Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Události v Sýrii. - Zasedání anglického parlamentu. - Stav britského obchodu
Londýn 28. července 1860
Protože Modrá kniha o nepokojích v Sýrii teprve vyšla a protože lord Stratford de Redcliffe ohlásil na příští úterý svou interpelaci k syrským událostem,[84] nebudu se zatím zabývat tímto závažným tématem a chtěl bych jen varovat vaše čtenáře, aby se nedali strhnout sentimentálními deklamacemi bonapartistického tisku, pocity hrůzy před surovými násilnostmi divokých kmenů a přirozenými sympatiemi k postiženým. Je tu ale několik věcí, na něž by bylo třeba důrazně se podívat. Především je nutno upozornit, že ruská říše se v důsledku vnitřních otřesů, které povstaly z hnutí za osvobození nevolníků a z nepořádků ve státních financích, octla v těžké situaci, z níž dnešní vláda nevidí jiné východisko než velkou válku. Zdá se jí, že válka je jediný prostředek, jak se vyhnout hrozící revoluci, kterou s takovou jistotou předpověděl kníže Dolgorukov v "La vérité sur la Russie". Jsou tomu už asi tři měsíce, co se kníže Gorčakov pokusil znovu vzbudit zájem o východní otázku vydáním oběžníku o stížnostech křesťanů v Turecku; ale jeho výzvě, na kterou se ozval pouze jediný osamělý hlas z Tuilerií, nedopřála Evropa sluchu.
Právě od té doby se ruští a francouzští agenti přičiňovali, aby rozpoutali politicko-náboženskou bitku — ruští agenti na dalmatském, francouzští na syrském pobřeží — přičemž se obě hnutí vzájemně podporovala tím, že nepokoje v Černé Hoře a v Hercegovině nutily Portu stáhnout téměř celou tureckou armádu, kterou měla v Sýrii, a tak nechat otevřené pole pro vyhrocené rozpory mezi barbarskými libanonskými kmeny. Císař Francouzů se octl před stejnou nutností jako pravoslavný car — poohlédnout se po nějaké nové a vzrušující křižácké výpravě, aby se jeho říše znovu ponořila do Léthé válečného poblouznění. Italské hnutí, které mu vyklouzlo z rukou a vydalo se směrem zcela opačným, než jaký mu chtěl vnutit, se pařížské veřejnosti, jak jemně naznačil "Constitutionnel", už zprotivilo. Císařovy pokusy přemluvit pruského prince regenta k násilné "konsolidaci Německa", za kterou by měla Francie dostat "morální kompenzaci" v podobě porýnských provincií, skončily naprostým nezdarem, a dokonce trochu zesměšnily tohoto entrepreneura[a] pletichařícího s národně osvobozeneckým hnutím. Konflikt s papežem, do něhož byl Ludvík Napoleon zatažen,[85] zasáhl oporu, na níž spočívá jeho moc nad rolnictvem, totiž francouzské katolické duchovenstvo.
Císařská pokladna po jistou dobu byla a stále ještě je vyčerpána a marné byly pokusy vyléčit tento stav tím, že se naznačovala možnost vypsání emprunt de la paix (mírové půjčky). To už bylo i prosincové Francii příliš mnoho. K půjčce vypsané pod záminkou války vypisovat ještě další půjčku pod záminkou míru — to byla troufalost nepřijatelná dokonce i pro pařížské burziány. Sem tam nějaký bázlivý hlas vykleštěného pařížského tisku se odvážil naznačit, že požehnání druhého císařství jsou stejně velká jako drahá, neboť národ za ně zaplatil padesátiprocentním zvýšením státního dluhu. Návrh na mírovou půjčku ve výši 500 000 000 franků tedy padl; byl to ústup, který pouze dodal panu Favrovi odvahy, aby se v Corps Législatif[b] zeširoka rozhovořil o hrozícím "finančním krachu" a aby rozcupoval květnatý závoj, jímž císařský tvůrce rozpočtu zahalil státní pokladnici. Kritika charakteristických rysů prosincového režimu, jíž se pan Favre a pan Ollivier odvážili v Corps Législatif uprostřed "chiens savants" (cvičených psíků) této zastupitelské komedie, stejně jako zuřivé výpady proti intrikám "starých stran"[86], jimiž se hemží pařížský oficiální, polooficiální a oficiózní tisk, shodně svědčí o tvrdé skutečnosti, že odbojný galský duch se znovu rozhořívá a že další uzurpátorova vláda znovu závisí na uspořádání velkého válečného divadla, jako tomu bylo dva roky po státním převratu a znovu pak dva roky po skončení krymské epizody. Je jasné, že francouzský samovládce i ruský samovládce — oba ze stejně naléhavé nutnosti troubit na válečnou polnici — jednají ve vzájemné shodě. Zatímco polooficiální bonapartistické pamflety nabízely pruskému princi regentovi "Německou unii" spojenou s "morální kompenzací" pro Francii, císař Alexandr — jak bylo nyní bez dementi berlínského vládního tisku veřejně prohlášeno v publikacích německého "Národního spolku"[87] — otevřeně navrhl svému strýci, aby bylo celé severní Německo až po moře připojeno k Prusku s podmínkou, že Francii budou odstoupeny porýnské provincie a že Rusku bude ponechána volná ruka při postupu na Dunaji. Právě toto současné prohlášení obou samovládců vedlo ke schůzce rakouského císaře s princem regentem v Teplicích.[88] Spiklenci z Petrohradu a z Paříže si však pro případ, že by se jim nepodařilo zlákat Prusko, ponechali v záloze otřesný incident syrského krveprolití, po němž měla následovat francouzská intervence; a kdyby celoevropská válka neprošla hlavní bránou, měla jí tato intervence otevřít zadní vrátka. Pokud jde o Anglii, připomenu jen, že roku 1841 dodal lord Palmerston Drúzům zbraně, které mají dodnes, a že roku 1846 v dohodě s carem Mikulášem vlastně zlikvidoval tureckou moc, která držela na uzdě libanonské divoké kmeny, a vymohl pro tyto kmeny jakousi nezávislost,[89] která mohla během doby a za obratného řízení zahraničních intrikánů zplodit jen krvavou sklizeň.
Jak víte, nynější zasedání parlamentu nemá obdoby, tak děsivou řadu neúspěchů přineslo vládě. Kromě Gladstonova nepovedeného zásahu do ochranných cel se neuskutečnilo ani jediné důležité opatření. Zatímco však vláda stahovala jeden návrh zákona za druhým, podařilo se jí propašovat druhým čtením malou rezoluci, skládající se všehovšudy z jediného článečku, který by však — kdyby byl schválen — vedl k největší ústavní změně, jíž by se Anglie byla dožila od konce roku 1689.[90] Tato rezoluce jednoduše navrhovala zrušit místní anglickou armádu v Indii a včlenit ji do britské armády, a tudíž přenést její vrchní velení z generálního guvernéra v Kalkatě na londýnský hlavní štáb čili na vévodu z Cambridge. Nehledě na jiné vážné důsledky, které by tato změna přinesla, vyňala by část armády z kontroly parlamentu a tím by v plné míře posílila královskou pravomoc. Někteří členové Indické rady, kteří se jednomyslně stavěli proti vládnímu návrhu, ale podle zákona o Indii z roku 1858[91] nemohou zasedat v Dolní sněmovně, patrně našeptali svůj protest některým poslancům, a tak ve chvíli, kdy se vláda domnívala, že se jí už úskok podařil, náhlá parlamentní émeute[c], vedená panem Horsmanem, zmařila v poslední chvíli její intriku. Byla to směšná podívaná na zmatenou vládu, jejíž lest byla nečekaně prohlédnuta, a na poplach v Dolní sněmovně, která se chytila do pasti pro svou naprostou neznalost.
Deklarovaná hodnota vývozu za poslední měsíc ukazuje stálý pokles britského obchodu. Jak jsem upozornil ve své poslední stati[d], dochází v červnu 1860 - ve srovnání s vývozem v červnu 1859 - k poklesu téměř o půldruhého miliónu liber šterlinků.
Výkazy za červen v posledních třech letech uvádějí tyto částky:
1858
10 241 433 liber št.1859
10 665 891 liber št.1860
9 236 454 liber št.Deklarovaná hodnota vývozu za pololetí končící 30. červnem je o jeden milión nižší než za stejné šestiměsíční období loňského roku:
1858
53 467 804 liber št.1859
63 003 159 liber št.1860
62 019 989 liber št.Na poklesu za poslední měsíc se podílejí bavlněné tkaniny, bavlněná příze, plátno, železářské a nožířské zboží, železo a tkaniny z česané příze. Dokonce i ve vývozu továrního vlněného zboží, kde obchod vykazoval — až na tento měsíc — dosud stále vzrůstající prosperitu, se jeví pokles ve "vlněné a česané přízi". Vývoz bavlněného zboží do Britské Indie za šest měsíců poklesl z 6 094 430 liber št. v první polovině roku 1859 na 4 738 440 liber št. v první polovině roku 1860, čili o zboží v hodnotě 1 360 000 liber šterlinků.
Pokud jde o dovoz, překvapuje nejvíc obrovské množství dovážené bavlny. V červnu 1860 bylo dovezeno 2 102 048 anglických centů proti 1 655 306 anglickým centům v červnu loňského roku a 1 339 108 anglickým centům v červnu 1858. Za šest měsíců vzrostl tento dovoz neméně než o tři milióny anglických centů; půlroční dovoz je tedy víc než o 60 procent větší. Hodnota bavlny dovezené v květnu 1860 je o 1 800 000 liber vyšší než hodnota dovozu v květnu roku 1859. V prvních pěti měsících roku 1860 se vydalo na nákup surové bavlny nejméně o šest a půl miliónu liber št. více než za stejné období loňského roku.
Srovnáme-li rychlý pokles vývozu bavlněného zboží a příze se stále rozhodnějším růstem dovozu bavlny, pochopíme, že se blíží jakási krize v bavlně, tím spíše, že nové zásilky suroviny narážejí na neobvykle přeplněná skladiště bavlny.
Napsal K. Marx 28. července 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6021 z 11. srpna 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — podnikavce. (Pozn. red.)
b — Zákonodárném sboru. (Pozn. red.)
c — vzpoura (Pozn. red.)
d Viz Britský obchod. (Pozn. red.)
84 "Papers, 1858—1860, respecting past or apprehended Disturbances in Syria" ["Dokumenty z let 1858-1860 k minulým či očekávaným nepokojům v Sýrii"], 4 části.
Roku 1860 došlo v Sýrii k vraždění křesťanských Maronitů. Syrští muslimové — Drúzové, podporovaní tureckými vojsky, vypálili od konce května do počátku července mnoho měst a vesnic obývaných Maronity a povraždili několik tisíc lidí. Krveprolití mezi muslimy a křesťany bylo vyprovokováno francouzskými emisary a tureckou vládou. Francouzská vláda těchto událostí využila a obsadila Sýrii, avšak roku 1861 byla pod tlakem Anglie, Ruska a Rakouska nucena stáhnout svá vojska z této země.
85 Koncem prosince 1859 vyšla ve Francii Napoleonem III. inspirovaná brožura "Papež a kongres" od Laguéronnièra, ve které klerikálové viděli císařovu snahu omezit světskou moc Pia IX. Když počátkem roku 1860 Pius IX. brožuru ve své encyklice rozhodně odsoudil, zahájilo i nejvyšší francouzské katolické duchovenstvo kampaň proti francouzskému císaři.
86 "Anciens partis" ("staré strany") se ve Francii říkalo monarchistickým stranám legitimistů a orleanistů, vytvořeným v první polovině 19. století. Strana legitimistů, jejímiž příslušníky byli velkostatkáři, prosazovala restauraci bourbonské dynastie ve Francii; strana orleanistů, vládnoucí v době červencové monarchie, sdružovala představitele velkého finančního a průmyslového kapitálu, kteří podporovali restauraci orleánské dynastie, mladší větve bourbonské dynastie.
87 Národní spolek byl založen 15-16. září 1859 na sjezdu buržoazních liberálů německých států ve Frankfurtu nad Mohanem. Organizátoři Národního spolku, zastupující zájmy německé buržoazie, si vytkli za cíl sjednotit celé Německo — bez Rakouska — pod hegemonií Pruska. V listopadu 1867 byl spolek rozpuštěn.
88 Dne 26. července 1860 došlo v Teplicích ke schůzce rakouského císaře Františka Josefa s pruským princem regentem Vilémem. Rakouský císař se snažil zajistit si v případě nové války s Francií a Sardinií podporu Pruska. Bylo dosaženo ústní dohody o společném postupu proti Napoleonovi III. v případě, že by napadl Švédsko, Belgii, Holandsko nebo některý z německých států.
89 Na počátku čtyřicátých let 19. století dosáhly Francie a Anglie toho, že Turecko reorganizovalo správu Libanonu, který byl rozdělen na dvě oblasti, spravované drúzským a maronitským guvernérem. Tito guvernéři byli představiteli místní feudální šlechty. Libanon získal v rámci turecké říše jistou autonomii v soudnictví, finanční správě atd. V boji za libanonský trh rozněcovaly evropské velmoci mezi Maronity a Drúzy náboženskou nenávist, přičemž Anglie se opírala o drúzské, Francie pak o maronitské feudály.
90 V Anglii se po státním převratu roku 1688 upevnila konstituční monarchie, založená na kompromisu mezi statkářskou aristokracií a finanční buržoazií. Zákon o právech (Bill of Rights), schválený roku 1689, a jiné zákony ještě dále omezily práva krále ve prospěch parlamentu.
91 Jde o "Zákon o dokonalejší správě Indie", schválený anglickým parlamentem v červenci 1858. Podle tohoto zákona přešla Indie pod vládu koruny a Východoindická společnost byla rozpuštěna. Zákon stanovil vytvoření Indické rady jakožto poradního orgánu při ministerstvu pro indické záležitosti. Generální guvernér Indie obdržel titul místokrále, v podstatě však byli nadále pouhým vykonavatelem vůle ministra pro indické záležitosti v Londýně.