Karel Marx
Výsledek voleb
Londýn 7. dubna 1857
Volby končí. Jejich nejzřetelnějším výsledkem je Palmerstonovo vítězství, velká změna ve složení parlamentu, která se týká asi jedné čtvrtiny jeho dosavadních členů, a nebývalý pokles jeho intelektuální úrovně. Ovšem výpočty anglických novin, týkající se početní síly vládní většiny, jejich spory a hašteření kolem těchto výpočtů a především zařazování nově zvolených členů parlamentu do dávno překonaných kategorií, to všechno je nesmysl. Tak například „Morning Post“ jásá nad vládní většinou osmdesáti hlasů, zatímco Disraeliho „Press“[176] odhaduje ztrátu mandátů své strany na čtyři v městských obvodech a asi dvacet v hrabstvích. Podle londýnských „Times“ získal parlament vyloučením peelovců, manchesteriánů a řemeslných ochranářů opět svůj status quo ante[a] a přešel znovu do rukou svých zákonných majitelů, do rukou předpotopních stran whigů a toryů. „Times“ by rády přesvědčily svět, že „britský národ je opět tím, čím býval před takovými třiceti lety“. Disraeliho list „Press“je téměř stejného názoru jako „Times“. Tato optimistická víra, jíž se snad chce oligarchie utěšovat, není však o nic absurdnější než optimistická víra pseudoradikálních listů, jako je třeba „Examiner“[177]. „Reformovaný parlament,“ píše tento list, „to je odpověď na výzvu lorda Palmerstona.“ Palmerston žádal co nejvíc lokajů a osvícená země, to znamená malá menšina privilegovaných voličů, odpovídá na jeho zdvořilý kompliment tím, že mu posílá do parlamentu houf tribunů lidu! Voláním „Ať žije Palmerston!“ se jen snaží lstivého vikomta obelstít! Vznikne-li za nového parlamentu nějaké významné hnutí, nebude to samozřejmě zásluha parlamentu, a Velká Británie pozná jako Námořník Sindibád, že je mnohem obtížnější starce shodit než si ho naložit na ramena.[b]
Chceme-li porovnat novou sněmovnu s jejími předchůdkyněmi, bude snad správné začít starými parlamentními skupinami, které v době volebního boje úplně zmizely — se skupinou peelovců a manchesterskou školou.
Na rozdíl od whigů, toryů a manchesterskě školy nezastupovala peelovská frakce nějakou třídu ani část nějaké třídy; peelovci byli pouhou parlamentní klikou, která snad měla přátele mimo obě sněmovny, ale nikdy nemohla shromáždit armádu. Byli pouze troskou bývalé vlády; odcizili se toryům, které zradil jejich zesnulý předák v souvislosti s obilními zákony; nechtěli splynout s whigy, pamětlivi starého nepřátelství a také proto, že byli přesvědčeni — a toto přesvědčení sdilela s nimi i určitá část veřejnosti —‚ že se u nich soustřeďují státnické talenty z celé země; jejich svazky s aristokracií jim bránily, aby splynuli v jeden celek s manchesterskou školou, a byli si jisti, že mohou dík řečnickým schopnostem některých svých členů ovlivňovat parlamentní debaty. Toto domýšlivé jádro samozvaných státníků, tak nestálé a nejisté, že se nedá nikam zařadit, bylo v podobě zvláštní parlamentní strany produktem rozkladu všech parlamentních stran, způsobeného Peelovým freetraderským zákonodárstvím. Tento princip rozkladu, jemuž vděčí za svůj vznik, ještě sami zdokonalili tím, že pomohli svrhnout Derbyho vládu, a také tím, že postavili svého nominálního vůdce[c] do čela stranické kombinace známé jako koaliční vláda čili vláda všech talentů[178]. Když se proces rozkladu parlamentu zjevně urychlil, dostalo se jejich skupině cti pozvednout korouhev, pod níž mělo dojít k společné sebevraždě starých stran. Tim si sice nakrátko zajistili vedoucí postavení, ale zároveň zničili jediný důvod, proč existova]i jako zvláštní skupina. Spojená síla sdružených stran nutně vyústila v jejich společnou nemohoucnost a vedla ke společnému pokoření před jediným mužem. Peelovci drželi žebřík, po němž šplhal Palmerston.
Už roku 1852 ztratili peelovci na volebním kolbišti polovinu svých sil, ale volby z roku 1857 smetly celou jejich armádu. Oba Phillimorové, lord Hervey, sir G. Clark, sir Stafford Northcote, lord W. Powlett, A. Gordon, Sutton, Harcourt, Lusbington, Smythe, sir J. W. Hogg, známý svou činností ve Východohidickě společnosti, Roundell Palmer a konečně pan Cardwell — ti všichni zmizeli ze scény. Poslednímu z jmenovaných pánů nabídl Palmerston, když se stal ministerským předsedou, hodnost kancléře pokladu, ten však na radu Gladstona, Grahama a spol. tuto nabídku odmítl. Přesto však na posledním zasedání nyní už pohřbené Dolní sněmovny opustil Cardwcll své přátele, neboť doufal, že vezme Gladstonovi vítr z plachet, a v otázce rozpočtu hlasoval s Palmerstonem. A konečně během debat o Kantonu, kdy se obával, že by se mohla karta obrátit, přešel opět na druhou stranu, vrátil se do kruhu peelovců a podepsal Cobdenův návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Tento gentleman je tedy názorným příkladem pozoruhodného spojování morální ostýchavosti a bezohledného kariérismu, které je tak příznačné pro peelovskou kliku. Celá peelovská armáda byla tedy zdecimována a zbývají jen tři její generálové, pan Gladstone, sir James Graham a pan Herbert, tři jednotlivci, kteří nemohou vytvořit trojici, protože se od sebe příliš liší původem i zálibami: sir James Graham zahájil svou veřejnou činnost jako radikál, Gladstone jako krajní tory a pan Herbert jako něco, co se vůbec nedá charakterizovat.
Odhalení, které učinil před svými voliči na volebním shromáždění v jižním Wiltshiru pan Herbert, je příznačné pro způsob, jakým se Palmerston vypořádával s peelovci. Nic nepřispělo k nepopulárnosti peelovců tak jako způsob, jak vedli válku proti Rusku, a zejména to, že ušetřili Oděsu;[179] vysvětlovalo se to tím, že pan Herbert je prý synovec knížete Voroncova. O rozšiřování této jedovaté pomluvy se obzvlášt zasloužili Palmerstonovi pohůnci, jako jsou „Morning Post“, „Sun“ a „Morning Advertiser“.[180] A teď řekl pan Herbert svým voličům, že ve skutečnosti podepsal rozkaz k útoku na Oděsu, ale když odstoupil ze svého úřadu, vydal lord Palmerston rozkaz, aby město bylo ušetřeno. Toto odhalení si nijak nezadá s odhalením, které učinil před volebním shromážděním v londýnské City lord John Russell. Jak známo, ztroskotal Russell při svém diplomatickém poslání ve Vídni.[181] Ve volební vřavě hospodský plátek „Morning Advertiser“, tento tiskový orgán hostinských a Palmerstonův list pro luzu — Palmerston má noviny všech druhů a pro každý vkus, od elegantních restaurací až po obyčejné výčepy — div nepřišel o svůj ctihodný hlas, když vykřikoval o strašlivé Russellově zradě ve Vídni. Vyprovokován touto nestydatou taktikou, sebral lord Russell konečně odvahu, aby světu sdělil, že mu lord Clarendon nepovolil, aby uveřejnil instrukce, které sestavil a vlastnoručně sepsal sám Palmerston a v nichž nařizoval, aby se ve Vídni prováděla právě ta politika, za kterou on (Russell) tentokrát zaplatil svou popularitou. Jeden řecký filosof pravil, že si jeho krajané — básníci — vymýšleli o helénských bozích horší příběhy, než jaké by si kdo troufal vypravovat o svém nejhorším nepříteli. Dnešní Francie a Anglie vynášejí jako své bohy Bonaparty a Palmerstony, ale ti nepotřebují žádné básníky, aby je očerňovali.
Z toho, co tu bylo řečeno, je zřejmé, že těch pár peelovských generálů, kteří přežili svou armádu, se neobjeví v parlamentě znovu jako skupina, nýbrž jen jako jednotlivé osoby. Pan Gladstone, jehož teď nebrzdí žádná klika, jehož rozvášňuje hněv a který je bezpochyby největším řečníkem nové Dolní sněmovny, může nyní jako jednotlivec sehrát významnější úlohu než kdykoli dříve. Během dlouhotrvajícího parlamentního souboje odhazovali Gladstone a Disraeli čas od času své vlastní zbraně, jak se v prudkých střetnutích někdy stává, a chápali se zbraně svého odpůrce. Gladstone si do určité míry osvojil Disraeliho polemickou jedovatost, zatímco Disraeli zase pochytil Gladstonův vroucí patos; ovšem Disraeli touto výměnou sotva co získal.
Když se teď loučíme s peelovci, rádi bychom ještě poukázali na ironii dějin: tato frakce se zrodila v době, kdy se pod vlivem Ligy proti obilním zákonům rozpadly staré parlamentní strany, a její smrt spadá do doby, kdy z parlamentu zmizela manchesterská škola.
Napsal K. Marx 7. dubna 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4994 z 22. dubna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — dřívější stav věcí. (Pozn. red.)
b Viz: „Kniha tisíce a jedné noci“, Pohádka o Sindibádu Námořníkovi, Vypravování o cestě páté. (Pozn. red.)
c — tj. Aberdeena. (Pozn. red.)
176 „The Press“ [„Tisk“] — anglický týdeník, orgán toryů; vycházel v Londýně vletech 1853—1866.
177 „The Examiner“ [„Pozorovatel“] — anglický buržoazně liberální týdeník, vycházel v Londýně v létech 1808—1881.
178 Vláda všech talentů — viz poznámku [129].
179 Jde o události krymské války. V dubnu 1854 anglická a francouzská eskadra bombardovaly Oděsu, tato operace však měla spíš demonstrativní ráz, město utrpělo jen nepatrné škody. Parlamentní opozice a anglický tisk ostře kritizovaly peelovce, kteří byli tehdy u moci, za nerozhodnost při vojenských akcích.
180 „The Sun“ [„Slunce“] — anglický buržoazně liberální deník, který vycházel v Londýně v letech 1798—1876.
„The Morning Advertiser“ [„Ranní oznamovatel“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1794; v padesátých letech 19. století orgán radikální buržoazie.
181 O Russellově diplomatickém poslání ve Vídni viz poznámku [156].