B. Engels



*Ruské úspěchy na Dálném východě


Odvetné utkání, které Rusko dlužilo Francii a Anglii za své vojenské porážky u Sevastopolu, se právě uskutečnilo. I když úporné a dlouhé boje na Heraklejském poloostrově trochu srazily ruskou národní hrdost a připravily Rusko o kousíček území[445] nicméně, když válka skončila, Rusko z ní vyšlo s čistým ziskem. Stav „nemocného muže“[446] se značně zhoršil; křesťanské obyvatelstvo evropského Turecka, jak řecké, tak slovanské, se nyní víc než kdykoli dříve snaží svrhnout turecké jho a jako dosud nikdy vzhlíží k Rusku jako k svému jedinému ochránci. Není pochyby, že ruští agenti mají prsty ve všech povstáních a spiknutích, která nyní propukají v Bosně, Srbsku, Černé Hoře a na Krétě, ale všeobecné vření mezi sultánovými křesťanskými poddanými lze uspokojivě vysvětlit už jen tím, že Turecko je krajně vysíleno a oslabeno, jak to ukázala sama válka, a že jeho postavení ještě zhoršily závazky, které na ně byly uvaleny mírovou smlouvou. Rusko tedy za dočasnou oběť úzkého pruhu území — každému musí být přece jasné, že jej při první příležitosti získá zpět — značně pokročilo v uskutečňování svých plánů vůči Turecku. Pravým cílcm, který Rusko na začátku války sledovalo, byl další úpadek Turecka a ruský protektorát nad křesťanskými poddanými Turecka; a kdo může tvrdit, že tento ruský protektorát není nyní pevnější než kdykoli dříve?

Jedině Rusko mělo tedy prospěch dokonce i z této neúspěšné války. Přesto dlužilo svým protivníkům odvetné utkání a rozhodlo se sehrát je na poli, kde nemá soupeře, tj. na poli diplomacie. Zatímco Anglie a Francie se pustily do nákladného boje s Čínou, zůstalo Rusko neutrální a zasáhlo teprve na konci. Tak se stalo, že Anglie a Francie vedly válku s Čínou jedině ve prospěch Ruska. Postavení Ruska bylo v tomto případě skutečně nejvýš příznivé. V Číně šlo o další z oněch vratkých asijských říší, které se jedna po druhé stávají kořistí podnikavých Evropanů, o říši tak slabou a tak rozloženou, že neměla ani dost energie, aby se vypořádala s krizí lidové revoluce, takže dokonce akutní povstání se změnilo ve vleklou a zřejmě nevyléčitelnou chorobu, o říši tak prohnilou, že už nebyla téměř schopna ani ovládat svůj lid, ani klást odpor cizí agresi. Zatímco se Britové v Kantonu hádali s podřízenými čínskými úředníky a v Anglii se přeli o důležité otázce, zda komisař Jie opravdu postupoval podle císařovy vůle nebo ne, zmocnili se Rusové území severně od Amuru a větší části mandžuského pobřeží jižně od Amuru, opevnili se tam, provedli průzkum pro stavbu železniční trati a vypracovali plány výstavby mést a přístavů. Když se nakonec Anglie rozhodla vést válku proti Pekingu a když se k ní Francie připojila v naději, že z toho pro sebe něco urve, Rusko, ačkoli v téže chvíli oloupilo Čínu o území tak velké jako Francie a Německo dohromady a o řeku dlouhou jako Dunaj, dokázalo vystupovat jako nezaujatý ochránce slabých Číňanů a jednat téměř jako prostředník při uzavírání míru; a pustíme-li se do srovnávání různých uzavřených smluv, musíme uznat za věc každému jasnou, že válka byla vedena ne ve prospěch Anglie a Francie, nýbrž ve prospěch Ruska.

Výhody, které získaly bojující státy a na nichž se podílejí i Rusko a Spojené státy, mají čistě obchodní charakter, a jak jsme už ukázali při dřívějších příležitostech[a], jsou převážně iluzorní. Za nynějších okolností musí čínský obchod, s výjimkou opia a určitého množství východoindické bavlny, nadále omezovat hlavně vývoz čínských výrobků — čaje a hedvábí, přičemž tento exportní obchod závisí spíš na zahraniční poptávce než na větších či menších výhodách poskytovaných čínskou vládou. Svět si dovedl obstarat čaj a hedvábí i před nankingskou smlouvou, a když byla tato smlouva uzavřena, mělo otevření pěti přístavů ten účinek, že se část kantonského obchodu přesunula do Šanghaje. Přes ostatní přístavy se nevede skoro žádný obchod, a jediný z nich, který má aspoň nějaký význam — Šan-tchou — nepatří k těm pěti, které byly otevřeny. Pokud jde o zahájení obchodu daleko proti toku řeky Jang-cʼ-ťiang, bylo moudře odloženo do té doby, až Jeho císařské Veličenstvo plně obnoví svou moc nad povstaleckým územím v povodí této řeky, a to bude tak někdy o řeckých kalendách[b]. O hodnotě této nové dohody věak vznikly další pochybnosti. Někteří lidé tvrdí, že tranzitní cla, o nichž se mluví v XXVIII. článku anglo-činské smlouvy, jsou pomyslná. Předpoklad, že tato cla existují, se zakládá jen na tom, že v Číně byla jen velmi malá poptávka po anglickém zboží, a proto se toto zboží vůbec nedostalo do vnitrozemí, zatímco některé druhy ruských látek, vyhovující čínským potřebám a dováženě přes Kjachtu nebo Tibet, si našly cestu až na pobřeží. Zapomnělo se, že kdyby takové poplatky existovaly, postihovaly by stejně ruské jako anglické zboží. Jisté je, že pan Wingrove Cooke, který byl kvůli tomu poslán do vnitrozemí, nemohl tato domnělá „tranzitní cla“ nikde vypátrat, a když byl na tuto věc veřejně dotazován, přiznal své „ponižující přesvědčení, že naše neznalost Číny je nevědomost opravdu citelná“.[447] Na druhé straně pan J. W. Henley, britský ministr obchodu, odpovídá v jednom uveřejněném dopise na otázku, „zda je dokázáno, že taková vnitřní cla existují,“ velmi prostě: „O tom, zda v Číně určitě existují vnitřní cla, vám nejsem s to dát požadované informace.“ A tak v mysli Johna Bulla — kromě dost nepříjemného přesvědčení, že si lord Elgin sice vymínil odškodnění, ale nestanovil žádnou lhůtu, do kdy má být zaplaceno, a že přenesl válku z Kantonu do hlavního města jen proto, aby uzavřel smlouvu, podle níž budou britská vojska poslána z hlavního města zase zpátky bojovat do Kantonu — vzklíčilo ještě temné podezření, že bude muset ujednané odškodnění zaplatit z vlastní kapsy, neboť článek XXVIII bude pro čínské úřady silnou pohnutkou, aby uvalily na britské zboží 7 1/2 % tranzitní clo, které může být na požádání změněno ve 2 1/2 % clo dovozní. Londýnské „Times“, aby odvedly Johna Bulla od příliš podrobného zkoumání jeho vlastní smlouvy, považovaly za nutné předstírat velké rozhořčení na amerického vyslance[c] a ostře jej napadly, že prý celou věc zkazil, i když měl ve skutečnosti s nezdarem druhé anglo-čínské války asi tolik společného jako člověk, který spadl z měsíce.

Pokud jde o anglický obchod, má tedy uzavření míru za následek nová dovozní cla a řadu ustanovení, která se mohou každou chvíli stát záminkou k nové válce, protože buď nemají žádnou praktickou hodnotu, nebo je Číňané nemohou dodržovat. Anglie nezískala žádné nové území — nemohla je požadovat, aniž dovolila Francii požadovat je také, a pro Anglii by bylo naprosto nevýhodné vést válku, po níž by si Francie vytvořila na čínském pobřeží své državy. Úplně jinak je tomu, pokud jde o Rusko. Kromě toho, že se podílí na všech možných oficiálních výhodách, které získaly Anglie a Francie, zajistilo si Rusko celé území na Amuru, jehož se předtím ve vší tichosti zmocnilo. A ani s tím se nespokojilo, ale dosáhlo, že byla vytvořena rusko-čínská komise pro stanovení hranic. Každý ví, co v ruských rukou taková komise znamená. Viděli jsme, jak tyto komise pracovaly na asijských hranicích Turecka, kde po víc než dvacet let odřezávaly kousek po kousku od tureckého území, dokud nebyla jejich činnost za poslední války přerušena; a teď se to má všechno dělat znovu. Smlouva dále obsahuje článek upravující poštovní spojení mezi Kjachtou a Pekingem. Dosavadní nepravidelná a pouze trpěná spojovací linie bude nyní uzákoněna a řádně organizována. Mezi oběma místy má být zřízeno jednou měsíčně poštovní spojení a cesta, dlouhá asi 1000 mil, se má vykonat za 15 dní; mimoto má jednou za tři měsíce po téže cestě procházet karavana. Je jasné, že Číňané budou tuto službu buď zanedbávat, nebo nebudou schopni ji vykonávat, a protože si Rusko nyní toto spojení právně zajistilo, dopadne to tak, že je postupně převezme do svých rukou. Viděli jsme, jak Rusové vytvořili linie svých vojenských stanic přes kirgizskou step[d], a nejsme ani v nejmenším na pochybách, že za několik málo let bude podobná linie vytvořena přes poušt Gobi, a pak sbohem všechny sny o britské nadvládě v Číně, neboť potom bude ruská armáda moci kdykoli pochodovat na Peking.

Snadno si lze představit, jaký účinek bude mít zřízení stálých vyslanectví v Pekingu. Podívejte se na Cařihrad nebo Teherán. Kdekoli se ruská diplomacie setká s diplomacií anglickou a francouzskou, má vždycky úspěch. A je snad možné pochybovat o tom, že ruský vyslanec, který má naději, že v několika letech bude mít v Kjachtě vzdálené od Pekingu měsíc pochodu, armádu dost silnou pro jakýkoli účel a že bude mít cestu připravenou po celé délce pro pochod této armády — je možné pochybovat o tom, že tento ruský vyslanec bude v Pekingu všemocný?

Fakt je, že Rusko se rychle stává první asijskou mocností a že na tomto kontinentě velmi rychle zastiňuje Anglii. Dobytím Střední Asie a anexí Mandžuska rozšířilo Rusko své državy o území tak velké, jako je celá Evropa s výjimkou ruského impéria, a sahá od zasněžené Sibiře až po mírné pásmo. Zakrátko budou údolí středoasijských řek a Amuru osídlena ruskými osadníky. Strategická postavení, která Rusko takto získalo, jsou pro Asii stejně důležitá, jako jsou postavení v Polsku důležitá pro Evropu. Kdo má v rukou Turkestán, ohrožuje Indii, a kdo drží Mandžusko, ohrožuje Čínu. A Čína s Indií jsou nyní se svými 450 000 000 obyvatel rozhodující asijské země.



Napsal B. Engels kolem 17. září 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5443 z 1. října 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — tj. v den, který nikdy nepřijde. (Kalendy byly první den v měsíci podle římskéko kalendáře, kdežto v řeckém kalendáři takové označeni neexistovalo. Rčení „ad kalendas graecas“ se tedy podobá našemu „na svatého Dyndy“.) (Pozn. čes. red.)

c — tj. W. Reeda. (Pozn. čes. red.)

d Viz zde. (Pozn. red.)


445 Heraklejský poloostrov, — tak se nazývala část Krymského poloostrova na západ od Inkermanu po Balaklavu; byl jedním z hlavních dějišť bojů, které se rozpoutaly za obléháni Sevastopolu. „Kousíček území“ odtržený od Ruska, o němž se Engels zmiňuje, je část Besarábie, jíž se Rusko muselo vzdát po pařížském míru roku 1856.

446 Tak nazval Mikuláš I. Turecko v rozhovoru s anglickým vyslancem v Petrohradě G. H. Seymourem 9. ledna 1853, když navrhoval rozdělit tureckou říši mezi Rusko a Anglii. Anglie, která si nepřála posílit Rusko a měla zájem na zachování slabé osmanské říše, tento návrh odmítla.

447 G. W. Cooke, „China: being ‚The Times‘ Special Correspondence from China in the Years 1857—58“ [„Čína: zvláštní zprávy z Číny pro list ‚Times‘ v letech 1857—58“], Londýn 1858, str. 273.