřeleckém materiálu — dělech, lafetách i postrojích — je třeba ještě mnohé zlepšovat.

Vcelku je pruská armáda, to jest řadové vojsko a první výzva, imponující těleso, zdaleka však není tím, za co ji chlubivě vydávají pruští patriotičtí pisatelé. Řadové vojsko se v poli velmi brzy zbaví toho, čím je spoutává cvičištní drezúra, a po několika bojích se vyrovná svým soupeřům. Bude-li válka populární, vyrovná se zeměbrana první výzvy, jakmile oživne její starý vojácký duch, nejlepším starým jednotkám v Evropě. Prusko se však musí bát jednoho: nepřítele, který je aktivní hned na počátku války a zasadí proti němu lépe organizované vojsko s delší zkušeností. V dlouhotrvajícím boji bude však mít ve své armádě poměrně víc starých vojáků než kterýkoli evropský stát. Na začátku válečného tažení bude tvořit jádro pruské armády řadová pěchota, ale zeměbrana první výzvy ji větší tělesnou silou a lepšími vojenskými kvalitami svých vojáků velmi brzy zastíní. Neboť tito muži, a ne bezvousí mladíčci z řadového vojska, jsou skuteční staří pruští vojáci. O druhé výzvě mluvit nebudeme; ta musí teprve ukázat, čím je.

II. Ruská armáda

Také v Rusku byla podniknuta určitá opatření, aby se vytvořily kádry pro válečné počty armády, a to pomocí systému záloh, který se v některých rysech podobá pruskému systému zeměbrany. Ale celkem vzato zahrnují ruské zálohy tak omezený počet vojáků a shromáždit je z různých míst obrovské říše je tak nesnadné, že už šest měsíců po tom, co Francouzi a Angličané vypověděli Rusku válku, a dříve než na Krymu padla jediná rána, bylo nutné tento systém zrušit, neprodleně vytvořit nové jednotky a pak v tomto vytváření nových jednotek pokračovat. V Rusku je tedy třeba rozlišovat mezi armádou, jak vypadala na začátku války, a mezi armádou, jak vypadá dnes.

V době míru je ruská armáda rozčleněna takto: 1. armáda v poli — šest řadových sborů, číslo 1 až 6; 2. záložní armáda — jeden gardový sbor, jeden sbor granátníků, dva sbory záložního jezdectva; 3. zvláštní sbory — Kavkazský, Finský, Orenburský a Sibiřský; 4. jednotky pro službu uvnitř země — vysloužilci, vnitřní stráž, invalidé atd.; 5. nepravidelné vojsko. K nim je třeba přičíst zálohu, kterou tvoří vojáci propuštění na dovolenou.

Každý ze šesti řadových sborů má toto složení: v každém sboru jsou tři pěší divize, přičemž se každá divize skládá z jedné řadové brigády a z jedné brigády lehké pěchoty, každá brigáda ze dvou pluků a každý pluk ze čtyř řadových praporů. Celkem má tedy sbor šest brigád čili dvanáct pluků, jež mají čtyřicet osm praporů; s jedním praporem střelců a jedním praporem sapérů dohromady 50 praporů. Dále k němu patří jedna divize lehkého jezdectva, skládající se z jedné brigády hulánů a jedné brigády husarů; každá brigáda má dva pluky, to jest šestnáct eskadron; úhrnem jsou to tedy třicet dvě eskadrony. Sborové dělostřelectvo tvoří jedna divize, jež má tři pěší brigády a jednu brigádu jízdní, celkem čtrnáct baterií čili 112 děl. Každý sbor má tedy celkem padesát praporů, třicet dvě eskadrony, 112 děl. Všech šest sborů dohromady má 300 praporů, 192 eskadron a 672 děl.

Garda má tři divize čili šest brigád, to jest dvanáct pluků (devět pluků granátníků a tři pluky karabiníků neboli lehké pěchoty). Celkem je to třicet šest praporů, neboť gardové a granátnické pluky mají pouze po třech řadových praporech. Dále má garda jeden prapor střelců a jeden prapor sapérů a minérů a tři jezdecké divize (po jedné divizi kyrysníků, hulánů a husarů), jež mají šest brigád čili dvanáct pluků. Celkem jsou to sedmdesát dvě eskadrony jezdectva. Patří sem také jedna dělostřelecká divize, která má pět brigád čili patnáct baterií (devět baterií pěších, pět jízdních a jednu baterii raket), celkem 135 děl. Sbor granátníků má tři divize čili šest brigád, to jest dvanáct pluků neboli třicet šest praporů pěchoty, dále jeden prapor střelců a jeden prapor sapérů a minérů. Mimoto má tento sbor jednu divizi jezdectva, zahrnující dvě brigády (hulánskou a husarskou), skládající se ze čtyř pluků neboli třiceti dvou eskadron. Dělostřelectvo má tři brigády pěší a jednu jízdní, to jest čtrnáct baterií; celkem je to 112 děl.

Záložní jezdectvo je organizováno takto: 1. sbor: tři divize (dvě divize kyrysníků, jedna divize hulánů), to jest šest brigád čili dvanáct pluků, dohromady osmdesát eskadron (Čtyřicet osm eskadron kyrysníků, třicet dvě eskadrony hulánů). K tomu přistupuje jedna divize jízdního dělostřelectva, která má tři brigády neboli šest baterií, celkem čtyřicet osm děl. 2. sbor: tři divize (jedna divize hulánů a dvě divize dragounů) čili šest brigád, to jest dvanáct pluků neboli 112 eskadron (třicet dvě eskadrony hulánů a osmdesát eskadron dragounů). Dále k němu patří dvě eskadrony jízdních sapérů a pontonýrů a šest baterií jízdního dělostřelectva se čtyřičeti osmi děly.

Kavkazský sbor se skládá z jedné záložní brigády granátníků, mající dva pluky neboli šest praporů, ze tří pěších divizí, majících dvanáct pluků čili čtyřicet osm praporů, zjednoho praporu střelců, z jednoho praporu sapérů a z čtyřiceti sedmi praporů Kavkazské linie (milice), to jest celkem ze 103 praporů. Jezdectvo má jeden pluk dragounů o deseti eskadronách. Dále je tu jedna divize dělostřelectva, která má deset obyčejných a šest horských baterií, celkem 180 děl.

Finský sbor tvoří jedna divize, která má dvě brigády čili dvanáct praporů pěchoty. Orenburský sbor má rovněž jednu divizi o dvou brigádách, má však jen deset praporů. Sibiřský sbor tvoří divize, která má tři brigády, to jest patnáct praporů.

Úhrnem má celé pravidelné vojsko, které je v době míru skutečně ve zbrani, asi tento početní stav:

  Prapory Eskadrony Děla
6 řadových sborů 300   192     672
Garda 38   72     135
Granátníci 38   32     112
Záložní jezdectvo —   194     96
Kavkazský sbor 103   10     180
Finský sbor 12   —    
Orenburský sbor 10   —    
Sibiřský sbor 15   —    
——————————————————————————
       Celkem 516   500     1195

Jednotky pro službu uvnitř země se skládají z padesáti dvou praporů vnitřní stráže, 800 rot vysloužilců a invalidů, jedenácti a půl eskadrony četníků a devadesáti osmi rot dělostřelectva. Avšak tyto jednotky lze sotva pokládat za použitelnou bojovou sílu.

Nepravidelné vojsko, většinou jezdectvo, se dělí takto:

1. Donští kozáci — 56 pluků, každý o šesti sotních[b]; celkem 336 sotní, 13 baterií.
2. Černomořští kozáci — 72 sotní, 9 praporů, 3 baterie.
3. Kozáci Kavkazské linie (na Kubáni a na Těreku) — 120 sotní a 3 baterie.
4. Astrachaňští kozáci — 18 sotní, 1 baterie.
5. Orenburští kozáci — 60 sotní, 3 baterie.
6. Uralští kozáci — 60 sotní.
7. Baškirská odvodní výzva — 85 sotní, téměř všichni Baškirové a Kalmykové.
8. Sibiřští kozáci — 24 prapory, 84 sotní, 3 baterie; slouží tu i Tunguzové, Burjati atd.
9. Azovští kozáci, kteří konají službu u námořnictva.
10. Dunajští kozáci v Besarábii — 12 Sotní.
11. Zabajkalští kozáci, zformovaní teprve nedávno; jejich organizace a síla nejsou známy.

Celkem je to asi 847 sotní (sotňa — odvozeno od slova sto — je eskadrona, která má sto vojáků), 33 prapory a 26 baterií. Je to asi 90 000 mužů jezdectva a 30 000 pěšáků. Avšak v nynějších válečných akcích na západních hranicích je možno použít jen asi 40 000 až 50 000 mužů jezdectva, několika málo baterií a žádné pěchoty.

V době míru by tedy ruská armáda (nepočítáme-li jednotky pro službu uvnitř země) měla mít 360 000 pěšáků, 70 000 jezdců a 90 000 dělostřelců, celkem zhruba 500 000 mužů, a dále kozáky, jejichž počet se podle okolností mění. Z těchto 500 000 mužů nelze však Kavkazského, Orenburského a Sibiřského místního sboru použít v žádné válce na západních hranicích říše. A tak lze proti západní Evropě nasadit nanejvýš 260 000 pěšáků, 70 000 jezdců a 50 000 dělostřelců s 1000 děl, a kromě toho asi 30 000 kozáků.

Takový je mírový stav armády. Pro případ války byla učiněna tato opatření: Plná doba vojenské služby byla podle okolností dvacet, dvaadvacet nebo pětadvacet let. Po deseti nebo patnácti letech byli však vojáci propouštěni na trvalou dovolenou a přeřazováni do zálohy. Organizace této zálohy se velmi často měnila, ale ukazuje se, že vojáci propuštění na dovolenou patřili prvních pět let k záložnímu praporu (u gardových a granátnických pluků vždy čtvrtý prapor, u řadových pluků pátý prapor), k záložní eskadroně nebo k záložní baterii podle druhů vojsk. Po uplynutí pěti let přešli do náhradního (to jest do pátého nebo u řadového vojska do šestého) praporu svého pluku nebo do náhradní eskadrony či baterie. Povolání zálohy by tedy zvýšilo bojovou sílu pěchoty a dělostřelectva asi o padesát procent a jezdectva asi o dvacet procent. Těmto zálohám měli velet důstojníci ve výslužbě a byly už také, ne sice úplně, ale aspoň zčásti organizačně připraveny jejich kádry.

Ale když vypukla válka, všechno se změnilo. Armáda v poli byla nucena poslat dvě divize na Kavkaz, ačkoli měla bojovat na západních hranicích. Ještě předtím, než bylo anglo-francouzské vojsko dopraveno po moři na východ, byly tři sbory armády v poli (třetí, čtvrtý a pátý sbor) nasazeny v tažení proti Turkům. V této době se sice už soustřeďovaly zálohy, ale trvalo strašně dlouho, než se vojáci z nejrůznějších koutů říše dostali ke svým velitelstvím. Přítomnost spojeneckých armád a loďstva v Baltském a Černém moři, jakož i kolísavá politika Rakouska si vynutily ráznější opatření; odvody byly zdvojnásobeny až ztrojnásobeny a takto shromážděná pestrá masa nováčků byla spolu se záložníky zformována ve čtvrtý, pátý, šestý, sedmý a osmý prapor každého pěšího pluku. Podobně byl zvýšen počet jezdectva. Osm sborů gardy, granátníků a řadového vojska má tedy nyní místo 376 praporů asi 800 praporů a ke každým dvěma eskadronám nebo bateriím mírového stavu byla nyní připojena alespoň jedna eskadrona nebo baterie záložní. Všechna tato čísla jsou však mnohem hrozivější na papíře než ve skutečnosti, neboť úplatnost ruského úřednictva, zlořády ve správě armády a obrovské vzdálenosti, které musí vojáci ujít ze svých domovů do shromaždišť, ze shromaždišť do míst soustředění sborů a odtud teprve na válčiště, způsobují, že se značná část vojáků ztratí nebo zmrzačí ještě dřív, než se vůbec dostanou do styku s nepřítelem. Kromě toho škody způsobené nemocemi i ztráty v bojích byly v posledních dvou taženích velmi vážné. Domníváme se proto, že 1000 praporů, 800 eskadron a 200 baterií ruské armády nemá nyní o mnoho víc než 600 000 vojáků.

Ale vláda se tím nespokojila. Zřejmě si plně uvědomuje, jak je nesnadné shromáždit z různých částí rozsáhlé říše velké masy vojáků, neboť jakmile byly vytvořeny sedmé a osmé prapory, vyhlásila ihned odvody domobrany. Domobrana neboli opolčenije měla být organizována v družinách[d] (praporech) po 1000 mužů přiměřeně podle počtu obyvatel každé provincie. Službu v domobraně mělo nastoupit třiadvacet mužů z každého tisíce mužského obyvatelstva, to jest přibližně jeden a čtvrt procenta všeho obyvatelstva. Zatím bylo opolčenije povoláno do zbraně jen v západních provinciích. Odvody konanými na území s 18 000 000 obyvatel, z toho asi 9 000 000 mužů, se jistě získalo 120 000 vojáků. Souhlasí to i se zprávami, které máme z Ruska. Je nesporné, že domobrana bude po všech stránkách ještě horší než nově vytvořená záloha, ale i tak znamená cenné posílení Ruska, a bude-li jí použito k posádkové službě v Polsku, uvolní tím mnoho pluků řadového vojska.

Na západní hranici však na druhé straně došlo nejen mnoho kozáků, nýbrž i velký počet Baškirů, Kalmyků, Kirgizů, Tunguzů a jiných mongolských jednotek. Z toho lze usuzovat, jak dávno byl dán příkaz k jejich přesunu na západ, neboť mnozí z nich museli pochodovat déle než rok, aby dorazili do Petrohradu nebo na Vislu.

Rusko tedy zmobilizovalo téměř všechny své vojenské zdroje, a přitom po dvou letech války, v níž neztratilo žádnou rozhodující bitvu, nemůže postavit víc než 600 000 až 650 000 mužů pravidelného vojska, 100 000 mužů domobrany a asi 50 000 vojáků nepravidelného jezdectva. Nechceme tím říci, že je vyčerpáno, není však sporu o tom, že nyní, po dvou letech války, není s to učinit to, co dokázala Francie po dvaceti letech válčení a poté, co roku 1812 ztratila celou svou nejlepší armádu, totiž vytvořit nové vojsko v síle 300 000 mužů a alespoň na čas zadržet nápor nepřítele. Tak obrovský je rozdíl mezi vojenskou silou země hustě a řídce obydlené. Kdyby Francie hraničila s Ruskem, 66 000 000 obyvatel Ruska by bylo menší silou než 38 000 000 Francouzů. A není nejmenší pochyby, že i 44 000 000 Němců je větší silou než 66 000 000 poddaných pravoslavného cara.

Ruská armáda se doplňuje různým způsobem. Většinu mužů dodávají pravidelné odvody, které se konají střídavě vždy jeden rok v západních, druhý rok ve východních provinciích evropského Ruska. Obvyklé procento odvedených je čtyři až pět mužů z každého tisíce (mužských) „duší“. V Rusku se totiž ve sčítacích arších uvádějí jen muži, neboť podle pravoslavné východní víry ženy nejsou pokládány za „duše“. Vojáci ze západní části říše slouží dvacet let, vojáci z východní části dvacet pět let. Gardoví vojáci slouží dvacet dva roky, mladí muži z vojenských osad dvacet let. Kromě odvodů jsou bohatým zdrojem rekrutů synové vojáků. Narodí-li se vojáku v činné službě syn, musí se stát vojákem. Tato zásada se uplatňuje tak důsledně, že si stát činí nárok i na ty děti, které ženy vojáků přivedly na svět v době, kdy byli jejich manželé třebas pět nebo deset let na druhém konci říše. Tyto děti vojáků se nazývají kantonisté a obvykle jsou vychovávány na útraty státu; z nich pochází většina poddůstojníků. Soudy konečně odsuzují k službě v armádě zločince, tuláky a jiné budižkničemu. Šlechtic má právo poslat do armády nevolníka, ovšem takového, který je tělesně schopen vojenské služby, a totéž může učinit každý otec, není-li spokojen se svým synem. „S bogom idi pod krasnuju šapku!“ — „Tak sbohem a dostaneš červenou čapku,“ to jest: jdi na vojnu — to jsou obvyklá slova ruského rolníka k neposlušnému synovi.

Poddůstojníci, jak jsme už řekli, se většinou rekrutují ze synů vojáků a výchovu dostali ve státních ústavech. Tito jinoši jsou od raného chlapectví přidržováni k vojenské kázni a nemají vůbec nic společného s vojáky, které mají později učit a vést. Tvoří kastu, která je cizí lidu. Patří státu a nemohou bez něho existovat; jsou-li ponecháni sami sobě, nejsou k ničemu. Jediným cílem jejich života je proto udržet se ve státní službě. Tito lidé jsou v ruské armádě tím, čím je v ruské státní správě kasta nižších úředníků, rekrutující se ze synů těchto úředníků; je to smečka zchytralých, podlých, omezených a sobeckých lidí podřízeného postavení, jež ta troška základního vzdělání, kterou mají, činí ještě odpornějšími. Jsou ctižádostiví a ziskuchtiví, jsou tělem i duší zaprodáni státu, ale přitom se každý den a každou hodinu snaží tento stát kus po kuse prodat, jakmile jim z toho kyne sebemenší zisk. Pěknou ukázkou této kasty je polní myslivec čili kurýr, který doprovázel pana de Custina na jeho cestách po Rusku a který je v Custinově vyprávění o Rusku skvěle vylíčen.[247] Tento druh lidí je v civilní správě i v armádě hlavním semeništěm obrovské korupce, která vládne ve všech odvětvích ruské veřejné správy. Je však jisté, že kdyby Rusko za nynější situace zrušilo tento systém úplného přivlastnění dětí státem, nenašlo by dost nižších úředníků pro civilní správu. a dost poddůstojníků pro armádu.

Ještě horší je to snad s důstojnictvem. Výchova budoucího kaprála nebo šikovatele je poměrně levná záležitost. Ale vychovat důstojníky pro miliónovou armádu (a oficiálně mají být v Rusku připraveny kádry důstojníků právě pro tento počet) je drahá věc. Soukromé ústavy nevykonají v tomto směru nic nebo jen velmi málo, všechno musí opět udělat stát. Je však zřejmé, že nemůže vychovat tak velký počet mladých mužů, jaký je pro armádu zapotřebí. Pod přímým morálním nátlakem jsou proto šlechtičtí synové nuceni alespoň pět nebo deset let sloužit v armádě nebo v civilní správě; jestliže členové některé rodiny po tři po sobě jdoucí generace „nesloužili“, ztrácí rodina šlechtické výsady, zvláště právo vlastnit nevolníky. A bez tohoto práva je v Rusku vlastnictví obrovských pozemků naprosto bezcenné. Takto se dostává do armády s hodností praporčíka nebo poručíka obrovská spousta mladých mužů, jejichž celé vzdělání spočívá v nejlepším případě v určité zběhlosti v běžné francouzské konverzaci a v povrchních znalostech základů matematiky, zeměpisu a dějepisu; to všechno se do nich vtlouklo jen naoko. Služba je pro ně nutné zlo a konají ji s neskrývaným odporem, s jakým se podstupuje dlouhotrvající léčba. A jakmile jim projde předepsaná doba služby nebo jakmile dosáhnou hodnosti majora, odcházejí do výslužby a jejich jména se ocitají v seznamech příslušníků náhradních praporů. Také do žáků vojenských škol se z velké většiny vtloukají jen ty vědomosti, jichž je nezbytně třeba ke složení zkoušek. I pokud jde o čistě odborné znalosti, jsou daleko pozadu za mladíky z vojenských škol rakouských, pruských nebo francouzských. Nadaní, horliví mladí lidé zaujatí pro svůj obor jsou v Rusku tak vzácní, že se po nich ihned sáhne, jakmile se objeví, ať jsou to cizinci nebo Rusové. Stát jim velmi štědře poskytuje všechny prostředky k dokončení studií a umožňuje jim rychlý postup. Takovými lidmi se před Evropou dokládá úroveň ruské civilizace. Jestliže mají literární sklony, dostane se jim všemožné podpory, pokud ovšem nepřekročí meze přijatelné pro ruskou vládu. Oni jsou autory toho mála, co má v ruské vojenské literatuře cenu. Rusové ze všech společenských tříd jsou však dosud příliš barbary, než aby nacházeli zálibu ve vědecké práci nebo vůbec v jakékoli duševní práci (kromě intrik), takže téměř všichni vynikající lidé v jejich armádě jsou buď cizinci, nebo — což je skoro totéž — „ostzejskije“, to jest Němci z pobaltských provincií. Nejvýznamnějším představitelem této vrstvy v poslední době byl generál Totleben, ženijní náčelník v Sevastopolu, který v červenci zemřel na následky zranění[248]. Po celé obléhání byl nesporně nejnadanějším ze všech mužů svého oboru jak v ruském, tak ve spojeneckém táboře. Byl to však pobaltský Němec pruského původu.

Tak jsou mezi ruskými důstojníky lidé nejlepší i nejhorší, jenže těch prvních je nesrovnatelně méně. Co si ruská vláda myslí o svých důstojnících, to jasně a neklamně ukázala ve svých taktických předpisech. Tyto předpisy nestanoví jen všeobecné rozmístění brigád, divizí a armádních sborů v bojové akci, to jest takzvané „normální dispozice“, jež si velitel má upravit podle terénu a jiných okolností, nýbrž stanoví různé normální dispozice pro všechny myslitelné případy, berou generálům jakoukoli volnost rozhodování a svazují jim ruce tak, že je skoro úplně zbavují jakékoli odpovědnosti. Podle předpisu může být například armádní sbor uspořádán v bitvě pěti různými způsoby. A skutečně v bitvě na řece Almě byli Rusové uskupeni podle jednoho z nich — podle třetí dispozice — a samozřejmě prohráli. Tato mánie předpisovat abstraktní pravidla pro všechny možné případy ponechává veliteli tak málo volnosti a zakazuje mu natolik využít výhod terénu, že jeden pruský generál kritizuje tento systém takto:

„Takové předpisy lze připustit jen v armádě, v níž je většina generálů tak stupidní, že jim vláda nemůže bez obav svěřit neomezenou velitelskou moc nebo dovolit jirn jednat podle vlastní úvahy.“

Ruští vojáci patří k nejstatečnějším vojákům v Evropě. Houževnatostí se téměř vyrovnají anglickým a některým rakouským praporům. Mají stejnou vlastnost, kterou se chlubí John Bull: nepozorují, že jsou poraženi. Čtverce ruské pěchoty se brání a bojují muž proti muži ještě dlouho poté, co je jezdectvo prolomilo; vždy se ukázalo, že je lehčí ruské pěšáky postřílet, než je donutit k ústupu. Sir George Cathcart, který je viděl v letech 1813 a 1814[249] jako spojence a roku 1854 na Krymu jako nepřátele, dává jim čestné vysvědčení, že „nejsou schopni paniky“. Ruští vojáci jsou kromě toho silní a zdraví, jsou dobří chodci, lidé velmi nenároční, kterým kjídlu a pití stačí cokoli, a své důstojníky poslouchají tak jako žádné jiné vojsko na světě. A přece se ruská armáda může sotva čím chlubit. Co je Rusko Ruskem, nezvítězili Rusové nad Němči, Francouzi, Poláky nebo Angličany ani vjediné bitvě, pokud nebyli v naprosté převaze. Při vyrovnaných silách je každá armáda, vyjma tureckou a pruskou, porazila, a u Četati a Silistry[250] je dokonce porazili i početně slabší Turci.

Rusové jsou především nejtěžkopádnější vojáci na světě. Nehodí se ani pro lehkou pěchotu, ani pro lehké jezdectvo. Kozáci, v některých směrech výborné lehké jezdectvo, jsou vcelku tak nespolehliví, že se v dotyku s nepřítelem za kozáckými předními strážemi vždy staví druhá linie předních stráží. Kromě toho kozáci vůbec nejsou s to provést útok. Pravidelné jednotky, pěchota i jezdectvo, nedokáží bojovat v rozvinutém tvaru. Rus, který vždycky jen napodobuje, udělá na rozkaz nebo z přinucení cokoli; neudělá však nic, má-li jednat na vlastní odpovědnost. Ostatně tohoto termínu lze jen stěží použít u tvorů, kteří nikdy nepoznali, co to odpovědnost je, a kteří jdou na smrt stejně trpně a poslušně, jako když mají napumpovat vodu nebo zmrskat kamaráda. Nebylo by spravedlivé čekat od ruského vojáka, který je na přední stráži nebo bojuje v rozvinutém tvaru, onen rychlý přehled o situaci, typický pro Francouze, nebo prostý zdravý úsudek, vlastní Němci. Ruský voják potřebuje jedno: rozkaz, jasný a zřetelný rozkaz. Nedostane-li jej, pak asi neustoupí, ale určitě nepůjde vpřed, ani nebude přemýšlet, co dělat.

Jezdectvo, i když se na ně vynakládá dost prostředků a péče, nebylo nikdy vynikající. Neproslavilo se ani ve válkách proti Francii, ani ve válce proti Polsku. Jezdectvo potřebuje něco docela jiného, než je trpná, odevzdaná a pokorná poslušnost Rusů. Přední vlastností jezdce je právě to, co Rusům nejvíc chybí: „jiskra“. A tak když u Balaklavy 600 anglických dragounů s veškerou smělostí a odvahou opravdových jezdců prudce vyrazilo proti početně daleko silnějším Rusům, smetli z cesty ruské dělostřelectvo, kozáky, husary i hulány, až narazili na pevné kolony pěchoty; pak museli ustoupit; dosud však není jasné, kdo si vlastně zaslouží být v této jezdecké akci pokládán za vítěze. Z takového nesmyslného útoku proti kterékoli jiné armádě by se byl nevrátil ani jediný muž. Nepřítel by je byl napadl z boků a z týlu a pobil by je jednoho po druhém. Ale ruští jezdci je čekali na místě a byli smeteni dřív, než je napadlo pobídnout koně! Taková věc je jistě dostatečným odsouzením ruského pravidelného jezdectva.

Dělostřelecký materiál je nestejné kvality, ale tam, kde má dělostřelectvo dobrá děla, koná svou povinnost dobře. V boji projevuje vždy velkou statečnost, nedostává se mu však inteligence. Ruská baterie, která ztratila důstojníky, není k ničemu; a pokud jsou důstojníci živi, může zaujmout jen taková, často absurdní postavení, jaká určují předpisy. V obležené pevnosti, kdy je třeba trpělivosti a vytrvalosti a kdy je nutno vystavovat se neustále nebezpečí, vyznamenává se ruské dělostřelectvo ne tak přesností střelby jako obětavostí ve službě a vytrvalostí za nepřátelské palby. Dokazuje to celé obležení Sevastopolu.

V dělostřelectvu a v ženijních jednotkách najdeme ovšem ty vysoce vzdělané důstojníky, jimiž se Rusko chlubí před Evropou a které opravdu povzbuzuje, aby svobodně uplatnili svůj talent. V Prusku například kladou představení nejlepším odborníkům, jsou-li pouze nižšími důstojníky, do cesty různé překážky a všechna zlepšení, která tito lidé navrhují, se zamítají jako drzé novotářství; mnozí z nich museli proto hledat uplatnění v Turecku a udělali z jeho pravidelného dělostřelectva jedno z nejlepších v Evropě. Zato v Rusku se všichni takoví lidé povzbuzují, a vyniknou-li, čeká je rychlá a skvělá kariéra. Dibič byl generálem v dvaceti devíti letech, Paskevič v třiceti a Totleben povýšil v Sevastopolu za necelých osm měsíců z kapitána na generálmajora.

Velikou chloubou Rusů je pěchota. Je nesmírně houževnatá, a ať bojuje v linii, v kolonách nebo kryta za předprsněmi, je vždy nepříjemným protivníkem. Tím však její dobré vlastnosti končí. Je téměř zcela nezpůsobilá pro lehkou pěší službu (takzvaní myslivci jsou lehkou pěchotou jen podle jména a jedinou skutečně lehkou pěchotou je osm praporů střelců přiřazených k lehkým sborům). Ruští pěšáci jsou zpravidla špatní střelci, jsou vytrvalí v chůzi, ale pomalí, a jejich kolony jsou obyčejně umístěny tak špatně, že je lze vždy rozbít dělostřeleckou palbou ještě dříve, než jsou nasazeny do útoku. Vydatně k tomu přispívají „normální dispozice“, od nichž se generálové neodvažují odchýlit. Například u Almy způsobilo anglické dělostřelectvo v ruských kolonách strašnou spoušť dávno předtím, než stejně těžkopádní Angličané utvořili linii, překročili řeku a znovu se seřadili k útoku. Ale i vychvalovanou houževnatost ruské pěchoty je třeba brát se značnou rezervou, neboť 8000 britských pěšáků, překvapených u Inkermanu v neúplně a jen velmi nedbale obsazeném postavení, vzdorovalo v boji muže proti muži déle než čtyři hodiny neustálým útokům 15 000 Rusů a opravdu je vždy znovu odrazilo. Tato bitva musí být pro Rusy poučením, že narazili na zdatnějšího protivníka i v oblasti, kde se cítili nejjistější. Všechny ruské pokusy ztroskotaly na statečnosti anglických vojáků a na inteligenci a duchapřítomnosti poddůstojníků i vojáků; je třeba uznat, že po této bitvě si Britové právem dělají nárok na titul nejlepší řadové pěchoty světa.

Stejnokroj ruské armády je téměř věrnou kopií stejnokroje pruského. Výstroj je přizpůsobena velmi špatně: přes prsa jdou nejen zkřížené řemeny pro bodák a sumky, nýbrž i popruhy, které nesou tlumok. Právě nyní dochází sice k nějakým změnám, nevíme však, budou-li se týkat této věci. Ruční zbraně jsou velmi těžkopádné a teprve nedávno byly opatřeny zápalkami. Ruská ručnice je nejtěžší a nejtěžkopádnější zbraň toho druhu. Jezdecké šavle mají špatný tvar a jsou špatně kaleny. Nová děla, používaná na Krymu, jsou prý velmi dobrá a výborně udělaná; stěží však jsou taková v celé armádě.

Závěrem je třeba konstatovat, že ruská armáda stále ještě nese pečeť instituce, která předběhla celkovou úroveň civilizace své země, a že trpí všemi nevýhodami a nedostatky takových skleníkových výtvorů. V drobné válce je třeba se obávat jen kozáků, kteří jsou aktivní a neúnavní; libují si však v pití a loupežení natolik, že se velitel na ně nemůže spolehnout. Ve velké válce nejsou strategické manévry ruské armády pro svou pomalost zvlášť nebezpečné, pokud ovšem nenarazí na tak nedbalého protivníka, jako byli loňského podzimu Angličané. V pravidelné bitvě dají Rusové pernou práci vojákům, kteří proti nim bojují, ne však generálům, kteří vedou útok. Uspořádání ruského vojska jc obyčejně velmi prosté, vychází z předepsaných normálních směrnic a dá se snadno uhodnout; generálové ani vyšší důstojníci nejsou dost inteligentní a vojsko je těžkopádné, takže je pro ně velmi riskantní provést na bojišti jakýkoli důležitý manévr.

III. Menší německé armády

Bavorsko má dva armádní sbory, každý o dvou divizích. Každá divize má dvě pěší brigády (čtyři pěší pluky a jeden prapor střelců), jednu jezdeckou brigádu, skládající se ze dvou pluků, a dále tři pěší a jednu jízdní baterii. Každý armádní sbor má kromě toho všeobecnou dělostřeleckou zálohu v síle šesti pěších baterií a oddíl sapérů a minérů. Celá armáda má tedy šestnáct pluků po třech praporech, což spolu se šesti prapory střelců činí dohromady padesát čtyři prapory; dále má dva pluky kyrysníků a šest pluků lehkých dragounů, celkem čtyřicet osm eskadron, dva pluky pěšího dělostřelectva (každý pluk o šesti bateriích šestiliberních děl a šesti bateriích děl dvanáctiliberních) a jeden pluk jízdního dělostřelectva (čtyři baterie šestiliberních děl), celkem dvacet osm baterií po osmi dělech, což činí 224 děl; k tomu přistupuje šest rot pevnostního dělostřelectva a dvanáct rot vozatajstva, jakož i jeden ženijní pluk o osmi rotách a dvě sanitní roty. Ve válečném počtu má celá armáda 72 000 mužů, nepočítaje v to zálohu a zeměbranu, pro niž však neexistují kádry.

Pro armádu Německého spolku[251] dodává Rakousko 1., 2. a 3. sbor, Prusko 4., 5. a 6. sbor a Bavorsko 7. sbor; 8. sbor vytvářejí společně Württembersko, Bádensko a Hesensko-Darmstadtsko.

Württembersko má osm pěších pluků (šestnáct praporů), čtyři jezdecké pluky (šestnáct eskadron), jeden dělostřelecký pluk (čtyři pěší a tři jízdní baterie, celkem čtyřicet osm děl). Dohromady je to ve válečném počtu asi 19 000 mužů.

Bádensko má čtyři pluky (osm praporů), dva prapory fyzilírů[f] a jeden prapor střelců, celkem tedy jedenáct praporů pěchoty, dále tři pluky neboli dvanáct eskadron jezdectva, jakož i čtyři pěší a pět jízdních baterií, které mají dohromady čtyřicet děl. Celkem má armáda ve válečném počtu 15 000 mužů.

Hesensko-Darmstadtsko má čtyři pluky neboli osm praporů pěchoty, jeden pluk neboli šest eskadron lehkého jezdectva a tři baterie dělostřelectva (z nich jednu jízdní) s osmnácti děly. Celkém 10 000 mužů.

Jedinou zvláštností 7. a 8. armádního sboru je to, že dělostřelectvo převzalo francouzskou lafetu. 9. sbor spolkové armády vytváří království saské, které dodává jednu divizi, a kurfiřtství hesensko-nasavské, které dodává druhou divizi.

Podíl Saska jsou čtyři brigády pěchoty, každá o čtyřech praporech, a jedna brigáda střelců, rovněž o čtyřech praporech, dále čtyři řadové prapory a jeden prapor střelců jako záloha, která dosud ještě nebyla zorganizována, čtyři pluky lehkého jezdectva, každý o pěti eskadronách, a jeden pluk dělostřelectva, který má šest baterií pěších a dvě baterie jízdní. Celkem je to dvacet praporů pěchoty, dvacet eskadron jezdectva a padesát děl, čili ve válečném počtu 24 500 mužů. Hesenské kurflřtství má čtyři pluky, to jest osm praporů, dále jeden prapor fyzilírů a jeden prapor střelců, dvě eskadrony kyrysníků a sedm eskadron husarů, tři baterie, z nich jednu jízdní. Celkem je to deset praporů, deset eskadron a devatenáct děl, ve válečném počtu 12 000 mužů. Nasavsko staví sedm praporů a dvě baterie, to jest ve válečném počtu 7000 mužů a dvanáct děl.

Pro 10. armádní sbor dodává Hannoversko a Brunšvicko první divizi a Meklenbursko, Holštýn, Oldenbursko a hanzovní města druhou divizi. Hannoversko dodává osm pluků čili šestnáct praporů, dále čtyři prapory lehké pěchoty, šest pluků čili dvacet čtyři eskadrony jezdectva, čtyři pěší a dvě jízdní baterie. Celkem je to 22 000 mužů a třicet šest děl. Dělostřelectvo je vybudováno podle anglického vzoru. Brunšvicko poskytuje pět praporů, čtyři eskadrony a dvanáct děl, celkem 5300 mužů. O malých státech, které sestavují druhou divizi, nestojí za to mluvit.

Konečně nejmenší z houfu drobných německých států vytvářejí záložní divizi, takže celou armádu Německého spolku ve válečných počtech lze shrnout do této tabulky:

 
I. Bojové kontingenty
II. Zálohy
Pěchota
Jezdectvo
Děla
Celkem
Pěchota
Jezdectvo
Děla
Celkem
Rakousko 73 501    13 546   192  94 822    36 750    6 773    96   47 411   
Prusko 61 629    11 355   160  79 484    30 834    5 660    80   39 742   
Bavorsko 27 566    5 086   72  35 600    13 793    2 543    36   17 800   
8. sbor 23 369    4 308   60  30 150    11 685    2 154    32   15 075   
9. sbor 19 294    2 887   50  24 254    9 702    1 446    25   12 136   
10. sbor 22 246    3 572   58  28 067    11 107    1 788    29   14 019   
Záložní divize 11 116    —     —  11 116    5 584    —     —  5 584   
Celkem 238 721    40 754   592  303 493    119 455    20 364    298   153 767   

To ovšem nedává reálný obraz o ozbrojených silách Spolku, protože v případě potřeby by Prusko, Rakousko a Bavorsko dodaly mnohem víc vojáků. Jednotky 10. sboru a záložní divize, a snad i jednotky 9. sboru by konaly posádkovou službu, aby četnými rozdíly ve své organizaci a svými zvláštnostmi nebrzdily polní operace. Vojenskými vlastnostmi svých vojáků se tyto malé armády víceméně blíží armádě rakouské nebo pruské, ale v těchto malých útvarech nejsou samozřejmě předpoklady pro rozvoj vojenského talentu a jejich uspořádání je namnoze zastaralé.

V třetím, závěrečném článku pojednáme o armádě španělské, sardinské, turecké a o ostatních evropských armádách.




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. systém doplňování armády na podkladě soupisu branců z jednotlivých územních celků; odváděla se jen stanovená část branců vybraných podle určitého klíče. (Pozn. čes. red.)

b Slovo „sotňa“ psal Engels rusky latinkou. (Pozn. red.)

c — doslova: duch útvaru; tj. hrdost na příslušnost k útvaru, na jeho tradice a privilegia. (Pozn. red.)

d Slova „opolčenije“ a „družina“ napsal Engels rusky latinkou. (Pozn. red.)

e Viz sir W. Napier, „Válka na Pyrenejském poloostrově“. (Engelsova poznámka.)

f — tj. lehké pěchoty. (Pozn. red.)


245 Zeměbrana (Landwehr) byla část pruských ozbrojených sil, do níž byli zařazeni jednak vojáci, kteří si už odsloužili předepsanou dobu v řadovém vojsku a v záloze, jednak všichni muži schopní vojenské služby, kteří nebyli odvedeni do řadového vojska.

246 Jehlovka — zadovka s klikovým závěrem, zavedená v pruské armádě roku 1840. Nesla až na 600 m. Prachová náplň se při tomto systému zapálila jehlou, jež nárazem probila papírovou roznětku v nábojnici.

Proti všem typům perkusních pušek — předovek — znamenala tato puška nabíjená zadem velký pokrok, především proto, že se podstatně zrychlila palba a že bylo možno střílet i z polohy vleže a tak dokonaleji využívat výhod terénu.

247 Astolphe de Custine, „La Russie en 1839“ [„Rusko roku 1839“], svazek 1—4, Paříž 1843.

248 Mylná zpráva o Totlebenově smrti byla založena na nesprávných informacích, které rozšířily evropské noviny. Totleben, který byl 20. (8.) června 1855 raněn, musel brzy potom opustit Sevastopol a léčil se.

249 Engels má na mysli knihu George Catharta „Commentaries on the War in Russia and Germany in 1812 and 1813“ [„Poznámky o válce v Rusku a Německu v letech 1812 a 1813“], Londýn 1850.

250 Bitvu u Četati 6. ledna 1854 (25. prosince 1853) a obléhání Silistry v květnu a červnu 1854 popsal Engels v článcích „Poslední bitva v Evropě“, „Obléhání Silistry“ a „Válka na Dunaji“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 10)

251 Německý spolek — spolek německých států, vytvořený podle usnesení vídeňského kongresu roku 1815; spolek neměl ústřední vládu a ponechal 35 německých států sjejich absolutisticko-feudálním zřízením, čímž jen upevňoval politickou a hospodářskou roztříštěnost Německa a byl na překážku jeho pokrokovému vývoji.