Karel Marx



Pozoruhodný kousek historie


Manchester (Anglie) 18. května 1858

Velmi brzy po skončení poslední války s Ruskem se veřejnost dověděla, že jakýsi Mehmed bej, plukovník turecké armády, alias J. Bangya, bývalý plukovník maďarské armády, odešel spolu s jistým počtem polských dobrovolníků z Cařihradu do Čerkeska. Jakmile tam dorazil, stal se ihned jakýmsi náčelníkem štábu čerkeského vůdce Sefera paši. Kdo znal minulost tohoto maďarského osvoboditele Čerkeska, nemohl ani v nejmenším pochybovat o tom, že se do této země vydal s jediným cílem: prodat ji Rusku. O tomto člověku bylo jasně a neklamně už dříve dokázáno, že působil v Londýně a v Paříži jako špión, kterého platila zároveň francouzská i pruská policie.[a] Ostatně asi před měsícem se v evropských novinách objevila zpráva, že Bangya-Mehmed bej byl skutečně usvědčen ze zrádcovské korespondence s ruským generálem Filipsonem a že ho válečný soud odsoudil k smrti. Bangya se ovšem krátce nato objevil z ničeho nic v Cařihradě, se svou obvyklou drzostí prohlásil všechny ty povídačky o zradě, o válečném soudu atd. za naprostý výmysl svých nepřátel a pokoušel se vydávat za oběť intrik.

Náhodou se nám dostaly do rukou nejdůležitější dokumenty o této podivné epizodě čerkeské války, z nichž uvádíme několik výňatků. Tyto dokumenty přivezl do Cařihradu poručík Franciszek Stock z polského praporu v Čerkesku, jeden z členů válečného soudu, který odsoudil Bangyu. Nechť si veřejnost podle nich udělá úsudek.

Výňatky z protokolů válečné rady konané v Aderbi v Čerkesku, která jednala o Mehmedu bejovi, alias J. Bangyovi Illésfalvy.

(Čís. 1) Zasedání 9. ledna 1858. — Výpověď Mustafy, původem z provinde Velká Kaniža.

...Když plukovník Mehmed bej přišel do Šapsucha, požádal mě, abych doručil dopis veliteli černomořských kozáků generálu Filipsonovi. Poznamenal jsem, že to nemohu udělat bez vědomi Sefera paši nebo bez jeho svoleni, a tu mi Mehmed bej sdělil, že jako vyslanec a náměstek pádišáhův a jako vojenský velitel Čerkeska má právo vyměňovat si dopisy s Rusy, že o tom Sefer paša ví a že má v úmyslu Rusy oklamat... Když mi Sefer paša a Národní shromáždění doručili čerkeský manifest adresovaný carovi, dal mi Mehmed bej také dopis pro generála Filipsona. Nezastihl jsem generála Filipsona v Anapě a odevzdal jsem dopis majorovi, který tam velel. Major slíbil, že doručí manifest, ale nechtěl přijmout dopis, který byl bez adresy a bez podpisu. Přinesl jsem dopis zpátky, ale protože ve mně častá korespondence Mehmeda beje vzbudila podezření a bál jsem se, abych sám nebyl kompromitován, oznámil jsem celou záležitost úřadům...“

(Čís. 2) Výpověď Ahmeda efendiho, bývalého tureckého sekretáře Mehmeda beje:

„ ... Mehmed bej byl velmi rozezlen na Tefika beje“ (plukovníka Lapińského), „mluvil o něm velmi špatně a dodával, že se mu Tefik bej velmi dlouho snaží házet klacky pod nohy. Druhé noci po našem příchodu do Aderbi ... mě k ránu probudil sluha Mehmeda beje. Mehmed bej sám mi řekl, že je slyšet silnou dělostřeleckou palbu směrem od Gelendžiku. Byl vzhůru a vypadal znepokojeně... Hlášení, že plukovník Lapiński byl s celou svou skupinou zajat, se nevím jak dostalo do Aderbi ještě dřív, než utichlo hřmění děl. Slyšel jsem Mehmeda beje o tom mluvit. Když později přišla zpráva, že ani plukovník, ani jeho muži neupadli do zajetí, Mehmed bej velmi rozzlobeně řekl: ‚Pravděpodobně prodal svá děla Rusům...ʻ“

(Čís. 3) Výpověď důstojníků a vojáků polského oddílu umístěného v Aderbi:

„Den předtím, než byl přepaden Gelendžik, přišel Mehmed bej do tábora a prohlásil, že dostal dopisy z Cařihradu, v nichž se mu sděluje, že jestliže jim odnikud nepřichází pomoc, je to ěistě chyba plukovníka Lapińského... Dal rozdělovat vojákům kořalku a nasliboval jim všechno možné, jestliže opustí svého plukovníka a půjdou s ním... Když se pak ukázalo, že zpráva“ (že Lapiński byl zajat) „je falešná, Mehmed bej přišel osobně do tábora a měl k oddílu řeč, v níž přemlouval vojáky, aby plukovníkovi vypověděli poslušnost. Když se však plukovník vrátil, dělal Mehmed bej, jako by o ničem nevěděl, nechal na holičkách několik jednotlivců, kteří se k němu připojili, a připustil, aby byli potrestáni, aniž se za ně nějak přimluvil. Později se za plukovníkovy nepřítomnosti snažil prostřednictvím několika Maďarů vyvolat ve vojsku vzpouru. Maďaři sepsali proti plukovníkovi obžalovací spis a snažili se přimět vojáky, aby jej podepsali. Kromě tří mužů, kteří přiznávají, že byli přinuceni spis podepsat, všichni ostatní odpřisáhli, že jejich podpisy byly padělány... Toto padělání bylo o to snazší, že v oddíle jen velmi málo vojáků umělo psát.“

(Čís. 4) Bangyovo přiznání před válečným soudem:

„Unaven tak dlouhým výslechem, předkládám komisi toto přiznání, napsané mou rukou a mnou podepsané. Doufám, že moji soudcové, jimž tímto ušetřím dlouhý a obtížný úkol, budou tím spíš ochotni vzpomenout si, že s mým osudem je spjat také osud mé nevinné rodiny.[b] Moje dřívější jméno bylo János Bangya z Illésfalvy; nyní se jmenuji Mehmed bej; je mi čtyřicet let; by] jsem římskokatolického náboženství, ale roku 1853 jsem přestoupil k islámu... Mou politickou činnost... řídil bývalý vůdce mé země Lajos Kossuth... Vybaven doporučujícími listy od svého politického vůdce přišel jsem 22. prosince 1853 do Cařihradu... Vstoupil jsem do turecké armády v hodnosti plukovníka. Tehdy jsem často dostával od Kossutha dopisy a instrukce týkající se zájmů mé země. V téže době poslal Kossuth osmanské vládě poselství, v němž Turkům vřele doporučoval, aby se střežili spolku s Francií, Anglií nebo s Rakouskem, a radil jim, aby se raději spojili s revolučními Italy a Maďary... Podle svých instrukcí jsem se měl tak či onak připojit k jednotkám, které měly působit na čerkeském pobřeží... Když jsem přišel do Čerkeska, zabýval jsem se nějaký čas jen zkoumáním situace v zemi a sděloval jsem výsledky svého pozorování svým politickým přátelům... Snažil jsem se přidružit k Seferu pašovi. Podle svých instrukcí jsem měl zamezit každý ofenzívní krok Čerkesů a postavit se proti jakémukoli cizímu vlivu v zemi. Plukovník Türr, který dostává instrukce z téhož místa jako já a s nímž jsem po léta udržoval politické styky, dostal těsně před mým odjezdem z Cařihradu příkaz, aby se připojil k řeckému povstání. Generálu Steinovi“ (Ferhadu pašovi), „který rovněž patří k naší skupině, bylo nařízeno, aby se odebral do Anatólie. Co se týče plánu na přidružení k Seferu pašovi, ten se zdařil, a velmi brzy jsem získal jeho plnou důvěru. Jakmile mi jednou důvěřoval, mohl jsem snadno sledovat a plnit své instrukce... Přesvědčil jsem Sefera pašu, že po válce se Čerkesko znovu dostane pod sultánovu vládu. Tureckým velitelům jsem kladl na srdce, že jakékoli ofenzívní opatření s jejich jednotkami by bylo nebezpečné, neboť Čerkesové... by je v hodině nebezpečí opustili. Okolnosti byly pro mne příznivé, a třebaže Rusové poslali své vojsko na válčiště a nechali své hranice nechráněné, nebyli vystaveni žádným vážným vpádům Čerkesů. O své tajné činnosti jsem posílal pravidelné zprávy svým politickým představeným... V téže době se mi postavili do cesty lidé a okolnosti, přímo se příčící mým plánům. Mám na mysli příchod britského konzula pana Longwortha do Anapy. Pan Longworth měl instrukce, aby přměl Sefera pašu zorganizovat na účet Velké Británie oddíl 6000 Čerkesů a poslat je na Krym... Dostal jsem podobné příkazy od tureckých úřadů, zároveň mi však moji tajní představení poslali velice rozhodný příkaz udělat všechno, co je v mé moci, abych konzulovo posláni zmařil... Při jednom rozhovoru s panem Longworthem... jsem ho požádal o místo v britské armádě v hodnosti plukovníka nebo o částku 10 000 liber št. ... Pan Longworth si myslel, že mne získá, když mi nabídne 50 000 piastrů... Moje intrika se podařila. Kníže Sefer, který byl tak často oklamán planými sliby, začal něco tušit, a to, co konzul požadoval od jeho lidi, rovnou odmítl... Tehdy jsem si znepřítelil knížete Ibrahima Karabatyra, syna Sefera paši, který byl jmenován velitelem oněch 6000 Čerkesů...

21. března 1856 mi Sefer paša sdělil, že Národní shromáždění rozhodlo vyslat deputaci k turecké, francouzské a britské vládě a požádat tyto mocnosti, aby bylo Čerkesko znovu přičleněno k Turecku. Dosáhl jsem toho, že mě Sefer paša poslal s deputaci... Když jsem přibyl do Cařihradu... poslal jsem svým politickým přátelům a Kossuthovi podrobnou zprávu o situaci v Čerkesku... V odpovědi jsem obdržel instrukce, že se mám spojit s plukovníkem Türrem a generálem Steinem, řídit záležitosti společně s nimi a zapojit do věci co nejvíc Maďarů. V téže době jsem navázal spojení s Ismailem pašou, poštmistrem osmanské říše, který je rodem Čerkes, a zdál se mi patriotický a schopný přinášet oběti pro svou vlast. Radil jsem se s ním o způsobu, jak bychom mohli poslat do Čerkeska zbraně, střelivo, nástroje pro zbrojíře, dobré důstojníky a řemeslniky. Ale skutečný plán expedice byt dohodnut mezi generálem Steinem, plukovníkem Türrem a mnou. Několika našich porad se zúčastnil kapitán Frankini, vojens4ý tajenmík ruského vyslance. Cílem bylo mírovým způsobem, pomalu, ale jistě získat Čerkesko pro ruské zájmy.... Až by se Čerkesko podřídilo vedení generála Steina a mně, měl být náš plán takový:

I. Najít nějakého domorodého knížete, který by dostal celou zemi pod svou vládu;

II. přesvědčit Čerkesy, že nemají čekat žádnou pomoc ani od sultána, ani od žádné jiné mocnosti;

III. demoralizovat horaly porážkami na bojišti — porážkami, které by byly předem promyšleny a připraveny;

IV. přesvědčit je, aby uznali cara za svého nominálního suveréna, jemuž by neplatili žádný tribut, ale připustili by, aby měl v zemi posádky... Maďaři dovezeni do Čerkeska by byli umístěni v okolí knížete, schopnějším z nich by byla svěřena důležitá místa ... Kapitán Frankini mě ujistil, že Rusko nepožaduje nic víc, než aby se Čerkesko navenek podřídilo..., známky imperátorovy přízně, peníze a ruské řády už dodělají to ostatní...

Dne 22. září 1856 mi Ismail paša doporučil, abych najal pro Čerkesko několik set Poláků, kteří dříve patřili k legii Zamojského a byli umístěni v kasárnách ve Skutari... Tento návrh se neshodoval s našimi plány, ale bylo těžké jej odmítnout... Od dřívějška jsem znal pana Lapińskébo, který se vyznamenával ve službě v Uhrách... žil ve Skutari ... Spolu s generálem Steinem jsme se dohodli, že nejlepší pIán by byl získat plukovníka Lapińskěho, který mi naprosto věřil ... 24. září jsem oznámil plukovníku Lapińskěmu písemně, že ho čerkeští vlastenci vyzývají, aby zformoval v Čerkesku polský sbor. Jako odpověď na to požadoval plukovník zbraně a výstroj pro 700 Poláků... Později jsme se společně radili — generál Stein, Türr, Frankini a já — a bylo usneseno, že Türr se má odebrat do Anglie a nakoupit tam nástroje a stroje na výrobu nábojů, ale že má odkládat zásilky jakýchkoli zbrani. Chtěli jsme si být Poláky jisti dřív, než jim dáme nějaké zbraně... Vážné námitky plukovníka Lapińského... mě přiměly urychlit odjezd, i když jsem neměl prostředky, abych s sebou vzal maďarské důstojníky, které jsem najal... V lednu 1857 jsem dostal dopisy a instrukce od Kossutha a od jiných svých politických přátel. Můj plán byl schválen... Krátce před tím, než jsem odjel, jsme s generálem Steinem předstírali, jako by mezi námi došlo k ochlazení. Chtěl jsem svůj odjezd ještě odložit, abych umožnil několika Maďarům odjet se mnou, ale kapitán Frankini prohlásit, že se nesmí ztratit ani den, protože o výpravě už se mluví po celém Cařihradě, a jestliže ruské velvyslanectví nezasáhne, mohlo by být obžalováno ze spoluviny. 15. února se plukovník Lapiński nalodil na anglický parník ‚Kangarooʻ. Nalodil jsem se také... Když jsem přijel do Dobu“ (podle Rusů Kabardinsk), „odeslal jsem dopisy Seferu pašovi, naiboví[c] a ostatním kmenovým náčelníkům; v těchto dopisech jsem oznámil, že mě posílá Jeho císařské Veličenstvo sultán, abych velel Čerkeským vojenským silám... Chování plukovníka Lapińského mě trochu mátlo... Několik týdnů po příchodu polského oddílu do Šapsucha“ (podle Rusů Fort Tenginsk), „kde byla rezidence Sefera paži, přijel do Dobu pan Römer s brigou naloženou zbraněm a střelivem, které jsme nechali v Bosporu... Květnový vpád Rusů přes Attakum shromáždil tisíce čerkeských válečníků ze všech částí země. Čerkesové poprvé viděli, jak jejich vlastní dělostřelectvo s úspěchem útočí proti ruskému dělostřelectvu. Tato srážka, která sama o sobě neměla valný význam, dodala polskému oddílu i mně na důležitosti... Využil jsem této příznivé nálady lidí k tomu, abych sehrál svou úlohu; vystoupil jsem veřejně jako sultánův vyslanec; vymáhal jsem poslušnost... Později jsem se dověděl, že plukovník Lapiński dělá co může, aby zhatil má plány... Snažit jsem se získat stoupence mezi důstojníky a mužstvem jeho oddílu, a protože sbor byl v povážlivé situaci, kladl jsem to za vinu jeho veliteli... Uchváceni několika sandalů[d] ruskou lodí v přístavech Sudžuk a Gelendžik mi poskytlo příležitost, abych plukovníka vzdálil od válčiště u Attakumu a úplně ho izoloval... Za několik dni jsem dostal od plukovníka Lapińského dopis, v němž mi oznamoval, že v Gelendžiku není žádné vojsko a že jeho postavení je neudržitelné... Odebral jsem se sám do Gelendžiku a plukovník Lapiński mi na místě vyložil, jak nebezpečné je jeho postaveni a že mu bezprostředně hrozí útok Rusů. Devět dni nato se jeho předpověď splnila...

Agitace, kterou jsem prováděl mezi důstojníky a vojáky v Aderbi za katatastrofy v Gelendžiku a po ní, byla prostě výsledkem mého rozhodnutí zasévat nesváry mezi oddílem a plukovníkem Lapińským... Prostřednictvím emisarů jsem dal mezi Čerkesy rozšřit zprávy, že prodal děla Rusům... Nechal jsem se zaskočit plukovníkovou líčenou upřímnosti, zatímco on mě pozoroval s větši bdělostí než kdykoli předtím...

Podle svých instrukcí jsem měl navázat styky s ruským generálem... Můj anonymní dopis, který je nyní v rukou komise, měl být úvodem k pravidelné korespondenci, ale ruský velitel svou hlouposti zavinil, že se dopis dostal do rukou vám...

Znenadání odhodil plukovník Lapiński masku úsečně mi prohlásil u Sefera paši, že mě neuznává ani za svého nadřízeného, ani za vojenského velitele v Čerkesku, přerušil se mnou všechny styky... a vydal v tomto smyslu také denní rozkaz polskému oddílu. Pokusil jsem se sesadit ho druhým denním rozkazem, adresovaným vojákům, ale mé úsilí bylo marné...

(podepsán) Mehmed bej

(Čís. 5) Dopis Jánose Bangyi generálu Filipsonovi:

„Což by nebylo v zájmu Ruska pacifikovat Čerkesko? Je snad možné dobýt na krátký čas a za cenu ohromných obětí čerkeské roviny, ale dobýt hory a přirozené pevnosti se nikdy nepodaří. Ruská děla ztratila svůj účinek. Čerkeské dělostřelectvo bude odpovídat ruskému s uspokojivými výsledky. Čerkesové už nejsou tím, čím byli před pěti lety; za podpory malých pravidelných sil bojují stejně dobře jako ruské jednotky, a za své náboženství a za svou zem budou bojovat do posledního muže. Nebylo by lepší povolit Čerkesku jakousi zdánlivou svobodu, podřídit je nějakému národnímu knížeti a vzít tohoto knížete pod ochranu ruského cara? Zkrátka udělat z Čerkeska druhou Gruzii nebo něco podobného? Jakmile se Čerkesko těsně spojí s Ruskem, otevřou se Rusům cesty do Anatólie a Indie. Sapienti sat.[e] Na této základně by bylo možné zahájit vyjednávání. Uvažujte o tom a odpovězte.“

(Čís. 6) Rozsudek, 20. ledna 1858:

„Po přečtení přiznání plukovníka Mehmeda beje, jež bylo čteno na zasedáních ze dne 2., 3., 4., 5.,6.,7. a 11. ledna, a po vyslechnutí svědeckých výpovědí na zasedání z 9. ledna, prohlašuje válečný soud na svém dnešním zasedáni, že Mehmed bej byl na základě svého přiznáni a svědeckých výpovědi usvědčen ze zemězrady a tajné korespondence s nepřítelem; prohlašuje ho za zbavena cti, zbavuje ho hodnosti v této zemi a odsuzuje ho k smrti — jednomyslně.

Podepsání: Jacob Beckett, vojín; Filip Terteltaub, bombardýr; Maciej Bedneizek . četař; Otto Linowski, dělostřelec; Franciszek Stock, podporučík; Antoni Kryszczewicz, podporučík; Michal Marecki, poručík; Leon Zawadski, dělostřelec; Stanislaw Tanekowski, svobodník; Jan Hamaniski, četař; Alexander Michicki, šikovatel; Kazimierz Wystocki, podporučík; Józef Aranovski, poručík; Piotr Stankiewicz, kapitán; Teofil Lapiński, plukovník.“

Ke shora uvedeným dokumentům je třeba dodat jen to, že Sefer paša nebyl ochoten dát vykonat rozsudek smrti nad člověkem, který měl hodnost plukovníka v sultánově armádě, a že ho tedy dal eskortovat do Trapezuntu. Maďaři v Cařihradě prohlásili, že pověst o zradě Mehmeda beje je pouhá pomluva, ale polští důstojníci ihned protestovali proti tomuto tvrzení a pohrozili, že případně uveřejní dokumenty o této záležitosti. Výňatky z těchto dokumentů tu nyní uveřejňujeme, neboť jsou daleko nejzajímavějším přispěvkem k dějinám čerkeské války.

Pokud jde o chování ruského vyslanectví za této aféry, můžemc dodat tyto skutečnosti: V Cařihradě bylo všeobecně známo, že „Kangaroo“ byla najata k tomu, aby dopravila vojsko a zásoby do Čerkeska. Ruské vyslanectví se však před Portou o této expedici ani nezmínilo; ale týž den, kdy „Kangaroo“ opustila Bospor, podal ruský vyslanec Portě protest a požadoval vyšetřování, aby byli odhaleni původci expedice. Vyslanectví vynaložilo všechny síly, aby do věci zapletlo hraběte Zamojského, který v té době dlel v Cařihradě; ale utrpělo naprosté fiasko. Za to, že se zamíchali do této záležitosti, byli pak patrně na požadavek Ruska posláni do vyhnanství generál Stein a Ismail paša. Po několikaměsíčním vyhnanství bylo potom — znovu na žádost ruského vyslanectví při příležitosti nějakého svátku v ruské carské rodině — generálu Steinovi a Ismailu pašovi dovoleno vrátit se do Cařihradu.



Kritické poznámky k dokumentům
napsal K. Marx 18. května 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5352 ze 16. června 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a — Viz zde. (Pozn. red.)

b Bangya tu myslí svou rodinu čís. 3. Kromě své islámské rodiny v Cařihradě má jednu ženu v Uhrách a druhou v Paříži. (Marxova poznámka.)

c — tj. tureckému místodržícímu. (Pozn. čes. red.)

d — tj. malých dvoustěžňových člunů. (Pozn. čes. red.)

e Moudrému napověz...(Pozn. red.)