Karel Marx
Smlouva mezi Británií a Čínou
Londýn 28. září 1858
Úřední výtah z anglo-čínské sinlouvy[424], který britská vláda konečně předložila veřejnosti, doplňuje vcelku jen nepatrně informace, které už došly různými jinými cestami. Vlastně jen první a poslední článek obsahuje ona smluvní ustanovení, na nichž mají Britové výlučný zájem. Podle prvního článku se „ruší dodatková smlouva a všeobecná ustanovení o obchodu“ dohodnutá po uzavření nankingské smlouvy. Tato dodatková smlouva stanovila, že angličtí konzulové sídlící v Hongkongu a v pěti čínských přístavech otevřených pro britský obchod mají spolupracovat s čínskými úřady v případě, že by se v dosahu jejich konzulární pravomoci objevily jakékoli anglické lodi s opiem na palubě. Tím se anglickým obchodníkům formálně zakázalo dovážet podloudně tento jed a anglická vláda se do jisté míry prohlašovala za jednoho z celníků Nebeské říše. Že druhá opiová válka měla definitivně odstranit pouta, jimiž první opiová válka ještě naoko svazovala obchod s opiem, to se zdá zcela logickým výsledkem a cílem toužebně očekávaným tou částí britské obchodní veřejnosti, která nejhorlivěji tleskala při Palmerstonově kantonském ohňostroji. Velmi bychom se však mýlili, kdyby tento krok Anglie, jímž se oficiálně vzdává pokryteckého odporu proti obchodu s opiem, neměl zcela opačné následky, než jaké se od něho očekávají. Když čínská vláda vybídla britskou vládu, aby s ní spolupracovala při potlačováni obchodu s opiem, doznala tím svou neschopnost vypořádat se s tímto úkolem sama. Nankingská dodatková smlouva byla posledním a téměř zoufalým pokusem zbavit se opiového obchodu s cizí pomocí. Když se tento pokus nezdařil, což se teď veřejně prohlašuje, a když byl nyní obchod s opiem, aspoň pokud jde o Anglii, legalizován, nemůže být téměř pochyb, že čínská vláda vyzkouší metodu doporučovanou jak z politických, tak z finančních důvodů — legalizovat totiž pěstování máku v Číně a uvalit clo na dovoz opia ze zahraničí. Nechť jsou záměry nynější čínské vlády jakékoli, samy okolnosti, do nichž se tiencinskou smlouvou dostala, jí naznačují tuto cestu.
Jakmile se tato změna uskuteční, zasadí to nutně smrtelnou ránu indickému opiovému monopolu a tím i indické státní pokladně, neboť britský obchod s opiem se pak smrskne na rozměry běžného obchodního odvětví a velmi brzy začne být ztrátový. Dosud hrál John Bull tuto hru s falešnými kostkami. Nejpravděpodobnějším výsledkem opiové války číslo dvě bude tedy asi to, že sama zmaří svůj vlastní cíl.
Velkodušná Anglie, která vyhlásila Rusku „spravedlivou válku“, ustoupila při uzavírání míru od požadavku jakékoli náhrady za své válečné výdaje. Naproti tomu, ačkoli vytrvale prohlašuje, že s Čínou žije v míru, musí ji samozřejmě donutit, aby zaplatila výlohy, které i podle názorů nynějších anglických ministrů si zavinila sama tím, že se dopustila pirátství. A tak měly první zvěsti o patnácti nebo dvaceti miliónech liber šterlinků, které mají obyvatelé Nebeské říše zaplatit, uklidňující účinek i na nejrozjitřenější britské svědomí a „Economist“ se spolu se všemi autory finančních komentářů pustil do příjemných výpočtů, jak blahodárný účinek bude mít stříbro sycee[425] na obchodní bilanci a zásoby drahých kovů v Anglické bance. Ale běda! První dojmy, jež palmerstonovský tisk s takovou námahou vyvolával a rozvíjel, byly příliš křehké, než aby vydržely otřes, který způsobily zprávy o skutečném stavu věcí.
„Zvláštní článek stanoví, že částka dvou miliónů taelů“ bude zaplacena „jako náhrada za ztráty, které utrpěli britští poddaní zvůlí čínských ůřadů v Kantonu, a další částka dvou miliónů taelů jako náhrada za válečné výdaje.“
Tyto částky činí dohromady pouze 1 334 000 liber št., kdežto v roce 1842 musel čínský císař zaplatit 4 200 000 liber št., z toho 1 200 000 liber št. jako náhradu za zabavené pašované opium a 3 000 000 liber št. jako náhradu za válečné výdaje. Slevit ze 4 200 000 liber št. — s Hongkongem jako nádavkem — na pouhých 1 334 000 liber št., to konec konců není zrovna výnosný obchod, ale to nejhorší teprve přijde. Protože jste nevedli válku s Čínou, říká čínský císař, nýbrž „provinční válku“ jen s Kantonem, vynasnažte se sami vymačkat z kuangtungské provincie náhradu škody, kterou jsem vám musel přiřknout na nátlak vašich velevážených válečných lodí. Ať si zatím váš slovutný generál Straubenzee ponechá Kanton jako materiální záruku a pokračuje v zesměšňování britských zbraní dokonce i v očích čínských bojovníků. Vznětlivý John Bull si už vylil trudné pocity nad těmito podmínkami, jimiž je zatížena nicotná kořist 1 334 000 liber št., v hlasitých stonech.
„Místo abychom mohli povolat zpět našich 53 válečných lodí,“ píše jeden londýnský list, „a uvítat je při triumfálním návratu s milióny stříbrných sycee, Čeká nás příjemná povinnost vyslat armádu 5000 mužů, aby znovu dobyli a obsadili Kanton a aby pomohli loďstvu pokračovat v oné provinční válce, kterou vyhlásil konzulův náměstek. Nezpůsobí však tato provinční válka jen to, že vytlačí náš obchod z Kantonu do jiných přístavů?... Nepovede její pokračování“ (provinční války) „k tomu, že Rusko získá značnou část obchodu s čajem? Nedostanou se nakonec kontinent a Anglie sama v dovozu čaje do závislosti na Rusku a Spojených státech?“
Obavy Johna Bulla z účinků „provinční války“ na obchod s čajem nejsou tak docela nepodložené. Z MacGregorových „Obchodních tarifů“[426] vysvítá, že v posledním roce minulé čínské války dostalo Rusko 120 000 beden čaje přes Kjachtu. Rok po uzavření míru s Čínou poklesla ruská poptávka o 75 %‚ na pouhých 30 000 beden. V každém případě náklady, které Angličanům ještě vzniknou obsazováním Kuang-tungu, nepochybně tak zvýší pasívní stranu bilance, že tato druhá čínská válka stěží bude krýt vzniklé výdaje, což, jak správně poznamenává pan Emerson, je v britskýph očích to nejhorší, co se může stát.
Další velký úspěch anglické invaze obsahuje článek 51, podle něhož „výrazu barbarský se nebude používat o britské vládě ani o britských poddaných v žádném čínském oficiálním dokumentu vydaném čínskými úřady“. Jak skromný se asi podle čínských měřítek zdá čínským úřadům, jež samy sebe označují za nebeské, John Bull, když netrvá na tom, aby se mu říkalo božský nebo olympský, a spokojí se tím, že se z oficiálních dokumentů vymýtí čínský znak pro slovo barbar.
Články smlouvy týkající se obchodu neposkytují Anglii žádné výhody, jichž by nepožívali i její konkurenti; prozatím se rozplývají v mlhavých slibech a nemají většinou ani cenu pergamenu, na němž jsou napsány. Článek 10 stanoví:
Britským obchodním lodím budou povoleny obchodní plavby po velké řece (Jang-cʼ-tiang), avšak za nynější neklidné situace na horním i dolním toku řeky nebude otevřen pro obchod žádný přístav s výjhnkou Čen-ťiangu jenž bude otevřen do roka po podepsání smlouvy. Až bude obnoven mír, bude britským lodím povoleno obchodovat v těch přístavech, až po Chan-čou, které určí britský vyslanec po poradě s čínským státním tajemníkem, nanejvýš však ve třech.“
Tímto článkem se Britům ve skutečnosti zabraňuje v přístupu k velké obchodní tepně celé říše, k „jediné cestě“, jak správně poznamenává „Morning Star“[427], „po níž mohou se svými výrobky pronikat do vnitrozemí“. Jestliže budou hodní a pomohou císařské vládě vypudit povstalce z oblastí, které nyní ovládají, pak snad budou později smět plout po velké řece, ale jen k určitým přístavům. Pokud jde o nové otevřené přístavy, scvrkly se ze „všech“ přístavů, jak se původně ohlašovalo, na pět dalších přístavů přidaných k pěti přístavům otevřeným podle nankingské smlouvy, které, jak poznamenává jeden londýnský list, „jsou většinou odlehlé nebo leží na ostrovech“. Také by už bylo na čase skoncovat s klamnou představou, že objem obchodu roste úměrně s počtem otevřených přístavů. Podívejme se na přístavy na pobřeží Velké Británie, Francie nebo Spojených států a uvidíme, jak málo z nich se vyvinulo ve skutečná obchodní střediska! Před první čínskou válkou obchodovali Angličané výhradně přes Kanton. Otevření pěti nových přístavů nevytvořilo pět nových obchodních středisek, nýbrž postupně přesunulo obchod z Kantonu do Šanghaje, jak je vidět z následujících čísel převzatých z parlamentní Modré knihy z roku 1856—1857 o obchodu v různých místech. K tomu je třeba připomenout, že dovoz do Kantonu zahrnuje i zboží dovážené do Amoye a Fu-čou, které se v Kaňtonu překládá.
Britský dovoz Britský vývoz do Kantonu do Šanghaje z Kantonu z Šanghaje (v dolarech) (v dolarech) 1844 15 500 000 2 500 000 17 900 000 2 300 000 1845 10 700 000 5 100 000 27 700 000 6 000 000 1846 9 900 000 3 800 000 15 300 000 6 400 000 1847 9 600 000 4 300 000 15 700 000 6 700 000 1848 6 500 000 2 500 000 8 600 000 5 000 000 1849 7 900 000 4 400 000 11 400 000 6 500 000 1850 6 800 000 3 900 000 9 900 000 8 000 000 1851 10 000 000 4 500 000 13 200 000 11 500 000 1852 9 900 000 4 600 000 6 500 000 11 400 000 1853 4 000 000 3 900 000 6 500 000 13 300 000 1854 3 300 000 1 100 000 6 000 000 11 700 000 1855 3 600 000 3 400 000 2 900 000 19 900 000 1856 9 100 000 6 100 000 8 200 000 25 800 000 „Články smlouvy týkající se obchodu jsou neuspokojivé“ — k takovému závěru dospívá „Daily Telegraph“[428], nejpodlízavější Palmerstonův plátek; posmívá se však „nejskvělejšímu bodu programu“, totiž, že „britský vyslanec se smí usídlit v Pekingu a v Londýně se přitom usídlí nějaký mandarín a možná že pozve královnu na ples v Albert Gate“. I když se tímto žertem John Bull dobře pobaví, nemůže být pochyby o tom, že bude-li kdo uplatňovat v Pekingu politický vliv, bude to Rusko, které na základě poslední smlouvy získalo nové území veliké jako Francie, s hranicemi vzdálenými většinou pouhých 800 mil od Pekingu. Pro Johna Bulla rozhodně není příjemné pomyšlení, že svou první opiovou válkou sám pomohl Rusku ke smlouvě, která mu povolila plavbu po Amuru a svobodný obchod v pohraničním území, a druhou opiovou válkou mu zase pomohl k nesmírně cennému území ležícímu mezi Tatarským průlivem a Bajkalským jezerem, k oblasti, po níž Rusko tak toužilo, že od dob cara Alexeje Michajloviče až po Mikuláše se stále snažilo ji uchvátit. Londýnské „Times“ pociťovaly tento osten tak bolestivě, že při uveřejňování zpráv z Petrohradu, které značně zveličovaly výhody získané Anglií, se velmi pečlivě vynasnažily potlačit onu část depeše, která se zmiňovala o tom, že Rusko smlouvou získalo údolí Amuru.
Napsal K. Marx 28. září 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5455 z 15. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
424 Jde o tiencinskou smlouvu (viz poznámku [415]).
425 Stříbro sycee — puncované čínské slitky stříbra ve stanovené váze, jichž se pod názvem tael používalo jako platidla. V obchodu se zahraničními obchodníky platilo 750 taelů za 1000 dolarů.
426 Marx má na mysli knihu Johna MacCregora „Commercial Tariffs and Regulations, Recources, and Trade, of the Several States ot Europe and America“ [„Obchodní tarify a ustanoveni, finanční prostředky a obchod různých evropských a amerických států“], Londýn 1841—1850.
427 „The Morning Star“ [„Jitřenka“] — anglický deník, orgán freetraderů, vycházel v Londýně v letech 1856 až 1869.
428 „Daily Telegraph“ [„Denní telegraf“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1855; v padesátých letech měl liberální zaměření.