Karel Marx
Kapitál, I. díl
Pátý oddíl

Výroba absolutní a relativní nadhodnoty


Kapitola čtrnáctá

ABSOLUTNÍ A RELATIVNÍ NADHODNOTA

Zkoumali jsme pracovní proces (viz pátou kapitolu) nejprve abstraktně, nezávisle na jeho historických formách, jako proces mezi člověkem a přírodou. Řekli jsme tam: „Díváme-li se na celý pracovní proces s hlediska jeho výsledku, jeví se jak pracovní prostředek, tak pracovní předmět jako výrobní prostředky a práce sama jako produktivní práce.“ A v poznámce 7 bylo připojeno: „Toto určení produktivní práce, jak vyplývá ze stanoviska prostého pracovního procesu, naprosto nestačí pro kapitalistický výrobní proces.“ A to bude nutno zde dále prozkoumat.

Pokud je pracovní proces čistě individuální, spojuje týž dělník všechny funkce, které se později dělí. Při individuálním přivlastňování přírodních předmětů pro své životní účely se kontroluje sám. Později je kontrolován. Jednotlivý člověk nemůže působit na přírodu, aniž uvádí do pohybu své vlastní svaly pod kontrolou svého vlastního mozku. Jako patří v přírodě hlava a ruka témuž organismu, tak se i v pracovním procesu spojuje duševní a fysická práce. Později se rozcházejí, až vytvoří nepřátelský protiklad. Výrobek se vůbec mění z bezprostředního výrobku individuálního výrobce ve společenský, ve společný výrobek souhrnného dělníka, tj. ve výrobek pracovního personálu, kombinovaného tak, že jeho články jsou blíže nebo dále od bezprostředního působení na pracovní předmět. Proto už sám kooperativní charakter pracovního procesu nevyhnutelně rozšiřuje pojem produktivní práce a jejího nositele, produktivního dělníka. Aby někdo mohl produktivně pracovat, k tomu teď už není nutné, aby přímo přikládal ruku k dílu; stačí, je-li orgánem souhrnného dělníka, vykonává-li některou z jeho podfunkcí. Původní určení produktivní práce, jak bylo uvedeno výše, odvozené ze samé povahy materiální výroby, zůstává stále v platnosti i pro souhrnného dělníka, braného jako celek. Neplatí však už o každém z jeho článků, braném jednotlivě.

Avšak na druhé straně se pojem produktivní práce zužuje. Kapitalistická výroba je nejen výroba zboží, je to v samé své podstatě výroba nadhodnoty. Dělník nevyrábí pro sebe, nýbrž pro kapitál. Proto už nestačí, že vůbec vyrábí. Musí vyrábět nadhodnotu. Jen ten dělník je produktivní, který vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu, čili slouží sebezhodnocování kapitálu. Tak na př. — smíme-li použít příkladu z jiné sféry, než je sféra materiální výroby, — je učitel produktivním dělníkem, jestliže nejen zpracovává dětské hlavy, nýbrž i sám se dře pro obohacení podnikatele. Na tomto vztahu nic nemění, vloží-li podnikatel svůj kapitál do továrny na učení místo do továrny na uzeniny. Proto pojem produktivního dělníka nikterak nezahrnuje pouze vztah mezi činností a jejím užitečným efektem, mezi dělníkem a výrobkem jeho práce, nýbrž zahrnuje také specificky společenský, historicky vzniklý výrobní vztah, který činí z dělníka bezprostřední nástroj zhodnocování kapitálu. Být produktivním dělníkem není tedy štěstí, nýbrž smůla. Ve čtvrté knize tohoto spisu, která pojednává o dějinách theorie, bude blíže ukázáno, že klasická politická ekonomie považovala vždy výrobu nadhodnoty za charakteristický znak produktivního dělníka. Podle toho, jak se mění její pojetí povahy nadhodnoty, mění se i její definice produktivního dělníka. Tak prohlašují fysiokraté, že jen zemědělská práce je produktivní, protože jedině ona skýtá nadhodnotu. Pro fysiokraty existuje nadhodnota výhradně ve formě pozemkové renty.

Prodlužování pracovního dne za hranice, v nichž by dělník byl s to vyrobit jen ekvivalent hodnoty své pracovní síly, a přivlastňování této nadpráce kapitálem — to je výroba absolutní nadhodnoty. Výroba absolutní nadhodnoty tvoří všeobecný základ kapitalistického systému a východisko výroby relativní nadhodnoty. Při výrobě relativní nadhodnoty je pracovní den již od počátku rozdělen na dvě části: na nutnou práci a nadpráci. Aby byla nadpráce prodloužena, zkracuje se nutná práce metodami, jimiž lze vyrobit ekvivalent mzdy v kratší době. Výroba absolutní nadhodnoty souvisí jen s délkou pracovního dne; výroba relativní nadhodnoty od základu revolucionuje jak technické pracovní procesy, tak společenská seskupování.

Výroba relativní nadhodnoty tedy předpokládá specificky kapitalistický výrobní způsob; tento výrobní způsob se svými charakteristickými metodami, prostředky a podmínkami sám živelně vzniká a rozvíjí se teprve na základě formálního podřízení práce kapitálu. Formální podřízení práce kapitálu ustupuje reálnému podřízení.

Stačí poukázat jen na smíšené formy, při nichž se už nadpráce neždímá z výrobce přímým nátlakem, ale formální podřízení výrobce kapitálu dosud nenastalo. Kapitál se tu ještě bezprostředně nezmocnil pracovního procesu. Vedle samostatných výrobců, kteří provozují řemeslo nebo zemědělství způsobem zděděným po praotcích, vystupuje lichvář nebo obchodník, lichvářský nebo obchodní kapitál, který je příživnicky vyssává. Převaha této formy vykořisťování ve společnosti vylučuje kapitalistický výrobní způsob, k němuž ovšem může — jako tomu bylo v pozdním středověku — tvořit přechod. Konečně, jak ukazuje příklad novodobé domácké práce, reprodukují se určité smíšené formy místy i na půdě velkého průmyslu, i když na sebe berou úplně změněnou podobu.

Stačí-li na jedné straně k výrobě absolutní nadhodnoty pouhé formální podřízení práce kapitálu, na př. to, aby se řemeslník, který dříve pracoval samostatně, sám pro sebe, nebo také jako tovaryš cechovního mistra, stal námezdním dělníkem pod přímou kontrolou kapitalisty, jsou na druhé straně metody výroby relativní nadhodnoty, jak jsme viděli, zároveň metodami výroby absolutní nadhodnoty. Vždyť se ukázalo, že bezmezné prodlužování pracovního dne je nejcharakterističtějším produktem velkého průmyslu. Specificky kapitalistický výrobní způsob přestává vůbec být pouhým prostředkem výroby relativní nadhodnoty, jakmile se zmocní celého výrobního odvětví, a ještě více, jakmile se zmocní všech rozhodujících odvětví. Stává se nyní všeobecnou, společensky panující formou výrobního procesu. Jako zvláštní metoda výroby relativní nadhodnoty působí již jen potud, pokud předně zachvacuje průmyslová odvětví podřízená dosud kapitálu jen formálně, tedy pokud se stále více šíří. Za druhé, pokud průmyslová odvětví jím zachvácená jsou ustavičně revolucionována změnami výrobních metod.

S určitého hlediska se zdá rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou vůbec ilusorním. Relativní nadhodnota je absolutní, protože předpokládá absolutní prodlužování pracovního dne za hranice pracovní doby nutné k existenci dělníka samého. Absolutní nadhodnota je relativní, protože předpokládá vývoj produktivity práce, která dovoluje omezovat nutnou pracovní dobu na část pracovního dne. Všimneme-li si však pohybu nadhodnoty, tato zdánlivá totožnost mizí. Jakmile již kapitalistický výrobní způsob vznikl a stal se všeobecným výrobním způsobem, je rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou patrný, jde-li o zvyšování míry nadhodnoty vůbec. Dejme tornu, že pracovní síla je placena za svou hodnotu; pak stojíme před touto alternativou: při dané produktivní síle práce a jejím normálním stupni intensity lze míru nadhodnoty zvýšit jen absolutním prodloužením pracovního dne; na druhé straně při daných hranicích pracovního dne lze míru nadhodnoty zvýšit jen změnou relativní velikosti součástí pracovního dne, nutné práce a nadpráce, což předpokládá, nemá-li mzda klesnout pod hodnotu pracovní síly, změnu v produktivitě nebo intensitě práce.

Vynakládá-li dělník všechen čas, který má k disposici, na výrobu nutných životních prostředků pro sebe a svou rodinu, nezbývá mu ovšem čas na bezplatnou práci pro třetí osoby. Dokud produktivita práce nedosáhla určité výše, nemá dělník takový volný čas, bez něhož není možná nadpráce a tudíž nejsou možní nejen kapitalisté, ale ani otrokáři, feudální baroni, zkrátka jakákoli třída velkých vlastníků.[1]

Tak lze mluvit o přírodní základně nadhodnoty, ale jen v tom zcela všeobecném smyslu, že v přírodě neexistuje žádná absolutní překážka, která by bránila jednomu člověku převalit na druhého práci nutnou k udržení své vlastní existence. Týmž právem lze na př. tvrdit, že v přírodě neexistuje absolutní překážka, která by bránila jednomu člověku požívat jako potravy maso druhého.[1a] S touto přirozeně vznikající produktivitou práce nesmějí být naprosto spojovány mystické představy, jak se to tu a tam děje. Teprve tehdy, když se lidé svou prací vymanili z prvotního živočišného stavu, když tedy byla jejich práce již do jisté míry zespolečenštěna, teprve tehdy nastávají podmínky, za nichž nadpráce jednoho se stává podmínkou existence druhého. Na počátečních stupních kultury jsou produktivní síly práce nepatrné, ale stejně nepatrné jsou i potřeby, vyvíjející se spolu s prostředky jejich uspokojování a v bezprostřední závislosti na jejich rozvoji. Dále je na oněch počátečních stupních poměrná velikost těch částí společnosti, které žijí z cizí práce, mizivě nepatrná oproti mase bezprostředních výrobců. S pokrokem společenské produktivní síly práce vzrůstají tyto části absolutně i relativně.[2] Kapitál jako společenský vztah vzniká ostatně na ekonomické půdě, která je produktem dlouhého vývojového procesu. Daná produktivita práce, z níž tento vztah vychází jako ze svého základu, není darem přírody, nýbrž dějin, zahrnujících tisíce staletí.

Bez ohledu na větší nebo menší rozvoj společenské výroby zůstává produktivita práce vázána na přírodní podmínky. Dají se všechny úplně redukovat na povahu člověka samého, na jeho rasu a pod., a na přírodu, která ho obklopuje. Vnější přírodní podmínky se ekonomicky rozpadají na dvě velké třídy: na přírodní bohatství životních prostředků, tedy úrodnost půdy, rybnatost vod atd., a na přírodní bohatství pracovních prostředků, jako živé vodní spády, splavné řeky, dříví, kovy, uhlí atd. V počátcích kultury má rozhodující význam první druh přírodního bohatství, na vyšším vývojovém stupni druhý druh. Srovnejme na př. Anglii s Indií nebo — v antickém světě — Athény a Korint se zeměmi na březích Černého moře.

Čím menší je počet přirozených potřeb, které musí být nutně uspokojeny, a čím větší je přirozená úrodnost půdy a čím příznivější podnebí, tím menší je pracovní doba nutná k udržení a reprodukci života výrobce. Tím větší může tedy být přebytek jeho práce pro jiné nad jeho prací pro sebe samého. Tak poznamenává již Diodor o starých Egypťanech: „Je zcela neuvěřitelné, jak málo práce a nákladů je stojí výchova jejich dětí. Vaří jim jakékoli jednoduché jídlo; někdy jim dávají jíst spodní část papyrusu, kterou lze usmažit na ohni, a kořeny a lodyhy močálových rostlin, jednak syrové, jednak vařené a pečené. Většina dětí chodí bez střevíců a bez šatů, protože podnebí je velmi mírné. Proto dítě nestojí své rodiče do doby, než dospěje, vcelku více než dvacet drachem. Hlavně tím lze vysvětlit početnost obyvatelstva v Egyptě, která umožnila vybudovat tolik velkolepých staveb.“[3] Avšak ve skutečnosti nevděčí velkolepé stavby starého Egypta za svůj vznik ani tak početnosti egyptského obyvatelstva, jako spíše tomu, že bylo možno značné části obyvatelstva k této práci použít. Individuální dělník může dodat tím více nadpráce, čím menší je jeho nutná pracovní doba; to platí i o dělnickém obyvatelstvu vůbec: čím menší jeho části je zapotřebí k výrobě nutných životních prostředků, tím větší je zbývající část, jíž je možno použít k nějaké jiné práci.

Jakmile je dána kapitalistická výroba, bude se za jinak stejných podmínek a při dané délce pracovního dne velikost nadpráce měnit podle přírodních podmínek práce a zejména podle úrodnosti půdy. Z toho však nikterak nevyplývá naopak, že nejúrodnější půda je nejvhodnější pro růst kapitalistického výrobního způsobu. Tento výrobní způsob předpokládá vládu člověka nad přírodou. Příliš marnotratná příroda „ho drží jako dítě na vodítku“. Nečiní jeho vlastní vývoj přírodní nutností.[4] Kolébkou kapitálu není tropické podnebí s divoce bujnou vegetací, nýbrž mírné pásmo. Nikoli absolutní úrodnost půdy, nýbrž její diferencovanost, rozmanitost jejích přírodních produktů tvoří přirozený základ společenské dělby práce; změnami přírodních podmínek, v nichž člověk hospodaří, přispívá tato rozmanitost k rozmnožování jeho vlastních potřeb, schopností, pracovních prostředků a způsobů. Nutnost společensky kontrolovat nějakou přírodní sílu v zájmu hospodářství, nutnost používat jí nebo si ji podrobit velkými stavbami lidské ruky, má rozhodující úlohu v dějinách průmyslu. Tak na př. regulace vod v Egyptě[5], Lombardii, Holandsku atd. nebo v Indii, Persii atd., kde zavodňování umělými kanály nejen dodává půdě vodu nezbytnou pro rostliny, nýbrž přináší s jejím bahnem zároveň i minerální hnojiva s hor. Tajemství hospodářského rozkvětu Španělska a Sicilie za panství Arabů záleželo v umělém zavodňování.[6]

Příznivé přírodní podmínky poskytují vždy jen možnost nadpráce, netvoří však samy o sobě skutečnou nadpráci, tedy nadhodnotu nebo nadvýrobek. Různé přírodní podmínky práce vedou k tomu, že totéž množství práce uspokojuje v různých zemích nestejné masy potřeb[7], že tedy za jinak analogických okolností je nutná pracovní doba různá. Na nadpráci působí pouze jako přirozená hranice, tj. jen určují bod, za nímž může začít práce na jiné. Tato přirozená hranice ustupuje tou měrou, jak jde průmysl kupředu. V západoevropské společnosti, kde si dělník jedině nadprací může vykoupit dovolení pracovat k udržení vlastní existence, snadno vzniká iluse, že poskytování nadvýrobku je vrozená vlastnost lidské práce.[8] Vezměme však na př. obyvatele východních ostrovů asijského archipelagu, kde ságo roste divoce v lese. „Obyvatelé tu navrtají díru do stromu, a když se přesvědčí, že dřeň je zralá, porazí kmen a rozřežou jej na několik kusů, vyškrabou dřeň, smíchají ji s vodou a procedí; tak získají úplně upotřebitelnou ságovou mouku. Strom dává obvykle 300 liber a může dát 500—600 liber. Tam si tedy člověk jde do lesa narubat chleba, jako si u nás jde do lesa na dříví.“[9] Dejme tomu, že takový východoasijský rubač chleba potřebuje 12 pracovních hodin týdně, aby uspokojil všechny své potřeby. Příznivé přírodní podmínky mu bezprostředně skýtají jen jedno — nadbytek volného času. K tomu, aby ho produktivně použil pro sebe samého, je nutná celá řada historických podmínek; aby jej vynakládal jako nadpráci pro cizí osoby, k tomu je třeba vnějšího donucení. Kdyby tam byla zavedena kapitalistická výroba, musil by náš chlapík možná pracovat 6 dnů v týdnu, aby mohl použít pro sebe výrobek jednoho pracovního dne. Štědrost přírody nevysvětluje, proč nyní pracuje 6 dnů v týdnu nebo proč dodává 5 dnů nadpráce, tj. obrovský nadvýrobek. Vysvětluje pouze, proč jeho nutná pracovní doba je omezena na jeden den v týdnu. V žádném případě by však jeho nadvýrobek nemohl vzniknout z nějaké tajemné vlastnosti, vrozené lidské práci.

Produktivní síly práce — jak historicky vyvinuté, společenské, tak i podmíněné přírodou samou — se jeví jako produktivní síly kapitálu, který si práci přivlastnil.

Ricardo se nikdy nestará o původ nadhodnoty. Pokládá ji za cosi inherentního kapitalistickému výrobnímu způsobu, který je podle jeho názoru přirozenou formou společenské výroby. Kde mluví o produktivitě práce, nehledá v ní příčinu existence nadhodnoty, nýbrž jen příčinu, určující její velikost. Naproti tomu jeho škola hlasitě proklamovala, že příčinou vzniku zisku (čti: nadhodnoty) je produktivní síla práce. Je to jistě pokrok proti merkantilistům, kteří zase odvozují přebytek ceny výrobku nad jeho výrobními náklady ze směny, z prodeje výrobků nad jejich hodnotou. Přesto i Ricardova škola problém pouze obešla, nevyřešila jej. A je to pochopitelné: instinkt ukázal těmto měšťáckým ekonomům úplně správně, že je velmi nebezpečné příliš hluboko zkoumat palčivou otázku původu nadhodnoty. Co však říci, opakuje-li padesát let po Ricardovi pan John Stuart Mill špatně plané vytáčky prvních vulgarisátorů Ricarda a konstatuje-li na základě toho s pocitem vlastní důstojnosti svou převahu nad merkantilisty.

Mill praví: „Příčinou zisku je to, že práce vyrábí více, než je zapotřebí k jejímu udržení.“ Až potud to není nic než stará známá písnička; avšak Mill chce k tomu přidat také něco svého. „Nebo abychom se vyjádřili jinak, příčina, proč kapitál poskytuje zisk, tkví v tom, že potrava, šaty, suroviny a pracovní prostředky trvají delší dobu, než je zapotřebí k jejich výrobě.“ Mill tu zaměňuje trvání pracovní doby s trváním jejích výrobků. Podle tohoto názoru by nemohl pekař, jehož výrobky trvají pouze jeden den, vytlouci ze svých námezdních dělníků nikdy tolik zisku jako majitel strojírny, jehož výrobky trvají dvacet let a déle. Ovšem, kdyby ptačí hnízda nevydržela déle, než je zapotřebí k jejich stavbě, musili by se ptáci obejít bez hnízd.

Když zjistil tuto základní pravdu, konstatuje Mill svou převahu nad merkantilisty: „Vidíme tedy, že zisk nevzniká z pouhého vedlejšího faktu směny, nýbrž z produktivní síly práce; úhrnný zisk země je vždy určen produktivní silou práce, ať dochází nebo nedochází ke směně. Kdyby nebylo dělby zaměstnání, nebylo by ani koupě, ani prodeje, ale vždy by ještě byl zisk.“ Zde jsou tedy směna, koupě a prodej — tyto všeobecné podmínky kapitalistické výroby — pouhým vedlejším faktem; zisk existuje stále i bez koupě a prodeje pracovní síly!

Dále: „Vyrobí-li souhrn dělníků v dané zemi 20% nad sumu svých mezd, bude zisk 20%, ať je stav cen zboží jakýkoli.“ — To je jednak nanejvýš podařená tautologie, neboť vyrobí-li dělníci 20% nadhodnoty pro své kapitalisty, je samozřejmé, že zisky kapitalistů se mají k celkové mzdě dělníků jako 20 : 100. Jednak je naprosto nesprávné, že zisky „budou 20%“. Musí být nevyhnutelně menší, protože zisky se vypočítávají z celé částky zálohovaného kapitálu. Kapitalista zálohoval na př. 500 liber šterlinků, z toho 400 liber št. ve formě výrobních prostředků, 100 liber št. ve formě mzdy. Míra nadhodnoty nechť je, jak jsme předpokládali, 20%. Pak míra zisku bude 20 : 500, t. j. 4%, a ne 20%.

Pak následuje skvělá ukázka, jak Mill zachází s různými historickými formami společenské výroby: „Předpokládám všude nynější stav věcí, který panuje až na nepatrné výjimky všude, tj. že kapitalista provádí všechny předběžné náklady, včetně placení dělníka.“ Zvláštní optický klam, vidí-li se všude stav, který až dosud panuje na zeměkouli jen výjimečně. Leč dále. Mill blahosklonně připouští, že „není absolutně nezbytné, aby tomu tak bylo.“[*] Naopak. „Dělník by mohl čekat na zaplacení celého svého výdělku, až bude práce úplně skončena, kdyby zatím měl nutné životní prostředky. Ale v tomto případě by byl do jisté míry kapitalistou, který by vkládal kapitál do podniku a dodával část fondů nutných k jeho vedení.“ Stejně by Mill mohl říci, že dělník, který založí sám sebe nejen životními prostředky, nýbrž i pracovními prostředky, je ve skutečnosti svým vlastním námezdním dělníkem. Nebo že americký rolník je svým vlastním otrokem, který se liší od obyčejného otroka jen tím, že otročí sám pro sebe, a ne na pána.

Když nám Mill takto jasně dokázal, že kapitalistická výroba, i kdyby neexistovala, přece jen by vždy existovala, je nyní důsledný a dokazuje, že neexistuje ani tehdy, když existuje: „A i v tomto případě (tj. zakládá-li kapitalista námezdního dělníka všemi jeho životními prostředky) je možno se dívat na dělníka s téhož hlediska (tj. jako na kapitalistu). Neboť dává-li svou práci pod její tržní cenou (!)‚ zakládá jaksi rozdíl (?) svému zaměstnavateli atd.[9a] Ve skutečnosti zakládá dělník kapitalistu svou prací po týden atd. zadarmo, aby na konci týdne atd. dostal její tržní cenu; to z něho činí — podle Milla — kapitalistu! Na ploché rovině vypadají i hromádky jako kopce; plochost myšlení dnešní buržoasie se změří nejlépe na kalibru jejích „velikých myslitelů“.

__________________________________

Poznámky:

[1] „Již existence kapitalistických podnikatelů jako zvláštní třídy závisí na produktivitě práce.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution etc.“, str. 206.) „Kdyby práce každého člověka stačila jen na získání jeho vlastní výživy, nemohlo by existovat vlastnictví.“ (Ravenstone: „Thoughts on the Funding System“. Londýn 1824, str. 14.)

[1a] Podle nedávných výpočtů žijí jen v končinách, které již Evropané prozkoumali, nejméně čtyři miliony lidojedů.

[2] „U divokých Indiánů v Americe patří skoro všechno pracovníkovi, 99 procent výrobku připadá na práci; v Anglii nepřipadají dělníkovi možná ani ⅔“ („The Advantages of The East-India Trade etc.“, str. 72, 73.)

[3] Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kniha I, kap. 80 [str. 126].

[4] „Protože je (přírodní bohatství) nanejvýš příznivé a výhodné… působí, že lid se stává bezstarostným, pyšným a náchylným ke všem výstřednostem; kdežto druhé podporuje rozvoj bdělosti, věd, umění a politických institucí.“ („England's Treasure by Foreign Trade. Or the Balance of our Foreign Trade is the Rule of our Treasure. Written by Thomas Mun, of London, Merchant, and now published for the common good by his Son John Mun“. Londýn 1669, str. 181, 182.) „A nedovedu si představit větší kletbu pro národ jako celek, než je-li přesazen na kus země, kde příroda sama produkuje hojnost životních prostředků a potravin a kde podnebí nevyžaduje nebo nepřipouští mnoho péče o oděv a přístřeší… Je ovšem možný i opačný extrém. Půda, která přes všechnu vynaloženou práci není s to rodit, je právě tak špatná jako půda, která rodí hojnost bez jakéhokoli vynaložení práce.“ („An Inquiry into the Causes of the Present High Price etc.“, Londýn 1767, str. 10.)

[5] Nutnost vypočítávat období rozvodňování Nilu vytvořila egyptskou astronomii a s ní panství kasty kněží jako vedoucích zemědělství. „Slunovrat je chvíle v roce, kdy vody Nilu začínají stoupat, a Egypťané jej museli pozorovat s největší bedlivostí… Bylo pro ně důležité stanovit toto roční období, aby se podle toho mohli zařídit při zemědělských pracích. Museli proto hledat na nebi znamení ukazující jeho návrat.“ (Cuvier: „Discours sur les révolutions de Ia surface du globe“, vyd. Hoefer, Paříž 1863, str. 141.)

[6] Jeden z materiálních základů státní moci nad nesouvisícími malými výrobními organismy v Indii byla regulace přívodu vody. Mohamedánští panovníci v Indii to pochopili lépe než jejich angličtí nástupci. Připomínáme jen hlad z roku 1866, který si vyžádal život vice než milionu Hindů v obvodu Orissa, presidentství bengálské.

[7] Nejsou ani dvě země, které by poskytovaly stejný počet existenčních prostředků ve stejné hojnosti a při stejném vynaložení práce; ...potřeby lidí vzrůstají anebo se zmenšují… s drsností nebo mírností podnebí, v němž lidé žijí; proto rozsah, v němž jsou obyvatelé různých zemí nuceni provozovat svůj průmysl, nemůže být stejný a stupeň této různosti nelze zjistit jinak než podle stupně horka a zimy. Z toho lze vyvodit ten všeobecný závěr, že množství práce, nutné k udržování života určitého počtu lidí, je největší ve studeném podnebí a nejmenší v teplém, protože ve studeném podnebí potřebují lidé nejen více šatstva, nýbrž i půda musí být lépe obdělávána než v teplém.“ („An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest“. Londýn 1750, str. 60.) Autor tohoto epochálního anonymního spisu je J. Massie. Hume od něho převzal svou theorii úroků.

[8] „Každá práce musí“ (zdá se, že to také patří k droits et devoirs du citoyen [právům a povinnostem občana) „zanechat přebytek.“ (Proudhon.)

[9] F. Shouw: „Die Erde, die Pflanzen und der Mensch“, 2. vyd., Lipsko 1854, str. 148.

[*] Podle Marxovy připomínky, obsažené v dopise N. F. Danielsonovi (N.-onovi) ze dne 28. listopadu 1878, je třeba opravit začátek tohoto odstavce takto:

„Pak následuje skvělá ukázka, jak Mill zachází s různými historickými formami společenské výroby: ‚Předpokládám všude,‘ říká Mill, ‚nynější stav věcí, který až na nepatrné výjimky panuje všude, kde dělníci a kapitalisté tvoří zvláštní třídy.‘ Pan Mill se ráčí domnívat, že ‚není absolutně nezbytné, aby tomu tak bylo, dokonce i za takové ekonomické soustavy, kde dělníci a kapitalisté tvoří zvláštní třídy‘.“ Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, rusky sv. XXVII, str. 18. (Pozn. red. čes. vydání)

[9a] J. St. Mill: „Principles of Political Economy“, Londýn 1868, str. 252—253, porůznu. — {Zmíněná místa jsou přeložena podle francouzského vydání „Kapitálu“. — B. E.}