Chystaný mírový kongres

Bedřich Engels

Chystaný mírový kongres

Ochota, s níž Ludvík Napoleon souhlasil s návrhem, aby byl svolán kongres, na němž by se projednala italská otázka, byla pro mír v Evropě spíš zlověstným než dobrým znamením. Jestliže panovník, jehož každý čin za posledních šest měsíců jednoznačně směřoval k válce, náhle obrátí a rovnou přijímá návrh, který má zdánlivě zachovat mír, ihned usoudíme, že za kulisami se patrně leccos odehrává, a kdyby to bylo známo, nezdálo by se jeho jednaní tak nedůsledné. To platí i o evropském kongresu. To, co na první pohled vypadalo jako pokus o zachování míru, jeví se nyní jako nová záminka, jak získat čas k dokončení válečných příprav. Kongres byl navržen teprve nedávno, a zatímco ještě nebylo rozhodnuto, kde a za jakých podmínek se má sejít, zatímco jeho svolání, pokud se vůbec sejde, se odkládá přinejmenším na konec dubna, dostala už francouzská armáda rozkaz vytvořit pří každém pluku čtvrtý prapor a šest francouzských divizí má být uvedeno do válečného počtu. Toto jsou fakta, nad kterými je dobře se zamyslet.

Francouzská pěchota, kromě střelců, zuávů, cizinecké legie, domorodých alžírských jednotek a jiných speciálních sborů, se skládá z osmi gardových pluků a z jednoho sta řadových pluků. V mírovém počtu se každý z tohoto sta řadových pluků skládá ze tří praporů, z čehož dva jsou určeny pro bojovou službu a jeden je náhradní; pluk tedy má 1500 až 1800 mužů ve zbrani. Kromě nich má však stejný nebo i větší počet mužů na trvalé dovolené, kteří, jakmile je pluk uveden do válečného počtu, jsou okamžitě povoláni ke svým jednotkám. V takovém případě mají tyto tři prapory dohromady 3600 až 4000 mužů. Odečte-li se od toho 500 až 600 mužů pro náhradní prapor, je v každém z obou bojových praporů 1500 až 1700 mužů a při takovém počtu jsou velmi těžkopádné. Aby bylo možné všechny tyto vycvičené vojáky skutečně využít, je zapotřebí v každém pluku vytvořit okamžitě nový bojový prapor, čímž se síla praporu jako taktické jednotky snižuje přibližně na 1000 mužů, což je průměrný stav, který je nyní zaveden ve většině evropských armád. Formování čtvrtých praporů je proto nutným předpokladem k tomu, aby francouzská armáda mohla být uvedena do válečného počtu, a teprve tehdy bude mít organizaci nutnou k tomu, aby mohla pojmout tolik vycvičených mužů, kolik má k dispozici. Tato okolnost dodává formování čtvrtých praporů zvláštní význam; znamená to, že armáda je připravena k válce. Vytvářejí se velmi jednoduchým způsobem: páté a šesté roty tří existujících praporů (každý má šest rot) se spojí ve čtvrtý prapor a ze zbývajících čtyř rot vytvoří potřebný počet důstojníků a mužstva dvě nové roty v každém praporu. Nový prapor je náhradní, zatímco třetí prapor se mění v bojový prapor. Společně s gardou, střelci a dalšími speciálními sbory bude mít francouzská armáda asi 480 praporů, to je dostatečný počet, aby pojala na 500 000 mužů; a kdyby to nestačilo, mohou být čtvrté prapory přeměněny v bojové a místo nich mohou jako náhradní přijít nově vytvořené páté prapory. K tornu už docházelo ke konci války s Ruskem, kdy armáda měla 545 praporů.

Že tento krok francouzské vlády nemá opravdu jiný význam než okamžitou válečnou pohotovost, dokazuje i další opatření, které následovalo krátce poté. Šest divizí dostalo rozkaz, aby přešly na válečný počet to znamená, aby povolaly mužstvo z trvalé dovolené. Francouzská pěší divize se skládá ze čtyř pluků neboli dvou řadových brigád a z jednoho praporu pěších střelců čili celkem ze třinácti praporů, což představuje asi 14 000 mužů. Ačkoli těchto šest divizí není blíže označeno, není těžké uhodnout, na které divize se tento rozkaz vztahuje. Jsou to především čtyři divize, jež jsou už teď na Rhôně a k nimž patří i divize generála Renaulta, která se právě vrátila z Alžírska; dále divize Bourbakiho, která už v Alžírsku dostala rozkaz, aby se nalodila; a konečně jedna divize pařížské armády, která prý dostala rozkaz, aby byla připravena vydat se okamžitě na pochod. Těchto šest divizí zahrnuje přibližně 85 000 pěšáků, kteří by s příslušným dělostřelectvem, jezdectvem a trénem vytvořili armádu o více než 100 000 mužích. Tyto divize můžeme považovat za jádro těch sil, které mají v nadcházejícím tažení tvořit armádu v Itálii.

Vzhledem k všeobecnému volání po míru ve Francii, vzhledem k silnému národnostnímu a protifrancouzskému hnutí v Německu a k postoji Anglie Ludvík Napoleon zřejmě dosud váhal, zda má podniknout takový krok, jako je mobilizace armády, aniž by zároveň udělal něco, čím by přesvědčil lid, že se nerozhodl neodvolatelně pro válku, ale spokojil by se jakýmkoli zlepšením situace v Itálii, kterého by se dalo dosáhnout kongresem. Letmý pohled na historii vojenských příprav tento názor potvrzuje a odhaluje nové důvody, proč taková mystifikace byla součástí jeho plánu.

Jakmile novoroční recepce v Tuileriích ukázala, že Ludvík Napoleon má v úmyslu vyprovokovat nedorozumění s Rakouskem, začaly — dá se říci — jakési závody ve zbrojení mezi Francií a Sardinií na jedné straně a Rakouskem na druhé. Rakousko však okamžitě dokázalo, že vede. Během několika dní byl do Itálie vržen s překvapující rychlostí celý armádní sbor, a když zprávy o soustřeďování francouzských a sardinských vojsk vypadaly stále hrozivěji, bylo mužstvo patřící k armádě v Itálii za tři týdny svoláno z dovolených a znovu začleněno ke svým plukům, zatímco mužstvo na trvalé dovolené a nováčci z italských provincií byli rovněž povoláni a posláni k posádkám svých příslušných sborů ve vnitrozemí. Tichost a rychlost, s jakou se to všechno odehrálo, nejlépe dokazují dokonalost rakouského vojenského systému a opravdovou výkonnost rakouské armády. Už Radecký tím, jak vedl svá vojska v letech 1848-1849, vyvrátil starý názor, že Rakušané jsou pomalí, pedantičtí a nepohybliví, ale nikdo nemohl čekat tak hladký chod vojenského mechanismu a tak okamžitou pohotovost. Zde nebylo zapotřebí nových formací; stačilo, aby byly bojové prapory v Itálii doplněny svým mužstvem, a tak dosáhly plného počtu; přeměna náhradních praporů v bojové prapory a organizace nových náhradních jednotek se odehrává hluboko ve vnitrozemí monarchie a nijak nezdržuje doplňování armády v poli.

Je pravda, že ani Sardinie nepotřebovala nové formace; její organizace stačila. S Francií tomu však bylo jinak. Proces mobilizace trval dlouho. Než byly vytvořeny čtvrté prapory, muselo být povoláno mužstvo z trvalé dovolené. A pak Ludvík Napoleon musel v případě útoku na Rakousko počítat, že se může dostat do války s Německým spolkem. Rakousko je vystaveno útoku pouze na svých italských čili jižních hranicích, na západě je chráněno Německem, mohlo tedy vrhnout velkou část svých vojsk do Itálie, a kdyby toho bylo třeba, může okamžité zahájit válku, kdežto francouzská vláda musela napřed soustředit všechny své síly, aby se mohla odvážit útočných operací; proto musely být nejprve provedeny nové odvody ročníku 1859 a 50 000 dobrovolníků, se kterými Francie v případě války obvykle počítá. To všechno si vyžaduje mnoho času, a proto nebylo vůbec v zájmu Ludvíka Napoleona ukvapeně zahájit tažení. Přidržíme-li se slavného článku o francouzské armádě v "Constitutionnelu", který, jak si jistě vzpomínáte, pocházel přímo od Ludvíka Napoleona^{^[a]}, uvidíme, že v něm stanovil dobu, kdy francouzské ozbrojené síly dosáhnou asi 700 000 mužů, na konec května. To znamená, že do této doby by Rakousko mělo relativní převahu nad Francií, a protože situace jasně a rychle spěla k otevřené roztržce, stal se tento kongres výborným prostředkem, jak získat čas.

Je třeba zvážit ještě jednu okolnost. Teď už se nedá pochybovat o tom, že v této věci má prsty Rusko. Jistě chce pokořit Rakousko; je zřejmé, že zmatek v západní Evropě mu uvolní ruce na Dunaji, kde se vynasnaží znovu získat všechno, co ztratilo pařížským mírem; má vlastní úmysly, pokud jde o rumunská knížectví, Srbsko a slovanské obyvatelstvo v Turecku, což dokazuje jeho nedávná politika v těchto zemích^{^[183]}. Rusko se nemůže Rakousku lépe pomstít než tím, že zatímco Rakousko povede válku, oživí panslavistické hnutí mezi milióny rakouských Slovanů. Aby mohlo udělat to všechno, a naskytne-li se příležitost, ještě víc, musí také soustředit svá vojska a připravit si půdu; a k tomu všemu potřebuje čas. Kromě toho potřebuje záminku, aby mohlo zaujmout pasivně nepřátelský postoj vůči Rakousku, a příležitost vyvolat malý spor se nenajde nikde tak snadno jako na takovém kongresu. A proto uskuteční-li se tento kongres vůbec, bude to místo vážného nebo alespoň upřímného pokusu zachovat mír jen "klam, výsměch a léčka"; všechny velké mocnosti jsou bezpochyby už dnes pevně přesvědčeny, že to všechno bude pouhá formalita nutná k tomu, aby se veřejnosti nasypal písek do očí a aby se zamaskovaly další plány, které ještě nejsou zralé pro denní světlo.

Napsal B. Engels začátkem dubna 1859
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 5618 z 23. dubna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Engelsův článek „Francouzská armáda“ zde. (Pozn. red.)

183 Podle pařížského míru (viz poznámku 25), který byl uzavřen v roce 1856 po skončení krymské války, ztratilo Rusko dunajskou deltu a část jižní Besarábie a bylo nuceno vzdát se protektorátu nad podunajskými knížectvími Moldavskem a Valašskem.

Ve snaze upevnit svůj vliv na Balkáně podporovalo Rusko po pařížském míru národně osvobozenecké hnutí balkánských národů proti turecké nadvládě. Společně s Francií podporovalo Rusko snahu Moldavska a Valašska po sjednocení a vytvoření rumunského státu; podporovalo také dynastický převrat v Srbsku koncem prosince 1858, jehož výsledkem bylo, že dynastie Karadjordjevičů, která se orientovala ve své zahraniční politice na Rakousko a Turecko, byla vystřídána Obrenoviči.