Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Jak Rakousko drží v šachu Itálii
Když v roce 1796 generál Bonaparte sestoupil z Přímořských Alp, stačil veliký týden bitev u Dega, Millesima, Montenotte a Mondovi na dobytí celého Piemontu a Lombardie.[92] Jeho kolony pak postupovaly až k Minciu, aniž narazily na odpor. Tady se však situace od základu změnila. Zdi Mantovy jej zadržely a největší vojevůdce své doby potřeboval devět měsíců, aby zdolal tuto překážku. Celá druhá polovina prvního italského tažení se točila kolem dobývání Mantovy. Bitvy u Rivoli, Castiglione, Arcole i pochod údolím Brenty, to všechno bylo podřízeno tomuto velkému cíli.[93] Dvakrát zadržela Napoleona pevnost: poprvé to byla Mantova, podruhé Gdaňsk.[94] Napoleon si byl velmi dobře vědom toho, že Mantova je klíčem k Itálii. Jakmile se jí jednou zmocnil, už se jí nikdy nevzdal, dokud se nevzdal své koruny; a do té doby nehrozilo jeho vládě nad Itálií nikdy vážné nebezpečí.
Již z geografické tvářnosti Itálie jasně vysvítá, že mocnost, které patří severní část Itálie, Gallia Cisalpina Římanů, ovládá celou zemi. V Pádské nížině se vždycky odehrávaly bitvy, které rozhodovaly o osudu poloostrova. Od Marignana a Pavie přes Turín Arcole, Rivoli, Novi a Marengo až po Custozzu a Novaru — všechny rozhodující boje o vládu nad Itálií se odehrávaly právě zde.[95] Je to docela přirozené. Ať jsou to Francouzi nebo Němci, jakmile někdo z nich vytlačí svého protivníka z údolí Pádu, odřízne ho tím od protáhlého poloostrova a tento poloostrov zase od jeho spojenců. Je-li tento poloostrov, nejméně zalidněná a nejméně civilizovaná část Itálie, odkázán jen na vlastní zdroje, brzy se vzdá. A nejústřednější pozicí této Pádské nížiny je Mantova. Leží stejně daleko od Jaderského jako od Středozemního moře, tj. asi 70 mil[a]. Je-li tedy chráněna polní armádou, uzavírá fakticky jakýkoli přístup na poloostrov. K tomu je ještě třeba připočíst obrovské taktické přednosti této pozice; leží uprostřed jezera a má tři předmostí, odkud mohou vyrazit vojska; okolní krajinu pak ze všech stran protínají řeky, což umožňuje navzájem izolovat jednotlivé části obléhající armády; není tedy divu, že se odedávna říká: kdo drží Mantovu, je pánem Itálie.
Těchto několik úvah stačí na důkaz, že nebude tak snadné vyhnat Rakušany z Itálie, i kdyby neměli v rukou nic než Mantovu. K čemu první vojevůdce své doby potřeboval devět měsíců, s tím si bývalý kapitán švýcarského dělostřelectva[96] dřív neporadí. Ale vojenská situace Lombardie se od roku 1796, a dokonce od roku 1848 velice změnila. Tažení z roku 1848 bylo v jistém smyslu opakem tažení z roku 1796. Jestliže rok 1796 ukázal, co Mantova dokáže v obranné válce, pak rok 1848 ukázal, co dokáží Mantova, Peschiera, Legnago a Verona dohromady ve válce útočné. A od té doby byla tato skvělá pozice, jedna z nejlepších v Evropě, po všech stránkách zdokonalena a zesílena, a to s takovou pečlivostí, důkladností a ensemble[b], že to vysoce slouží ke cti rakouskému štábu i rakouským vojenským inženýrům.
Podívejme se na mapu. Z Gardského jezera teče do Pádu Mincío, nepříliš velká řeka, která se dá v létě na mnoha místech přebrodit, ale vcelku se docela dobře hodí za obranné postavení. Délka této linie, kterou musíme měřit od Peschiery k Borgoforte, i když toto místo neleží na Minciu, je přibližně třicet mil, takže armáda umístěná uprostřed této linie může jednodenním pochodem dosáhnout kteréhokoli z obou konců. Tato krátká třicetimílová linie, krytá zprava (ze severu) jezerem a Tyrolskými Alpami a zleva Pádem, je první linií vhodnou k obraně, které může rakouská armáda použít proti nepříteli útočícímu ze západu. To však není její jediná přednost. Takřka rovnoběžně s jezerem, Minciem a Pádem teče asi 10 až 30 mil za nimi Adiže, tvořící druhou a daleko silnější obrannou linii, která je za všech ročních období překážkou, jež se dá překonat jedině pomocí mostů. Podíváme-li se na mapu, uvidíme, že tato dvojitá linie přirozeně zaokrouhluje Tyroly a přilehlé rakouské provincie v jediný kompaktní celek; z vojenského hlediska je to jejich nezbytný doplněk. A právě na tom je založena zásada rakouské politiky, že linie Mincia je nezbytná pro obranu Německa a že Rýn se musí bránit na Pádu.
Toto už samo o sobě silné postavení lidská dovednost ještě zesílila. Linie Mincia je Mantovou rozdělena na dvě části. Tato pevnost leží tak blízko ústí řeky, že část pod pevností není ani třeba brát v úvahu. Tím se linie zkracuje ještě asi o sedm nebo osm mil a její jižní konec je zesílen prvotřídní pevností, která tvoří předmostí na obou stranách řeky. Druhý konec, kde řeka vytéká z jezera, je chráněn malou pevností, Peschierou. Tato pevnost není ovšem příliš silná a Piemonťané ji v roce 1848 dobyli; ale stačí na odražení nepravidelného útoku a může sc tcdy udržet, dokud Rakušané ovládají pole; zároveň jim umožňuje vyrazit na západní břeh Mincia.
Linie Adiže byla až do roku 1815 opomíjena. Od roku 1797 do roku 1809 tvořila hranici mezi Rakouskem a Itálií, v roce 1815 se však Rakousko zmocnilo obou břehů této řeky. Asi tak 25 mil za Mantovou leží na Adiži nevelká pevnost Legnago, ale nejbližší město za Peschierou, Verona, opevněno nebylo. Rakušané přišli ovšem brzy na to, že má-li toto postavení splnit skutečně svůj úkol, je nutné Veronu opevnit. A to se také stalo. Jenže při obvyklé liknavosti předpotopního Rakouska se tento úkol tak zanedbal, že v roce 1848, kdy vzplanula revoluce, byl levý čili východní břeh řeky, kterého by se dalo využít proti Rakousku, opevněn celkem obstojně, kdežto strana obrácená k nepříteli zůstala poměrně nechráněná.
Když revoluce vypudila Radeckého a jeho náčelníky štábu Hesse a Schönhalse z Milána, dali se ihned do práce, aby tuto chybu napravili. Výšiny obklopující Veronu na západě byly pokryty polními opevněními, která chránila městské valy, aby je nepřítel nemohl ovládat palbou. To bylo pro Rakousko štěstí. Linii Mincia bylo třeba opustit; Peschieru obléhali Piemonťané, kteří postoupili až k samým valům těchto redut. Zde však byli zastaveni. Bitva u Santa Lucie (6. května 1848) jim ukázala, že jakékoli další útoky na obranná postavení Verony jsou naprosto bezúčelné.
Celou horní Itálii měly však v rukou revoluční armády. Radecký držel jen své čtyři pevnosti, z nichž Verony používal jako opevněného tábora pro svou armádu. Jeho čelo, boky a skoro celý týl byly v moci nepřítele. Dokonce i spojení s Tyroly bylo ohroženo a občas přerušeno. Přesto se jedné divizi, jíž velel generál Nugent, podařilo probít si cestu vzbouřeným Benátskem a koncem května se spojit s Radeckým. Tenkrát Radecký předvedl, co všechno se dá dělat s takovým skvělým postavením, které si právě vytvořil. Protože už nemohl ve zpustošeném okolí Verony uživit svou armádu a protože byl příliš slabý na to, aby svedl rozhodující bitvu, přesunul svou armádu odvážným a důmyslným bočním pochodem přes Legnago k Mantově; a než si nepřítel pořádně uvědomil, co se děje, vyrazil Radecký z Mantovy a zaútočil na něj na západním břehu Mincia; prorazil nepřátelskou blokádu a donutil hlavní piemontskou armádu, aby se stáhla od Verony. Pádu Peschiery však Radecký zabránit nemohl, a když dosáhl všeho, co mohl od svého pochodu na Mantovu očekávat, shromáždil znovu svá vojska, pochodoval přes Legnago na Vicenzu a odňal ji Italům; tím si podrobil celé benátské území na pevnině, obnovil své komunikace a zajistil si zdroje rozsáhlé a bohaté oblasti ve svém týlu; poté se znovu stáhl ke své tvrzi, k Veroně; Piemonťané si tak lámali hlavu, jak jej odtamtud vypudit, že ztratili celý měsíc naprostou nečinností. Mezitím však přibyly tři silné rakouské brigády a situace se úplně změnila. Během tří dnů smetl Radecký Piemonťany z výšin mezi Adiží a Minciem a zároveň obešel jejich pravý bok u Mantovy a dal jim takovou lekci, že se zmohli na boj, teprve když se octli za Ticinem.
Na tomto Radeckého tažení je vidět, co může dokázat generál, i když má slabší armádu než nepřítel, opírá-li se o dobře chráněný systém říčních linií. Ať Piemonťané stáli kdekoli, ať chtěli rozvinout frontu v kterémkoli směru, nemohli na Rakušany zaútočit; všechny jejich válečné operace v posledních pěti týdnech před jejich definitivní porážkou nebyly nic jiného než tápání ve tmě, což jasně dokazuje, v jak bezmocném postavení uvázli. V čem záležela síla postavení Radeckého? Prostě v tom, že pevnosti jej nejen kryly před útokem, ale nutily zároveň nepřítele rozdělit své síly, kdežto Radecký mohl pod ochranou pevností operovat všemi svými silami v kterémkoli bodě proti té částí nepřátelské armády, která se zrovna octla proti němu. Peschiera neutralizovala značný počet vojsk; dokud byl Radecký ve Veroně, neutralizovala Mantova jinou část nepřátelských vojsk, a jakmile zamířil k Mantově, donutila Verona Piemont‘any, aby tam ponechali pozorovací sbor. Nadto museli Italové operovat s oddělenými sbory na obou březích řek, přičemž žádný z nich nemohl rychle pomoci druhému, kdežto Radecký díky svým pevnostem a předmostím mohl po libosti přesunovat všechny své síly z jednoho břehu na druhý. Vicenza a benátská provincie by nikdy nebyly padly, kdyby jim Piemonťané byli s to poskytnout podporu. Ale za takovéto situace se Radecký zmocnil obou, zatímco Piemonťany držely v šachu posádky Verony a Mantovy.
Když musí Francouzi v Alžírsku pochodovat v koloně nepřátelskou oblastí,[97] vytvoří čtyři pěchotní karé a rozmístí je do čtyř úhlů kosočtverce; jezdectvo a dělostřelectvo umístí ve středu. Když Arabové zaútočí, pěchota je nepřetržitou palbou odrazí, a jakmile je jejich útok zlomen, vrhne se mezi ně jezdectvo a dělostřelectvo odkolesní děla, aby mohlo zahájit palbu. Je-li jezdectvo odraženo, nalezne spolehlivou ochranu za karé pěchoty. Čím je v boji proti takovým nepravidelným hordám semknutá pěchota, tím je pro armádu, která je v poli početně slabší, systém pevností, zejména když tyto pevnosti leží v síti řek. Verona, Mantova, Peschiera a Legnago tvoří čtyři rohy karé a dokud alespoň tři z nich nepřítel nedobude, není možné donutit slabší armádu, aby toto postavení opustila. Ale jak je možné tyto pevnosti dobýt? Peschiera ovšem vždycky snadno padne, nebudou-li Rakušané s to udržet pole; zato Mantovu se v roce 1848 nikdo ani nepokoušel ze všech stran blokovat, tím méně obléhat. K blokádě Mantovy je zapotřebí tří armád: jedné na západním břehu Mincia a druhé na východním břehu k obléhání; třetí armáda pak musí krýt obléhání před Rakušany ve Veroně. Při dovedném manévrování mezi řekami a pevnostmi mohou Rakušané na každou z těchto tří armád ad libitum[c] zaútočit všemi silami. Jak tedy za těchto okolností udržet obléhání? Jestliže generálu Bonapartovi trvalo devět měsíců, než vyhladověl samotnou Mantovu, jak teprve bude Mantova silná, jestliže ji bude podporovat armáda opírající se o Veronu, Legnago a Peschieru a schopná manévrovat spojenými silami na obou březích Mincia a Adiže, armáda, která nikdy nemůže být odříznuta od ústupových cest, protože má dvě komunikační linie — jednu přes Tyroly a druhou přes benátskou provincii! Můžeme bez váhání říci, že toto postavení je jedno z nejsilnějších v Evropě, a poněvadž Rakušané je nejen dokonale připravili, ale také plně pochopili jeho význam, máme za to, že se 150 000 Rakušanů, kteří tam jsou, nemusí obávat ani dvojnásobně početného protivníka.
Předpokládejme však, že budou z tohoto postavení vyhnáni. Dejme tomu, že ztratí Mantovu, Peschieru i Legnago. Dokud mají v rukou Veronu a nejsou úplně zatlačeni v poli, mohou způsobit, že pochod na Terst a na Vídeň bude pro každou francouzskou armádu velmi riskantní. Budou-li Rakušané držet Veronu jako předsunuté postavení, mohou se stáhnout do Tyrol, doplnit své řady a znovu donutit nepřítele, aby své síly rozdělil. Jedna část nepřátelských vojsk bude muset obléhat Veronu, druhá bránit údolí Adiže; zbude nepříteli ještě tolik sil, aby mohl pochodovat na Vídeň? Jestliže ano, může jej tyrolská armáda napadnout údolím Brenty, o jehož strategickém významu dal generál Bonaparte Rakušanům roku 1796 tak pernou lekci. Takový experiment by však byl vyloženou chybou, kdyby Rakušané neměli druhou armádu pro obranu přímé cesty do Německa. Neboť kdyby měly hlavní síly Rakušanů být vrženy do Tyrolských Alp, mohl by nepřítel přece jen projít a vstoupit do Vídně, dřív než by se Rakušanům podařilo vyprostit se z hor. Ale za předpokladu, že Vídeň bude opevněna (což, jak se domníváme, se nyní provádí), tato úvaha odpadá. Armáda by přišla ještě včas, aby pomohla Vídni z obležení, a obranu korutanských hranic by mohla omezit jen na to, že by se neustále zdržovala v Alpách, v levém boku útočníka, hrozíc, že ho napadne buď u Bassana, nebo u Conegliana, a jakmile přejde, zmocní se jeho komunikací.
Tato nepřímá obrana jihoněmeckých hranic je mimochodem nejlepší odpovědí na pokusy Rakušanů obhajovat okupaci Itálie tím, že linie Mincia je přirozenou hranicí Německa na jihu. Kdyby tornu tak bylo, byl by Rýn přirozenou hranicí Francie. Každý argument, který platí pro jeden případ, se dá plně uplatnit v druhém případě. Naštěstí však Francie nepotřebuje Rýn a Německo nepotřebuje Pád a Mincio. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jestliže benátská provincie ohrožuje z boku Tyroly, pak Tyroly ohrožují celou Itálii. Bormskýrn průsmykem vede přímá cesta na Milán a tento průsmyk může posloužit k tomu, aby se nepříteli útočícímu na Terst a Gradiscu připravilo nové Marengo, stejně jako posloužil Velký sv. Bernard proti Melasovi útočícímu na linii řeky Var.[98] Ve válce má ostatně vždycky největší vyhlídky na vítězství ten, kdo nejdéle a nejúspěšněji ovládá pole. Jestliže Německo udrží pevně v rukou Tyroly, může si klidně dovolit nechat Italy, ať si v nížině dělají co chtějí. Dokud je jeho armáda schopna ovládat pole, není pro ně důležité, zda mu benátská provincie politicky patří nebo ne. Z vojenského hlediska je ovládána rakouskou alpskou hranicí, a to by mělo stačit.
To je ovšem otázka, která se týká výhradně jen Itálie a Německa. Jakmile se do ní vmísí Francie, situace se změní; a jestliže se Francie do ní vloží celou svou vahou, bude muset samozřejmě každá bojující strana zabezpečit své pozice, jak to jen bude možné. Německo si může dovolit vzdát se linie Mincia a linie Adiže; může se jich však vzdát jedině ve prospěch Itálie a žádné jiné země.
Dosud jsme posuzovali jen vyhlídky obranné války vedené Rakušany. Kdyby však došlo k válce, jejich postavení jim nevyhnutelně vnutí ofenzívní plán tažení. Ale o tom víc až příště.
Napsal B. Engels v polovině února 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5575 ze 4. března 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. anglických mil; 1 anglická míle = 1,6 km. (Pozn. čes. red.)
b — součinností, koordinovaností. (Pozn. red.)
c — po libosti. (Pozn. red.)
92 Engels tu vyjmenovává bitvy z první fáze Bonapartova italského tažení, které podnikl v letech 1796—1797 za války s první protifrancouzskou koalicí. Bonapartova armáda zahájila v dubnu 1796 útok z Nizzy přes horské průsmyky do údolí řeky Pádu a 12. dubna porazila skupinu rakouských vojsk u Montenotte. Druhou skupinu Rakušanů, operující ve svazku spojenecké piemontské armády, rozprášila Bonapartova vojska 13.— 14. dubna u Millesima a 14.— 15. dubna rozdrtili Francouzi u Dega rakouský oddíl poslaný na pomoc této skupině. K rozhodující bitvě s piemontskou armádou došlo u Mondovi 22. dubna 1796; Piemoníané pak v nepořádku ustoupili k Turínu.
93 Mantovu začal Bonaparte obléhat v červnu 1796. Hlavní část Bonapartových bojových sil operovala proti rakouským vojskům pokoušejícím se uvolnit pevnost z obklíčení. 5. srpna 1796 porazil Bonaparte rakouskou armádu, které velel Wurmser, u Castiglione; v první polovině září 1796 porazil Bonaparte Wurrnserovu armádu znovu v údolí řeky Brenty; ve dnech 15.— 17. listopadu 1796 v bitvě u Arcole rozdrtili Francouzi novou rakouskou armádu, která měla pomoci vyprostit Mantovu; 14.— 15. ledna 1797 zvítězil Bonaparte nad Rakušany v další bitvě, u Rivoli. 2. února 1797 po devítiměsíčním obléhání Mantova kapitulovala.
94 Gdaňsk začala Napoleonova vojska obléhat v březnu 1807, v době, kdy Napoleon I. válčil s čtvrtou protifrancouzskou koalicí evropských mocností. Posádka pevnosti složená z pruských vojsk a spojeneckého ruského oddílu kladla houževnatý odpor. Akce posádky podporoval druhý ruský oddíl, který se mnohokrát pokusil prorazit blokádu. Pevnost se vzdala za čestných podmínek přesile protivníka teprve koncem května 1807.
95 Bitva u Marignana z 13.— 14. září 1515 je jednou z nejvýznamnějších bitev ve válkách o Itálii, které vedly Francie, Španělsko a německé císařství v letech 1494—1559; armáda francouzského krále Františka I. v ní porazila švýcarské žoldnéře vévody milánského. 24. února 1525 byla vojska Františka I. poražena armádou německého císaře Karla V. u Pavie.
V roce 1706 porazili Italové v bitvě u Turína francouzskou armádu, která obléhala město 117 dní.
V bitvě u Novi 15. srpna 1799 rozdrtila rusko-rakouská vojska pod velením A. V. Suvorova francouzskou Joubertovu armádu a vyhnala celou francouzskou armádu ze severní Itálie.
V bitvě u Marenga 14. června 1800 porazila Bonapartova armáda rakouská vojska.
U Custozzy 25. července 1848 způsobila rakouská armáda pod velením Radeckého těžkou porážku Piemonťanům.
V bitvě u Novary 23. března 1849 porazili Rakušané piemontskou armádu Karla Alberta.
96 Bývalým kapitánem švýcarského dělostřelectva se míní Ludvík Bonaparte, který dlouho žil ve Švýcarsku, přijal švýcarské státní občanství a v roce 1834 byl jmenován kapitánem dělostřeleckého pluku kantonu Bern. Zároveň je v této větě v anglickém originálu obsažena slovní hříčka: first captain — první vojevůdce, doslova: první kapitán.
97 V roce 1830 zahájila francouzská vláda dobyvačnou koloniální válku v Alžírsku, která s přestávkami trvala 40 let, protože kolonizátoři naráželi na houževnatý odpor alžírského lidu. Teprve v roce 1871 se francouzské buržoazii podařilo přeměnit Alžírsko ve svou kolonii.
98 Jde o italské tažení z roku 1800. Vrchní velitel rakouských vojsk Melas zpočátku úspěšně zaútočil na pravý bok francouzského vojska u řeky Var, ale v druhé polovině května 1800 přešel Bonaparte Alpy a vpadl rakouské armádě do týlu. 2. června byl dobyt Milán, Francouzi se přepravili na jižní břeh Pádu a rakouská armáda byla 14. června 1800 u Marenga poražena.