Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III
Ramsay[1. Pokus rozlišovat mezi konstantním a variabilním kapitálem.
Názor na kapitál jako nepodstatnou sociální formu]ǁXVIII-1086ǀ Ramsay, George (of Trinity College), „An Essay on the Distribution of Wealth“, Edinburgh 1836.
S Ramsayem se opět vracíme k politickým ekonomům.
˂Aby umístil obchodní kapitál, nazývá ho „dopravou zboží z jednoho místa na druhé“. (Cit. dílo, str. 19.) Směšuje tedy obchod s dopravou.˃
Hlavní Ramsayova zásluha:
Předně: V tom, že rozlišuje mezi konstantním a variabilním kapitálem. Ovšem to v té formě, že odlišnosti fixního a oběžného kapitálu vzaté z procesu oběhu zachovává podle jména jako jediné, avšak fixní kapitál vysvětluje tak, že obsahuje všechny prvky konstantního kapitálu. Fixním kapitálem rozumí proto nejen stroje a nástroje, budovy, v nichž se pracuje, nebo v nichž se skladuje výsledek práce, tažný a chovný dobytek, nýbrž stejně tak i všechny suroviny (polotovary atd.), „osivo zemědělce a surovinu řemeslníka“. (Cit. dílo, str. 22-23.) Kromě toho [počítá k] fixnímu kapitálu „hnojiva všeho druhu, ohrady nutné pro zemědělství a topivo spotřebovávané v továrnách“. (Cit. dílo, str. 23.)
„Oběžný kapitál se skládá výhradně z prostředků obživy a jiných životních prostředků zálohovaných dělníkům před dohotovením produktu jejich práce." (Cit. dílo.)
Vidíme tedy, že „oběžným kapitálem“ nerozumí nic jiného než ǁ1087ǀ tu část kapitálu, která se přeměňuje ve mzdu, a fixním kapitálem tu část, která se přeměňuje v objektivní podmínky [práce] — pracovní prostředky a pracovní materiál.
Chyba je ovšem v tom, že toto rozštěpení kapitálu vzaté z bezprostředního výrobního procesu je ztotožňováno s rozdílem plynoucím z procesu oběhu. To je důsledek lpění na ekonomické tradici.
Na druhé straně Ramsay opět směšuje čistě látkovou součást takto definovaného fixního kapitálu s jeho jsoucnem jakožto „kapitálu“. Do skutečného pracovního procesu nevchází oběžný kapitál (tj. variabilní kapitál), nýbrž do něho vchází to, co se za oběžný kapitál kupuje — čím se nahrazuje —, živá práce. Kromě toho do něho ještě vchází konstantní kapitál, tj. práce zpředmětněná v objektivních pracovních podmínkách, v pracovním materiálu a pracovních prostředcích. Ramsay proto říká:
„Jen fixní kapitál, a ne oběžný, je ve vlastním smyslu zdrojem národního bohatství.“ (Cit. dílo, str. 23.) „Práce a fixní kapitál jsou jedinými prvky výrobních nákladů.“ (Cit. dílo, str. 28.)
Co se skutečně při výrobě zboží vynakládá, jsou suroviny, stroje atd. a živá práce, která je uvádí do pohybu.
„Oběžný“ kapitál je zbytečný, je mimo výrobní proces.
„Kdybychom předpokládali, že dělníci nejsou placeni před dohotovením produktu [své práce], pak by se oběžný kapitál nemohl uplatnit. Výroba by probíhala ve stejném měřítku. To dokazuje, že oběžný kapitál není bezprostředním činitelem výroby a vůbec pro ni nemá podstatný význam, je to jen opatření, která se stalo nutným v důsledku žalostné chudoby masy národa.“ (Cit. dílo, str. 24.)
„Z národního hlediska tvoří fixní kapitál jen prvek výrobních nákladů.“ (Cit. dílo, str. 26.)
Jinými slovy: práce zpředmětněná v pracovních podmínkách — materiálu a pracovních prostředcích — kterou nazýváme „fixní kapitál“, a živá práce, ještě stručněji, realizovaná, zpředmětněná práce a živá práce, jsou nutné podmínky výroby, prvky národního bohatství. Naproti tomu je [podle Ramsaye] pouhým „opatřením“, způsobeným „žalostnou chudobou masy národa“ [to], že životní prostředky dělníka vůbec nabývají formy „oběžného kapitálu“. Podmínkou výroby je práce, ale ne námezdní práce; tedy ani to, že existenční prostředky dělníka proti němu vystupují jako „kapitál“, jako „záloha kapitalisty“. Ramsay přehlíží okolnost, že, nevystu********puji-li životní prostředky proti dělníkovi jako "kapitál" (jako "oběžný kapitál", jak on ho nazývá), nevystupují proti němu jako "kapitál", jako "fixní kapitál", jak on ho nazývá, ani objektivní pracovní podmínky. Ramsay zamýšlí zcela vážně, ne jen slovy, jak to činí ostatní ekonomové, redukovat kapitál "na část národního bohatství, která se vynakládá, nebo je určena k vynaložení na podporu reprodukce"; proto považuje námezdní práci a tedy i kapitál - tu sociální formu, kterou dostávají prostředky reprodukce na základě námezdní práce - za nepodstatné a vyvolané jedině chudobou masy národa. Zde jsme se tedy dostali k bodu, kde politická ekonomie sama, na základě své analýzy, nepovažuje kapitalistickou formu výroby, a proto i kapitál za absolutní, nýbrž pouze "náhodnou" historickou podmínku výroby. Ramsay však nešel v analýze dost daleko, aby vyvodil správné závěry ze svých předpokladů, z toho nového určení, které dal kapitálu v bezprostředním výrobním procesu.
[2. Ramsayovy názory na nadhodnotu a hodnotu. Zredukování nadhodnoty na zisk.
Neuspokojivé vysvětlení vlivu změny v hodnotě konstantního a variabilního kapitálu na míru a na masu zisku][Ramsay] se přibližuje ke správnému chápání nadhodnoty.
„Oběžný kapitál bude vždy používat víc práce, než bylo dříve vynaloženo na něj samotný. Jaký prospěch by totiž mohl mít vlastník z jejího použití jako takového, kdyby nemohl používat víc práce, než bylo vynaloženo na něj samotný?“ (Cit. dílo, str. 49.) „Nebo se tvrdí, že množství práce, které může používat nějaký oběžný kapitál, se rovná pouze práci, která byla vynaložena na jeho výrobu? To by znamenalo, že se hodnota vynaloženého kapitálu rovná hodnotě výrobku." (Cit. dílo, str. 52.)
To tedy znamená, že kapitalista směňuje méně zpředmětněné práce za více živé práce, a [že] tento přebytek nezaplacené živé práce tvoří přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou kapitálu spotřebovaného při jeho výrobě, jinými slovy nadhodnotu (zisk, atd.). Kdyby se množství práce, které kapitalista platí ve mzdě, rovnalo tomu, které dostává zpět ve výrobku od dělníka, nebyla by hodnota výrobku větší než hodnota kapitálu a neexistoval by žádný zisk. Jakkoli se tu Ramsay přibližuje skutečnému původu nadhodnoty, je přece jen příliš ovládán ekonomickou tradicí, než aby se opět nedostal na scestí. Především způsob, kterým objasňuje tuto směnu mezi variabilním kapitálem ǁ1088ǀ a prací, je dvojznačný. Kdyby mu byla naprosto jasná, nemohlo by dojít k žádnému dalšímu nedorozumění. Říká:
„Oběžný kapitál,“ například, „vytvořený prací 100 lidí je uveden do pohybu 150 lidmi. Produkt na konci roku bude proto v tomto případě výsledkem práce 150 [lidí].“ (Cit. dílo, str. 50.)
Za jakých okolností může výrobek 100 lidí koupit výrobek 150 lidí?
Kdyby se mzda, kterou dělník obdrží za 12 pracovních hodin, rovnala hodnotě [vytvořené] v 12 pracovních hodinách, mohl by se za produkt jeho práce opět koupit jenom jeden pracovní den a za produkt 100 pracovních dnů jen 100. Jestliže se však hodnota denního produktu, kterou dělník dává, rovná 12 pracovním hodinám a hodnota denní mzdy, kterou dostává, se rovná 8 pracovním hodinám, může se za hodnotu jeho denního produktu zaplatit, opět koupit, 11/2 pracovního dne čili 11/2 dělníka. A za produkt 100 pracovních dnů se může koupit 100 (1 +1/2 dělníka čili pracovního dne) = 100+50 = 150 dělníků. Podmínkou toho, aby výrobek 100 dělníků mohl uvést do pohybu 150 [dělníků] tedy je, aby každý ze 100 dělníků a vůbec každý dělník zadarmo pracoval pro kapitalistu polovinu toho času, který pracuje pro sebe, čili aby pracoval zadarmo třetinu pracovního dne. To není u Ramsaye jasně zdůrazněno. Dvojznačnost vystupuje v závěru: „Produkt na konci roku bude proto v tomto případě výsledkem práce 150 dělníků.“ Samozřejmě, že to bude výsledek práce 150 dělníků, zcela tak jako výrobek 100 dělníků byl výrobkem 100 dělníků. Dvojznačnost (a jistě nejasnost, více či méně se opírající o Malthuse) je v tomto: Zdá se, jako by zisk pocházel pouze z toho, že místo 100 dělníků se nyní používá 150. Úplně tak jako kdyby zisk 150 pocházel z toho, že nyní se výrobkem 150 [dělníků] uvádí do pohybu 225 dělníků ([podle poměru] 100:150 = 150:225 [čili] 20:30 = 30:45 [čili] 4:6 = 6:9). O to však nejde.
Práce, kterou vykonalo těchto 100 dělníků, se rovná x, rovná-li se jejich celkový pracovní den x. A mzda, kterou dostávají, se rovná 2/3x. Takže hodnota jejich produktu se rovná x, hodnota jejich mzdy se rovná x - 1/3x a jimi vytvořená nadhodnota 1/3x.
Jestliže se celý produkt práce 100 dělníků vynaloží opět na mzdu, může se za ni koupit 150 dělníků, jejichž produkt se rovná mzdě 225 dělníků. Pracovní doba 100 dělníků je pracovní dobou 100 dělníků. Avšak jejich zaplacená práce je produktem práce 662/3 dělníků čili [je] jen dvěma třetinami hodnoty obsažené v jejich produktu. Dvojznačnost [pramení] z toho, že se zdá, jako by 100 dělníků čili 100 pracovních dnů (na věci nic nemění, počítají-li se dny v jednom roce nebo jednotlivé dny) dodalo 150 pracovních dnů ‒ produkt, v kterém je obsažena hodnota 150 pracovních dnů; zatímco naopak hodnota 100 pracovních dnů stačí, aby zaplatila 150 pracovních dnů. Kdyby kapitalista nadále používal 100 dělníků, zůstal by jeho zisk tentýž. Platil by stále 100 dělníkům produkt rovnající se pracovní době 662/3 dělníka, a zbytek by strkal do kapsy. Vynaloží-li naproti tomu celý výrobek 100 dělníků opět na mzdu, pak akumuluje a přivlastňuje si novou nadpráci 50 pracovních dnů místo pouhých dřívějších 331/3.
Že Ramsay neměl jasno, ukáže se ihned, jakmile proti určení hodnoty pracovní dobou uvádí opět jinak „nevysvětlitelný“ jev, že míra zisku je stejná pro kapitály, které vykořisťují různou masu práce.
„Použití fixního kapitálu modifikuje do značné míry princip, že hodnota závisí na množství práce. Neboť některá zboží, na něž bylo vynaloženo stejné množství práce, vyžadují velmi různá časová období, než jsou dohotovena pro spotřebu. Jelikož však během této doby kapitál nic nevynáší, je nutné, aby zboží, když konečně přichází na trh, stouplo v hodnotě o celou sumu zadrženého zisku, aby dané použití [kapitálu] nebylo méně výnosné než druhé, při kterém je výrobek schopen spotřeby dříve. To ukazuje, jak kapitál může určovat hodnotu nezávisle na práci.“ (Cit. dílo, str. 43.)
To naopak ukazuje, jak kapitál určuje průměrné ceny[108] nezávisle na hodnotě jednotlivého výrobku; jak kapitál nesměňuje zboží podle jejich hodnoty, nýbrž tak, aby jedno „použití kapitálu nebylo méně ǁ1089ǀ výnosné než druhé“. Ramsay neopomíjí také, protože v politické ekonomii je bezmyšlenkovitá tradice silnější než v každé jiné vědě, zopakovat „víno ve sklepě“[a], pověstné už od dob [Jamese] Milla. A tak uzavírá: „Kapitál je zdrojem hodnoty nezávislým na práci“ (cit. dílo, str. 55), zatímco by měl nejspíš uzavřít [takto]: nadhodnota, kterou kapitál realizuje v určitém výrobním odvětví, nezávisí na množství práce, které tento určitý kapitál používá. ǀ1089ǁ
ǁ1090ǀ Nesprávný Ramsayův názor je zde tím podivnější, že na jedné straně chápe, tak říkajíc, přírodní základ nadhodnoty, na druhé straně konstatuje na jednom případě, že rozdělování nadhodnoty - její vyrovnávání na všeobecnou míru zisku - nezvětšuje nadhodnotu samu.
[Za prvé Ramsay říká:]
„Zdrojem zisku je ten zákon materiálního světa, podle něhož laskavost přírody, podporována a řízena prací a zručností lidí, odměňuje práci národa tak bohatě, že poskytuje přebytek produktů nad tím, co je absolutně nutné, aby se in natura nahradil fixní kapitál a rozmnožil rod použitých dělníků.“ (Cit. dílo, str. 205.)
˂To je také ǁ1091ǀ pěkný výsledek kapitalistické výroby, „rozmnožovat rod dělníků“. Samozřejmě, kdyby práce stačila jen na to, aby reprodukovala pracovní podmínky a udržovala dělníka při životě, nebyl by možný žádný přebytek; a tedy žádný zisk a žádný kapitál. Že však příroda nemá nic společného s tím, že se přes tento přebytek rod dělníků rozmnožuje a že tento přebytek přijímá podobu zisku, na základě čehož se „rozmnožuje“ rod kapitalistů, to přiznal sám Ramsay, když objasňuje, že „oběžný kapitál“, u něho je to mzda, námezdní práce, není podstatnou podmínkou výroby, nýbrž je zaviněn jen „žalostnou chudobou masy národa“. Neudělal závěr, že kapitalistická výroba tuto „žalostnou chudobu“ „rozmnožuje“, ačkoli to opět připouští, když říká, že tato výroba „rozmnožuje rod dělníků“ a nechává jim jen tolik, kolik je nutné pro toto rozmnožování. Ve shora uvedeném smyslu lze říci, že nadhodnota atd. je založena na nějakém přírodním zákonu, na produktivitě lidské práce v její výměně s přírodou. Avšak sám Ramsay ukazuje na absolutní prodlužování pracovní doby jako na zdroj nadhodnoty (str. 102), ale i [na] produktivitu práce zvýšenou [rozvojem] průmyslu.˃
„Ať hrubý produkt převyšuje sebeméně to, co je bezpodmínečně nutné pro uvedené cíle, bude přesto možné oddělit z celkové masy zvláštní důchod pod jménem zisk, [důchod] který patří jiné třídě lidí. (Cit. dílo, str. 205.) „Holá existence kapitalistických podnikatelů jako zvláštní třídy závisí na produktivitě průmyslu.“ (Cit. dílo, str. 206.)
Za druhé k vyrovnávání míry zisku růstem cen v některých výrobních odvětvích, který je způsoben růstem mezd, Ramsay poznamenává:
Růst cen v některých výrobních odvětvích při růstu mezd „nijak neochránil kapitalistické podnikatele před snížením jejich zisku, ba ani nezmenšil jejich celkovou ztrátu, nýbrž sloužil jen k tomu, že se rovnoměrněji rozdělila mezi různé vrstvy, které tuto třídu tvoří“. (Cit. dílo, str. 163.)
A když kapitalista, jehož víno je výrobkem 100 dělníků (Ramsayův příklad), prodává toto víno stejně draho jako druhý, jehož zboží je výrobkem 150 dělníků, aby "dané použití" [kapitálu] "nebylo méně výnosné než druhé", je jasné, že tím se nadhodnota obsažená ve víně a v jiném zboží nezvětšuje, nýbrž jen rovnoměrně rozděluje mezi různé vrstvy kapitalistů. ǀ1091ǁ
ǁ1089ǀ Přichází také znovu s Ricardovými výjimkami (při určování hodnoty pracovní dobou]. Těmito výjimkami se musíme zabývat v našem textu tam, kde mluvíme o přeměně hodnoty ve výrobní cenu[109]. A to zcela krátce takto. Předpokládáme-li, že délka pracovního dne v různých odvětvích (pokud se to nekompenzuje intenzitou práce, nepříjemností práce atd.) je stejná, nebo spíš je stejná nadhodnota, [jakož i] míra vykořisťování —‚ může se míra nadhodnoty změnit jen tehdy, když stoupá nebo klesá mzda. Taková změna v míře nadhodnoty, rovnající se růstu nebo poklesu mzdy, by působila na výrobní ceny zboží různě, podle organického složení kapitálu. Kapitál, jehož variabilní část je v poměru ke konstantní velká, by získal následkem poklesu mzdy víc nadpráce, následkem vzrůstu mzdy by si přivlastnil menší nadpráci než kapitály, jejichž konstantní část je v poměru k variabilní větší. Růst nebo pokles mzdy by tedy působil v obou odvětvích na míru zisku opačně, tj. narušoval by všeobecnou míru zisku. Aby se proto všeobecná míra zisku udržela, bude cena prvého druhu zboží, poroste-li mzda, vzrůstat, druhého klesat. (Každý druh kapitálu je samozřejmě přímo zasažen kolísáním mzdy jen úměrně tomu, jak mnoho nebo málo živé práce vzhledem k celkově vynaloženému kapitálu používá.) Naopak, klesá-li mzda, bude [cena] prvého [druhu zboží] klesat a druhého stoupat.
Do zkoumání původní přeměny hodnot ve výrobní ceny a původní tvorby všeobecné míry zisku to vlastně sotva patří, protože jde spíš o otázku, jak by všeobecný růst nebo pokles mzdy působil na výrobní ceny regulované všeobecnou mírou zisku.
Ještě méně společného má tento případ s rozdílem mezi fixním a oběžným kapitálem. Bankéř, obchodník používají téměř jen oběžný kapitál, avšak velmi málo variabilní, to znamená, že na živou práci vynakládají poměrně málo kapitálu. Naopak. Vlastník dolu používá mnohem více fixního kapitálu než kapitalista-krejčí. Je však velkou otázkou, používá-li právě tolik živé práce. Jen proto, že Ricardo vyložil tento speciální, relativně bezvýznamný případ jako jediný rozdíl mezi výrobní cenou a hodnotou (nebo jak chybně říká: [jako] výjimku z určování hodnoty pracovní dobou) a vyložil ho jako rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem [došlo k tomu], že tento omyl přešel jako důležité dogma — a přitom v nesprávné formě — do celé pozdější politické ekonomie. (Vlastník dolů musí být postaven nikoli proti krejčímu, nýbrž proti bankéři a obchodníkovi.)
[Ramsay říká:]
„Růst mezd je omezen produktivitou práce. Jinými slovy… dělník nikdy nemůže dostat za práci jednoho dne nebo roku více, než může s pomocí všech dalších zdrojů bohatství za stejnou dobu vyrobit... Jeho plat musí být nižší, neboť část hrubého produktu připadá vždy na úhradu fixního kapitálu“ (tj. podle Ramsaye konstantního kapitálu, surovin a strojů) a „zisku“. (Cit. dílo, str. 119.)
Zde jsou směšovány dvě věci. Množství „fixního kapitálu“ obsažené v denním produktu není produktem denní práce dělníka, neboli tato část hodnoty produktu, reprezentovaná částí produktu in natura, není produktem denní práce. Naproti tomu zisk je opravdu srážkou z tohoto denního produktu dělníka čili hodnoty tohoto denního produktu.
Není-li Ramsayovi jasná povaha nadhodnoty, zvláště uvázl-li úplně ve staré představě o poměru hodnoty a výrobní ceny a [o] přeměně nadhodnoty v průměrný zisk, vyvodil naproti tomu ze svého pojetí fixního a oběžného kapitálu jiný, správný ǁ1090ǀ závěr.
Nejdřív [ještě jedna věta o „hodnotě“]:
„Hodnota musí být úměrná nejen skutečně spotřebovanému kapitálu, nýbrž i tomu, který se nemění, krátce, celému použitému kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 74.)
To má znamenat, že zisk musí odpovídat [celému použitému kapitálu] a tedy i výrobní ceně, zatímco hodnota se nemůže zřejmě měnit s tou částí kapitálu, která nevchází do hodnoty produktu.
[Ze svého chápání fixního a oběžného kapitálu vyvodil Ramsay následující závěr:]
S vývojem společnosti (tj. kapitalistické výroby) se zvětšuje fixní část kapitálu na úkor oběžné, tj. vynaložené na práci. Poptávka po práci proto s růstem bohatství čili akumulace kapitálu úměrně klesá. V továrně jsou „útrapy“, které vyvolává pro dělníka rozvoj produktivní síly, dočasné, avšak stále se obnovují. V zemědělství, zvláště při přeměně orné půdy v pastviny, jsou trvalé. Všeobecný výsledek: S pokrokem společnosti, tj. s rozvojem kapitálu, zde národního bohatství, má tento rozvoj neustále menší vliv na postavení dělníka, jinak řečeno, [toto postavení] se relativně zhoršuje úměrně tomu, jak roste všeobecné bohatství, tj. jak se akumuluje kapitál, nebo, což je totéž, jak se zvětšuje měřítko reprodukce. Je vidět, že tyto výsledky mají daleko k naivnímu chápání A[dama] Smitha nebo apologetické vulgární ekonomie. U A[dama] Smitha [je] akumulace kapitálu totožná s rostoucí poptávkou po práci, neustálým růstem mezd, a tedy poklesem zisků. V jeho době vzrůstala ve skutečnosti poptávka po práci přinejmenším v témž poměru, ve kterém se akumuloval kapitál, protože tehdy ještě vládla manufaktura a velký průmysl byl ještě v plenkách.
[Ramsay říká:]
„Poptávka po práci závisí“ (přímo, bezprostředně) „pouze na množství oběžného kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 87.) (U Ramsaye je to tautologie, protože oběžný kapitál ztotožňuje s kapitálem vynaloženým na mzdu.) „S pokrokem civilizace vzrůstá fixní kapitál země na úkor oběžného." (Cit. dílo, str. 89.) „Poptávka po práci nevzrůstá proto všeobecně, jak roste kapitál, alespoň ne v témž poměru.“ (Cit. dílo, str. 88.) „Teprve tehdy, když v důsledku nových objevů oběžný kapitál vzrostl nad svoji dřívější velikost“
˂sem se opět vloudila chybná představa, jako by růst životních prostředků vůbec a růst části životních prostředků určené pro dělníky [byly] totožné˃,
„vzniká větší poptávka po práci. Poptávka pak poroste, ovšem nikoli v poměru k akumulaci celkového kapitálu. V zemích, jejichž průmysl je velmi pokročilý, roste fixní kapitál v poměru k oběžnému stále rychleji. Každé zvětšení národního kapitálu určeného k reprodukci bude mít proto v průběhu společenského pokroku stále menši vliv na postavení dělníka.“ (Cit. dílo, str. 90-91). „Každé zvětšení fixního kapitálu se děje na úkor oběžného“, to znamená na úkor poptávky po práci. (Cit. dílo, str. 91.)
„Ty útrapy, které pro dělnické obyvatelstvo pracující v průmyslu pramení z vynalezení strojů, budou pravděpodobně jen dočasné, avšak hrozí, že se budou stále obnovovat, protože nová zlepšení vedou neustále k tomu, že se šetří práce.“ (Cit. dílo, str. 91.)
A to z následujících důvodů. [Za prvé:] Kapitalisté, kteří používají nově zavedené stroje, dosahují mimořádného zisku; vzrůstá tedy jejich schopnost spořit a zvětšovat svůj kapitál. Části z toho se používá také jako oběžný kapitál. Za druhé: Cena vyrobeného zboží klesá úměrně ke zmenšeným výrobním nákladům; tak šetří spotřebitelé, čímž vzrůstá snadnost akumulovat kapitál, z něhož část může najít svou cestu do příslušného průmyslového odvětví. Za třetí: Pokles ceny těchto výrobků zvětšuje poptávku po nich.
„A tak, ačkoli stroj může značnou masu lidí zbavit práce, následuje pravděpodobně po delší nebo kratší době přece jejich opětné zařazení nebo dokonce [zařazení] ještě většího počtu dělníků.“ (Cit. dílo, str. 92-93.)
„V zemědělství je tomu zcela jinak. Poptávka po surovině nevzrůstá tak rychle jako poptávka po průmyslových statcích… Nejosudnější pro zemědělce je přeměna orné půdy v pastvinu… Téměř všechny ty fondy, které dříve udržovaly lidi [při životě], se nyní vynakládají na skot, ovce a jiné prvky fixního kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 93.) ǀ1090ǁ
ǁ1091ǀ Ramsay správně poznamenává:
„Mzdy, stejně jako i zisky, nutno chápat jako část hotového produktu, z národního hlediska úplně odlišnou od jeho výrobních nákladů.“ (Cit. dílo, str. 142.)
Fixní kapitál… nezávisle na jeho výsledcích… je čistá ztráta… Jen práce, nehledě na mzdy, na to, co se za ni platí, je vedle toho prvkem výrobních nákladů. Práce je oběť. Čím víc se jí vynakládá v jednom odvětví, tím méně se jí vynakládá v druhém. Používá-li se tedy v nevýnosných podnicích, pak národ trpí tím, že se plýtvá nejdůležitějším zdrojem bohatství… Placení práce netvoří prvek nákladů." (Cit. dílo, str. 142-143.)
(To je velmi správné, práci, nikoli placenou práci čili mzdu, pokládat za prvek hodnoty.)
Skutečný proces reprodukce popisuje Ramsay správně.
„Jak srovnávat produkt a kapitál, který na něj byl vynaložen?… Máme-li na zřeteli celý národ… je jasné, že všechny různé prvky vynaloženého kapitálu musí být reprodukovány v jednom nebo druhém odvětví výroby, protože jinak by se v zemi nemohlo vyrábět jako dříve. Průmyslové suroviny, nástroje používané v průmyslu a zemědělství, rozsáhlé strojní zařízení v průmyslu, budovy nutné k výrobě nebo uskladněni výrobků, to všechno musí být částí celkového produktu země, stejně jako všechny zálohy jejích kapitalistických podnikatelů. Množství celkového produktu lze proto srovnat se zálohami, představíme-li si, jako by každý předmět vystupovat současně vedle jiného předmětu podobného druhu.“ (Cit. dílo, str. 137-139.) „Pokud jde nyní o jednotlivého kapitalistu“
˂[Je] to chybná abstrakce. Národ neexistuje, nebo existuje jen jako třída kapitalistů, a celá třída jedná zcela jako jednotlivý kapitalista. Oba způsoby zkoumání se liší jen tím, že jeden zadržuje a izoluje užitnou hodnotu, druhý směnnou hodnotu˃,
„protože své výdaje neuhrazuje in natura, jelikož musí většinu z nich získat směnou, k čemuž je zapotřebí určité části výrobku, dochází každý jednotlivý kapitalistický podnikatel k tomu, že věnuje větší pozornost směnné hodnotě výrobku než jeho množství.“ (Cit. dílo, str. 145-146.)
ǁ1092ǀ „Čím víc hodnota jeho produktu převyšuje hodnotu zálohovaného kapitálu, tím větší bude zisk. Proto si jej kapitalista vypočítá tak, že porovnává hodnotu s hodnotou a ne množství s množstvím. Toto je první rozdíl, který lze zaznamenat ve způsobu výpočtu zisku u národů a jednotlivců."
˂Také národ, za předpokladu, že je něco jiného než celek kapitalistů, může srovnávat hodnotu s hodnotou: Může vypočítat celkovou pracovní dobu, kterou ho stoji nahrazení spotřebované části jeho konstantního kapitálu a všech částí produktu, které se spotřebovávají individuálně, a pracovní dobu, vynaloženou na vytvoření přebytku, jenž je určen k rozšíření měřítka reprodukce.˃
„Druhým [rozdílem] je, že kapitalistický podnikatel považuje zálohu, protože mzdu dělníkům stále zálohuje, místo aby ji vyplatil z dohotoveného zboží, právě tak jako spotřebovaný fixní kapitál, za část svých výdajů, ačkoli (mzda) není z hlediska národa prvkem nákladů.“
˂V celkovém procesu reprodukce odpadá ve skutečnosti i tento rozdíl. Kapitalista platí [mzdu] vždy z dohotoveného zboží, to znamená, že ze zboží vyrobeného dělníkem včera platí zítra jeho mzdu, neboli ve formě mzdy mu dává skutečně jen poukázku na výrobky, které mají být dohotoveny v budoucnu, nebo jsou téměř hotové, tj. které jsou plně dohotoveny v tom okamžiku, kdy se kupují. Zálohovaný kapitál mizí jako pouhý jev v reprodukci, tj. v kontinuitě výrobního procesu.˃
„Jeho míra zisku bude proto záviset na přebytku hodnoty jeho výrobku nad hodnotou kapitálu, a to jak fixního, tak oběžného.“ (Cit. dílo, str. 146.)
˂Tak je tomu i z „národního hlediska“. Jeho zisk závisí vždy na tom, co on sám platí za výrobek, ať hotový či ne v době, kdy platí mzdu.˃
Ramsay má zásluhu za prvé [v tom], že odmítá chybný názor rozšířený od dob A[dama] Smitha, že hodnota celkového produktu se rozpadá na důchody s různými jmény; za druhé, že míru zisku určuje dvojím způsobem, [Jednou] mírou mzdy, tj. mírou nadhodnoty, a podruhé hodnotou konstantního kapitálu. Dopouští se však opačného hříchu než Ricardo. Ricardo chce násilně přirovnávat míru nadhodnoty [k] míře zisku. Ramsay naopak podává dvojí určení míry zisku: 1. mírou nadhodnoty (a tedy mírou mzdy) a 2. poměrem této nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu, tedy fakticky ji určuje poměrem konstantního kapitálu k celkovému kapitálu, [a toto dvojí určení vydává] bez uvážení za dvě paralelní okolnosti, které určují míru zisku. Nevidí přeměnu, která se děje s nadhodnotou dříve, než se stane ziskem. Pokouší-li se tedy Ricardo, aby uhájil teorii hodnoty, násilně redukovat míru zisku na míru nadhodnoty, pak Ramsay [se pokouší redukovat] nadhodnotu na zisk. Dále uvidíme, že způsob, kterým popisuje vliv hodnoty konstantního kapitálu na míru zisku, je velmi nedostatečný, respektive chybný.
[Ramsay říká:]
„Zisk musí vzrůstat nebo klesat právě tak, jak klesá nebo stoupá ten podíl hrubého produktu nebo jeho hodnoty, kterého je zapotřebí k nahrazení nutných záloh… Míra zisku tedy závisí na dvou okolnostech: 1. na podílu celkového produktu, který připadá dělníkům; 2. na části, která se musí dát stranou na nahrazení fixního kapitálu bud in natura, nebo směnou.“ (Cit. dílo, str. 147-148.)
Tedy jinými slovy [závisí míra zisku] na přebytku hodnoty produktu nad úhrnem oběžného a fixního kapitálu; tedy na poměru za prvé oběžného kapitálu a za druhé fixního kapitálu k hodnotě hrubého produktu. Víme-li, odkud pochází tento přebytek, je věc jednoduchá. Víme-li však jen to, že zisk závisí na poměru přebytku k těmto výdajům, můžeme mít nejchybnější názory na původ tohoto přebytku, například se domnívat, jako Ramsay, že částečně pramení z fixního (konstantního) kapitálu.
ǁ1093ǀ „Je jisté, že rostoucí snadnost vytvářet různé věci, které vcházejí do složení fixního kapitálu, má tendenci zmenšením této části[b] zvyšovat míru zisku, stejně tak jako v předcházejícím případě bylo způsobeno vzrůstem částky vydané na prvky oběžného kapitálu, který slouží k udržení práce.“ (Cit. dílo, str. 164.)
Například u pachtýře:
„Ať je výnos malý nebo velký, množství, kterého je zapotřebí k náhradě toho, co bylo v těchto různých formách spotřebováno, nemůže podléhat ani nejmenší změně. Toto množství musí být chápáno jako konstantní, pokud výroba probíhá ve stejném měřítku. Čím větší [je] tedy celkový výnos, tím menší musí být ta část celku, kterou musí pachtýř pro zmíněné účely odložit stranou.“ (Cit. dílo, str. 166.)
„Čím snadněji pachtýř vyrábějící potraviny a suroviny, jako len, konopí, dřevo atd., je může reprodukovat, [tím více) poroste zisk. Pachtýřův zisk [roste] tím, že roste množství jeho produktu, jehož celková hodnota zůstává stejná; avšak z této celkové sumy, a tedy i její hodnoty, potřebuje menší část, aby uhradil různé prvky fixního kapitálu, které může pachtýř dodat sám sobě, zatímco průmyslník by je získal větší kupní silou, kterou disponuje.“ (Cit. dílo, str. 166-167.)
Předpokládejme, že se sklidilo 100 kvarterů a osivo že se rovná 20 kvarterům, tedy jedné pětině sklizně. Předpokládejme, že se v následujícím roce sklizeň zdvojnásobila (při vynaložení téže práce); [dosahuje] nyní 200 kvartetů. Nezmění-li se rozměr výroby, rovná se osivo stejně jako dříve 20 kvarterům, což je nyní ovšem jen jedna desetina sklizně. Je však třeba uvážit, že hodnota 100 kvarterů se rovná hodnotě 200 kvarterů; tedy 1 kvarter prvé sklizně se rovná 2 kvarterům druhé. V prvém případě zbývalo 80 kvarterů, v druhém 180. Protože zde na mzdě nezáleží (v otázce vlivu, který má na míru zisku změna hodnoty konstantního kapitálu), připusťme, že mzda zůstane co do hodnoty stejná. Tedy v prvém případě 20 kvarterů, v druhém 40 kvarterů. Připusťme konečně, že ostatní součásti konstantního kapitálu, které farmář nereprodukuje in natura, se v prvém případě rovnaly hodnotě 20 kvarterů a v druhém 40 kvarterů.
Máme pak tento propočet:
1. Produkt se rovná 100 kvartetům, osivo se rovná 20 kvarterům. Ostatní konstantní kapitál se rovná 20 kvarterům, mzda se rovná 20 kvarterům, zisk 40 kvarterům.
2. Produkt se rovná 200 kvartetům, osivo se rovná 20 kvarterům. Ostatní konstantní kapitál se rovná 40 kvarterům, mzda se rovná 40 kvartetům, zisk 100 kvartetům, které se [co do hodnoty] rovnají 50 kvarterům z [případu] 1. 10 kvarterů by tedy bylo nadziskem.
Zde by tedy v důsledku změny hodnoty konstantního kapitálu vzrostla ne[jen] míra zisku, nýbrž i zisk sám. I kdyby mzda v [případě] 1 i 2 zůstala stejná, vzrostl by poměr zisku ke mzdě, tj. míra nadhodnoty. To je však jen zdání. Zisk [v případě 2] by se skládal za prvé z 80 kvarterů, které se [co do hodnoty] rovnají 40 kvarterům [případu] 1 a jsou ve stejném poměru ke mzdě [jako v případě 1]; za druhé u [případu] 2 z 20 kvarterů, rovnajících se [co do hodnoty] jen 10 kvarterům z 1, které by se přeměnily z konstantního kapitálu v důchod.
Je však tento propočet správný? Musíme předpokládat, že výsledek [u případu] 2 platí pro podzim, který následuje, i když se pracovalo za podmínek z [případu] 1. Pro větší jasnost můžeme předpokládat, že kvartet se v [případě] 1 rovná 2 librám št. To znamená, že pachtýř pro podzim, který mu vynesl 200 kvarterů, vynaložil: 20 kvartetů na osivo (rovná se 40 librám št.), 20 kvartetů na ostatní konstantní kapitál (rovná se 40 librám št.), 20 kvarterů na mzdu (rovná se 40 librám št.). Celkem 120 liber št., a produkt se rovná 200 kvarterům. V prvém případě vynaložil stejně tak jenom 120 liber št. (60 kvarterů), a produkt se rovnal 100 kvarterům, což se rovná 200 librám št. Zisk zůstal 80 liber št. čili 40 kvarterů. Protože 200 kvarterů [u případu 2] je produktem stejné práce [jako 100 kvarterů v případě 1], rovnají se právě tak jenom 200 librám št. Takže [v případě 2] zůstává zisk také jen 80 liber št., které se teď ale rovnají 140 kvarterům.[110] Tedy kvarter [stojí pachtýře] jenom 4/7 libry št. a ne 1 libru št. Neboli hodnota kvarteru by klesla z 2 na 4/7 libry št., tedy o 13/7 ale ne z 2 na 1, čili jen o polovinu, jak jsme předpokládali výše v [případě] 2 v protikladu k (případu] 1.
Celý jeho produkt se rovná 200 kvarterům, tj. 200 librám št. Avšak z toho 120 liber št. nahrazuje oněch 60 kvarterů, které vynaložil [na výrobu] a z nichž ho stojí každý 2 libry št. Zůstává tedy zisk 80 liber št., které se rovnají 140 zbývajícím kvarterům. Jak to? Kvarter se nyní rovná 1 libře št., avšak [každý ze] 60 kvarterů vynaložených na výrobu stál 2 libry št. Stály ho tolik, jako kdyby z nových kvarterů vynaložil 120. Zbývajících 140 kvarterů se tedy rovná 80 librám št., čili nemají větší hodnotu, než mělo dříve zbývajících 40. Každý z 200 kvarterů prodává sice po jedné libře št. (prodá-li celý svůj produkt). A obdrží tak 200 liber št. Ale z těchto 200 kvarterů ho 60 kvarterů stálo po 2 librách št.; zbývající mu proto přinášejí jen 4/7 libry št.
Jestliže nyní vydává opět 20 kvarterů [na semena] (rovná se 10 librám št. [počítáme-li 1/2 libry št. za kvarter]), 40 kvarterů na mzdu (rovná se 20 librám št.) a 40 kvarterů na ostatní konstantní kapitál (rovná se 20 librám št.), tedy celkem 100 kvarterů místo dřívějších 60, a činí-li [sklizeň] 180 kvarterů, pak nemá těchto 180 tutéž hodnotu, kterou dříve mělo 100 [počítáme-li 1 libru št. za kvarter]. Používal sice stejného množství živé práce jako dříve, ǁ1094ǀ hodnota variabilního kapitálu a tedy i nadvýrobku je proto stejná jako dříve. Vynaložil však méně zpředmětněné práce, protože týchž 20 kvarterů [semen], které se dříve rovnaly 20 librám št., se nyní rovnají už jen 10.
Propočet je tedy následující.
Konstantní kapitál Variabilní kapitál Nadhodnota ———————————————————————————————————— 1. 20 kv. = 20 liber št. osivo
20 kv. = 20 liber št.
pracovní nástroje atd.20 kv. (20 liber št.) 40 kv. (40 liber št.) 2. 20 kv. = 10 liber št. [osivo]
40 kv. 20 liber št.
[pracovní nástroje atd.]40 kv. (20 liber št.) 80 kv. (40 liber št.) Produkt v prvním případě se rovná 100 kvarterům, tj. 100 librám št.
Produkt v druhém případě se rovná 180 kvarterům, tj. 90 librám št.
Míra zisku by však [nehledě na pokles hodnoty produktu] vzrostla; neboť v prvním případě [zisk] představuje 40 liber št. z vydaných 60 a v druhém 40 z vydaných 50. První představuje 662/3 %, druhý 80 %.
Růst míry zisku nijak nevyplývá z toho, že hodnota zůstává stejná, jak předpokládá Ramsay. Protože část vynaložené práce se zmenšila, totiž ta, která je obsažená v konstantním kapitálu (zde v osivu), klesá hodnota produktu, zůstává-li rozsah výroby stejný, jako klesá hodnota 100 liber příze, když se zlevňuje bavlna v nich obsažená. Ale poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu vzrůstá (aniž vzrůstá hodnota variabilního kapitálu). Neboli zmenšuje se poměr celkové částky vynaloženého kapitálu v poměru k přebytku. Odtud — růst míry zisku.
Kdyby bylo to, co říká Ramsay, správné, [tj.] kdyby se hodnota neměnila, vzrostl by zisk, suma zisku, a tím i míra zisku. O pouhém růstu míry by se nemohlo mluvit.
Otázka [vlivu změny hodnoty konstantního kapitálu na míru zisku] není však ještě vyřešena pro speciální případ, [kdy se část konstantního kapitálu nahrazuje in natura]. V zemědělství se tento speciální případ projevuje takto:
Určité množství výsevu figuruje ve sklizni za staré ceny produktu, a tato část vešla do sklizně in natura. Ostatní výdaje [byly] kryty prodejem obilí za jeho starou cenu. S těmito starými výdaji se produkt zdvojuje. Tedy například v uvedeném případě při 20 kvarterech osiva (rovná se 40 librám št.) a ostatních výdajích, rovných 40 kvarterům (tj. 80 librám št.), se místo 100 kvarterů (to je tedy 200 liber št.) jako v dřívější sklizni, z nichž 40 kvarterů (tj. 80 liber št.) zisku [připadá] na celkové výdaje 60 kvartetu, tj. 120 liber št., nyní sklidí 200 kvarterů. Výdaj při této sklizni je absolutně stejný jako při staré, rovná se 60 kvarterům, jejichž hodnota byla 120 liber št., avšak místo 40 kvartetů přebytku je tu přebytek 140 kvartetů. In natura tu přebytek značně vzrostl. Protože však vynaložená práce je v obou případech stejná, nemá 200 kvarterů větší hodnotu než [dřívějších] 100. Tedy 200 liber št. Neboli kvarter klesl z 2 liber št. na 1 libru št. Protože se přebytek rovná 140 kvarterům, zdálo by se, že musí stát 140 liber št., protože jeden kvarter má stejnou hodnotu jako druhý.
Věc bude nejjednodušší, když ji nejdříve prozkoumáme bez ohledu na proces reprodukce a budeme předpokládat, jako by pachtýř přestal podnikat a celý svůj produkt prodal. Potom fakticky musí, aby kryl své výdaje 120 liber št. (aby se vyrovnal), prodat 120 kvarterů. Tím je kryt zálohovaný kapitál. Zůstane tedy 80 kvartetů přebytku a ne 140, a protože těchto 80 kvartetů se rovná 80 librám št., mají absolutně stejnou hodnotu jako přebytek v prvním případě.
Reprodukcí se však věc poněkud mění. Pachtýř nahrazuje totiž ze svého vlastního produktu 20 kvarterů osiva in natura. [Co do hodnoty] se mu v produktu nahrazují 40 kvartery. V reprodukci je však musí platit stejně jako dříve jen 20 kvartery in natura. Jeho zbývající výdaje [vyjádřené v kvarterech] rostou úměrně tomu, jak klesá hodnota kvarteru (neklesá-li mzda). Aby nahradil zbývající část konstantního kapitálu, potřebuje nyní 40 kvarterů místo dřívějších 20, a aby nahradil mzdu, také 40 místo 20. Musí vcelku vynaložit 100 kvarterů [tam], kde dříve vynakládal 60; ale nemusí vynakládat 120, jak by to vyžadovalo zlevnění obilí, protože těch 20 kvarterů [za semena], které dříve měly hodnotu 40 liber št., nahrazuje nyní 20 [kvartety] (protože tu jde jen o jejich užitnou hodnotu), které mají hodnotu 20 [liber št.]. Tedy získal zřejmě ǁ1095ǀ těchto 20 kvarterů, rovných nyní 20 librám št. A jeho přebytek se nerovná 80 librám št., nýbrž 100 librám št., nerovná se 80 kvarterům, nýbrž 100. (Vyjádřeno v kvarterech dřívější hodnoty, [nerovná se přebytek] 40 [kvarterům], nýbrž 50.) To je nepochybný fakt, a neklesne-li tržní cena [obilí] následkem přebytku, musí prodat za novou hodnotu o 20 kvarterů víc a získá 20 liber št.
V souvislosti s reprodukcí získal [pachtýř] těchto 20 liber št. přebytku na stejný výdaj, protože práce se stala produktivnější, aniž by vzrostla míra nadhodnoty, neboli dělník dodal více nadpráce než dříve, čili dostal menší podíl reprodukované části produktu (která představuje živou práci). Naopak se předpokládá, že při reprodukci dostává dělník 40 kvarterů, zatímco dříve dostával jen 20. To je tedy zvláštní jev. Nedochází k němu bez reprodukce, ale dochází k němu ve spojitosti s ní, a dochází k němu proto, že pachtýř nahrazuje část svého zálohovaného kapitálu in natura. Zde by vzrostla nejen míra zisku, nýbrž i zisk. (Pokud jde o proces reprodukce samotný, může v něm nyní [pachtýř] pokračovat buď v dřívějším měřítku, a pak, je-li sklizeň opět stejně příznivá, klesá cena produktu, protože část konstantního kapitálu stála méně; avšak míra zisku stoupá; nebo může rozsah své výroby zvětšit, zasít víc se stejnými výdaji, a pak vzroste zisk i míra zisku.)
Vezměme [nyní] továrníka. Předpokládejme, že vynaložil 100 liber št. na [výrobu] příze; zisk [je] 20 liber št. Produkt se tedy rovná 120. Bavlna v těchto 100 librách št. výdajů ať se rovná 80. Klesne-li nyní bavlna o polovinu, může vynaložit za bavlnu pouze 40 a za zbytek 20 liber št., tedy 60 liber št. (místo 100), a zisk se rovná stejně jako dříve 20, celkový produkt rovná se 80 librám št. (jestliže továrník nezvětšil rozsah své výroby). Takže 40 liber št. zůstane v jeho kapse; může je vydat nebo vložit jako dodatečný kapitál. Pak by podle nového měřítka [výroby] vynaložil [dodatečně] 262/3 [libry št.] na bavlnu a 131/3 [libry št.] na práci atd. A zisk [by činil] 131/3 libry št. Celkový produkt se nyní rovná 60 + 40 + 331/3 = 1331/3 libry št.
Podstata věci tedy nespočívá v tom, že pachtýř nahrazuje své osivo in natura, neboť továrník svou bavlnu kupuje a nenahrazuje ji ze svého vlastního produktu. [Zkoumaný] jev má tedy za následek: Uvolnění určité části z té části kapitálu, která byla dříve vázána jako konstantní kapitál, čili přeměnu části kapitálu v důchod. Vynakládá-li se v procesu reprodukce stejné množství kapitálu jako dříve, je to totéž, jako by byl na dřívějším stupni výroby použit dodatečný kapitál. To [je] tedy jeden způsob akumulace, který vyplývá z větší produktivity těch výrobních odvětví, která dodávají produktivní součásti kapitálu. Ovšem takový pokles [hodnoty] surovin, byl-li způsoben příznivou sklizní, se vyrovnává nepříznivými sklizněmi, při nichž hodnota suroviny roste. Kapitál uvolněný takto při jedné nebo několika příznivých sklizních je proto do určité míry rezervním kapitálem pro druhé [nepříznivé sklizně]. Např. továrník, jehož [fixní kapitál] má dobu obratu 12 let, se musí zařídit tak, aby během 12 let mohl pokračovat ve výrobě alespoň v témž měřítku. Je tedy třeba přihlížet k tomu, že ceny, v nichž se uhrazují [suroviny], kolísají a ve vice či méně dlouhé řadě let se vyrovnávají.
Opačně než zlevnění součástí (variabilní kapitál zde vynechme, i když, klesá-li mzda, vynakládá se co do hodnoty méně variabilního kapitálu; vzrůstá-li, [pak] se vynakládá více) působí růst jejich cen. Má-li se dále vyrábět v dřívějším měřítku, je nutné vynaložit víc kapitálu. Tedy nehledě na pokles míry zisku, musí se vynaložit rezervní kapitál, čili musí se přeměnit část důchodu v kapitál, aniž působí jako dodatečný kapitál.
V jednom případě, [při poklesu cen, probíhá] akumulace, i když hodnota zálohovaného kapitálu zůstala stejná (ale vzrostly jeho látkové součásti). Míra zhodnocení vzrůstá, absolutní zisk vzrůstá, protože [je to] totéž, jako kdyby byl na dřívějším stupni vložen dodatečný kapitál. V druhém případě, [při růstu cen, probíhá] akumulace potud, pokud vzrostla hodnota zálohovaného kapitálu, část hodnoty celkové výroby, fungující jako kapitál. Avšak látkové součásti nevzrostly. Míra zisku klesá. (Masa zisku [klesá] jen tehdy, jestliže není zaměstnán stejný počet dělníků nebo jestliže také vzrostla jejich mzda.)
O uvedeném jevu přeměny kapitálu v důchod je nutno se zmínit proto, že vytváří zdání, jako by růst (nebo v opačném případě pokles) masy zisku nezávisel na mase nadhodnoty. Viděli jsme, jak se ǁ1096ǀ za určitých okolností z tohoto jevu vysvětluje část renty.[c]
Zmíněným způsobem (když se 20 přebytečných kvarterů, které se rovnají 20 librám št., hned nepoužívá na nové rozšíření výroby, tj. když se neakumuluje) se uvolní peněžní kapitál, rovnající se 20 librám št. A zde je příklad, jak se z reprodukce může usazovat přebytečný peněžní kapitál, ačkoli suma hodnoty zboží zůstala stejná. [Děje se tak] přeměnou části kapitálu, který dříve existoval ve fixní (konstantní) formě, v peněžní kapitál.
Jak málo má shora uvedený jev [přeměny části kapitálu v důchod] co dělat s určováním míry zisku, se objasní, představíme-li si pachtýře (nebo továrníka), který zahajuje své podnikání za nových podmínek výroby. Dříve potřeboval 120 liber št. kapitálu, aby začal podnikat, 40 liber št., aby nakoupil 20 kvarterů semen, 40 liber št. na ostatní součásti konstantního kapitálu a 40 liber št., aby zaplatil mzdy. A jeho zisk byl 80 liber št., 80 na 120, to je 8 na 12, to je 2 na 3, to je 662/3 %.
Nyní musí zálohovat 20 liber št., aby koupil 20 kvarterů semen, 40 liber št. jako ve výše zmíněném případě, 40 liber št. na mzdy, takže jeho výdaj kapitálu se rovná 100. A [je-li] zisk 80 liber št., představuje 80 %. Masa zisku zůstala stejná, avšak jeho míra vzrostla o 20 %. Vidíme tedy, že pokles hodnoty semen (nebo [pokles] cen, v nichž se [semena] nahrazují) nemá sám o sobě nic společného se zvětšením zisku, nýbrž jenom zahrnuje růst míry zisku.
Ostatně i pachtýř v jednom případě a továrník v druhém pohlížejí na věc ne tak, že se zvětšil jeho zisk, nýbrž že se uvolnila část kapitálu poutaného dříve ve výrobě. A [činí tak] pro následující jednoduchý výpočet. Dříve se kapitál zálohovaný do výroby rovnal 120, nyní se rovná 100, zatímco 20 má v kapse pachtýř jako volný kapitál, jako peníze použitelné libovolným způsobem. Avšak v obou případech se jeho kapitál rovná pouze 120, nezvětšil se tedy. Uvolnění šestiny kapitálu z jeho formy poutané ve výrobním procesu působí ovšem jako dodatečný kapitál.
Ramsay nevnikl do podstaty této věci, protože vůbec nevysvětlil poměr hodnoty, nadhodnoty a zisku.
*
Ramsay správně objasňuje, jak dalece stroje atd., pokud ovlivňují variabilní kapitál, působí na zisk a míru zisku. Totiž [působí] zlevněním pracovní síly; zvětšením relativní nadpráce nebo také, při zkoumání celkového procesu reprodukce, zmenšením části hrubého produktu, jíž se nahrazuje mzda.
„Vyšší nebo nižší produktivita práce, která slouží k výrobě zboží, jež nevcházejí do složení fixního kapitálu, nemůže mít žádný vliv na míru zisku, vyjma toho, že mění tu část hrubého výnosu, která slouží k udržení práce.“ (Cit. dílo, str. 168.)
„Zdvojnásobí-li továrník zdokonalením strojů [množství] svých produktů, musí hodnota jeho statků nakonec klesnout ve stejném poměru, v jakém vzrostlo jejich množství.“
˂Předpokládá se, že dvojnásobné množství [produktu] fakticky nestojí víc, započítá-li se opotřebení strojů, než dříve poloviční. Jinak klesá hodnota [produktu], avšak ne úměrně [zvětšeni] jeho množství. Toto [množství] se může co do počtu zdvojnásobit, zatímco jeho hodnota, hodnota jednotlivého zboží, vzrostla-li hodnota celkového produktu, může pouze klesnout místo z 2:1 na 2:11/4 atd.˃
„…továrník získává pouze potud, pokud je s to obléci dělníka levněji a pokud tedy připadá na dělníka menší část celkového produktu… Pachtýř "˂v důsledku vyšší produktivity práce u továrníka˃ „získává právě tak jenom potud, pokud část jeho výdajů představuje šaty dělníků a on je nyní může mít levnější, tedy stejným způsobem jako továrník.“ (Cit. dílo, str. 168-169.)
Pokles [nebo vzrůst] hodnoty součástí konstantního kapitálu působí na míru zisku tak, že působí na poměr nadhodnoty k úhrnné sumě vynaloženého kapitálu. Naproti tomu pokles (nebo naopak) mzdy působí přímo na míru nadhodnoty.
Předpokládejme například, že ve výše zmíněném případě cena osiva (pachtýř je například pěstitelem lnu) rovnající se 40 librám št. (20 kvarterům), zůstala stejná, že se tedy za zbytek konstantního kapitálu [vydá] také 40 liber št. (20 kvarterů), avšak mzda — to znamená mzda pro tentýž počet dělníků — klesla ze 40 liber št. na 20 (z 20 kvarterů na 10). V tomto případě zůstane suma hodnoty, která se rovná mzda plus nadhodnota, stejná. Protože počet dělníků [je] stejný, realizuje se jejich práce v hodnotě 40 + 80 = 120 liber št. stejně jako dříve. Avšak z těchto 120 liber št. [připadá] nyní na dělníky 20 a na nadhodnotu 100. ˂Zde se totiž předpokládá, že nedošlo k žádnému zdokonalení, které by v tomto [výrobním] odvětví působilo na počet zaměstnaných dělníků.˃
Zálohovaný kapitál [je] nyní 100 místo 120, tak jako v případě, kdy hodnota osiva klesla o polovinu. Ale zisk se nyní rovná 100, tedy 100 %, zatímco v druhém případě, kdy vynaložený kapitál klesl také ze 120 na 100, se rovnal 80 %. A jako v onom případě, uvolnilo se 20, neboli jedna šestina kapitálu. ǁ1097ǀ V jednom případě však zůstala nadhodnota stejná, rovná se 80 ([její míra] se tedy rovná 200 %, protože 40 [připadne] na mzdu). V druhém případě vzrůstá na 100 ([její míra se] tedy [zvýší] na 500 %‚ protože 20 [připadne na mzdu).
Zde nevzrostla jen míra zisku, nýbrž zisk sám, protože [vzrostla] míra nadhodnoty, a tedy nadhodnota sama. To odlišuje tento případ, což Ramsay nevidí, od druhého. K tomu musí dojít vždy, není-li růst zisku paralyzován odpovídajícím poklesem míry zisku v důsledku současné změny hodnoty konstantního kapitálu. Například ve výše zmíněném případě: vynaložený kapitál [se rovná] 120, zisk 80, to je 662/3 %. V našem případě se vynaložený kapitál rovná 100, zisk 100, to je 100 %. Kdyby však změnou ceny konstantního kapitálu vzrostl výdaj ze 100 na 150, představoval by zisk, který vzrostl z 80 na 100, stejně jako dříve míru zisku jen 662/3 %.
[Ramsay dále říká:]
„Taková zboží, která nevcházejí ani do fixního, ani do oběžného kapitálu, nemohou změnit zisk nějakou změnou v produktivitě [při jejich výrobě]. Takovým zbožím jsou přepychové předměty všeho druhu.“ (Cit. dílo, str. 169-170.) „Kapitalističtí podnikatelé vydělávají na přebytku [přepychových předmětů], protože jejich zisk bude ovládat větší množství [těchto předmětů) pro jejich soukromou spotřebu; avšak míra tohoto zisku není ovlivněna ani jejich přebytkem, ani jejich nedostatkem.“ (Cit. dílo, str. 171.)
Nejdřív [nutno připomenout, že] část přepychových předmětů může vcházet [do výrobního procesu] jako součást konstantního kapitálu. Jako například hrozny do vína, zlato do přepychových předmětů, diamant do broušeného skla atd. Avšak Ramsay vylučuje tento případ potud, pokud říká: zboží, která nevcházejí do fixního kapitálu. Pak je ovšem chybná i následující věta. „Takovým zbožím jsou přepychové předměty všeho druhu.“
Produktivita ve výrobě přepychových předmětů může však přesto vzrůstat jen tak jako ve všech ostatních průmyslových odvětvích, ať už tím, že se přírodní zdroje, jako jsou doly, půda, atd., z nichž se těží suroviny pro přepychové předměty, stávají vydatnějšími, nebo jsou objevovány vydatnější zdroje tohoto druhu, anebo tím, že se používá dělby práce, či — a to hlavně — strojů (a také lepších nástrojů), a přírodních sil. ˂Zdokonalení, jakým je diferenciace nástrojů, patří k dělbě práce.˃ (Nezapomenout na chemické procesy.)
Předpokládejme nyní, že se pomocí strojů (nebo chemických procesů) zkracuje doba výroby přepychových předmětů; že je zapotřebí méně práce k jejich výrobě. Na mzdu, na hodnotu pracovní schopnosti to nemůže mít ani nejmenší vliv, protože tyto předměty nevcházejí do spotřeby dělníků (aspoň ne nikdy do té části jejich spotřeby, která určuje hodnotu jejich pracovní schopnosti). ˂Může to mít vliv na tržní cenu dělníků, jestliže jsou dělníci v důsledku toho vyhazováni na dlažbu, čímž se zvětšuje nabídka na trhu práce.˃ [Zkrácení doby výroby přepychových předmětů] tedy nemá žádný vliv na míru nadhodnoty, a tudíž ani na míru zisku, pokud je určována mírou nadhodnoty. Naopak může mít ovšem vliv na míru zisku, pokud působí buď na masu nadhodnoty, nebo na poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu a k celkovému kapitálu.
Umožňují-li stroje [při výrobě nějakých přepychových předmětů] používat například 10 dělníků tam, kde jich dříve [bylo zapotřebí] 20, nemodifikuje se tím nijak míra nadhodnoty. Zlevnění přepychového zboží neumožňuje dělníkovi žít levněji. Potřebuje stále tutéž pracovní dobu, aby reprodukoval svoji pracovní schopnost.
˂V praxi se proto továrník vyrábějící přepychové předměty snaží stlačit mzdu pod hodnotu [pracovní síly, pod] její minimum, a to mu umožňuje relativní přelidnění, které se vytváří vzrůstající produktivitou v jiných výrobních odvětvích. Například u pletaček. Nebo, a k tomu dochází rovněž v těchto odvětvích, se [kapitalista] snaží prodloužit absolutní pracovní dobu, čímž pak fakticky vytváří absolutní nadhodnotu. Pravdou je jen to, že produktivita v průmyslu přepychových předmětů nemůže snížit hodnotu pracovní síly, nemůže vytvořit relativní nadhodnotu, nemůže vůbec vytvořit tu formu nadhodnoty, která je podmíněna rostoucí produktivitou práce jako takové.˃
Avšak masa nadhodnoty je určována dvojím způsobem: [za prvé] mírou nadhodnoty, to znamená nadprací (absolutní nebo relativní) jednotlivého dělníka; za druhé masou současně používaných dělníků. Pokud tedy vzrůstající produktivita v průmyslu přepychových předmětů zmenšuje masu dělníků, které zaměstnává určitá část kapitálu, zmenšuje masu nadhodnoty. Za všech jinak nezměněných okolností [zmenšuje] tedy míru zisku. Stejně je tomu, když se množství dělníků snižuje nebo když zůstává stejné, ale vzrůstá kapitál vynaložený na stroje a suroviny, tedy při každém zmenšení poměru variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, které se tu [podle předpokladu] nevyrovnává, čili částečně neparalyzuje poklesem mzdy. Protože se však míra zisku v této sféře, ǁ1098ǀ jako v každé jiné [sféře] rovněž podílí na vyrovnání všeobecné míry zisku, vedla by zde vyšší produktivita ve výrobě přepychových předmětů k poklesu všeobecné míry zisku.
Naopak. Kdyby nevzrostla produktivita v průmyslu přepychových předmětů samotném, nýbrž v odvětvích, která mu dodávají konstantní kapitál, pak by míra zisku v tomto průmyslu vzrostla.
˂Nadhodnota (to znamená její velikost, masa, její celkové množství) je určena mírou nadhodnoty, násobenou počtem zaměstnaných dělníků. Okolnosti mohou působit současně na oba činitele buď v témž směru, nebo v opačném směru, nebo [mohou] působit jen na jeden z činitelů. Nehledě na absolutní prodlužování pracovního dne, působí průmysl přepychových předmětů, jestliže vzrůstá jeho produktivita, jenom na počet [zaměstnaných dělníků]. Pokles masy nadhodnoty, a tím i míry zisku, [je] tedy nutným důsledkem, dokonce, i kdyby konstantní kapitál nevzrůstal. Tak se ale zmenšená nadhodnota vypočítává ke zvětšenému celkovému kapitálu.˃
*
Ramsay se přiblížil správnému pojetí míry zisku víc než jiní. Proto také u něho vystupují nedostatky jasněji. Vyzvedává všechny [důležité] body, avšak jednostranně, a proto chybně.
Ramsay shrnuje svůj názor na zisk takto:
„Míra zisku je tedy v jednotlivých případech určována takto: 1. produktivitou práce vynaložené na výrobu nezbytně nutných předmětů, které dělník potřebuje k obživě, oblékání atd.; 2. produktivitou práce vynaložené na výrobu věcí, které vcházejí do složení fixního kapitálu; 3. mírou reálné mzdy“ ˂zde musí znamenat množství životních prostředků atd., které obdrží dělník, ať je cena předmětů, které je tvoří, jakákoli˃. „Změna v prvním a třetím z těchto případů působí na zisk změnou podílu na hrubém produktu, který připadá na dělníka. Změna v druhém případě působí na zisk změnou části, které je zapotřebí, aby byl buď přímo, nebo směnou uhrazen fixní kapitál, který byl spotřebován ve výrobě; neboť zisk je v podstatě otázkou poměrného podílu.“ (Cit. dílo, str. 172.)
Oprávněně vytýká Ricardovi (ačkoli jeho vlastní výklad je také nedostačující):
„Ricardo zapomíná, že celý produkt se dělí nejen na mzdu a zisk, ale že část je nutná také k nahrazení fixního kapitálu." (Cit. dílo, str. 174, pozn.)
*
˂Hned u prvního výkladu o akumulaci, tj. přeměny nadhodnoty v kapitál, je možné poznamenat, že veškerá nadpráce vystupuje jako kapitál (konstantní a variabilní) a jako nadpráce (zisk, úrok, renta). Neboť v této přeměně se ukazuje, jak nadpráce sama přijímá podobu kapitálu a nezaplacená práce dělníka stojí proti dělníkovi jako celek objektivních pracovních podmínek. V této formě proti němu vystupuje jako cizí vlastnictví, takže kapitál, který je předpokladem jeho práce, se jeví jako na ní nezávislý. [Vystupuje] jako hotové množství hodnoty, kterou má [dělník] jen zvětšit. U vykořisťování nikdy nejde o produkt dělníkovy minulé práce (ani o žádné [vnější] okolnosti ovlivňující, zvyšující hodnotu minulé práce nezávisle na zvláštním pracovním procesu, do něhož vchází tato dělníkova minulá práce), ani o jeho nahrazování, nýbrž vždy jen o způsob a míru vykořisťování jeho současné práce. Pokud jednotlivý kapitalista pokračuje ve výrobě ve stejném (nebo širším) měřítku, jeví se náhrada kapitálu jako operace, která se nedotýká dělníka, protože on sám, kdyby pracovní podmínky patřily jemu, by je rovněž musel nahrazovat z hrubého produktu, aby mohl pokračovat v reprodukci ve stejném nebo širším měřítku (rozšiřovat reprodukci je také nutné s přirozeným přírůstkem obyvatelstva). Avšak to se dotýká [dělníka] trojím způsobem: 1. Zvěčnění pracovních podmínek jako jemu cizího vlastnictví, jako kapitálu, zvěčňuje jeho postavení jako námezdního dělníka a tím i jeho úděl pracovat neustále část pracovní doby zdarma pro třetí osobu; 2. rozšiřování těchto výrobních podmínek, alias akumulace kapitálu, zvětšuje masu a objem těch tříd, které žijí z jeho nadpráce; [akumulace kapitálu] relativně zhoršuje jeho postavení tím, že zvětšuje relativní bohatství kapitalisty a jeho partnerů, dále tím, že zvětšuje jeho relativní nadpráci dělbou práce atd., [a] že zmenšuje část hrubého produktu, která se přeměňuje ve mzdu; [3.] konečně, protože podmínky práce se hromadí proti jednotlivému dělníkovi stále obrovitěji, stále více jako sociální síly, odpadá tím možnost, aby je ovládal sám, jako [tomu bylo] při malovýrobě.
[3. Ramsay o dělení „hrubého zisku“ na „čistý zisk“ (úrok) a „podnikatelský zisk“.
Apologetické prvky v jeho názorech na „práci dozoru“, na „pojištěni, kterým se kryje riziko“,
a na „nadzisk“]ǁ1099ǀ Ramsay nazývá hrubým ziskem to, co já nazývám prostě ziskem. Dělí tento hrubý zisk na čistý zisk (úrok) a podnikatelský zisk (podnikatelský důchod, průmyslový zisk).[d]
V otázce poklesu všeobecné míry zisku polemizuje Ramsay, stejně jako Ricardo, s A[damem] Smithem. Proti A[damu] Smithovi namítá:
„Konkurence kapitalistických podnikatelů může sice vyrovnávat zisk, který zvlášť přesahuje [běžnou] úroveň“ ˂toto vyrovnávání naprosto nestačí k vysvětlení tvorby všeobecné míry zisku˃, „avšak je chybné, že tato běžná úroveň sama se [konkurencí] snižuje.“ (Cit. dilo, str. 179-180.)
„Kdyby bylo možné, aby cena každého zboží, jak surovin, tak hotového zboží, následkem konkurence mezi výrobci klesala, nemohlo by to přece vůbec působit na zisk. Každý kapitalistický podnikatel by prodávat svůj produkt za méně peněz, ale na druhé straně by ho každá část jeho výdajů, ať patří k fixnímu nebo oběžnému kapitálu, stála přiměřeně méně.“ (Cit. dílo) str. 180-181.)
Vystupuje také proti Malthusovi:
„Myšlenka, že zisky platí spotřebitelé, je jistě úplně absurdní. Kdo jsou spotřebitelé? Musí to být buď statkáři, kapitalisté, mistři, dělníci, nebo lidé, kteří dostávají plat.“ (Cit. dílo, str. 183.)
„Jediná konkurence, která může působit na všeobecnou míru hrubého zisku, je [konkurence] mezi kapitalistickými podnikateli a dělníky." (Cit. dílo, str. 206.)
V této poslední větě [je] Ricardova teze redukována na to, co je v ní správné. Míra zisku může klesat nezávisle na konkurenci mezi kapitálem a prací, ale jediná konkurence, pro niž může klesat, je tato konkurence. Ramsay sám nám však neudává žádný důvod, proč [má] všeobecná míra zisku tendenci klesat. Jediné, co říká — a co [je] správné — [je to], že úroková míra může klesat úplně nezávisle na míře hrubého zisku v jedné zemi:
„I kdybychom předpokládali, že by se kapitál nikdy nepůjčoval k jinému účelu než k produktivnímu vynaložení, je přesto možné, že se úrok mění, aniž se jakkoli změnila míra hrubého zisku. Neboť tak, jak národ postupuje v rozvoji bohatství, vzniká a stále více vzrůstá třída lidí, kteří prací“ ˂vykořisťování, loupení˃ „svých předků mají v rukou takové fondy, z jejichž pouhého úroku mohou žít. Mnozí, i ti, kdo v mládí a mužném věku aktivně podnikali, se uchylují do ústraní, aby ve stáří žili klidně z úroku z obnosů, které sami nahromadili. Obě tyto třídy mají tendenci s rostoucím bohatstvím země růst; neboť ti, kteří začínají už s přiměřeným kapitálem, dosáhnou snadněji nezávislosti než ti, kdo začínají s malým. Proto ve starých a bohatých zemích je ta část národního kapitálu patřící těm, kdo ji sami nechtějí používat, v poměru k celkovému produktivnímu kapitálu společnosti větší než v nově osídlených a chudých zemích. Jak početná je třída rentiérů v Anglii! Tak, jak roste třída rentiérů, roste také třída těch, kteří půjčují kapitál, neboť obě jsou jedno a totéž. Z tohoto důvodu samotného by muset mít úrok tendenci ve starých zemích klesat.“ (Cit. dílo, str. 201-202.)
O míře čistého zisku (úroku) Ramsay říká, že
„závisí částečně na míře hrubého zisku, částečně na proporci, v které se tento zisk děli na úrok a podnikatelský zisk. Tato proporce závisí na konkurenci mezi těmi, kdo kapitál půjčuji, a těmi, kdo si jej vypůjčují. Tato konkurence je ovlivňována, není však výlučně určována mírou hrubého zisku, jejíž realizaci lze očekávat, A konkurence tím není výlučně určována proto, že na jedné straně si mnozí vypůjčují, aniž mají v úmyslu použít vypůjčeného produktivně, a na druhé straně proto, že se ten podíl celkového národního kapitálu, který lze zapůjčit, mění s bohatstvím země nezávisle na změnách hrubého zisku.“ (Cit. dílo, str. 206-207.) „Podnikatelské zisky závisí na čistých ziscích z kapitálu, a ne naopak.“ (Cit. dílo, str. 214.)
ǁ1100ǀ Nehledě na dříve zmíněnou okolnost, Ramsay ještě správně poznamenává:
„Úrok [je] měřítkem čistého zisku jen tam, kde je taková kulturní úroveň, že nevzniká nejistota o splacení zapůjčených peněz… V Anglii si dnes například vůbec nemůžeme myslet, že do úroku z fondů, které jsou označeny jako spolehlivá záruka, vchází odškodněni za riziko." (Cit. dílo, str. 199, pozn.)
O průmyslovém kapitalistovi, kterého nazývá kapitalistickým podnikatelem, Ramsay poznamenává:
„Průmyslový kapitalista je všeobecným rozdělovatelem bohatství; dělníkům platí mzdy, kapitalistovi úrok, pozemkovému vlastníkovi rentu. Na jedné straně jsou podnikatelé, na druhé dělníci, kapitalisté a statkáři. Zájmy obou těchto velkých tříd jsou diametrálně protikladné. Podnikatel, který najímá práci, kapitál a půdu, se přirozené snaží získat jejich užíváni co nejlevněji, zatímco vlastníci těchto zdrojů bohatství udělají všechno pro to, aby je pronajímali tak draze, jak jen to je možné.“ (Cit. dílo, str. 218-219.)
Průmyslový zisk. (Práce vrchního dozoru.)
Vcelku je to, co Ramsay říká o průmyslovém zisku (zvláště také o práci vrchního dozoru), to nejrozumnější, co bylo v této práci uvedeno, i když část jeho důkazů je vypůjčena[112] od Storcha.
Vykořisťování práce stojí práci. Pokud je práce, kterou vykonává průmyslový kapitalista, vynucena pouze protikladem mezi kapitálem a prací, vchází do nákladů na jeho dozorce (průmyslové poddůstojníky) a je už účtována v kategorii mezd, zcela jako jsou náklady způsobené otrokářským dozorcem a jeho bičem započteny do výrobních nákladů otrokáře. Tyto náklady, stejně jako převážná část obchodních nákladů, patří k faux frais[e] kapitalistické výroby. Kde se jedná o všeobecnou míru zisku, se také nepřihlíží k té práci, kterou nutí kapitalisty vykonávat jejich vlastní konkurence a jejich snaha vzájemně se napálit; rovněž tak [se nepřihlíží] k větší nebo menší dovednosti, s níž jeden průmyslový kapitalista na rozdíl od druhého umí ze svých dělníků vyždímat to největší množství nadpráce při nejmenších nákladech a tuto vyždímanou nadpráci realizovat v procesu oběhu. Zkoumání těchto věcí patří do zkoumání konkurence kapitálů. Vůbec se zabývá jejich bojem a jejich snahou urvat pro sebe co největší množství nadpráce a má co činit jen s rozdělováním nadpráce mezi různé soukromé kapitalisty, avšak ne s jejím původem, ani s jejím všeobecným rozšířením.
Pro práci vrchního dozoru zbývá jen všeobecná funkce organizovat dělbu práce a kooperaci určitých jednotlivců. Tato práce je plně reprezentována mzdou generálního ředitele ve větších kapitalistických podnicích. Je už odečtena z [toho, co se podílí na tvorbě] všeobecné míry zisku. Nejlepším praktickým důkazem jsou družstevní továrny dělníků v Anglii[113], protože, i přes větší úrok, který platí, dosahují většího zisku než průměrného, ačkoli mzda generálního ředitele, která je pochopitelně určena tržní cenou tohoto druhu práce, [je] odečtena. Průmysloví kapitalisté, kteří [jsou] svými vlastními generálními řediteli, ušetří jednu součást výrobních nákladů, sami sobě platí mzdu a dostávají tak vyšší než průměrnou míru zisku. Kdyby byly fráze apologetů, že podnikatelský zisk je mzdou za práci dozoru, zítra vzaty doslova a zisk průmyslového kapitalisty byl omezen na mzdu za vedení a správu, byl by pozítří konec kapitalistické výroby, přivlastňování cizí nadpráce a přeměny této nadpráce v kapitál.
Avšak zkoumáme-li samu tuto [odměnu za] práci dozoru jako mzdu skrytou ve všeobecné míře zisku, platí tu zákon, který objevil Ramsay a jiní, že, zatímco zisk (podnikatelský i hrubý zisk [včetně úroku]) je úměrný velikosti vynaloženého kapitálu, je tato jeho část nepřímo úměrná velikosti kapitálu, je mizivě malá u velkého kapitálu a ohromná u malého kapitálu, tj. tam, kde kapitalistická výroba existuje jen nominálně. Jestliže se zdá, že malý kapitalista, který svou práci vykonává téměř sám, dosahuje v poměru ke svému kapitálu velmi vysoké míry zisku, pak je faktem, že ve skutečnosti, pokud nezaměstnává několik dělníků, jejichž nadpráci by si přivlastňoval, nedosahuje vůbec žádného zisku a vyrábí kapitalisticky (ať už v průmyslu nebo obchodu) pouze nominálně. Od námezdního dělníka se odlišuje tím, že díky svému nominálnímu kapitálu je fakticky pánem a vlastníkem svých vlastních pracovních podmínek, nemá tedy nad sebou žádného pána, ǁ1101ǀ a proto si celou svoji pracovní dobu přivlastňuje sám, místo aby si ji přivlastňovala třetí osoba. To, co se tu jeví jako zisk, je pouze přebytek nad obvyklou mzdou, který vzniká právě tímto přivlastňováním vlastní nadpráce. Ale tato forma je vlastní jen těm sférám, kterých se kapitalistický výrobní způsob ve skutečnosti ještě nezmocnil.
[Ramsay říká:]
„Podnikatelský zisk je možno rozložit 1. na mzdu podnikatele; 2. na jeho riziko; 3. na jeho nadzisk. (Cit. dílo, str. 226.)
Pokud jde nyní o bod 2., naprosto sem nepatří. Corbet (i Ramsay sám) řekl[114] , že pojištění, kterým se kryje riziko, jenom rovnoměrně rozděluje ztráty kapitalistů nebo [je] rozděluje šířeji mezi celou třídu. Od této rovnoměrně rozdělené ztráty je třeba odečíst zisk pojišťovacích společností, těch kapitálů, které vloženy do pojišťovnictví, toto rozdělování přejímají. Tyto společnosti dostávají část nadhodnoty stejným způsobem jako obchodní nebo peněžní kapitalisté, aniž se podílejí na její přímé výrobě. Toto je otázka rozdělování nadhodnoty mezi různé skupiny kapitalistů a [otázka] srážek, které v důsledku takového rozdělování připadají na jednotlivý kapitál. Nemá to nic společného s povahou ani s velikostí [tohoto] přebytku. Dělník nemůže pochopitelně dát víc než svoji nadpráci. Nemůže kapitalistovi platit ještě zvlášť za to, že se pojišťuje jako majitel plodů této nadpráce. Nanejvýš by se mohlo říci, že dokonce, i mimo kapitalistickou výrobu, by výrobci měli určité výdaje, tedy že by museli část své práce nebo produktů své práce vynakládat na pojištění svých produktů, svého bohatství nebo jeho prvků proti náhodám atd. Místo, aby se každý kapitalista pojišťoval sám, dosahuje toho jistěji a levněji, když touto záležitostí pověří část [celkového kapitálu]. Pojištění se platí z části nadhodnoty, jejíž rozdělování mezi kapitalisty i [její] pojištění [před nešťastnými náhodami], nemá nic společného s jejím původem a velikostí.
Zbývá tedy prozkoumat 1. mzdu [salary] a 2. nadzisk [surplus gains], jak tu Ramsay nazývá část nadhodnoty, která připadá průmyslovému kapitalistovi na rozdíl od [kapitalisty] žijícího z úroku, a která je také proto absolutně určena proporcí mezi úrokem a průmyslovým ziskem, [tj. mezi] dvěma částmi, na které se rozpadá část nadhodnoty připadající na kapitál (na rozdíl od pozemkového vlastnictví).
Pokud jde o [bod] 1., mzdu, pak se především samo sebou rozumí, že s kapitalistickou výrobou na kapitalistu nebo jím placeného úředníka, zástupce, připadají funkce kapitálu jakožto velitele nad prací. S kapitalistickou výrobou by zmizela také tato funkce, pokud nevyplývá z povahy kooperativní práce, nýbrž [z] vlády podmínek práce nad prací samou. Ramsay ovšem sám tuto součást [podnikatelského zisku] zavrhuje nebo ji redukuje do té míry, že nestojí za řeč.
„Mzda [podnikatele] zůstává, stejně jako práce [dozoru] téměř stejná, ať je podnik velký nebo malý.“ (Cit. dílo, str. 227- 229.). „Dělník nebude moci nikdy říci, že je s to udělat tolik, jako dva, tři, atd. jemu podobní. Avšak průmyslový kapitalista nebo farmář může nahradit deset nebo více jemu podobných.“ (Cit. dílo, str. 255.)
Třetí částí [podnikatelského zisku je] nadzisk, který zahrnuje [kompenzaci za] takové riziko, jaké je jen možné, [jež není] ničím jiným, než možnou ztrátou zisků a kapitálu, [riziko, které] však fakticky vystupuje jako pojištění, a proto dokonce jako podíl určitých kapitálů ve zvláštní sféře na všeobecné nadhodnotě.
„Tyto nadzisky,“ říká Ramsay, „představují ve skutečnosti ten důchod, který pramení z moci velet nad užitím kapitálu, ať už [tento kapitál] patří kapitalistovi samému nebo je vypůjčen od jiných“ ˂to znamená moc velet nad prací jiných lidi˃… „Čistý zisk" (úrok) „se mění přesně s velikosti kapitálu; naproti tomu poměr nadzisku k vynaloženému kapitálu je tím větší, čím větší [je] kapitál.“ (Cit. dílo, str. 230.)
To jinými slovy neznamená nic [než]: mzdy podnikatelů jsou nepřímo úměrné velikosti kapitálu. Čím větší je měřítko, v němž kapitál působí, tím víc je výrobní způsob kapitalistický, tím mizivější [je] ta součást průmyslového zisku, kterou je možno redukovat na mzdu, a tím čistší [je forma, v níž] vystupuje skutečný charakter průmyslového zisku — [že] je totiž částí nadzisku, tj. nadhodnoty, tj. nezaplacené nadpráce.
Celý protiklad průmyslového zisku a úroku [má] smysl jen v protikladu mezi rentiérem a průmyslovým kapitalistou, netýká se však absolutně ani vztahu dělníka ke kapitálu, ani povahy kapitálu, ani původu jeho zisku atd.
O rentě nepocházející z obilí Ramsay říká:
„Tak se renta, která je placena za jeden druh produktů, stává příčinou vysoké hodnoty jiných druhů produktů.“ (Cit. dílo, str. 279.)
„Důchod,“ říká Ramsay v závěrečné kapitole, „se liší od ročního hrubého produktu prostě tím, že [v něm] chybějí všechny ty věci, jichž je zapotřebí k udržení fixního kapitálu“ (to je tedy u něho konstantní kapitál, suroviny ve všech fázích, pomocné látky a stroje, atd.). (Cit. dílo, str. 471.)
ǁ1102ǀ Ramsay už dříve řekl[f] a opakuje v poslední kapitole, že
„oběžný kapitál,“ tj. u něho kapitál vynakládaný na mzdu, [je] zbytečný, „není ani bezprostředním činitelem výroby, ani pro ni není vůbec podstatný“. (Cit. dílo, str. 468.)
[Ramsay] nečiní jen samozřejmý závěr, že s námezdní prací a s kapitálem vynaloženým na námezdní práci se nutnost kapitalistické výroby vůbec popírá a pracovní podmínky tak přestávají vystupovat proti dělníkům jako „kapitál“ nebo, jak on to nazývá, „fixní kapitál“. Jedna část pracovních podmínek vystupuje jen jako fixní kapitál, protože druhá vystupuje jako oběžný kapitál. Avšak předpokládá-li jednou kapitalistickou výrobu jako fakt, vysvětluje Ramsay mzdu a hrubý zisk z kapitálu (zahrnuje průmyslový zisk nebo, jak to nazývá, podnikatelský zisk) jako nutnou formu důchodu. (Cit. dílo, str. 478, 475.)
Pochopitelně, obě tyto formy důchodu fakticky svou jednoduchostí a obecností shrnují podstatu kapitalistické výroby a obou tříd, na nichž spočívá. Naproti tomu rentu, to znamená tedy pozemkové vlastnictví, prohlašuje za formu, zbytečnou pro kapitalistickou výrobu (cit. dílo, str. 472), avšak zapomíná, že je nutným produktem tohoto výrobního způsobu. Stejně je tomu, když „čistý zisk z kapitálu“ čili úrok prohlašuje za nepotřebnou formu:
„Rentiéři by se museli přeměnit“ [v případě prudkého poklesu hrubého zisku] „jenom v průmyslové kapitalisty. Pro národní bohatství to nemá význam… Hrubý zisk nemusí být jistě tak vysoký, aby přinášel zvláštní důchod majiteli [kapitálu] a zvláštní důchod uživateli [kapitálu]“ (cit. dílo, str. 476-477),
přičemž opět zapomíná, co sám řekl, že se s rozvojem kapitálu nutně vytváří stále rostoucí třída rentiérů.[g]
„Hrubý zisk z kapitálu a podnikání… je nutný, aby pokračovala výroba.“ (Cit. dílo, str. 475.)
Samozřejmě. Bez zisku není kapitálu a bez kapitálu není kapitalistické výroby.
*
Tedy u Ramsaye lze na jedné straně vyvodit (on sám to říká jen v omezené formě, že „oběžný kapitál“ a „mzdy“ [by byly] zbytečné, kdyby masa národa nebyla tak chudá, aby musela svůj podíl na produktu dostávat předem, dříve než [je] hotov), že kapitalistický, na námezdní práci spočívající výrobní způsob není nutnou, tj. není absolutní formou společenské výroby; na druhé straně, že úrok na rozdíl od průmyslového zisku, stejně jako pozemková renta (tedy forma pozemkového vlastnictví vytvořená samou kapitalistickou výrobou) jsou výrůstky, které pro ni nejsou podstatné a kterých by se mohla zbavit. Kdyby byl tento buržoazní ideál skutečně proveditelný, měl by za následek pouze [to], že by celá nadhodnota připadala přímo průmyslovým kapitalistům a společnost (ekonomicky) by byla redukována na jednoduchý protiklad kapitálu a námezdní práce, zjednodušení, které by ovšem urychlilo zánik tohoto výrobního způsobu. ǀ1102ǁ
*
ǁ1102ǀ ˂V „Morning Star“ z 1. prosince 1862, naříká jeden továrník:
„Odečtěte z hrubého produktu mzdy, pozemkovou rentu, úrok z kapitálu, náklady na suroviny a zisky agenta, kupce či obchodníka, a co zbude, je zisk továrníka, obyvatele Lancashiru, majitele, na němž leží břímě udržovat dělníky pro tolikeré účastníky na rozdělování hrubého produktu.“
Ponecháme-li stranou hodnotu a zkoumáme hrubý produkt in natura, je jasné, že po nahrazení konstantního kapitálu a [kapitálu] vynaloženého na mzdu zbývá část produktu, která představuje nadhodnotu. Z toho však odpadá část jako renta a zisky agentů, kupců či obchodníků, ať už používají vlastní kapitál nebo ne, [ti všichni] se podílejí na té části hrubého produktu, která představuje nadhodnotu. Pro továrníka je [to všechno] tedy srážka. Jeho zisk sám se dělí, když si půjčil kapitál, opět na průmyslový zisk a úrok.˃
˂K diferenciální rentě: Práce dělníka, který pracuje na úrodnější půdě, je produktivnější než práce dělníka, který pracuje na méně úrodné půdě. Kdyby byl tedy placen in natura, dostal by menší část z hrubého produktu než ten, který pracuje na méně úrodné půdě. Nebo, což je totéž, jeho relativní nadpráce, i kdyby pracoval denně stejný počet hodin, by byla větší než u druhého. Jeho mzda však stojí stejně jako mzda druhého. Proto také zisk jeho zaměstnavatele není větší. Nadhodnotu, která je obsažena v přebytku jeho produktu, větší relativní produktivnost jeho práce čili jeho diferenciální nadpráci, shrabuje vlastník půdy.˃ ǀ1102ǁ
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz tento svazek zde, zde a zde. (Pozn red.)
b — tzn. té části hrubého produktu, které je zapotřebí k uhrazeni „fixního kapitálu“. (Pozn. red.)
c Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde. (Pozn. red.)
d ǁ1130ǀ ˂Proč pan Senior, jehož „Outline“ se objevil takřka současně Ramsayovým „Essny on the Distribution ot Wealth“, v němž se podrobně popisuje štěpeni zisku na „podnikatelský zisk“ a na „čistý zisk z kapitálu čili úrok“ (kap. IV), objevoval toto rozdělení známé už v roce 1821 a 1822, možno vysvětlit jen tím, že Senior [jako] pouhý apologet existujíciho [řádu], a tedy vulgární ekonom, stojí velmi blízko sympatiím pana Roschera.“[111]˃ ǀ1130ǁ
e — neproduktivním ale nutným nákladům. (Pozn. red.)
f Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
g Viz tento svazek zde (Pozn. red.)
108 „Průměrnou cenou“ („average price“, „Durchschnittspreis“) rozumí Marx totéž, co „výrobní cenou“, tj, výrobními náklady (c + v) plus průměrným ziskem. Sám termín „průměrná cena“ ukazuje, že tu jde o „průměrnou tržní cenu za delší období čili střed, k němuž tržní cena tíhne“, jak vysvětluje Marx v „Teoriích o nadhodnotě“, část II, zde. Poprvé se u Marxe s tímto terminem setkáváme v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, zde (viz též poznámku [35]). V druhé části se často objevuje v kapitolách o Rodbertusovi a Ricardovi spolu s termíny „cena nákladů“ a „výrobní cena“.
109 Marx má na mysli oddíl „Kapitál a zisk“, který začal psát v XVI. sešitě rukopisu z let 1861—1863 (sešit XVI je označen „prosinec 1862“, zatímco sešit XVIII., v němž jsou obsaženy kapitoly o Ramsayovi, Cherbuliezovi a Jonesovi je označen „leden 1863“) a který se postupně rozrostl v III. díl „Kapitálu“. Problém přeměny hodnot ve výrobní ceny chtěl Marx zkoumat ve druhé kapitole oddílu „Kapitál a zisk“, jak je zřejmé z náčrtu plánu této kapitoly, napsaného brzy po kapitole o Ramsayovi (viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde).
O „výjimkách“ při určování hodnoty pracovní dobou, které zformuloval David Ricardo, mluví Marx podrobně ve druhé části „Teorií o nadhodnotě“ zde; viz též třetí část zde.
110 Předpokládalo-li se v původním propočtu, že v druhém případě se výrobní náklady na pracovní nástroje a pracovní sílu vypočítávají už podle dvakrát menší hodnoty jednoho kvarteru obilí, která se vytvořila zdvojnásobením sklizně, věnuje teď Marx svoji pozornost okolnosti, že k tomuto poklesu hodnoty jednoho kvarteru obilí dochází až na podzim druhého roku a že až do podzimu byla hodnota kvarteru dvakrát vyšší. Jestliže tedy v původním propočtu byly v druhém případě vyjádřeny výrobní náklady částkou 20c + 40c + 40v = 100 kvarterů, pak se nyní ukazuje, že jsou vyjádřeny stejnou částkou jako v prvním případě, to znamená částkou 20c + 20c + 20v = 60 kvarterů. Protože se sklizeň v druhém případě rovnala 200 kvarterům, zůstává na zisk 140.
111 Marx má na mysli názor zastávaný vulgárním ekonomem Roscherem, který je uveden na str. 385 jeho knihy „Die Grundlagen der Nationalökonomie“ (Stuttgart a Augsburg 1858), o dělení zisku na podnikatelský zisk a úrok. Roscher se přitom odvolává na spis Nassaua Williama Seniora „An Qutline of the Science oř Political Economy“ (Londýn 1836). Svou poznámkou, že dělení zisku na „podnikatelský zisk“ a „čistý zisk z kapitálu“ bylo známo už v roce 1821 a 1822, se Marx odvolává pravděpodobně na rozdělování zisku uváděné na str. 52—53 anonymního spisu „An Inquiry into those Principles“ (Londýn 1821), stejně jako na str. 43—44 Hopkinsovy knihy „Economical Enquiries to the Laws which regulate Rent, Profit, Wages, and the Value of Money“ (Londýn 1822).
112 Marx má na mysli Storchovu práci „Cours dʼéconomie politique“, sv. 1, kniha III, kap. XII, Paříž 1823.
113 O družstevních továrnách dělníků v Anglii viz Karel Marx, „Kapitál“, díl III, část 1, zde, zde a zde.
114 Viz str. 100—102 v knize Thomase Corbeta „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals“, vydané v roce 1841 v Londýně.