Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Pátý oddíl
Kapitola šestnáctá
RŮZNĚ VZORCE MÍRY NADHODNOTY
Viděli jsme, že míra nadhodnoty se vyjadřuje ve vzorcích:
I.
nadhodnota (m) / variabilní kapitál (v) = nadhodnota / hodnota pracovní síly = nadpráce / nutná práce.
První dva vzorce vyjadřují jako poměr hodnot totéž, co třetí vzorec vyjadřuje jako poměr dob, v nichž se tyto hodnoty vyrábějí. Tyto vzorce, které se navzájem zastupují, mají plnou logickou přísnost. Nacházíme je proto již v klasické politické ekonomii, ovšem ne vědomě rozvedené, nýbrž jen v podstatě. Zato se tu setkáváme s těmito odvozenými vzorci:II.
nadpráce / pracovní den = nadhodnota / hodnota výrobku = nadvýrobek / celkový výrobek .
Týž poměr je tu střídavě vyjadřován ve formě pracovních dob, hodnot, v nichž se ztělesňují, a výrobků, v nichž tyto hodnoty existují. Předpokládá se ovšem, že hodnotou výrobku je třeba rozumět hodnotu nově vytvořenou pracovním dnem, kdežto konstantní část hodnoty výrobku je třeba vyloučit.Ve všech těchto vzorcích je skutečný stupeň vykořisťování práce čili míra nadhodnoty vyjádřena nesprávně. Dejme tornu, že pracovní den má 12 hodin. Za ostatních předpokladů našeho dřívějšího příkladu se v tomto případě skutečný stupeň vykořisťování práce vyjadřuje v těchto poměrech:
6 hodin nadpráce / 6 hodin nutné práce = nadhodnota 3 šilinky / variabilní kapitál 3 šilinky = 100%
Podle vzorců II dostaneme však:
6 hodin nadpráce / 12hodinový pracovní den = nadhodnota 3 šil. / nově vyrobená hodnota 6 šil. = 50%.Tyto odvozené vzorce vyjadřují ve skutečnosti poměr, ve kterém se pracovní den nebo hodnota jím vyrobená dělí mezi kapitalistu a dělníka. Berou-li se však tyto vzorce jako bezprostřední výraz stupně sebezhodnocení kapitálu stanoví se tím nesprávný zákon; nadpráce nebo nadhodnota nemůže nikdy dosáhnout 100%.[17] Protože nadpráce tvoří vždy jen část pracovního dne a nadhodnota tvoří vždy jen část celé nově vyrobené hodnoty, musí nadpráce nezbytně být vždy menší než celý pracovní den čili nadhodnota musí vždy být menší než celá nově vyrobená hodnota. Aby byty v poměru 100 / 100 musily by však být stejné. Aby nadpráce mohla pohltit celý pracovní den (jde tu o průměrný den pracovního týdne, roku atd.), musí nutná práce klesnout na nulu. Zmizí-li však nutná práce, zmizí i nadpráce, protože nadpráce je jen funkcí nutné práce. Poměr nadpráce / pracovní den = nadhodnota / celá nově vyrobena hodnota nemůže tedy nikdy dosáhnout hranice 100 / 100 a tím spíše nemůže stoupnout na (100 + x) / 100. Může však takto stoupnout míra nadhodnoty vyjadřující skutečný stupeň vykořisťování práce. Vezměme na př. výpočet pana L. de Lavergne, podle něhož anglický zemědělský dělník dostává jen ¼ výrobku[18] nebo jeho hodnoty, kdežto kapitalista (pachtýř) ¾, ať se pak kořist dělí mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka atd. jakkoli. Podle toho se nadpráce anglického zemědělského dělníka má k jeho nutné práci jako 3 : 1, procentní míra vykořisťování se rovná 300%.
Školská metoda klasické ekonomie, podle níž se pracovní den považuje za stálou veličinu, se upevnila používáním vzorců II, protože se tu nadpráce vždy srovnává s pracovním dnem dané velikosti. Ke stejnému výsledku se dojde, zkoumá-li se výhradně rozdělení nové vyrobené hodnoty. Pracovní den, který se již ztělesnil ve vyrobené hodnotě, je vždy pracovním dnem dané velikosti.
Vyjadřování nadhodnoty a hodnoty pracovní síly jako zlomků nové vyrobené hodnoty — způsob vyjádření, který ostatně přirozeně vyrůstá na půdě kapitalistického výrobního způsobu a jehož význam vysvětlíme později — zakrývá specifický charakter kapitalistického vztahu, totiž ten fakt, že se variabilní kapitál směňuje za živou pracovní sílu, a že je tedy dělník připravován o výrobek. Místo toho se vyjadřuje klamné zdání družného poměru, v němž se kapitalista a dělník dělí o výrobek podle podílu účasti každého z nich na jeho vytvoření. [19]
Ostatně se dají vzorce II vždy převést zpět na vzorce I.
Máme-li na př. nadpráce 6 hodin / pracovní den 12 hodin, pak nutná pracovní doba = pracovní den 12 hodin minus nadpráce 6 hodin, a tak vychází
nadpráce 6 hodin / nutná práce 6 hodin = 100 / 100
Třetí vzorec, o kterém jsem se příležitostně již předem zmínil, je:
III.
nadhodnota / hodnota pracovní síly = nadpráce / nutná práce = neplacená práce / placená práce.Nedorozumění, k němuž by mohl svést vzorec neplacená práce / placená práce, jako by kapitalista platil práci, a ne pracovní sílu, odpadá po předcházejícím výkladu. Neplacená práce / placená práce je jen populární výraz pro nadpráce / nutná práce. Kapitalista platí hodnotu pracovní sily, po případě cenu, která se odchyluje od hodnoty, a výměnou získává disponování živou pracovní silou. Jeho užívání této pracovní síly se rozpadá na dvě období. V jednom období vyrábí dělník jen hodnotu, která se rovná hodnotě jeho pracovní síly, tedy pouze její ekvivalent. Za zálohovanou cenu pracovní síly dostává tak kapitalista výrobek téže ceny. Je to tak, jako by byl kapitalista koupil výrobek hotový na trhu. V období nadpráce vytváří naproti tomu užívání pracovní síly hodnotu pro kapitalistu, aniž ten náhradou za ni vydává jakoukoli hodnotu.[20] Toto působení pracovní síly má zadarmo. V tomto smyslu lze nadpráci nazývat neplacenou prací.
Kapitál není tedy jen velení nad prací, jak praví A. Smith. Je to v základě velení nad neplacenou prací. Každá nadhodnota, ať se později krystalisuje v jakékoli zvláštní formě, v podobě zisku, úroku, renty atd., je co do své substance materialisací neplacené pracovní doby. Rozluštění tajemství sebezhodnocování kapitálu je toto: kapitál disponuje určitým množstvím neplacené cizí práce.
__________________________________
Poznámky:
[17] Viz na př. „Dritter Brief an v. Kirchmann von Rodbertus. Widerlegung der Ricardoschen Theorie von der Grundrente und Begründung einer neuen Rententheorie“. Berlin 1851. Později se vrátím k tomuto spisu, který přes svou nesprávnou theorii pozemkové renty správné vystihuje podstatu kapitalistické výroby. {Dodatek ke 3. vyd. Čtenář vidí, jak shovívavě posuzoval Marx své předchůdce, jakmile u nich nalezl skutečný pokrok, nějakou správnou novou myšlenku. Avšak mezitím uveřejněné Rodbertusovy dopisy Rud. Meyerovi nás nutí uvedené Marxovo uznáni poněkud omezit. Čteme tam: „Kapitál je nutno zachránit nejen před prací, nýbrž i před sebou samým, a to se děje fakticky nejlépe tím, posuzuje-li se činnost podnikatele-kapitalisty jako národohospodářské či státně hospodářské funkce, které jsou mu uloženy kapitalistickým vlastnictvím, a jeho příjem jako jistý druh platu, protože ještě neznáme žádnou jinou sociální organisaci. Platy však smějí být regulovány a sníženy, odnímají-li příliš mnoho ze mzdy. Tak je také nutno odrazit Marxův vpád do společnosti - tak bych nazval jeho knihu… Marxova kniha není vůbec ani tak bádáním o kapitálu jako polemikou proti dnešní formě kapitálu, kterou Marx zaměňuje s pojmem kapitálu samým, z čehož právě vznikají jeho omyly.“ („Briefe etc. von Dr. Rodbertus-Jagetzow, herausgegeben von Dr. Rud. Meyer“. Berlin 1881, I. sv., str. 111, 48. dopis Rodbertusův.) — Do takových ideologických banálních frázi zabředají opravdu smělé náběhy Rodbertusových ‚Sociálních dopisů‘. - B. E.}
[18] Část výrobku, která jen nahrazuje vynaložený konstantní kapitál, je při tomto výpočtu ovšem odečtena. — Pan L. de Lavergne, slepý obdivovatel Anglie, tento poměr spíše příIiš snižuje, než příliš zvyšuje.
[19] Protože všechny vyvinuté formy kapitalistického výrobního procesu jsou formy kooperace, není ovšem nic snazšího než abstrahovat od jejich specificky antagonistického charakteru a líčit je jako formy svobodného sdruženi. To učinil na př. hrabě A. de Laborde ve spise „De l'Esprit d'Association dans tous les Intérêts de la Communauté“, Paříž 1818. Yankee H. Carey příležitostně předvede tento umělecký kousek stejně úspěšně, dokonce i pro poměry otrokářského systému.
[20] Ačkoli fysiokraté neprohlédli tajemství nadhodnoty, bylo jim přece jen jasné alespoň to, že je to „nezávislé bohatství, kterým může majitel volně nakládat, bohatství, které nekoupil, ale prodává.“ (Turgot: „Réflexions sur la Formation et la Distribution des Richesses“, str. 11.)