Karel Marx



Porážka Palmerstonovy vlády


Londýn 6. března 1857

Debaty o konfliktu s Čínou, které ve sněmovně zuřily po čtyři večery, se utišily, když Dolní sněmovna odhlasovala votum nedůvěry Palmerstonovč vládě. Palmerston na to odpovídá tím, že „za trest rozpouští parlament“. Trestá členy Dolní sněmovny tak, že je posílá domů.

Poslední večer debat zavládlo neobyčejné vzrušení nejen uvnitř sněmovny, ale zmocnilo se i mas, které se shromáždily v přilehlých ulicích; vyvolaly je nejen vážné zájmy, které byly v sázce, ale především charakter strany, která byla souzena. Palmerstonův způsob vlády nebyl obvyklý způsob vlády; byla to diktatura. Po zahájení války s Ruskem se parlament téměř vzdal svých ústavních funkcí, a ani po uzavření míru se neodvážil usilovat o jejich obnovení. Postupně a téměř nepostižitelně upadal, až se dostal do postavení jakéhosi Corps législatif[a], který se od pravé bonapartovské instituce lišil jen předstíráním neexistujících skutečností a nabubřelými nároky. Už to, že byla vytvořena koaliční vláda, ukázalo, že staré strany, jejichž vzájemné třenice udržují v chodu parlamentní mašinérii, přestaly prakticky existovat. Tuto nemohoucnost stran, která se nejprve projevila vytvořením koaličního kabinetu, pomohla válka ztělesnit ve všemohoucnosti jediného člověka, jenž po celé půlstoletí politické činnosti nikdy nepatřil k žádné straně, ale vždycky využíval všech. Kdyby do toho nebyla přišla válka s Ruskem, byl by tento úpadek starých oficiálních stran vedl ke změnám. Parlament by byl znovu ožil, kdyby byl dostal příliv nové krve, kdyby se poskytla politická práva alespoň malé části těch lidových mas, které dosud nemají ani volební právo, ani své zástupce v parlamentě. Válka tento přirozený proces přerušila. Zabránila, aby zmírnění starých parlamentních rozporů přineslo prospěch masám, a způsobila, že z toho měl prospěch výhradně jediný člověk. Místo politické emancipace britského lidu jsme se dočkali Palmerstonovy diktatury. Válka byla tou mohutnou silou, která byla s to přivodit tento výsledek, a válka byla také jediným prostředkem, který jej mohl upevnit. Válka se proto stala nejdůležitějším předpokladem Palmerstonovy diktatury. Válka s Ruskem byla mezi britským lidem populárnější než pařížský mír. Proč tedy britský Achilles, pod jehož záštitou došlo k ostudě u Redanu i k vydání Karsu,[138] této příležitosti nevyužil? Zřejmě proto, že to nebylo v jeho moci. Proto uzavřel pařížskou smlouvu, po níž následovala jeho nedorozumění se Spojenými státy, jeho neapolská expedice, jeho předstírané spory s Bonapartem, jeho vpád do Persie i jeho čínský masakr.[139]

V souvislosti s touto poslední událostí odhlasovala Dolní sněmovna projev nedůvěry vládě, a tím vzala Palmerstonovi prostředky moci, kterou na sebe strhl. Toto hlasování tedy nebylo prosté parlamentní hlasování, byla to vzpoura — násilný pokus vrátit parlamentu jeho ůstavní funkce. Takový pocit převládal v parlamentu, bez ohledu na rozmanitost pohnutek, které vedly jednotlivé frakce této nesourodé většiny, Jež se skládala z derbyovců, peelovců, manchesteriánů, russellovců a. takzvaných nezávislých — všichni upřímně prohlašovali, že je při hlasování nesjednocovalo nějaké nízké protivládní spiknutí. Atc právě to bylo těžištěm Palmerstonovy obhajoby. Vratkost svého stanoviska zakrýval pomocí argumentum ad misericordiam[b] a předstíral, že se stal obětí bezzásadového spiknutí. Nikdo nemohl trefněji zamítnout tuto obhajobu, obvyklou u obžalovaných před soudem v Old Bailcy[140], než Disraeli.

„Ministerský přcdseda,“ řekl Disraeli, „je zřejmě jediný člověk na světě, který nesnáší koalice. A přitom je prototypem politických koalicí, jež se nehlásí k žádným zásadám. Pohleďte jen, jak je sestavena jeho vláda. Není tomu ani rok, co všichni členové jeho kabinetu podporovali zde ve sněmovně určitý návrh zákon; předložený, nemýlím-li se, jedním z jejich bývalých kolegů. Jeden z členů vlády však proti tomuto návrhu vystoupil v druhé sněmovně, a na omluvu své zjevně nedůslednosti směle prohlásil, že když nastupoval svůj úřad, nežádal od něho ministerský předseda, aby se mu v čemkoli zavázal nějakým slibem.“ (Smích.) „Přesto však urozeného lorda znepokojuje a děsí bezzásadová koalice, jež se nyní vytvořila! Urozený lord nesnáší koalice! Urozený lord dosud spolupracoval pouze s těmi, mezi nimiž se narodil a byl jako politik vychován.“ (Potlesk a smích.) „Tento Herkules“ (Disraeli ukazuje na lorda Palmerstona) „ležel jako nemluvně ve whigovské kolébce, a jak důsledný pak byl jeho politický život!“ (Další smích.) „Urozený lord se ohlíží na uplynulé půlstoletí, v němž hlásal téměř všechny zásady a spojil se s téměř každou stranou, a dnes večer pozvedá varovný hlas proti koalicím, neboť sc bojí, že většina Dolní sněmovny, v jejíchž řadách jsou někteří nejvýznamnější členové parlamentu — bývali kolegové urozeného lorda — třeba vysloví nesouhlas s politikou vůči Čině, která začala násilnostmi a povede ke katastrofě, bude-li se v ní pokračovat Takové je, vážený pane předsedo, stanovisko urozeného lorda. A jakou obhajobu této politiky jsme slyšeli od urozentko lorda? Uvedl zde snad jen jedinou zásadu, na níž by se měly zakládat naše vztahy k Číně? Formuloval snad jediné politické pravidlo, jímž bychom se měli řídit v této hodině nebezpečí a zmatku? Naopak, snažil se slabiny a vratkost svého stanoviska zakrýt tvrzením — slyšte jen! — že se stal obětí spiknuti. Nepokusil se hájit své jednání mužně, jak by se slušelo na státníka. Opakoval jen malicherné poznámky z průběhu rozpravy, které, jak se domnívám, byly opravdu už vyčerpány a nejsou už na místě, a pak z ničeho nic prohlásil, že to všechno je spiknuti! Urozený lord byl zvyklý opírat se o většinu, kterou získával, aniž se hlásil k nějaké zásadě, a která opravdu bývala výsledkem náhodných okolnosti a vznikla ve skutečnosti jen proto, že když urozený lord seděl na této lavici, nemusel vyjadřovat své mínění k žádné otázce ať zahraniční nebo vnitřní politiky, jež by se mohla dotknout citů této země nebo ovlivnit mínění tohoto národa; teď však bude urozený lord konečně nucen pochopit, že nadešel čas, kdy se musí držet — chce-li být státníkem — určité politické linie; a že také není na rnísté, aby si před národcrn stěžoval, že je oběti spiknuti, ve chvíli, kdy byly odhaleny přehmaty jeho vlády a kdy všichni, kdo obvykle ovlivňují míněni parlamentu, tyto přehmaty jednomyslně odsuzují.“

Byl by však omyl domnívat se, že tyto debaty byly zajímavé, protože se zabývaly tak vzrušujícími a zajímavými náměty. Debatovalo se večer co večer, k hlasování však stále nedocházelo. Hlasy gladiátorů zanikaly při bitvě většinou v šumu a vřavě soukromých rozhovorů. Večer co večer ubíjeli přívrženci vlády řečněním čas, aby získali dalších čtyřiadvacet hodin na intriky a tajné machinace. První večer pronesl chytrý projev pan Cobden. Totéž učinili Bulwer a lord John Russell; ale vrchní státní návladní[c] měl jistě pravdu, když jim řekl, že „nemůže ani na okamžik srovnávat jejich úvahy a argumenty v této záležitosti s argumenty, které už byly předneseny na jiném místě“. Druhý večer byl plně věnován závažným odborným obhajobám právních zástupců obou stran, generálního prokurátora pro Skotsko[d], pana Whitesida a vrchního státního návladního. Sir James Graham se sice snažil debatu oživit, ale nepodařilo se mu to. Když tento muž, fakticky odpovědný za zavraždění bratří Bandierů[141], teď svatouškovsky zvolal, že „si myje ruce, pokud jde o nevinně prolitou krev“, odpovědět mu na jeho patos tlumený, ironický smích. Třetí večer byl jdtě nudnější. Vystoupil sir F. Thesiger, vrchní státní návladní In spe[e], a odpověděl vrchnímu státnímu návladnímu in re[f], a také sergeant[g] Shee, který se snažil odpovědět siru F. Thesigerovi. Potom si zařečnil se selskou rozvláčností sir John Pakington. Pak vystoupil generál Williams z Karsu, jemuž sněmovna tiše naslouchala jen několik minut, a po těchto několika minutách, jako by se umluvila, mu přestala věnovat pozornost, neboť pochopila, že není takový, za jakého ho považovala. A konečně vystoupil sir Sidney Herbert. Tento elegantní odchovanec peelovské státnické školy pronesl řeč vskutku pádnou, vtipnou, plnou antitezí, která sice neobsahovala nové vlastní argumenty, ale zato se vysmívala argumentům přívrženců vlády. Teprve poslední večer dosáhla debata úrovně přiměřené Dolní sněmovně. Roebuck, Gladstone, Palmerston a Disraeli byli každý svým způsobem skutečně velkolepí.

Nejtěžší bylo odvrátit debatu od podstrčeného tématu — sira Johna Bowringa — a vrátit ji k záležitosti lorda Palmerstona, ukázat, že je osobně odpovědný za „vraždění neviňátek“. To se nakonec přece jen podařilo. Protože blížící se všeobecné volby v Anglii se budou točit hlavně okolo této otázky, bude jistě na místě, shrneme-li co nejstručněji výsledky diskuse. Den po porážce vlády a den předtím, než oznámila, že rozpouští Dolní sněmovnu, dovolily si londýnské „Times“ tvrdit toto:

„Národu nebude jasné, na jakou vlastně otázku je třeba dát odpověď. Připravila se snad vláda lorda Palmerstona o důvěru národa kvůli řadě akcí, které sc udály na druhém konci světa šest týdnů před tím, než jsme se zde o nich vůbec dozvěděli, a které ještě ke všemu měli na svědomí úředníci jmenovaní dřívější vládou? Ministři se o těchto událostech dozvěděli teprve o vánocích, a do té doby o nich nevěděli nic jako všichni ostatní. Opravdu, kdyby se to všechno bylo odehrálo na Měsíci nebo kdyby to bylo vyprávění z „Pohádek tisíce a jedné noci“, nemohla by s tím mít nynější vláda méně společného... Má snad být vláda lorda Palrnerstona odsouzena a svržena pro něco, co nikdy neudělala a ani nemohla udělat, pro něco, o čem sc dozvěděla teprve, když se o tom dozvěděli všichni ostatní, pro něco, co napáchali lidé, které ona nejmenovala a s nimiž dosud ani nemohla být ve spojení?“

Na tento nestydatý výpad listu, který neustále ospravedlňoval kantonský masakr jako nejúspěšnější tah Palmerstonovy diplomacie, můžeme odpovědět několika fakty, jež byly s obtížemi vytaženy na světlo za dlouhých debat a které Palmerston a jeho podřízení nikdy nevyvrátili. Roku 1847, kdy lord Palmerston stál v čele ministerstva zahraničních věcí, obsahovala jeho první depeše týkající se vpuštění britských hongkongských úředníků do Kantonu samé výhrůžky. Palmerstonův zápal však zchladil jeho kolega, tehdejší ministr pro kolonie hrabě Grey, jenž zaslal důstojníkům velícím námořním silám nejen v Hongkongu, ale i na Cejlonu kategorický příkaz za žádných okolností nedopustit, aby došlo k útočným akcím proti Číňanům bez výslovného svolení z Anglie. Přesto však poslal lord Palmerston 18. srpna 1849, těsně před svým odchodem z Russellovy vlády, britskému zmocněnci v Hongkongu tuto depeši:

„Nechť se vysocí úředníci v Kantonu a pekingská vláda nemýlí... Trpělivost, kterou britská vláda dosud projevovala, nevyplývá z pocitu slabosti, nýbrž z vědomí převahy sil... Britská vláda dobře ví, že vyžádá-li si to situace, mohly by britské ozbrojené síly zničit město Kanton a nenechat tam kámen na kameni, a tak exemplárně potrestat obyvatelstvo tohoto města.“

Bombardování Kantonu, k němuž došlo v roce 1856, kdy byl lord Palmerston ministerským předsedou, bylo tedy ohlášeno roku 1849 v posledním přípisu, který do Hongkongu poslal lord Palmerston jako ministr zahraničních věcí v Russellově vládě. V období mezi tím odmítaly všechny vlády zmírnit v čemkoli zákaz, jímž se britským představitelům v Hongkongu zakazovalo vymáhat si vpuštění do Kantonu. Postupoval tak hrabě Granville v Russellově vládě, hrabě Malmesbury v Derbyho vládě a vévoda z Newcastlu v Aberdeenově vládě. Až konečně byl roku 1852 jmenován zmocněncem dr. Bowring, který byl dosud konzulem v Hongkongu. Jak tvrdí pan Gladstone, jmenoval ho Palmerstonův nástroj, lord Clarendon, a to bez vědomí a bez souhlasu Aberdeenova kabinetu. Když vznesl Bowring poprvé otázku, o níž se nyní jedná, sdělil mu Clarendon v depeši datované 5. července 1854, že má pravdu, ale že má vyčkat, až bude mít pro své cíle k dispozici válečné námořní síly. Anglie tehdy válčila s Ruskem. Právě když došlo k incidentu s „Arrow“, dozvěděl se Bowring, že byl uzavřen mír, a skutečně mu byly poslány námořní síly. Pak se našla záminka ke sporu s guvernérem Jíem. 10. ledna, když Clarendon dostal zprávu ovšem, co se stalo, informoval Bowringa, že „vláda Jejího Veličenstva plně schvaluje kroky podniknuté sirem M. Seymourem a Vámi“. S tímto schválením, vyjádřeným jen několika slovy, nepřišly žádné další instrukce. Naopak, pan Hammond v dopise sekretáři admirality vyslovil z pověření lorda Clarendona admirálu Seymourovi obdiv vlády k „umírněnosti, s níž jednal, a k ohleduplnosti, kterou projevil vůči životům a majetkům Číňanů“.

Nelze proto pochybovat, že masakr v Číně plánoval lord Palmerston sám. Pod jakým praporem by nyní rád shromáždil na své straně voliče Spojeného království, to je otázka, jíž bych se chtěl zabývat, když dovolíte, v jiném článku, neboť dnešní článek už překročil vymezený rozsah.



Napsal K. Marx 6. března 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4970 z 25. března 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Zákonodárný sbor. (Pozn. red.)

b — výzvy k milosrdenství. (Pozn. red.)

c — tj. Bethell. (Pozn. red.)

d — tj. Moncreiffa. (Pozn. red.)

e — budoucí. (Pozn. red.)

f — nynějšimu. (Pozn. red.)

g — vysoký právní úředník. (Pozn. red.)


138 Marx má na mysli dva neúspěšné útoky Angličanů na třetí baštu sevastopolských opevnění neboli na tzv. Velký Redan 18. (6.) června a 8. září (27. srpna) 1855. Marx naráží na to, že v době dobývání Redanu anglická vojska, která nedůvěřovala svému hlavnímu velitelství a bála se ruské střelby kartáči, odmítla několikrát jít do útoku nebo utekla z bojiště.

V listopadu 1855 Angličané, kteří se zúčastnili opevňování turecké pevnosti Kars a řídili její obranu, po dlouhém obléhání tuto pevnost vydali ruským vojskům, jimž velel generál Muravjov.

139 Nedorozuměním se Spojenými státy myslí Marx zřejmě konflikt, který vznikl koncem roku 1855 mezi Anglií a USA, jež spolu soupeřily ve Střední Americe. Jedním z důvodů konfliktu byl pokus Anglie verbovat ve Spojených státech, které byly za krymské války neutrální, dobrovolníky pro svou armádu. Vztahy mezi oběma zeměmi se zostřily už dříve, když došlo k nedorozumění při výkladu smlouvy mezi Anglií a USA, kterou podepsali roku 1850 Clayton a Bulwer; tato smlouva stanovila podmínky kontroly průplavu, který měl být vybudován přes Nicaraguu mezi Tichým a Atlantským oceánem. Vláda USA se snažila zabránit pokusům Anglie upevnit své pozice v zálivu Mosquito ve Střední Americe, a proto roku 1855 podpořila amerického dobrodruha Williama Walkera, který se v květnu 1855 zmocnil Nicaraguy a prohlásil se presidentem této republiky. V odpověď na rozhodný anglický protest pohrozily Spojené státy Anglii, že s ní přeruší diplomatické styky. Avšak v říjnu 1856 byl konflikt urovnán tím, že vláda USA dodatečně odsoudila Walkerovo dobrodružství a vláda Anglie s ohledem na těsné hospodářské spojení anglické buržoazie se Spojenými státy se vzdala svých nároků v zálivu Mosquito.

Neapolská výprava — viz poznámku [72].

Předstírané spory s Bonapartem — Marx tak nazývá neshody, které vznikly v řadě mezinárodních otázek mezi Francií a Anglií po pařížském kongresu z roku 1856. Jednou z příčin zhoršení anglo-francouzských vztahů bylo tehdejší viditelné sblížení Francie a Ruska. AngIo-francouzské neshody však nebyly vážného rázu a nemohly vést k nějakým vážným důsledkům, neboť anglická vláda byla zaměstnána potlačováním národně osvobozeneckého povstání v Indii, které vzplanulo roku 1857.

Vpád do Persie — viz poznámku [78].

Čínský masakr — Marx tak nazývá nelidské bombardování Kantonu Angličany v říjnu 1856 (viz poznámku 103).

140 Old Bailey — název citadely vězení v Newgate v Londýně, kde zasedá Ústřední trestní soud.

141 Bratři Bandierové — Italové, důstojníci rakouské armády a bojovníci za osvobození Itálje od rakouského útlaku, se vylodili v červnu 1844 v Kalábrii, aby vyvolali povstání proti neapolským Bourbonům a rakouské nadvládě, byli však zrazeni, zajati a popraveni. James Graham, který byl tehdy ministrem vnitra, přikázal anglické poštovní správě, aby umožnila policii perlustrovat dopisy italských revolučních emigrantů, aby o jejich obsahu mohla být informována neapolská a rakouská vláda. Tento čin pobouřil široké demokratické kruhy Anglie, neboť jej považovaly za příčinu smrti bratří Bandierů, kteří byli členy spolku „Mladá Itálie“ a udržovali styky s Mazzinim, jenž žil v emigraci v Anglii.