Karel Marx
Peněžní krize v Evropě
Londýn 3. října 1856
Všeobecnou obchodní krizi, která vznikla v Evropě přibližně na podzim 1847 a trvala do jara 1848, zahájila panika na londýnském peněžním trhu, jež začala v posledních dnech dubna a 4. května 1847 dostoupila svého vrcholu. V oněch dnech ustaly všechny finanční transakce, avšak po 4. květnu začalo napětí slábnout, a obchodníci a žurnalisté si navzájem blahopřáli k tomu, že panika měla pouze náhodný a přechodný ráz. O několik měsíců později vypukla obchodní a průmyslová krize; peněžní panika nebyla ničím jiným než jejím příznakem a předzvěstí.
Na evropských peněžních trzích můžeme nyní pozorovat neklid analogický panice z roku 1847. Analogie však není úplná. Místo aby postupovala od západu k východu — z Londýna přes Paříž na Berlín a Vídeň, jako tomu bylo roku 1847, postupuje nynější panika od východu na západ. Vznikla v Německu, odkud se rozšířila do Paříže a nakonec zasáhla i Londýn. Tehdejší panika byla vzhledem k svému pomalému postupu panikou místní. Rychlý postup nynější paniky ihned odhaluje její všeobecný ráz. Tehdy trvala přibližně týden, tentokrát trvá již tři týdny. Tehdy tušilo jen málo lidí, že panika je předzvěstí všeobecné krize; dnes o tom nepochybuje nikdo kromě těch Angličanů, kteří si namlouvají, že dělají dějiny, když čtou „Times“. Dokonce i ti nejprozíravější politikové se tehdy jen obávali opakování krizí z let 1825 a 1836; nyní docela bezpečně vědí, že mají co dělat s novým, rozšířeným vydáním nejen krize z roku 1847, ale i revolucí z roku 1848.
Obavy vyšších tříd v Evropě jsou stejně velké jako jejich zklamání. Od poloviny roku 1849 šlo všechno tak, jak si přály, a jediným mráčkem na jejich sociálním obzoru byla válka[6]. Nyní, když válka skončila, nebo se alespoň pokládá za ukončenou, narážejí všude na to, na co narazili Angličané po bitvě u Waterloo a po uzavření míru roku 1815, kdy zprávy o bitvách byly vystřídány zprávami o zoufalé situaci v zemědělství a v průmyslu. Ve snaze zachránit své vlastnictví dělaly všechno, co bylo v jejich silách, aby zardousily revoluci a rozdrtily masy. Nyní přicházejí na to, že byly samy nástrojem revoluce ve vlastnických vztazích, revoluce mnohem větší, než na jakou kdy pomysleli revolucionáři roku 1848. S hrůzou vidí před sebou všeobecný bankrot a vědí, že k němu dojde v den zúčtování ve velké pařížské zastavárně. A stejně jako Angličané po roce 1815, když si Castlereagh, „muž, jenž nikdy nesešel z cesty své povinnosti“, prořízl hrdlo, zjistili ke svému překvapení, že to byl šílenec, začínají se evropští burzovní spekulanti ptát sami sebe, ještě dříve, než Bonaparte přijde o hlavu, zda vůbec měl někdy zdravý rozum. Vědí, že všechny trhy jsou přeplněny dováženým zbožím, že všechny vrstvy majetných tříd, dokonce i ty, které tomu dosud odolávaly, byly zataženy do víru spekulační horečky, vědí, že této horečce neunikla žádná evropská země a že požadavky vlád na daňové poplatníky dosáhly krajní meze. Události, které v roce 1848 přímo vyvolaly revoluci, měly ryze politický charakter, jako například bankety ve prospěch reformy ve Francii, válka Sonderbundu ve Švýcarsku, rozpravy ve Spojeném zemském sněmu v Berlíně, španělské sňatky, spory o Šlesvik-Holštýn atd.;[66] když vojáci revoluce, pařížští dělníci, prohlásili revoluci z roku 1848 za revoluci sociální, bylo to pro její generály stejně nečekané jako pro ostatní svět. Dnes naopak se všeobecně předpokládá sociální revoluce ještě dřív, než je vyhlášena revoluce politická, a to sociální revoluce vyvolaná nikoli nějakým podzemním spiknutím tajných spolků mezi dělníky, nýbrž veřejně prováděnými machinacemi různých Crédits mobiliers patřících vládnoucím třídám. Proto jsou obavy vyšších tříd v Evropě ještě ztrpčovány vědomím, že právě jejich vítězství nad revolucí jen přispělo k tomu, že se roku 1857 vytvořily materiální podmínky pro uskutečnění těch tendencí, které roku 1848 existovaly jen jako ideál. Celé období od poloviny roku 1849 až po dnešek se nám tedy jeví jen jako oddech, který dějiny poskytly staré evropské společnosti, aby jí umožnily rozvinout naposledy v koncentrované podobě všechny své tendence. V politice — obdiv k meči, v morálce — všeobecnou zkorumpovanost a pokrytecký návrat k zastaralým pověrám, v politické ekonomii horečnou snahu zbohatnout bez námahy s výrobou; to jsou tendence, které tato společnost projevila za svých kontrarevolučních orgií v letech 1848 až 1856.
Porovnáme-li na druhé straně účinek této krátké peněžní paniky s účinkem proklamací Mazziniho a jiných, jsou celé dějiny iluzí oficiálních revolucionářů od roku 1849 rázem zbaveny svého tajemství. Nemají ani ponětí o ekonomickém životě národů, nevědí nic o skutečných podmínkách dějinného vývoje, a až vypukne nová revoluce, budou mít větší právo než Pilát, aby si umyli ruce a prohlásili, že na krveprolití nenesou vinu.
Řekli jsme, že nynější peněžní panika v Evropě se objevila nejprve v Německu. Bonapartovy noviny ihned využily této okolností, aby z jeho režimu smyly všechno podezření, že snad měl sebemenší podíl na vyvolání této paniky.
„Vláda,“ napsal pařížský list „Constítutionnel“[67] „se pokusila ještě po uzavření míru zadržet ducha podnikavosti tím, že odložila povolení některých nových koncesi a zakázala uskutečnění nových plánů za pomoci burzy. Na neštěstí nemohla učinit víc; nemohla zabránit všem krajnostem. Z čeho však tyto krajnosti vyplývají? I když část jich vznikla na francouzském trhu, byla to bez. pochyby menší část. Naše železniční společnosti, vedené pravděpodobně duchem soupeřeni, si příliš pospíšily s vydáním bonů, z jejichž výnosu mělo být financováno rozšíření železniční sítě. To by však nebylo vedlo k obtížím, nebýt toho, že v zahraničí náhle vzniklo obrovské množství podniků. Zejména Německo, které se nezúčastnilo války, začalo bezohledně uskutečňovat nejrůznější projekty. Protože nemělo dost vlastních zdrojů, obrátilo se na nás, a protože náš legální trh byl pro ně uzavřen, naši spekulanti umožnili Německu přístup na černou burzu. Francie se tak stala centrem kosmopolitních plánů, které mohly vést k obohacení cizích zemí na ůkor jejich národních zájmů. Proto byl náhle na našem peněžním trhu nedostatek kapitálu a naše cenné papiry, které měly méně kupců, byly tak znehodnoceny, že to vyvolává ve veřejnosti údiv vzhledem k tornu, že existují tak četné prvky bohatství a rozkvětu.“
Když jsme citovali tuto typickou ukázku nesmyslného oficiálního císařského výkladu příčin evropské paniky, nemůžeme neuvést také ukázku toho druhu opozice, jaký je trpěn za Bonaparta.
„Je možno popírat existenci krize,“ píše „Assemblée nationale“[68], „posuzujeme-li však nedávný pokles příjmů našich železnic, pokles bankovních půjček na obchodní směnky a pokles vývozních cel vybraných za prvních sedm měsíců tohoto roku, jenž znamená snížení o 25 miliónů franků, nemůžeme se zbavit dojmu, že prosperita je poněkud na ůstupu.“
V Německu věnovala tedy celá aktivní část buržoazie od kontrarevoluce z roku 1849 svou energii obchodnímu a průmyslovému podnikáni, stejně jako myslící část národa zanechala filosofie a věnovala se přírodním vědám. Němci, kteří byli ve válce neutrální, nahromadili za dobu války právě tolik kapitálu, kolik ho jejich francouzští sousedé ve válce ztratili. Když francouzská Crédit mobilier zjistila takový stav věcí u Němců, když viděla jejich rychle se rozvíjející průmysl a akumulaci kapitálu, blahosklonně jim naznačila, že by byli pro její podnikání vhodným objektem, neboť pasívní aliance Bonapartova s Rakouskem tehdy už obrátila pozornost této společnosti na neprozkoumané oblasti Rakouska, Uher a Itálie. Když však Crédit mobilier takto dala příklad a iniciativu k spekulaci v Německu, byla sama překvapena tím, že z jejího podnětu vznikla tak nečekaná úroda spekulačních podniků a úvěrových ústavů. Němci z let 1855—1856 převzali hotové podvodné stanovy francouzské Crédit mobilier stejně jako Němci z roku 1831 převzali z Francié hotové politické ústavy.[69] Francouz 17. století by byl celý užaslý, kdyby se dvůr Ludvíka XIV. objevil stokrát velkolepější na druhé straně Rýna; Francouzi minulého desetiletí byli neméně překvapeni, když uviděli v Německu dvaašedesát národních shromáždění, neboť oni sami s takovou námahou vytvořili jediné. Německo přesto všechno není zemí decentralizace; je tu decentralizována pouze centralizace, takže tu existuje velmi mnoho center místo jednoho. Tato země měla tedy všechny předpoklady, aby v co nejkratší době a ve všech směrech rozvinula nejrůznější machinace, jimž se naučila od Crédit mobilier, podobně jako se pařížská móda šíří rychleji v Německu než ve Francii. A to je bezprostřední příčina, proč panika vznikla nejdříve v Německu a nejvíc se tu rozšířila. V jednom z příštích článků vylíčíme historii této paniky a prozkoumáme její bezprostřední příčiny.
Napsal K. Marx 3. října 1856
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4833 z 15. října 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. krymská válka. (Pozn. red.)
66 Jde o kampaň banketů ve prospěch volební reformy, která probíhala ve Francii od července 1847 do ledna 1848 a která byla předehrou únorové buržoazně demokratické revoluce z roku 1848.
Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Svýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády.
Spojený zemský sněm — společný sněm pruských provinčních stavovských sněmů, který svolat Bedřich Vilém XV. v dubnu 1847 do Berlína, aby se zbavil finančních nesnázi tím, že by se sněm zaručil za zahraniční půjčku. Spojený zemský sněm byl zahájen 11. dubna 1847. Král však odmítl přistoupit na sebeskromnější politické požadavky buržoazní většiny, a proto sněm odmítl zaručit se za půjčku. Král odpověděl tím, že v červnu téhož roku sněm rozpustil; to posílilo opoziční náladu v zemi a uspíšilo revoluci v Německu.
Španělské sňatky — viz poznámku [44].
Spory o Šlesvik-Holštýn nazývá Marx dlouhé boje mezi Dánskem, pod jehož panstvím byla německá vévodství Šlesvik a Holštýn, a Německým spolkem. V předvečer revoluce z roku 1848 vzniklo mezi německým obyvatelstvem těchto vévodství hnutí proti tomu, aby Dánsko a tato vévodství dostaly jednotnou ústavu, jejíž návrh byl oznámen lidu 28. ledna 1848. Toto hnutí mělo separatistické cíle a nepřesahovalo rámec umírněné liberální opozice; měl být vytvořen další malý německý stát na severu Německa — satelit reakčního Pruska. Za revoluce z roku 1848—1849 se situace změnila. Pod vlivem revolučních událostí v Německu nabylo národní hnutí ve Šlesviku a Holštýně revolučního, osvobozeneckého charakteru. Boj za odtržení Slesviku a Holitýna od Dánska se stal součástí boje všech pokrokových sil v Německu za národní sjednocení země.
67 „Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815 až 1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistú; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci 1851 bonapartistický list.
68 „LʼAssemblée nationale“ [„Národní shromáždění“) — francouzský deník monarchisticko-legitimistického zaměření, vycházel v Paříži v letech 1848 až 1857.
69 Červencová buržoazní revoluce z roku 1830 ve Francii měla značný vliv na veřejný a politický život v Německu, neboť podnítila rozmach buržoazně liberálního a demokratického hnutí.V řadě německých států (Brunšviku, Sasku, Hesensku-Kaselsku aj.) byly vyhlášeny ústavy. Ale podobně jako ve Francii znamenala nová ústava („charta z roku 1830“) kompromis mezi nejvyššími vrstvami buržoazie — finanční aristokracií a pozemkovou aristokracií —‚ tak také ústavy německých států byly kompromisem mezi buržoazií na jedné straně a monarchií a šlechtou na druhé.