Karel Marx
Kapitál, I. díl
Druhý oddíl

Přeměna peněz v kapitál


Kapitola čtvrtá

PŘEMĚNA PENĚZ V KAPITÁL

1. VŠEOBECNÝ VZOREC KAPITÁLU

Zbožní oběh je východiskem kapitálu. Historickými předpoklady jeho vzniku jsou zbožní výroba a rozvinutý zbožní oběh, obchod. Světový obchod a světový trh zahajují v XVI. století nové dějiny kapitálu.

Ponecháme-li stranou hmotný obsah zbožního oběhu, směnu různých užitných hodnot, a budeme-li zkoumat jen ekonomické formy, které tento proces vytváří, shledáme, že jeho posledním produktem jsou peníze. Tento poslední produkt zbožního oběhu je první jevovou formou kapitálu.

Historicky vystupuje kapitál proti pozemkovému vlastnictví všude nejprve ve formě peněz, jako peněžní jmění, jako kupecký kapitál a lichvářský kapitál.[1] Není však ani třeba vracet se k historii vzniku kapitálu, abychom se přesvědčili, že peníze jsou první jevovou formou kapitálu. Táž historie se odehrává denně před našima očima. Každý nový kapitál, když se po prvé objevuje na scéně, tj. na trhu zboží, práce nebo na peněžním trhu, objevuje se stále ještě v podobě peněz — peněz, které se mají určitými procesy přeměnit v kapitál.

Peníze jako peníze a peníze jako kapitál se zprvu od sebe liší jen odlišnou formou oběhu.

Bezprostřední forma zbožního oběhu je Z — P — Z, přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, prodej za účelem koupě. Vedle této formy nalézáme však druhou, specificky od ní odlišnou formu P — Z — P, přeměnu peněz ve zboží a zpětnou přeměnu zboží v peníze, koupi za účelem prodeje. Peníze, které při svém pohybu opisují tento cyklus, přeměňují se v kapitál, stávají se kapitálem a jsou kapitálem již svým určením.

Podívejme se blíže na oběh P— Z—P. Probíhá, stejně jako prostý zbožní oběh, dvěma protikladnými fázemi. První fáze, P — Z, koupě, je přeměna peněz ve zboží. Druhá fáze, Z — P, prodej, je zpětná přeměna zboží v peníze. Obě fáze dohromady tvoří jediný proces, v němž se peníze směňují za zboží a pak totéž zboží zase za peníze, zboží se kupuje pro prodej, čili ponecháme-li stranou formální rozdíly mezi koupí a prodejem — za peníze se kupuje zboží a za zboží peníze.[2] Výsledek, v nějž se celý proces rozplývá, je směna peněz za peníze, P — P. Nakoupím-li za 100 liber št. 2000 liber bavlny a prodám-li těchto 2000 liber bavlny znovu za 110 liber št., směnil jsem nakonec 100 liber št. za 110 liber št., peníze za peníze.

Je zřejmé především, že proces oběhu P — Z — P by byl úplně nesmyslný a bezobsažný, kdyby byl jen jakousi oklikou, jak směňovat tutéž peněžní hodnotu za tutéž peněžní hodnotu, na př. 100 liber št. za 100 liber št. Daleko jednodušší a bezpečnější by byla metoda shromažďovatele pokladů, který svých 100 liber št. podrží, místo aby je vystavil nebezpečí oběhu. Na druhé straně, ať obchodník bavlnu, kterou koupil za 100 liber št., znovu prodá za 110 liber št., nebo ať se jí musí zbavit za 100 liber št. nebo dokonce za 50 liber št., jeho peníze opisují zvláštní a originální dráhu naprosto odlišnou od prostého zbožního oběhu, kdy na př. rolník prodává obilí a za utržené peníze si kupuje šaty. Musíme tedy především charakterisovat formální rozdíl mezi koloběhy P — Z — P a Z — P — Z. Přitom se zároveň ukáže i rozdíl v podstatě, který se skrývá za těmito formálními rozdíly.

Všimněme si nejprve, co je oběma těmto formám společné.

Oba koloběhy se rozpadají na tytéž protikladné fáze: Z — P, prodej, a P — Z, koupě. V každé z obou fází stojí proti sobě tytéž dvě věci — zboží a peníze — a tytéž dvě osoby v týchž charakterních ekonomických maskách — kupec a prodavač. Každý z obou koloběhů je jednotou týchž protikladných fází a v obou případech je tato jednota zprostředkována třemi kontrahenty, z nichž jeden jen prodává, druhý jen kupuje, kdežto třetí střídavě kupuje a prodává.

Ale oba koloběhy Z — P — Z a P — Z — P se od sebe od samého počátku liší opačným pořadím týchž protikladných fází oběhu. Prostý zbožní oběh začíná prodejem a končí koupí, oběh peněz jako kapitálu začíná koupí a končí prodejem. Výchozí a konečný bod pohybu tvoří tam zboží, zde peníze. V první formě hrají úlohu prostředníka v celém procesu peníze, v druhé formě naopak zboží.

V oběhu Z — P — Z se peníze nakonec přeměňují ve zboží, které slouží jako užitná hodnota. Peníze jsou tedy definitivně vydány. V protikladné formě P — Z — P vydává naproti tomu kupec peníze jen proto, aby jako prodavač peníze dostal. Když kupuje zboží, vrhá peníze do oběhu, aby je z něho zase odňal prodejem téhož zboží. Pouští peníze z rukou jen se záludným úmyslem opět se jich zmocnit. Peníze se zde jen zálohují.[3]

Ve formě Z — P — Z mění tytéž peníze dvakrát místo. Prodavač je dostává od kupce a platí jimi jinému prodavači. Celý proces, který začíná přijetím peněz za zboží, končí vydáním peněz za zboží. Ve formě P — Z — P probíhá proces opačně. Místo tu nemění dvakrát tytéž peníze, nýbrž totéž zboží. Kupec je dostává z rukou prodavače a dává je dál do rukou jiného kupce. Jako v prostém zbožním oběhu vede dvojí výměna místa týchž peněz k jejich definitivnímu přechodu z ruky do ruky, tak zde vede dvojí výměna místa téhož zboží k návratu peněz k jejich výchozímu bodu.

Návrat peněz k jejich výchozímu bodu nezávisí na tom, zda se zboží prodává dráže, než bylo koupeno, nebo ne. Tato okolnost má vliv jen na velikost částky peněz, která připlývá zpět. Jev návratu sám se uskutečňuje vždy, kdykoli se koupené zboží znovu prodává, tj. kdykoli je úplně opsán koloběh P — Z — P. To je tedy smyslově vnímatelný rozdíl mezi oběhem peněz jako kapitálu a mezi jejich oběhem jako pouhých peněz.

Koloběh Z — P — Z je úplně zakončen, jakmile jsou peníze získané prodejem jednoho zboží odneseny koupí jiného zboží. Připlynou-li peníze přesto zpět k výchozímu bodu, tedy jen obnovením nebo opakováním celého procesu. Prodám-li kvarter obilí za 3 libry št. a koupím-li za tyto 3 libry št. šaty, vydal jsem tyto 3 libry št. definitivně. Nemám už k nim žádný vztah. Patří obchodníku s oděvy. Kdybych prodal druhý kvarter obilí, vrátily by se peníze ke mně zpět, ale ne následkem první transakce, nýbrž proto, že se opakovala. Peníze se znovu ode mne vzdalují, jestliže tuto transakci dokončím tím, že uskutečním novou koupi. V oběhu Z — P — Z nemá tedy vynaložení peněz žádný vztah k jejich návratu. V P — Z — P je naproti tomu návrat peněz podmíněn již charakterem jejich vynaložení. Bez tohoto návratu se celá operace nezdařila, čili proces je přerušen a neukončen, protože chybí jeho druhá fáze — prodej, který doplňuje a dovršuje koupi.

U koloběhu Z — P — Z je výchozím bodem jedno zboží a konečným bodem druhé zboží, které vypadává z oběhu a přechází do spotřeby. Spotřeba, uspokojování potřeb, zkrátka užitná hodnota je tedy konečným účelem tohoto koloběhu. Naproti tornu koloběh P — Z — P vychází od peněžního pólu a vrací se nakonec k témuž pólu. Jeho hybným motivem, jeho určujícím účelem je tedy sama směnná hodnota.

V prostém zbožním oběhu mají oba krajní body tutéž ekonomickou formu. Oba jsou zboží. Jsou to přitom zboží stejné hodnoty. Ale jsou to kvalitativně rozdílné užitné hodnoty, na př. obilí a šaty. Obsah pohybu tu tvoří směna výrobků, výměna různých látek, v nichž se zračí společenská práce. Jinak je tomu v oběhu P — Z — P. Na první pohled se zdá, že tento pohyb je bezobsažný, protože je tautologický. Oba krajní body mají tutéž ekonomickou formu. Oba jsou peníze, tedy nejsou to kvalitativně rozdílné užitné hodnoty, neboť peníze jsou právě přeměněnou podobou zboží, v níž se rozplývají všechny zvláštní užitné hodnoty těchto zboží. Směnit nejprve 100 liber št. za bavlnu a pak znovu tutéž bavlnu za 100 liber št., tj. oklikou peníze za peníze, totéž za totéž, tato operace se zdá stejně bezúčelná, jako nesmyslná.[4] Jedna peněžní částka se může lišit od jiné peněžní částky vůbec jen svou velikostí. Proces P — Z — P nevděčí tedy za svůj obsah kvalitativnímu rozdílu mezi svými krajními body — protože oba jsou peníze — nýbrž jen jejich kvantitativnímu rozdílu. V důsledku tohoto procesu se z oběhu odebírá více peněz, než bylo původně do něho vrženo. Bavlna koupená na př. za 100 liber št. se znovu prodá za 100 + 10 liber št. čili za 110 liber št. Úplná forma tohoto procesu se tudíž jeví takto: P — Z — P‘, kde P‘ = P + ∆P, tj. rovná se původně zálohované peněžní částce plus jistý přírůstek Tento přírůstek čili přebytek nad původní hodnotu nazývám nadhodnotou (surplus value). Původně zálohovaná hodnota se tedy v oběhu nejen zachovává, nýbrž i mění svou velikost, přibírá nadhodnotu čili zhodnocuje se. A právě tento pohyb ji mění v kapitál.

Je sice také možné, že v Z — P — Z představují oba krajní body Z a Z, na př. obilí a šaty, kvantitativně rozdílné hodnoty. Rolník může prodat své obilí nad jeho hodnotou, nebo koupit šaty pod jejich hodnotou. Naproti tomu i obchodník s oděvy ho může napálit. Ale pro tuto formu oběhu samu jsou tyto rozdíly v hodnotě něčím čistě nahodilým. Tato forma oběhu, v protikladu k P — Z — P nikterak neztrácí smysl a význam, jsou-li oba krajní body, na př. obilí a šaty, vzájemnými ekvivalenty. Naopak, rovnost jejich hodnot je tu podmínkou normálního průběhu procesu.

Opakování čili obnovení prodeje za účelem koupě, jakož i tento proces sám, mají svou míru a svůj cíl v konečném výsledku, který leží mimo tento proces a spočívá jen ve spotřebě, v uspokojení určitých potřeb. Při koupi za účelem prodeje je naproti tomu začátek i konec týž, totiž peníze, směnná hodnota, a již tím je pohyb nekonečný. Ať je tomu jakkoli, z P se stává P + ∆P; ze 100 liber št. 100 + 10 liber št. Ale vzato pouze s kvalitativní stránky, je 110 liber št. totéž jako 100 liber št., jsou to peníze. A s kvantitativní stránky je 110 liber št. táž omezená suma hodnoty jako 100 liber, št. Kdyby bylo těchto 110 liber št. vydáno jako peníze, vypadly by ze své úlohy. Přestaly by být kapitálem. Vzaty z oběhu, kamenějí v poklad a nenaroste na nich ani farthing, i kdyby ležely až do soudného dne. Jakmile tedy jde o zhodnocování hodnoty, potřeba zhodnocování je stejná u 110 liber št. jako u 100 liber št., protože obě tyto částky jsou omezenými výrazy směnné hodnoty, tedy obě mají stejné poslání přibližovat se absolutnímu bohatství zvětšováním své velikosti. Původně zálohovaná hodnota 100 liber št. se sice na okamžik liší od nadhodnoty 10 liber št., která na ní v oběhu narůstá, ale tento rozdíl se zase ihned rozplývá. Na konci procesu nevychází dvojí výsledek: na jedné straně původní hodnota 100 liber št. a na druhé straně nadhodnota 10 liber št., nýbrž jediná hodnota, 110 liber št. Tato hodnota má formu stejně vhodnou k tomu, aby znovu začala zhodnocovací proces, jako původních 100 liber št. Pohyb končí penězi, které tvoří počátek nového, stejného pohybu.[5] Takže konec každého jednotlivého koloběhu, v němž se uskutečňuje koupě za účelem prodeje, tvoří sám od sebe začátek nového koloběhu. Prostý zbožní oběh — prodej za účelem koupě — slouží jako prostředek k dosažení konečného výsledku, který leží mimo oběh — k přivlastnění užitných hodnot, k uspokojení potřeb. Oběh peněz jako kapitálu je naproti tomu samoúčelem, neboť sebezhodnocení hodnoty se uskutečňuje jen v rámci tohoto stále se obnovujícího pohybu. Pohyb kapitálu nezná tedy hranice.[6]

Jako vědomý nositel tohoto pohybu stává se majitel peněz kapitalistou. Jeho osoba, či přesněji jeho kapsa, je bod, odkud peníze vycházejí a kam se vracejí. Objektivní obsah tohoto oběhu — zhodnocení hodnoty —je jeho subjektivním účelem, a jen pokud jediným hybným motivem jeho operace je vzrůstající přivlastňování abstraktního bohatství, potud — a jedině potud — funguje jako kapitalista, tj. jako zosobněný, vůlí a vědomím nadaný kapitál. Proto nelze nikdy spatřovat v užitné hodnotě bezprostřední účel kapitalisty.[7] Jeho účelem není také dosažení jednotlivého zisku, nýbrž jen neustálý pohyb zisku.[8] Tento pud po absolutním obohacování, tato vášnivá honba za hodnotou,[9] je společná kapitalistovi a shromažďovateli pokladů, ale zatím co shromažďovatel pokladů je jen potrhlý kapitalista, je kapitalista racionální shromažďovatel pokladů. Neustálého zvětšování hodnoty, o něž usiluje shromažďovatel pokladů tím, že zachraňuje peníze před oběhem,[10] dosahuje prozíravější kapitalista tím, že je stále znovu svěřuje oběhu.[10a]

Samostatné formy — peněžní formy — které přijímá hodnota zboží v prostém oběhu, slouží jen směně zboží a mizejí v konečném výsledku pohybu. Naproti tomu v oběhu P — Z — P fungují zboží i peníze jen jako různé způsoby existence hodnoty samé: peníze jako její všeobecný způsob existence, zboží jako její zvláštní, abychom tak řekli, přestrojený způsob existence.[11] Hodnota neustále přechází z jedné formy do druhé, aniž se v tomto pohybu ztrácí, a přeměňuje se tak v automaticky působící subjekt. Zachytíme-li jednotlivé jevové formy, které střídavě přijímá ve svém životním koloběhu zhodnocující se hodnota, dostaneme toto určení: kapitál jsou peníze, kapitál je zboží.[12] Fakticky se tu však hodnota stává subjektem určitého procesu, v němž za ustavičného střídání peněžní a zbožní formy mění sama svou velikost, odpuzuje sebe jako nadhodnotu od sebe samé jako původní hodnoty, sama se zhodnocuje. Neboť pohyb, v němž přibírá nadhodnotu, je její vlastní pohyb, tedy její zhodnocení je sebezhodnocení. Nabyla magické schopnosti tvořit hodnotu, protože je sama hodnotou. Vrhá živá mláďata anebo při nejmenším snáší zlatá vejce.

Jako sám od sebe vzrůstající subjekt tohoto procesu, v němž hned přijímá peněžní formu a zbožní formu a hned je zase odkládá, ale zároveň se v těchto přeměnách stále udržuje a zvětšuje, potřebuje hodnota především samostatnou formu, v níž by byla konstatována její totožnost se sebou samou. A tuto formu má jen v podobě peněz. Peníze tvoří tedy výchozí a závěrečný bod každého zhodnocovacího procesu. Hodnota činila 100 liber št., nyní činí 110 liber št. atd. Ale peníze tu vystupují jen jako jedna z forem hodnoty, neboť jsou dvě formy. Peníze se nemohou stát kapitálem, nevezmou-li na sebe zbožní formu. Peníze tu tedy nevystupují proti zboží polemicky jako při hromadění pokladů. Kapitalista ví, že všechna zboží, ať vypadají sebeošuměleji nebo ať sebevíc páchnou, jsou v duchu i v pravdě penězi, vnitřně obřezanými židy a nadto divotvorným prostředkem, jak dělat z peněz více peněz.

Jestliže v prostém oběhu hodnota zboží na rozdíl od jejich užitné hodnoty dostala v nejlepším případě samostatnou formu peněz, vystupuje tu náhle jako substance, která se vyvíjí a pohybuje sama od sebe, pro kterou jsou jak zboží, tak peníze pouze formami. Ale nejen to. Místo aby představovala vztahy mezi zbožími, vstupuje nyní takřka v soukromý vztah k sobě samé. Liší se jako původní hodnota od sebe samé jako nadhodnoty, podobně jako se bůh otec liší od sebe samého jako boha syna, třebaže jsou oba téhož věku a tvoří ve skutečnosti jen jednu osobu. Neboť jen nadhodnotou ve výši 10 liber št. se stává zálohovaných 100 liber št. kapitálem, a jakmile se jím staly, jakmile se narodil syn a skrze syna i otec, mizí hned zase jejich rozdíl, a oba jsou jedno: 110 liber št.

Hodnota se tedy stává hodnotou, která se sama od sebe pohybuje, penězi, které se samy od sebe pohybují, a jako taková kapitálem. Vychází ze sféry oběhu, znovu do ní vstupuje, udržuje a rozmnožuje se v ní, vrací se odtud zvětšena a stále znovu začíná týž koloběh.[13] P — P‘, peníze, které plodí peníze — money which begets money — takový je popis kapitálu v ústech jeho prvních vykladačů, merkantilistů.

Koupit, aby se prodalo, čili přesněji, koupit, aby se prodalo dráže, P — Z — P‘, představuje sice na první pohled formu vlastní jen jednomu druhu kapitálu — kupeckému kapitálu. Ale také průmyslový kapitál jsou peníze, které se přeměňují ve zboží a pak prodejem zboží se přeměňují zpětně ve více peněz. Akty, které se odehrávají mimo sféru oběhu v době mezi koupí a prodejem, nemění nic na této formě pohybu. Konečně v kapitálu nesoucím úroky se zračí oběh P — Z — P‘ zkráceně, ve svém výsledku, bez zprostředkujícího článku, ve svém takřka lapidárním stylu, jako P — P‘, jako peníze, které se rovnají více penězům, jako hodnota, která je víc, než je sama.

P — Z — P, je tedy skutečně všeobecným vzorcem kapitálu, jak se tento kapitál bezprostředně projevuje ve sféře oběhu.

2. ROZPORY VŠEOBECNÉHO VZORCE

Forma oběhu, v níž se vyklube z peněz kapitál, odporuje všem zákonům o povaze zboží, hodnoty, peněz a oběhu samého, které jsme vyvodili dříve. Od prostého zbožního oběhu ji odlišuje obrácené pořadí týchž dvou protikladných procesů, prodeje a koupě. Ale jakým kouzlem může takový čistě formální rozdíl přetvořit samu povahu tohoto procesu?

A nejen to. Toto obrácené pořadí existuje jen pro jednoho ze tří obchodních přátel, kteří spolu obchodují. Jako kapitalista kupuji zboží od A a prodávám je pak osobě B; jako prostý majitel zboží prodávám zboží osobě B a pak znovu kupuji zboží od A. Pro obchodní přátele A a B tento rozdíl neexistuje. Vystupují jen jako kupci a prodavači zboží. Já sám stojím proti nim v obou případech jako prostý majitel peněz nebo zboží, jako kupec nebo jako prodavač. Při tom i onom pořadí metamorfos vystupuji proti jednomu z nich jen jako kupec a proti druhému jen jako prodavač; proti jednomu jen jako peníze, proti druhému jen jako zboží, ale proti žádnému z nich jako kapitál nebo kapitalista, tj. jako představitel něčeho, co by bylo více než peníze nebo více než zboží, nebo co by bylo mohlo mít nějaký jiný účinek, než jaký mají peníze nebo zboží. Pro mne tvoří koupě od osoby A a prodej osobě B jedno pořadí. Avšak souvislost mezi těmito dvěma akty existuje pouze pro mne. Osobě A není nic do mé transakce s osobou B, a osobě B není nic do mé transakce s osobou A. Kdybych jim snad chtěl vysvětlit zvláštní zásluhu, kterou si získávám obrácením pořadí transakcí, dokázaly by mi, že se mýlím právě v pořadí a že celková transakce nezačala koupí a neskončila prodejem, nýbrž naopak začala prodejem a skončila koupí. Opravdu: můj první akt, koupě, je s hlediska osoby A prodejem, a můj druhý akt, prodej, je s hlediska osoby B koupí. Nespokojujíce se tím, A i B prohlašují, že celé toto pořadí bylo zbytečný hokus pokus. Osoba A by mohla své zboží prodat přímo osobě B a B je přímo koupit od A. Tím se celá transakce scvrkává v jednostranný akt obyčejného zbožního oběhu — v pouhý prodej s hlediska A a v pouhou koupi s hlediska B. Obrácením pořadí aktů jsme se tedy nedostali ven ze sféry prostého zbožního oběhu: musíme proto prozkoumat otázku, zda sama povaha této sféry připouští zhodnocování hodnot, které do ní vcházejí, a tedy tvoření nadhodnoty.

Vezměme proces oběhu ve formě, v níž se jeví jako pouhá směna zboží. Tato forma je tu vždy, když dva majitelé zboží kupují zboží od sebe navzájem a bilanci vzájemných peněžních pohledávek vyrovnávají v den splatnosti. Peníze tu slouží jako počítací peníze; vyjadřují hodnoty zboží v jejich cenách, ale nevystupují proti zbožím tělesně. Co se týká užitných hodnot, je jasné, že oba směňující mohou získat. Oba zcizují zboží, která jsou pro ně jako užitné hodnoty neužitečná, a dostávají zboží, která potřebují. A to nemusí být jediná výhoda. Osoba A, která prodává víno a kupuje obilí, vyrobí možná více vína, než by mohl za tutéž pracovní dobu vyrobit pěstitel obilí B, a naopak: pěstitel obilí B vyrobí za tutéž pracovní dobu více obilí, než by mohl vyrobit vinař A. Takže A dostává za tutéž směnnou hodnotu více obilí a B více vína, než by dostal každý z nich, kdyby byl musel vyrobit pro sebe víno i obilí, aniž by směňoval. Pokud jde o užitnou hodnotu, lze tedy říci, že „směna je transakce, při níž obě strany získávají“.[14] Jinak je tomu se směnnou hodnotou. „Člověk, který má mnoho vína a nemá obilí, obchoduje s člověkem, který má mnoho obilí a nemá víno, a dojde mezi nimi ke směně pšenice v hodnotě 50 za tutéž hodnotu 50 ve víně. Tato směna nepředstavuje zvětšení směnné hodnoty ani pro jednoho, ani pro druhého, neboť již před směnou měl každý z nich hodnotu rovnou hodnotě, kterou získává touto operací.[15] Věc se nijak nemění tím, že mezi tato zboží vstupují peníze jako oběživo a že se akt koupě viditelně odděluje od aktu prodeje.[16] Hodnota zboží je vyjádřena v jejich cenách, dříve než vstupují do oběhu, je tedy předpokladem oběhu, a ne jeho výsledkem. [17]

Bereme-li proces abstraktně, tj. nepřihlížíme-li k okolnostem, které nevyplývají z imanentních zákonů prostého zbožního oběhu, neuvidíme tu kromě nahrazení jedné užitné hodnoty druhou nic než metamorfosu zboží, tj. pouhou změnu formy zboží. Táž hodnota, tj. totéž množství zpředmětněné společenské práce, je v rukou téhož majitele zboží nejprve ve formě zboží, pak ve formě peněz, v něž se zboží přeměnilo, a konečně opět ve formě zboží, v něž se tyto peníze znovu přeměnily. Toto střídání forem nezahrnuje v sobě změnu velikosti hodnoty. Změna, která se v tomto procesu děje s hodnotou zboží, se omezuje na změnu jeho peněžní formy. Nejprve existuje jako cena zboží nabízeného na prodej, pak jako peněžní částka, která však již předtím byla vyjádřena v ceně, a konečně jako cena ekvivalentního zboží. Tato změna formy nezahrnuje však sama o sobě změnu velikosti hodnoty, právě tak jako jí není rozměnění pětilibrové bankovky za sovereigny, půlsovereigny a šilinky. Pokud tedy oběh zboží vede jen ke změně formy jeho hodnoty, vede, probíhá-li jev v čisté podobě, ke směně ekvivalentů. Dokonce i vulgární politická ekonomie, třebaže naprosto nechápe, co je hodnota, po každé, kdykoli se pokouší, pokud je s to, pozorovat jev v čisté podobě, předpokládá, že poptávka a nabídka se vzájemně kryjí, tj. že jejich vliv se vůbec ruší. Mohou-li tedy, pokud jde o užitnou hodnotu, oba kontrahenti získat, nemohou získat oba na hodnotě směnné. Zde spíše platí: „Kde je rovnost, tam není výhoda.[18] Zboží mohou sice být prodána za ceny, které se odchylují od jejich hodnot, ale tato úchylka se jeví jako porušení zákonů směny zboží.[19] Ve své čisté podobě je tato směna směnou ekvivalentů, a tedy neumožňuje obohatit se zvětšením hodnoty.[20]

Proto se za pokusy pokládat oběh zboží za zdroj nadhodnoty obyčejně skrývá quid pro quo, záměna užitné hodnoty a směnné hodnoty. Tak na př. u Condillaca: „Není pravda, že se při zbožní směně směňuje stejná hodnota za stejnou hodnotu. Naopak, každý z dvou kontrahentů dává vždy menší hodnotu za větší… Kdyby se opravdu vždy směňovaly jen stejné hodnoty, žádný z obou kontrahentů by nemohl získat výhodu. Ale oba dva získávají, nebo alespoň mají získat výhodu. Jak? Hodnota věcí tkví pouze v jejich vztazích k našim potřebám. Co je pro jednoho více, je pro druhého méně, a naopak… Nelze předpokládat, že budeme nabízet na prodej věci, které jsou nepostradatelné pro naši spotřebu… Chceme odbýt věc, která je pro nás neužitečná, abychom dostali věc, kterou nutně potřebujeme; chceme dát méně za více… Bylo úplně přirozené dojít k závěru, že při směně se dává stejná hodnota za stejnou hodnotu, pokud se hodnota obou směňovaných věcí rovnala témuž množství peněz… Ale musíme si všimnout i druhé stránky věci; je otázka: nesměňujeme oba přebytek za předmět, který je nutný pro každého z nás?“[21] Vidíme, jak si Condillac nejen plete užitnou hodnotu a směnnou hodnotu, ale přímo dětinsky podkládá společnosti s vyvinutou zbožní výrobou poměry, za nichž si výrobce sám vyrábí své existenční prostředky a vrhá do oběhu jen přebytek, který zbývá po uspokojení vlastních potřeb.[22] A přesto Condillacův argument často opakují moderní ekonomové, zejména když jde o to ukázat vyvinutou formu směny zboží, obchod, jako zdroj tvoření nadhodnoty. „Obchod,“ říkají na př., „přidává výrobkům hodnotu, neboť tytéž výrobky mají větší hodnotu v rukou spotřebitele než v rukou výrobce, a proto musí být doslovně (strictly) považován za výrobní akt.“[23] Ale za zboží se neplatí dvakrát: jednou za jejich užitnou hodnotu, po druhé za jejich hodnotu. A je-li užitná hodnota zboží užitečnější pro kupce než pro prodavače, je jeho peněžní forma užitečnější pro prodavače než pro kupce. Což by je jinak prodával? A tak by se mohlo stejným právem říci, že kupec provádí doslovně (strictly) „výrobní akt“, přeměňuje-li na př. obchodníkovy punčochy v peníze.

Jestliže se směňují zboží nebo zboží a peníze stejné směnné hodnoty, tj. ekvivalenty, neodnímá zřejmě nikdo z oběhu více hodnoty, než do něho vrhá. Nedochází pak k tvoření nadhodnoty. Ale ve své čisté formě podmiňuje proces oběhu zboží směnu ekvivalentů. Avšak ve skutečnosti procesy neprobíhají čistě. Předpokládejme proto, že se směňují ne-ekvivalenty.

V každém případě vystupuje na trhu zboží jen majitel zboží proti majiteli zboží, a moc, kterou tyto osoby nad sebou navzájem mají, je jen moc jejich zboží. Hmotná rozdílnost zboží je jen hmotnou pohnutkou směny a činí majitele zboží na sobě navzájem závislými, neboť žádný z nich nemá předmět své vlastní potřeby a každý z nich má v rukou předmět potřeby druhého. Kromě této hmotné rozdílnosti užitných hodnot zboží existuje již jen jeden rozdíl mezi zbožími: rozdíl mezi jejich naturální formou a jejich přeměněnou formou, rozdíl mezi zbožími a penězi. A tak se majitelé zboží od sebe liší jen jako prodavači, majitelé zboží, a jako kupci, majitelé peněz.

Dejme tomu nyní, že prodavač má nějakou nevysvětlitelnou výsadu prodávat zboží nad jeho hodnotou, za 110, jestliže stojí 100, tj. s nominální 10% přirážkou k ceně. Prodavač dostává takto nadhodnotu, rovnající se 10. Ale poté, kdy byl prodavačem, stává se kupcem. Nyní se s ním setkává jako prodavač třetí majitel zboží a ten má také výsadu prodávat zboží o 10% dráže. Náš muž získal jako prodavač 10, aby jako kupec 10 ztratil.[24] Celkový výsledek je fakticky takový, že všichni majitelé zboží si navzájem prodávají zboží o 10% nad hodnotou, což je naprosto totéž, jako by se zboží prodávala za svou hodnotu. Taková všeobecná nominální přirážka k ceně zboží má týž význam, jako na př. měření hodnot zboží ve stříbře místo ve zlatě. Peněžní názvy čili ceny zboží vzrůstají, ale poměry jejich hodnot zůstávají nezměněny.

Předpokládejme naopak, že je výsadou kupce kupovat zboží pod jejich hodnotou. Není ani třeba připomínat, že z kupce se stane opět prodavač. Byl prodavačem, dříve než se stal kupcem. Ztratil již 10% jako prodavač, dříve než jako kupec 10% získal.[25] Všechno zůstává při starém.

Tvoření nadhodnoty, a tudíž i přeměna peněz v kapitál, se tedy nedá vysvětlit ani tím, že prodavači prodávají svá zboží nad hodnotou, ani tím, že je kupci kupují pod hodnotou.[26]

Problém se nijak nezjednoduší tím, vpašují-li se do něho vztahy, které jsou mu cizí, tedy řekneme-li na příklad jako plukovník Torrens: „Skutečná poptávka je schopnost a sklon (!) spotřebitelů bezprostřední nebo zprostředkovanou směnou dávat za zboží větší množství všech součástí kapitálu, než stojí výroba zboží.“[27] V oběhu stojí proti sobě výrobci a spotřebitelé jen jako prodavači a kupci. Tvrdit, že nadhodnota pro výrobce vzniká z toho, že spotřebitelé platí zboží nad jejich hodnotou, znamená jen zastírat prostou větu: majitel zboží má jako prodavač výsadu prodávat zboží s přirážkou k ceně. Prodavač vyrobil zboží sám nebo zastupuje jeho výrobce, ale kupec také sám vyrobil zboží, které je představováno jeho penězi, nebo zastupuje jeho výrobce. Stojí tedy výrobce proti výrobci. Liší se jen tím, že jeden kupuje a druhý prodává. Nedostaneme se ani o krok dále, předpokládáme-li, že majitel zboží pod jménem výrobce prodává zboží nad hodnotou a pod jménem spotřebitele je platí dráže, než je jeho hodnota.[28]

Proto důslední zastánci iluse, že nadhodnota vzniká z nominální přirážky k ceně čili z prodavačovy výsady prodávat zboží příliš draho, předpokládají existenci třídy, která jen kupuje, aniž prodává, tedy také jen spotřebovává, aniž vyrábí. Existence takové třídy je se stanoviska, k němuž jsme dosud dospěli, se stanoviska prostého oběhu, ještě nevysvětlitelná. Ale předběhněme výklad. Peníze, za které taková třída ustavičně kupuje, musí k ní zřejmě ustavičně proudit od majitelů zboží, a to bez směny, zadarmo, z titulu libovolného práva či uzákoněného násilí. Prodávat představitelům této třídy zboží nad hodnotou znamená jen z části získávat zase zpět peníze, které byly dány zadarmo.[29] Tak platila maloasijská města roční peněžní tribut starému Římu. Řím kupoval za tyto peníze od nich zboží a kupoval je za nadsazené ceny. Maloasijci napalovali Římany tím, že část tohoto tributu zase vymámili na dobyvatelích obchodem. Ale napáleni byli nakonec přece jen Maloasijci. Jejich zboží jim bylo placeno vždy jen jejich vlastními penězi. To je velmi nevhodná metoda obohacování se čili tvoření nadhodnoty.

Držme se proto v mezích zbožní směny, kde je prodavač kupcem a kupec prodavačem. Možná, že naše rozpaky pramení z toho, že jsme osoby brali jen jako zosobněné kategorie, a ne jako individua.

Dejme tomu, že majitel zboží A je tak mazaný, že po každé šidí své kolegy B nebo C, kdežto oni mu při nejlepší vůli nejsou s to to oplatit. A prodává víno v hodnotě 40 liber št. osobě B a získává touto směnou obilí v hodnotě 50 liber št. A přeměnil svých 40 liber št. v 50 liber št., udělal více peněz z méně peněz a přeměnil své zboží v kapitál. Podívejme se na věc důkladněji. Před směnou jsme měli vína za 40 liber št. v rukou A a obilí za 50 liber št. v rukou B, celkovou hodnotu 90 liber št. Po směně máme tutéž celkovou hodnotu 90 liber št. Obíhající hodnota se nezvětšila ani o atom, změnilo se jen její rozdělení mezi A a B. Na jedné straně se jeví jako nadhodnota to, co je na druhé straně podhodnotou, plus pro jednoho je minus pro druhého. Týž výsledek by vyšel, kdyby byl A, nezakrývaje to procesem směny, 10 liber št. osobě B přímo ukradl. Je zřejmé, že suma obíhajících hodnot se nemůže zvětšit žádnou změnou v jejich rozdělení, právě tak jako žid obchodující starými mincemi nijak nezvětší množství drahých kovů ve své zemi tím, že prodá farthing z doby královny Anny za guineu. Třída kapitalistů v jedné zemi jako celek nemůže sama sebe napálit.[30]

Ať to vezmeme s kterékoli strany, výsledek je stále týž: směňují-li se ekvivalenty, nevzniká žádná nadhodnota, a směňují-li se ne-ekvivalenty, také nevzniká žádná nadhodnota.[31] Oběh čili směna zboží nevytváří žádnou hodnotu.[32]

Je tedy pochopitelné, proč v našem rozboru základní formy kapitálu, té jeho formy, v níž kapitál určuje ekonomickou organisaci moderní společnosti, se prozatím vůbec nedotýkáme nejpopulárnějších a takřka předpotopních forem kapitálu, tj. obchodního kapitálu a lichvářského kapitálu.

Ve vlastním obchodním kapitálu se forma P — Z — P‘, koupit, aby se prodalo dráže, projevuje v nejčistší podobě. S druhé strany celý jeho pohyb probíhá uvnitř sféry oběhu. Protože však je nemožné vysvětlit jen z oběhu samotného přeměnu peněz v kapitál, tvoření nadhodnoty, jeví se obchodní kapitál nemožným, pokud se směňují ekvivalenty ;[33] proto lze jeho existenci vyvodit jen jako výsledek oboustranného šizení kupujících a prodávajících výrobců zboží obchodníkem, který se mezi ně příživnicky vetře. V tomto smyslu praví Franklin: „Válka je loupež, obchod je šizení.“[34] Má-li se zhodnocení obchodního kapitálu vysvětlit jinak než z pouhého šizení výrobců zboží, je nutná dlouhá řada mezičlánků, které zde pro nás ještě vůbec neexistují, protože naším jediným předpokladem je prozatím zbožní oběh a jeho prosté momenty.

Co jsme řekli o obchodním kapitálu, platí ještě větší měrou o lichvářském kapitálu. V obchodním kapitálu oba krajní body — peníze, které jsou vrhány na trh, a rozmnožené peníze, které jsou trhu odnímány — jsou alespoň spojeny prostřednictvím koupě a prodeje, jsou zprostředkovány pohybem oběhu. V lichvářském kapitálu je forma P — Z — P‘ zkrácena, krajní body se spojují bez jakéhokoli zprostředkujícího článku: P — P‘, peníze, které se směňují za více peněz — forma, která odporuje samé povaze peněz, a je proto s hlediska směny zboží nevysvětlitelná. Proto Aristoteles praví: „Existuje chrematistika dvojího druhu: jedna patří k obchodu, druhá k ekonomice; druhá je nutná a chvalitebná, první je založena na oběhu a proto právem kárána (neboť nevyvěrá z přirozené povahy věci, nýbrž ze vzájemného napalování). Tak je lichva právem nenáviděna všemi, protože zde jsou peníze samy pramenem výdělku a neužívá se jich k tomu, k čemu byly vynalezeny. Vždyť vznikly pro zbožní směnu, ale úrok dělá z peněz více peněz. Odtud také jeho jméno („τόϰοσ“, „úrok“ a „mládě“). Neboť mládě se podobá zploditeli. Úrok však jsou peníze z peněz, takže ze všech odvětví výdělků tento výdělek nejvíce odporuje přírodě.“[35]

V průběhu našeho zkoumání poznáme, že kapitál nesoucí úroky, stejně jako obchodní kapitál, je odvozenou formou, a uvidíme zároveň, proč historicky oba vznikly před moderní základní formou kapitálu.

Jak vidíme, nemůže nadhodnota vzniknout z oběhu; tedy aby vznikla, musí se za zády oběhu odehrát něco, co v něm samém není vidět.[36] Ale může nadhodnota vzniknout odněkud jinud než z procesu oběhu? Oběh je souhrn všech zbožních vztahů majitelů zboží. Mimo oběh je majitel zboží ve vztahu již jen ke svému vlastnímu zboží. Co se týče hodnoty, omezuje se tento vztah na to, že zboží patřící nějaké osobě obsahuje určité množství její vlastní práce, které se měří podle určitých společenských zákonů. Toto množství práce se vyjadřuje ve velikosti hodnoty jeho zboží, a protože velikost hodnoty se vyjadřuje v počítacích penězích, vyjadřuje se v ceně zboží např. 10 liber št. Ale jeho práce se nevyjadřuje v hodnotě zboží plus přebytek nad jeho vlastní hodnotu, nevyjadřuje se v ceně 10, která je zároveň cenou 11, nevyjadřuje se v hodnotě, která je více, než je sama. Majitel zboží může svou prací vytvořit hodnoty, ale ne zhodnocující se hodnoty. Může hodnotu zboží zvýšit tím, že k hodnotě, která tu již je, přidá novou hodnotu novou prací, na př. když udělá z kůže boty. Táž látka má nyní více hodnoty, protože v sobě obsahuje větší množství práce. Bota tedy má větší hodnotu než kůže, ale hodnota kůže zůstala taková, jaká byla. Nezhodnotila se, nepřibrala při zhotovování boty nadhodnotu. Výrobce zboží nemůže tedy zhodnocovat hodnotu mimo sféru oběhu, nemůže přeměnit peníze nebo zboží v kapitál, nevstoupí-li přitom do styku s jinými majiteli zboží.

Kapitál tedy nemůže vzniknout z oběhu, ale nemůže také vzniknout mimo oběh. Musí vzniknout v oběhu a zároveň ne v oběhu.

Vyšel nám tedy dvojí výsledek.

Přeměně peněz v kapitál je nutno přijít na kloub na půdě imanentních zákonů směny zboží, tj. východiskem nám musí být směna ekvivalentů[37]. Náš majitel peněz, který je tu dosud jen housenkou kapitalisty, musí koupit zboží za jejich hodnoty, prodat je za jejich hodnoty, a přesto nakonec vytlouci z tohoto procesu více hodnoty, než do něho vložil. Jeho vývoj v motýla, v pravého kapitalistu, se musí uskutečnit ve sféře oběhu a zároveň ne ve sféře oběhu. To jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta! [Tady ukaž, co dovedeš!]

3. KOUPĚ A PRODEJ PRACOVNÍ SILY

Růst hodnoty peněz, které se mají přeměnit v kapitál, nemůže se odehrát v penězích samých. Jako kupní prostředek a jako platidlo realisují peníze jen cenu zboží, která se za ně kupují nebo jimi platí, kdežto ustrnou-li ve své vlastní formě, ztuhnou ve zkamenělinu neměnných velikostí hodnoty.[38] Tato změna nemůže rovněž vzniknout z druhého aktu oběhu, z opětovného prodeje zboží, neboť tento akt jen přeměňuje zboží z jeho naturální formy opět v peněžní formu. Musí tedy nastat změna u zboží samého, kupovaného v prvním aktu P — Z, ale nikoli v jeho hodnotě, neboť se směňují ekvivalenty, při čemž se zboží platí podle své skutečné hodnoty.Tato změna může tedy vzniknout jen z jeho užitné hodnoty jako takové, tj. z jeho spotřeby. Našemu majiteli peněz se však podaří vytlouci hodnotu ze spotřeby zboží jen tehdy, jestliže se mu poštěstí objevit uvnitř sféry oběhu, tj na trhu, takové zboží, jehož užitná hodnota sama by měla tu svéráznou vlastnost, že by byla zdrojem hodnoty — takové zboží, jehož faktická spotřeba by byla zpředmětňováním práce, tvořením hodnoty. A majitel peněz nachází na trhu takové specifické zboží; je to pracovní schopnost čili pracovní síla.

Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme souhrn fysických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty.

Aby však majitel peněz mohl fakticky nalézt na trhu pracovní sílu jako zboží, musí být splněny různé podmínky. Směna zboží sama o sobě neobsahuje žádné jiné vztahy závislosti než ty, které vyplývají z její vlastní povahy. Jakmile je tomu tak, může se pracovní síla objevit na trhu jako zboží jen tehdy a jen potud, když a pokud je přinášena na trh nebo prodávána svým vlastním majitelem, tj osobou, jejíž pracovní silou je. Aby ji její majitel mohl prodávat jako zboží, musí mít možnost jí disponovat, tedy musí být svobodným vlastníkem své pracovní schopnosti, být svobodnou osobností.[39] Majitel pracovní síly se na trhu setkává s majitelem peněz a vstupují ve vzájemný poměr jako rovnoprávní majitelé zboží, lišící se od sebe jen tím, že jeden je kupcem a druhý prodavačem, tedy oba jsou právnicky rovnými osobami. Trvalost tohoto poměru vyžaduje, aby vlastník pracovní síly ji stále prodával jen na určitou dobu, neboť kdyby ji prodal se vším všudy a jednou provždy, prodal by zároveň sebe samého, přeměnil by se ze svobodného člověka v otroka, z majitele zboží ve zboží. Jako osoba musí neustále udržovat vztah ke své pracovní síle jako ke svému vlastnictví, a tedy ke svému vlastnímu zboží, a to je možné jen potud, pokud poskytuje kupci užívání své pracovní síly nebo její spotřebovávání vždy jen dočasně, jen na určitou dobu, tedy pokud se zcizováním pracovní síly nevzdává vlastnického práva k ní.[40]

Druhou podstatnou podmínkou, nutnou k tomu, aby majitel peněz mohl najít na trhu pracovní sílu jako zboží, je, že majitel pracovní síly musí být zbaven možnosti prodávat zboží, v nichž je zpředmětněna jeho práce, a musí být naopak nucen prodávat jako zboží pracovní sílu samu, která existuje jen v jeho živém organismu.

Aby bylo možno prodávat nějaká zboží, odlišná od pracovní síly, je ovšem nutno mít výrobní prostředky, na př suroviny, pracovní nástroje atd. Nelze dělat boty bez kůže. Mimo to je zapotřebí životních prostředků. Nikdo, ani tvůrce „hudby budoucnosti“, nemůže být živ z výrobků budoucnosti, tedy z užitných hodnot, jejichž výroba dosud neskončila: od prvního dne, kdy se člověk objevil na zemi, musí denně spotřebovávat, spotřebovávat, dříve než vyrábí a zatím co vyrábí. Jestliže se výrobky vyrábějí jako zboží, musí být prodány, když jsou vyrobeny, a teprve, když jsou prodány, mohou uspokojovat potřeby výrobce. K době nutné pro výrobu přistupuje doba nutná pro prodej.

Majitel peněz muže tedy přeměnit své peníze v kapitál jen tehdy, najde-li na trhu svobodného dělníka, svobodného v dvojím smyslu: v tom smyslu, že dělník — svobodná osoba jednak disponuje svou pracovní silou jako zbožím, jednak nemá na prodej žádné jiné zboží, že je volny jako pták, že je svoboden od všech věci, nutných k praktickému použití své pracovní síly.

Otázka, proč tento svobodný dělník vystupuje ve sféře oběhu proti majiteli peněz, nezajímá majitele peněz, který nachází trh práce již hotový jako zvláštní oddělení trhu zboží. A nás prozatím také nezajímá. Vycházíme theoreticky z faktického stavu věcí, jako z něho prakticky vychází majitel peněz. Jedno je však jasné. Příroda neprodukuje na jedné straně majitele peněz a zboží a na druhé straně majitele pouhé pracovní síly. Tento vztah není vytvořen přírodou samou, ani to není společenský vztah, který by byl vlastní všem historickým obdobím. Je zřejmě sám výsledkem předcházejícího historického vývoje, produktem mnoha ekonomických převratů, zániku celé řady dřívějších formací společenské výroby.

A ekonomické kategorie, které jsme zkoumali dříve, také nesou na sobě pečeť svých dějin. Existence výrobku jako zboží předpokládá určité historické podmínky. Aby se výrobek stal zbožím, nesmí být vyráběn přímo jako životní prostředek pro výrobce samého. Kdybychom šli dále ve svém zkoumání a položili si otázku: za jakých podmínek nabývají všechny nebo alespoň většina výrobků formy zboží, shledali bychom, že se tak děje jen na základě úplně specifického, totiž kapitalistického výrobního způsobu. Ale takové zkoumání by přesahovalo rámec rozboru zboží. Zbožní výroba a zbožní oběh může existovat, přestože převážná masa výrobků je určena bezprostředně pro vlastní spotřebu, nepřeměňuje se ve zboží, a tedy společenský výrobní proces dávno ještě není v celém svém rozsahu ovládán směnnou hodnotou. Aby se výrobek stal zbožím, musí být dělba práce uvnitř společnosti natolik rozvinuta, že je již provedeno rozlišení užitné hodnoty a směnné hodnoty, které za bezprostředního výměnného obchodu sotva začíná. Takový vývojový stupeň je však společný historicky nejrozmanitějším společensko-ekonomickým formacím.

Pozorujeme-li peníze, vidíme, že peníze předpokládají určitou výši zbožní směny. Různé formy peněz — pouhý zbožní ekvivalent, nebo oběživo, nebo platidlo, poklad a světové peníze — ukazují podle různého rozsahu použití té či oné funkce, podle relativní převahy jedné z nich, na velmi rozmanité stupně společenského výrobního procesu. Ale jak ukazuje zkušenost, stačí poměrně slabě vyvinutý zbožní oběh, aby se mohly vytvořit všechny tyto formy. Jinak je tomu s kapitálem. Historické podmínky jeho existence nejsou ještě zdaleka dány zbožním a peněžním oběhem. Kapitál vzniká jen tam, kde majitel výrobních a životních prostředků nachází na trhu svobodného dělníka jako prodavače své pracovní síly, a tato jedna historická podmínka zahrnuje v sobě celé světové dějiny. Proto kapitál již od samého svého vzniku zvěstuje počátek zvláštní epoch, epochy společenského výrobního procesu.[41]

Toto zvláštní zboží, pracovní sílu, musíme nyní podrobněji prozkoumat. Jako všechna ostatní zboží má i ona hodnotu.[42] Čím je určena její hodnota?

Hodnota pracovní síly, stejně jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou, nutnou k výrobě, tedy také k reprodukci tohoto specifického předmětu obchodu Pokud je pracovní síla hodnotou, představuje jen určité množství zpředmětněné společenské průměrné práce. Pracovní síla existuje jen jako schopnost živého individua. Jeho existence je proto předpokladem jejího udržování. Je-li existence individua dána, spočívá výroba pracovní síly v reprodukci individua samého, v udržování jeho života. K udržování svého života potřebuje živé individuum určitou sumu životních prostředků. Pracovní doba nutná k výrobě pracovní síly není tedy nic jiného než pracovní doba nutná k výrobě těchto životních prostředků čili hodnota pracovní sily je hodnota životních prostředků nutných k udržování života majitele pracovní síly. Ale pracovní síla se uskutečňuje jen tím, že se projevuje navenek, a realisuje se jen v práci. Při jejím uskutečňování, při práci, se vynakládá určité množství lidských svalů, nervů, mozku atd., které musí být znovu nahrazeno. Toto zvýšené vydání předpokládá zvýšený příjem.[43] Vlastník pracovní síly, který dnes pracoval, musí mít možnost opakovat týž proces zítra za týchž podmínek síly a zdraví. Suma životních prostředků musí tedy stačit k tomu, aby udržely pracující individuum jako takové při normální životní síle. Přirozené potřeby samy, jako potrava, oděv, otop, bydlení atd. jsou různé podle klimatických a jiných přírodních zvláštností té či oné země. Na druhé straně je rozsah tzv. nezbytných potřeb, jakož i způsob jejich uspokojování sám dějinným produktem a závisí z valné části na kulturní úrovni země, mimo jiné do značné míry i na tom, za jakých podmínek, a tedy s jakými zvyky a životními nároky se vytvořila třída svobodných dělníků.[44] V protikladu k ostatním zbožím zahrnuje tedy určení hodnoty pracovní síly historický a morální prvek Avšak pro určitou zemi a pro určité období je rozsah a složení životních prostředků nezbytných pro dělníka průměrně veličinou danou.

Vlastník pracovní síly je smrtelný. Aby se objevoval na trhu nepřetržitě, jak to vyžaduje nepřetržitá přeměna peněz v kapitál, musí se prodavač pracovní síly zvěčnit, „jako se zvěčňuje každé individuum, tj. rozmnožováním“[45]. Pracovní síly, mizející z trhu opotřebováním a úmrtím, musí být neustále nahrazovány přinejmenším stejným počtem nových pracovních sil. Suma životních prostředků nutných k výrobě pracovní síly zahrnuje proto životní prostředky těchto náhradníků, tj. dětí dělníků, a tak se na trhu zboží zvěčňuje plémě těchto svérázných majitelů zboží.[46]

Má-li se všelidská povaha přetvořit tak, aby dosáhla zručnosti a obratnosti v určitém pracovním odvětví a stala se tak vyvinutou specifickou pracovní silou, je zapotřebí určitého výcviku nebo výchovy, které opět stojí větší nebo menší sumu zbožních ekvivalentů. Tyto náklady na výcvik jsou různé podle kvalifikace pracovní síly. Tyto učební náklady, mizivě malé u obyčejné pracovní síly, patří k hodnotám, vynakládaným na její výrobu.

Hodnota pracovní síly není tedy nic jiného než hodnota určité sumy životních prostředků. Mění se proto se změnou hodnoty těchto životních prostředku, tj se změnou velikosti pracovní doby nutné k jejich výrobě.

Část životních prostředků — na př. potraviny, topivo atd. — se spotřebovává každodenně, a proto se musí každodenně nahrazovat. Jiné životní prostředky, jako šaty, nábytek atd., se spotřebovávají během kratší nebo delší doby, a proto se musí nahrazovat teprve po uplynutí delší doby. Zboží jednoho druhu se kupuje nebo platí každodenně, jiné týdně, čtvrtletně atd. Ale ať se suma těchto výdajů na př. během roku jakkoli rozděluje, musí být denně kryta obvyklými průměrnými příjmy. Kdyby byla masa zboží nutných denně k výrobě pracovní síly = A, masa zboží potřebných týdně = B, masa zboží potřebných čtvrtletně = C atd., byl by denní průměr těchto zboží = (365A+52B+4C+atd.)/365.

Dejme tomu, že v této mase zboží, nutné pro průměrný den, je obsaženo 6 hodin společenské práce; pak se v pracovní síle denně zpředmětňuje půl dne společenské průměrné práce, tj. k denní výrobě pracovní síly je zapotřebí půl pracovního dne. Toto množství práce nutné k denní výrobě pracovní síly tvoří denní hodnotu pracovní síly čili hodnotu denně reprodukované pracovní síly. Zračí-li se půl dne průměrné společenské práce v mase zlata 3 šilinků nebo jednoho tolaru, je jeden tolar cena odpovídající denní hodnotě pracovní síly. Prodává-li pracovní sílu její majitel za jeden tolar denně, rovná se její prodejní cena její hodnotě a podle našeho předpokladu majitel peněz prahnoucí po přeměně svých tolarů v kapitál, skutečně platí tuto hodnotu.

Nejnižší čili minimální hranici hodnoty pracovní síly tvoří hodnota takové masy zboží, bez jejíhož denního přísunu by nositel pracovní síly, člověk, nebyl s to obnovovat svůj životní proces, tj. hodnota fysicky nepostradatelných životních prostředků. Klesne-li cena pracovní síly na toto minimum, klesá pod hodnotu, neboť za těchto podmínek se pracovní síla může udržovat a projevovat jen v zakrnělé formě. Hodnota každého zboží je však určována pracovní dobou, potřebnou k výrobě zboží normální jakosti.

Bylo by nanejvýš lacinou sentimentalitou pokládat toto určování hodnoty pracovní síly, které vyplývá ze samé podstaty věci, za příliš hrubé, a naříkat třeba jako Rossi: „Zkoumat pracovní schopnost (puissance de travail) a nepřihlížet přitom k životním prostředkům udržujícím práci za výrobního procesu, znamená zkoumat svou vlastní smyšlenku (être de raison). Kdo říká práce, kdo říká pracovní schopnost, říká zároveň dělník a jeho existenční prostředky, dělník a mzda.“[47] Pracovní schopnost ještě neznamená práci, podobně jako schopnost zažívání ještě vůbec nespadá vjedno s faktickým zažíváním. Jak známo, je k zažívání zapotřebí více než dobrého žaludku. Kdo mluví o pracovní schopnosti, neabstrahuje od životních prostředků nutných k jejímu udržování, protože její hodnota právě vyjadřuje hodnotu těchto životních prostředků. Ale tato okolnost není dělníkovi nic platná, nenachází-li jeho pracovní síla kupce. Naopak, pociťuje jako krutou přirozenou nutnost to, že jeho pracovní schopnost vyžadovala určité množství životních prostředků ke své výrobě a stále znovu a znovu je vyžaduje ke své reprodukci. Objevuje pak se Sismondim: „Pracovní schopnost… není nic, není-li prodána.“[48]

Zvláštní povaha tohoto specifického zboží, pracovní síly, se projevuje mimo jiné v tom, že po uzavření smlouvy mezi kupcem a prodavačem nepřechází ještě její užitná hodnota fakticky do rukou kupce. Její hodnota, stejně jako hodnota každého jiného zboží, byla určena dříve, než vstoupila do oběhu, neboť na výrobu pracovní síly bylo již vynaloženo určité množství společenské práce; ale její užitná hodnota spočívá teprve v jejích pozdějších aktivních projevech. Zcizení síly a její skutečné projevení se, tj. její jsoucnost jako užitné hodnoty, se tedy časově rozcházejí. Ale při prodeji takového zboží, kde formální zcizení užitné hodnoty a její odevzdání kupci se časově rozcházejí, fungují kupcovy peníze obvykle jako platidlo.[49] Ve všech zemích s kapitalistickým výrobním způsobem je pracovní síla placena až tehdy, když již fungovala po dobu stanovenou v kupní smlouvě, např. na konci každého týdne Všude tedy zálohuje dělník kapitalistu užitnou hodnotou pracovní síly; nechává ji kupci spotřebovat, dříve než kupec zaplatil její cenu, všude tedy poskytuje dělník kapitalistovi úvěr. Že tento úvěr není pouhým přeludem, o tom svědčí nejen to, že věřitel ztrácí mzdu při bankrotu kapitalisty,[50] nýbrž i řada faktů trvalejšího účinku.[51] Ale na povaze směny zboží samé nemění nic ta okolnost, zda peníze fungují jako kupní prostředek nebo jako platidlo. Cena pracovní síly je stanovena při uzavření smlouvy, třebaže je realisována až dodatečně, podobně jako nájemné z domu. Pracovní síla je prodána, třeba bude zaplacena až dodatečně. Abychom však tento vztah mohli zkoumat v čisté podobě, je užitečné prozatím předpokládat, že majitel pracovní síly dostává vždycky při jejím prodeji ihned, smluvně sjednanou cenu.

Známe nyní způsob určování hodnoty, kterou majitel peněz platí majiteli tohoto svérázného zboží, pracovní síly. Její užitná hodnota, kterou majitel peněz dostává při směně, objevuje se až při skutečném užívání, v procesu spotřeby pracovní síly. Všechny věci nutné k tomuto procesu, jako suroviny a pod., kupuje majitel peněz na trhu zboží a platí za ně plnou cenu. Proces spotřeby pracovní síly je zároveň procesem výroby zboží a nadhodnoty. Spotřeba pracovní sily, stejně jako spotřeba každého jiného zboží, se děje mimo trh, čili mimo sféru oběhu. Opusťme proto tuto hlučnou sféru na povrchu společnosti a přístupnou všem a vydejme se s majitelem peněz a majitelem pracovní síly do nejtajnějších míst výroby, nad jejichž prahem je nápis: No admittance except on business. [Nepovolaným vstup zakázán.] Zde poznáme, nejen jak kapitál vyrábí, nýbrž i jak je sám kapitál vyráběn. Tajemství dosahování zisku musí být konečně odhaleno.

Sféra oběhu čili směny zboží, v jejíchž hranicích se uskutečňuje koupě a prodej pracovní síly, je pravým rájem přirozených práv člověka. Zde vládne jedině svoboda, rovnost, vlastnictví a Bentham. Svoboda! Neboť kupec a prodavač zboží, na př. pracovní síly, se řídí jen svou svobodnou vůlí. Uzavírají smlouvu jako svobodné, právnicky rovnoprávné osoby. Smlouva je konečný výsledek, v němž jejich vůle nacházejí společný právní výraz. Rovnost! Neboť vstupují ve vzájemný vztah jen jako majitelé zboží a směňují ekvivalent za ekvivalent. Vlastnictví! Neboť každý nakládá jen s tím, co mu patří. Bentham! Neboť každý z nich se stará jen o sebe. Jediná moc, která je svádí dohromady a spojuje, je úsilí každého o vlastní prospěch, o zvláštní výhody, osobní zájem. A právě protože se tak každý stará jen o sebe a nikdo o druhého, uskutečňují všichni, následkem předzjednané harmonie věcí nebo pod záštitou nejmazanější prozřetelnosti jen svou vzájemnou výhodu, svůj společný prospěch, společný zájem.

Loučíce se s touto sférou prostého oběhu čili směny zboží, z níž freetrader vulgaris čerpá všechny své názory, pojmy, měřítko pro všechny své úsudky o společnosti kapitálu a námezdní práce — pozorujeme, jak se začínají poněkud měnit fysiognomie našich dramatis personae [jednajících osob]. Dřívější majitel peněz kráčí napřed jako kapitalista, majitel pracovní síly jde za ním jako jeho dělník; kapitalista se významně culí a je pln horlivosti, dělník jde plaše, zdráhavě, jako někdo, kdo přišel se svou kůží na trh a teď nemůže čekat nic jiného než — že mu kůži s těla sedřou.

__________________________________

Poznámky:

[1] Protiklad mezi mocí pozemkového vlastnictví, která je založena na vztazích osobní poroby a nadvlády, a neosobní mocí peněz je pěkně vystižen ve dvou francouzských příslovích: „Nulle terre sans seigneur.“ [„Není půdy bez pána.“] Lʼargent nʼa pas de maître.“ [„Peníze nemají pána.“]

[2] „Za peníze se kupuje zboží a za zboží se kupují peníze.“ (Mercier de La Rivière: „L'Ordre Naturel et Essentiel des Sociétés Politiques“, str. 543.)

[3] „Kupuje-li se věc za tím účelem, aby byla znovu prodána, nazývá se částka při tom vynaložená zálohované peníze; nekupuje-li se proto, aby byla znovu prodána, je možno nazvat peníze vynaloženými (expended).“ (James Steuart: „Works“ etc., edited by General Sir James Steuart, his son. Londýn 1805, sv. 1, str. 274).

[4] „Peníze nesměňujeme za peníze,“ volá Mercier de la Rivière na merkantilisty („L'Ordre naturel etc.“, str. 486). — V díle, které jedná speciálně o „obchodu“ a „spekulaci“, čteme: „Všechen obchod záleží ve směně věcí různého druhu; a výhoda (pro obchodníka?) vzniká právě z této různosti. Směnit libru chleba za libru chleba... by nepřineslo sebemenší výhodu.., odtud výhodný kontrast mezi obchodem a hrou, která je jen směnou peněz za peníze.“ (Th. Corbet: „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals; or the Principles of Trade and Speculation explained“. Londýn 1841, str. 5.) Ačkoli Corbet nevidí, že P — P, směna peněz za peníze, je forma oběhu, charakteristická nejen pro obchodní kapitál, nýbrž pro veškerý kapitál, připouští alespoň, že tato forma jednoho druhu obchodu, spekulace, se neliší od hry; ale pak přichází MacCulloch a shledává, že koupě za účelem prodeje je spekulace, a že tedy rozdíl mezi spekulací a obchodem úplně mizí. „Každá transakce, při níž jedno individuum kupuje výrobek, aby jej znovu prodalo, je ve skutečnosti spekulace.“ (MacCulloch: „A Dictionary practical etc. of Commerce“. Londýn 1847, str. 1009.) Daleko naivnější je Pinto, Pindar amsterodamské bursy: „Obchod je hra“ (tato věta je převzata z Locka), „a na těch, kdo nic nemají, se nedá vyhrát. Kdyby proto někdo dlouho vyhrával všechno na všech, musel by největší část svého zisku dobrovolně vrátit, aby hra mohla znovu začít.“ (Pinto: „Traité de la Circulation et du Crédit“. Amsterdam 1771, str. 231.)

[5] „Kapitál se dělí.., na původní kapitál a zisk, přírůstek kapitálu... ačkoli v praxi se tento zisk ihned zase přidává ke kapitálu a spolu s ním uvádí do oběhu.“ (B.Engels: „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“ v „Deutsch-Französische Jahrbücher“, vyd. Arnoldem Rugem a Karlem Marxem, Paříž 1844, str. 99.)

[6] Aristoteles staví proti chrematistice ekonomiku. Vychází z ekonomiky. Pokud je ekonomika uměním nabývat, omezuje se na nabývání statků nutných pro život nebo užitečných pro domácnost a stát. „Pravé bohatství (ό ἁληϑινὸς πλοὕτος) se skládá z takových užitných hodnot; neboť množství majetku tohoto druhu, nutné k dobrému životu, není neomezené. Je však jiný druh umění nabývat, který se obvykle a právem nazývá chrematistikou; podle ní zdánlivě neexistují hranice bohatství a majetku. Obchod se zbožím (ή ϰαπηλιϰή znamená doslovně maloobchod a Aristoteles volí tuto formu, protože v ní má rozhodující úlohu užitná hodnota) nepatří svou povahou k chrematistice, protože zde se směna týká jen předmětů nutných pro ně samé (kupce a prodavače).“ Proto, vykládá dále, byl také původní formou obchodu se zbožím směnný obchod, ale jakmile se rozšířil, vznikly nezbytně peníze. Vynálezem peněz musil se směnný obchod nezbytně vyvinout v obchod se zbožím, a ten, v rozporu se svou původní tendencí, se změnil v chrematistiku, v umění dělat peníze. Chrematistika pak se liší od ekonomiky tím, že „pro ni je oběh pramenem bohatství (ποιητϰή χρημάτων... διἁ χρημάτων μεταβολἤ). Je celá vybudována na penězích, neboť peníze jsou začátek a konec tohoto druhu směny (τό γαρ νόμισμα στοιχεῖον ϰαἰ πἐραζ τζἤ ἁλλαγἤζ ἐστίν). Proto také je bohatství, o něž chrematistika usiluje, neomezené. Vždyť každé umění, jemuž jeho cíl není prostředkem, nýbrž posledním konečným účelem, je neomezené ve své snaze stále více se mu přiblížit, kdežto uměni, jež sledují jen hledání prostředků k účelu, nejsou neomezená, ježto jim účel sám klade meze. Tak neexistuje ani pro chrematistiku žádná hranice jejího cíle, nýbrž jejím cílem je absolutní obohacení. Ekonomika, nikoli chrematistika má hranici… první má za účel něco odlišného od peněz samých, druhá jen jejich rozmnožení… Záměna obou forem, přecházejících jedna v druhou, byla některým lidem důvodem k tomu, že považují za konečný cíl ekonomiky zachování a rozmnožování peněz do nekonečna.“ (Aristoteles: „De Republica“, vyd. Bekker, kn. I, kap. 8 a 9 porůznu.)

[7] „Zboží (zde ve smyslu užitné hodnoty) nemají určující význam pro průmyslového kapitalistu… jeho konečným účelem jsou peníze.“ (Th. Chalmers: „On Political Economy etc.“, 2. vyd., Glasgow 1832, str. 165, 166.)

[8] „Obchodník sice nepodceňuje zisk, jehož již dosáhl, ale jeho zrak je stále upřen na budoucí zisk.“ (A. Genovesi: „Lezioni di Economia Civile“ (1765). Custodiho vydání italských ekonomů, Parte Moderna, sv. VIII, str. 139.)

[9] „Nezkrotná vášeň po zisku, auri sacra fames [posvátný hlad po zlatě], vždy určuje kapitalistovu činnost.“ (MacCulloch: „The Principles of Political Economy“. Londýn 1830, str. 179.) Toto hledisko nebrání ovšem témuž MacCullochovi a spol., aby ve chvíli theoretických rozpaků, na př. když pojednávají o nadvýrobě, nedělali z téhož kapitalisty dobrého občana, kterému jde jen o užitné hodnoty, kterého mučí vlčí hlad po botách, kloboucích, vejcích, kartounech a jiných užitných hodnotách, stejně spjatých s jeho domácím krbem.

[10] Sozein [zachránit] je charakteristický řecký ‘výraz pro shromažďování pokladů. Právě tak znamená v angličtině „to save“ zároveň „zachránit“ i „spořit“.

[10a] „Ta nekonečnost, které věci nedosahují pohybujíce se jedním směrem, té dosahují v koloběhu.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 156.)

[11] „Není to daná látka sama o sobě, jež tvoří kapitál, nýbrž hodnota této látky.“ (J. B. Say: „Traité d'Economie Politique“, 3. vyd., Paříž 1817, sv. II, str. 429.)

[12] „Obíhající peníze [currency] (!)‚ jichž se používá k výrobním účelům, jsou kapitál.“ (MacLeod: „The Theory and Practice Of Banking“. Londýn 1855, sv. I, kap. 1, str. 55.) „Kapitál je zboží.“ (James Mill: „Elements of Political Economy“. Londýn 1821, str. 74.)

[13] „Kapitál… ustavičně se rozmnožující hodnota.“ (Sismondi: „Nouveaux Principes de lʼEconomie Politique“, sv. I, str. 88, 89.)

[14] „Směna je podivuhodná transakce, při níž oba kontrahenti vždy (!) získávají.“ (Destutt de Tracy: „Traité de la Volonté et de ses Effets“. Paříž 1826, str. 68.) Táž kniha vyšla později jako „Traité dʼEconomie Politique“.

[15] Mercier de la Rivière: „L'Ordre naturel etc.“, str. 544.

[16] „Je úplně lhostejné, jsou-li jednou z těchto hodnot peníze, anebo jsou-li obě obyčejná zboží.“ (Mercier de la Rivière:, tamtéž, str. 543.)

[17] „Kontrahenti neurčují hodnotu; ta je určena již před transakcí.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 906.)

[18] „Dove è egualità, non è lucro“. (Galiani: „Della Moneta“, v Custodiho sbírce, Parte Moderna, str. 244.)

[19] „Směna se stává nevýhodnou pro jednu z obou stran, jestliže nějaká vedlejší okolnost sníží nebo zvýší cenu: pak je rovnost porušena, ale vlivem oné vedlejší příčiny, a ne vlivem směny.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 904.)

[20] „Směna je svou povahou smlouva na základě rovnosti, smlouva, která přináší hodnotu za stejnou hodnotu. Není tedy prostředkem k obohacení, protože se při ní dává tolik, kolik se dostává.“ (Le Trosne, tamtéž, str. 903.)

[21] Condillac: „Le Commerce et le Gouvernement“ (1776). Vyd. Daire et Molinari v „Mélanges dʼEconomie Politique“. Paříž 1847, str. 267 a 291.

[22] Le Trosne odpovídá tedy úplně správně svému příteli Condillacovi: „Ve vyvinuté společnosti není vůbec přebytku.“ Zároveň si ho dobírá poznámkou, že „dostanou-li oba směňovatelé stejně více za stejně méně, dostanou oba stejně“. Právě proto, že Condillac nemá ani nejmenší potuchy o povaze směnné hodnoty, je nejvhodnější autoritou pana prof. Viléma Roschera pro jeho vlastní dětinské pojmy. Viz jeho „Die Grundlagen der Nationalökonomie“, třetí vydání, 1858.

[23] S. P. Newman: „Elements of Political Economy“. Andover and New York 1835, str. 175.

[24] „Při zvýšení nominální hodnoty výrobku… prodavači se neobohacují... protože právě to, co získají jako prodavači, ztrácejí jako kupci.“ („The Essential Priniciples of the Wealth of Nations etc.“. Londýn 1797, str. 66.)

[25] „Jsou-li prodavači nuceni prodat za 18 livrů takové množství výrobků, které má ve skutečnosti hodnotu 24 livrů, dostanou, použijí-li téže částky ke koupi, za 18 livrů to, zač by měli zaplatit 24 livrů.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt“, str. 897.)

[26] „Žádný prodavač nemůže trvale prodávat své zboží příliš draho, aniž musí rovněž trvale dráže platit zboží jiných prodavačů; a z téhož důvodu nemůže žádný spotřebitel trvale levněji nakupovat, aniž musí rovněž trvale snižovat ceny těch věcí, které prodává.“ (Mercier de la Rivière: LʼOrdre naturel etc.“, str. 555.)

[27] R. Torrens: „An Essay on the Production of Wealth“. Londýn 1821, str. 349.

[28] Názor, že zisk platí spotřebitelé, je zajisté úplně absurdní. Kdo jsou to spotřebitelé? (G. Ramsay: „An Essay on the Distribution of Wealth“. Edinburgh 1836, str. 183.)

[29] „Má-li někdo nedostatek poptávky, poradí mu pan Malthus, aby dal peníze jinému, aby mu odkoupil jeho zboží?“, ptá se rozhořčený ricardovec Malthuse, který — stejně jako jeho žák, páter Chalmers — zveličuje ekonomický význam třídy pouhých kupců čili spotřebitelů. Viz „An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus etc.“. Londýn 1821, str. 55.

[30] Destutt de Tracy, přestože — nebo snad právě proto — byl Membre de lʼInstitut [členem institutu], byl opačného názoru. Průmysloví kapitalisté, praví, dosahují svých zisků tím, že „prodávají všechno zboží dráže, než stojí jeho výroba. A komu prodávají? Za prvé sobě navzájem“. („Traité de la Volonté etc.“, str. 239.)

[31] „Směna dvou stejných hodnot nezvětšuje, ani nezmenšuje celkovou masu hodnot, které jsou ve společnosti. Směna dvou nestejných hodnot… nemění rovněž nic na souhrnu společenských... hodnot, ale jen přidává ke jmění jednoho, co odnímá ze jmění druhého.“ (J. B. Say: „Traité dʼEconomie Politique“. Paříž 1817, sv. II, str. 443, 444.) Say, nestaraje se ovšem o závěry plynoucí z této věty, přejímá ji téměř doslova od fysiokratů. Jak důkladně těžil z jejich spisů, tehdy téměř zapomenutých, ke zvýšení své vlastní „hodnoty“, o tom svědčí následující příklad: „Proslulá“ věta monsieur Saye: „On n'achète des produits quʼavec des produits“ [„Výrobky se kupují jen za výrobky“] (tamtéž, sv. II, str. 441) zní ve fysiokratickém originálu: „Les productions ne se paient quʼavec des productions“ [„Výrobky se platí jen výrobky“]. (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 899.)

[32] „Směna nepřidává výrobkům vůbec žádnou hodnotu.“ (F. Wayland: „The Elements of Political Economy“, Boston 1843, str. 169.)

[33] „Za vlády nezměnitelných ekvivalentů by byl obchod nemožný.“ (G. Opdyke: „A Treatise on Political Economy“. New York 1851, str. 66—69.) „Rozdíl mezi reálnou hodnotou a směnnou hodnotou spočívá na jediné skutečnosti — totiž na tom, že hodnota věci je odlišná od tak zvaného ekvivalentu, který je v obchodě za ni dáván, tj. že tento ekvivalent není ekvivalentem.“ (B. Engels: „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“, str. 95, 96.)

[34] Benjamin Franklin: „Works“, sv. II, vydání Sparksovo v „Positions to be examined concerning National Wealth“, str. 376.

[35] Aristoteles: „De Republica“, kn. I, kap. 10.

[36] „Za obvyklých podmínek trhu se netvoří zisk směnou. Kdyby nebyl dříve, nemohl by být ani po této transakci.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution of Wealth“, str. 184.)

[37] Z daného výkladu čtenář ovšem pochopí, že to znamená jen jedno: tvořeni kapitálu musí být možné i tehdy, jestliže se ceny zboží rovnají jejich hodnotám. Nelze je vysvětlovat z odchylek cen zboží od hodnot zboží. Jestliže se ceny skutečně odchylují od hodnot, musíme nejprve převést ceny na hodnoty, tj. ponechat stranou tuto okolnost jako úplně náhodnou, abychom jev tvoření kapitálu na půdě zbožní směny dostali v čisté podobě a abychom při jeho pozorování nebyli zaváděni na scestí vedlejšími okolnostmi, zatemňujícími pravý chod procesu. Je ostatně známo, že tato redukce naprosto není jen vědecký, metodologický postup. Ustavičné výkyvy tržních cen, jejich stoupání a klesání, se vyrovnávají, vzájemně se ruší a samy se převádějí na průměrnou cenu jako své vnitřní pravidlo. To tvoří vůdčí hvězdu na př. pro obchodníka nebo průmyslníka v každém podnikání na delší dobu. Majitel zboží tedy ví, že — bere-li se delší údobí jako celek — neprodává se zboží ve skutečnosti ani pod průměrnou cenou, ni nad ní, nýbrž za svou průměrnou cenu. Kdyby ho tedy vůbec někdy zaujalo nezaujaté uvažování, musel by si problém tvorby kapitálu vytyčit takto: jak může vzniknout kapitál, řídí-li se ceny průměrnou cenou, tj. konec konců hodnotou zboží? Pravím „konec konců“, protože průměrné ceny se nekryjí přímo s velikostmi hodnot zboží, jak se domnívají A. Smith, Ricardo atd.

[38] „Ve formě peněz… neprodukuje kapitál zisk.“ (Ricardo: „Principles of Political Economy“, str. 267.)

[39] V encyklopediích reálií klasického starověku najdeme nesmyslné tvrzeni, že v antickém světě byl kapitál plně vyvinut, „až na to, že nebylo svobodného dělníka a úvěrových institucí“. Také pan Mommsen se ve své „Römische Geschichte“ dopouští jednoho quid pro quo za druhým.

[40] Různá zákonodárství ustanovují proto maximální lhůtu pro uzavření pracovní smlouvy. U národů, kde je práce svobodná, stanoví všude zákonodárství podmínky výpovědi námezdní smlouvy. V některých zemích, zejména v Mexiku (před americkou občanskou válkou také na územích odtržených od Mexika, a v podstatě až do Kusova převratu v dunajských provinciích) existuje otroctví v zastřené formě tzv. „peonáže“. Zálohami, které mají být odpracovány a přesunují se s generace na generaci, stává se nejen jednotlivý dělník, nýbrž celá jeho rodina fakticky majetkem jiné osoby a její rodiny. Juarez „peonáž“ zrušil. Ta zvaný císař Maxmilian ji znovu zavedl dekretem, který byl ve sněmovně representantů ve Washingtonu výstižně nazván dekretem obnovujícím otroctví v Mexiku. „Užívání svých zvláštních tělesných a duševních schopností, svých schopností různé činnosti mohu… zcizit jinému na omezenou dobu, neboť po tomto omezení patří již jen vnějšně k mé celistvosti a všeobecnosti. Kdybych zcizil všechen svůj čas konkretisovaný v pracovním procesu, kdybych zcizil svou produktivní činnost jako celek, učinil bych ze samé podstaty této činnosti, ze své všeobecné činnosti a skutečnosti, ze své osobnosti majetek jiného.“ (Hegel: „Philosophie des Rechts“, Berlín 1840, str. 104, §67.)

[41] Pro kapitalistickou epochu je tedy charakteristické to, že pracovní síla nabývá pro dělníka samého formy zboží, které mu patří, že tedy jeho práce nabývá formy námezdní práce. Na druhé straně teprve od této chvíle nabývá zbožní forma produktů práce všeobecného charakteru.

[42] „Hodnota (value of worth) člověka je, stejně jako u všech jiných věcí, jeho cena, tj. činí tolik, kolik lze dostat za užívání jeho síly.“ (Th. Hobbes: „Leviathan“, ve „Works“, vyd. Molesworth, Londýn 1839—1844, sv. III, str. 76.)

[43] Starořímský villicus, jako hospodář v čele zemědělských otroků, dostával menší dávky, protože „koná lehčí práci než čeleď“. (Th. Mommsen: „Römische Geschichte“, 1856, str. 810.)

[44] Srov. W. Th. Thornton: „Overpopulation and its Remedy“. Londýn 1846.

[45] Petty.

[46] „Její (práce) přirozená cena… tkví v takovém množství nezbytných předmětů a potřeb, jakého je zapotřebí podle přírodních a klimatických podmínek a podle životních zvyků dané země k tomu, aby dělníka udržely a umožnily mu živit rodinu, která je s to zajistit nezmenšenou nabídku práce na trhu.“ (R. Torrens: „An Essay on the External Corn Trade“. Londýn 1815, str. 62.) Slovo „práce“ zde chybně místo slova „pracovní síla“.

[47] Rossi: „Cours dʼEconomie Politique“, Brusel 1842, str. 370.

[48] Sismondi: „Nouveaux Principes etc.“, sv. I, str. 113.

[49] „Každá práce je placena, teprve když je skončena.“ („An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand etc.“, str. 104.) „Obchodní úvěr musel začít ve chvíli, kdy dělník, první zdroj veškeré výroby, mohl díky svým úsporám čekat na mzdu za svou práci až do konce týdne, 14 dní, měsíc, čtvrt roku atd.“ (Ch. Ganilh: „Des Systèmes de lʼEconomie Politique“, 2. vyd., Paříž 1821, sv. II, str. 150.)

[50] „Dělník… půjčuje svou produktivní sílu,“ praví Storch, ale, dodává chytře, „neriskuje nic“ než „ztrátu své mzdy… protože dělník nepřináší do výroby nic hmotného.“ (Storch: „Cours dʼEconomie Politique“. Petrohrad 1815, sv. II, str. 36, 37.)

[51] Uvedu příklad. V Londýně jsou dva druhy pekařů, „full priced“, kteří prodávají chléb za jeho plnou hodnotu, a „undersellers“, kteří jej prodávají pod touto hodnotou. „Undersellers“ tvoří asi ¾ celkového počtu pekařů (str. XXXII v „Report“ vládního komisaře H. S. Tremenheera o „Grievances complained of by the journeymen bakers etc.“, Londýn 1862.) Tito undersellers prodávají skoro výhradně chléb zfalšovaný přimícháním kamence, mýdla, drasla, vápna, derbyshirské kamenné moučky a jinými stejně příjemnými, výživnými a zdravými přísadami. (Viz shora citovanou Modrou knihu, rovněž zprávu „Comittee of 1855 on the Adulteration of Bread“ a spis Dr. Hassalla „Adulteration detected“, 2. vyd., Londýn 1861.) Sir John Gordon prohlásil před výborem roku 1855, že „následkem tohoto falšování chudák, který je živ ze dvou liber chleba denně, nedostává nyní ve skutečnosti ani čtvrtinu této výživné látky, o škodlivých následcích pro jeho zdraví ani nemluvě“. Jako důvod, proč „značná část dělnické třídy, ačkoli dobře ví o tomto falšování, kupuje kamenec, kamennou moučku atd., uvádí Tremenheere (tamtéž, str. XLVIII), že „jsou nuceni brát od svého pekaře nebo hokynáře (chandlerʼs shop) chléb, jak se těmto zlíbí jim jej dát, protože jsou placeni až na konci pracovního týdne, mohou také „zaplatit až na konci týdne chléb, který spotřebovaly jejich rodiny během týdne“; a uváděje svědecké výpovědi, Tremenheere dodává: „je nesporně zjištěno, že chléb připravený s takovými přísadami se dělá právě pro zákazníky tohoto druhu.“ („It is notorious that bread composed of those mixtures, is made expressly for sale in this manner.“) „V mnoha anglických zemědělských obvodech (ale zvláště ve Skotsku) se mzda vyplácí čtrnáctidenně, ba dokonce měsíčně. Při těchto dlouhých výplatních lhůtách musí zemědělský dělník kupovat své zboží na úvěr… Musí platit vyšší ceny a je fakticky vázán na hokynáře, který mu dává na dluh. Tak ho stoji na př. v Horningshamu ve Wiltsu, kde se mzdy vyplácejí měsíčně, jeden stone [14 liber] mouky 2 šilinky 4 pence, kdežto totéž množství stejné mouky stojí jinde 1 šilink 10 pencí.“ („Sixth Report“ on „Public Health“ by „The Medical Officer of the Privy Council etc.“, 1864, str. 264.) „Ruční tiskaři kartounu v Paisley a Kilmarnocku (západní Skotsko) si vynutili roku 1853 stávkou snížení výplatní lhůty z měsíce na 14 dní.“ („Reports of the Inspectors of Factories for 31st October 1853“, str. 34.) Další pěkný příklad vývoje úvěru, který dává dělník kapitalistovi, můžeme vidět v metodě mnoha anglických majitelů uhelných dolů, kteří platí dělníkovi až na konci měsíce a mezitím mu dávají zálohy, často ve zboží, které musí platit nad jeho tržní cenou (truck- systém). „Je všeobecným zvykem, že majitelé uhelných dolů (coalmasters) vyplácejí měsíčně a mezitím dávají dělníkům na konci každého týdne zálohu. Tato záloha se vydává v krámě (shop), (totiž v tommy-shop, tj. v krámě, který patří majiteli podniku); dělníci tu na jedné straně dostávají zálohu a na druhé straně ji zase hned vydávají.“ („Children‘s Employment Commission, 3rd Report“. Londýn 1864, str. 38, čís. 192.)