Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Rusko využívá Rakouska. — Varšavská schůzka



Berlín 17. září 1860

Ze všech evropských zemí skýtá v této chvíli nejpodivnější, nejspletitější a nejubožejší podívanou Německo. Skutečný stav německých záležitostí se dá nejlépe pochopit prostým porovnáním dvou fakt: nedávné schůze Německého národního spolku[87] v Koburgu a nadcházející schůzky hlavních německých panovníků ve Varšavě[116]. Zatímco Národní spolek usiluje o sjednocení vlasti tak, že se zříká německého Rakouska a vkládá své naděje do Pruska, sám pruský regent se ve svých plánech na odpor proti francouzské agresi opírá o obnovení Svaté aliance pod ochranou Ruska. Jak známo, se zásadami v obvyklém smyslu toho slova si ruská zahraniční politika nedělá žádné starosti. Není ani legitimistická, ani revoluční, ale chápe se všech příležitostí, kdy může zvětšit své území, stejně hbitě, ať jí kynou z toho, že se přidá na stranu vzbouřených národů, nebo zápasících panovníků. Pokud jde o Německo, stalo se neměnnou politikou Ruska stavět se hned na tu, hned na onu stranu. Nejprve se spojuje s Francií, aby zlomilo odpor Rakouska proti svým plánům na Východě, pak se přidává na stranu Německa, aby oslabilo Francii a získalo směnku na německou vděčnost, kterou by mohlo diskontovat na Visle nebo na Dunaji. V průběhu nějaké evropské komplikace dá vždycky přednost koalici s německými panovníky před spolkem s francouzskými parvenu, a to z toho prostého důvodu, že jeho skutečná síla tkví v diplomatické převaze, a ne v materiální moci. Válka proti Německu, jeho bezprostřednímu sousedu, která by vyplynula ze spolku s Francií, by odhalila faktickou nemohoucnost severského obra; naproti tomu kdyby došlo k válce s Francií, musí Rusko vzhledem ke své zeměpisné poloze zůstávat vždycky v záloze, a tak nutit Německo, aby vykonalo skutečnou práci, a pro sebe si jen zajistit plody vítězství. Spolčené mocnosti se v tomto ohledu podobají různým sborům jedné armády. Předvoj a střed musí provést rozhodný úder, ale záloha rozhodne bitvu a zvítězí. Němečtí snílci se přitom mohou kojit klamnou nadějí, že Rusko, vystavené velkému tlaku vnitřního sociálního zápasu spojeného s hnutím za osvobození rolnictva, tentokrát usvědčí ze lži poučku ruského historika Karamzina, podle níž se ruská zahraniční politika nikdy nemění.

Dosud se předpokládalo, že obrovská říše, zmítaná třídním bojem a vyčerpaná finanční krizí, s největší radostí nechá Evropu na pokoji; ale to je právě nepochopení pravé podstaty hnutí uvnitř Ruska. Ať měl jakékoli skutečné záměry, blahovolný car nemůže už uvést v soulad zrušení nevolnictví s pokračováním své samovlády, stejně jako se blahovolnému papeži[a] nepodařilo roku 1848 sladit italskou jednotu s životními podmínkami papežství. I když slova o osvobození nevolníků v Rusku znějí velmi jednoduše, skrývají se za nimi velmi odlišné názory a velmi protikladné snahy. Rouška jakéhosi všeobecného nadšení, kterou se přikrývaly na počátku hnutí protichůdné tendence, musí být nezbytně stržena, jakmile se přechází od slov k činům. Osvobození nevolníků, jak si je představoval car, mělo vést k odstranění posledních překážek omezujících dosud imperátorovu samovládu. Jednak by se tím odstranila poměrná nezávislost šlechty, spočívající v její nekontrolované moci nad většinou ruského lidu; na druhé straně by plán vlády podlomil samosprávu vesnických občin nevolných rolníků, založenou na společném vlastnictví ujařmené půdy, neboť jeho cílem je odstranění tohoto "komunistického" principu. Takto chápala osvobození nevolníků ústřední vláda. Šlechta zase — totiž ta vlivná část ruské aristokracie, která se vzdala naděje, že je možné zachovat staré poměry — se rozhodla připustit osvobození nevolníků s dvěma podmínkami. První z nich je peněžní náhrada, která by změnila rolníky z nevolníků v hypotekární dlužníky šlechty, takže by se, pokud jde o materiální zájmy, přinejmenším po dvě nebo tři generace nezměnilo nic kromě formy poddanství — místo patriarchální formy by nastoupila forma civilizovaná. Kromě této náhrady, kterou by měli platit nevolníci, požadovala šlechta ještě další náhradu, kterou měl zaplatit stát. Místo lokální moci nad nevolníky, jíž byla ochotna se vzdát, požadovala politickou moc, která měla být vynucena na ústřední vládě a která měla šlechtě dát v podstatě konstituční podíl na celkovém řízení říše.

Konečně sami nevolníci dávali přednost nejjednoduššímu řešení problému osvobození. Oni sami tím rozuměli staré poměry bez starých statkářů. V tomto vzájemném boji — v němž vláda přes hrozby a lichocení ztroskotávala na opozici šlechty a rolníků, šlechta na opozici vlády a svého lidského majetku, a rolnictvo na spojené opozici svého nejvyššího pána a svých místních pánů — dohodli se mocní, jak tomu v takových případech obvykle bývá, na účet porobené třídy. Vláda a šlechta se domluvily, že otázku osvobození rolníků zatím odloží a že znovu zkusí štěstí v zahraničních dobrodružstvích. Odtud tajná dohoda s Ludvíkem Bonapartem z roku 1859[117] a oficiální kongres s německými panovníky ve Varšavě roku 1860. Italská válka stačila zlomit sebedůvěru Rakouska natolik, že přestalo být překážkou a stalo se nástrojem ruských zahraničně politických plánů, a Pruska, které se zesměšnilo tím, že za války projevovalo současně ctižádostivou věrolomnost i naprostou nečinnost a které je na své rýnské hranici ohrožováno Francií, nezbude než jít ve stopách Rakouska. Jedním z velkých omylů gothajské strany[118] byla domněnka, že se Rakousko pod údery, které mu pravděpodobně zasadí Francie, rozloží na své jednotlivé součásti, takže německá část Rakouska, jakmile zpřetrhá svazky, které ji poutají k Itálii, Polsku a Uhrám, se bude moci snadno stát součástí jediné velké německé říše. Dlouholetá historická zkušenost ukazuje, že žádná válka, kterou by vedlo Rakousko s Francií nebo Ruskem, by nezbavila Německo tohoto břemene, ale jen by je podřídila plánům Francie nebo Ruska. Rozbít Rakousko jediným mohutným úderem na jeho jednotlivé součásti by bylo u těchto mocnosti špatnou politikou, i kdyby měly sílu takový úder mu zasadit; ale oslabit Rakousko a využít pak zbytků jeho vlivu pro sebe, to bylo a vždycky bude hlavním cílem jejich diplomatických i vojenských operaci. Jedině německá revoluce s jedním centrem ve Vídni a druhým v Berlíně by mohla rozbít habsburskou říši na kusy, aniž by přitom ohrozila celistvost Německa a uvrhla jeho neněmecké oblasti pod kontrolu Francie nebo Ruska.

Nadcházející varšavský kongres by značně posílil postavení Ludvíka Bonaparta ve Francii, kdyby ho o tuto příležitost nepřipravila vyhlídka na konflikt mezi skutečně národní stranou a profrancouzskou stranou v Itálii. Ať tak či onak, musíme jen doufat, že varšavský kongres konečně otevře Německu oči a poučí je, že chce-li čelit výbojům zvenčí nebo uskutečnit jednotu a svobodu doma, musí vyhnat ze svého domu vládnoucí dynastie.




Napsal K. Marx 17. září 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune"
čís. 6072 z 10. října 1860
  Podle textu novin,
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Piu IX. (Pozn. red.)


116 Jde o schůzku ruského cara, rakouského císaře a pruského prince regenta, která se uskutečnila v říjnu 1860 ve Varšavě. Pokus o sblížení Rakouska, Pruska a Ruska byl vyvolán snahou zabránit sjednocení Itálie a klást odpor zahraniční politice Napoleona III., který podporoval sardinského krále Viktora Emanuela II.

117 3. března 1859 byla v Paříži uzavřena tajná smlouva mezi Ruskem a Francií. Podle této smlouvy se Rusko zavázalo, že v případě války mezi Francií a Sardinií na jedné straně a Rakouskem na straně druhé zaujme k Francii blahovolný neutrální postoj. Francie slíbila, že dá na pořad revizi článků pařížské mírové smlouvy z roku 1856, které omezovaly svrchovanost Ruska v Černém moři a odebraly mu část Besarábie. Když Rusko splnilo všechny své povinnosti, Napoleon III., který využil všech výhod smlouvy, porušil sliby a tím přispěl ke zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi.

118 Gothajská strana byla založena v červnu 1849; založili ji představitelé velké buržoazie, pravicoví liberálové, kteří vystoupili z frankfurtského shromážděni, když pruský král Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout z rukou Národního shromáždění císařskou korunu a když se levicová většina shromážděni rozhodla jmenovat říšské regenty. Tato strana, obávajíc se vítězství revoluce, chtěla dosáhnout sjednocení celého Německa bez Rakouska pod vedením hohenzollernského Pruska.