Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Blížící se volby v Anglii[142]
Londýn 13. března 1857
„A stůjte mezi dvěma duchovními,
neb na tě notě zbožný výklad svůj si založím.[a]“Palmerston se neřídí tak docela radou, kterou dal Buckingham Richardovi III. Stojí mezi duchovním na jedné straně a pašerákem opia na druhé straně. Zatímco biskupové nízké církve[143], které tento zkušený podvodník dovolil jmenovat svému příbuznému hraběti Shaftesburymu, se zaručují za jeho „poctivost“, zaručují se pašeráci opia, obchodníci prodávající „své době na zub medosladký jed“[b], za jeho věrné služby zboží, jež „ze stěžejí vyvrací ten svěť‘.[c] Skot Burke byl hrdý na londýnské „zloděje mrtvol“[144] a Palmerston je stejně hrdý na liverpoolské „traviče“. Tito pánové úlisných tváří jsou důstojnými představiteli města, jehož velikost pochází z dob obchodu s otroky. Liverpool se sice neproslavil básnickými výtvory, ale může si alespoň přičítat k dobru tu originální zásluhu, že obohatil poezii o ódy na obchod s otroky. Jako Pindaros začal svůj hymnus na olympijské vítěze proslaveným veršem „Voda je nade vše vzácná věc“ (ἄριστον μἐν ὕδωρ)[d], tak by mohl moderní liverpoolský Pindaros klidně začít svůj hymnus na žvanily z Downing Street[146] veršem ještě vtipnějším: „Opium je nade ve vzácná věc.“
Ruku v ruce s pobožnými biskupy a bezbožnými pašeráky opia jdou velkoobchodnici s čajem, kteří se většinou přímo či nepřímo podílejí na obchodu s opiem, a mají proto zájem na zrušení existujících smluv s Čínou. Vedou jek tomu také jejich vlastní pohnutky. Minulý rok se pustili do obrovských spekulací s čajem, a potrvají-li vojenské akce i nadále, zvýší se hodnota jejich zásob čaje a umožní jim, aby odložili proplacení velikých částek, které dluží svým věřitelům v Kantonu. Válka jim tedy poskytne příležitost, aby současně ošidili své britské odběratele i své čínské dodavatele a uskutečnili tak svou představu o „národní slávě“ a „obchodních zájmech“. Britští továrníci se zpravidla poučkami tohoto liverpoolského katechismu neřídí, a to podle téže vznešené zásady, která staví muže z Manchesteru proti gentlemanovi z Liverpoolu, protože jeden volá po nízkých cenách bavlny a druhý po vysokých. Za první anglo-čínské války, která trvala od roku 1839 do roku 1842, se britští továrníci oddávali klamné naději, že ohromně rozšíří vývoz. Měli už přesně změřeno, do kolika yardů bavlněných látek obléknou obyvatele Nebeské říše. Jenže zkušenost je vyburcovala ze sna, do něhož je ukolébali palmerstonovští politikově. V letech 1854—1857 nepřekračoval vývoz britských výrobků do Činy ročně v průměru částku 1 250 000 liber št, tedy částku, jíž se často dosahovalo i v letech před první válkou proti Číně.
„Vc skutečnosti,“ pravil v Dolní sněmovně pan Cobden, mluvčí britských továrníků, „od roku 1842 jsme my“ (Spojená království) „vůbcc nezvýšili svůj vývoz do Číny, alespoň pokud jde o naše tovární výrobky. Zvýšili jsme jen svou spotřebu čaje — a to je všechno.“
A proto jsou angličtí továrníci s to posuzovat otázky politiky vůči Číně z širšího hlediska než angličtí biskupové, pašeráci opia a obchodníci s čajem. Nepočítáme-li darmošlapy a kariéristy, kteří se věší na paty každé vládě, a hloupé kavárenské patrioty, kteří věří, že pod Pamovou[e] ochranou se „národ vzchopí“, pak jsme prakticky vypočítali všechny Palmerstonovy bona fide[f] přívržence. Nesmíme však zapomenout na londýnské „Times“ a na časopis „Punch“ Velikého Koftu[146] a šaška britského tisku; oba totiž víží k současné vládě zlatá i oficiální pouta, a proto s umělým nadšením vychvalují hrdinu kantonskěho masakru. Hlasování Dolní sněmovny by se vlastně mělo považovat nejen za vzpouru proti Palmerstonovi, ale současně i za vzpouru proti „Timesům“. Blížící se volby musí tedy rozhodnout nejen o tom, zda Palmerston na sebe strhne všechnu moc ve státě, ale také o tom, zda budou „Times“ mít monopol na vytváření veřejného mínění.
Jaké zásady Palmerston pravděpodobně vyhlásí ve všeobecných volbách, aby získal hlasy? Rozšíření obchodu s Čínou? Ale vždyť zničil právě ten přístav, na němž tento obchod závisel. Přenesl tento obchod na kratší či delší dobu z moře na pevninu, z pěti přístavů na Sibiř, z Anglie do Ruska. Ve Spojeném království zvýšil clo na čaj — největší překážku pro rozšíření obchodu s Čínou. Nebo to snad bude heslo bezpečnosti britských obchodních dobrodruhů? Jenže Modrá kniha nazvaná „Korespondence týkající se urážek v Číně“[147], kterou předložila Dolní sněmovně sama vláda, dokazuje, že v uplynulých sedmi letech došlo pouze k šesti případům urážky; ve dvou případech zavinili konflikt Angličané a ve zbývajících čtyřech učinily čínské úřady všechno, aby potrestaly viníky a daly britským úřadům zadostiučinění. Jestliže tedy hrozí dnes majetku a životům britských obchodníků v Hongkongu, Singapuru a jinde nebezpečí, zavinil toto nebezpečí sám Palmerston. Ale co čest britské vlajky! Palmerston ji prodával po 50 librách šterlinků hongkongským pašerákům a potřísnil ji „hromadným masakrem bezbranných kupců britského zboží“. Rozšíření obchodu, bezpečnost britských obchodních dobrodruhů a čest britské vlajky jsou však jediné záminky, s nimiž vládní mudrci zatím předstoupili před své voliče. Nedotýkají se ani jedné otázky vnitřní politiky, protože hesla „žádná reforma“ nebo „vyšší daně“ by samozřejmě neměla úspěch. Jeden člen Palmerstonova kabinetu, lord Mulgrave, pokladník královského dvora, prohlašuje svým voličům, že nemá v úmyslu „předkládat jim nějaké politické teorie“. Druhý, Bob Lowe, se ve své řeči v Kidderminsteru posmívá tajnému hlasování, rozšíření volebního práva a podobným „nesmyslům“. Třetí, pan Labouchere — chytrák, který obhajoval bombardování Kantonu tím, že kdyby sněmovna uznala toto bombardování za nespravedlivé, muset by prý anglický lid zaplatit asi 5 miliónů liber št. zahraničním obchodníkům, jejichž majetek byl v Kantonu zničen — tento Labouchere v projevu ke svým voličům v Tauntonu úplně přešel politické otázky a své nároky na zvolení opíral prostě o slavné skutky Bowringovy, Parkesovy a Seymourovy.
Naprosto správně poznamenává jeden britský provinční list, že Palmerston nejen nemá „dobré heslo pro svou volební kampaň, ale nemá vůbec žádné heslo“. Jeho situace však není nijak beznadějná. Od hlasování v Dolní sněmovně se okolnosti úplně změnily. Násilný akt v Kantonu vyvolal všeobecnou válku s Čínou. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo má tuto válku vést dál. Není snad muž, který tvrdí, že tato válka je spravedlivá, povolanější, aby ji energicky vedl, než jeho protivníci, kteří chtějí ve volbách vyhrát tím, že tuto válku odsuzují?
Nezamotá snad Palmerston v době svého mezivládí všechno tak, že už pak bude nepostradatelný?
A nerozhodne snad v jeho prospěch sama skutečnost, že volební boj vůbec probíhá? Pro většinu britských voličů v nynějším složení znamená volební boj bitvu mezi whigy a toryi. Palmerston je fakticky předákem whigů, a kdyby neprošel, dostali by se nutně k vládě toryové; nebude proto většina takzvaných liberálů hlasovat pro Palmerstona, jen aby neprošel Derby? Právě takovými úvahami se řídí přívrženci vlády. Ukáže-li se, že jejich výpočty byly správné, bude Palmerstonova diktatura, dosud jen mlčky trpěná, otevřeně proklamována. V takovém případě by nová parlamentní většina vděčila za svou existenci jen tomu, že by se zavázala k bezpodmínečně pasívní poslušnosti ministerskému předsedovi. Je možné, že za čas po Palmerstonově odvolání od parlamentu k lidu dojde k státnímu převratu, stejně jako se to stalo po Bonapartově odvolání od Assemblée nationale[g] k národu.[148] Je možné, že se pak tíž lidé na vlastní kůži přesvědčí, že ne nadarmo byl Palmerston členem vlády Castlereagha a Sidmoutha, která zacpala ústa tisku, zakázala veřejné shromažďování, zrušila Habeas Corpus Act a uzákonila právo vlády svévolně zatýkat lidi a posílat je do vyhnanství, a konečně přípravila lidu v Manchesteru krvavou řež za to, že protestoval proti obilním zákonům.[149]
Napsal K. Marx 13. března 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4975 z 31. března 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a William Shakespeare, Král Richard III., 3. jednání, 7. scéna. (Pozn. red.)
b William Shakespeare, Král Jan, 1. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)
c Tamtéž, 2. jednáni, 1. scéna. (Pozn. red.)
d Z „První olympijskó ódy“ Pindarovy. (Pozn. red.)
e — tj. Palmerstonovou. (Pozn. red.)
f — skutečné. (Pozn. red.)
g — Národního shromáždění. (Pozn. red.)
142 V Marxově zápisníku z roku 1857 se článek nazývá „Palmerston a všeobecné volby“.
143 Nízká církev (Low Church) — směr v anglikánské církvi, který měl přívržence hlavně mezi buržoazií a nižším duchovenstvem. Přívrženci nízké církve kladli v bohoslužbách důraz na hlásání buržoazně křesťanské morálky.
144 „Zlodeji mrtvol“ (angl. Resurrectionists, tj. křísitelé) — tak sev Anglii nazývali lidé, kteří tajně vykopávali mrtvoly a prodávali je do piteven. Ve dvacátých letech 19. století, kdy se tento zvyk zvlášť silně rozmohl, způsobil všeobecný rozruch případ obyvatele Edinburghu Williama Burka, který si právě k tomu účelu vymyslel způsob, jak rdousit lidi, aniž se zanechaly viditelné stopy.
145 Downing Street — ulice v centru Londýna, v níž je oficiální sídlo anglického ministerského předsedy a některých dalších ministrů; synonymum pro anglickou vládu.
146 „Punch“, zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]; vychází v Londýně od roku 1841.
Veliký Kofta — jméno egyptského kněze, který měl být hlavou jakési zednářské „egyptské lóže“, za jejíhož tvůrce a činitele se vydával známý šarlatán 18. století hrabě Cagliostro (Giuseppe Balsamo), který si jméno „Veliký Kofta“ vymyslel. Cagliostro tvrdil, že prý za svého cestování po Egyptě pronikl do tajemství egyptské moudrosti a že se při své činnosti řídí duchem všemocného a vševědoucího Velikého Kofty, který je v něm ztělesněn.
147 Blue Books (Modré knihy] — společný název pro publikace materiálů vydávaných anglickým parlamentem a dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země. Zde se jedná o Modrou knihu vydanou pod názvem „Correspondence respecting Insults in China. Presented to the House of Commons by Command of Her Majesty, 1857“ [„Korespondence týkající se urážek v Číně. Předložená Dolní sněmovně z příkazu Jejího Veličenstva roku 1857“], Londýn 1857.
148 4. listopadu 1851 se Ludvík Bonaparte obrátil k Národnímu shromáždění s poselstvím, které obsahovalo demagogický požadavek, aby v zemi bylo obnoveno všeobecné volební právo. Když Národní shromáždění zamítlo příslušný návrh zákona, který bonapartovská vláda předložila, provedl Ludvík Bonaparte 2. prosince 1851 státní převrat.
149 Liverpoolova toryovská vláda, v níž byl Castlereagh ministrem zahraničních věcí, Sidmouth ministrem vnitra a Palmerston tajemníkem pro vojenské záležitosti (mimo kabinet), který také spravoval vojenské finance, chtěla roku 1817 rozbít masové demokratické hnutí za volební reformu a proti obilním zákonům, pozastavila proto platnost zákona Habeas Corpus Act a vydala spěšně tzv. „roubíkový zákon“ (Gagging Act). Podle tohoto zákona se omezovalo právo shromažďovací, uzavíraly se kluby radikálů a smírčím soudcům se dávalo právo zakazovat vydáváni a rozšiřování brožur radikálního směru a přistižené zatýkat.
Zákon Habeas Corpus Act schválil anglický parlament roku 1679. Podle tohoto zákona musel být každý zatykač zdůvodněn a zatčený musel být buď v krátké lhůtě (od tří do dvaceti dnů) postaven před soud, anebo propuštěn. Platnost zákona Habeas Corpus Act se nevztahuje na případy obvinění z velezrady a může být z rozhodnutí parlamentu na čas pozastavena.
Krvavá řež v Manchesteru — Marx má na mysli krvavé vypořádání s neozbrojenými účastníky masového shromáždění za volební reformu a proti obilním zákonům, k němuž došlo 16. srpna 1819 na Svatopetrské planině (St. Peter‘s Field) u Manchesteru. Analogicky s bitvou u Waterloo nazvali současníci tuto událost krvavou řeží u Peterloo.
Obilní zákony, zavedené v Anglii roku 1815, stanovily vysoké dovozní clo na obilí a zakazovaly dovážet obilí, jestliže cena za kvarter (asi 291 litrů) obilí na vnitřním trhu byla nižší než 80 šilinků. Tyto obilní zákony dolehly těžce zejména na nejchudší vrstvy obyvatelstva, byly však nevýhodné i pro průmyslovou buržoazii, protože vedly k zdražení pracovní síly, omezovaly objem vnitřního trhu a bránily rozvoji zahraničního obchodu. Byly zrušeny roku 1846 po dlouhém boji mezi bohatými pozemkovými vlastníky a buržoazií.