Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Londýnské "Times" a lord Palmerston


Londýn 5. října 1861

"Anglický lid se podílí na vládě ve své zemi tím, že čte list ‚Times'." Tento úsudek o takzvané britské samosprávě, který pronesl jeden vynikající anglický autor[a], je správný jen pokud jde o zahraniční politiku království. Pokud se týče vnitřních reforem, nedosáhlo se jich nikdy s podporou "Times", ale naopak "Times" na ně nepřestaly útočit a stavět se proti nim, dokud si neuvědomily, že už naprosto nemohou dále zbraňovat, aby byly prosazeny. Vezměme například emancipaci katolíků[170], zákon o parlamentní reformě[171], zrušení obilních zákonů [21], kolkovného a daně z papíru[172]. Když se ukázalo, že vítězství je nepochybně na straně přívrženců reformy, "Times" obrátily na čtyráku, opustily reakční tábor a přičinily se, aby v rozhodném okamžiku stály na vítězné straně. V žádném z těchto případů "Times" neudávaly směr veřejnému mínění, jen se mu podřizovaly, nerady, neochotně a po dlouhotrvajících, ale marných pokusech odrazit vzdouvající se vlny lidového hnutí. Jejich skutečný vliv na veřejné mínění se tedy omezuje na oblast zahraniční politiky. Nikde v Evropě nezůstává široká veřejnost, a zvláště buržoazie, v tak hluboké nevědomosti o zahraniční politice své země jako v Anglii, přičemž tato nevědomost pramení ze dvou hlavních zdrojů. Na jedné straně si od slavné revoluce z roku 1688[173] po celou dobu udržuje v Anglii monopol na řízení zahraničních záležitostí aristokracie. A na druhé straně rostoucí dělba práce do určité míry oslabila všeobecný intelekt buržoů tím, že omezila všechnu jejich energii a duševní schopnosti na úzkou sféru jejich obchodních, průmyslových a odborných zájmů. Tak se stalo, že aristokracie za ně v jejich zahraničních a mezinárodních záležitostech jednala, kdežto tisk za ně myslel; a jak aristokracie, tak tisk velmi brzy přišly na to, že je v jejich obapolném zájmu, aby se spojily. Stačí jen otevřít "Cobbett's Political Register"[174], aby se člověk přesvědčil, že od počátku tohoto století velké londýnské listy soustavně vystupují jako advokáti bohem daných vůdců anglické zahraniční politiky. Bylo ovšem nutno projít několika přechodnými stadii, než se dosáhlo nynějšího stavu. Aristokracie, která si monopolizovala řízení zahraničních věcí, se nejprve ztenčila v oligarchii, kterou reprezentovalo tajné konkláve zvané kabinet, a později byl kabinet nahrazen jediným člověkem, lordem Palmerstonem, který posledních třicet let uzurpuje absolutní moc nakládat po libosti s národními silami britského impéria a určovat linii jeho zahraniční politiky. Souběžně s touto uzurpací se podle zákona koncentrace, který v oblasti novinářského podnikání působí ještě rychleji než v přádelnictví bavlny, londýnské "Times" domohly postavení anglického národního listu, to znamená, že reprezentují anglické smýšlení vůči jiným národům. Tak jako monopol na řízení zahraničních záležitosti národa přešel z aristokracie na oligarchické konkláve a z oligarchického konkláve na jediného člověka, na dotyčného ministra zahraničních věcí Anglie, totiž na lorda Palmerstona, tak monopol na myšlení a na usuzování za národ v jeho zahraničních vztazích a na reprezentování veřejného mínění pokud jde o tyto vztahy přešel z celého tisku na jediný tiskový orgán, na "Times". Lord Palmerston, který tajně a na základě motivů neznámých široké veřejnosti, parlamentu a dokonce i vlastním kolegům řídil zahraniční záležitosti britské říše, by byl musel být velmi hloupý, kdyby se byl nepokusil zmocnit se jediného listu, který si uzurpoval právo posuzovat veřejně jménem anglického lidu jeho tajné činy. A "Times", v jejichž slovníku se nikdy nevyskytovalo slovo "ctnost", by se byly zase musely pyšnit víc než spartánskou ctností, aby se nespřáhly s tím, kdo fakticky měl v rukou neomezenou státní moc říše. A tak od francouzského státního převratu, kdy v Anglii vytlačila vládu jedné strany vláda koalice stran, takže se už nenašli žádní soupeři, kteří by ohrožovali Palmerstonovu uzurpaci, se "Times" staly prostě jeho otrokem. Palmerston se postaral, aby protlačil několik lidí z "Times" na podřadná místa v kabinetě a jiným zalichotil tím, že je přijal do svého společenského kruhu. Od té doby se celá činnost "Times", pokud jde o zahraniční záležitosti britské říše, omezuje na to, že zpracovávají veřejné mínění tak, aby souhlasilo se zahraniční politikou lorda Palmerstona. Mají připravovat veřejné mínění na to, co se lord Palmerston chystá udělat, a přimět je ke spokojenosti s tím, co udělal. Jakou otrockou dřinu musejí při plnění tohoto úkolu podstoupit, to se nejlépe ukázalo během posledního zasedání parlamentu. Toto zasedání nebylo pro lorda Palmerstona rozhodně příznivé. Někteří nezávislí členové Dolní sněmovny, liberálové i konzervativci, se bouřili proti diktatuře, kterou si uzurpoval, stavěli na pranýř jeho staré přečiny a pokoušeli se tak probudit v národě pocit nebezpečí, jež hrozí, zůstane-li tato nekontrolovaná moc v týchž rukou. Útok zahájil pan Dunlop návrhem na vytvoření zvláštního výboru pro přešetření afghánských dokumentů, které Palmerston předložil sněmovně roku 1839, a dokázal, že Palmerston tyto dokumenty ve skutečnosti zfalšoval.[175] "Times" ve své zprávě z parlamentu zamlčely z řeči pana Dunlopa všechny pasáže, o nichž se domnívaly, že by nejvíc škodily jejich pánu. Později navrhl lord Montagu, aby byly uveřejněny všechny dokumenty týkající se dánské smlouvy z roku 1852, a obvinil přitom Palmerstona, že hrál hlavní roli v machinacích, jejichž cílem bylo změnit dánské následnictví trůnu v zájmu cizí mocnosti,[176] a že uvedl Dolní sněmovnu v omyl vědomě nesprávnými tvrzeními. Palmerston se ovšem už předem dohodl s Disraelim, že zasedání se odročí pro nedostatečné kvorum a tím se zmaří návrh lorda Montagua; tak se fakticky toto jednání zastavilo. Přesto trvala řeč lorda Montagua půldruhé hodiny, než byla přerušena pro nedostatečné kvorum. Protože Palmerston informoval "Times", že zasedání má být odročeno, udělal si jejich redaktor speciálně pověřený komolením a falšováním parlamentních zpráv volno, a tak se řeč lorda Montagua objevila v "Times" nezkrácena. Když se druhý den ráno přišlo v "Times" na tuto chybu, byl napsán úvodník, který Johna Bulla poučoval, že odročení zasedání pro nedostatečné kvorum je důmyslný prostředek, jak umlčet nudné řečníky, že lord Montagu je opravdu nudný patron a že by se státní záležitosti nedaly řídit, kdyby se nudní parlamentní řečníci nevyřídili bez nejmenších okolků. Znovu zažil Palmerston krušnou chvíli na posledním zasedání, kdy pan Hennessy navrhl, aby byly předloženy depeše ministerstva zahraničních věcí z doby polské revoluce z roku 1831. A "Times" se znovu, stejně jako v případě návrhu pana Dunlopa, uchýlily jednoduše k zamlčování. Jejich zpráva o řeči pana Hennessyho je hotové vydání in usum delphini[177]. Uváží-li se, kolik námahy to musí stát, mají-li se nekonečné parlamentní zprávy projít ještě téže noci, kdy je redakce dostane z Dolní sněmovny, a mají-li se ještě téže noci zkomolit, změnit a zfalšovat tak, aby se nedotýkaly Palmerstonovy politické čistoty, pak je třeba uznat, že ať už "Times" těží ze svého služebníčkování urozenému vikomtovi jakékoli zisky a výhody, jejich úloha není nijak příjemná.

Dokáží-li tedy "Times" falešnými tvrzeními a zamlčováním takto klamat veřejné mínění, když jde o události, které se staly teprve předešlého dne v britské Dolní sněmovně, pak při událostech odehrávajících se ve vzdálené zemi, jako je tomu v případě americké války, musí mít ovšem pro svá falešná tvrzení a zamlčování neomezené pole působnosti. Jestliže se ve svých pojednáních o amerických záležitostech dosud snažily ze všech sil popudit Brity a Američany vzájemně proti sobě, nedělaly to ani ze sympatií k britským bavlnářským magnátům, ani s ohledem na nějaké skutečné nebo domnělé britské zájmy. Plnily prostě příkazy svého pána. Podle toho, jak se změnil tón londýnských "Times" během minulého týdne, můžeme tedy usoudit, že se lord Palmerston chystá ustoupit z krajně nepřátelského postoje, který až dosud zaujímal vůči Spojeným státům. V jednom z dnešních úvodníků jsou si "Times", které po řadu měsíců velebily agresívní síly secesionistů a řečnily o neschopnosti Spojených států vypořádat se s nimi, najednou zcela jisty vojenskou převahou Severu. Že si tuto změnu tónu nadiktoval jejich pán, je zcela zřejmé z toho, že zároveň obrátily i ostatní vlivné listy, o nichž se ví, že jsou ve spojení s Palmerstonem. Jeden z nich, "Economist", dává čachrářům s veřejným míněním dost jasně na srozuměnou, že nadešel čas, aby "pečlivě zkoumali" své domnělé "city vůči Spojeným státům". Pasáž z "Economistu", kterou mám na mysli a kterou po mém soudu stojí za to citovat na důkaz, že Palmerstonovi žurnalisté dostali nové příkazy, zní takto:

"Otevřeně prohlašujeme, že v jedné věci mají Seveřané právo si stěžovat a v jedné věci musíme také my být víc na stráži, než jsme snad vesměs bývali. Naše vedoucí listy byly dosud příliš ochotny citovat a považovat za ztělesnění pocitů a za představitele stanoviska Spojených států noviny, které jsou odjakživa pověstné svým pochybným charakterem a nepatrným vlivem a které jsou teď víc než v podezření, že jsou v nitru secesionistické, že plují pod falešnou vlajkou a že předstírají extrémní seveřanské smýšlení, a přitom píší v zájmu a možná za peníze Jihu. Jen málo Angličanů může například při troše poctivosti předstírat, že považují ‚New-York Herald' za představitele charakteru nebo mínění severní části republiky. Opakujeme: musíme dávat velký pozor, aby se náš oprávněný kritický postoj k unionistům nepozorovaně nevystupňoval a nezvrhl se jen v přitakávání secesionistům a v jejich obranu. Každý člověk má obvykle velmi silnou tendenci někomu stranit. Ale ať se nad mnohým z toho, jak si počíná a jak mluví Sever, sebevíc pohoršujeme, přece jen nesmíme nikdy zapomínat, že odštěpení Jihu bylo vedeno takovými úmysly a že je předcházely takové kroky, které vyvolávají naše nejupřímnější a nejhlubší opovržení. Samozřejmě musíme odsuzovat ochranný celní sazebník Unie jako tyranskou a zpozdilou pošetilost. Samozřejmě opětujeme přání Jihu mít nízká cla a neomezovaný obchod. Samozřejmě nám záleží na tom, aby prosperita států, které produkují tolik surovin a potřebují tolik průmyslového zboží, nebyla přerušena nebo rozvrácena. Zároveň však nemůžeme pouštět ze zřetele nesporný fakt, že skutečným cílem a konečným motivem secese nebylo ubránit si právo držet otroky na vlastním území (na tento požadavek byli Seveřané ochotni přistoupit, stejně jako Jižané byli připraveni jej vytyčit), ale úmysl rozšířit otroctví na obrovskou, nevymezenou oblast, která dosud tuto kletbu nepoznala, kam však plantážníci doufali, že by se v budoucnu mohla rozšířit. Tento záměr jsme vždycky považovali za nemoudrý, nespravedlivý a odporný. Stav společnosti, který přivodila v jižních státech tamější instituce otroctví, se Angličanům jeví tím ohavnější a bídnější, čím víc o ní vědí. A Jižanům by se mělo dát na srozuměnou, že žádná peněžní nebo obchodní výhoda, kterou by Anglii snad mohlo přinést obdělání další panenské půdy v plantážnických státech a v nových teritoriích, na něž si tyto státy činí nárok, nikdy ani v nejmenším nezmění náš názor na tyto otázky, nezabrání nám, abychom tento názor řekli, neovlivni nás a nezastaví, bude-li právě nutné a vhodné, abychom zakročili. Podle různých domněnek stále ještě lpějí (secesionisté) na prapodivné představě, že vyhladověním Francie a Anglie, ztrátami a strádáním, které s sebou ponese úplné zastavení amerických dodávek, přimějí francouzskou a anglickou vládu, aby zasáhly v jejich prospěch a donutily Spojené státy vzdát se blokády... Naprosto se nedá čekat, že by se některá z těchto dvou mocností byť jen na okamžik cítila oprávněna pomýšlet na takový zjevný a neospravedlnitelný nepřátelský postoj vůči Spojeným státům… Jsme méně závislí na Jihu nežli Jih na nás, jak Jižané brzy uvidí. Proto je prosíme, aby uvěřili, že dokud bude existovat otroctví, bude nutně mezi námi vytvářet větší či menší morální přehradu, a že i jen mlčenlivý souhlas s ním je našim myslím stejně vzdálen jako nemístné otevřené vměšování; měli by pochopit, že Lancashire není Anglie - a budiž také řečeno ke cti našeho obyvatelstva pracujícího v průmyslu a na důkaz jeho pevného odhodlání - i kdyby tomu tak bylo, bavlna by nebyla králem."

Tentokrát jsem měl v úmyslu pouze ukázat, že Palmerston, a tedy také londýnský tisk, který si počíná podle jeho příkazů, upouští od svého nepřátelského postoje vůči Spojeným státům. Příčiny tohoto revirement[b], jak to nazývají Francouzi, se pokusím vyložit v některém příštím článku. Ještě než skončím, rád bych poznamenal, že minulé úterý měl pan Forster, poslanec za Bradford, v sále bradfordské večerní školy pro dělníky[c] přednášku "O občanské válce v Americe", v níž ukázal na pravou příčinu a charakter této války a se zdarem vyvrátil nepravdivá tvrzení palmerstonovského tisku.




Napsal K. Marx 5. října 1861
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6411 z 21. října 1861
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Robert Lowe. (Pozn. red.)

b — obratu. (Pozn. red.)

c — V originále "Mechanics' Institute". (Pozn. red.)


170 Emancipace katolíků — roku 1829 zrušil anglický parlament omezení politických práv katolíků. Katolíci, většinou Irové, směli být napříště voleni do parlamentu a zastávat některé vládní úřady; zároveň byl pětinásobně zvýšen majetkový volební census. Tímto manévrem si anglické vládnoucí třídy chtěly získat špičky irské buržoazie a katolických statkářů a tak rozštěpit irské národní hnutí.

171 Jde o reformu volebního práva, kterou Dolní sněmovna schválila v roce 1831 a Sněmovna lordů s konečnou platností potvrdila v červnu 1832. Tato reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.

172 Kolkovné — daň z novin, která byla zavedena roku 1712, aby se zvýšily státní příjmy a čelilo opozičnímu tisku. Kolkovné neobyčejně zdražovalo noviny, omezovalo jejich rozšiřování, takže potom byly pro široké masy nedostupné. Roku 1836 musel parlament kolkovné snížit a roku 1855 úplně zrušit.

Daň z papíru, zavedená v Anglii roku 1694, měla zabránit zlevnění a demokratizaci anglického tisku. Daň přinášela státu ročně 1,4 miliónu liber št. a spočívala zcela na bedrech pracujících. Po dlouholetém boji dosáhlo široké hnutí proti dani z papíru roku 1861 jejího zrušení.

173 "Slavnou revolucí" ("Glorious Revolution") nazývali angličtí buržoazní dějepisci státní převrat z roku 1688, po němž se v Anglii upevnila konstituční monarchie, založená na kompromisu mezi pozemkovou aristokracií a finanční buržoazií.

174 "Cobbett's Weekly Political Register" ["Cobbettův týdenní politický přehled"] — radikální týdeník, vycházel v Londýně od roku 1802 do roku 1835.

175 V roce 1839 vydal anglický parlament Modrou knihu "Correspondence relating to Persia and Afghanistan" ["Korespondence týkající se Persie a Afghánistánu"], která obsahovala diplomatické dokumenty vztahující se k těmto zemím. Do Modré knihy byla zařazena korespondence anglického představitele v Kábulu Alexandra Burnese o událostech spojených s anglo-afghánskou válkou (viz poznámku [15]); tuto korespondenci však ministerstvo zahraničních věcí vybralo tendenčně a zfalšovalo ji, aby zakrylo provokační úlohu Anglie v rozpoutání války. Krátce před svou smrtí (1841) zaslal Burnes kopii své korespondence do Londýna, a tu část, která nebyla pojata do Modré knihy, uveřejnila jeho rodina. Tak byla odhalena falzifikace, které se dopustila anglická vláda.

176 Jde o londýnský protokol z 8. května 1852 o celistvosti dánské monarchie, který podepsali zástupce Ruska, Rakouska, Anglie, Francie, Pruska a Švédska společně se zástupcem Dánska. Za základ smlouvy byl vzat protokol podepsaný uvedenými účastníky londýnské konference (kromě Pruska) 2. srpna 1850; tento protokol stanovil zásadu, že državy dánské koruny, včetně vévodství Šlesviku a Holštýna, která patřila k Německému spolku, jsou nedělitelné. Ruský car byl v londýnském protokolu uveden jako jeden ze zákonných uchazečů o dánský trůn (jako potomek holštýnsko-gottorpského vévody Karla Petra Ulricha, který vládl v Rusku jako Petr III.); ten se však vzdal svých práv ve prospěch vévody Kristiána Glücksburského, který byl prohlášen za následníka krále Bedřicha VII. Tím se vytvářel precedens pro nároky ruského cara na dánský trůn v budoucnu, kdyby glücksburská dynastie vymřela. Po podepsání londýnského protokolu se Rusko snažilo zabránit tomu, aby Prusko odtrhlo od Dánska Šlesvik a Holštýn a zmocnilo se Kielské zátoky. Za bojem o zachování celistvosti dánské monarchie se skrýval boj evropských mocností o nadvládu nad Baltským mořem.

177 "In usum Delphini" doslova: "pro potřebu dauphina"; přeneseně: s vynechávkami, zkráceně, překrouceně. Toto rčení se velmi rozšířilo, když byla roku 1688 pro vyučování následníka francouzského trůnu, dauphina (titul dauphin převzali následníci trůnu od vládců kraje Dauphiné, kteří mívali ve znaku delfína), vydána díla starověkých klasiků, v nichž byla vynechána všechna "neslušná" místa.