Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Historická spravedlnost


O bitvě u Solferina jsme už uveřejnili všechny oficiální zprávy, které jsme dostali, a řadu dopisů z obou táborů, včetně výborného zvláštního zpravodajství londýnských „Times“. A když jsme tedy naše čtenáře seznámili s těmito dokumenty, je snad na čase vyložit skutečné příčiny, proč František Josef bitvu prohrát a Napoleon III. vyhrál.

Když rakouský císař znovu překročil Mincio, aby zaútočil, měl k dispozici devět armádních sborů, které se, po odečtení posádek pevností, patrně objevily na bojišti v průměrné síle čtyř pěších brigád neboli celkem třiceti šesti brigád, přičemž každá brigáda měla průměrně 5000 až 6000 mužů. Měl tedy pro útok k dispozici asi 200 000 pěšáků. Tyto síly byly sice až dost velké, aby jej opravňovaly k tomuto manévru, přitom však byly početně slabší nebo se sotva vyrovnaly silám nepřítele, neboť ten disponoval deseti piemontskými a dvaceti šesti francouzskými pěšími brigádami. Přitom od bitvy u Magenty dostali Francouzi značné posily z dovolenců a z vycvičených nováčků, kteří byli přiděleni ke svým plukům; jejich brigády byly tedy určitě silnější než rakouské, jejichž posily se skládaly ze dvou čerstvých armádních sborů (10. a 11.), jimiž se zvýšil počet brigád, ne však jejich síla. Proto je možné bezpečně odhadnout, že pěchota spojenecké armády, vycházíme-li z jejího plného stavu (170 000 Francouzů a 75 000 Sardiňanů) a odečteme-li ztráty od začátku tažení, přibližně 30 000 mužů, má na 215 000 pěšáků. Rakušané se spoléhali na rychlost manévrování a na moment překvapení, na horoucí přání svých vojsk pomstít se za porážku u Magenty a dokázat, že nejsou o nic horší než jejich protivníci, a na sílu postavení, která mohli znovu získat rychlým postupem k výšinám za Castiglione; jejich útok byl tedy jistě plně oprávněný, ale jen pod podmínkou, že budou držet svá vojska co nejvíc pohromadě a že budou postupovat rychle a energicky. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna.

Místo aby postupovali se všemi svými silami mezi Peschierou a Voltou a zabezpečili si tak celý řetěz výšin až k Lonatu a Castiglione, a místo aby v rovině u Gudizzola ponechali jezdectvo a snad jeden pěší sbor, nechali jeden sbor (2.) v Mantově, aby ji střežil proti možnému přepadení sborem prince Napoleona, který, jak se domnívali, byl nablízkn. Kdyby posádka Mantovy nestačila udržet nejsilnější evropskou pevnost proti nepravidelnému útoku bez pomoci zvláštního sboru, musela by to být opravdu prapodivná posádka. To však zřejmě nebyl pravý důvod, proč byl 2. sbor připoután k Mantově. Fakt je, že dva jiné sbory, 11. a 10., byly vyčleněny, aby obešly pravý bok spojenců u Asoly, což je město na řece Chiese, asi šest mil na jihozápad od Castel Goffreda a tak daleko od bojiště, že by se tam byly tak jako tak dostaly příliš pozdě. Je velmi pravděpodobné, že 2. sbor byl určen — pro případ že by dorazil princ Napoleon — ke krytí boků a týlu této obchvatné kolony a měl zabránit, aby nebyla obchvácena sama. Z celého tohoto plánu tak čiší stará rakouská škola a je tak komplikovaný a směšný pro každého, kdo je zvyklý studovat bitevní plány, že rakouský štáb rozhodně nelze činit odpovědným za to, že by si jej byl vymyslel. Nikdo kromě Františka Josefa a jeho pobočníka hraběte Grünna nemohl na takový anachronismus přijít. Tak se podařilo vyřadit z boje tři sbory. Ostatních šest sborů bylo rozestaveno takto: jeden, 8. sbor (Benedekův), mezi Pozzolengem a Lago di Garda, měl držet postavení na kopcích, jehož centrem a klíčem k němu bylo San Martino; 5. sbor (Stadionův) obsadil Solferino; 7. sbor (Zobelův) San Cassiano; 1. sbor (Clam-Gallasův) Cavrianu. Na jih odtud, v rovině, postupoval 3. sbor (Schwarzenbergův) po silnici od Goita ke Castiglione přes Guidizzolo a 9. sbor (Schaffgotschův) jižněji na Medole. Toto křídlo bylo vysunuto vpřed, aby zatlačilo pravé křídlo spojenců a poskytlo podporu 10. a 11. sboru, kdyby a pokud by se těmto dvěma sborům snad podařilo se sem dostat.

Tak šest fakticky zasazených sborů, které v podstatě tvořily rakouskou bojující armádu, bylo roztaženo na linii dlouhé 12 mil, to znamená, že šířka fronty každého sboru byla průměrně 2 míle, neboli 3540 yardů. Tak dlouhá linie nemohla být nijak hluboká. To však nebyla jediná závažná chyba. 3. a 9. sbor postupovaly od Goita a k tomuto místu měly také ustupovat; 1. a 7. sbor, které jim byly nejblíž, měli ustupovat k Valeggiu. Stačí nahlédnout do mapy, abychom zjistili, že je to excentrický ústup, a bezpochyby hlavně této okolnosti je třeba připsat nepatrný účinek akcí těchto dvou sborů v nížině.

Toto chybné rozestavení 24 brigád — nebo předpokládáme-li, že Benedek byl posílen několika jednotkami z posádky Peschiery — 25 nebo 26 rakouských brigád, se stalo ještě chybnějším vinou zdlouhavého postupu. Rychlým pochodem 23. června, kdy bylo znovu překročeno Mincio, by se byla soustředěná rakouská armáda za poledne dostala k předsunutým postavením spojenců u Desenzana, Lonata a Castiglione a byla by mohla do setmění zatlačit spojence k řece Chiese, takže bitva by byla začala předběžným úspěchem Rakušanů. Jenže nejzazším bodem, jehož dosáhli na kopcích, bylo Solferino, pouhých šest mil od Mincia. V rovině došly předsunuté jednotky až ke Castel Goffredu, 10 mil od Mincia, a kdyby k tomu byly měly rozkaz, mohly se dostat až ke Chiese. A pak 24. června, místo aby Rakušané vyrazili za svítání, měli začít postupovat až v devět hodin ráno! Proto je spojenci, kteří vyrazili ve 2 hodiny v noci, mohli napadnout mezi pátou a šestou hodinou ranní. Dostavily se nevyhnutelné důsledky. Boj 33 silných brigád proti 25 nebo 26 slabým (všechny už se předtím zúčastnily bojů a utrpěly těžké ztráty) mohl skončit jedině porážkou Rakušanů. Jen Benedek se svými pěti či šesti brigádami odolával celý den piemontské armádě, která nasadila do boje všech svých 10 brigád kromě gardy, a byl by své postavení udržel, kdyby nebyl ustoupil celý střed a levé křídlo; to ho přinutilo stáhnout se také. V centru držel 5. a 1. sbor (8 brigád) Solferino proti sboru Baraguaye dʼHilliers (6 brigád) a gardě (4 brigády) déle než do dvou hodin odpoledne, zatímco 4 brigády Mac-Mahonovy držely v šachu 7. sbor (4 brigády). Když Solferino konečně padlo, začala francouzská garda postupovat na San Cassiano a donutila tak 7. rakouský sbor toto postavení vzdát. A nakonec pád Cavriany kolem páté hodiny odpolední rozhodl o osudu bitvy v centru a Rakušané byli nuceni ustoupit. Na levém křídle Rakušanů vedl 3. a 9. sbor neuspořádaný boj s Nielovým sborem a jednou divizí (Renaultovou) z Canrobertova sboru, dokud pozdě odpoledne nevstoupila do bitevní linie další divize tohoto sboru (Trochuova) a nezatlačila Rakušany ke Goitu. Přestože těchto osm rakouských brigád mělo proti sobě od začátku skoro rovnocenné síly, mohly dokázat mnohem víc, než dokázaly. Rozhodným postupem od Guidizzola směrem na Castiglione mohly uvolnit 7. sbor u San Cassiana, a tak nepřímo podpořit obránce Solferina; ale protože jejich ústupová linie vedla na Goito, ohrožoval ji každý krok kupředu, a proto si počínaly tak opatrně, jak v takové bitvě rozhodně není na místě. Vinu na tom nesou ti, kdo jim dali rozkaz ustupovat ke Goitu.

Spojenci zasadili do boje každičkého vojáka kromě tří brigád, dvou ze sboru Canrobertova a jedné piemontské gardové brigády. Jestliže tedy museli nasadit všechny své zálohy mimo ony tři brigády, aby těžce vybojovali vítězství, po němž nenásledovalo pronásledování, jak by byla bitva dopadla, kdyby František Josef byl dovedl využít svých tří armádních sborů, které v té době bloudily někde daleko na jihu? Dejme tomu, že by byl dal jeden sbor Benedekovi, druhý by byl umístil jako zálohu za Solferinem a San Cassianem a třetí by byl ponechal za Cavrianou jako všeobecnou zálohu, jaký by pak asi byl výsledek bitvy? O tom nemůže být vůbec pochyb. Po opětovném marném úsilí dobýt San Martino a Solferino by byl střed Piemonťanů a Francouzů prolomen konečným a rázným postupem celé rakouské linie a místo ústupu k Minciu by byli Rakušané zakončili bitvu na březích Chiese. Byli poraženi, jenže je neporazili Francouzi, ale arogantní omezenost jejich vlastního císaře. Přemoženi nepřátelskou přesilou zvenčí a neschopností svého velení zevnitř, ustoupili přesto nezlomeni a nepříteli vydali jen holé bojiště; dokázali, že jsou tak imunní vůči panice jako dosud žádné jiné vojsko na světě.




Napsal B. Engels kolem 6. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5692 21. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny