Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Mínění novin a mínění lidu


Londýn 25. prosince 1861

Kontinentální politikové, kteří si myslí, že londýnský tisk je barometrem nálady anglického lidu, vyvozují dnes nutně klamné závěry. Při první zprávě o incidentu s "Trentem" vzkypěla anglická národní hrdost a volání po válce se Spojenými státy zaznělo skoro ze všech vrstev společnosti. Londýnský tisk naopak předstíral umírněnost, a dokonce i "Times" pochybovaly, zda vůbec existuje nějaký casus belli[a]. Kde se vzal tento fenomén? Palmerston si nebyl jist, zda jsou právní poradci koruny s to vyšťourat vůbec nějakou legální záminku k válce. Půldruhého týdne před tím, než "La Plata" dorazila do Southamptonu, se totiž zmocněnci jižní Konfederace z Liverpoolu obrátili na anglický kabinet s udáním, že americké křižníky mají v úmyslu vyplout z anglických přístavů a zajmout pány Masona, Slidella atd. na otevřeném moři, a žádali anglickou vládu o intervenci. Na základě dobrozdání právních poradců koruny anglická vláda tuto žádost odmítla. Odtud zprvu ten mírumilovný a umírněný tón londýnského tisku na rozdíl od bojechtivé netrpělivosti lidu. Jakmile si však právní poradci koruny — vrchní státní návladní a generální prokurátor, oba členové kabinetu, vymysleli formální záminku pro rozmíšku se Spojenými státy, postoj lidu a tisku se změnil v pravý opak. Válečná horečka v tisku stoupala právě tak, jako klesala válečná horečka v lidu. Nyní je válka s Amerikou ve všech vrstvách anglického lidu, s výjimkou těch, kteří mají něco společného s bavlnou a kobylkářů, natolik nepopulární, nakolik v tisku válečný pokřik převládá.

Ale teď se podívejme na londýnský tisk! V čele stojí "Times", jejichž vedoucí redaktor, Bob Lowe, svého času demagogicky vystupoval v Austrálii, kde podněcoval k odtržení od Anglie. Je druhořadým členem vlády, něco jako ministr vyučování, pouhá kreatura Palmerstonova. "Punch"[262] je dvorním šaškem "Timesů", který jejich sesquipedalia verba[b] mění v otřepané vtipy a duchaprázdné karikatury. Jeden z vedoucích redaktorů "Punche" se Palmerstonovým prostřednictvím dostal do Board of Health (komise pro zdravotnictví) s ročním platem 1000 liber št.

"Morning Post" je zčásti Palmerstonův soukromý majetek. Další část této zvláštní instituce je zaprodána francouzskému velvyslanectví. Zbytek patří "haute volée"[c] a přináší naprosto přesné zprávy pro dvorní patolízaly a dámské krejčí. "Morning Post" se proto proslavila mezi anglickým lidem jako Jenkins (typ lokaje) tisku.

"Morning Advertiser" je společným vlastnictvím "licensed victuallers", tj. hostinských, kteří smějí kromě piva prodávat i kořalku. Je to dále orgán anglických pietistů a rovněž sporting characters, tj. lidí, kteří dělají obchod z dostihů, závodů, boxu apod. Redaktor tohoto listu, pan Grant, který dříve pracoval u novin jako stenograf, je literárně úplně nevzdělaný člověk; byla mu prokázána ta čest, že byl zván na Palmerstonova soukromá soaré. Od té doby horuje pro tohoto "truly English minister" (ryze britského ministra)[263], jehož při vypuknutí ruské války[d] denuncoval jako "ruského agenta". K tomu ještě velí zbožným patronům tohoto hospodského plátku hrabě Shaftesbury a to je Palmerstonův zeť. Shaftesbury je papežem low church men[264], kteří na světského ducha čackého "Advertiseru" roubují ducha svatého.

"Morning Chronicle"! Quantum mutatus ab illo![e] Ačkoli byl téměř půl století velkým orgánem strany whigů a ne nešťastným rivalem "Timesů", po whigovské válce[265] jeho hvězda vybledla. Prodělal všelijaké metamorfózy, změnil se v penny paper[266], pokouše! se žít ze "senzací", např. hájil traviče Palmera. Později se zaprodal francouzskému velvyslanectví, to ale brzy litovalo vyhazovat peníze. Později se dal na antibonapartismus, ale ani tentokrát v tom neměl větší úspěch. Konečně našel dlouho postrádané zákazníky v pánech Yanceovi a Mannovi — zástupcích jižní Konfederace v Londýně.

"Daily Telegraph" je soukromým vlastnictvím jistého Levyho. Sám londýnský tisk označuje jeho list za Palmerstonův mob paper (Palmentonův bulvární plátek). Kromě této úlohy se zabývá ještě chronique scandaleuse[f]. Pro "Telegraph" je charakteristické, že když došla zpráva o "Trentu", prohlásil na příkaz shora válku za nemožnou. Důstojnost a umírněnost, které mu byly vnuceny, mu připadaly tak podivné, že od té doby uveřejnil půl tuctu článků o umírněnosti a důstojnosti, kterou při této příležitosti projevil. Jakmile přišel rozkaz ke změně kursu, snažil se však "Telegraph" odškodnit za utrpěné násilí a přeřvat všechny své druhy hlasitým válečným pokřikem.

"Globe"[267] je vládní večerník, který dostává oficiální podpory od všech whigovských vlád.

Toryovské listy "Morning Herald" a "Evening Standard" jsou oba ze stejného těsta a jejich postoj určují dva motivy, na jedné straně zakořeněná nenávist k "revoltujícím anglickým koloniím", na druhé straně jejich chronicky prázdná peněženka. Vědí, že válka s Amerikou by vyhodila ze sedla nynější koaliční vládu a uvolnila cestu pro vládu toryovskou. A s toryovskou vládou by se vrátily oficiální podpory pro "Herald" a "Standard". Ani hladoví vlci nemohou proto hlasitěji výt po kořisti než tyto toryovské listy po americké válce a po zlatém dešti, který by po ní následoval!

Z londýnského denního tisku stojí za zmínku ještě "Daily News" a "Morning Star", které oba vystupují proti válečným štváčům. Listu "Daily News" brání v rozběhu jeho vztah k lordu Johnu Russellovi, vliv "Morning Star" (orgánu Brightova a Cobdenova) je oslaben tím, že chce být "mírovým listem za každou cenu".

Většina londýnských týdeníků je jen pouhou ozvěnou denního tisku, jsou tedy převážně pro válku. "Observer"[268] je ve vládním žoldu. "Saturday Review" se honí za espritem[g] a myslí si, že je duchaplný, když předstírá cynickou povznešenost nad "humánními" předsudky. Aby dokázali, že mají "esprit", zkrachovaní advokáti, páteři a kantoři, kteří píší do tohoto listu, se od začátku americké občanské války pochvalně šklebí na otrokáře. Později zatroubili ovšem s "Times" na válečnou polnici. Již navrhují plány na vojenské tažení proti Spojeným státům, tak ignorantské, že to přímo děsí.

Více nebo méně důstojné výjimky tvoří "Spectator", "Examiner" a zejména "Macmillan's Magazine"[269].

Tedy: vcelku reprezentuje londýnský tisk — provinční listy s výjimkou orgánů bavlnářů tvoří chvályhodný kontrast — jen Palmerstona a nic jiného než Palmerstona. Palmerston chce válku, anglický lid ji nechce. Nejbližší události ukážou, kdo v tomto souboji zvítězí, zda Palmerston, nebo lid. V každém případě hraje však Palmerston ještě nebezpečnější hru než Ludvík Bonaparte na začátku roku 1859[270].




Napsal K. Marx 25. prosince 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 359 z 31. prosince 1861
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — důvod k válce. (Pozn. red.)

b — patetická, nabubřelá slova. (Pozn. red.)

c — vznešenému světu, smetánce. (Pozn. red.)

d — tj. krymské války. (Pozn. red.)

e Jak se změnil od těch dob (Vergilius, Aeneis.) (Pozn. red.)

f — skandální kronikou. (Pozn. red.)

g — vtipností. (Pozn. red.)


262 "Punch" — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření "Punch, Or the London Charivari" ["Kašpárek, aneb Londýnská kočičina"]; vychází v Londýně od roku 1841.

263 Ryze britský ministr — tak nazval lord Russell na zasedání Dolní sněmovny 25. června 1850 ministra zahraničních věcí lorda Palmerstona za jeho postoj v anglo-řeckém konfliktu, který vznikl kolem záležitosti portugalského obchodníka Pacifica, anglického státního příslušníka. Pacificův dům v Aténách byl v roce 1847 vypálen a anglická vláda toho později využila jako záminky, vyslala do Řecka v roce 1850 loďstvo a řecké vládě předložila ostré ultimátum. 25. června 1850 pronesl Palmerston v parlamentě útočný projev, v němž ospravedlňoval akce anglické vlády nutnosti chránit prestiž anglických státních příslušníků, které srovnával s občany starověkého Říma. Přitom užil staré římské formule "civis romanus sum" ("jsem římský občan"), která byla ve starém Římě výrazem privilegií a vysokého postavení, jež římské právo občanům Říma propůjčovalo. Palmerston aplikoval tuto formuli na anglického obchodníka Pacifica v tom smyslu, že i anglickým poddaným, ať jsou kdekoli, musí být zajištěna osobní bezpečnost a ochrana jejich majetku.

264 Low church men — přívrženci nízké církve, tj. směru v anglikánské církvi rozšířeného hlavně mezi buržoazií a nižším duchovenstvem. Na rozdíl od vysoké církve kladli přívrženci nízké církve v bohoslužbách důraz na hlásání buržoazně křesťanské morálky.

265 Whigovskou válkou — nazývá Marx krymskou válku (1853—1856), kterou zahájila Aberdeenova koaliční vláda. Nejdůležitější funkce v této vládě zastávali vůdcové whigů.

266 Penny paper (pennyové noviny) — nový typ deníků, které se v Anglii rozšířily po zrušení kolkovného z novin roku 1855 ([172]). Od starého drahého tisku se tyto noviny odlišovaly levnou cenou a velkým nákladem. Hlavním obsahem "pennyových novin", které si osvojily způsoby americké žurnalistiky, byly senzační zprávy a skandální historky.

267 "The Globe" — zkrácený název anglického deníku "The Globe and Traveller" ("Svět a cestovatel"], který vycházel v Londýně od roku 1803; orgán whigů; v době, kdy byli u moci, vládní orgán; od roku 1866 orgán konzervativců.

268 "The Observer" ("Pozorovatel"] — anglický deník konzervativního směru, který vychází v Londýně od roku 1791.

269 "Macmillan's Magazine" ["Macmillanův magazín"] — anglický buržoazně liberální časopis; vycházel v Londýně v letech 1859-1907.

270 Narážka na válečný pokřik, který spustil Napoleon III. v lednu 1859 v souvislosti s přípravami francouzsko-italské války proti Rakousku ([23]). Podrobný popis těchto události najdeme v Marxových a Engelsových článcích "Perspektivy války v Evropě", "Finanční panika v Evropě" a "Pozice Ludvíka Napoleona". (Viz Marx - Engels, Spisy 13.)