Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie


4. Vzácné kovy

Buržoasní výrobní proces se zmocňuje nejprve kovového oběhu jako hotově dochovaného orgánu, který se sice ponenáhlu přetváří, avšak stále si uchovává svou základní konstrukci. Otázka, proč jako peněžní materiál slouží zlato a stříbro, a ne jiná zboží, přesahuje hranice buržoasní soustavy. Shrneme proto jen souhrnně nejpodstatnější hlediska.

Protože všeobecná pracovní doba sama připouští jen kvantitativní rozdíly, musí být předmět, který má být jejím specifickým vtělením, schopen představovat ryze kvantitativní rozdíly, takže se předpokládá totožnost, stejnorodost kvality. To je první podmínkou pro funkci zboží jako míry hodnot. Jestliže na příklad oceňuji všechna zboží ve volech, kožích, obilí atd., musím je fakticky měřit v ideálním průměrném volu, v průměrné kůži, protože vůl se kvalitativně liší od vola, obilí od obilí a kůže od kůže. Naproti tomu zlato a stříbro jsou jako jednoduchá tělesa vždy sobě rovná a stejná jejich množství představují proto stejně velké hodnoty.[a] Jinou podmínkou pro zboží, které má sloužit jako všeobecný ekvivalent, podmínkou, vyplývající přímo z funkce, že má představovat ryze kvantitativní rozdíly, je, aby se dalo rozřezat na libovolné díly a opět složit, takže početní peníze lze znázornit názorně pro smysly. Zlato a stříbro mají tyto vlastnosti ve vynikajícím stupni.

Jako oběživo mají zlato a stříbro proti jiným zbožím tu přednost, že jejich velké specifické váze, tomu, že v malém objemu představují relativně velkou tíži, odpovídá jejich ekonomická specifická váha, že totiž v malém objemu obsahují relativně mnoho pracovní doby, to jest velkou směnnou hodnotu. Tím je zajištěna snadnost dopravy, přenášení z jedné ruky do druhé a z jedné země do jiné, schopnost právě tak rychle se objevovat jako mizet — zkrátka hmotná pohyblivost, podmínka sine qua non [nezbytná podmínka (Pozn. red.)] zboží, které má sloužit jako perpetum mobile procesu oběhu.

Vysoká specifická hodnota vzácných kovů, trvanlivost, relativní nezničitelnost, nepodléhání oxydaci na vzduchu, speciálně u zlata jeho nerozpustnost v kyselinách, vyjma v lučavce královské, všechny tyto přirozené vlastnosti činí vzácné kovy přirozeným materiálem tvorby pokladu. Proto Petr mučedník, který, jak se zdá, byl velkým milovníkem čokolády, podotýká o pytlích kakaa, které byly jedním z druhů mexických peněz:

„Šťastné peníze, které poskytují lidskému pokolení sladký a výživný nápoj a chrání své nevinné majitele před pekelnou morovou ranou lakoty, protože je nelze ani zakopat, ani dlouho uschovávat.“ („De orbe novo.“)[36]

Velký význam kovů vůbec uvnitř bezprostředního výrobního procesu souvisí s jejich funkcí výrobních nástrojů. Nehledě na jejich vzácnost činí velká měkkost zlato a stříbro ve srovnání se železem a dokonce i mědí (v kaleném stavu, v němž se jí používalo ve starověku) neschopným k takovémuto použití a zbavuje je proto do značné míry té vlastnosti, na níž spočívá užitná hodnota kovů vůbec. Právě tak, jako jsou neužitečné uvnitř bezprostředního výrobního procesu, tak se jeví postradatelnými jako existenční prostředky, jako předměty spotřeby. Každé jejich libovolné množství může proto vstoupit do společenského procesu oběhu, aniž se to nějak dotkne procesů bezprostřední výroby a spotřeby. Jejich individuální užitná hodnota se nedostává do konfliktu s jejich ekonomickou funkcí. Na druhé straně jsou zlato a stříbro nejen negativně zbytečné, to jest postradatelné předměty, nýbrž jejich estetické vlastnosti z nich činí přirozený materiál nádhery, ozdob, lesku, svátečních potřeb, zkrátka positivní formu přebytku a bohatství. Jeví se do jisté míry jako samorostlé světlo, dobývané z podsvětí, neboť stříbro odráží všechny světelné paprsky v jejich původní směsi, zlato jen nejvyšší potenci barvy, rudost. Ale smysl pro barvy je nejpopulárnější formou estetického smyslu vůbec. Etymologická souvislost názvů vzácných kovů v různých indogermánských jazycích se vzájemnými vztahy barev byla prokázána Jakobem Grimmem. (Viz jeho „Dějiny německé řeči“.)

Konečně schopnost zlata a stříbra k přeměně z formy mince do formy prutů, z formy prutů do formy přepychových předmětů a naopak, tedy jejich přednost před ostatními zbožími, že nejsou zaklety do jednou provždy dané, určité užitné formy, činí je přirozeným materiálem peněz, které musí ustavičně přecházet z jedné formy do druhé.

Příroda neprodukuje peníze, právě tak jako neprodukuje bankéře nebo směnečný kurs. Ale protože buržoasní výroba musí krystalisovat bohatství jako fetiše ve formě nějaké jednotlivé věci, jsou zlato a stříbro odpovídajícím vtělením bohatství. Zlato a stříbro nejsou svou povahou penězi, ale peníze jsou svou povahou zlatem a stříbrem. S jedné strany je stříbrný nebo zlatý peněžní krystal nejen produktem oběžného procesu, nýbrž ve skutečnosti jeho jediným zůstávajícím produktem. S druhé strany jsou zlato a stříbro hotovými přírodními produkty, a jsou produktem procesu oběhu bezprostředně právě tak jako přírodním produktem, neboť nejsou odloučeny růzností formy. Všeobecný produkt společenského procesu nebo společenský proces sám jako produkt je zvláštním přírodním produktem, kovem, vězícím v nitru země a z něho vykopatelným.[b]

Viděli jsme, že zlato a stříbro nemohou vyhovět požadavku, který je na ně jako na peníze kladen, aby byly vždy hodnotami stejné velikosti. Avšak mají, jak poznamenává už Aristoteles, hodnotu trvalejší velikosti než průměr ostatních zboží. Nehledě na všeobecný účinek zdražení nebo zlevnění vzácných kovů, mají zvláštní význam výkyvy hodnotového poměru zlata a stříbra, protože oba tyto kovy slouží na světovém trhu vedle sebe jako peněžní materiál. Čistě ekonomické důvody této změny hodnoty — výboje a jiné politické převraty, které měly velký vliv na hodnotu kovů ve starém světě, působí jen lokálně a přechodně — nutno převést na změny v pracovní době, nutné k výrobě těchto kovů. Tato doba sama bude záviset na jejich relativní vzácnosti v přírodě, právě tak jako na větší nebo menší nesnadnosti, s jakou se jich lze zmocnit jako ryzích kovů. Zlato je ve skutečnosti prvním kovem, který člověk objevuje. Jednak je příroda sama vytváří v ryzí krystalické formě, individualisované, chemicky nesloučené s jinými tělesy, čili jak říkali alchymisté, v panenském stavu; jednak přejímá sama příroda ve velkých říčních rýžovištích technologickou práci. K získání zlata jak říčního, tak z naplavenin, je tak od člověka třeba jen nejjednodušší práce, kdežto dobývání stříbra předpokládá důlní práci a vůbec poměrně vysoký rozvoj techniky. Přes jeho menší absolutní vzácnost je proto původní hodnota stříbra relativně větší než hodnota zlata. Strabonovo tvrzení, že u kteréhosi arabského kmene se dávalo 10 liber zlata za 1 libru železa a 2 libry zlata za I libru stříbra, se nezdá nikterak neuvěřitelné. Ale tou měrou, jak se rozvíjejí produktivní síly společenské práce a v důsledku toho se výrobek jednoduché práce zdražuje proti výrobku složité práce a tou měrou, jak je zemská kůra všestranněji prolamována a původní povrchové zdroje těžby zlata vysychají, klesá hodnota stříbra proti hodnotě zlata. A konečně na určitém stupni rozvoje technologie a dopravních prostředků bude padat na váhu objevení nových zlatonosných a stříbronosných zemí. Ve staré Asii byl poměr zlata a stříbra jako 6 : 1 nebo 8 : 1; tento druhý poměr platil v Číně a Japonsku ještě na počátku XIX. století; 10 : 1, poměr v době Xenofontově, možno považovat za průměrný poměr pro střední období starověku. Exploatace španělských stříbrných dolů Karthagem a později Římem působila ve starověku asi tak, jako objevení amerických dolů v novodobé Evropě. Pro dobu římského císařství možno vzít za přibližné průměrné číslo 15 nebo 16 : 1, ačkoli v Římě se často setkáváme s ještě hlubším znehodnocením stříbra. Týž pohyb, začínající relativně nízkou hodnotou zlata a končící poklesem hodnoty stříbra, opakuje se v pozdějším období, které trvá od středověku až po nejnovější dobu. Jako za doby Xenofontovy činí průměrný poměr ve středověku 10 : 1 a mění se v důsledku objevení amerických dolů opět v poměr 16 nebo 15 : 1. Objevení australských, kalifornských a kolumbijských zlatých zdrojů činí pravděpodobným další pokles hodnoty zlata.[c]


__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Kovy mají tu zvláštnost, že jedině v nich jsou všechny poměry redukovány na jediný, kterým je jejich kvantita, že neobdržely od přírody rozdílnou kvalitu, ať ve svém vnitřním složení, ať ve své vnější formě a zpracování.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 126, 127.)

b Roku 760 vytáhla masa chudých lidí rýžovat zlatonosný říční písek jižně od Prahy a tři muži byli s to vytěžit za jeden den 3 marky zlata. V důsledku toho byl sběh k těmto „diggings“ [nalezištím zlata] a počet rukou, jež byly odňaty zemědělství, tak velký, že příštího roku byla země postižena hladomorem. (Viz M. G. Körner: „Abhandlung von dem Altertum des böhmischen Bergwerks“, Schneeberg 1758, str. 37, 38.)

c Dosud se australské atd. objevy ještě nedotkly hodnotového poměru mezi zlatem a stříbrem. Opačná tvrzení Michela Chevaliera mají právě takovou cenu jako socialismus tohoto ex-saint simonovce. Kursy stříbra na londýnském trhu dokazují ovšem, že průměrná cena stříbra ve zlatě je v letech 1850—1858 o necelá 3 procenta vyšší než v období let 1830—1850. Ale tento vzestup je třeba jednoduše vysvětlit asijskou poptávkou po stříbře. Během let 1852—1858 se cena stříbra v jednotlivých letech a měsících mění jen s touto poptávkou, vůbec ne s dodávkou zlata z nově objevených zdrojů. Toto je přehled cen stříbra ve zlatě na londýnském trhu:

Cena stříbra za unci:
Rok             Březen            Červenec            Listopad
1852 61 1/2 pence 60 1/4 pence 61 7/8 pence
1853 61 3/8     ˮ 61 1/2     ˮ 61 7/8     ˮ
1854 61 7/8     ˮ 61 3/4     ˮ 61 1/2     ˮ
1855 60 7/8     ˮ 61 1/2     ˮ 60 7/8     ˮ
1856 60           ˮ 61 1/4     ˮ 62 1/2     ˮ
1857 61 3/4     ˮ 61 5/8     ˮ 61 1/2     ˮ
1858 61 5/8     ˮ  

36 Marx cituje dílo Pietra Martira Anghiery „De orbe novo“ [„O novém světě“] podle knihy Williama Hicklinga Prescotta „History of the Conquest of Mexico, with a Preliminary View of the Ancient Mexican Civilization, and the Life of the Conqueror Hernando Cortez“ [„Dějiny dobytí Mexika s přehledem staré mexické civilizace a s životopisem dobyvatele Hernána Cortéze“], sv. 1, Londýn 1850, str. 123.