Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Bitva u Solferina


Už v minulém čísle listu „Volk“ jsme vyložili souvislost mezi krvavou porážkou u Solferina a neodbytnou hloupostí Františka Josefa.[a] Později uveřejněné zprávy o podrobnostech bitvy svědčí o tom, že jsme bystrost tohoto „hrdinného jinocha“ přesto ještě přecenili. Rok 1859 je pro vítěze z roku 1849 státní zkouškou, u které jeden za druhým propadají.

Rakouská armáda měla 23. června pohotově plných 9 armádních sborů, z nichž se 1., 2., 3., 5., 7. a 8. buď celé, nebo zčásti zúčastnily bojů už dříve, kdežto 9., 10. a 11. sbor byly ještě zcela nedotčeny, ještě nestály před nepřítelem. V prvních šesti sborech bylo asi 130 000 mužů, ve třech posledních asi 75 000. Na nepřítele mohlo tedy zaútočit přinejmenším 200 000 vojáků. A co udělal František Josef? Poslal 10. a 11. sbor z Mantovy k Asole na řece Chiese, aby vpadly Francouzům do týla; a aby byl tento pohyb kryt před případným útokem 5. francouzského sboru (prince Napoleona), o němž se předpokládalo, že je nablízku, nechal u Mantovy stát 2. sbor. Tak mu zbylo už jen 6 sborů, to je 24 brigád, a s těmi chtěl zaútočit na Francouze a Piemonťany čelně. Pohyb byl však tak pomalý, že 23. června večer bivakovala armáda pouhých šest anglických mil od Mincia a k dalšímu postupu měla vyrazit 24. června až v 9 hodin ráno. Přední oddíly spojenců, zatlačené 23. června na celé linii, i spojenečtí zvědové udělali samozřejmě ve francouzském táboře poplach, a tak se stalo, že Rakušané, místo aby v 9 hodin ráno zahájili útok, byli v 5 hodin napadeni sami. Spojenci nasadili proti 24 rakouským brigádám, které mohly mít dohromady asi 136 000 mužů, postupně nejméně 33 brigád (9 piemontských o 45 000 mužích a 24 francouzských[b] o 150 000 mužích) čili nejméně 195 000 mužů a kromě toho si ponechali ješt jednu piemontskou (gardovou) brigádu a dvě francouzské brigády (z Bourbakiho divize) v záloze. Měli tedy na bojišti nejméně 210 000 vojáků. S takovou přesilou měli vítězství jisté. Generál Benedek však přesto s 8. rakouským sborem vítězně odrazil útoky celé piemontské armády a na pravém křídle dosáhl naprostého vítězství, ačkoli jeho vlastní sbor měl všehovšudy čtyři brigády a nanejvýš snad dostal jako posilu ještě jednu, pátou brigádu z posádky Peschiery. Na střed, obsazený 12 slabými rakouskými brigádami, zaútočilo 14 silných francouzských brigád a vrhlo jej zpět; právě tak levé křídlo v síle 8 brigád bylo po dlouhém boji zatlačeno 10 silnějšími francouzskými brigádami, k nimž bylo navíc přiděleno početné francouzské jezdectvo a dělostřelectvo. Na tomto křídle, právě tak jako ve středu, by bylo bývalo na místě hromadně nasadit rakouské dělostřelectvo, ale František Josef raději nechal 13 baterií záložního dělostřelectva (104 děla) klidně stát ve Valeggiu, aniž se z nich vůbec vystřelilo! Palebnou převahu francouzského dělostřelectva si tedy lze velmi jednoduše vysvětlit nikoli výtečnými vlastnostmi děl s rýhovanou hlavní, ale bezmocností, bezradností a zmatkem v hlavě rakouského císaře, který své dělostřelecké zálohy vůbec nenasadil do boje.

Kde však vězí 10. a 11. sbor? Zatímco se bojovalo mezi Gardským jezerem a Guídizzolem, bloudily daleko na jihu v rovině; 11. sbor prý zdálky zahlédl nějaké nepřátelské jednotky, 10. sbor se ani tak daleko nedostal; a až do chvíle, kdy bitva už byla rozhodnuta, si nejen ani nevystřelily, ale byly stále ještě tak vzdáleny, že Canrobert, který měl čelit tomuto obejití, o němž Francouzi věděli, mohl všeho svého vojska až na jednu divizi použít proti hlavním silám Rakušanů a rozhodnout boj na levém rakouském křídle.

2. sbor čelil mezitím u Mantovy imaginárnímu útoku prince Plon-Plona, který téhož dne hodoval se svou armádou v Parmě, osm denních pochodů od bojiště!

To je pádný důkaz, jak to dopadá, když je velení v rukou německého „rozeného vojevůdce“. Dva sbory (50 000 mužů) se nechají bez užitku procházet daleko od bojiště, třetí sbor (20 000 mužů) zřizuje u Mantovy frontu doprázdna a 104 děla stojí nevyužita u Valeggia, to znamená, že plná třetina všech bojových sil, celá záloha a dělostřelectvo jsou záměrně odvedeny daleko od bojiště, aby zbylé dvě třetiny byly zcela zbytečně rozdrceny značnou přesilou — takovou nehoráznou hloupost mohl provést jen německý zeměpán!

Rakouská vojska se bila tak skvěle a chrabře, že se spojencům, kteří měli o polovinu víc sil, podařilo jen s největším vypětím zatlačit je na dvou bodech ze tří a že dokonce ani tato přesila nebyla s to vnést zmatek do jejich řad nebo umožnit pokus o jejich pronásledování. Jak by asi byla bitva dopadla. kdyby 70 000 vojáků se 104 děly, jež František Josef zašantročil, bylo zaujalo záložní postavení mezi Voltou a Pozzolengem? Francouzi by byli bezpochyby poraženi a tažení by se tím bylo znovu přesunulo od Míncia a Chiese na Ticino. Rakouská vojska nebyla poražena spojenci, ale tupostí a domýšlivostí svého vlastního císaře. Když se rakouský voják na přední stráži dopustí sebemenšího nedopatření, dostane za to 50 ran holí. To nejmenší, co může udělat František Josef aby si alespoň trochu odpykal své hrubé chyby a bezhlavé jednání, je přihlásit se u generála Hesse o svých plně zasloužených 50 ran.

Od nynějška se válka odehrává v pevnostním čtyřúhelníku a první vliv pevností na manévry spojenců už se začíná projevovat: spojenci se musí rozdělit. Jeden oddíl zanechali u Brescie, aby pozoroval tyrolské průsmyky. 5. francouzský sbor (Plon-Plonův) byl rozmístěn u Goita proti Mantově a posílen jednou divizí. K obléhání Peschiery bylo použito většiny piemontské armády. Kdysi malá pevnost Peschiera prý byla po roce 1849 přeměněna půlkruhem samostatných pevnůstek v opevněný tábor (viz „Revue des deux Mondes“[242] z 1. dubna 1859). Je-li tomu tak, budou mít Piemonťané plné ruce práce a na „operace‘ proti Veroně, které Ludvík Bonaparte ohlašuje s takovou pompou, zbude jen francouzská armáda oslabená o jednu divizi a o ztráty u Solferina (25 brigád, tj. o málo víc než 130 000 mužů). Jestliže Hess teď doopravdy převzal velení a dostal neomezenou plnou moc, najde si jistě brzy příležitost k jednotlivým vítězným srážkám a připraví si tak větší vítězství. Francouzi povolávají jako posily tři divize lyonské armády, a jak to vypadá, také jednu divizi pařížské armády, celkem asi 50 000 až 60 000 mužů. Rakušanům přibude 6. sbor z jižních Tyrol, 4. sbor z Terstu a mimoto ještě čtvrté polní prapory pluků, které jsou v Itálii, to znamená přinejmenším 54 praporů ostřílených vojáků, takže všech rakouských posil bude na 100 000 mužů. Ale to hlavní pro Rakušany nakonec je, aby rovnováhy na bojišti nebylo dosaženo ani tak přísunem čerstvých posil, jako spíše jednotným a rozumným velením; a to se může stát jen tehdy, bude-li odstraněn neschopný František Josefa celé velení převezme Hess.




Napsal B. Engels 7. července 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 10 z 9. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Piemonťané: divize Mollardova, Fantiho a Durandova — v každé po 2 brigádách, a savojské brigády, všechny nasazeny. Francouzi: garda — 4 brigády; 1. sbor, Baraguayův — 6 brigád; 2. sbor, Mac-Mahonův — 4 brigády; 3. sbor, Canrobertův — 4 brigády nasazeny, 2 brigády v záloze; 4. sbor, Nielův — nasazeno 6 brigád. Celkem nasazeno 33 brigád, 3 brigády v záloze. Všechny tyto údaje jsou přejaty z oficiální zprávy Napoleona Malého. Ostatně uvádíme jen údaje o pěchotě. (Engelsova poznámka.)


242 „Revue des deux Mondes“ [„Revue dvou světů“] — buržoazní literárně umělecký čtrnáctideník pro dějiny, politiku, literaturu a umění, který vychází v Paříži od roku 1829.