Karel Marx



Postavení továrních dělníků


Londýn 7. dubna 1857

Zprávy továrních inspektorů, které byly nedávno vydány za pololetí končící 31. říjnem 1856[182], jsou cenným příspěvkem k sociální anatomii Spojeného království. V nemalé míře přispějí k vysvětlení reakčního postoje továrníků v nynějších všeobecných volbách.

Během parlamentního zasedání roku 1856 byl parlamentem propašován tovární zákon, jímž „radikální“ továrníci nejprve změnili tu část zákona, jež se týká ohrazování pohonných zařízení a strojů, a za druhé zavedli zásadu arbitráže při sporech mezi zaměstnavateli a dělníky. První zákon měl poskytnout lepší ochranu údům a životům továrních dělníků; druhý zákon měl svěřit tuto ochranu špatným soudům spravedlnosti[183]. Ve skutečnosti však měl druhý zákon připravit tovární dělníky o ochranu zákona a první je měl připravit o jejich údy. Cituji ze společné zprávy inspektorů:

„Podle nového zákona poskytuje se zákonná ochrana osobám, které jejich obvyklé zaměstnání přivádí do blízkosti strojních pohonů a které jsou proto dobře obeznámeny jak s nebezpečím, jemuž jsou ve svém zaměstnáni vystaveny, tak s nutností opatrnosti; tato ochrana se však nevztahuje na ty, kteří mohou být při plněni zvláštních příkazů nuceni zanechat své obvyklé práce a odebrat se na místo, jehož nebezpečí si neuvědomuji, a protože o něm nevědí, nemohou se proti němu chránit; a přece by právě tito lidé zřejmě potřebovali zvláštní ochranu zákona.“

Doložka o arbitráži naopak předpisuje, aby se arbitři vybírali z osob „obeznámených s konstrukcí takových strojů“, které působí úrazy. Zkrátka, tím dostávají monopol na arbitráž inženýři a konstruktéři strojů.

„Zdá se nám,“ říkají inspektoři, „že inženýři a konstruktéři strojů by se měli považovat za nezpůsobilé k tomu, aby dělali tovární arbitry, protože mají obchodní spojeni s majiteli továren, kteří jsou jejich zákazníky.“

Za takovýchto okolností není divu, že počet úrazů způsobených stroji, jako je zabití, ztráty rukou, paží, celých nohou nebo částí nohou, zlomeniny končetin a kostí, úrazy na hlavě a v obličeji, odřeniny a pohmožděniny a jiná zranění, dosáhly za šest měsíců končících 31. říjnem 1856 pobuřujícího počtu 1919. V průmyslovém bulletinu je za půl roku zaznamenáno dvacet smrtelných úrazů způsobených stroji, tj. asi desetkrát víc, než ztratilo britské námořnictvo za svého „slavného“ kantonského masakru[184]. Protože továrníky ani nenapadne, aby se snažili ochraňovat životy a údy svých dělníků, a starají se jen o to, jak by se vyhnuli placení za ruce a nohy, které ztratili dělníci v jejich službách, a svalili náklady na opotřebování svých živých strojů ze svých beder, nemusí nás překvapovat, že podle oficiálních zpráv „vzrůstá nadpráce v rozporu s továrním zákonem“. Podle tohoto zákona znamená nadpráce prodlužování pracovního dne, zaměstnávání mladistvých dělníků denně déle, než dovoluje zákon. Děje se tak různým způsobem; buď se začíná pracovat dříve než v šest hodin ráno, nebo se práce nezastavuje v šest hodin večer, nebo se zkracují přestávky, které zákon stanovil dělníkům na jídlo. Parní stroj se každý den spouští třikrát, a to ráno, kdy se začíná pracovat, a po dvou přestávkách — na svačinu a na oběd; třikrát se běhcrn pracovní doby zastavuje, a to na začátku každé přestávky a večer, kdy práce končí. Je tedy šest příležitostí, kdy se dá ukrást pět minut, tj. půl hodiny denně. Pět minut denní práce navíc, znásobeno týdny, se rovná dvěma a půl pracovním dnům v roce; podvodné prodlužování pracovního dne jde však mnohem dál. Cituji pana Leonarda Hornera, továrního inspektora pro Lancashire:

„Zisk, jehož se dá dosáhnout touto nezákonnou nadměrnou prací, je zřejmě příliš lákavý, než aby mu továrníci mohli odolat. Počítají s tím, že nebudou přistiženi; když vidí, jak malé jsou pokuty a soudní výdaje, které zaplatili ti, kdo byli odsouzeni, docházejí k názoru, že na tom státe ještě slušně vydělají, i kdyby byli přistiženi.“

Továrníci se dobře postarali nejen o to, aby pokuty, které stanoví tovární zákon, byly nepatrné, ale zajistili si také, že zákon je formulován tak, aby se dal co nejlépe obcházet, a jak inspektoři jednomyslně prohlašují, „bráni jim téměř nepřekonatelné potíže, aby účinně skoncovali s nezákonnými praktikami“. Inspektoři rovněž jednomyslně pranýřují bohaté majitele továren za to, že úmyslně klamou, uchylújí se k hanebným úskokům, aby se vyhnuli odhalení, dopouštějí se podlých intrik proti inspektorům a jejich pomocníkům, kteří jsou pověření ochranou továrních otroků. Obviní-li inspektoři, jejich pomocníci nebo policisté továrníka z prodlužování pracovního dne, musí být připraveni odpřisáhnout, že dělníci museli pracovat v hodinách, kdy to zákon zakazuje. Dejme tomu, že inspektoři přijdou po šesté hodině večer. Tovární stroje se okamžitě zastaví a přestože dělníci nemohou v továrně být za žádným jiným účelem, než aby obsluhovali stroje, nedá se vzhledem k formulaci zákona obvinění prokázat. Dělníci jsou pak narychlo posláni z továrny, a aby se co nejrychleji rozptýlili, otevře se obvykle více dveří. Došlo i k takovým případům, že se zavřel přívod plynu, jakmile pomocníci inspektorů vstoupili do místnosti, takže zůstali náhle ve tmě mezi složitým strojním zařízením. V těch místech, která jsou notoricky známá prodlužováním pracovního dne, existuje organizovaný systém, jímž se továrny dovídají, že se blíží inspektor; továrníci si na to najímají zaměstnance na nádražích a v hostincích.

Nejsou snad tito upíři, kteří tloustnou z krve mladé dělnické generace své vlastní země, vhodnými kumpány britských pašeráků opia a samozřejmými přívrženci „ryze britských ministrů“?

Zprávy továrních inspektorů nezvratně dokazují, že hanebnost britského továrního systému vzrůstá s jeho růstem; že zákony, které se vydávají, aby se omezila surová chamtivost továrníků, jsou jen klam a mam, protože jsou formulovány tak, aby zmařily svůj údajný cíl, a aby odzbrojily lidi pověřené jejich prováděním, dokazují, že rozpor mezi továrníky a dělníky rychle spěje k okamžiku, kdy vypukne skutečná sociální válka; dokazují, že počet dětí mladších 13 let, které tento systém pohltil, se zvyšuje v řadě odvětví a počet žen ve všech odvětvích; dokazují, že ačkoli se nyní v poměru k počtu koňských sil zaměstnává stejný počet dělníků jako v dřívějších dobách, zaměstnává se v poměru k počtu strojů menší počet dělníků; dokazují, že parní stroj může dnes díky hospodárnějšímu využívání energie pohánět větší masu strojů než před deseti lety; že díky zrychlování chodu strojů a jiným praktikám se nyní udělá víc práce a že si továrníci rychle plní kapsy.

Zajímavě statistické údaje uvedené v těchto zprávách právem zasluhují, abychom se jimi ještě zabývali. Už z toho, co tu bylo řečeno, pochopíme, že průmysloví otrokáři Lancashiru potřebují takovou zahraniční politiku, která by odváděla pozornost od vnitropolitických problémů.



Napsal K. Marx 7. dubna 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4994 z 22. dubna 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

182 „Reports ot the Inspectors ot Factories to Her Majestyʼs Principal Secretary ot State for the Home Department, for the Half Year ending 3lst October 1856“ [„Zprávy továrních inspektorů ministrovi vnitra jejího Veličenstva za pololetí končící 31. říjnem 1856“], Londýn 1857.

183 Soudy spravedlnosti — viz poznámku [65].

184 Při bombardování Kantonu v říjnu 1856 (viz poznámku [103]) ztratilo anglické námořnictvo pouze tři lidi.