Karel Marx
Kapitál, I. díl
Sedmý oddíl


Kapitola dvacátá třetí

VŠEOBECNÝ ZÁKON KAPITALISTICKÉ AKUMULACE

1. VZRŮST POPTÁVKY PO PRACOVNÍ SILE SOUBĚŽNĚ S AKUMULACI PŘI NEMĚNÍCÍM SE SLOŽENÍ KAPITÁLU

V této kapitole prozkoumáme vliv, který má růst kapitálu na osud dělnické třídy. Nejdůležitějšími činiteli při tomto zkoumání jsou složení kapitálu a změny, které toto složení prodělává během procesu akumulace.

Složení kapitálu lze zkoumat se dvou hledisek. Bereme-li je po stránce hodnoty, je určeno poměrem, v němž se kapitál dělí na konstantní kapitál čiti hodnotu výrobních prostředků a na variabilní kapitál čili hodnotu pracovní síly, úhrnnou sumu mezd. Po stránce materiálu fungujícího ve výrobním procesu dělí se každý kapitál na výrobní prostředky a živou pracovní sílu; v tomto smyslu je složení kapitálu určeno poměrem mezi masou užívaných výrobních prostředků na jedné straně a množstvím práce, nutným k jejich užívání na druhé straně. První složení nazývám hodnotovým složením kapitálu, druhé technickým složením kapitálu. Mezi oběma je úzká vzájemná závislost. Abych ji vyjádřil, nazývám složení kapitálu co do hodnoty, pokud je určeno jeho technickým složením a odráží v sobě změny technického složení – organickým složením kapitálu. Kde se mluví prostě o složení kapitálu, rozumí se vždycky jeho organické složení.

Četné individuální kapitály, vložené do určitého výrobního odvětví, se více nebo méně od sebe liší svým složením. Průměr jejich individuálních složení nám dává složení celkového kapitálu určitého výrobního odvětví. Konečně celkový průměr těchto průměrných složení všech výrobních odvětví nám dává složení společenského kapitálu dané země, a jedině o něm se konec konců mluví v dalším výkladu.

Vzrůst kapitálu v sobě zahrnuje vzrůst jeho variabilní součásti čili součásti přeměňované v pracovní sílu. Část nadhodnoty, přeměňované v dodatečný kapitál, musí být stále přeměňována zpět ve variabilní kapitál čili v dodatečný pracovní fond. Předpokládejme, že za jinak nezměněných podmínek zůstává složení kapitálu nezměněno, tj. že je zapotřebí i nadále téže masy pracovní síly, aby byla uvedena do pohybu určitá masa výrobních prostředků čili konstantního kapitálu; pak zřejmě poptávka po práci a existenční fond dělníků vzrůstá úměrně se vzrůstem kapitálu a zvětšuje se tím rychleji, čím rychleji roste kapitál. Protože kapitál každoročně vyrábí nadhodnotu, z níž se každoročně část přidává k původnímu kapitálu; protože tento přírůstek sám každoročně roste se zvětšujícím se rozsahem už fungujícího kapitálu a protože konečně, při zvlášť silné snaze po obohacování, na př. při otevření nových trhů, nových sfér ukládání kapitálu následkem nově se vytvořivších společenských potřeb atd., může akumulace rychle rozšiřovat své měřítko pouhou změnou v rozdělování nadhodnoty čili nadvýrobku na kapitál a důchod — mohou potřeby vyvolané akumulací kapitálu předstihnout vzrůst pracovní síty čili počtu dělníků, poptávka po dělnících může převýšit nabídku, a tak může nastat vzestup mezd. Musí k tomu konec konců dojít, trvají-li uvedené podmínky beze změny. Protože každý rok se zaměstnává více dělníků než předcházející rok, musí dříve či později nastat chvíle, kdy potřeby akumulace začínají převyšovat obvyklou nabídku práce, kdy tedy nastává stoupání mezd. Nářky na to se ozývají v Anglii po celé XV. století a v první polovině XVIII. století. Více či méně příznivé okolnosti, za nichž se námezdní dělníci udržují a rozmnožují, nemění však nic na základním charakteru kapitalistické výroby. Jako prostá reprodukce ustavičně reprodukuje sám kapitalistický vztah kapitalisty na jedné straně, námezdní dělníky na druhé straně — reprodukuje reprodukce v rozšířeném měřítku čili akumulace kapitalistický vztah v rozšířeném měřítku: více kapitalistů nebo větší kapitalisty na jednom pólu, více námezdních dělníků na druhém pólu. Jak jsme viděli už dříve, reprodukce pracovní síly, která se musí ustavičně přidávat ke kapitálu jako jeho zhodnocovací prostředek, která se od něho nemůže odpoutat a jejíž podřízení kapitálu se maskuje jen střídáním individuálních kapitalistů, jimž se prodává — tato reprodukce tvoří ve skutečnosti moment reprodukce kapitálu samého. Akumulace kapitálu je tedy rozmnožování proletariátu.[70]

Klasická politická ekonomie chápe tuto větu tak dobře, že A. Smith, Ricardo atd., jak jsem se již zmínil, dokonce nesprávně ztotožňovali akumulaci se spotřebou celé kapitalisované části nadvýrobku produktivními dělníky čili s její přeměnou v další námezdní dělníky. Již roku 1696 praví John Bellers: „Kdyby někdo měl 100.000 akrů půdy a právě tolik liber šterlinků v penězích a právě tolik dobytka, čím jiným by byl tento boháč bez dělníků než dělníkem? A ježto dělníci činí lidi bohatými, proto čím více dělníků, tím vice boháčů… Práce chudáka je důl boháče.“[71] Tak Bernard de Mandeville na začátku XVIII. století praví: „Kde je majetek dostatečně chráněn, bylo by snazší žít bez peněz než bez chudáků neboť kdo by konal práci?.. Je sice třeba chránit dělníky před smrtí hladem, ale neměli by dostávat nic, co by stálo za úsporu. Jestliže se tu a tam někdo z nejnižší třídy neobvyklou pílí a utrhováním od úst povznese nad poměry, v nichž vyrostl, nesmí mu v tom nikdo bránit: vždyť spořit je nepopiratelně to nejrozumnější pro každého jednotlivce, pro každou jednotlivou rodinu ve společnosti avšak je zájmem všech bohatých národů, aby velká většina chudáků nikdy nezahálela a aby přitom vždy vydávali všechno, co dostanou… Ty, kdo si vydělávají na živobytí vezdejší prací, pobízejí k práci výhradně jejich potřeby; je moudré tyto potřeby mírnit, ale bylo by bláhové je léčit. Jediná věc, která může pracujícího člověka udělat pilným, je mírná mzda. Příliš nízká mzda ho přivádí, podle temperamentu, k malomyslnosti nebo k zoufalství, příliš vysoká mzda ho činí drzým a líným… Ze všeho, co bylo dosud řečeno, vyplývá, že u svobodného národa, kde otroctví není dovoleno, nejspolehlivější bohatství záleží v mase pracovitých chudáků. Mimo to, že jsou nevysychajícím zdrojem pro doplňování loďstva a armády, bez nich by nebylo žádných požitků a produktů země by se nedalo využít k získání důchodů. Aby společnost (která se ovšem skládá z nedělníkú) byla šťastna a lid spokojen i v nuzných poměrech, je nutné, aby velká většina zůstala nevědomá i chudá. Poznání rozšiřuje a znásobuje naše přání, a čím méně si člověk přeje, tím snáze lze uspokojit jeho potřeby.“[72] Mandeville, čestný člověk a jasná hlava, ještě nechápe, že už sám mechanismus procesu akumulace rozmnožuje s kapitálem i masu „pracovitých chudáků“, tj. námezdních dělníků, kteří musí proměňovat svou pracovní sílu v rostoucí zhodnocovací sílu rostoucího kapitálu, a právě tím zvěčňovat svou závislost na svém vlastním výrobku, zosobněném v kapitalistovi. O tomto vztahu závislosti poznamenává sir F. M. Eden ve svém „Postavení chudáků aneb dějiny dělnické třídy v Anglii“: „V našem zeměpisném pásmu je k uspokojování potřeb třeba práce, a proto musí alespoň část společnosti neúnavně pracovat… Několik lidí, kteří nepracují, má přesto k disposici produkty píle. Za to však vděčí tito vlastníci pouze civilisaci a pořádku; jsou to jen a jen výtvory občanských institucí.[73] Neboť uznávají, že plody práce si lze přivlastňovat i jinak než prací. Lidé s nezávislým majetkem vděčí za svůj majetek skoro úplně práci druhých, a ne své vlastní schopnosti, která rozhodně není větší než schopnosti druhých; není to držba půdy a peněz, nýbrž velení nad prací („the command of labour“), co odlišuje boháče od pracující části společnosti… Pro chudáka se hodí nikoli stav opovržení a otroctví, nýbrž stav pohodlné a liberální závislosti (a state of easy and liberal dependence), a pro majetné lidi dostatečný vliv a autorita u těch, kdo pro ně pracují… Takový poměr závislosti je, jak ví každý znalec lidské povahy, nutný pro blaho dělníků samých.“[74] Mimochodem poznamenáváme, že sir F. M. Eden je jediný z žáků Adama Smitha, který v XVIII. století něco významného vykonal.[75]

Za podmínek akumulace nejpříznivějších pro dělníky, jak jsme je dosud předpokládali, halí se poměr závislosti dělníků na kapitálu do snesitelných čili, jak říká Eden, do „pohodlných a liberálních“ forem. Místo aby se s růstem kapitálu stával intensivnějším, stává se jen extensivnějším, tj. sféra vykořisťování a panství kapitálu se rozšiřuje pouze s jeho vlastní velikostí a s počtem jeho poddaných. Stále větší část jejich vlastního nadvýrobku, který stále vzrůstá a ve vzrůstajícím měřítku se přeměňuje v dodatečný kapitál, k nim znovu připlývá ve formě platidel; takže dělníci mohou rozšiřovat okruh svých potřeb, lépe vybavovat svůj spotřební fond oděvu, nábytku atd. a tvořit dokonce malé peněžní reservní fondy. Ale jako lepší šaty, výživa, lepší zacházení a větší či menší peculium [majetek, který dostávali otroci do užívání] neruší poměr závislosti a vykořisťování u otroka, neruší jej ani u námezdního dělníka. Vzestup ceny práce v důsledku akumulace kapitálu znamená ve skutečnosti jen to, že délka a tíha zlatého řetězu, který si už námezdní dělník sám ukul, dovolují, aby byl trochu povolen. Ve sporech o tomto předmětu se obyčejně přehlížela hlavní věc, totiž differentia specifica [rozlišující znak, specifický rozdíl] kapitalistické výroby. Pracovní síla se tu nekupuje proto, aby kupec jejím působením nebo jejími výrobky uspokojoval své osobní potřeby. Cílem kupujícího je zhodnocení vlastního kapitálu, výroba zboží, které obsahuje více práce, než kolik on zaplatil, které tedy obsahuje část hodnoty, jež ho nic nestála a jež se přesto realisuje při prodeji zboží. Výroba nadhodnoty čili vytloukání zisku je absolutní zákon tohoto výrobního způsobu. Pracovní síla je prodejná jen potud, pokud udržuje výrobní prostředky jako kapitál, reprodukuje svou vlastní hodnotu jako kapitál a v neplacené práci skýtá zdroj dodatečného kapitálu.[76] Ať jsou tedy podmínky jejího prodeje pro dělníka příznivější nebo méně příznivé, předpokládají nutnost prodávat ji stále znovu a reprodukovat bohatství ve stále širším měřítku jako kapitál. Mzda, jak jsme viděli, již svou povahou vždy předpokládá, že dělník dodává určité množství neplacené práce. Nehledě na stoupání mzdy při klesající ceně práce atd. znamená zvýšení mzdy v nejlepším případě jen kvantitativní zmenšení neplacené práce, kterou dělník musí konat. Toto zmenšení nemůže nikdy dojít tak daleko, aby ohrozilo samu existenci kapitalistické soustavy. Nehledě na násilně řešené konflikty o výši mzdy — a již Adam Smith ukázal, že v takových konfliktech podnikatel vždy zůstává podnikatelem — předpokládá stoupání ceny práce vyvěrající z akumulace kapitálu tuto alternativu:

Buď cena práce dále stoupá, protože její zvyšování nebrání procesu akumulace; na tom není nic divného, protože, jak praví A. Smith, „i při sníženém zisku kapitály nejen dále rostou, nýbrž dokonce rostou mnohem rychleji... Veliký kapitál roste i při malém zisku vcelku rychleji než malý kapitál při velkém zisku“. (Wealth of Nations‘‘, I [franc. překlad Garnier], str. 189). V tomto případě je zřejmé, že zmenšení neplacené práce nikterak nebráni rozšiřováni panství kapitálu. Anebo — a to je druhá stránka alternativy — akumulace ochabuje následkem stoupání ceny práce, protože se tím otupuje podněcující účinek zisku. Akumulace klesá. Ale s jejím poklesem mizí příčina tohoto poklesu, totiž disproporce mezi kapitálem a vykořisťovatelnou pracovní silou. Mechanismus kapitalistického výrobního procesu odstraňuje tedy sám přechodné překážky, které vytváří. Cena práce opět klesá na úroveň odpovídající zhodnocovacím potřebám kapitálu, ať už je tato úroveň nižší, vyšší anebo stejná s úrovní, která byla pokládána za normální až do zvýšení mzdy. Vidíme tedy: v prvním případě není nadbytek kapitálu způsoben zpomalením absolutního nebo relativního vzrůstu pracovní síly nebo dělnického obyvatelstva, naopak, nedostatek vykořisťovatelné pracovní síly je způsoben vzrůstem kapitálu. V druhém případě není nedostatek kapitálu způsoben zesílením absolutního nebo relativního vzrůstu pracovní síly nebo dělnického obyvatelstva, nýbrž naopak, nadbytek výkořisťovatelné pracovní síly, nebo spíše nadměrnost její ceny, je způsobena zmenšením kapitálu. Právě tyto absolutní pohyby akumulace kapitálu se odrážejí jako relativní pohyby masy vykořisťovatelné pracovní síly, a proto se zdá, že jsou způsobeny vlastním pohybem pracovní síly. Abychom to vyjádřili matematicky; velikost akumulace je nezávislá proměnná veličina, velikost mzdy je veličina závislá, proměnná, a ne naopak. A tak když průmysl prochází ve svém cyklu fází krise, projevuje se všeobecný pokles cen zboží jako vzestup relativní hodnoty peněz, a když prochází fází prosperity, projevuje se všeobecný vzestup cen zboží jako relativní pokles hodnoty peněz. Tak zvaná currency-school [kvantitativní škola] z toho vyvozuje, že za vysokých cen obíhá příliš málo peněz za nízkých cen příliš mnoho peněz. Její nevědomost a úplné opomíjení faktů[77] má důstojnou obdobu v ekonomech, kteří tyto jevy akumulace vykládají tak, že jednou je příliš málo námezdních dělníků a po druhé příliš mnoho.

Zákon kapitalistické výroby, který je základem domnělého „přirozeného populačního zákona“, se prostě redukuje na toto: poměr mezi kapitálem, akumulací a výší mzdy není nic jiného než poměr mezi neplacenou prací, proměněnou v kapitál, a dodatečnou prací nutnou k tomu, aby byl uveden do pohybu další kapitál. Není to tedy vůbec poměr mezi dvěma na sobě nezávislými veličinami, mezi velikostí kapitálu na jedné straně a počtem dělnického obyvatelstva na druhé straně; je to spíše konec konců jen poměr mezi neplacenou a placenou prací téhož dělnického obyvatelstva. Roste-li množství neplacené práce dodávané dělnickou třídou a akumulované třídou kapitalistů tak rychle, že se může přeměňovat v kapitál jen při mimořádném zvětšení dodatečné placené práce, mzda stoupá a za jinak stejných podmínek neplacená práce relativně klesá. Jakmile však tento pokles dosáhne bodu, kdy nadpráce živící kapitál se už nenabízí v normálním množství, nastává reakce: část důchodu, podléhající kapitalisaci, se zmenšuje, akumulace ochabuje a vzestupný pohyb mzdy je vystřídán opačným pohybem. Zvyšování ceny práce nepřekračuje tedy hranice, které nejen ponechávají nedotčeny základy kapitalistické soustavy, nýbrž i zajišťují její reprodukci ve stále se rozšiřujícím měřítku. Zákon kapitalistické akumulace, beroucí na sebe mystickou podobu přírodního zákona, vyjadřuje tedy ve skutečnosti jen to, že povaha akumulace vylučuje každý takový pokles stupně vykořisťování práce nebo každé takové zvýšení ceny práce, které by mohlo vážně ohrozit neustálou reprodukci kapitalistického vztahu, a přitom jeho reprodukci ve stále se rozšiřujícím měřítku. Nemůže tomu ani být jinak za výrobního způsobu, kdy dělník existuje pro zhodnocovací potřeby již stávajících hodnot, místo aby naopak materiální bohatství existovalo pro potřeby dělníkova rozvoje. Jako v náboženství vládne nad člověkem výtvor jeho vlastní hlavy, vládne nad ním v kapitalistické výrobě výtvor jeho vlastních rukou.[77a]

2. RELATIVNÍ ZMENŠOVÁNI VARIABILNÍ ČÁSTI KAPITÁLU BĚHEM AKUMULACE A KONCENTRACE, KTERÁ JI PROVÁZÍ

Podle názoru ekonomů k zvyšování mzdy nevede ani rozsah již existujícího společenského bohatství, ani velikost již získaného kapitálu, nýbrž pouze ustavičný růst akumulace a stupeň rychlosti tohoto růstu. (A. Smith [„Bohatství národů“], kniha I, kap. 8.) Až dosud jsme zkoumali jen jednu zvláštní fázi tohoto procesu, totiž fázi, v níž nastává zvětšení kapitálu při nezměněném technickém složení kapitálu. Avšak proces jde dál za tuto fázi.

Jakmile jsou dány všeobecné základy kapitalistické soustavy, nastává v průběhu akumulace vždy takový okamžik, kdy vývoj produktivity společenské práce se stává nejmocnější pákou akumulace. „Táž příčina,“ praví A. Smith, „která způsobuje zvyšování mezd, totiž zvětšení kapitálu, pobízí k zvyšování produktivních schopností práce a umožňuje menšímu množství práce vyrobit větší množství výrobků.“

Nehledě na přírodní podmínky, jako je plodnost půdy atd., na dovednost nezávislých, isolovaně pracujících výrobců, která se však projevuje spíše kvalitativně v jakosti výrobků než kvantitativně v jejich mase, vyjadřuje se společenský stupeň produktivity práce v relativní velikosti výrobních prostředků, které dělník přeměňuje ve výrobek za danou dobu při témže vypětí pracovní síly. Masa výrobních prostředků, s jejichž pomocí funguje, vzrůstá s produktivitou jeho práce. Tyto výrobní prostředky tu hrají dvojí úlohu. Vzrůst jedněch je následkem, vzrůst druhých podmínkou vzrůstu produktivity práce. Na př. při manufakturní dělbě práce a užívání strojů se za tutéž dobu zpracuje vice suroviny, do pracovního procesu vstupuje tedy větší masa surovin a pomocných látek. To je následek zvýšení produktivity práce. Na druhé straně je masa užívaných strojů, tažného dobytka, minerálního hnojiva, odvodňovacích trubek atd. podmínkou zvýšeni produktivity práce. Totéž platí i o mase výrobních prostředků koncentrovaných v budovách, vysokých pecích, dopravních prostředcích atd. Ale ať je vzrůst rozsahu výrobních prostředků ve srovnání s pracovní silou, která se k nim přidává, podmínkou nebo následkem, vyjadřuje vždy zvýšení produktivity práce. Zvýšení produktivity práce se tedy projevuje ve snížení masy práce v poměru k mase výrobních prostředků, které tato práce uvádí do pohybu, čili ve snížení velikosti subjektivního činitele pracovního procesu ve srovnání s jeho objektivními činiteli.

Tato změna technického složení kapitálu, vzrůst masy výrobních prostředků ve srovnání s masou pracovní síly, která je oživuje, se zračí v hodnotovém složení kapitálu, ve zvětšování konstantní součásti kapitálové hodnoty na úkor její variabilní součásti. Vzato v procentech, vydává se na př. původně 50% nějakého kapitálu na výrobní prostředky a 50% na pracovní sílu; později při rozvoji stupně produktivity práce, 80% na výrobní prostředky a 20% na pracovní sílu atd. Tento zákon stále rostoucího zvětšování konstantní části kapitálu oproti variabilní části je potvrzován na každém kroku (jak již bylo dříve ukázáno) srovnávacím rozborem cen zboží, ať již srovnáváme různé ekonomické epochy u téhož národa, nebo různé národy v téže epoše. Relativní velikost toho prvku ceny, který zastupuje jen hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků čili konstantní část kapitálu, bude přímo úměrná vzestupu akumulace, relativní velikost druhého prvku ceny, kterým se platí práce, čili který představuje variabilní část kapitálu, bude celkem nepřímo úměrná vzestupu akumulace.

Avšak zmenšení variabilní části kapitálu oproti konstantní části čili změna hodnotového složení kapitálu, je jen přibližným ukazatelem změny ve složení jeho hmotných součástí. Skládá-li se na př. dnes kapitálová hodnota vložená do přádelnictví ze ⅞ konstantního a z ৫ variabilního kapitálu, kdežto na počátku XVIII. století se skládala z ½ konstantního a z ½ variabilního kapitálu, je naproti tomu masa surovin, pracovních prostředků atd., kterou dnes produktivně spotřebovává určité množství přadlácké práce, mnohosetkrát větší, než byla příslušná masa na počátku XVIII. století. Příčina je prostě ta, že se zvyšováním produktivity práce nejen vzrůstá rozsah výrobních prostředků spotřebovávaných touto prací, nýbrž že i jejich hodnota klesá ve srovnání s jejich rozsahem. Jejich hodnota tedy stoupá absolutně, ne však úměrně jejich rozsahu. Proto rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem vzrůstá mnohem pomaleji než rozdíl mezi masou výrobních prostředků, ve kterou se přeměňuje konstantní kapitál, a masou pracovní síly, ve kterou se přeměňuje variabilní kapitál. První rozdíl se zvětšuje s druhým, ale menší měrou.

Ostatně zmenšuje-li vzestup akumulace relativní velikost variabilní části kapitálu, nevylučuje tím naprosto zvětšování její absolutní velikosti. Dejme tomu, že kapitálová hodnota se z počátku rozpadá na 50% konstantního a 50% variabilního kapitálu, později na 80% konstantního a 20% variabilního. Vzroste-li zatím původní kapitál, řekněme 6.000 liber št., na 18.000 liber št., zvětšila se i jeho variabilní součást o ⅕. Předtím činila 3.000 liber št., nyní činí 3600 liber št. Ale jestliže dříve stačil 20% přírůstek kapitálu, aby poptávka po práci stoupla o 20%, je k tomu nyní zapotřebí ztrojnásobení původního kapitálu.

Ve čtvrtém oddílu bylo ukázáno, že rozvoj společenské produktivní síly práce předpokládá kooperaci ve velkém měřítku, že jen za tohoto předpokladu mohou být organisovány dělba a kombinace práce, masovou koncentrací zhospodárněny výrobní prostředky, vyvolány v život takové pracovní prostředky, jichž je již pro jejich materiální povahu možno používat jen společně, na př. systém strojů atd., mohou být obrovské přírodní síly přinuceny, aby sloužily výrobě, a může být výrobní proces proměněn v technologické používání vědy. Na základě zbožní výroby, kdy výrobní prostředky jsou vlastnictvím soukromníků, kdy proto rukodělný dělník buď vyrábí zboží isolovaně a samostatně, nebo prodává svou pracovní sílu jako zboží, poněvadž nemá prostředky k samostatné výrobě, realisuje se onen předpoklad jen vzrůstem individuálních kapitálů čili tou měrou, jak se společenské výrobní a životní prostředky přeměňují v soukromé vlastnictví kapitalistů. Na půdě zbožní výroby se může výroba ve velkém měřítku rozvinout jedině v kapitalistické formě. Proto je jistá akumulace kapitálu v rukou individuálních výrobců zboží předpokladem specificky kapitalistického výrobního způsobu. Museli jsme proto existenci takové akumulace předpokládat při přechodu od řemesla ke kapitalistické výrobě. Lze ji nazvat původní akumulací, protože není historickým výsledkem, nýbrž je historickým základem specificky kapitalistické výroby. Jak sama vzniká, to zde ještě nemusíme zkoumat. Stačí to, že tvoří východisko. Ale všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce, jež se rozvíjejí na tomto základě, jsou zároveň metodami zvyšování výroby nadhodnoty nebo nadvýrobku, který je zase tvůrčím prvkem akumulace. Jsou tedy zároveň metodami výroby kapitálu kapitálem čili metodami jeho zrychlené akumulace. Nepřetržitá zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se projevuje v růstu velikosti kapitálu, vcházejícího do výrobního procesu. Tento růst velikosti kapitálu se zase stává základem pro rozšiřování měřítka výroby, základem metod zvyšování produktivní síly práce a rychlejší výroby nadhodnoty, které jej provázejí. Je-li tedy určitý stupeň akumulace kapitálu podmínkou specificky kapitalistického výrobního způsobu, podmiňuje tento výrobní způsob zpětným vlivem zrychlenou akumulaci kapitálu. S akumulací kapitálu se tudíž vyvíjí specificky kapitalistický výrobní způsob a se specificky kapitalistickým výrobním způsobem se vyvíjí akumulace kapitálu. Oba tito ekonomičtí činitelé složitým vzájemným působením, jímž přechází náraz od jednoho k druhému, působí změnu v technickém složení kapitálu, jíž se variabilní součást stále zmenšuje oproti konstantní součásti.

Každý individuální kapitál je větší nebo menší koncentrace výrobních prostředků a příslušného velení nad větší nebo menší armádou dělníků. Každá akumulace se stává prostředkem nové akumulace. Se zvětšením masy bohatství fungujícího jako kapitál zvyšuje jeho koncentraci v rukou individuálních kapitalistů, a tak rozšiřuje základ výroby ve velkém a specificky kapitalistických výrobních metod. Vzrůst společenského kapitálu se uskutečňuje růstem mnoha individuálních kapitálů. Za jinak stejných podmínek rostou individuální kapitály a s nimi koncentrace výrobních prostředků v poměru odpovídajícím té části, kterou každý z nich tvoří z celkového společenského kapitálu. Zároveň se od původních kapitálů odtrhávají odnože a fungují jako nové samostatné kapitály. Velkou úlohu při tom hraje mimo jiné rozdělení jmění v rodinách kapitalistů. S akumulací kapitálu roste proto více nebo méně i počet kapitalistů. Tento druh koncentrace, která přímo spočívá na akumulaci anebo spíše je s ní totožná, charakterisují dvě okolnosti. Za prvé: růst koncentrace společenských výrobních prostředků v rukou individuálních kapitalistů je za jinak stejných podmínek omezen stupněm růstu společenského bohatství. Za druhé: část společenského kapitálu, vložená do každé jednotlivé výrobní sféry, se dělí mezi mnoho kapitalistů, kteří stojí proti sobě jako navzájem nezávislí a spolu konkurující výrobci zboží. Akumulace a koncentrace, která ji provází, jsou tedy nejen roztříštěny na mnoho bodů, nýbrž vzrůst fungujících kapitálů se křižuje s tvořením nových a tříštěním starých kapitálů. Proto jeví-li se akumulace na jedné straně jako rostoucí koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací, jeví se na druhé straně jako vzájemné odpuzování mnoha individuálních kapitálů.

Proti tomuto tříštění celkového společenského kapitálu na mnoho individuálních kapitálů čili proti vzájemnému odpuzování jeho částí působí jejich přitahování. To už není jednoduchá, s akumulací totožná koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací. Je to koncentrace již utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik málo velkých kapitálů. Tento proces se liší od prvního procesu tím, že předpokládá jen změnu v rozdělování již existujících a fungujících kapitálů, pole jeho působnosti není tedy omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se zde, v jedněch rukou, soustřeďuje v obrovských masách, protože tam z mnoha jiných rukou mizí. To je vlastní centralisace na rozdíl od akumulace a koncentrace.

Zákony této centralisace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem zde nemůžeme vykládat. Postačí stručné naznačení fakt. Konkurenční boj se vede zlevňováním zboží. Caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] závisí láce zboží na produktivitě práce, a ta zase na měřítku výroby. Větší kapitály porážejí proto menší kapitály. Vzpomeňme si dále, že s vývojem kapitalistického výrobního způsobu vzrůstá minimální rozsah individuálního kapitálu, kterého je zapotřebí k provozování nějakého podniku za normálních podmínek. Proto se menší kapitály tlačí do výrobních sfér, jichž se velký průmysl dosud zmocnil jen sporadicky nebo neúplně. Konkurence tu řádí přímo úměrně počtu a nepřímo úměrně velikosti soupeřících kapitálů. Končí vždy zánikem mnoha malých kapitalistů, jejichž kapitály jednak přecházejí do rukou vítěze, jednak zanikají. Mimo to se vyvíjí s kapitalistickou výrobou zcela nová moc — úvěr; zprvu se potají přikrádá jako skromný pomocník akumulace, neviditelnými nitkami stahuje peněžní prostředky, rozptýlené ve větších nebo menších masách po povrchu společnosti, do rukou individuálních nebo sdružených kapitalistů; ale brzy se stává novou a hroznou zbraní v konkurenčním boji a konečně se mění v ohromný sociální mechanismus k centralisaci kapitálů.

Tou měrou, jak se rozvíjejí kapitalistická výroba a akumulace, rozvíjejí se i konkurence a úvěr — dvě nejmocnější páky centralisace. Vedle toho rozmnožuje vzestup akumulace centralisovatelný materiál, tj. individuální kapitály, zatím co rozšiřování kapitalistické výroby vytváří na jedné straně společenskou potřebu, na druhé straně technické prostředky oněch mohutných průmyslových podniků, jejichž provedení je vázáno na předcházející centralisaci kapitálu. Tak je dnes vzájemná přitažlivost jednotlivých kapitálů a tendence k centralisaci silnější než kdykoli předtím. Ale přestože relativní šíře a energie centralisujícího pohybu jsou do jisté míry určeny již dosaženou velikostí kapitalistického bohatství a převahou ekonomického mechanismu, přece jen vzestup centralisace naprosto nezávisí na positivním zvětšování společenského kapitálu. A tím se speciálně liší centralisace od koncentrace, která je jen jiným výrazem pro reprodukci v rozšířeném měřítku. K centralisaci může dojít pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál může zde, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože tam, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V každém daném odvětví podnikání by byla centralisace dosáhla nejzazší hranice, kdyby všechny do něho vložené kapitály splynuly v jediný kapitál[77b]. V každé dané společnosti by se této hranice dosáhlo teprve v tom okamžiku, kdy by všechen společenský kapitál byl spojen v rukou buď jediného kapitalisty, nebo jediné společnosti kapitalistů.

Centralisace dokončuje dílo akumulace tím, že umožňuje průmyslovým kapitalistům rozšiřovat měřítko jejich operací. Ať je tento výsledek následkem akumulace nebo centralisace, ať se centralisace uskutečňuje cestou násilného připojení — kdy se určité kapitály stávají tak mocnými středisky přitažlivosti pro jiné, že rozbíjejí jejich individuální soudržnost a pak k sobě přitahují jednotlivé zlomky — nebo ať splývání masy již vytvořených nebo právě se tvořících kapitálů probíhá hladčeji, tvořením akciových společností — ekonomický účinek zůstává týž. Vzrůst rozsahu průmyslových podniků tvoří všude východisko pro rozsáhlejší organisaci společné práce mnoha lidí, pro širší rozvoj jejích materiálních hybných sil, tj. pro pokračující přeměnu roztříštěných a podle zvyku prováděných výrobních procesů ve společensky kombinované a vědecky řízené výrobní procesy.

Je však jasné, že akumulace, pozvolné zvětšování kapitálu reprodukcí, která už neprobíhá ve formě kruhu, nýbrž ve spirále, je velmi pomalý proces ve srovnání s centralisací, která vyžaduje změnu jen v kvantitativním seskupení jednotlivých vzájemně se doplňujících součástí společenského kapitálu. Svět by byl dosud bez železnic, kdyby byl musel čekat, až akumulace přivede některé jednotlivé kapitály tak daleko, aby se mohly pustit do stavby železnice. Naproti tomu centralisace to dokázala s pomocí akciových společností obratem ruky. A tím, že centralisace takto stupňuje a urychluje účinky akumulace, rozšiřuje a urychluje zároveň převraty v technickém složení kapitálu, které rozmnožují jeho konstantní část na úkor jeho variabilní části, a tak relativně zmenšují poptávku po práci.

Masy kapitálu, přes noc stmelované procesem centralisace, se reprodukují a zvětšují jako každý jiný kapitál, jenže rychleji, a stávají se tak zase mocnými pákami společenské akumulace. Mluví-li se tedy o vzestupu společenské akumulace, rozumějí se jím — dnes — mlčky i účinky centralisace.

Dodatečné kapitály vytvořené během normální akumulace (viz kap. XXII, 1), slouží převážně jako pomocný prostředek k exploataci nových vynálezů, objevů a průmyslových zdokonalení vůbec. Ale i starý kapitál dospívá časem k okamžiku, kdy se od hlavy až k patě obnovuje, kdy mění kůži a rovněž se obrozuje ve zdokonalené technické podobě, v níž stačí menší masa práce k tomu, aby uvedla do pohybu větší masu strojů a surovin. Absolutní pokles poptávky po práci, který z toho nezbytně vyplývá, je samozřejmě tím větší, čím více jsou kapitály, procházející tímto procesem obnovy, již nahromaděny centralisujícím pohybem.

Na jedné straně tedy dodatečný kapitál, vytvořený během akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně starý kapitál, periodicky reprodukovaný v novém složení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával.

3. VZRŮST PRODUKCE RELATIVNÍHO PŘELIDNĚNÍ ČILI PRŮMYSLOVÉ RESERVNÍ ARMÁDY

Akumulace kapitálu, která se původně jevila jen jako jeho kvantitativní rozšiřování, se uskutečňuje, jak jsme viděli, v ustavičné kvalitativní změně jeho složení, v neustálém zvětšování jeho konstantní součásti na úkor variabilní[77c].

Specificky kapitalistický výrobní způsob, jemu odpovídající vývoj produktivní síly práce, jím působená změna organického složení kapitálu nejen jdou ruku v ruce se vzestupem akumulace čili se vzrůstem společenského bohatství: postupují daleko rychleji, protože prostá akumulace čili absolutní zvětšení celkového kapitálu je provázeno centralisací jeho individuálních prvků a technický převrat v dodatečném kapitálu technickým převratem v původním kapitálu. Se vzestupem akumulace se tedy mění poměr konstantní části kapitálu k variabilní tak, že byl-li původně 1: 1, je později 2 : 1, 3 : 1, 4 : 1, 5 : 1, 7 : 1 atd., takže tou měrou, jak kapitál vzrůstá, přeměňuje se v pracovní sílu místo ½ jeho celkové hodnoty postupně pouze ⅓, ¼, ⅕, ⅙ ⅛ atd., kdežto ve výrobní prostředky ⅔, ¾, ⅘, ⅚, ⅞ atd. Protože poptávka po práci není určována rozsahem celkového kapitálu, nýbrž rozsahem jeho variabilní součásti, zmenšuje se postupně se vzrůstem celkového kapitálu, místo aby se, jak jsme dříve předpokládali, úměrně tomuto vzrůstu zvětšovala. Klesá v poměru k velikosti celkového kapitálu a její pokles se se vzrůstem této velikosti zrychluje. Se vzrůstem celkového kapitálu roste sice i jeho variabilní součást, tj. jím přivtělovaná pracovní síla, ale zvětšuje se ve stále klesající proporci. Přestávky, za nichž akumulace působí jako pouhé rozšiřování výroby na dané technické základně, se stále zkracují. Akumulace celkového kapitálu, zrychlující se ve stále stoupající řadě, je nutná nejen k tomu, aby bylo možno pohltit určitý další počet dělníků, a dokonce nejen k tomu, aby — přes ustavičné metamorfosy starého kapitálu — byli zaměstnáváni již fungující dělníci. Tato vzrůstající akumulace a centralisace se zase sama stává zdrojem další změny ve složení kapitálu čili dalšího zrychleného zmenšování jeho variabilní součásti oproti konstantní. Toto relativní zmenšování variabilní části kapitálu, zrychlující se se vzrůstem celkového kapitálu, a to rychleji než jeho vlastní růst, se jeví na druhé straně naopak tak, že absolutní vzrůst dělnického obyvatelstva probíhá rychleji než vzrůst variabilního kapitálu čili prostředků k zaměstnání tohoto obyvatelstva. Kapitalistická akumulace naopak stále produkuje, a to úměrně své energii a svému rozsahu, relativně přebytečné, tj. pro průměrné zhodnocovací potřeby kapitálu přebytečné, tedy zbytečné nebo nadbytečné dělnické obyvatelstvo.

Zkoumáme-li celkový společenský kapitál, vidíme, že proces jeho akumulace hned vyvolává periodické změny, hned se jednotlivé momenty tohoto procesu současně rozdělují na různé výrobní sféry. V některých sférách nastává změna ve složení kapitálu, aniž vzrůstá jeho absolutní velikost, jedině následkem koncentrace; v jiných je absolutní růst kapitálu spojen s absolutním zmenšením jeho variabilní součásti čili pracovní síly, kterou pohlcuje; v jiných kapitál jednou roste na dané technické základně dále a úměrně svému růstu přitahuje další pracovní síly, jednou nastává organická změna kapitálu a jeho variabilní součást se zmenšuje; ve všech sférách je vzrůst variabilní části kapitálu, a tudíž i počtu zaměstnaných dělníků vždy spojen s prudkými výkyvy a vytvářením přechodného přelidnění, ať už se to pak projevuje v nápadnější formě odpuzování již zaměstnaných dělníků anebo v méně zřejmé, ale neméně účinné formě ztíženého pohlcování dodatečného dělnického obyvatelstva jeho obvyklými odvodními kanály.[78] S velikostí již fungujícího společenského kapitálu a se stupněm jeho vzrůstu, s rozšiřováním měřítka výroby a masy fungujících dělníků, s rozvojem produktivní síly jejich práce, s rozšiřováním a rozhojňováním všech zdrojů bohatství se rozšiřuje i rozsah, v němž je větší přitahování dělníků kapitálem spojeno s jejich větším odpuzováním, zrychluje se změna organického složení kapitálu a jeho technické formy a rozšiřuje se okruh výrobních sfér, které tato změna tu současně, tu postupně zachvacuje. Dělnické obyvatelstvo tedy, produkujíc akumulaci kapitálu, produkuje tím samo ve stále větším měřítku prostředky, které je činí relativně přespočetným.[79] To je populační zákon vlastní kapitalistickému výrobnímu způsobu, jako má každý zvláštní historický výrobní způsob ve skutečnosti své zvláštní historicky platné populační zákony. Abstraktní populační zákon existuje jen pro rostliny a zvířata, pokud do této oblasti historicky nezasáhne člověk.

Je-li však přebytečné dělnické obyvatelstvo nutným produktem akumulace čili vývoje bohatství na kapitalistickém základě, stává se toto přelidnění naopak zase pákou kapitalistické akumulace a dokonce existenční podmínkou kapitalistického výrobního způsobu. Tvoří průmyslovou reservní armádu, kterou může kapitál disponovat a která mu náleží stejně absolutně, jako kdyby si ji vypěstoval na vlastní útraty. Dodává pro jeho měnící se zhodnocovací potřeby stále pohotový, vykořisťovatelný lidský materiál, nezávislý na mezích skutečného přírůstku obyvatelstva. S akumulací a rozvojem produktivní síly práce, který ji provází, vzrůstá síla náhlé rozpínavosti kapitálu — nejen proto, že vzrůstá pružnost fungujícího kapitálu a absolutní bohatství, z něhož kapitál tvoří pouze jistou pružnou část, nejen proto, že úvěr při každém zvláštním povzbuzení dává výrobě v mžiku k disposici neobvyklou část tohoto bohatství jako dodatečný kapitál: mimo to všechny technické podmínky výrobního procesu samého, stroje, dopravní prostředky atd., umožňují v největším měřítku co nejrychlejší přeměnu nadvýrobku v další výrobní prostředky. Masa společenského bohatství, vzrůstající se vzestupem akumulace a přeměnitelná v dodatečný kapitál, se zuřivě tlačí do starých výrobních odvětví, jejichž trh se náhle rozšiřuje, nebo do nově zakládaných odvětví, jako jsou železnice atd., jejichž potřeba vzniká z vývoje starých výrobních odvětví. Ve všech takových případech musí být možno náhle a bez zmenšení rozsahu výroby v jiných sférách vrhnout na rozhodující úseky velké masy lidí. Dodává je přelidnění. Charakteristická životní dráha moderního průmyslu, forma desetiletého cyklu období středního oživení, výroby pod vysokým tlakem, krise a stagnace, cyklu přerušovaného menšími výkyvy, spočívá na ustavičném tvoření, větším či menším pohlcování a znovutvoření průmyslové reservní armády čili přelidnění. Střídání fází průmyslového cyklu zvětšuje opět přelidnění a stává se jedním z nejúčinnějších činitelů jeho reprodukce.

Tato svérázná životní dráha moderního průmyslu, s jakou se nesetkáváme v žádné dřívější epoše lidstva, byla nemožná i v období dětství kapitalistické výroby. Složení kapitálu se měnilo jen velmi pozvolna. Jeho akumulaci odpovídal tedy vcelku úměrný růst poptávky po práci. Třebaže byl vzestup akumulace kapitálu pozvolný ve srovnání s moderní epochou, přece jen narážel na přirozené hranice vykořisťovatelného dělnického obyvatelstva; odstranit se daly tyto hranice jen násilnými prostředky, o nichž se zmíníme později. Náhlé a křečovité rozpětí měřítka výroby je předpokladem jejího náhlého smrštění; smrštění vyvolává zase rozpětí, ale rozpětí je nemožné bez vykořisťovatelného lidského materiálu, bez rozmnožení dělníků, nezávislého na absolutním vzrůstu obyvatelstva. Toto rozmnožení se vytváří jednoduchým procesem, který neustále „uvolňuje“ část dělníků, metodami, které zmenšují počet zaměstnaných dělníků v poměru k vzrůstající výrobě. Celá forma pohybu charakteristická pro moderní průmysl vyrůstá tedy z ustavičné přeměny jisté části dělnického obyvatelstva v nezaměstnané nebo polozaměstnané ruce. Povrchnost politické ekonomie se projevuje mimo jiné v tom, že rozpětí a smrštění úvěru, pouhé příznaky střídajících se období průmyslového cyklu, prohlašuje za jejich příčinu. Stejně jako nebeská tělesa, uvedená jednou do určitého pohybu, neustále tento pohyb opakují, tak jej opakuje i společenská výroba, jakmile byla vržena do tohoto pohybu střídavého rozpínání a smršťování. Účinky se stávají zase příčinami a střídající se fáze celého procesu, který stále reprodukuje své vlastní podmínky, nabývají formy periodičnosti. Jakmile se tato periodičnost ustálí, začíná dokonce i politická ekonomie chápat produkci relativního přelidnění, tj. obyvatelstva přebytečného vzhledem k průměrné zhodnocovací potřebě kapitálu, jako existenční podmínku moderního průmyslu.

„Dejme tomu,“ praví H. Merivale, dříve profesor politické ekonomie v Oxfordu, později úředník anglického ministerstva kolonií, „dejme tomu, že za krise se národ vzchopí k takovému vypětí všech sil, aby se vystěhovalectvím zbavil několika set tisíc přebytečných chudáků, jaký by to mělo následek? Že by při nejbližším obnovení poptávky po práci nastal nedostatek. Ať by byla reprodukce lidí seberychlejší, k nahrazení dospělých dělníků je v každém případě zapotřebí doby jedné generace. Avšak zisky našich továrníků závisí hlavně na možnosti využívat příznivé chvíle oživené poptávky a odškodnit se tak za období ochabnutí. Tato možnost je jim zajištěna pouze velením nad stroji a ruční prací. Musí nalézt pohotové ruce; musí být s to podle potřeby napínat nebo uvolňovat aktivitu svých operací podle stavu trhu, jinak si naprosto nemohou za zběsilé konkurence uhájit převahu, na níž je založeno bohatství této země.“[80] I Malthus vidí v přelidnění, které s omezeností sobě vlastní vykládá absolutně přebytečným přírůstkem dělnického obyvatelstva, a ne tím, že je děláno relativně přespočetným, — nutnost moderního průmyslu. Praví: „Moudré zvyky pokud jde o manželství, kdyby se vystupňovaly do určité výše mezi dělnickou třídou země, která závisí hlavně na manufaktuře a obchodu, mohly by pro ni být škodlivé… Již samou povahou obyvatelstva nemůže být přírůstek dělníků, vyvolaný zvláštní poptávkou, dodán na trh dříve, než za 16 až 18 let, kdežto přeměna důchodu v kapitál spořením se může dít mnohem rychleji; země je vždy vystavena nebezpečí, že její pracovní fond poroste rychleji než obyvatelstvo.“[81] Když politická ekonomie takto prohlásila ustavičnou produkci relativně přebytečného dělnického obyvatelstva za nezbytnou podmínku kapitalistické akumulace, vkládá, a to v postavě staré panny, do úst svému „beau idéal“ [„ideálu“] — kapitalistovi — tato slova k „přespočetným“ dělníkům, vyhozeným na dlažbu dodatečným kapitálem, svým vlastním výtvorem: „My továrníci děláme pro vás, co můžeme, tím že zvětšujeme kapitál, ze kterého musíte být živi; a vy se musíte postarat o ostatní, tím že svůj počet přizpůsobíte existenčním prostředkům.“[82]

Kapitalistické výrobě naprosto nestačí množství pohotové pracovní síly, které dodává přirozený přírůstek obyvatelstva. Potřebuje ke svému svobodnému rozvoji průmyslovou reservní armádu, nezávislou na této přirozené hranici.

Až dosud jsme předpokládali, že zvětšování nebo zmenšování variabilního kapitálu odpovídá přesně zvětšování nebo zmenšování počtu zaměstnaných dělníků.

Avšak i při neměnícím se nebo dokonce zmenšujícím se počtu dělníků, jimž velí, roste variabilní kapitál, začne-li individuální dělník dodávat více práce a roste-li proto jeho mzda, ačkoli cena práce zůstává stejná nebo dokonce klesá, jenže pomaleji, než stoupá masa práce. Přírůstek variabilního kapitálu se pak stává ukazatelem většího množství práce, ne však většího počtu zaměstnaných dělníků. Každý kapitalista má absolutní zájem na tom, aby vyždímal určité množství práce z menšího počtu dělníků, a ne z většího, i když by to pro něho bylo stejně levné nebo dokonce levnější. V tomto případě vzrůstá vynaložení konstantního kapitálu úměrně mase práce uváděné do pohybu, v prvním případě vzrůstá daleko pomaleji. Čím větší je rozsah výroby, tím víc rozhoduje tento motiv. Jeho pádnost vzrůstá s akumulací kapitálu.

Viděli jsme, že vývoj kapitalistického výrobního způsobu a produktivní síly práce — zároveň příčina i účinek akumulace — umožňuje kapitalistovi, aby extensivním nebo intensivním zvětšením vykořisťování individuálních pracovních sil při stejném vynaložení variabilního kapitálu uváděl do pohybu více práce. Viděli jsme dále, že za tutéž kapitálovou hodnotu kupuje více pracovních sil, tím že postupně vytlačuje kvalifikovanější dělníky méně kvalifikovanými, zralé nezralými, muže ženami, dospělé mladistvými a dětmi.

Na jedné straně uvádí tedy se vzestupem akumulace větší variabilní kapitál do pohybu více práce, aniž zvětšuje počet dělníků; na druhé straně uvádí variabilní kapitál téže velikosti do pohybu více práce s touž masou pracovní síly a konečně více nižších pracovních sil vytlačováním vyšších.

Produkce relativního nadbytku obyvatelstva nebo uvolňování dělníků postupuje proto ještě rychleji, než nastává technický převrat výrobního procesu, beztak urychlovaný vzestupem akumulace, a příslušné relativní zmenšování variabilní části kapitálu oproti konstantní. Jestliže se výrobní prostředky, jak se zvětšuje jejich rozsah a účinnost, stávají ve stále menším stupni prostředkem zaměstnávání dělníků, je tento poměr sám zase ještě modifikován tím, že tou měrou, jak vzrůstá produktivní síla práce, zvyšuje kapitál svou nabídku práce rychleji než svou poptávku po dělnících. Nadměrná práce zaměstnané části dělnické třídy rozmnožuje řady jejích reserv, zatím co zvýšený tlak, kterým reservy působí svou konkurencí na zaměstnané dělníky, je naopak nutí nadměrně pracovat a podrobovat se příkazům kapitálu. Odsouzení jedné části dělnické třídy k nucené zahálce díky nadměrné práci její druhé části a naopak se stává prostředkem obohacování jednotlivých kapitalistů[83] a zároveň urychluje produkci průmyslové reservní armády v míře, odpovídající vzestupu společenské akumulace. Jak je tento moment důležitý při vytváření relativního přebytku obyvatelstva, dokazuje na př. Anglie. Její technické prostředky k „uspoření“ práce jsou ohromné. Avšak kdyby zítra byla práce všude omezena na rozumnou míru a pro různé vrstvy dělnické třídy přiměřeně odstupňována podle stáří a pohlaví, dělnické obyvatelstvo, které tu je, by absolutně nedostačovalo k tomu, aby pokračovalo v národní výrobě v jejích nynějších rozměrech. Velká většina nyní „neproduktivních“ dělníků by se musela přeměnit v ‚‚produktivní‘‘.

Celkem jsou všeobecné změny mzdy regulovány výhradně rozpínáním a smršťováním průmyslové reservní armády, odpovídajícím střídání období průmyslového cyklu. Nejsou tedy určovány pohybem absolutního počtu dělnického obyvatelstva, nýbrž měnícím se poměrem, v němž se dělnická třída rozpadá na aktivní armádu a reservní armádu, zvětšováním a zmenšováním relativní velikosti přebytku obyvatelstva, stupněm, v němž je tento přebytek tu absorbován, tu uvolňován. Pro moderní průmysl je charakteristický desetiletý cyklus a jeho periodické fáze, které jsou nadto v průběhu akumulace stále častěji přerušovány po sobě následujícími nepravidelnými výkyvy. Pro takový průmysl by byl krásný zákon, který by poptávku po práci a její nabídku neřídil rozpínáním a smršťováním kapitálu — tedy ne podle právě daných potřeb sebezhodnocování kapitálu a ne tak, že se trh práce jeví hned nedosycen, protože se kapitál rozpíná, hned zase relativně přesycen, protože se kapitál smršťuje — nýbrž který by naopak činil pohyb kapitálu závislým na absolutním pohybu masy obyvatelstva. Ale takový zákon je jen dogmatem politické ekonomie. Podle něho mzda stoupá následkem akumulace kapitálu. Zvýšená mzda podněcuje k rychlejšímu rozmnožování dělnického obyvatelstva a to trvá tak dlouho, dokud se trh práce nepřesytí, tj. dokud se kapitál nestane relativně nedostačujícím ve srovnání s nabídkou dělníků. Mzda klesá a tu se nám objevuje rub medaile. Klesáním mzdy je dělnické obyvatelstvo postupně decimováno, takže v poměru k němu se kapitál začne zase stávat přebytečným, nebo také, jak to vysvětlují jiní, klesání mzdy a odpovídající tomu zvýšené vykořisťování dělníků zrychluje zase akumulaci, zatím co nízká úroveň mzdy zadržuje růst dělnické třídy. Tak se znovu vytvářejí podmínky, za nichž nabídka práce je nižší než poptávka po práci, mzda stoupá atd. Jaká to krásná metoda pohybu pro vyvinutou kapitalistickou výrobu! Dříve než by mohl nastat v důsledku zvýšení mzdy nějaký positivní růst skutečné práce schopného obyvatelstva, za těchto podmínek by již několikrát minula lhůta, ve které je nutno provést průmyslové tažení a svést rozhodnou bitvu.

Mezi rokem 1849 a rokem 1859 došlo současně s poklesem cen obilí k prakticky čistě nominálnímu zvýšení mzdy v anglických zemědělských obvodech; na př. ve Wiltshiru stoupla týdenní mzda ze 7 šilinků na 8, v Dorsetshiru ze 7 nebo 8 šilinků na 9 šilinků atd. Byl to následek neobyčejného odlivu přebytečného zemědělského obyvatelstva, který byl způsoben válečnými potřebami, hromadným rozšiřováním stavby železnic, továren, dolů atd. Čím nižší je mzda, tím vyšší je procento, jímž se vyjadřuje každé její sebenepatrnější zvýšení. Je-li na př. týdenní mzda 20 šilinků a stoupne-li na 22, zvýší se o 10%; je-li naproti tomu pouze 7 šilinků a stoupne na 9, zvýší se o 28 4/7%, což zní velmi velkolepě. V každém případě farmáři spustili nářek a dokonce londýnský „Economist“ začal, pokud jde o tyto hladové mzdy, docela vážně žvanit o „a general and substantial advance“ [„všeobecném a podstatném zvýšení mezd“].[84] A co udělali farmáři? Čekali snad, až se zemědělští dělníci následkem těchto skvělých mezd rozmnoží do té míry, že jejich mzda zase klesne, jak si to představuje dogmaticko-ekonomický mozek? Zavedli více strojů a v mžiku byli dělníci zase tak „přebyteční“, že to stačilo i farmářům. Nyní bylo do zemědělství vloženo „více kapitálu“ než dříve, a to v produktivnější formě. Tím klesla poptávka po práci nejen relativně, nýbrž i absolutně.

Tato ekonomická fikce zaměňuje zákony, které řídí všeobecný pohyb mezd čili poměr mezi dělnickou třídou, tj. úhrnnou pracovní silou, a úhrnným společenským kapitálem, se zákony, které řídí rozdělováni dělnického obyvatelstva mezi jednotlivé výrobní sféry. Je-li na př. následkem příznivé konjunktury akumulace v určité výrobní sféře zvlášť živá, zisk vyšší než průměrný zisk a tlačí-li se tam další kapitál, stoupá ovšem poptávka po práci a mzda. Vyšší mzda zvětšuje příliv dělnického obyvatelstva do této sféry s výhodnými podmínkami, dokud se nenasytí pracovní silou; pak mzda na dlouhou dobu opět klesá na svou dřívější průměrnou úroveň nebo i pod ni, byl-li přiliv příliš veliký. Pak příliv dělníků do daného výrobního odvětví nejen přestává, nýbrž je dokonce vystřídán odlivem. V takových případech se ekonom domnívá, že se mu daří pozorovat, „kde a jak“ při zvýšení mzdy nastává absolutní zvětšení počtu dělníků a při absolutním zvětšení počtu dělníků pokles mzdy; ale ve skutečnosti pozoruje jen místní výkyvy trhu práce v jedné zvláštní výrobní sféře, pozoruje jen jevy rozdělování dělnického obyvatelstva mezi různé sféry ukládání kapitálu podle jeho měnících se potřeb.

Průmyslová reservní armáda čili relativní přebytek obyvatelstva vykonává v obdobích stagnace a průměrného oživení tlak na aktivní dělnickou armádu a drží na uzdě její nároky v období nadvýroby a paroxysmů. Relativní přebytek obyvatelstva je tedy pozadí, na němž se pohybuje zákon poptávky a nabídky práce. Vtěsnává působnost tohoto zákona do mezí, absolutně vyhovujících vykořisťovatelským choutkám a panovačnosti kapitálu. Zde je vhodná příležitost vrátit se k jednomu z velkých činů ekonomické apologetiky. Vzpomínáme si, že přemění-ti se v důsledku zavedení nových strojů nebo rozšíření starých část variabilního kapitálu v konstantní, vykládá ekonomický apologeta tuto operaci, která „váže“ kapitál a tím „uvolňuje“ dělníky, tak, jako by naopak uvolňovala kapitál pro dělníky. Teprve nyní můžeme plně ocenit apologetovu nestydatost. Ve skutečnosti se tu uvolňují nejen dělníci přímo vytlačovaní strojem, nýbrž i jejich náhradníci, jakož i další kontingent, který by byl pravidelně absorbován při obvyklém rozšiřování podniku na staré základně. Ti všichni jsou nyní „uvolněni“ a každý nový kapitál, který má chuť fungovat, může jimi disponovat. Přitáhne-li kapitál právě tyto dělníky nebo jiné, na celkovou poptávku po práci to bude mít účinek rovný nule, pokud tento nový kapitál bude stačit jen na to, aby trh zbavit právě takového množství dělníků, které na něj vrhly stroje. Zaměstnává-li méně dělníků, vzrůstá množství přebytečných; zaměstná-li jich více, vzrůstá celková poptávka po práci o velikost rozdílu mezi počtem zaměstnaných a „uvolněných“. Vzrůst poptávky po práci, který by vůbec mohly vyvolat dodatečné kapitály hledající použití, je tedy v každém případě neutralisován do té míry, do jaké je poptávka kryta dělníky vyhozenými strojem na dlažbu. Mechanismus kapitalistické výroby se tedy postará o to, aby absolutní zvětšení kapitálu nebylo provázeno příslušným zvětšením celkové poptávky po práci. A toto nazývá apologeta kompensací za bídu, utrpení a možnost zániku vytlačených dělníků v přechodných obdobích, která je vrhají do řad průmyslové reservní armády! Poptávka po práci není totožná s růstem kapitálu, nabídka práce není totožná s růstem dělnické třídy, takže tu není vzájemné působení dvou sil na sobě navzájem nezávislých. Les dés sont pipés [kostky jsou zfalšovány]. Kapitál působí na obě strany současně. Zvyšuje-li jeho akumulace na jedné straně poptávku po práci, zvyšuje na druhé straně nabídku dělníků jejich „uvolňováním“, zatím co tlak nezaměstnaných dělníků nutí současně zaměstnané dávat vice práce, a tak činí nabídku práce do jisté míry nezávislou na nabídce dělníků. Pohyb zákona poptávky a nabídky práce na této základně dovršuje despocii kapitálu. Proto jakmile dělníci odhalí tajemství, jak se mohlo stát, že čím více pracují, čím více vyrábí cizího bohatství a čím více roste produktivní síla jejich práce, tím nejistější se pro ně stává i možnost jejich fungování jako zhodnocovacího prostředku kapitálu; jakmile odhalí, že stupeň intensity konkurence mezi nimi samými závisí úplně na tlaku relativního přebytečného obyvatelstva; jakmile se proto snaží prostřednictvím trade-unionů atd. organisovat plánovitou součinnost mezi zaměstnanými a nezaměstnanými, aby odstranili nebo zmírnili ničivé následky tohoto přírodního zákona kapitalistické výroby pro dělnickou třídu — spustí kapitál a jeho patolízal, ekonom, povyk o porušování „věčného“ a takřka „svatého“ zákona nabídky a poptávky. Každé spojení mezi zaměstnanými a nezaměstnanými ruší totiž čistou hru tohoto zákona. Jakmile však na druhé straně, na př. v koloniích, nepříznivé okolnosti zabraňují vytvoření průmyslové reservní armády a tím i absolutní závislosti dělnické třídy na třídě kapitalistů, bouří se kapitál spolu se svým otřepaným Sancho Panzou proti „svatému“ zákonu nabídky a poptávky a snaží se s ním vypořádat donucovacími prostředky.

4. RŮZNÉ FORMY EXISTENCE RELATIVNÍHO PŘELIDNĚNÍ. VŠEOBECNÝ ZÁKON KAPITALISTICKÉ AKUMULACE

Relativní přelidnění existuje ve všech možných odstínech. Patří k němu každý dělník, když je polozaměstnán nebo vůbec nezaměstnán. Necháme-li stranou velké periodicky se opakující formy, které přelidnění dává střídání fází průmyslového cyklu, takže se jeví hned jako akutní — v době krisí, hned jako chronické — v době chabých obchodů, má přelidnění vždy tři formy: plynulou, skrytou a váznoucí.

Ve střediscích moderního průmyslu — továrnách, manufakturách, hutích, dolech atd. — jsou dělníci tu odpuzováni, tu zas ve větším množství přitahováni, takže vcelku počet zaměstnaných roste, třebaže ve stále klesajícím poměru k rozsahu výroby. Přelidnění tu existuje v plynulé formě.

Jak ve vlastních továrnách, tak i ve všech velkých dílnách, kde se používá strojů nebo kde je alespoň provedena moderní dělba práce, je zapotřebí spousty dělníků-mužů v mladistvém věku. Po dosažení plnoletosti jen velmi málo z nich najde zaměstnání v týchž výrobních odvětvích jako dříve a většina je pravidelně propuštěna. Tvoří prvek plynulého přelidnění, který roste s růstem průmyslu. Část jich emigruje do ciziny, tj. ve skutečnosti se stěhuje za kapitálem, který se vystěhoval. Jedním z následků toho je, že ženského obyvatelstva přibývá rychleji než mužského; příkladem toho je Anglie. Skutečnost, že přirozený přírůstek masy dělníků nenasycuje potřeby akumulace kapitálu a zároveň je přesto překračuje, je rozpor pohybu kapitálu samého. Kapitál potřebuje více dělníků v mladistvém věku, méně dělníků ve zralém věku. Tento rozpor není o nic křiklavější než druhý rozpor, že se totiž naříká na nedostatek dělnických rukou v téže době, kdy jsou jich tisíce vyhazovány na dlažbu, protože je dělba práce přikovala k jednomu určitému výrobnímu odvětví.[85] Mimoto kapitál spotřebovává pracovní sílu tak rychle, že dělník je již ve středních letech většinou více méně sešlý. Klesá do řad přebytečných nebo je zatlačen s vyššího stupně na nižší. Právě u dělníků velkého průmyslu se setkáváme nejkratším věkem. „Dr Lee, manchesterský úřední lékař, zjistil, že v Manchesteru je průměrný věku zámožné třídy 38 let, u dělnické třídy jen 17 let. V Liverpoolu je u zámožné třídy 35 let, u dělnické třídy 15 let. Z toho vyplývá, že privilegovaná třída má poukázku na život (have a lease of life) dvakrát větší než její méně šťastní spoluobčané.[85a] Za těchto okolností by měl absolutní růst této části proletariátu probíhat v takové formě, aby přes rychlé opotřebovávání jejích prvků její počet rostl. Je tedy zapotřebí rychlého střídání dělnických generací. (Tento zákon neplatí pro ostatní třídy obyvatelstva.) Tato společenská potřeba se uspokojuje časnými sňatky — nutným následkem poměrů, v nichž žijí dělníci velkého průmyslu a prémií za produkci dělnických dětí, kterou přináší jejich vykořisťování.

Jakmile se kapitalistická výroba zmocni zemědělství nebo tou měrou, jak se ho zmocňuje, poptávka po zemědělském dělnictvu absolutně klesá s akumulací kapitálu fungujícího v této oblasti, při čemž vyhazování dělníků není vyvažováno jako v nezemědělském průmyslu jejich větším přitahováním. Část venkovského obyvatelstva je proto neustále v přechodném stavu přeměny v městský nebo manufakturní proletariát a vyčkává podmínek příznivých pro tuto přeměnu. (Manufaktura — zde ve smyslu veškerého nezemědělského průmyslu.)[86] Tento zdroj relativně přebytečného obyvatelstva plyne neustále, ale jeho nepřetržité proudění do měst předpokládá již na venkově skryté přelidnění, jehož rozsah se stává viditelným jen tehdy, když se odváděcí kanály otevrou neobyčejně široce. Tím je zemědělský dělník stlačován na nejnižší míru mzdy a stojí stále jednou nohou v bahně pauperismu.

Třetí kategorie relativního přelidnění, váznoucí přelidnění, tvoří část aktivní dělnické armády, ale vyznačuje se naprostou nepravidelností zaměstnání. Tak se stává pro kapitál nevyčerpatelným reservoárem volné pracovní síly. Její životní úroveň klesá pod průměrnou normální úroveň dělnické třídy a právě to z ní dělá pro kapitál širokou základnu odvětví zvláštního vykořisťování. Vyznačuje se maximem pracovní doby a minimem mzdy. Pod rubrikou domácké práce jsme už poznali její hlavní formu. Tato vrstva se neustále rekrutuje z řad přebytečných dělníků velkého průmyslu a zemědělství, zejména z dělníků zanikajících průmyslových odvětví, kde řemeslná výroba podléhá manufakturní výrobě a manufakturní výroba strojové. Její rozsah se zvětšuje tou měrou, jak s rozsahem a energií akumulace pokračuje vytváření „přebytečných“ dělníků. Tato vrstva však zároveň tvoří prvek dělnické třídy, který se sám reprodukuje a zvěčňuje a který má poměrně větší podíl na celkovém přírůstku dělnické třídy než všechny ostatní prvky. Ve skutečnosti jsou nejen počet narození a úmrtí, nýbrž i absolutní velikost rodin nepřímo úměrné výši mzdy, tj. mase životních prostředků, kterou mají k disposici různé kategorie dělníků. Tento zákon kapitalistické společnosti by zněl jako nesmysl, kdybychom jej vztahovali na divochy nebo dokonce na civilisované kolonisty. Připomíná masové rozmnožování individuálně slabých a krutě pronásledovaných druhů zvířat.[87]

Konečně nejnižší vrstva relativního přelidnění dlí ve sféře pauperismu. Ponecháme-li stranou tuláky, zločince, prostitutky, zkrátka lumpenproletariát ve vlastním slova smyslu, skládá se tato vrstva společnosti ze tří kategorií. Předně: lidé schopní práce. Stačí jen letmo nahlédnout do statistiky anglického pauperismu a shledáme, že se za každé krise zvětšuje a při každém oživení podnikání zmenšuje. Za druhé: sirotci a děti pauperů. To jsou kandidáti průmyslové reservní armády a v dobách velkého průmyslového rozmachu, jako na př. roku 1860, vstupují rychle a hromadně do řad aktivní dělnické armády. Za třetí: lidé sešlí, zchátralí, neschopní práce. Jsou to zejména lidé, kteří hynou následkem své malé pohyblivosti, způsobené dělbou práce, nebo ti, kdo přežijí normální věk dělníka; konečně oběti průmyslu, jejichž počet roste s rozšiřováním nebezpečných strojů, dolů, chemických továren atd., mrzáci, nemocní, vdovy atd. Pauperismus — to je chorobinec aktivní dělnické armády a přítěž průmyslové reservní armády. Produkce pauperismu předpokládá produkci relativního přelidnění, nutnost pauperismu předpokládá nutnost přelidnění; spolu s relativním přelidněním tvoří existenční podmínku kapitalistické výroby a rozvoje bohatství. Patří k faux frais [neproduktivním nákladům] kapitalistické výroby, které však kapitál dovede z valné části svalit se sebe na bedra dělnické třídy a maloburžoasie.

Čím větší je společenské bohatství, fungující kapitál, rozsah energie jeho růstu, a tudíž čím větší je absolutní velikost proletariátu a produktivní síla jeho práce, tím větší je průmyslová reservní armáda. Pohotová pracovní síla se vyvíjí na základě týchž příčin jako rozpínavost kapitálu. Relativní velikost průmyslové reservní armády roste s růstem sil bohatství. Ale čím větší je tato reservní armáda v poměru k aktivní dělnické armádě, tím větší je trvalý přebytek obyvatelstva, jehož bída je nepřímo úměrná útrapám jeho práce. Čím větší je konečně nuzácká vrstva dělnické třídy a průmyslová reservní armáda, tím větší je oficiální pauperismus. To je absolutní všeobecný zákon kapitalistické akumulace. Jako všechny ostatní zákony je při svém uskutečňování modifikován četnými okolnostmi, jejichž rozbor sem nepatří.

Chápeme pošetilost ekonomické moudrosti, která káže dělníkům, aby svůj počet přizpůsobovali zhodnocovacím potřebám kapitálu. Jako by mechanismus kapitalistické výroby a akumulace nevedl neustále k tomuto přizpůsobování! Prvním slovem tohoto přizpůsobování je vytvoření relativního přelidnění čili průmyslové reservní armády, jeho posledním slovem je bída stále širších vrstev aktivní dělnické armády a přítěž pauperismu.

Zákon, podle něhož v důsledku pokroku produktivity společenské práce může být uváděna do pohybu stále rostoucí masa výrobních prostředků při stále nižším vynakládání lidské síly — tento zákon se na základně kapitalismu, kde neužívá dělník pracovních prostředků, nýbrž pracovní prostředky užívají dělníka, projevuje v tom, že čím větší je produktivní síla práce, tím větší je tlak dělníků na prostředky jejich zaměstnání, tedy tím nejistější je nezbytná podmínka jejich existence: prodej vlastní síly k rozmnožení cizího bohatství čili k sebezhodnocení kapitálu. Rychlejší růst výrobních prostředků a produktivity práce než produktivního obyvatelstva se tedy kapitalisticky vyjadřuje naopak v tom, že dělnické obyvatelstvo neustále roste rychleji než zhodnocovací potřeby kapitálu.

Ve čtvrtém oddílu při rozboru výroby relativní nadhodnoty jsme viděli, že za kapitalistického systému se všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce uskutečňují na úkor individuálního dělníka; všechny prostředky k rozvoji výroby se mění v prostředky porobování a vykořisťování výrobce, mrzačí dělníka v necelého člověka, snižují ho na přívěsek stroje, stupňují úmornost práce a tím ji zbavují obsahu, odcizují dělníkovi duchovní síly pracovního procesu v téže míře, jak se do pracovního procesu zařazuje věda jako samostatná síla; znetvořují podmínky, za nichž dělník pracuje, podrobují ho za pracovního procesu nejmalichernějšímu, zlomyslnému despotismu, celý jeho život proměňují v pracovní dobu, jeho ženu a dítě vrhají pod Džagannáthovo kolo kapitálu. Ale všechny metody výroby nadhodnoty jsou zároveň metodami akumulace a každé rozšíření akumulace se naopak stává prostředkem rozvoje těchto metod. Z toho vyplývá, že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká. Konečně zákon, udržující relativní přebytek obyvatelstva čili průmyslovou reservní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji než Hefaistovo kladivo přikovalo Promethea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.

Tento antagonistický charakter kapitalistické akumulace[88] přiznali ekonomové v různých formách, ačkoli s ním směšují sice částečně analogické, avšak přesto podstatně odlišné jevy předkapitalistických výrobních způsobů.

Benátský mnich Ortes, jeden z význačných ekonomických spisovatelů XVIII. století, pokládá antagonismus kapitalistické výroby za všeobecný přírodní zákon společenského bohatství. „Hospodářské dobro a hospodářské zlo se udržují v každém národě vždy vzájemně v rovnováze (il bene ed il male economico in una nazione sempre all'istessa misura), hojnost statků u jedněch se vždy rovná jejich nedostatku u druhých (la copia de' beni in alcuni sempre eguale alla mancanza di essi in altri). Velké bohatství několika lidí je vždy provázeno tím, že mnohem více jiných lidí je absolutně oloupeno o to nejnutnější. Bohatství národa odpovídá jeho obyvatelstvu a bída národa odpovídá jeho bohatství. Pracovitost jedněch vynucuje zahálku druhých. Chuďasi a lenoši jsou nezbytným plodem boháčů a činných“ atd.[89] Velmi hrubým způsobem velebil asi 10 let po Ortesovi anglikánský protestantský páter Townsend chudobu jako nezbytnou podmínku bohatství. „Donucování k práci zákonem je spojeno s příliš velkou námahou, násilím a hlukem zatím co hlad je nejen mírný, tichý, ustavičný nátlak, nýbrž jako nejpřirozenější pohnutka k píli a práci vyvolává i největší úsilí.“ Všechno tedy záleží na tom, učinit hlad pro dělnickou třídu trvalým, a o to se podle Townsenda stará princip lidnatosti, který působí zejména mezi paupery. „Jak se zdá, je přírodním zákonem, že chudáci jsou do jisté míry neprozíraví (improvident) (totiž že tak neprozíravě přicházejí na svět bez zlaté lžičky v ústech), takže se vždy najde někdo (that there always may be some), kdo je ochoten dělat nejhrubší, nejšpinavější a nejnižší funkce ve společnosti. Suma lidského štěstí (the stock of human happiness) se tím značně zvětšuje, jemnější lidé (the more delicate) jsou zbaveni dřiny a mohou se nerušeně věnovat svému vyššímu poslání atd…. Chudinský zákon má tendenci porušovat harmonii a krásu, souměrnost a pořádek této soustavy, kterou vytvořili na světě bůh a příroda.“[90] Viděl-li benátský mnich v řízení osudu, které zvěčňuje bídu, ospravedlnění pro křesťanskou dobročinnost, celibát, kláštery a dobročinné ústavy, nachází v něm protestantský obročník naopak záminku k zatracování anglických chudinských zákonů podle nichž měl chudák právo na hubenou veřejnou podporu. „Pokrok společenského bohatství,“ praví Storch, „plodí onu užitečnou třídu společnosti…, která provádí nejnudnější, nejhrubší a nejodpornější práce, zkrátka bere na svá bedra všechno, co život přináší nepříjemného a porobujícího, a tím právě zajišťuje jiným třídám volný čas, veselou mysl a konvenční (c'est bon [to je dobré!]) důstojnost charakteru atd.“[91] Storch si klade otázku, v čem že vlastně záleží přednost této kapitalistické civilisace s její bídou a degradací mas před barbarstvím? Nalézá jedinou odpověď; v bezpečnosti! „Na základě pokroku průmyslu a vědy,“ praví Sismondi, „může každý dělník denně vyrobit mnohem více, než potřebuje pro vlastní spotřebu. Ale třebaže jeho práce vytváří bohatství, toto bohatství samo, kdyby byl povolán sám je spotřebovat, činilo by jej málo schopným práce.“ Podle něho „by se lidé (t. j. nedělníci) pravděpodobně zřekli všech pokroků v umění, jakož i všech požitků, které jim přináší průmysl, kdyby je museli vykupovat takovou houževnatou prací, jako je práce dělníka… Námaha a odměna za ni jsou dnes od sebe odděleny; není to týž člověk, který nejprve pracuje a pak odpočívá; naopak právě proto, že jeden pracuje, musí druhý odpočívat… Nekonečné rozmnožování produktivních sil práce nemůže tedy mít žádný jiný výsledek než vzrůst přepychu a požitků zahálčivých boháčů“.[92] Konečně Destutt de Tracy, chladný měšťácký doktrinář, stroze prohlašuje: „Chudé národy jsou ty, kde se lidu vede dobře, a bohaté národy jsou ty, kde je lid obyčejně chudý.“[93]

5. ILUSTRACE VŠEOBECNÉHO ZÁKONA KAPITALISTICKÉ AKUMULACE

a) ANGLIE V LÉTECH 1846—1866

Žádné období rozvoje moderní společnosti není tak příznivé pro studium kapitalistické akumulace jako období posledních 20 let. Dělá dojem, jako by bylo našlo Fortunatův měšec. Ale ze všech zemí skýtá klasický příklad opět Anglie, protože zaujímá první místo na světovém trhu, protože jedině zde dosáhl kapitalistický výrobní způsob plného rozvoje a protože konečně příchod tisícileté říše svobodného obchodu po roce 1846 připravil vulgární ekonomii o poslední útočiště. Titanský pokrok výroby, díky němuž druhá polovina dvacetiletého období opět daleko předčí první polovinu, byl již dostatečně naznačen ve čtvrtém oddílu.

Ačkoli absolutní přírůstek anglického obyvatelstva za poslední polovinu století byl značně veliký, relativní přírůstek čili míra přírůstku neustále klesala, jak ukazuje tato tabulka převzatá z oficiální statistiky:

Roční procentuální přírůstek obyvatelstva v Anglii a Walesu po desítiletích:

1811-1821 . . . . . . . . . . 1,533%
1821-1831 . . . . . . . . . . 1,446%
1831-1841 . . . . . . . . . . 1,326%
1841-1851 . . . . . . . . . . 1,216%
1851-1861 . . . . . . . . . . 1,141%

Všimněme si nyní na druhé straně růstu bohatství. Nejbezpečnější oporou je tu pohyb zisku, pozemkové renty atd., podrobených dani z příjmu. Přírůstek zisků podrobených dani (vyjma farmáře a některé jiné rubriky) činil ve Velké Britannii vletech 1853 až 1864 50,47% (čili průměrně za rok 4,58%)[94], přírůstek obyvatelstva za totéž období přibližně 12%. Přírůstek zdaněné pozemkové renty (včetně domů, železnic, dolů, rybolovu atd.) činil v letech 1853 až 1864 38% čili 3 5/12% ročně, z čehož největší podíl připadá na tyto rubriky:

   Vzrůst ročního
příjmu roku 1864
oproti roku 1853

Vzrůst
za rok
z domů 38,60% 3,50%
z kamenných lomů 84,76% 7,70%
z dolů 68,85% 6,26%
ze sléváren 39,92% 3,63%
z rybolovu 57,37% 5,21%
z plynáren 126,02% 11,45%
ze železnic 83,29% 7,57% [95]

Srovnáme-li jednotlivá čtyřletí v období 1853—1864, vidíme, že se stupeň růstu příjmů stále zvětšuje. Na př. pro příjmy plynoucí ze zisku činí tento vzrůst v období 1853—1857 ročně 1,73%, v období 1857—1861 2,74% ročně a v letech 1861—1864 9,30% ročně. Celková suma příjmů ve Spojeném království, podrobených dani z příjmu, Činila roku 1856: 307,068.898 liber št., roku 1859: 328,127.416 liber št., roku 1862: 351,745.241 liber št., roku 1863: 359,142.897 liber št., roku 1864: 362,462.279 liber št., roku 1865: 385,530.020 liber št.[96]

Akumulace kapitálu byla současně provázena jeho koncentrací a centralisací. Ačkoli v Anglii neexistuje oficiální zemědělská statistika (v Irsku existuje), 10 hrabství ji z vlastní iniciativy sestavilo. Zde se ukázal takový výsledek: v době od roku 1851 do roku 1861 klesl počet pachtů pod 100 akrů z 31.583 na 26.567, tedy 5.016 pachtů bylo spojeno s většími pachty.[97] V letech 1815—1825 nebyl mezi movitým jměním, podrobeným dědické dani, ani jediný případ přes 1 milion liber št.; naproti tomu v letech 1825—1855 jich bylo 8, od roku 1855 až do června 1859, tj. za 4½ roku, byly 4.[98] Centralisace se však nejlépe ukáže z krátkého rozboru daně z příjmu v rubrice D (zisky vyjma farmářské atd.) za léta 1864 a 1865. Poznamenávám především, že z příjmů z tohoto zdroje se platí income tax [daň z přijmu] teprve počínaje 60 librami št. Tyto zdaňované příjmy činily v Anglii, Walesu a Skotsku roku 1864 95,814.222 liber št. a roku 1865: 105,435.579 liber št.[99], počet zdaněných osob činil roku 1861 308.416 osob z celkového počtu obyvatelstva 23,891.009, roku 1865 332.431 osob z celkového počtu obyvatelstva 24,127.003. O rozdělení těchto příjmů za oba roky podává obraz tato tabulka:Akumulace kapitálu byla současně provázena jeho koncentrací a centralisací. Ačkoli v Anglii neexistuje ohciální zemědělská statistika (v Irsku existuje), 10 hrabství ji z vlastní iniciativy sestavilo. Zde se ukázal takový výsledek: v době od roku 1851 do roku 1861 klesl počet pachtů pod 100 akrů z 31.583 na 26.567, tedy 5016 pachtů bylo spojeno s většími pachty.97 V letech 1815—1825 nebyl mezi movitým jměním, podrobeným dědické dani, ani jediný případ přes 1 milion liber št.; naproti tomu vletech 1825—1855 jich bylo 8, od roku 1855 až do června 1859, t. J. za 4% roku, byly 408 Centralisace se však nejlépe ukáže z krátkého rozboru daně z příjmu v rubrice D (zisky vyjma farmářské atd.) za léta 1864 a 1865. Poznamenávám především, že z příjmů z tohoto zdroje se pTatí incomo tax [daň z přijmu] teprve počínaje 60 librami št. Tyto zdaňované příjmy činily v Anglii, Walesu a Skotsku roku 1864 95,814.222 liber št. a roku 1865: 105,435.579 liber št.99, počet zdaněných osob činil roku 1861 308.416 osob z celkového počtu obyvatelstva 23,891.009, roku 1865 332.431 osob z celkového počtu obyvatelstva 24,127.003. O rozdělení těchto příjmů za oba roky podává obraz tato tabulka:

  Rok končící 5. dubnem 1864 Rok končící 5. dubnem 1865
Příjem ze zisku
(liber št.)
Počet
osob
Příjem ze zisku
(liber št.)
Počet
osob
Celkový příjem 95,844.222 308.416 105,435.738 332.431
z toho 57,028.289 23.334 64,554.297 24.265
z toho 36,415.225 3.619 42,535.576 4.021
z toho 22,809.781 832 27,555.313 973
z toho 8,744.762 91 11,077.238 107

Roku 1855 bylo ve Spojeném království vyrobeno 61‚453.079 tun kamenného uhlí v hodnotě 16,113.267 liber št.; roku 1864 92,787.873 tun v hodnotě 23,197.968 liber št.; roku 1855:3,218.154 tun surového železa v hodnotě 8,045.385 liber št.; roku 1864: 4,767.951 tuny hodnotě 11,919.877 liber št. Roku 1854 činila délka železnic, jež byly v provozu ve Spojeném království, 8.054 mil s vloženým kapitálem 286,068.794 liber št.; roku 1861: 12.789 mil, s vloženým kapitálem 425,719.613 liber št. Roku 1854 činil celkový dovoz a vývoz Spojeného království 268,210.145 liber št. a roku 1865: 489,923.285 liber št. Tato tabulka ukazuje pohyb vývozu:

Roku 1847 .  .  .  .  .  . 58,842.377 liber št.
   "     1849 .  .  .  .  .  . 63,596.052   "     "
   „     1856 .  .  .  .  .  . 115,826.948   "     "
   „     1860 .  .  .  .  .  . 135,842.817   "     "
   „     1865 .  .  .  .  .  . 165,862.402
   „     1866 .  .  .  .  .  . 188,917.563   "     "  [100]

Po těchto několika údajích pochopíme vítězoslavný pokřik generálního registrátora britského národa: „Jakkoli rychle vzrůstalo obyvatelstvo, nestačilo pokroku průmyslu a bohatství.“[101] Obraťme se nyní k bezprostředním agentům tohoto průmyslu čili k výrobcům tohoto bohatství k dělnické třídě. „Jedním z nejsmutnějších rysů sociálního stavu země je,“ praví Gladstone, „že v dnešní době dochází k naprosto nepochybnému poklesu spotřební síly lidu a k růstu strádání a bídy dělnické třídy. Současně dochází k neustálé akumulaci bohatství ve vyšších třídách a k ustavičnému růstu kapitálu.“[102] Tak mluvil tento úlisný ministr v dolní sněmovně dne 13. února 1843. Dvacet let nato, dne 16. dubna 1863, předkládaje svůj rozpočet, prohlásil: „Od roku 1842 do roku 1852 vzrostl zdanitelný příjem této země o 6%… Za 8 let, 1853 až 1861, vzrostl, vezmeme-li za základ příjem z roku 1853, o 20%. Tato skutečnost je tak překvapující, že je skoro neuvěřitelná… Tento omračující růst bohatství a moci… je úplně omezen na majetné třídy, ale… ale nepřímo musí přinášet prospěch i dělnickému obyvatelstvu, protože zlevňuje předměty všeobecné spotřeby — zatím co bohatí zbohatli, stali se chudáci rozhodně méně chudými. Neodvažuji se tvrdit, že extrémy chudoby se zmenšily.“[103] Jak málo potěšující část řeči! Zůstala-li dělnická třída „chudá“, jenže „méně chudá“ do té míry, že vytvářela „omračující“ růst bohatství a moci pro majetnou třídu, znamená to, že relativně zůstala stejně chudá. Jestliže se nezmenšily extrémy chudoby, pak se zvětšily, protože se zvětšily extrémy bohatství. Pokud jde o zlevnění životních prostředků, ukazuje oficiální statistika, na př. údaje londýnského Orphan Asylum [sirotčince], v průměru tří let 1860—1862, zdražení o 20% ve srovnání s obdobím 1851—1853. V dalších třech letech 1863—1865 postupné zdražování masa, másla, mléka, cukru, soli, uhlí a množství jiných nezbytných životních prostředků.[104] Další Gladstonova rozpočtová řeč ze dne 7. dubna 1864 je pindarským dithyrambem na úspěchy vytloukání zisku a na štěstí národa, mírněné „chudobou“. Mluví o masách stojících „na pokraji pauperismu“, o výrobních odvětvích, „kde mzda nestoupla“, a shrnuje konečně štěstí dělnické třídy těmito slovy: „Lidský život je v devíti případech z desíti pouhý boj o existenci.“[105] Profesor Fawcett, který není vázán oficiálními ohledy jako Gladstone, prohlašuje bez okolků: „Nepopírám ovšem, že peněžní mzda stoupla s tímto zvětšením kapitálu (v posledních desetiletích), ale tato zdánlivá výhoda se do značné míry zase ztrácí tím, že se mnoho nutných životních prostředků stále zdražuje (podle Fawcetta následkem klesání hodnoty drahých kovů)… Bohatí se rychle stávají bohatšími (the rich grow rapidly richer), zatím co v životě pracujících tříd není vidět žádné zlepšení… Dělníci se stávají skoro otroky kupců, jimž se zadlužili.“[106]

V oddílech o pracovním dni a o strojích vyšly najevo okolnosti, za nichž britská dělnická třída vytvářela „omračující růst bohatství a moci“ pro majetné třídy. Ale tehdy jsme se zabývali dělníkem převážně během jeho společenské funkce. K úplnému objasnění zákonů kapitalistické akumulace je nutno si povšimnouti jeho postavení mimo dílnu, jeho výživy a bydlení. Rámec této knihy nás nutí přihlédnout tu především k nejhůře placené části průmyslového proletariátu a zemědělských dělníků, tj. k většině dělnické třídy.

Nejprve ještě několik slov o oficiálním pauperismu čili o té části dělnické třídy, která ztratila podmínku své existence, možnost prodávat pracovní sílu, a živoří z veřejných almužen. Podle oficiálních údajů bylo roku 1855 v Anglii[107] pauperů: 851.369, roku 1856: 877.767, roku 1865: 971.433. Následkem bavlnové kalamity vzrostl tento počet v letech 1863 a 1864 na 1,079.382 a 1,014.978. Krise z roku 1866, která postihla nejtíže Londýn, způsobila, že v tomto sídle světového trhu s větším počtem obyvatelstva než království Skotské vzrostl roku 1866 počet pauperů o 19,5% ve srovnání s rokem 1865 a o 24,4% ve srovnání s rokem 1864 a v prvních měsících roku 1867 ještě více než roku 1866. Při rozboru statistiky pauperismu je třeba si povšimnout dvou bodů. Na jedné straně zvětšování a zmenšování počtu pauperů je odrazem periodického střídání fází průmyslového cyklu. Na druhé straně oficiální statistika stále více skresluje skutečný rozsah pauperismu tou měrou, jak se s akumulací kapitálu rozvíjí třídní boj, a tudíž i sebevědomí dělníků. Na př. barbarské zacházení s paupery, nad nímž se v posledních dvou letech tak hlasitě rozhorloval anglický tisk („Times“, „Pall MaIl Gazette“ atd.), je starého data. Roku 1844 konstatuje B. Engels úplně tytéž hrůzy a tytéž přechodné licoměrné nářky, náležející do oblasti „sensační literatury“. Ale hrozný růst případů smrti hladem („deaths by starvation“) v Londýně za posledních deset let je nesporným důkazem rostoucího odporu dělníků k otroctví pracoven[108], těchto trestnic bídy.

b) ŠPATNĚ PLACENÉ VRSTVY BRITSKÉ PRŮMYSLOVÉ DĚLNICKÉ TŘÍDY

Obraťme se nyní ke špatně placeným vrstvám průmyslové dělnické třídy. Za bavlnové kalamity roku 1862 pověřila Privy Council [Tajná rada] dra Smitha vyšetřením stavu výživy lancashirských a cheshirských bavlnářských dělníků, kteří upadli do bídy. Dlouholeté dřívější pozorování ho přivedlo k závěru, že „nemá-li docházet k nemocem z hladu“ (starvation diseases), musí denní výživa dělnice obsahovat průměrně alespoň 3.900 granů uhlíku a 180 granů dusíku, denní výživa muže průměrně alespoň 4300 granů uhlíku a 200 granů dusíku, tj. pro ženy asi tolik výživných látek, kolik je obsaženo ve dvou librách dobrého pšeničného chleba, pro muže o 1/9 více; v průměru pro dospělé muže a ženy alespoň 28.600 granů uhlíku a 1.330 granů dusíku týdně. Jeho výpočet byl překvapujícím způsobem potvrzen v praxi, neboť souhlasil s žalostným množstvím potravy, na které snížila nouze spotřebu bavlnářských dělníků. V prosinej 1862 dostávali 29.211 granů uhlíku a 1.295 granů dusíku týdně.

Roku 1863 nařídila Privy Council vyšetřování o bídě nejhůře živené části anglické dělnické třídy. Dr Simon, úřední lékař Privy Council, vybral pro tuto práci zmíněného dra Smitha. Jeho vyšetřování se týká jednak zemědělských dělníků, jednak tkalců hedvábí, švadlen, rukavičkářů, punčochářů, pletačů rukavic a obuvníků. Tyto kategorie jsou, až na punčocháře, výhradně městští dělníci. Při vyšetřování se stalo pravidlem vybírat z každé kategorie nejzdravější a poměrně nejlépe situované rodiny.

Celkový závěr byl ten, že „jen v jedné z vyšetřovaných kategorií městských dělníků množství spotřebovaného dusíku nepatrně převyšovalo absolutní minimum, pod nímž se už dostavují nemoci z hladu; že ve dvou kategoriích byla spotřeba dusíkaté a uhlíkaté potravy nedostatečná, a to v jedné kategorii velmi nedostatečná; že u více než pětiny vyšetřovaných zemědělských rodin byla spotřeba uhlíkaté potravy menší, než kolik činí nutná spotřeba, více než jedna třetina dostává méně než nutné množství dusíkaté výživy a že ve třech hrabstvích (Berkshire, Oxfordshire a Somersetshire) byl všeobecným zjevem nedostatek i minimálního množství dusíkaté potravy.“[109] Mezi zemědělskými dělníky byli nejhůře živeni zemědělští dělníci z Anglie, nejbohatší části Spojeného království.[110] Podvýživa připadá u zemědělských dělníků vůbec hlavně na ženy a děti, protože „muž musí jíst, aby mohl dělat“. Ještě větší bída řádila mezi zkoumanými kategoriemi městských dělníků. „Jsou tak špatně živeni, že se musí vyskytovat mnoho případů strašného a zdraví podrývajícího strádání“ (to všechno je „sebeodříkání“ kapitalisty! tj. odříkání platit životní prostředky, nutné k pouhému živoření jeho dělnických rukou!).[111]

Následující tabulka srovnává podmínky výživy uvedených čistě městských kategorií dělníků s množstvím, které dr. Smith pokládá za minimální, a s podmínkami výživy bavlnářských dělníků v době jejich největší nouze[112]:


Obě pohlaví
Průměrné
týdenní množství
uhlíku
granů
Průměrné
týdenní množství
dusíku
granů
Pět městských průmyslových odvětví
28.876
1.192
Nezaměstnaní lancashirští tovární dělníci
28.211
1.295
Minimální množství navržené pro lan-
cashirské dělníky v průměru pro muže
a ženy


28.600


1.330

Polovina, 60/125, z počtu vyšetřovaných kategorií průmyslového dělnictva nespotřebovávala vůbec pivo, 28% nespotřebovávalo mléko. Týdenní průměr tekutých výživných látek kolísal mezi 7 uncemi na rodinu u švadlen a 24¾ unce u punčochářů. Většinu těch, kdo vůbec nespotřebovávali mléko, tvořily londýnské švadleny. Množství týdně spotřebovaného chleba se pohybovalo mezi 7¾ libry u švadlen a 11¼ libry u obuvníků a v průměru činilo 9,9 libry týdně na dospělého člověka. Množství cukru (syrupu atd.) se pohybovalo mezi 4 uncemi týdně u rukavičkářů a 11 uncemi u punčochářů; průměrné týdenní množství pro všechny kategorie činilo 8 uncí na dospělou osobu. Celkový týdenní průměr spotřeby másla (sádla atd.) 5 uncí na dospělou osobu. Týdenní průměr spotřeby masa (slaniny atd.) na dospělou osobu se pohyboval mezi 7¼ unce u tkalců hedvábí a 18¼ unce u rukavičkářů; celkový průměr pro různé kategorie 13,6 unce. Týdenní vydání na výživu pro dospělou osobu činilo v průměru: tkalci hedvábí — 2 šilinky 2½ pence, švadleny — 2 šilinky 7 pencí, rukavičkáři — 2 šilinky 9½ pence, obuvníci — 2 šilinky 7¾ pence, punčocháři — 2 šilinky 6¼ pence. U tkalců hedvábí v Macclesfieldu činilo průměrné vydání jen 1 šilink 8½ pence týdně. Nejhůře živenými kategoriemi byli švadleny, tkalci hedvábí a rukavičkáři.[113]

Dr Simon praví ve své všeobecné zdravotní zprávě o tomto stavu výživy: „Každý, kdo je obeznámen s chudinskou lékařskou praxí nebo s pacienty nemocnic, ať už ležícími nebo docházejícími, potvrdí, že v nesčetných případech nedostatek potravy vyvolává nemoci nebo je zhoršuje… Ale se zdravotního hlediska tu přistupuje ještě jedna velmi důležitá okolnost… Musíme si připomenout, že nedostatek potravin se snáší teprve po úporných snahách čelit mu a že velký nedostatek potravy přichází zpravidla po všemožném jiném strádání. Dávno předtím, než se projeví účinek nedostatku potravy na zdraví, dávno předtím, než fysiolog začne vážit grany dusíku a uhlíku, mezi nimiž kolísá život a smrt hladem, dávno předtím zmizelo z domácnosti všechno materiální pohodlí. Oděv a otop se stávají ještě nuznějšími než potrava. Není dostatečné ochrany před nepohodou; obytný prostor je tak omezen, že z toho vznikají nebo se zhoršují nemoci; ubohé zbytky domácího nářadí a nábytku; dokonce i udržování čistoty se stává příliš drahým nebo obtížným. Pokusí-li se někdo z pocitu vlastní důstojnosti o udržování čistoty, znamená každý takový pokus nová muka hladu. Bydlí se tam, kde je možno najít nejlevnější přístřeší; ve čtvrtích, kde opatření zdravotní policie mají nejmenší výsledky, kde jsou nejodpornější stoky, nejhorší komunikace, nejvíce špíny, nejžalostnější nebo nejhorší zásobování vodou, a pokud jde o města, největší nedostatek světla a vzduchu. Takovým nebezpečím pro zdraví je nezbytně vydána chudina, je-li její bída spojena s nedostatkem potravy. Jestliže souhrn všech těchto hrůz má strašné následky pro život, pak pouhý nedostatek potravy je už sám o sobě příšerný… Jsou to mučivé myšlenky, zejména uvážíme-li, že tu nejde o chudobu, která vzniká ze zahálky a je proto zaviněná. Je to chudoba dělníků. Vždyť práce, kterou si městští dělníci vykupují svou skrovnou skývu chleba, je většinou prodlužována nade všechnu míru a přece můžeme jen ve velmi podmíněném smyslu říci, že tato práce umožňuje dělníkovi udržet se na živu… V převážné většině případů je toto nominální udržování se na živu jen kratší nebo delší oklikou k pauperismu.“[114]

Jen pochopení ekonomických zákonů odhaluje vnitřní souvislost mezi mukami hladu u nejpilnějších vrstev dělnictva a hrubou nebo rafinovanou rozmařilostí boháčů, založenou na kapitalistické akumulaci. Docela jinak je tomu s bytovými poměry. Zde vidí každý nezaujatý pozorovatel, že čím rozsáhlejší je centralisace výrobních prostředků, tím větší je příslušné nahromadění dělníků na téže ploše, že tedy, čím rychlejší je kapitalistická akumulace, tím horší je stav dělnických obydlí. Vzestup bohatství je provázen „zdokonalováním“ (improvements) měst, špatně stavěné čtvrti se bourají, stavějí se paláce pro banky, obchodní domy atd., prorážejí se ulice pro obchodní dopravu a pro luxusní kočáry, zavádějí se koňské dráhy atd., a tím je chudina rychle vytlačována do stále horších a stále přecpanějších brlohů. Na druhé straně každý ví, že drahota bytů je nepřímo úměrná jejich kvalitě a že stavitelé-spekulanti exploatují doly bídy s větším ziskem a menšími náklady, než kdy byly exploatovány doly na stříbro v Potosi. Antagonistický charakter kapitalistické akumulace a tedy i poměrů kapitalistického vlastnictví vůbec[115] se tu stává tak zřejmým, že i oficiální anglické zprávy o tomto předmětu se hemží kacířskými výpady proti „vlastnictví a jeho právům“. Tento zlořád se tak rozrůstá s vývojem průmyslu, akumulací kapitálu, růstem a „zkrášlováním“ měst, že jedině strach z nakažlivých nemocí, které nešetří ani „honoraci“, vyvolal v letech 1847 až 1864 v život neméně než 10 zdravotně policejních parlamentních zákonů a zděšená buržoasie některých měst, jako Liverpoolu, Glasgowa atd., zasáhla do této oblasti svými obecními správami. Přesto volá dr. Simon ve své zprávě z roku 1865: „Všeobecně řečeno, tento zlořád je v Anglii úplně bez kontroly.“ Na rozkaz Privy Councilu bylo provedeno roku 1864 vyšetřování o bytových poměrech zemědělských dělníků, roku 1865 o bytových poměrech chudších tříd ve městech. Mistrné práce dra Juliana Huntera jsou otištěny v sedmé a osmé zprávě (1865) „Public Health“. K zemědělským dělníkům přejdu později. Popisu bytových poměrů ve městech předesílám tuto všeobecnou poznámku dra Simona: „Ačkoli moje oficiální hledisko,“ praví, „je výhradně lékařské, nejprostší cit lidskosti nedovoluje ignorovat ani druhou stránku tohoto zla. Dosáhne-li vysokého stupně, vede skoro nevyhnutelně k takovému popření veškeré slušnosti, k tak špinavému smíšení těl a tělesných úkonů, k takové nahotě pohlaví, že je to všechno spíše zvířecí než lidské. Být vystaven těmto vlivům, to je ponížení, jež je tím hlubší, čím déle trvá. Pro děti zrozené v tomto prokletí je tato kletba křestem hanby (baptism into infamy). A úplně beznadějné by bylo přání, aby se lidé, žijící v takových poměrech, po jiných stránkách pozvedali k ovzduší civilisace, jehož podstatou je fysická a morální čistota.“[116]

Londýn zaujímá první místo, pokud jde o přeplněná nebo i k lidskému obývání naprosto nezpůsobilá obydlí. „Dvě okolnosti jsou nesporné,“ praví dr. Hunter, „předně je v Londýně asi 20 velkých kolonií, každá asi o 10.000 osobách, jejichž bídný stav přesahuje všechno, co se kdy v Anglii vyskytlo, a je téměř úplně důsledkem špatně postavených obydlí; za druhé, přeplnění a zchátralý stav domů v těchto koloniích je dnes daleko horší než před 20 lety.“[117] „Není přeháněním, řekne-li se, že život v mnohých částech Londýna a Newcastlu je peklo.“[118]

Ale i lépe situovanou část dělnické třídy, jakož i drobné kupce a jiné živly maloburžoasie stíhá v Londýně stále více kletba těchto bídných bytových poměrů tou měrou, jak postupuje „zlepšování“ a s ním bourání starých ulic a domů, jak roste počet továren a příval lidí do metropole a konečně jak s městskou pozemkovou rentou stoupá i nájemné. „Nájemné stouplo tak neúměrně, že jen málo dělníků může platit více než jednu místnost.“[119] V Londýně není skoro jediný domovní majetek, který by nebyl opředen ohromným množstvím „middlemen“ [„zprostředkovatelů“]. Cena půdy v Londýně je stále velmi vysoká v poměru k jejímu ročnímu výnosu zejména proto, že každý kupující spekuluje na to, že se jí dříve nebo později zbaví za Jury Price (za taxu stanovenou porotci při vyvlastnění) nebo že vydělá na mimořádném zvýšení její hodnoty, bude-li na př. v sousedství postaven nějaký velký podnik. Důsledkem toho je neustálé skupování nájemních smluv, jejichž lhůta má již brzy vypršet. „Od gentlemanů, zabývajících se takovými obchody, se dá čekat, že budou jednat tak, jak jednají, že budou z nájemníků vytloukat co nejvíce a odevzdají dům svým nástupcům v tak bídném stavu, jak je to jen možné.“[120] Nájemné je týdenní a tito pánové nemají žádné risiko. V důsledku stavby železnic v obvodu města „bylo nedávno ve východní části Londýna jednou v sobotu večer vidět mnoho rodin vyhnaných ze svých starých bytů; bloudily se svými žalostnými svršky na zádech a nemohly nikde najít přístřeší, leda v pracovně“. [121] Pracovny byly již přeplněny a „zlepšení“, která parlament již povolil, se teprve začínala provádět. Jsou-li dělníci vyháněni, protože se bourají staré domy, neopouštějí svou farnost nebo se usazují nanejvýš na její hranici, v nejbližší farnosti. „Snaží se ovšem bydlet co nejblíže svého pracoviště. Výsledek je ten, že místo ve dvou světnicích musí rodina žít v jedné. I při vyšším nájemném bývá byt horší, než byl onen špatný byt, z něhož rodinu vyhnali. Již polovina dělníků ze Strandu musí chodit dvě míle cesty do práce.“ Tento Strand, jehož hlavní třída ohromuje cizince bohatstvím Londýna, může sloužit jako příklad toho, jak jsou lidé v Londýně směstnáni. V jedné farnosti ve Strandu napočítal zdravotní úředník 581 lidí na akr, ačkoli do tohoto prostoru byla započítána i polovina šířky Temže. Je samozřejmé, že každé zdravotně policejní opatření, které, jak tomu až dosud v Londýně bylo, zbouráním nezpůsobilých domů vyhání dělníky z jedné čtvrti, vede v praxi jen k tomu, že je tím hustěji nahromadí v jiné čtvrti. „Buďto musí,“ praví dr. Hunter, „celá tato procedura jako naprosto nesmyslná přestat, anebo se musí vzbudit veřejné sympatie (!) pro to, co dnes možno bez přehánění nazvat národní povinností, totiž aby se opatřilo přístřeší lidem, kteří si je pro nedostatek kapitálu nemohou sami opatřit, ale mohli by splácet jeho nájem pravidelnými splátkami.“[122] Jaká to obdivuhodná kapitalistická spravedlnost! Vlastník pozemku, majitel domu, obchodník při jakémkoli vyvlastnění při „zlepšování“, na př. při stavbě železnic, ražení nových ulic atd., dostane nejen plné odškodnění: za svoje nucené „odříkání“ musí být ještě podle božských a lidských zákonů utěšen pořádným ziskem. A dělníci jsou se ženami, dětmi a s celým majetkem vyhozeni na dlažbu, a hrnou-li se v příliš velkém počtu do městských čtvrtí, kde městská správa zvláště dbá na slušnost, pronásleduje je zdravotní policie!

Mimo Londýn nebylo začátkem XIX. století v Anglii jediné město, které by mělo 100.000 obyvatel. Jen pět jich mělo více než 50.000. Nyní je 28 měst s více než 50.000 obyvateli. „Výsledkem této změny byl nejen ohromný vzrůst městského obyvatelstva, nýbrž i to, že stará přeplněná malá města se nyní stala středy, které jsou se všech stran obklopeny stavbami, takže odnikud nemají přístup čerstvého vzduchu. Protože se v nich boháčům už nebydlí dobře, stěhují se do půvabnějších předměstí. Lidé, kteří přicházejí na místo těchto boháčů, se usazují ve větších domech, v každé místnosti jedna rodina, a často si ještě berou podnájemníky. Tak se obyvatelstvo tísní v domech, které pro ně nebyly určeny a které se pro ně naprosto nehodí, v prostředí vpravdě ponižujícím pro dospělé a zhoubném pro děti.“[123] Čím rychleji se v některém průmyslovém nebo obchodním městě akumuluje kapitál, tím rychlejší je příval vykořisťovatelného lidského materiálu, tím horší jsou improvisovaná obydlí dělníků. Proto Newcastle-upon-Tyne, jako středisko neustále se rozvíjející kamenouhelné a rudné oblasti zaujímá po Londýně druhé místo v bytovém pekle. Neméně než 34.000 lidí tam bydlí v jednotlivých komůrkách. Vzhledem k absolutnímu nebezpečí pro veřejné zdraví byl nedávno v Newcastlu a Gatesheadu na rozkaz policie zbořen značný počet domů. Stavba nových domů pokračuje velmi pomalu, průmysl se rozvíjí velmi rychle. Proto bylo roku 1865 město ještě přeplněnější než dříve. Ani jediná komůrka nebyla k pronajmutí. Dr. Embleton z newcastleské infekční nemocnice praví: „Je nesporné, že příčinou trvání a šíření tyfu je přílišné nahromadění lidí a nečistota jejich obydlí. Domy, v nichž obvykle bydlívají dělníci, leží v zapadlých slepých uličkách a dvorech. Co se týče světla, vzduchu, prostoru a čistoty, jsou to přímo vzory nevyhovujícího a nehygienického bydlení, hanba pro každou civilisovanou zemi. V noci tam leží muži, ženy a děti jeden přes druhého. Pokud jde o muže, noční směna se střídá v nepřetržitém proudu s denní, takže postele ani nestačí vystydnout. Domy jsou špatně zásobovány vodou a ještě horší je to se záchody, jež jsou nečisté, nevětrané a pekelně páchnou.“[124] Týdenní nájemné za takovou díru činí od 8 pencí do 3 šilinků. „Newcastle-upon-Tyne,“ praví dr. Hunter, „je příkladem toho, jak jeden z nejkrásnějších kmenů našich krajanů pro vnější podmínky, jako je uspořádání obytných domů a ulic, upadá často skoro až do barbarského stavu.“[125]

Následkem přílivů a odlivů kapitálu a práce jsou třeba bytové poměry některého průmyslového města dnes snesitelné a zítra se stanou hnusnými. Někdy se městské úřady třeba konečně vzchopí k odstranění nejhorších zlořádů. Zítra přitáhnou jako hejna kobylek irští trhani nebo sešlí angličtí zemědělští dělníci. Nastrkají je do sklepů a sýpek anebo promění dosud slušný dům pro dělníky v noclehárnu, kde se obyvatelé střídají tak rychle jako ubytovaní vojáci za třicetileté války. Příklad: Bradford. Šosáci v městské správě se tam právě zabývali reformou města. Mimo to tam roku 1861 bylo 1.751 neobydlených domů. Ale pak nastaly dobré obchody, o čemž nedávno tak roztomile skřehotal sladce liberální pan Forster, přítel černochů. S dobrými obchody se ovšem přihnal příval stále se vlnící „reservní armády“ čili „relativního přelidnění“. Odporné sklepní byty a komory, zapsané do seznamu[126], který dostal dr. Hunter od agenta jedné pojišťovací společnosti, obývali většinou dobře placení dělníci. Říkali, že by si rádi zaplatili za lepší byty, jen kdyby je dostali… Chátrají stále víc s celými rodinami a nemoci je hubí, zatím co sladce liberální Forster, člen parlamentu, prolévá slzy dojetí nad požehnáním svobody obchodu a nad zisky, kterých dosahují vynikající bradfordské hlavy při svých obchodech s vlnou. Ve zprávě ze dne 5. září 1865 vysvětluje dr. Bell, jeden z bradfordských chudinských lékařů, bytovými poměry strašnou úmrtnost na tyfus ve svém obvodu: „V jednom sklepě o 1500 krychlových stopách bydlí 10 lidí… Na Vincentstreet, Green Air Place a Leys stojí 223 domů s 1450 obyvateli, 435 postelemi a 36 záchody… Na každou postel, a postelí rozumím každou hromadu špinavých hadrů nebo kupu hoblovaček, připadají průměrně 3,3 osoby, někdy 5 až 6 osob. Mnozí spí oblečeni bez lůžka na holé zemi, mladí muži i ženy, ženatí i svobodní, bez ladu a skladu všechno na jedné hromadě. Je ještě třeba dodávat, že tato obydlí jsou většinou tmavé, vlhké, špinavé a smrduté brlohy, naprosto nevhodné jako lidské obydlí? Jsou to centra, z nichž se šíří nemoci a smrt a vybírají si své oběti i ze zámožných (of good circumstances), kteří připouštějí, aby takové morové vředy hnisaly v našem středu.“[127]

Třetí místo po Londýnu v bytové nouzi zaujímá Bristol. „Zde, v jednom z nejbohatších měst Evropy, největší nadbytek neskrývané chudoby („blankest poverty“) a bytové nouze.“[128]

c) KOČOVNÉ OBYVATELSTVO

Nyní se obrátíme k vrstvě obyvatelstva, která je svým původem venkovská a svým zaměstnáním většinou průmyslová. Je to lehká pěchota kapitálu, kterou kapitál podle svých potřeb vrhá hned na to, hned na ono místo. Není-li na pochodu, „táboří“. Kočovných dělníků se používá k různým stavebním a odvodňovacím pracím, v cihelnách, při pálení vápna, při stavbě železnic atd. Jako sloup ukazující cestu moru přinášejí tito dělníci do míst, v jejichž sousedství rozbíjejí svůj tábor, neštovice, tyfus, choleru, spálu atd.[129] V podnicích se značnými kapitálovými výdaji, jako při stavbě železnic atd., dodává obyčejně sám podnikatel své armádě dřevěné baráky a pod. — improvisované vesnice bez jakýchkoli zdravotních opatření, nepodléhající kontrole místních úřadů, velice výnosné pro pana podnikatele, který vykořisťuje dělníky dvojnásob: jako vojáky průmyslu a jako nájemníky. Podle toho, má-li dřevěný barák jednu, dvě nebo tři díry, musí nájemník, tj. kopáč a pod., za něj platit týdně 2, 3, 4 šilinky.[130] Jeden příklad postačí. V září roku 1864, sděluje dr. Simon, obdržel ministr vnitra sir George Grey, od předsedy Nuisance Removal Committee [Výboru pro odstranění zdravotních závad] ve farnosti Sevenoaks toto oznámení: „Ještě před 12 měsíci byly neštovice v této farnosti úplně neznámé. Krátce nato začaly práce na stavbě železnice z Lewishamu do Tunbridge. Kromě toho, že hlavní práce se prováděly v bezprostředním sousedství tohoto města, bylo ve městě zřízeno i hlavní skladiště celého podniku. Byl tu proto zaměstnán velký počet dělníků. Protože nebylo možno ubytovat všechny v kotážích, dal podnikatel, pan Jay, zřídit podél trati na různých místech baráky pro ubytování dělníků. V těchto barácích nebylo ani větrání, ani stoky a přitom byly nevyhnutelně přeplněny, protože každý nájemník musil přijmout další nocležníky, byť byla jeho vlastní rodina sebepočetnější a třebaže každý barák měl Jen dvě místnosti. Podle lékařské zprávy, kterou jsme dostali, bylo výsledkem to, že tito ubožáci musili v noci snášet všechna muka nedýchatelného dusna, aby se uchránili před morovými výpary špinavých louží a záchodů, které měli přímo pod okny. Konečně byla našemu výboru doručena stížnost jednoho lékaře, který měl příležitost tyto baráky navštívit. Vyslovoval se o stavu těchto tak zv. obydlí nejtrpčími výrazy a obával se velmi vážných následků, nebudou-li učiněna některá zdravotní opatření. Asi před rokem se zavázal zmíněný Jay, že postaví dům, do něhož by bylo možno ihned přemístit dělníky, kteří u něho pracují, jestliže onemocní nakažlivou nemocí. Koncem minulého července tento slib opakoval, ale neučinil naprosto nic k jeho splnění, ačkoli se od té doby vyskytlo několik případů neštovic, z nich dva smrtelné. 9. září mi hlásil lékař Kelson další případy neštovic v těchto barácích, jejichž stav je podle jeho líčení příšerný. K Vaší (ministrově) informaci musím dodat, že naše farnost má isolovaný dům, t. zv. morový dům, kde se léčí farníci, kteří onemocněli nakažlivými chorobami. Tento dům je teď už několik měsíců ustavičně přeplněn pacienty. V jedné rodině zemřelo pět dětí na neštovice a horečku. Od 1. dubna do 1. září tohoto roku zemřelo neméně než 10 lidí na neštovice, z toho 4 ve zmíněných barácích, semeništi nákazy. Není možné určit počet případů onemocnění, protože postižené rodiny se je snaží pokud možno zatajit.“[131]

Dělníci v uhelných a jiných dolech náleží k nejlépe placeným kategoriím britského proletariátu. Za jakou cenu si vykupují svou mzdu, bylo již ukázáno na jiném místě.[132] Zde se stručně zmíním o jejich bytových poměrech. Důlní podnikatel, ať už je to vlastník nebo nájemce, zpravidla postaví určitý počet kotáží pro své ruce. Kotáže a uhlí na topení dostávají dělníci „zdarma“ tj. tvoří to část mzdy, placenou in natura [v naturáliích]. Nelze-li některé takto ubytovat, dostávají náhradou za to 4 libry šterlinků ročně. Důlní obvody rychle přitahují velký počet obyvatelstva, skládající se jednak z havířů, jednak z řemeslníků, kupců atd., kteří se za nimi táhnou. Jako všude, kde je velká hustota obyvatelstva, je tu pozemková renta vysoká. Důlní podnikatel se proto snaží postavit na co nejmenší stavební ploše u vchodu do šachet co nejvíce kotáží, právě tolik, kolik je jich nutně zapotřebí, aby do nich namačkal všechny své dělnické ruce i s jejich rodinami. Otevřou-li se poblíž nové šachty nebo začne-li se znovu těžit ve starých, tíseň roste. Při stavbě kotáží se uplatňuje jediné hledisko; kapitalistovo „odříkání se“ všech výdajů v hotovosti, které nejsou absolutně nezbytné. „Příbytky horníků a jiných dělníků, kteří jsou zaměstnáni na northumberlandských a durhamských dolech, praví dr. Julian Hunter, „jsou vcelku snad to nejhorší a nejdražší, co se v Anglii v tomto ohledu ve velkém měřítku vyskytuje, až snad na podobné obvody v Monmouthshiru. Nejhorší na tom je to, kolik lidí je směstnáno do jedné světnice, na jak malou stavební plochu se nastaví spousta domků, že je tu nedostatek vody a neexistují záchody, že se často používá způsobu stavět jeden dům nad druhý nebo dělit je na flats (takže různé kotáže tvoří poschodí, ležící jedno nad druhým)… Podnikatel zachází s celou kolonií tak, jako by tu jen tábořila a nežila tu nastálo.“[133] „Podle instrukcí, které jsem dostal, praví dr. Stevens, „navštívil jsem většinu velkých hornických sídlišť Durham Union… Až na velmi nepatrné výjimky nutno říci, že nikde nejsou prováděna žádná opatření na ochranu zdraví obyvatel… Všichni horníci jsou na dvanáct měsíců připoutáni („bound“, výraz, který stejně jako „bondage“ pochází z doby nevolnictví) k nájemci („lessee“) nebo majiteli dolu. Projeví-li nespokojenost nebo jinak rozzlobí dozorce („viewer“), připíše si dozorce k jejich jménu jen poznámku nebo značku a při uzavírání nové roční smlouvy je propustí… Zdá se mi, že žádný z různých druhů truck-systému [systém placení dělníků zbožím] nemůže být horší než systém, který panuje v těchto hustě obydlených obvodech. Dělník je nucen přijímat jako část mzdy dům v úplně zamořeném prostředí. Není s to sám si pomoci. Je po všech stránkách nevolníkem (he is to all intents and purposes a serf). Ba je vůbec pochybné, může-li mu pomoci někdo jiný než jeho majitel, a ten se řídí především svou bilancí, a tak není těžké uhádnout výsledek. Od majitele dostává dělník také vodu. Ať je dobrá nebo špatná, ať ji dostává nebo ne, musí za ni platit, přesněji řečeno, dát si za ni strhávat ze mzdy.“[134]

Při konfliktu s veřejným míněním nebo i se zdravotní policií se kapitál nijak neostýchá ospravedlňovat zčásti nebezpečné, zčásti ponižující podmínky, v nichž udržuje práci i domácí život dělníka, tím, že je to nutné pro výnosnější vykořisťování dělníka. Tak je tomu, odříká-li se kapitál ochranných opatření u nebezpečných strojů v továrně, odříká-li se větrání a bezpečnostních opatření v dolech atd. Tak je tomu i zde s obydlím horníků. Dr. Simon, lékařský úředník Privy Council, praví ve své oficiální zprávě: „Na omluvu bídných bytových podmínek se dovolávají toho, že těžbu na dolech provozují obyčejně jako nájemci, že trvání nájemní smlouvy (u uhelných dolů většinou na 21 let) je příliš krátké, než aby se nájemci vyplatilo postavit dobře vybavené byty pro dělníky, řemeslníky atd., které podnik přivábí; i kdyby si on sám chtěl po této stránce počínat štědře, zmařil by jeho plány vlastník pozemku. Ten by se postaral, aby okamžitě dostal další mimořádně vysokou rentu za výsadu, že na povrchu byla postavena slušná a dobře vybavená sídliště s byty pro dělníky dobývající jeho podzemní jmění. Tato prohibitivní [zápovědní] cena, ne-li přímá zápověď, by rozhodně odstrašila i ty, kteří by jinak byli ochotni postavit sídliště… Nebudu podrobně zkoumat odůvodněnost této omluvy, ani otázku, na koho by nakonec dolehly zvýšené výdaje za stavbu slušných bytů, zda na vlastníka pozemku, nájemce dolů, dělníky či veřejnost… Ale vzhledem k hanebným faktům, které vycházejí najevo v připojených zprávách (dra Huntera, Stevense aj.), je nutné učinit opatření k jejich odstranění… Práv pozemkového vlastnictví se tu užívá takovým způsobem, že se páše velké veřejné bezpráví. Vlastník pozemku vyzve jakožto majitel dolu průmyslovou kolonii k práci na svém panství a pak jakožto vlastník povrchu znemožňuje dělníkům, které sezval, aby si našli vhodné bydlení, nutné k životu. Nájemce dolu (kapitalistický vykořisťovatel) nemá peněžní zájem na tom, aby se stavěl proti takovému dvojakému jednání, protože dobře ví, že jsou-li nároky vlastníka pozemku nepřiměřené, následky nepadají na něho, že dělníci, na něž padají, jsou příliš nevědomí, než aby znali svá práva na zdraví, a že ani nejodpornější byty, ani nejshnilejší voda nikdy nebudou podnětem ke stávce.[135]

d) VLIV KRISÍ NA NEJLÉPE PLACENOU ČÁST DĚLNICKÉ TŘÍDY

Dříve než přejdu k vlastním zemědělským dělníkům, ukáži ještě na jednom příkladě, jaký vliv mají krise i na nejlépe placenou část dělnické třídy, na její aristokracii. Připomeňme si, že rok 1857 přinesl jednu z oněch velikých krisí, jimiž průmyslový cyklus po každé končí. Další krise připadla na rok 1866. Ve vlastních továrních obvodech ji předcházela bavlnová kalamita, která vyhnala mnoho kapitálu z obvyklé sféry ukládání do velkých středisek peněžního trhu, takže krise měla tentokrát převážně finanční ráz. Signálem jejího propuknutí byl roku 1866 úpadek jedné z obrovských londýnských bank, po němž vzápětí následovalo zhroucení nesčetných podvodných finančních společností. Jedním z velikých londýnských výrobních odvětví, které katastrofa zasáhla, byla stavba železných lodí. Největší podniky tohoto průmyslového odvětví nejenže v době spekulace vyráběly nade všechnu míru, ale kromě toho převzaly ohromné zakázky, spekulujíce na to, že zdroj úvěru bude i nadále stejně vydatný. A tu nastala strašlivá reakce, která i v jiných londýnských průmyslových odvětvích[136] trvá až do této chvíle, do konce března 1867. K charakteristice postavení dělníků uvedu místo z obšírné zprávy dopisovatele listu „Morning Star“, který navštívil počátkem roku 1867 hlavní střediska bídy. „Ve východní části Londýna, v obvodech Poplar, Milwall, Greenwich, Deptford, Limehouse a Canning Town je alespoň 15.000 dělníků s rodinami ve stavu krajní nouze, mezi nimi přes 3.000 kvalifikovaných mechaniků. Jejich reservní fondy jsou vyčerpány šestiměsíční nebo osmiměsíční nezaměstnaností… S velkou námahou jsem se protlačil k vratům (poplarské) pracovny, protože byla obležena vyhladovělým zástupem. Čekali na poukázky na chléb, ale ještě se nerozdávaly. Dvůr tvoří velký čtverec s přístřeškem, který se táhne dokola podél zdí. Velké hromady sněhu pokrývaly dlažbu uprostřed dvora. Byty tu jakési malé plochy, ohrazené plůtky z vrbového proutí jako ovčí ohrady, kde dělníci za lepšího počasí pracují. V den mé návštěvy byly ohrady tak zasněženy, že se v nich nedalo sedět. Přesto dělníci pod přístřeškem byli zaměstnáni tím, že roztloukali dlažební kámen na hrubý štěrk. Každý seděl na velkém kusu kamene a těžkým kladivem roztloukal zledovatělou žulu, dokud nenatloukl 5 bušlů štěrku. Tím skončila jeho denní práce a dostal 3 pence a poukázku na chléb. V jiné části dvora stál dřevěný domek na spadnutí. Když jsme otevřeli dveře, viděli jsme, že je plný mužů, kteří se tiskli jeden na druhého, aby se zahřáli. Cupovali lodní lana a přeli se mezi sebou, kdo z nich vydrží při minimálním množství potravy nejdéle pracovat, protože vytrvalost byla věcí cti. Jen v této jedné pracovně dostávalo podporu 7.000 lidí, mezi nimi mnoho set takových, kteří před 6 nebo 8 měsíci vydělávali za kvalifikovanou práci nejvyšší mzdu v této zemi. Jejich počet by byl dvojnásobný, nebýt toho, že je mnoho těch, kteří sice už vyčerpali všechny své úspory, ale hrozí se žádat pomoc od farnosti, pokud mají ještě co zastavovat… Když jsem se vracel z pracovny, prošel jsem ulicemi s většinou přízemními domky, kterých je v Poplaru tolik. Mým průvodcem byl člen výboru nezaměstnaných. První domek, do něhož jsme vešli, patřil dělníku železářského závodu, který byl již 27 týdnů bez práce. Zastihli jsme ho s celou rodinou v zadní světnici. Ve světnici zbýval ještě nějaký nábytek a topilo se tu. Topit bylo nutno, aby malé děti nezábly bosé nohy, neboť byt hrozně studený den. Na talíři u ohně ležela hromádka koudele, kterou žena a děti cupovaly za chléb z pracovny. Muž pracoval vjednom z popsaných dvorů za poukázku na chléb a 3 pence denně. Přišel právě domů k obědu, velmi hladový, jak nám říkal s trpkým úsměvem, a jeho oběd se skládat z několika krajíčků chleba se sádlem a z hrnečku čaje bez mléka… Další dveře, na které jsme zaklepali, nám otevřela žena prostředních let, která nás beze slova zavedla do malé zadní světničky, kde seděla celá její rodina, mlčky, s očima upřenýma na rychle dohasínající oheň. Z těchto lidí a jejich světničky vanula taková zchátralost a beznadějnost, že bych si nepřál vidět ještě jednou podobný výjev. ‚Nic nevydělali, pane,‘ pravila žena, ukazujíc na své hochy, ‚za dvacet šest týdnů ani halíř a všechny naše peníze jsou pryč, celých těch 20 liber, které jsme s otcem uložili v lepších dobách v bláhové naději, že budeme něco mít na špatné časy. Podívejte,‘ vykřikla skoro divoce, vytahujíc vkladní knížku se všemi pravidelnými zápisy o uložených a vybraných penězích, takže jsme mohli vidět, jak toto malé jmění začínalo prvním vkladem pěti šilinků, jak zvolna vyrostlo na 20 liber št. a pak se zase scvrkávalo z liber na šilinky, až se po posledním zápisu knížka stala bezcennou jako cár papíru. Tato rodina dostává jednou za den skrovný oběd z pracovny… Potom jsme navštívili ženu jednoho Ira, který dříve pracoval v loděnicích. Roznemohla se z nedostatku potravy; ležela oblečená na matraci, stěží přikrytá kusem koberce, protože všechny peřiny byly v zastavárně. Ošetřovaly ji zubožené děti, ale bylo vidět, že by naopak samy potřebovaly mateřské péče. Devatenáct týdnů nucené zahálky ji přivedlo do takového stavu, a když nám vypravovala historii své trpké minulosti, sténala tak, jako by už byla ztratila všechnu naději v lepší budoucnost… Když jsme vycházeli z domu, přiběhl k nám mladý muž a prosil nás, abychom k němu zašli, zda by se pro něho nedalo něco udělat. Mladá žena, dvě hezké děti, hromada zástavních lístků a úplně prázdná světnice to bylo všechno, co nám mohl ukázat.“

Uvedu ještě výňatek z jednoho toryovského listu o bídě, která byla dozvukem krise z roku 1866. Nesmíme zapomínat, že východní část Londýna, o kterou tu jde, je nejen bydlištěm dělníků pracujících na stavbě železných lodí, o nichž jsem se už zmínil v textu této kapitoly, nýbrž i střediskem tak zv. „domácké práce“, která je vždy placena pod minimum. „Hrozná podívaná se naskytla včera v jedné části našeho hlavního města. Ačkoli tisíce nezaměstnaných v Eastendu nedemonstrovalo hromadně s černými smutečními prapory, přesto byl proud lidí dosti imposantní. Vzpomeňme si, jak tento lid trpí. Umírá hladem. To je prostá a hrozná skutečnost. Je jich 40.000… Před našima očima, v jedné čtvrti této velkolepé metropole, hned vedle největší akumulace bohatství, jakou kdy svět viděl, 40.000 lidí bez pomoci umírá hladem! Tyto tisíce nyní vtrhly do ostatních čtvrtí; vždy polovyhladovělí, křičí nám do uší o svém strádáni, křičí o něm do nebes, vypravují nám o svých domovech Zpustošených bídou, o tom, že je nemožné nalézt práci a zbytečné žebrat o almužnu. Místní poplatníci chudinské daně jsou stále novými požadavky farních obcí sami doháněni na pokraj pauperismu.“ („Standard“, 5. dubna 1867.)

Mezi anglickými kapitalisty je módou líčit Belgii jako ráj dělníků, protože „svoboda práce“, nebo, což je totéž, „svoboda kapitálu“ tam prý není omezována ani despotismem trade-unionů, ani továrními zákony. Proto je třeba říci několik slov o „štěstí“ „svobodného“ belgického dělníka. Jistě nebyl nikdo více zasvěcen do tajů tohoto štěstí než zemřelý pan Ducpétiaux, vrchní inspektor belgických věznic a dobročinných ústavů a člen ústřední belgické statistické komise. Vezměme jeho dílo „Budgets économiques des classes ouvrières en Belgique“. Bruxelles 1855. Najdeme tu mimo jiné průměrnou belgickou dělnickou rodinu, jejíž roční vydání a příjem jsou vypočteny na základě velmi přesných údajů a jejíž vyživovací poměry jsou pak srovnávány s výživou vojáků, námořníků válečného loďstva a vězňů. Rodina „se skládá z otce, matky a čtyř dětí“. Z těchto šesti osob „mohou být čtyři po celý rok zaměstnány užitečnou prací“; předpokládá se, „že mezi nimi nejsou ani nemocní, ani neschopní práce“, že nemají „výlohy na náboženské, mravní a intelektuální potřeby, s výjimkou nepatrného poplatku za židle v kostele“, ani „neukládají do spořitelny, ani si neplatí starobní pojištění“, ani nemají „přepychové či jiné zbytečné výdaje“. Avšak otec a nejstarší syn si mohou zakouřit a zajít v neděli do hostince, na což je pro ně pamatováno celými 86 centimy týdně. „Z celkového přehledu o mzdách dělníků různých odvětví vyplývá… že nejvyšší průměr denní mzdy je: 1 frank 56 centimů pro muže, 89 centimů pro ženy, 56 centimů pro hochy a 55 centimů pro děvčata. Podle toho by činily příjmy rodiny nejvýš 1.068 franků ročně... V domácnosti, kterou jsme vzali jako typickou, jsme sečetli všechny možné příjmy. Počítáme-li však, že i matka dostává mzdu, předpokládáme, že nevede domácnost; kdo pak obstarává dům, kdo pečuje o malé děti? Kdo bude vařit, prát, zašívat? Tato otázka vyvstává denně před dělníkem.“

Rozpočet rodiny je tedy:

otec 300 pracovních dnů po 1,56 fr. 468 fr.
matka   “           “          “    po 0,89 fr. 267 fr.
syn   “           “          “    po 0,56 fr. 168 fr.
dcera   “           “          “    po 0.55 fr. 165 fr.
__________________
Celkem 1.068 fr.

Roční vydání rodiny a její schodek by činily, kdyby dělník dostával stravu:

námořníka válečné lodi 1.828 fr., schodek 760 fr.
vojáka 1.473 fr., schodek 405 fr.
vězně 1.112 fr., schodek 44 fr.

„Vidíme, že jen málo dělnických rodin se může stravovat alespoň tak jako vězni, o námořnících a vojácích ani nemluvě. Průměrně stál roku 1847—1849 v Belgii každý vězeň 63 centimů denně, což ve srovnání s denními výdaji dělníka na stravu činí rozdíl 13 centimů. Náklady na správu a dozor se vyrovnávají tím, že vězeň neplatí nájemné… Ale jak vysvětlit, že velký počet — můžeme říci velká většina — dělníků žije v ještě skrovnějších poměrech? Jen tak, že si dělník vypomáhá všelijakými prostředky, jejichž tajemství zná jen on; tím, že snižuje svou denní porci; že jí žitný chléb místo pšeničného; že jí méně masa nebo je vůbec nejí; stejně tak máslo a zeleninu; že se rodina tísni v jedné nebo dvou komůrkách, kde spí děvčata i hoši pohromadě často na témže slamníku; že šetří na šatech, prádle, mycích a pracích prostředcích; že se zříká nedělních zábav, zkrátka že žije v nejhorším strádání. Jakmile dělník dospěje až k této nejzazší hranici, sebemenší zdražení životních prostředků, jakékoli přerušení práce, onemocnění stupňuje jeho bídu a úplně ho ničí. Dluhy rostou, na úvěr nechce nikdo dát, šaty, nejnutnější nábytek putuje do zastavárny a nakonec rodina požádá, aby ji zapsali do seznamu chudých.“[137] Opravdu, v tomto „ráji kapitalistů“ je sebemenší změna ceny jen nejnutnějších životních prostředků provázena změnou v počtu úmrtí a zločinů! (Viz manifest Maatschappij: „De Vlamingen Vooruit! Brusel 1860“, str. 15, 16.) V celé Belgii je 930.000 rodin, z toho podle oficiální statistiky: 90.000 bohatých (voličů) = 450.000 osob; 190.000 rodin drobné buržoasie, městské a vesnické, z toho velká část neustále přechází mezi proletariát = 950.000 osob. Konečně 450.000 dělnických rodin = 2,250.000 osob, z nichž vzorné rodiny požívají štěstí vylíčeného Ducpétiauxem. Z 450.000 dělnických rodin je přes 200.000 v seznamu chudých!

e) BRITSKÝ ZEMĚDĚLSKÝ PROLETARIÁT

Antagonistický charakter kapitalistické výroby a akumulace se neprojevuje nikde brutálněji než v pokroku anglického zemědělství (včetně chovu dobytka) a v úpadku anglického zemědělského dělníka. Dříve než přejdu k jeho nynějšímu postavení, letmý pohled zpět. Moderní zemědělství se datuje v Anglii od poloviny XVIII. století, ačkoli převrat v poměrech pozemkového vlastnictví, z něhož jako ze svého základu vychází změněný způsob výroby, je mnohem staršího data.

Všimneme-li si údajů Arthura Younga, přesného pozorovatele, ale povrchního myslitele o zemědělských dělnících z roku 1771, ukáže se, že tito dělníci hrají velmi ubohou úlohu ve srovnání se svými předchůdci z konce XIV. století, „kdy mohli žít v nadbytku a hromadit bohatství,[138] nemluvě ani o XV. století, „zlatém věku anglických dělníků ve městě i na venkově“. Nemusíme se však vracet tak daleko. V jednom velmi obsažném spise z roku 1777 čteme: „Velký farmář se vyšinul skoro na úroveň gentlemana, kdežto chudý zemědělský dělník je skoro přitlačen k zemi. Jeho nešťastné postavení se jasně ukáže při srovnání jeho životních podmínek dnes a před 10 lety. Vlastník pozemku a farmář pracují ruku v ruce k ujařmení dělníka.“[139] Autor pak podrobně dokazuje, že reálná mzda na venkově klesla v období od roku 1737 do roku 1777 téměř o ¼ čili o 25%. „Moderní politika,“ praví v téže době dr. Richard Price „protežuje vyšší třídy lidu; to bude mít za následek, že dříve či později budou v celém království jen gentlemani a žebráci, magnáti a otroci.“[140]

Přesto je postavení anglického zemědělského dělníka v letech 1777—1780, pokud jde o výživu, bydlení, sebevědomí, zábavu atd., ideálem, jehož později nebylo již nikdy dosaženo. Jeho průměrná mzda, vyjádřená v pintách pšenice, činila v letech 1770—1771 90 pint, v dobách Edenových (1797) již jen 65, roku 1808 celkem 60.[141]

Mluvili jsme již dříve o postavení zemědělských dělníků na konci protijakobínské války, za níž se tak neobyčejně obohatili pozemkoví aristokraté, farmáři, továrníci, obchodníci, bankéři, bursiáni, armádní dodavatelé atd. Nominální mzda stoupala jednak následkem znehodnocení bankovek, jednak následkem zvýšení cen hlavních životních potřeb, které nesouviselo s tímto znehodnocením. Ale skutečný pohyb mzdy se dá zjistit velmi jednoduchým způsobem a nemusíme se při tom pouštět do podrobností, které by tu byly zbytečné. Chudinský zákon i jeho provádění byly roku 1795 a roku 1814 stejné. Víme již, jak se tento zákon prováděl na venkově: v podobě almužny doplňovala farnost nominální mzdu až na nominální částku, nutnou k tomu, aby dělník mohl alespoň živořit. Poměr mezi mzdou placenou farmářem a schodkem mzdy vyrovnávaným farností nám ukazuje předně, jak mzda klesala pod minimum, a za druhé, do jaké míry se zemědělský dělník skládal z námezdního dělníka a paupera, čili do jaké míry se jim podařilo udělat z něho nevolníka farnosti. Všimněme si hrabství, které představuje průměr všech ostatních hrabství. Roku 1795 činila průměrná týdenní mzda v Northamptonshiru 7 šil. 6 pencí, celkové roční výdaje šestičlenné rodiny 36 liber št. 12 šil. 5 pencí, její celkový příjem 29 liber št. 18 šil., schodek vyrovnávaný farnosti 6 liber št. 14 šil. 5 penci. V témže hrabství činila roku 1814 týdenní mzda 12 šil. 2 pence, celkové roční výdaje pětičlenné rodiny 54 liber št. 18 šil. 4 pence, její celkový příjem 36 liber št. 2 šil., schodek vyrovnávaný farností 18 liber št. 16 šil. 4 pence.[142] Tedy roku 1795 činil schodek méně než ¼ mzdy, roku 1814 víc než polovinu. Je samozřejmé, že za těchto okolností roku 1814 dávno zmizela i ta troška pohodlí, kterou shledal ještě Eden v kotáži zemědělského dělníka.[143] Ze všech zvířat, které farmář chová, je od té doby dělník, toto instrumentum vocale [nástroj obdařený řečí], tím, které nejvíce týrají, nejhůře krmí a s nímž nejsurověji zacházejí.

Týž stav trvat klidně dále, dokud „bouřlivé vzpoury roku 1830 nám (tj. panujícím třídám) neodhalily v požárech obilních stohů, že v lůně zemědělské Anglie plane žár bídy a odbojné nespokojenosti stejně jako v lůně průmyslové Anglie“.[144] Sadler nazval tehdy zemědělské dělníky v dolní sněmovně „bílými otroky“ (white slaves), jeden biskup opakoval tento přívlastek v horní sněmovně. Nejvýznačnější ekonom onoho období, E. G. Wakefield, praví: „Zemědělský dělník jižní Anglie není ani otrok, ani svobodný muž, je pauper.“[145]

Bezprostředně před zrušením obilních zákonů se postavení zemědělských dělníků ukázalo v novém světle. Na jedné straně bylo v zájmu měšťáckých agitátorů dokázat, jak málo chrání tyto zákony skutečného výrobce obilí. Na druhé straně vřela průmyslové buržoasii krev nad tím, jak pozemkoví aristokrati odhalili tovární poměry, jak tito od základu zkažení, bezcitní a vznešení povaleči předstírali sympatie s trpícím továrním dělníkem a jak projevovali „diplomatickou horlivost“ pro tovární zákonodárství. Je staré anglické přísloví, že vjedou-li si dva zloději do vlasů, je to vždycky k něčemu dobré. A opravdu, hlučný, vášnivý spor mezi dvěma frakcemi panující třídy o otázku, která z nich nejnestoudněji vykořisťuje dělníka, pomohl zprava i zleva pravdě na svět. Hrabě Shaftesbury, jinak lord Ashley, stál v čele aristokraticko-filantropického tažení proti továrnám. Je proto v letech 1844 a 1845 oblíbeným thematem listu „Morning Chronicle“ při pranýřování postavení zemědělských dělníků. Tento list, tehdy nejvýznamnější liberální orgán, vyslal do venkovských obvodů vlastní komisaře, kteří se naprosto nespokojovali s všeobecným líčením a statistikou, nýbrž uveřejňovali jména vyšetřovaných dělnických rodin i příslušných vlastníků půdy. Následující přehled uvádí mzdy, placené ve třech vesnicích, v sousedství Blanfordu, Wimbournu a Poolu. Vesnice jsou majetkem pana G. Bankese a hraběte ze Shaftesbury. Připomínáme, že tento papež „Low church“ [anglikánské církve], tato hlava anglických pietistů, stejně jako jeho společník Bankes strhávali z výdělku svých dělníků ještě značnou část pod záminkou nájemného.

První vesnice
a) Počet dětí b) Počet
členů
rodiny
c) Týdenní mzda mužů d) Týdenní mzda dětí e) Týdenní příjem celé rodiny f) Týdenní nájemné g) Celkový týdenní
výdělek po srážce
nájemného
h) Týdenní výdělek připadající na hlavu
2 4 8 šil. 8 šil. 2 šil. 6 šil. 1 šil. 6 pencí
3 5 8 šil. 8 šil. 1 šil. 6 pencí 6 šil. 6 pencí 1 šil. 3½ pence
2 4 8 šil. 8 šil. 1 šil. 7 šil. 1 šil. 9 pencí
2 4 8 šil. 8 šil. 1 šil. 7 šil. 1 šil. 9 pencí
6 8 7 šil. 1) 1.šil. 6 pencí
2) 2. šil.
10 šil. 6 pencí 2 šil. 8 šil. 6 pencí 1 šil. ¾ pence
3 5 7 šil. 7 šil. 1 šil. 4 pence 5 šil. 8 pencí 1 šil. 1½ pence
Druhá vesnice
a) Počet dětí b) Počet
členů
rodiny
c) Týdenní mzda mužů d) Týdenní mzda dětí e) Týdenní příjem celé rodiny f) Týdenní nájemné g) Celkový týdenní
výdělek po srážce
nájemného
h) Týdenní výdělek připadající na hlavu
6 8 7 šil. 1) 1 šil. 6 pencí
2) 1 šil. 6 pencí
10 šil. 1 šil. 6 pencí 8 šil. 6 pencí 1 šil. ¾ pence
6 8 7 šil. 7 šil. 1 šil. 3½ pence 5 šil. 8½ pence 8½ pence
8 10 7 šil. 7 šil. 1 šil. 3½ pence 5 šil. 8½ pence 7 pencí
4 6 7 šil. 7 šil. 1 šil. 6½ pence 5 šil. 5½ pence 11 pencí
3 5 7 šil. 7 šil. 1 šil. 6½ pence 5 šil. 5½ pence 1 šil. 1 pence
Třetí vesnice
a) Počet dětí b) Počet
členů
rodiny
c) Týdenní mzda mužů d) Týdenní mzda dětí e) Týdenní příjem celé rodiny f) Týdenní nájemné g) Celkový týdenní
výdělek po srážce
nájemného
h) Týdenní výdělek připadající na hlavu
4 6 7 šil. 7 šil. 1 šil. 6 šil. 1 šil. 6
3 5 7 šil. 1) 2 šil.
2) 2 šil. 6 pencí
11 šil. 6 pencí 10 pencí 10 šil. 8 pencí 2 šil. 1½ pence
0 2 5 šil. 5 šil. 1 šil. 4 šil. 2 šil.[146]

Zrušení obilních zákonů dalo obrovský impuls anglickému zemědělství. Odvodňovací práce v ohromném měřítku[147], nový systém krmení ve stájích a umělého pěstování pícnin, zavedení mechanických přístrojů ke hnojení, nové způsoby obdělávání hlinité půdy, zvýšené užívání nerostných hnojiv, používání parního stroje a nových pracovních strojů nejrůznějšího druhu atd., vůbec intensivnější pěstování zemědělských plodin, to všechno charakterisuje tuto epochu. President královské společnosti pro zemědělství, pan Pusey, tvrdí, že se (relativní) hospodářské náklady nově zavedenými stroji zmenšily skoro o polovinu. Na druhé straně se rychle zvýšil absolutní výnos půdy. Základní podmínkou nových metod bylo větší vynaložení kapitálu na akr půdy, tedy také urychlené soustřeďování farem.[148] Současně se obdělávaná plocha od roku 1846 do roku 1865 rozšířila o 464.119 akrů, nemluvě ani o velkých plochách východních hrabství, které se z ohrad pro králíky a chudých pastvin jako kouzlem proměnily v žírná žitná pole. Víme již, že zároveň klesl celkový počet osob zúčastněných na zemědělství. Pokud jde o vlastní zemědělce obojího pohlaví a různého věku, klesl jejich počet s 1,241.269 roku 1851 na 1,163.227 roku 1861.[149] Poznamenává-li proto anglický generální registrátor právem: „Přírůstek počtu farmářů a zemědělských dělníků po roce 1801 není nijak úměrný přírůstku zemědělského produktu,“[150] platí tento nepoměr ještě daleko více pro poslední období, kdy absolutní úbytek venkovského dělnického obyvatelstva kráčel ruku v ruce s rozšiřováním obdělávané plochy, s intensivnějším pěstováním zemědělských plodin, s neslýchanou akumulací kapitálu, vkládaného do půdy a věnovaného na její obdělávání, se vzrůstem produktu půdy, jaký nemá obdoby v dějinách anglické agronomie, se zvýšením renty pozemkových vlastníků a s růstem bohatství kapitalistických pachtýřů. Přidáme-li k tomu všemu ještě nepřetržité rychlé rozšiřování městských odbytišť a panství svobodného obchodu, vidíme, že se zemědělský dělník post tot discrimina rerum [po tolika útrapách] konečně octl v poměrech, které ho secundum artem [podle theorie] musely učinit k zbláznění šťastným.

Profesor Rogers naproti tomu dochází k výsledku, že se postavení dnešního anglického zemědělského dělníka mimořádně zhoršilo nejen ve srovnání s postavením jeho předchůdců v druhé polovině XIV. století a v XV. století, nýbrž i ve srovnání s postavením jeho předchůdců z období let 1770—1780, takže dělník „se stal opět nevolníkem“, a to špatně živeným a špatně bydlícím nevolníkem.[151] Dr. Julian Hunter praví ve své skvělé zprávě o bydlení zemědělských dělníků: „Náklady na existenci hinda (název zemědělského dělníka z doby nevolnictví) jsou stanoveny na co nejmenší míru, tak aby zrovna mohl žít… Jeho mzda a byt naprosto neodpovídají zisku, který se z něho má vytlouci. Ve farmářových rozpočtech je dělník nula...[152] S prostředky na jeho obživu se počítá vždy jako se stálou veličinou“[153] „Pokud jde o další snižování jeho příjmu, může říci: nihil habeo, nihil curo [nic nemám, o nic se nestarám]. Nemá strach o budoucnost, protože nemá nic než to, co naprosto nezbytně potřebuje ke své existenci. Dosáhl bodu mrazu a všechny farmářovy výpočty vycházejí z tohoto faktu. Ať se děje cokoli, štěstí nebo neštěstí se ho netýká.“[154]

Roku 1863 bylo provedeno oficiální vyšetřování vyživovacích a pracovních podmínek zločinců, odsouzených k deportaci a k veřejným nuceným pracím. Výsledky jsou uloženy ve dvou tlustých Modrých knihách. „Pečlivé srovnání,“ praví se tam mezi jiným, „výživy zločinců v anglických věznicích s výživou pauperů v pracovnách a svobodných zemědělských dělníků této země ukazuje nesporně, že zločinci jsou daleko lépe živeni než kterákoli z obou ostatních kategorií,“[155] zatím co „množství práce, které se požaduje od odsouzeného k veřejným nuceným pracím, činí asi polovinu práce, kterou koná obyčejný zemědělský dělník“.[156] Uvedu několik charakteristických svědeckých výpovědí. Je vyslýchán John Smith, ředitel věznice v Edinburku: čís. 5056: „Výživa v anglických věznicích je daleko lepší než výživa obyčejných zemědělských dělníků.“ Čís. 5057: „Je fakt, že obyčejní zemědělští dělníci ve Skotsku velmi zřídka dostávají maso.“ Čís. 3047: „Znáte nějaký důvod, proč by zločinci měli být mnohem lépe (much better) živeni než zemědělští dělníci? — Ovšemže ne.“ Čís. 3048 „Považujete za účelné, aby se prováděly další pokusy přiblížit výživu vězňů, odsouzených k veřejným nuceným pracím, výživě svobodných zemědělských dělníků?“[157] ‚‚Zemědělský dělník,“ praví se tu, „by mohl říci: Pracuji těžce a nemám co jíst. Když jsem byl ve vězení, neměl jsem tak těžkou práci a najedl jsem se dosyta, a proto je mi lépe ve vězení než na svobodě.“[158] Z tabulek připojených k prvnímu dílu zprávy, je sestaven tento srovnávací přehed:

Týdenní množství potravy[158a]
  Dusikaté
součásti
uncí
Součásti
bez dusíku
uncí
Nerostné
součásti
uncí
Celkové
množství
uncí
Zločinec v portlandské věznici 28,95 150,06 4,68 183,69
Námořník královského válečného loďstva 29,63 152,91 4,52 187,06
Voják 25,55 114,49 3,94 143,98
Výrobce kočárů (dělník) 24,53 162,06 4,23 190,82
Sazeč 21,24 100,83 3,12 125,19
Zemědělský dělník 17,73 118,06 3,29 139,08

Celkový výsledek vyšetřování lékařské komise z roku 1863 o stavu výživy nejhůře živených tříd čtenář již zná. Vzpomene si, že výživa velké části rodin zemědělských dělníků nedosahuje nejnižší míry, které je zapotřebí „k zamezení nemocí z hladu“. Tak je tomu zejména ve všech čistě zemědělských obvodech Cornwallu, Devonu, Somersetu, Wiltsu, Staffordu, Oxfordu, Berksu a Hertsu. „Množství potravy, které dostává zemědělský dělník,“ praví dr. Smith, „je větší, než ukazuje průměr, protože dělník dostává mnohem větší část potravin než ostatní členové jeho rodiny, protože je to nutné vzhledem k jeho práci; v chudších krajích na něj připadá skoro všechno maso nebo slanina. Množství potravy, které připadá na ženu a také na děti v době, kdy rychle rostou, je v mnoha případech a skoro ve všech hrabstvích nedostatečné, hlavně pokud jde o obsah dusíku.“[159] Čeledínové a děvečky, kteří bydlí přímo u farmářů, jsou dobře živeni. Jejich počet klesl z 288.277 roku 1851 na 204.962 roku 1861. „Práce žen na poli,“ praví dr. Smith, „ačkoli má jinak různé škodlivé účinky, znamená za daných podmínek velkou výhodu pro rodinu, protože poskytuje prostředky na obuv, šaty, nájemné a tak umožňuje rodině lépe jíst.“[160] Jedním z nejpozoruhodnějších výsledků tohoto vyšetřování bylo zjištění toho faktu, že zemědělský dělník v Anglii je daleko hůře živen než v ostatních částech Spojeného království („is considerably the worst fed“); to ukazuje tato tabulka:

Průměrná týdenní spotřeba uhlíku a dusíku na jednoho
zemědělského dělníka[161]
  Uhlík
granů
Dusík
granů
Anglie 40.673 1.594
Wales 48.354 2.031
Skotsko 48.980 2.348
Irsko[161] 43.366 2.434

„Každá stránka zprávy dra Huntera,“ praví dr. Simon ve své úřední zdravotní zprávě, „svědčí o nedostatečné velikosti a bídné jakosti obydlí našich zemědělských dělníků. A už po mnoho let se jejich postavení v tomto směru postupně zhoršovalo. Nyní je pro zemědělské dělníky daleko těžší najít obydlí, a najdou-li je, odpovídá jejich potřebám daleko méně, než tomu bylo třeba po celá staletí. Zejména za posledních 30 nebo 20 let se tento neblahý zjev rychle rozrůstá a bytové poměry venkovského obyvatele jsou nyní krajně žalostné. Je po této stránce úplně bezmocný, jestliže ovšem ti, kdo se obohacují jeho prací, neuznají za hodné zacházet s ním s jakousi soucitnou shovívavostí. Zda najde byt na půdě, kterou obdělává, zda je to lidský příbytek nebo prasečinec, zda je u něho zahrádka, která tolik zmírňuje palčivost bídy, to všechno nezávisí na jeho ochotě nebo schopnosti platit přiměřené nájemné, nýbrž na tom, jak se jiným uráčí užít ‚svého práva dělat si se svým majetkem, co je jim libo‘. Ať je propachtovaný pozemek sebevětší, neexistuje zákon, že tam musí být určité množství bytů pro dělníky, o slušných bytech ani nemluvě; zákon rovněž nevyhrazuje dělníkovi ani nejmenší právo na půdu, pro kterou je jeho práce právě tak nutná jako déšť a sluneční světlo... Ještě jedna další okolnost padá na misku vah proti němu… je to vliv chudinského zákona s jeho předpisy o pobytu a o chudinské dani.[162] Vlivem tohoto zákona má každá farnost peněžní zájem na tom, aby počet zemědělských dělníků, kteří tam bydlí, byl co nejmenší, protože zemědělská práce, místo aby zaručila zemědělskému dělníkovi, lopotícímu se v potu tváře, a jeho rodině bezpečnou a trvalou nezávislost, vede na neštěstí většinou jen delší nebo kratší oklikou k pauperismu — k pauperismu, k němuž má dělník po celou cestu tak blízko, že při každé nemoci nebo přechodném nedostatku práce se musí hned obracet o pomoc k farnosti; a proto usazení zemědělských dělníků v některé farnosti znamená pro ni po každé zřejmě vyšší chudinskou daň… Stačí, aby se velcí pozemkoví vlastníci[163] usnesli, že na jejich pozemcích nesmějí stát žádné dělnické příbytky, a ihned se zbavují poloviny své odpovědnosti za chudáky. Jak dalece zamýšlela anglická ústava a zákon takovéto neomezené pozemkové vlastnictví, které umožňuje landlordovi — jenž ‚si dělá se svým vlastnictvím, co je mu libo‘ — aby s těmi, kdo obdělávají půdu, zacházel jako s cizinci a vyháněl je ze svého území, to je otázka, jejíž posouzení nespadá do mé zprávy… Tato moc evikce [vypuzení z držby] není pouhou theorií. Uplatňuje se prakticky v nejširším měřítku. Je to jedna z okolností, které jsou rozhodující pro bytové poměry zemědělského dělníka… Rozsah tohoto zlořádu můžeme posoudit podle posledního sčítání, které ukázalo, že v posledních 10 letech přes stoupající místní poptávku po domech pokračovalo bourání domů v 821 různých anglických obvodech, takže nehledě k osobám, které z donucení ztratily trvalé bydliště ve farnostech, kde pracují, bylo roku 1861 oproti roku 1851 obyvatelstvo větší o 5⅓% napěchováno do obytného prostoru menšího o 4½%... Jakmile je vylidňovací proces dokončen praví dr. Hunter jeho výsledkem je vesnice na oko (show-village), kde zbude jen několik kotáží a kde nesmí bydlet nikdo mimo ovčáky, zahradníky a hajné — stálé služebnictvo, s nímž milostivá vrchnost zachází dobře, jak je zvyklá u této kategorie lidí.[164] Ale půdu je nutno obdělávat a tu vidíme, že dělníci, kteří na ní pracují, nebydlí u vlastníka pozemku, nýbrž docházejí z otevřené vesnice, vzdálené třeba i 3 míle, kde jim četní drobní majitelé domků poskytli přístřeší, když jejich kotáže v uzavřených vesnicích byly zbourány. Tam, kde všechno směřuje k tomuto výsledku, hovoří kotáže obyčejně už svým bídným vzhledem o tom, k jakému osudu jsou odsouzeny. Jsou v různých stupních přirozeného rozpadu. Pokud drží střecha pohromadě, dovolují dělníkovi platit nájemné a dělník je často velmi rád, třebaže musí platit takovou cenu, jaká se platí za dobrý byt. Přitom však neexistují opravy ani zlepšení, leda to, co si může dovolit nemajetný nájemník. Nedá-li se domek nakonec vůbec obývat, znamená to jen, že je o jednu zbořenou kotáž více a chudinská daň bude o příslušnou částku menší. Zatím co se velcí vlastníci takto hledí zbavit chudinské daně tím, že vyhánějí obyvatelstvo z půdy, která jim patří, přijímá vyhozené dělníky nejbližší venkovské městečko nebo otevřená osada; pravím nejbližší, ale ty ‚nejb1ižší‘ bývají někdy vzdáleny 3—4 míle od farmy, na které se musí dělník den co den lopotit. A tak po své celodenní dřině — jako by to nic nebylo — musí ještě každý den putovat 6 nebo 8 mil cesty aby si vydělal na svůj vezdejší chléb. Za stejně těžkých okolností koná nyní zemědělskou práci i jeho žena a děti. A to ještě není všechno zlo způsobené tím, že bydlí daleko od pracoviště. V otevřených osadách skoupí stavební spekulanti kousky půdy, které zastaví co nejhustěji nejlacinějšími barabiznami. A v těchto bídných příbytcích, které i tehdy, když vedou do volné přírody, mají všechny nejhnusnější znaky nejhorších městských bytů, se tísní zemědělští dělníci Anglie.[165] Na druhé straně nás nesmí ani napadnout, že i dělník, jenž trvale bydlí na půdě kterou obdělává, najde tam bydlení, jaké by si zasloužil za svůj život plný produktivní práce. I na knížecích statcích jsou dělnické kotáže často v nejžalostnějším stavu. Existují landlordi, kteří si myslí, že stáj je dost dobrá pro dělníky a jejich rodiny, a kteří se neštítí vyždímat z nich poslední groš za pronájem takových děr.[166] Třeba je to chatrč na spadnutí s jedinou komůrkou na spaní, bez ohniště, bez záchodu, bez oken, která se dají otvírat, bez vody — leda někde v příkopě, bez zahrádky, dělník je proti tomuto zlořádu bezmocný. A naše zdravotně policejní zákony (The Nuisances Removal Acts) zůstávají mrtvou literou. Vždyť jejich provádění je svěřeno právě těm majitelům, kteří pronajímají takové brlohy… Nesmíme se dát oslnit jasnějšími obrazy, které jsou jen výjimkou, a nevidět fakta, jež jsou převážným pravidlem a tvoří skvrnu hanby na anglické civilisaci. Stav musí být skutečně strašný, jestliže přes očividně hrozný dnešní stav dělnických bytů docházejí kompetentní pozorovatelé jednomyslně k závěru, že všeobecně hrozný stav bytů je nekonečně méně těžkým zlem než jejich pouhý číselný nedostatek. Po léta bylo přeplnění bytů zemědělských dělníků předmětem těžkých starostí nejen lidí, kterým jde o zdraví, nýbrž i všech, kdo si váží spořádaného a mravného života. Neboť autoři zprávo o šíření epidemických chorob ve venkovských obvodech tak shodnými slovy, že se stávají až stereotypními, znovu a znovu označují přeplnění domů za příčinu, která maří jakýkoli pokus zadržet epidemii, která se již rozmohla. Znovu a znovu upozorňují na to, že přestože venkovský život má příznivý vliv na zdraví, nahromadění obyvatelstva, tak urychlující šíření nakažlivých nemocí, podporuje i vznik nenakažlivých nemocí. A osoby, které odhalily tyto poměry, nezamlčely ani další zlořády. I tam, kde jejich původním thematem byla jen zdravotní péče, byli téměř donuceni zabývat se ještě jednou stránkou tohoto předmětu. Tím, že ukázali, jak často jsou dospělé osoby obojího pohlaví, ženatí i svobodní, nacpány (huddled) v těsných komorách, musely jejich zprávy vést k přesvědčení, že za vylíčených okolností jsou stud a slušnost nejhrubším způsobem uráženy a mravnost musí skoro neodvratně zanikat.[167] Na př. v dodatku k mé poslední zprávě se zmiňuje dr. Ord ve svém hlášení o vypuknutí tyfu ve Wingu v Buckinghamshiru o tom, jak tam přišel jakýsi mladý muž z Wingravu s tyfem. V prvních dnech své nemoci spal pohromadě s 9 jinými osobami v jedné světnici. Za čtrnáct dní někteří z nich rovněž onemocněli, za několik týdnů z 9 osob onemocnělo tyfem pět a jedna zemřela! V téže době dr. Harvey z nemocnice Sv. Jiří, který v rámci soukromé praxe docházel za epidemie do Wingu, podal stejné hlášení: ‚Mladá žena, nemocná tyfem, spala v noci v jedné světnici s otcem, matkou, svým nemanželským dítětem, dvěma mladými muži, svými bratry, a dvěma sestrami, z nichž každá měla nemanželské dítě, celkem 10 osob. Před několika týdny spalo v téže místnosti 13 dětí‘.“[168]

Dr. Hunter prohlédl 5.375 kotáží zemědělských dělníků nejen v čistě zemědělských obvodech, nýbrž ve všech hrabstvích Anglie. Z těchto 5.375 kotáží mělo 2.195 jen jedinou světnici ke spaní (často zároveň k obývání), 2.930 jen dvě a 250 více než dvě. Uvedu tu stručný výbor z popisu poměrů ve dvanácti hrabstvích.

1. Bedfordshire

Wrestlingworth: Ložnice asi 12 stop dlouhé a 10 stop široké, ačkoli mnohé jsou menší. Malá přízemní chatrč je často prkennou přepážkou rozdělena na dvě ložnice, jedna postel bývá často v kuchyni vysoké 5 stop 6 palců. Nájemné 3 libry št. Nájemníci si musí sami postavit záchody, majitel domu dodá jen žumpu. Často to bývá tak, že postaví-li si někdo záchod, užívá ho celé sousedstvo. Dům obývaný rodinou Richardsonových je nedostižně krásný. „Jeho maltové zdi jsou vzedmuté jako sukně dámy, která dělá poklonu. Jeden konec krovu je vydutý, druhý propadlý, na něm, ó hrůzo, komín, křivá to roura ze dřeva a hlíny jako sloní chobot. Dlouhá tyč podpírá komín, aby nespadl; dveře a okna tvaru kosočtverce.“ Ze 17 prohlédnutých domů měly jen 4 více než po jedné světnici, a tyto 4 domy byly přeplněny. V jednom z domků s jednou ložnicí bydleli 3 dospělí se 3 dětmi, v druhém manželská dvojice 6 dětmi atd.

Dunton: Vysoké nájemné, 4 až 5 liber št., týdenní mzda mužů 10 šilinků. Doufají, že uhradí nájemné výdělkem ze slaměnkářství, jímž se rodina zabývá. Čím vyšší je nájemné, tím více osob se musí tísnit v jedné světnici, aby je mohli zaplatit. Šest dospělých, kteří spí v jedné místnosti se čtyřmi dětmi, platí za ni 3 libry št. 10 šil. Nejlevnější dům v Duntonu, zvenku 15 stop dlouhý a 10 stop široký, se pronajímá za 3 libry št. Jen vjednom ze 14 prohlédnutých domů byly dvě ložnice. Poněkud stranou před vesnicí stojí dům, zvenku u zdí zaneřáděný nájemníky, dveře zdola do výšky 9 palců úplně uhnily. Otvor se na noc důmyslně zavírá tak, že se zevnitř přisune několik cihel a přes to se zavěsí kus rohože. Půl okna, sklo i s rámem, beze stopy zmizelo. Ve světnici bez nábytku se tísní 3 dospělí a 5 dětí. Dunton není o nic horší než ostatní část Biggleswade Union.

2. Berkshire

Beenham: V červnu 1864 žili v jednom cotu (přízemním domku) muž, žena a 4 děti. Dcera si z práce přinesla spálu. Zemřela. Jedno dítě onemocnělo a zemřelo. Matka a druhé dítě měly tyfus, když k nim byl zavolán dr. Hunter. Otec a třetí dítě spali venku, ale jak těžké tu bylo zajistit isolaci, je vidět už z toho, že na přeplněné návsi nešťastné vesnice, kde se konal trh, leželo prádlo ke praní ze zamořeného domu. — Nájemné z H-ova domku 1 šilink týdně; jediná světnice pro manželskou dvojici a 6 dětí. Jeden dům se pronajímá za 8 pencí (týdně), je 14 stop 6 palců dlouhý, 7 stop široký; kuchyň 6 stop vysoká; ložnice bez oken, kamen, dveří; kromě východu nikde žádný otvor; žádná zahrádka. Nedávno tu bydlel jakýsi muž s dvěma dospělými dcerami a dorůstajícím synem; otec a syn spali na posteli, dívky na chodbě. V době, kdy tu rodina žila, narodilo se každé dceři po dítěti, ale jedna šla slehnout do pracovny a vrátila se pak domů.

3. Buckinghamshire

V 30 kotážích — na 1000 akrech půdy — bydlí tu asi 130 až 140 osob. Farnost Bradenham zabírá 1000 akrů; roku 1851 měla 36 domů, kde bydlelo 84 mužů a 54 žen. Nepoměr pohlaví se vyrovnal roku 1861, kdy tu bylo napočteno 98 mužů a 87 žen; za 10 let přírůstek 14 mužů a 33 žen. Za tu dobu ubyl jeden dům.

Winslow: Velká část nově postavena v dobrém slohu; poptávka po domech, jak se zdá, značná, protože velmi bídné přízemní kotáže se pronajímají za 1 šilink a 1 šilink 3 pence týdně.

Water Eaton: Zde zbořili majitelé, když se začalo obyvatelstvo rozrůstat, asi 20% domů. Jeden chudý dělník, který musí chodit asi 4 míle do práce, odpověděl na otázku, nemůže-li si najít domek blíž: „Ne, dají si zatraceně pozor, aby si vzali do bytu člověka s tak velkou rodinou, jako mám já.“

Tinker's End u Winslow: světnice, kde jsou 4 dospělí a 4 děti, 11 stop dlouhá, 9 stop široká, v nejvyšším místě 6 stop a 5 palců vysoká; v jiné světnici 11 stop 3 palce dlouhé, 9 stop široké, 5 stop 10 palců vysoké, bydlí 6 lidí. Na každou z těchto rodin připadá méně místa než na jednoho trestance. Ani jeden domek neměl více než jednu ložnici, ani jeden neměl zadní východ, vodu málokterý. Týdenní nájemné 1 šilink 4 pence až 2 šilinky. Z obyvatel 16 prohlédnutých domků jen jediný muž vydělával 10 šilinků týdně. Množství vzduchu, které v uvedeném případě připadá na osobu, se rovná tomu, co by se dostalo člověku, který by byl na noc zavřen do krabice o 4 stopách délky, šířky a výšky. Tyto staré barabizny mají ovšem nadbytek přirozených ventilací.

4. Cambridgeshire

Camblingay náleží různým vlastníkům, Jsou tu nejzchátralejší cots, jaké lze kde vidět. Mnoho lidí se živí slaměnkářstvím. Smrtelná únava, beznadějné smíření se životem ve špíně vládne v Camblingay. Zanedbanost, kterou lze pozorovat ve středu, se stává skutečnou mukou na okrajích, na severu a jihu, kde se domy postupně rozpadávají. Nepřítomní landlordi čile pouštějí žilou ubohému hnízdu. Nájemné je velmi vysoké; 8 až 9 osob namačkáno do jedné světnice; ve dvou případech 6 dospělých, každý s 1 a 2 dětmi v jedné komůrce.

5. Essex

V mnohých farnostech tohoto hrabství jde úbytek kotáží ruku v ruce s úbytkem obyvatel. Ale v neméně než 22 farnostech bourání domů nezadrželo růst obyvatelstva, ani nevyvolalo jeho vyhánění, k němuž všude dochází pod názvem „stěhování do měst“. Ve Fingringhoe, farnosti o 3.443 akrech, stálo roku 1831 145 domů, roku 1861 již jen 110, ale obyvatelstvo se nechtělo vystěhovat a dokonce i za těchto bytových poměrů obyvatelstva přibývalo. V Ramsden Crags obývalo roku 1831 252 lidí 61 domů, ale roku 1861 se 262 lidi tísnilo již jen v 49 domech. V Basildenu žilo roku 1851 na 1.827 akrech 157 osoby 35 domech, za deset let 180 osob ve 27 domech. Ve farnostech Fingringhoe, Jižní Farnbridge, Widford, Basilden a Ramsden Crags žilo roku 1851 na 8.449 akrech 1.392 osob ve 316 domech, roku 1861 na téže ploše 1.473 osob ve 249 domech.

6. Herefordshire

Toto malé hrabství trpělo „duchem vyhánění“ víc než kterékoli jiné hrabství v Anglii. V Nadby přeplněné kotáže, obyčejně o 2 světnicích, většinou patří farmářům. Ti je snadno pronajmou za 3 nebo 4 libry št. ročně a platí 9 šilinků mzdy za týden.

7. Huntingdonshire

Hartford měl roku 1851 87 domů, krátce nato bylo v této malé farnosti, měřící 1.720 akrů, zbořeno 19 kotáží; obyvatelstvo čítalo: roku 1831 — 452 lidí, 1851 — 382, 1861 — 341. Prohlédnuto 14 cots, každý s jednou místností. Vjednom z nich žije 1 manželská dvojice, 3 dospělí synové, 1 dospělá dívka, 4 děti, dohromady 10 osob; v jiném 3 dospělí, 6 dětí. Jedna z těchto místností, kde spalo 8 osob, byla 12 stop 10 palců dlouhá, 12 stop 2 palce široká, 6 stop 9 palců vysoká; průměrně připadalo na jednoho asi 130 krychlových stop, bez odečtení výstupků. Ve 14 ložnicích 34 dospělých a 33 dětí. U těchto kotáží je jen zřídkakdy zahrádka, ale nájemníci mají možnost propachtovat si kousky půdy po 10 nebo 12 šil. za rood (¼ akru). Tyto parcely jsou daleko od domků; domky nemají záchody. Rodina musí chodit na stranu buď na svou parcelu, anebo — jak se to, s odpuštěním, zde dělá — plnit svými výkaly zásuvku skříně. Když je zásuvka plná, vytáhne se a vyprázdní tam, kde je jejího obsahu zapotřebí. V Japonsku probíhá koloběh života čistotněji.

8. Lincolnshire

Langtoft: Jeden muž tu bydlí ve Wrightově domě se svou ženou, tchyní a 5 dětmi; dům má kuchyň, komoru a nad kuchyní ložnici; kuchyň a ložnice mají 12 stop 2 palce délky, 9 stop 5 palců šíře, celá zastavěná plocha je 21 stop 3 palce dlouhá, 9 stop 5 palců široká. Ložnice je podkrovní, stěny se homolovitě sbíhají ke stropu a vikýř se otvírá do průčelí. Proč zde bydlí? Zahrada? Ne, je neobyčejně maličká. Nájemné? Také ne, je vysoké — 1 šilink 3 pence týdně. Blízko do práce? Nikoli, 6 mil daleko, takže chodí denně 12 mil sem a tam. Bydlí tu, protože tento cot byl k pronajmutí a protože chtěl mít domek pro sebe, kdekoli, za jakoukoli cenu, v jakémkoli stavu. Dále je uvedena tabulka 12 domů v Langtoftu s 12 světnicemi, 38 dospělými obyvateli a 36 dětmi.

12 domů v Langtoftu
Počet
domů
Počet
světnic
Počet
dospě-
lých
Počet
dětí
Počet
všech
obyvatel
Počet
domů
Počet
světnic
Počet
dospě-
lých
Počet
dětí
Počet
všech
obyvatel
1 1 3 5 8 1 1 3 3 6
1 1 4 3 7 1 1 3 2 5
1 1 4 4 8 1 1 2 0 2
1 1 5 4 9 1 1 2 3 5
1 1 2 2 4 1 1 3 3 6
1 1 5 3 8 1 1 2 4 6
9. Kent

Kenington byl do krajnosti přeplněn roku 1859, když se objevil záškrt a když lékař farnosti úředně vyšetřoval postavení chudších tříd obyvatelstva. Shledal, že v této osadě, kde bylo zapotřebí velkého množství práce, bylo několik domků zbořeno a nové nebyly postaveny. V jedné části vesnice stály 4 domy, jimž se říká birdcages (ptačí klece); každý měl 4 místnosti těchto rozměrů ve stopách a palcích:

kuchyně9,5 x 8,11 x 6,6
komora8,6 x 4,60 x 6,6
ložnice8,5 x 5,10 x 6,3
ložnice8,3 x 8,40 x 6,3
10. Northamptonshire

Bringworth, Pickford a Floore: V těchto vesnicích bloudí v zimě po ulicích 20—30 dělníků, kteří nemají práci. Farmáři ne vždy dostatečně obdělávali pole pro obilí a okopaniny a landlord shledal účelnějším spojit všechny propachtované pozemky ve 2 nebo 3. Odtud nedostatek práce. Zatím co na jedné straně příkopu volá pole po obdělání, vrhají na ně s druhé strany nezaměstnaní dělníci toužebné pohledy. Není divu, že dělníci, v létě udření do úpadu, v zimě polomrtví hlady, říkají pak svým svérázným nářečím, že „the parson and gentlefolks seem frit to death at them“.[168a]

Ve Floore příklady, kdy v jedné ložnici nejmenších rozměrů je manželská dvojice se 4, 5, 6 dětmi nebo 3 dorostlí s 5 dětmi nebo manželé s dědečkem a 6 dětmi nemocnými spálou atd.; ve dvou domcích s 2 ložnicemi 2 rodiny, každá s 8 až 9 dospělými.

11. Wiltshire

Stratton: Navštíveno 31 domů, z nich 8 jen s 1 světnicí. Pentill v téže farnosti: jeden cot se pronajímá za 1 šilink 3 pence týdně, bydlí v něm 4 dospělí a 4 děti; kromě dobrých zdí není v něm nic dobrého, počínaje podlahou z hrubě otesaných kamenů až po prohnilou doškovou střechu.

12. Worcestershire

Bourání domů tu nebylo tak zlé; přesto od roku 1851 do roku 1861 počet obyvatel na každý dům se zvětšil ze 4,2 na 4,6.

Badsey: Zde je mnoho domků se zahrádkou. Někteří farmáři prohlašují cots za „a great nuisance here, because they bring the poor“ (velké zlo, protože lákají chudáky). Jeden gentleman prohlásil: „Chudáci z toho nebudou nic mít; vystaví-li se 500 domků, půjdou na dračku jako housky na krámě; opravdu, čím více se jich postaví, tím více jich bude zapotřebí“ čili podle jeho názoru domy přilákávají obyvatele, kteří samozřejmě zase způsobují tlak na „prostředky ubytování“. K tomu poznamenává dr. Hunter: „Tito chudáci přece odněkud přišli, a protože do Badsey je nic zvláštního netáhne, jako na př. milodary, plyne z toho, že je sem žene odpudivost nějakého ještě nepohodlnějšího místa. Kdyby každý mohl najít blízko svého pracoviště domek a kousek půdy, jistě by bydlel raději tam než v Badsey, kde za svůj kousek půdy platí dvakrát více než farmář.“

Ustavičné vystěhovalectví do měst, stálé tvoření „přebytečného“ obyvatelstva na venkově soustřeďováním farem, přeměnou polí v pastviny, zaváděním strojů atd. a ustavičné vyhánění venkovského obyvatelstva v důsledku bourání kotáží jdou ruku v ruce. Čím méně je nějaký kraj obydlen, tím větší je v něm „relativní přelidnění“, tím větší je jeho tlak na prostředky výdělku, tím větší je relativní přebytek zemědělského obyvatelstva nad prostředky ubytování, tím větší je tedy ve vesnicích místní přelidnění a napěchování lidí plodící zhoubné nemoci. Hromadění mas lidí v roztroušených vesničkách a městečkách odpovídá násilnému vyhánění lidí z vesnické půdy. Neustálá přeměna zemědělských dělníků v „přebytečné“, přestože jejich počet klesá a zároveň masa jejich produktu roste, je kolébkou pauperismu. Pauperismus, který jim hrozí, je motivem jejich vyhánění a hlavním zdrojem jejich bytové nouze, která láme jejich poslední schopnost odporu a dělá z nich opravdové otroky vlastníků půdy[169] a farmářů, takže minimum mzdy se pro ně stává přírodním zákonem. S druhé strany je venkov přes stálé „relativní přelidnění“ současně nedostatečně zalidněn. Objevuje se to nejen jako místní zjev v takových bodech, odkud je odliv obyvatelstva do měst, do dolů, na stavby železnic atd. příliš rychlý, objevuje se to všude jak v době žní, tak i na jaře a v létě v těch častých okamžicích, kdy velmi pečlivé a intensivní anglické zemědělství potřebuje další ruce. Zemědělských dělníků je stále příliš mnoho pro průměrné potřeby zemědělství a příliš málo pro jeho špičkové nebo přechodné potřeby.[170] Proto najdeme v oficiálních dokumentech zaznamenány vzájemně si odporující stížnosti týchž obvodů zároveň na nedostatek i na nadbytek práce. Dočasný nebo místní nedostatek dělníků nepůsobí zvýšeni mzdy, nýbrž vede pouze k tomu, že k zemědělským pracím se donucují ženy a děti a věk dělníků neustále klesá. Jakmile vykořisťování žen a dětí nabývá velkých rozměrů, stává se novým prostředkem k přeměňování dospělých zemědělských dělníků-mužů v přebytečné dělníky a prostředkem ke snižování jejich mzdy. Na východě Anglie bují krúsný plod tohoto cercle vicieux [bludného kruhu] tak zvaný gangsystem (systém part nebo tlup), o němž se tu krátce zmíním.[171]

Systém tlup se vyskytuje skoro výhradně v Lincolnshiru, Huntingdonshiru, Cambridgeshiru, Norfolku, Suffolku a Nottinghamshiru, tu a tam i v sousedních hrabstvích Northamptonu, Bedfordu a Rutlandu. Jako příklad tu uvádíme Lincolnshire. Velká část tohoto hrabství je nová země, jsou to dřívější blata nebo také, jako i v jiných jmenovaných východních hrabstvích, země vyrvaná moři. Parní stroj vykonat pravé divy při vysušování. Z bývalých bažin a písčin se staly úrodné nivy, kde se vlní moře klasů a jež vynášejí nejvyšší pozemkové renty. Totéž platí o uměle získané naplavené půdě, jako na př. na ostrově Axholme a v jiných farnostech na břehu Trentu. Tou měrou, jak vznikaly nové farmy, nejenže se nestavěly nové kotáže, nýbrž staré se bouraly, dělníci pak přicházeli z otevřených vesnic, na míle vzdálených, táhnoucích se podél cest, které se vinou po stráních pahorků. Jedině tam nalézalo dříve obyvatelstvo ochranu před dlouho trvajícími zimními povodněmi. Dělníci žijící trvale na farmách o rozloze od 400 do 1000 akrů (říká se jim tu „confined labourers“ [„dělníci připoutaní k půdě“]) konají výhradně stálé těžké zemědělské práce, k nimž se používá koní. Na každých 100 akrů připadá průměrně sotva jedna kotáž. Jeden farmář, který si zpachtoval dříve bažinatou půdu (fenland), vypovídá na př. před vyšetřovací komisí: „Moje farma má více než 320 akrů, vesměs orné půdy. Není tu ani jedna kotáž. Jeden dělník bydlí teď u mne. Mám čtyři čeledíny ke koním a ti bydlí v okolí. Lehkou práci, k níž je zapotřebí mnoha rukou, dělají tlupy.“[172] Půda potřebuje mnoho lehké polní práce, jako pletí plevele, okopávky, všelijaké úkony k hnojení, vybírání kamení atd. To všechno dělají gangy čili organisované tlupy, které bydlí v otevřených osadách.

Gang se skládá z 10 až 40 nebo 50 osob, hlavně žen, mladistvých osob obojího pohlaví (13—18 let), ačkoli hoši, jakmile je jim 13 let, z tlupy většinou vystupují, a konečně z dětí obojího pohlaví (6—13 let). V čele stojí gangmaster (vůdce tlupy); je to vždy obyčejný zemědělský dělník, zpravidla tak zv. špatný chlap, flamendr, tulák, opilec, ale člověk určitým způsobem podnikavý a světem protřelý. Najímá tlupu, která pracuje pod jeho a ne pod farmářovým velením. S farmářem sjednává většinou mzdu za úkol i svou odměnu, která průměrně příliš nepřevyšuje výdělek obyčejného zemědělského dělníka[173] — závisí skoro úplně na dovednosti, s níž dokáže v nejkratší době dostat ze své tlupy co nejvíce práce. Farmáři poznali, že ženy pracují pořádně jen pod mužskou diktaturou, že však ženy a děti, když se jednou dají do práce, napínají s velikou horlivostí své životní síly — což věděl již Fourier — kdežto dospělý mužský dělník je tak poťouchlý, že se snaží svou silou co možná šetřit. Vůdce tlupy chodí od statku ke statku a opatřuje práci pro svou tlupu na 6—8 měsíců v roce. Pracovat pro něho je tedy pro dělnické rodiny mnohem výhodnější a bezpečnější než pro jednotlivého farmáře, který zaměstnává děti jen příležitostně. Tato okolnost upevňuje jeho vliv v otevřených osadách natolik, že děti často nelze najmout jinak než jeho prostřednictvím. Dodávání dětí jednotlivě, nezávisle na tlupě, to je jeho vedlejší výdělek.

„Stinné stránky“ tohoto systému jsou přetěžování dětí a mladistvých osob prací, ohromné pochody, které musí denně urazit od statků vzdálených 5, 6, někdy i 7 mil a zpět, konečně demoralisace tlupy. Ačkoli vůdce tlupy, kterému se v některých krajích říká „the driver“ (pohaněč), je vyzbrojen dlouhou holí, používá jí jen velmi zřídka a stížnosti na hrubé zacházení jsou výjimkou. Je demokratickým císařem nebo jakýmsi hamelnským krysařem. Potřebuje tedy popularitu u svých poddaných a poutá je k sobě cikánskými mravy, které kvetou pod jeho záštitou. Hrubá nevázanost, veselá rozpustilost a nejdrzejší nestydatost vládnou v takových tlupách. Vůdce tlupy obyčejně platí za všechny v hospodě a vrací se pak domů v čele své tlupy, ovšem potáceje se, zprava i zleva se opíraje o dvě statné ženské; za ním výskají děti a mládež a zpívají posměšné a oplzle písničky. Na zpáteční cestě je na denním pořádku to, co Fourier nazývá „fanerogamie“ [veřejně prováděný pohlavní styk]. Obtěžkání třináctiletých a čtrnáctiletých děvčat chlapci stejného věku je časté. Otevřené vesnice, které dodávají kontingent tlupám, se stávají úplnými Sodomami a Gomorrhami[174] a vykazují dvakrát vice nemanželských porodů než celé ostatní království. Již dříve jsme naznačili, co mohou dát po stránce mravnosti jako vdané ženy děvčata vychovaná v této škole. Jejich děti, pokud je nezahubí opiem, se rodí jako kandidáti těchto tlup.

Tlupa ve své právě popsané klasické formě se nazývá veřejná, obecná nebo potulná tlupa (public, common or tramping gang). Kromě toho existují také soukromé tlupy (private gangs). Mají stejné složení jako veřejné tlupy, jenže mají méně členů a nepracují pod vedením gangmastera, nýbrž některého starého čeledína, pro kterého farmář nemá jinou, lepší práci. Cikánské mravy tu mizí, ale podle všech svědeckých výpovědí se tu dětem platí méně a zachází se s nimi hůře.

Systém gangů, který se v posledních letech stále více rozmáhá[175], neexistuje ovšem v zájmu vůdce tlupy. Existuje pro obohacování velkých farmářů[176] nebo landlordů[177]. Farmář nezná důmyslnější metodu, jak udržovat svůj pracovní personál pod normální úrovní a zároveň mít neustále pohotově pro jakoukoli mimořádnou práci mimořádné ruce, jak vytlouci co nejvíce práce za co nejméně peněz[178] a učinit dospělé mužské dělníky „přebytečnými“. Po všem, co tu bylo vyloženo, snadno pochopíme, jak je možné, že se na jedné straně přiznává že zemědělský dělník trpí ve větší či menší míře nezaměstnaností, a na druhé straně se prohlašuje, že systém tlup je „nutný“ v důsledku nedostatku dělníků-mužů a jejich stěhování do měst.[179] Pole bez plevele a lincolnshirský atd. lidský plevel — to jsou dva protikladné póly kapitalistické výroby.[180]

f) IRSKO

Na konci tohoto oddílu si musíme ještě všimnout Irska. Nejdříve uvedeme skutečnosti, o něž tu jde.

Obyvatelstvo Irska dosáhlo roku 1811 8,222.664 lidí, roku 1851 kleslo na 6,623.985, roku 1861 na 5,850.309, roku 1866 na 5½ milionu, tj. kleslo přibližně na úroveň z roku 1801. Úbytek začal hladovým rokem 1846 a postupoval tak, že Irsko ztratilo za necelých 20 let více než 5/16 svého obyvatelstva.[181] V době od května roku 1851 do července roku 1865 se vystěhovalo z Irska celkem 1 ‚591.487 osob, za posledních 5 let, 1861—1865, více než půl milionu. Počet obydlených domů se v letech 1851—1861 zmenšit o 52.990. Od roku 1851 do roku 1861 vzrostl počet farem o rozloze od 15 do 30 akrů o 61.000, počet farem přes 30 akrů o 109.000, zatím co celkový počet všech farem klesl o 120.000, úbytek, který je zaviněn výhradně zničením farem pod 15 akrů, tj. jejich centralisací.

Úbytek obyvatelstva byl ovšem provázen vcelku zmenšením masy výrobků. Pro náš účel stačí si povšimnout pětiletí 1861—1865, během něhož se vystěhovalo přes půl milionu a absolutní počet obyvatelstva klesl o více než ⅓ milionu. (Viz tab. A.)

Tabulka A

Stav dobytka
Rok Koní Skotu Ovcí Vepřů
celkem úbytek celkem úbytek přírůstek celkem úbytek přírůstek celkem úbytek přírůstek
1860 619.811 3,606.374 3,542.080 1,271.072
1861 614.232 5.579 3,471.688 134.686 3,556.050 13.970 1,102.042 169.030
1862 602.894 11.338 3,254.890 216.798 3,456.132 99.918 1,154.324 52.282
1863 579.978 22.916 110.659 3,308.204 147.982 1,067.458 86.866
1864 562.158 17.820 3,262.294 118.063 3,366.941 58.737 1,058.480 8.978
1865 547.867 14.291 3,493.414 231.120 3,688.742 321.802 1,299.893 241.413

Z uvedené tabulky vyplývá:

Koní Skotu Ovcí Vepřů
absolutní úbytek
71.944
absolutní úbytek
112.960
absolutní přírůstek
146.662
absolutní přírůstek
28.821[182]

Obraťme se nyní k zemědělství, které dodává životní prostředky pro dobytek a lidi. V následující tabulce je vypočítán úbytek nebo přírůstek za každý jednotlivý rok oproti bezprostředně předcházejícímu roku. K obilninám se počítá pšenice, oves, ječmen, žito a hrách, k zeleninám brambory, vodnice, červená řepa, zelí, mrkev, pastinák, vikev atd.

Tabulka B

Přírustek nebo úbytek orné půdy a luk (příp. pastvin) v akrech
Rok Obilniny Zeleniny Luka a jetel Len Všechna půda sloužící
zemědělství
a chovu dobytka
úbytek úbytek přírůstek úbytek přírůstek úbytek přírůstek úbytek přírůstek
1861 15.701 36.974 47.969 19.271 81.373
1862 72.734 74.785 6.623 2.055 138.841
1863 144.719 19.358 7.724 63.922 92.431
1864 122.437 2.317 47.486 87.761 10.493
1865 72.450 25.241 68.970 50.159 28.218
1861-65 428.041 108.193 82.834 122.850 330.870

Roku 1865 přibylo k tomu pod rubrikou „luka“ 127.470 akrů, hlavně proto, že ubylo 101.543 akrů pod rubrikou „neobdělávaná neplodná půda a rašeliniště“. Srovnáme-li rok 1865 s rokem 1864, činí úbytek obilnin 246.667 kvartetů z čehož připadá 48.999 na pšenici, 166.605 na oves, 29.892 na ječmen atd.; úbytek bramborů činí 446.398 tun, ačkoli plocha jejich pěstování se roku 1865 zvětšila, atd. (Viz tab. C)

Tabulka C[183]

Přírůstek nebo úbytek plochy obdělané půdy, produktu na akr a celkového produktu.
Rok 1865 ve srovnání s rokem 1864
Produkt Počet akrů
obdělané půdy
Přírustek nebo úbytek
r. 1865
Množství
produktu na akr
Přírustek nebo úbytek
r. 1865
Celkové množství produktu
1864 1865 + 1864 1865 + 1864 1865 přírůstek 1865 úbytek 1865
pšenice 276.483 266.989 9.494 pšenice centů 13,3 13,0 0,3 875.782 kvarterů 826.783 kvarterů 48.999 kvarterů
oves 1,814.886 1,745.228 69.658 oves
centů
12,1 12,3 0,2 7,826.332 kvarterů 7,659.727 kvarterů. 166.605 kvarterů
ječmen 172.700 177.102 4.402 ječmen centů 15,9 14,0 1,0 761.909 kvarterů 732.017 kvarterů 29.892 kvarterů
bere (slad.
ječmen)
žito
8.894 10.091 1.197 bere
centů
žito centů
16,4
 
8,5
14,8
 
10,4

 
1,9
1,6
 
15.160 kvarterů
12.680 kvarterů
13.989 kvarterů
18.364 kvarterů

 
5.684 kvarterů
1.171 kvarterů
bramb-
ory
1,039.724 1,066.260 26.536 brambory tun 4,1 3,6 0,5 4,312.388 tun 3,865.990 tun 446.398 tun
vodnice 337.355 334.212 3.143 vodnice tun 10,3 9,9 0,4 3,467.659 tun 3,301.683 tun 165.976 tun
červená řepa 14.073 14.389 316 červená řepa tun 10,5 13,3 2,8 147.284 tun 191.937 tun 44.653 tun
zelí 31.821 33.622 1.801 zelí tun 9,3 10,4 1,1 297.375 tun 350.252 tun 52.877 tun
len 301.693 251.433 50.260 len (kamenů o 14 lib.) 34,2 25,2 9,0 64.506 tun 39.561 tun 24.945 tun
seno 1,609.569 1,678.493 68.924 seno tun 1,6 1,8 0,2 2,607.153 tun 3,068.707 tun 461.554 tun

Od pohybu obyvatelstva a zemědělské výroby v Irsku přejdeme k pohybu v měšcích tamějších landlordů, velkých farmářů a průmyslových kapitalistů. Odráží se ve stoupání a klesání daně z příjmů. Pro pochopení další tabulky D nutno poznamenat, že rubrika D (zisky, kromě zisků farmářů) zahrnuje také zisky tak zv. „svobodných povolání“, tj. příjmy advokátů, lékařů atd., a rubriky C a E, které nejsou zvláště vypočteny, příjmy úředníků, důstojníků, státních sinekuristů, vlastníků státních dluhopisů atd.

Tabulka D

Příjmy v Irsku, podrobené dani z příjmu
V librách št.[184]
  1860 1861 1862 1863 1864 1865
Rubrika A
Pozemková renta
12,893.829 13,003.554 13,398.938 13,494.091 13,470.700 13,801.616
Rubrika B
Zisk farmářů
2,765.387 2,773.644 2,937.899 2,938.923 2,930.874 2,946.072
Rubrika D
Průmyslové zisky apod.
4,891.652 4,836.203 4,858.800 4,846.497 4,546.147 4,850.199
Součet všech rubrik
A až E
22,962.885 22,998.394 23,597.574 23,658.631 23,236.298 23,930.340

Pod rubrikou D činil přírůstek příjmu v době 1853—1864 průměrně za rok pouze 0,93%, kdežto ve Velké Britannii činil v témže období 4,58%. Následující tabulka ukazuje rozdělení zisků (mimo farmářské zisky) v letech 1864 a 1865:

Tabulka E[185]

Rubrika D. Příjmy ze zisků (přes 60 liber št.) v Irsku
  1864 1865
  liber št. rozdělen mezi liber št. rozdělen mezi
Celkový roční
příjem
4,368.610 17.467 lidí 4,669.979 18.081 lidí
Roční příjem přes
60 a pod 100 liber št.
238.726 5.015  “   222.575 4.703  “  
Z celkového ročního
příjmu
1,979.066 11.321  “   2,028.471 12.184  “  
Zbytek celkového
ročního příjmu
2,150.818 1.131  “   2,418.933 1.194  “  
V tomto počtu

Z toho
1,073.906 1.010  “   1,098.027 1.044  “  
1,076.912 121  “   1,320.906 150  “  
923.397 75  “   1,034.881 72  “  
646.377 26  “   736.448 28  “  
262.819 3  “   274.528 3  “  

Anglie, země vyvinuté kapitalistické výroby a převážně průmyslová země, by byla vykrvácela, kdyby bylo jejímu lidu pouštěno žilou tak jako v Irsku. Ale Irsko je dnes jen zemědělským obvodem Anglie, který je od ní oddělen širokým průlivem a který jí dodává obilí, vlnu, dobytek, průmyslové a vojenské rekruty.

Vylidňování způsobilo, že mnoho půdy zůstává ležet ladem, množství zemědělského produktu silně pokleslo[186] a chov dobytka, ačkoli plocha pro něj vyhrazená se rozšířila, vykazuje v některých svých odvětvích absolutní pokles, v jiných odvětvích sotva znatelný vzrůst, přerušovaný neustálými poklesy. Přesto s úbytkem obyvatelstva neustále vzrůstala pozemková renta a farmářský zisk; ovšem zisk farmářů nestoupal tak trvale jako pozemková renta. Příčinu lze snadno pochopit. Na jedné straně při soustřeďování farem a přeměně orné půdy v pastviny se stále větší část celkového produktu přeměňovala v nadvýrobek. Nadvýrobek vzrůstal, ačkoli celkový produkt, jehož je nadvýrobek částí, stále klesal. Na druhé straně stoupala peněžní hodnota tohoto nadvýrobku ještě rychleji než jeho množství, protože tržní ceny masa, vlny atd. za posledních 20 let a zejména za posledních 10 let stále stoupaly.

Rozptýlené výrobní prostředky, které slouží výrobci samému jako pracovní a životní prostředky, nezhodnocují-li se přidáváním cizí práce, nejsou kapitálem, právě tak jako výrobek, který spotřebovává jeho vlastní výrobce, není zbožím. Ačkoli se s množstvím obyvatel zmenšovala i masa výrobních prostředků používaných v zemědělství, zvětšovala se přesto masa kapitálu používaného v zemědělství, protože část dříve roztříštěných výrobních prostředků byla přeměněna v kapitál.

Celkový kapitál Irska, vložený mimo zemědělství do průmyslu a obchodu, akumuloval se v posledních dvou desítiletích pomalu a za ustavičných velkých výkyvů. Tím rychleji se naproti tomu vyvíjela koncentrace jeho individuálních součástí. Konečně, třebaže byl jeho absolutní vzrůst nepatrný, relativně, v poměru k zmenšenému počtu obyvatelstva, vzrůstal.

Zde se tedy před našima očima odehrává ve velkém měřítku proces, nad nějž by si orthodoxní ekonomie nemohla přát lepší na potvrzení svého dogmatu, že bída vzniká z absolutního přelidnění a že rovnováha se obnovuje vylidňováním. Je to mnohem významnější experiment než morová rána v polovině XIV. století, tak opěvovaná malthusovci. Mimochodem řečeno; měřit výrobní vztahy a jim odpovídající stav lidnatosti v XIX. století měřítkem XIV. století bylo již samo o sobě pedantsky naivní, ale tato naivnost kromě toho přehlížela, že po morové ráně a decimování obyvatelstva, které ji provázelo, následovalo sice na této straně Kanálu, v Anglii, osvobození a obohacení venkovského obyvatelstva, avšak na druhé straně Kanálu, ve Francii, měly vzápětí za následek ještě větší porobu a vzrůst bídy.[186a]

Hlad roku 1846 zahubil v Irsku přes milion lidí, ale to byli jen chudáci. Nezpůsobil nejmenší újmu bohatství země. Následující dvacetiletí a stále ještě rostoucí vystěhovalectví nezničilo, jako na př. třicetiletá válka, spolu s lidmi i jejich výrobní prostředky. Irský genius vynalezl docela novou metodu, jak přenést jako kouzlem chudý lid tisíce mil od místa jeho bídy. Vystěhovalci, kteří se přestěhovali do Spojených států, posílali každoročně domů peníze na cestu těm, kteří zůstali doma. Každý oddíl, který se letos vystěhuje, přitáhne za sebou napřesrok nový oddíl. Tak vystěhovalectví Irsko nejen nic nestojí, nýbrž tvoří jednu z nejvýnosnějších položek jeho vývozních operací. Je konečně soustavným procesem, který nezpůsobuje snad jen přechodně mezery v dané mase obyvatelstva, nýbrž každoročně z nich odčerpává více lidí, než se nahradí přírůstkem, takže absolutní počet obyvatelstva rok od roku klesá.[186b] Jaké byly následky pro irské dělníky, kteří zůstali doma a byli osvobozeni od přelidnění? Následky byly takové, že relativní přelidnění je dnes stejně veliké, jako bylo před rokem 1846, že mzda je stejně nízká a práce ještě těžší, že bída na venkově hrozí novou krisí. Příčiny jsou velmi prosté. Revoluce v zemědělství jde ruku v ruce s vystěhovalectvím. Produkce relativního přelidnění postupuje rychleji než absolutní vylidňování. Zběžný pohled na tabulku C ukazuje, jak přeměna orné půdy v pastviny musí mít v Irsku ještě prudší účinek než v Anglii. Zde se s chovem dobytka rozmáhá pěstování krmiv, v Irsku ho ubývá. Zatím co velké masy dříve obdělávaných polí zůstávají ležet ladem nebo se mění ve stálé pastviny, slouží velká část dříve neužívaných pustin a blat k rozšiřování chovu dobytka. Menší a střední pachty — počítám k nim všechny, kde se neobdělává víc než 100 akrů půdy — tvoří stále ještě téměř ⅘ celkového počtu.[186c] Konkurence kapitalistické zemědělské výroby na ně doléhá silněji než dosud, a proto dodávají třídě námezdních dělníků ustavičně nové a nové rekruty. Jediný velký průmysl Irska, plátenictví, potřebuje poměrně málo dospělých dělníků-mužů a přes své rozšíření po zdražení bavlny v letech 1861—1866 zaměstnává jen poměrně nevelkou část obyvatelstva. Stejně jako každý jiný velký průmysl vytváří ustavičně neustálými výkyvy ve své vlastní sféře relativní přebytek obyvatelstva, i když masa dělníků, které pohlcuje, absolutně vzrůstá. Bída venkovského obyvatelstva tvoří základ pro ohromné továrny na košile atd., jejichž dělnická armáda je z valné části roztroušena po venkově. Shledáváme se tu znovu s dříve vylíčeným systémem domácké práce, který má v nedostatečné mzdě a nadměrné práci prostředky, jak soustavně vytvářet „přebytečné“ dělníky. Konečně ačkoli vylidňování zde nemá tak ničivé následky jako v zemi s vyvinutou kapitalistickou výrobou, ani zde neprobíhá bez stálého zpětného vlivu na vnitřní trh. Mezery, které působí vystěhovalectví, zmenšují nejen místní poptávku po práci, nýbrž i příjmy kupců, řemeslníků, vůbec drobných živnostníků. V tom spočívá příčina poklesu příjmů od 60 do 100 liber št. v tabulce E.

Dosti průzračné vylíčení postavení zemědělských námezdních dělníků v Irsku nacházíme ve zprávách inspektorů irské chudinské správy (1870).[186d] Jako úředníci vlády, která se udržuje jen bodáky a hned zjevným, hned skrytým stanným právem, musí zachovávat ohleduplnost ve výrazech, jakou jejich kolegové v Anglii mohou opovrhovat; přesto však nedovolují své vládě oddávat se ilusím. Podle jejich údajů stoupla stále ještě velmi nízká úroveň mezd na venkově za posledních 20 let přece jen o 50—60% a činí nyní průměrně 6—9 šilinků týdně. Avšak za tímto zdánlivým zvýšením se skrývá skutečný pokles mzdy, protože nevyvažuje ani zvýšení cen nutných životních prostředků, k němuž mezitím došlo; důkazem toho je tento výtah z úředních účtů jedné irské pracovny.

Průměrný týdenní náklad na vydržování jednoho člověka
Rok Jídlo Oděv Celkem
29. září 1848 až 29. září 1849. 1 šil. 3¼ pence 0 šil. 3 pence 1 šil. 6¼ pence
29. září 1868 až 29. září 1869. 2 šil. 7¼ pence 0 šil. 6 pencí 3 šil. 1¼ pence

Cena nutných životních prostředků se tedy za 20 let téměř zdvojnásobila a cena oděvu se za tu dobu právě zdvojnásobila.

I kdybychom nepřihlíželi k tomuto nepoměru, pouhým srovnáním úrovně mzdy vyjádřené v penězích bychom nedostali ani zdaleka správný výsledek. Před hladomorem se velká část mzdy na venkově vyplácela v naturáliích, v penězích se platila jen nejmenší část; dnes je placení penězi všeobecným pravidlem. Již z toho plyne, že ať by byl pohyb reálné mzdy jakýkoli, musilo její peněžní vyjádření stoupnout. „Před hladomorem měl zemědělský dělník kousek půdy, kde si pěstoval brambory a choval prasata a drůbež. Dnes musí nejen všechny své životní prostředky kupovat, ale unikají mu také příjmy z prodeje prasat, drůbeže a vajec“.[187] Zemědělští dělníci dříve vlastně splývali s malými farmáři a tvořili obyčejně jen jakýsi zadní voj velkých a středních farem, kde nacházeli práci. Teprve po katastrofě roku 1846 začali tvořit část třídy čistě námezdních dělníků, zvláštní stav, který je se zaměstnavatelem spojen pouze peněžními vztahy.

Víme již, jaké byly do roku 1846 jejich bytové poměry. Od té doby se ještě více zhoršily. Jistá část zemědělských dělníků, která se však den ze dne zmenšuje, bydlí ještě na pozemcích farmářů v přeplněných chatrčích, jejichž strašný stav daleko předstihuje to nejhorší, co jsme po této stránce viděli v anglických zemědělských obvodech. A to platí všeobecně až na některé kraje v Ulsteru; tak na jihu v hrabstvích Cork, Limerick, Kilkenny atd.; na východě ve Wicklow, Wexfordu atd.; ve středu v King's a Queens County, Dublinu atd.; na severu v Downu, Antrim, Tyrone atd.; na západě ve Sligo, Roscommon, Mayo, Galway atd. „Je to,“ volá jeden z inspektorů, „hanba pro náboženství a civilisaci naší země.“ Aby se nádeníkům udělalo bydlení v jejich doupatech snesitelnějším, berou se jim soustavně kousíčky půdy, které od nepaměti patřily k obydlím. „Vědomí takovéto klatby, do níž je uvrhli landlordi a jejich správci, vyvolalo u zemědělských dělníků příslušné pocity odporu a nenávisti proti těm, kdo s nimi zacházejí jako bezprávnou rasou.“[187a]

Prvním aktem revoluce v zemědělství bylo, že smetla v kolosálním měřítku a jako na povel shůry chatrče, ležící v místě práce. Mnoho dělníků bylo nuceno hledat útočiště ve vesnicích a městech. Tam je nastrkali jako starý brak do podkrovních komůrek, děr, sklepů a do doupat nejhorších čtvrtí. Tisíce irských rodin, které dokonce i podle svědectví národnostně zaujatých Angličanů se vyznačovaly vzácnou příchylností k domácímu krbu, bezstarostnou veselostí a čistotou rodinných mravů, bylo najednou přesazeno do pařenišť neřesti. Muži musí nyní hledat práci u sousedních farmářů, kteří si je najímají jen na den, tj. na základě nejnejistější formy mzdy; přitom „musí nyní konat dlouhé cesty na farmy a zpět, často na kůži promoklí a vystaveni všem ostatním nepohodám, které často přivodí zeslabení, nemoc a tím bídu.[187b]

„Města musela rok co rok přijímat dělníky, kteří byli zbyteční v zemědělských obvodech“[187c], a pak se ještě divíme, „že ve městech a městečkách je nadbytek dělníků a na venkově nedostatek![187d] Pravda je, že tento nedostatek se pociťuje pouze „v době naléhavých zemědělských prací, v době žní nebo z jara, kdežto zbývající část roku zůstává mnoho rukou bez práce“[187e] „po sklizni úrody, od října až do jara, se pro ně stěží najde nějaké zaměstnání“[187f]a že i v době, kdy mají práci „ztrácejí často celé dny a jejich práce je všemožným způsobem přerušována“.[187g]

Tyto následky revoluce v zemědělství, tj. přeměny orné půdy v pastviny, užívání strojů, přísné hospodárnosti práce atd. — ještě více zostřují vzorní landlordi, kteří místo aby své renty utráceli v cizině, ráčí žít v Irsku na svých statcích. Aby mohl zákon poptávky a nabídky nerušeně působit, berou tito pánové „nyní skoro všechnu práci, kterou potřebují od svých malých farmářů, kteří tak musí dřít na své landlordy, kdykoli je o to požádají, za mzdu, která je často nižší než mzda obyčejných nádeníků, nemluvě ani o nepohodlí a ztrátách vznikajících tím, že v kritické době setí nebo žní musí farmáři zanedbávat svá vlastní pole“.[187h]

Nejistota a nepravidelnost zaměstnání, častá a dlouho trvající nezaměstnanost — vesměs příznaky relativního přelidnění — se objevují ve zprávách inspektorů chudinské správy jako trampoty, sužující irský zemědělský proletariát. Vzpomeneme si, že jsme se u anglického zemědělského proletariátu setkali s podobnými zjevy. Rozdíl je však v tom, že v Anglii, průmyslové zemi, se průmyslová reservní armáda rekrutuje z venkova, kdežto v Irsku, zemědělské zemi, se zemědělská reservní armáda rekrutuje z měst, útočiště vyhnaných zemědělských dělníků. V Anglii se přebyteční dělníci ze zemědělství mění v tovární dělníky; v Irsku zůstávají ti, kteří byli vyhnáni do měst, zemědělskými dělníky, i když přitom vykonávají tlak na mzdu ve městech, a za prací se neustále vypravují na venkov.

Autoři úředních zpráv shrnují své vývody o materiálním postavení zemědělských dělníků takto „Ačkoli žijí velice skromně, stačí jejich mzda sotva na jídlo a byt pro ně a pro jejich rodiny. Aby si mohli koupit šaty, potřebují další příjmy… Ovzduší jejich příbytků spolu s jinými nedostatky činí tuto třídu zvlášť náchylnou k onemocnění tyfem a souchotinami.“[187i] Proto není divu, že podle jednohlasného svědectví autorů zpráv zachvacuje řady této třídy chmurná nevole, že si přejí zpět minulost, hnusí si přítomnost a zoufají nad budoucností, „podléhají zhoubným vlivům demagogů“ a mají jedinou utkvělou myšlenku — vystěhovat se do Ameriky. To je tedy ta země hojnosti, oplývající mlékem a strdím, v níž přeměnil zelený Erin velký malthusovský všelék, vylidňování!

V jakém blahobytu žijí irští průmysloví dělníci, ukáže dostatečně jeden příklad:

„Při mé nedávné inspekční cestě po severním Irsku,“ praví anglický tovární inspektor Robert Baker, „mě zarazil případ jednoho kvalifikovaného irského dělníka, který se snažil z nejnuznějších prostředků dát svým dětem vzdělání. Uvádím jeho vyprávění doslovně, jak jsem je slyšel z jeho úst. Že je skutečně kvalifikovaným továrním dělníkem, je vidět z toho, že pracuje na výrobě pro manchesterský trh. Johnson: Jsem povoláním beetler [vochlovač] a pracuji od 6 hodin ráno do 11 hodin v noci od pondělka do pátku; v sobotu končíme v 6 hodin večer a máme 3 hodiny na oběd a odpočinek. Mám 5 dětí. Za práci dostávám 10 šilinků 6 pencí týdně; moje žena také pracuje a vydělává 5 šilinků týdně. Nejstarší děvče, dvanáctileté, obstarává domácnost. Je naší kuchařkou a jedinou pomocnicí. Vypravuje mladší děti do školy. Žena vstává a odchází zároveň se mnou. Budí mě v půl šesté ráno jedno děvče, které chodí kolem našeho domu. Před cestou do práce nejíme nic. Přes den dohlíží na menší děti dvanáctileté děvče. Snídáme v 8 a na snídani chodíme domů. Čaj máme jednou za týden; jinak míváme kaši (stirabout), někdy z ovesné mouky, někdy z kukuřičné mouky, podle toho, na jakou máme. V zimě míváme ke kukuřičné mouce trochu cukru a vody. V létě sklidíme trochu brambor, které si sázíme sami na kousek pozemku, a když nám brambory dojdou, vracíme se ke kaši. Tak to chodí den ze dne, v neděli i ve všední den, po celý rok. Večer po práci jsem vždycky velice unaven. Kousek masa vidíme výjimečně, velmi zřídka. Tři z našich dětí chodí do školy, za to platíme po 1 penny na dítě týdně. Nájemné dělá 9 pencí týdně, rašelina a otop stojí alespoň 1 šilink 6 pencí za čtrnáct dní.“[188] To jsou irské mzdy, to je irský život!

Opravdu, bída Irska se opět stala aktuálním thematem v Anglii. Koncem roku 1866 a počátkem roku 1867 se pustil jeden z irských pozemkových magnátů, lord Dufferin, v listu „Times“ do řešení této otázky. „Jak lidské od tak velikého pána!“

Z tabulky E jsme viděli, že roku 1864 dostali z celkového zisku 4,368.610 liber št. tři vytloukači zisků jen 262.819 liber št, roku 1865 naproti tomu tíž tři virtuosové v „odříkání“ z celkového zisku 4,669.979 liber št. strčili do svých kapes již 274.528 liber št.; roku 1864 26 kapitalistů dostalo 646.377 liber št., roku 1865 28 kapitalistů 736.448 liber št.; roku 1864 121 kapitalistů 1,070.912 liber št., roku 1865 150 kapitalistů 1,320.906 liber št.; roku 1864 1.131 kapitalistů 2,150.818 liber št., téměř polovinu celkového ročního zisku; roku 1865 1.194 kapitalistů 2,418.933 liber št., více než polovinu celkového ročního zisku. Avšak lví podíl z ročního národního důchodu, který shltne nepatrná hrstka pozemkových magnátů v Anglii, Skotsku a Irsku, je tak obludný, že anglická státní moudrost považuje za účelné neuveřejňovat o rozdělení pozemkové renty takový statistický materiál, jaký uveřejňuje o rozdělení zisku. Lord Dufferin je jedním z těchto pozemkových magnátů. Že by renty a zisky mohly být někdy „nadbytečné“ nebo že by jejich hojnost souvisela nějak s hojností bídy lidu, je ovšem představa právě tak „irrespectable“‘ [„neuctivá“] jako „unsound“ [„nezdravá“]. Lord Dufferin se opírá o fakta. Faktem je, že čím více se zmenšuje počet irského obyvatelstva, tím více rostou irské zemědělské pachty; vylidňování je tedy „blahodárné“ pro pozemkového vlastníka, tedy i pro půdu, a proto i pro lid, který je pouze příslušenstvím půdy. Lord Dufferin prohlašuje tedy, že Irsko je ještě stále přelidněno a že vystěhovalecký proud plyne stále ještě příliš pomalu. Aby prý Irsko dosáhlo úplného štěstí, musí se zbavit ještě alespoň ⅓ milionu dělníků. Nemyslete si, že tento mimo jiné také poetický lord je lékařem ze Sangradovy školy, který, kdykoli shledal, že jeho nemocnému se nedaří lépe, nařídil puštění žilou, pak nové puštění žilou, až nakonec pacient ztratil s krví i svou nemoc. Lord Dufferin žádá nové puštění žilou všeho všudy ⅓ milionu místo skoro 2 milionů, bez jejichž odstranění se nedá v Irsku zavést tisíciletá říše blaženosti. Důkaz je lehký.

Počet a rozsah pachtů v Irsku roku 1864 [188a]
1
Pachty
do 1 akru
2
Pachty
od 1
do 5 akrů
3
Pachty
od 6
do 15 akrů
4
Pachty
od 16
do 30 akrů
5
Pachty
od 31
do 50 akrů
6
Pachty
od 51
do 100 akrů
7
Pachty
přes
100 akrů
8
Celková
výměra
počet    48.653 
 
výměra
25.394
počet     82.037
 
výměra
 288.916
počet 176.368
 
výměra
1,836.310
počet 136.578
 
výměra
3,051.343
počet 71.961
 
výměra
2,906.274
počet     54.247
 
výměra
3,983.880
počet    31.927
 
výměra
8,227.807

 
 
 20,319.924 akrů

Centralisace v období 1851 až 1861 zničila převážně pachty prvních tří kategorií, do 15 akrů. Tyto kategorie musí zmizet především. To dělá 307.058 „přebytečných“ pachtýřů, a počítá-li se nízký průměr 4 osoby na rodinu, je to celkem 1,228.232 osob. Při nepravděpodobném předpokladu, že po dokončení zemědělské revoluce ¼ z nich bude znovu absorbována, ukáže se, že 921.174 osob se musí vystěhovat. Kategorie 4, 5, 6 od 15 do 100 akrů jsou – jak se v Anglii už dávno a dávno ví – pro kapitalistické pěstování obilí příliš malé, pro chov ovcí však úplně mizivě nepatrné výměry. Za týchž předpokladů jako dříve mělo by se tedy vystěhovat dalších 788.761 lidí, což činí celkem 1,709.532. A protože l'appétit vient en mangeant [s jídlem roste chuť], oči pozemkových vlastníků brzy odhalí, že Irsko je při 3½ milionu obyvatel stále ještě chudá země, a chudá je proto, že je přelidněna, a že tedy její vylidňování musí jít ještě mnohem dále, aby Irsko mohlo plnit své pravá poslání země ovcí a pastvin pro Anglii.[188b]

Tato výnosná metoda má jako všechno dobré na tomto světě i svůj rub. S akumulací pozemkové renty v Irsku jde ruku v ruce akumulace Irů v Americe. Ir, vypuzený ovcemi a voly, povstává znovu na druhé straně oceánu jako Fenian. A proti staré vládkyni moří se státe hrozivěji a hrozivěji pozvedá obrovská mladá republika.

Acerba fata Romanos agunt
Scelusque fraternae necis.

[Ba vskutku: trpká sudba stíhá Římany
a bratrovraždy zločin zlý. (Horatius)]

__________________________________

Poznámky:

[70] Karl Marx: „Lohnarbeit und Kapital“ [„Námezdni práce a kapitál“]. — „Při stejném stupni utlačování mas, čím více je v zemi proletářů, tím je země bohatší.“ (Colins: „LʼEconomie Politique, Source des Révolutions et des Utopies prétendues Socialistes“. Paříž 1857, sv. III, str. 331.) „Proletářem“ v ekonomickém smyslu je třeba rozumět jen námezdního dělníka, který vyrábí a zhodnocuje „kapitál“ a je vyhozen na dlažbu, jakmile se stane zbytečným pro zhodnocovací potřeby „pana kapitála“, jak tuto postavu nazývá Pecqueur. „Neduživý proletář pralesa“ je roztomilá roscherovská fantasie. Obyvatel pralesa je vlastníkem pralesa a počíná si v pralese jako na svém stejně bez ostychu jako orangutan. Není tedy proletářem. Byl by proletářem jen tehdy, kdyby prales vykořisťoval jeho, a ne on prales. Pokud jde o jeho zdravotní stav, snese klidně srovnání nejen s moderním proletářem, nýbrž i se syfilitickými a krtičnatými „počestnými lidmi“. Ale pan Wilhelm Roscher rozumí pravděpodobně pralesem rodné Lüneburské vřesoviště.

[71] John Bellers: „Proposals for Raising etc.“, str. 2

[72] B. D. Mandevílle („The Fable of the Bees, 5. vyd., Londýn 1728, poznámky str. 212, 213, 328.) „Střídmý život a ustavičná práce jsou pro chudáky cestou k hmotnému štěstí (čímž se tu rozumí co nejdelší pracovní den a co nejméně životních prostředků) a k bohatství pro stát“ (totiž pro pozemkové vlastníky, kapitalisty a jejich politické hodnostáře a agenty). („An Essay on Trade and Commerce“. Londýn 1770, str. 54.)

[73] Eden se měl zeptat, čí výtvor jsou „občanské instituce“? S hlediska právnické iluse nevidí v zákoně produkt hmotných výrobních vztahů, nýbrž naopak, ve výrobních vztazích vidí produkt zákona. Linguet rozmetal Montesquieuův ilusorní „Esprit des lois“ [„Duch zákonů“] jediným slovem: „Lʼesprit des lois, cʼest la proprietě“ [„Vlastnictví — to je duch zákonů“].

[74] Eden: „The State of the Poor etc“, sv. I, kn. 1. kap.I, str. 1, 2 a předmluva str. XX.

[75] „Jestliže si snad čtenář při tom vzpomene na Malthuse, jehož „Essay on Population“ vyšla roku 1798, podotýkám, že tento spis ve své původní formě není nic jiného než školácky povrchní a pátersky květnatý plagiát z Defoa, sira Jamese Steuarta, Townsenda, Franklina, Wallace atd. a neobsahuje ani jednu samostatně promyšlenou větu. Velký rozruch, který vyvolal tento pamflet, prameni výhradně ze stranických zájmů. Francouzská revoluce našla v britském království vášnivé obhájce; „princip populace“, pomalu vypracovávaný v XVIII. století a pak s halasem a tartasem vyhlášený za veliké sociální krise jako neomylný protijed proti theorii Condorceta a jiných, byl s jásotem pozdraven anglickou oligarchií, která v něm viděla velkého zhoubce všech tužeb po dalším lidském rozvoji. Malthus, užaslý nad svým úspěchem, pustil se pak do práce, aby povrchně zkompilovaný matriál vecpal do starého schematu a připojil k němu nový materiál, který ovšem Malthus neobjevil, nýbrž si jen přisvojil. — Mimochodem poznamenávám: Ačkoli byl Malthus páterem anglikánské církve, složil mnišský slib celibátu. Je to totiž jednou z podmínek fellowship [členství] protestantské university v Cambridgi. „Nedovolujeme, aby členy kolegia se stávali ženatí, a také jakmile se někdo ožení, musí ihned vystoupit z kolegia.“ („Reports of Cambridge University Commission“, str. 172.) Tím se Malthus příznivě liší od ostatních protestantských páterů, kteří se sebe setřásli katolický příkaz kněžského celibátu a osvojili si zásadu „Plodtež a množtež se“ jako své specificky biblické posláni do té míry, že všude opravdu neslušnou měrou přispívají k rozmnožení obyvatelstva a zároveň kážou dělníkům „princip populace“. Je charakteristické, že ekonomická parodie prvního hříchu, Adamovo jablko, „urgent appetite“ [„nutkavá chuť“], „the checks which tend to blunt the shafts of Cupid“ [„překážky, které se snaží otupit Kupidovy střely“] jak žertovně praví páter Townsend, že tento lechtivý bod byl a je monopolisován pány představiteli protestantské theologie či spíše církve. Až na benátského mnicha Ortese, originálního a duchaplného spisovatele, jsou hlasatelé „principu populace“ většinou protestantskými pátery. Tak Bruckner: „Théorie du Système animal“, Leyden 1767, kde je vyčerpána celá moderní populační theorie a k níž dodal ideje letmý spor mezi Quesnayem a jeho žákem Mirabeauem starším na tento námět; pak páter Wallace, páter Townsend, páter Malthus a jeho žák, arcikněžour Th. Chalmers, o kněžourských škrabálcích in this line [téhož směru] ani nemluvě. Původně se politickou ekonomií zabývali filosofové, jako Hobbes, Locke, Hume, obchodníci a státníci, jako Thomas Morus, Temple, Sully, de Witt, North, Law, Vanderlint, Cantillon, Franklin, a theoreticky zejména lékaři, a to s největším úspěchem, jako Petty, Barbon, Mandeville, Quesnay. Ještě v polovině XVIII. století se omlouvá velebný pán Tucker, významný ekonom své doby, že se zabývá mamonem. Později, a to s „principem populace“, uhodila hodina protestantských páterů. Jako by tušil toto fušování do svého oboru, praví Petty, který považuje obyvatelstvo za základ bohatství a je, podobně jako Adam Smith, zapřisáhlým nepřítelem páterů: „Náboženství nejvíce vzkvétá tam, kde kněží nejvíce umrtvuji své tělo, jako právo vzkvétá nejlépe tam, kde advokáti umírají hlady.“ Radí proto protestantským páterům, nechtějí-li už následovat apoštola Pavla a „umrtvovat tělo“ celibátem, „aby alespoň neplodili vice páterů („not to breed more Churchmen“), než mohou absorbovat existující obročí (benefices), tj. je-li v Anglii a Walesu pouze 12.000 obročí, není moudré naplodit 24.000 páterů („it will not be safe to breed 24.000 ministers“), neboť 12.000 nezaopatřených se bude neustále snažit opatřit si živobytí, a co je pro ně snazší, než jít mezi lid a namluvit mu, že těch 12.000 zaopatřených obročniků otravuje duše, vyhladovuje je a svádí je s pravé cesty do nebe?“ (Petty: „A Treatise on Taxes and Contributions“. Londýn 1667, str. 57.) Postoj Adama Smitha k protestantským páterům jeho doby charakterisuje toto. V „A Letter to A. Smith, L. L. D. on the Life, Death and Philosophy of his Friend David Hume. By one of the People called Christians“, 4. vyd., Oxford 1784, kárá dr. Horne, anglikánský biskup z Norwiche, A. Smithe za to, že v otevřeném listu panu Strahanovi „balzamuje svého přítele Davida“ (totiž Huma), že vykládá veřejnosti o tam, jak se Hume bavil na smrtelné posteli Lukianem a whistem, a že se dokonce opovážil napsat: „Považoval jsem Huma vždy, jak za jeho života, tak i po jeho smrti, za tak blízkého ideálu dokonale moudrého a ctnostného člověka, jak to jen dovoluje slabost lidské povahy.“ Biskup s rozhořčením volá: „Je to od Vás správné, pane, líčit nám jako dokonale moudré a ctnostné povahu a život člověka, který byl posedlý nevyléčitelným odporem proti všemu, co se nazývá náboženstvím, a který napínal všechny nervy, aby, pokud to na něm záviselo, vymýtil z lidské paměti dokonce i jméno náboženství?“ (tamtéž, str. 8). „Ale neklesejte na mysli, milovnici pravdy, atheismus má krátký život (str. 17). Adam Smith „je tak ohavně prohnaný“ („the atrocious wickedness“), že propaguje v zemi atheismus (totiž ve své „Theory of moral sentiments“)… „Známe Vaše spády, pane doktore! Máte věc dobře promyšlenu, ale tentokrát se přepočítáte. Chcete nám na přikladu Davida Huma ukázat, že atheismus je jedinou posilou („cordial“) pro zkormoucenou mysl a jediným protijedem proti strachu ze smrti… Jen se smějte rozvalinám Babylonu a blahopřejte zatvrzelému zloduchu faraonovi! (tamtéž str. 21, 22). Jeden z pravověrných posluchačů A. Smitha napsal po jeho smrti: „Smithovo přátelství s Humen… mu bránilo, aby byl křesťanem… Věřil Humovi ve všem na slovo. Kdyby mu byl Hume řekl, že měsíc je zelený syreček, byl by mu věřil. Věřil mu proto také, že není bůh a nejsou zázraky... Ve svých politických zásadách se blížil republikanismu. („The Bee“. By James Anderson. 18 svazků. Edinburgh 1791— 1793, sv. III, str. 166, 165.) Páter Th. Chalmers podezírá A. Smitha, že si vymyslil kategorii „neproduktivních dělníků“ z pouhé zlomyslnosti speciálně pro protestantské pátery, přes jejich požehnanou práci na vinici páně.

[76] Poznámka ke 2. vydání. „Avšak hranice zaměstnáni jak zemědělských, tak průmyslových dělníků je táž: totiž možnost pro zaměstnavatele vytlouci z produktu jejich práce zisk... Stoupne-li mzda natolik, že výtěžek zaměstnavatele klesne pod průměrný zisk, přestane je zaměstnávat nebo je zaměstná pouze pod tou podmínkou, že přistoupí na snížení mzdy.“ (John Wade: „History of the Middle and Working Classes“, str. 240.)

[77] Srov. Karl Marx: „Zur Kritik der politischen Oekonomie“, str. 165 a násl. [K. Marx: „Ke kritice politické ekonomie‘‘, Theorie o oběživu a penězích]

[77a] „Vrátíme-li se však k svému prvnímu zkoumáni, kde bylo dokázáno… že kapitál sám je pouze výtvorem lidské práce… jeví se naprosto nepochopitelným, jak se člověk mohl dostat pod nadvládu svého vlastního produktu — kapitálu — a být mu podřízen; protože však ve skutečnosti je tomu nepopiratelně tak, ptáme se bezděky: jak se mohl dělník stát z vládce nad kapitálem — jako jeho tvůrce — otrokem kapitálu?“ (Von Thünen: „Der isolierte Staat. II. díl, odd. II. Rostock 1863, str.5, 6.) Je Thünenovou zásluhou, že položil tuto otázku. Jeho odpověď je však úplně dětinská.

[77b] {Ke 4. vydání. — Nejnovější anglické a americké „trusty“ již směřují k tomuto cíli, tím že se pokoušejí alespoň všechny velké závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem. — B. E.}

[77c] {Poznámka ke 3. vydání. — V Marxově vlastním výtisku je na tomto místě poznámka na okraji: „Zde je třeba pro další vývody poznamenat: je-li rozšíření jen kvantitativní, mají se u větších i menších kapitálů téhož výrobního odvětví zisky k sobě jako velikosti zálohovaných kapitálů. Působí-li kvantitativní rozšíření kvalitativní změnu, zvyšuje se zároveň míra zisku pro větší kapitál.“ — B. E.}

[78] Sčítání v Anglii a Walesu ukazuje mimo jiné: Všech osob zaměstnaných v zemědělství (včetně vlastníků, farmářů, zahradníků, pastýřů atd.) bylo roku 1851 2,011.447, roku 1861: 1,924.110, úbytek 87.337. Vlnařská výroba — roku 1851: 102.714 osob, roku 1861: 79.242; výroba hedvábí — roku 1851: 111.940, roku 1861: 101.678; tiskaři kartounů — roku 1851: 12.098, roku 1861: 12.556, tento nepatrný přírůstek přes obrovské rozšíření oboru znamená obrovské relativní zmenšení počtu zaměstnaných dělníků; kloboučníci — roku 1851: 15.957, roku 1861: 13.814; výrobci slaměných a dámských klobouků — roku 1851: 20.393, roku 1861: 18.176; sladovníci — roku 1851: 10.566, roku 1861: 10.677; svíčkaři — roku 1851: 4.949, roku 1861: 4.686; tento úbytek byl mimo jiné zaviněn rozšířením plynového osvětlení; hřebenáři — roku 1851: 2.038, roku 1861: 1.478; pilaři — roku 1851: 30.552, roku 1861: 31.647; nepatrný přírůstek následkem rozšíření strojních pil; hřebíkáři — roku 1851: 26.940, roku 1861: 26.130, úbytek následkem konkurence strojů; dělnici v dolech na cín a měd — roku 1851: 31.360, roku 1861: 32.041. Naproti tornu přádelny a tkalcovny bavlny — roku 1851: 371.777, roku 1861: 456.646; uhelné doly — roku 1851: 183.389, roku 1861: 246.613. „Celkem je vzrůst počtu dělníků po roce 1851 největší v takových odvětvích, kde se až dosud nepoužívalo s úspěchem strojů.“ („Census of England and Wales for 1861“, sv. III. Londýn 1863, str. 35—39.)

[79] Zákon progresivního zmenšování relativní velikosti variabilního kapitálu a jeho vliv na postavení třídy námezdních dělníků někteří význační ekonomové klasické školy spíše tušili, než chápali. Největší zásluhu o to má John Barton, ačkoli i on, stejně jako všichni ostatní, směšuje konstantní kapitál s fixním a variabilní s oběžným. Praví: „Poptávka po práci závisí na růstu oběžného kapitálu, a ne fixního. Kdyby bylo pravda, že poměr mezi těmito dvěma druhy kapitálu je za všech dob a ve všech zemích stejný, pak by z toho fakticky vyplývalo, že počet zaměstnaných dělníků je úměrný bohatství země. Ale takový předpoklad není ani trochu pravděpodobný. Jak se zdokonaluje průmysl a šíří se civilisace, tvoří fixní kapitál stále větší podíl oproti oběžnému kapitálu. Suma fixního kapitálu, vloženého do výroby kusu anglického mušelínu, je alespoň stokrát, možná i tisíckrát větší než fixní kapitál, vložený do téhož kusu indického mušelínu. A podíl oběžného kapitálu je stokrát nebo tisíckrát menší… Kdyby se celá suma ročních úspor přidala k fixnímu kapitálu, nevyvolalo by to žádný vzrůst poptávky po práci.“ (John Barton: „Observations on the Circumstances which influence the Condition of the Labouring Classes of Society“. Londýn 1817, str. 16, 17.) „Táž příčina, která může zvýšit čistý důchod země, může zároveň učinit obyvatelstvo přebytečným a zhoršit postavení dělnictva.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 469.) Se vzrůstem kapitálu „bude se relativně zmenšovat poptávka (po práci)“. (Tamtéž, str. 480, pozn.) „Suma kapitálu, určená na udržování práce, se může měnit nezávisle na jakýchkoli změnách v celkové sumě kapitálu… Velké výkyvy v množství práce a velká bída se mohou stávat častějšími tou měrou, jak se sám kapitál stává hojnějším.“ (Richard Jones: „An Introductory Lecture on Political Economy“. Londýn 1833 [Příloha „Syllabus of a Course of Lectures on the Wages of Labour“] ‚ str. 12.) „Poptávka (po práci) nestoupá… úměrně akumulaci celého kapitálu… Každé rozmnožení národního kapitálu, určeného k reprodukci, bude mít proto při pokroku společnosti stále menší vliv na postavení dělnictva.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution of Wealth“. Edinburgh 1836, str. 90,91.)

[80] H. Merivale: „Lectures on Colonization and Colonies“. Londýn 1841 a 1842, sv. I, str. 146.

[81] Malthus: „Principles of Political Economy“, str. 215, 319, 320. V tomto díle objevuje Malthus konečně s pomocí Sismondiho krásnou trojici kapitalistické výroby: nadvýroba — nadpopulace — nadspotřeba, three very delicate monsters indeed! [tři velmi něžné obludy, opravdu!] Srovn. B. Engels: „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“ v „Deutsch-Französische Jahrbücher“, vyd. A. Rugem a K. Marxem. Paříž 1844, str. 107 a násl.

[82] Harriet Martineau: „A Manchester Strike“. Londýn 1832, str. 101.

[83] I v době bavlnové kalamity roku 1863 nacházíme v jednom letáku blackburnských bavlnářských přadláků prudké stížnosti na nadměrnou práci, kterou byli ovšem postiženi následkem továrního zákona pouze dospělí dělníci muži. „Na dospělých dělnících v této továrně vyžadovali, aby pracovali 12—13 hodin denně, zatím co stovky jiných nuceně nepracovaly; byli by rádi pracovali neplnou dobu, jen aby uživili své rodiny a zachránili své soudruhy před předčasnou smrtí z nadměrné práce.“ „Chtěli bychom se zeptat,“ praví se tam dále, „zda tato praxe práce přes čas nějak umožňuje vytvořit snesitelné vztahy mezi pány a ‚sluhy‘? Oběti nadměrné práce pociťují nespravedlnost stejně těžce jako ti, kdo jsou odsouzeni k nucené zahálce (condemned to forced idleness). Kdyby se práce rozdělila spravedlivě, bylo by v tomto obvodě dost práce, aby byli všichni částečně zaměstnáni. Žádáme jen své právo, navrhujeme-li pánům, aby všeobecně zavedli neplnou pracovní dobu, alespoň pokud trvá nynější stav; místo aby jako nyní jedna část musela konat nadměrnou práci, zatím co druhá část pro nedostatek práce musí živořit na účet dobročinnosti.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 8.) — Autor díla „Essay on Trade and Commerce“ se svým obvyklým neomylným buržoasním instinktem chápe vliv relativního přelidnění na zaměstnané dělníky. „Jinou příčinou zahálky (idleness) v tomto království je nedostatečný počet dělnických rukou. Jakmile se následkem neobyčejné poptávky po nějakých výrobcích masa práce stane nedostatečnou, pocítí dělníci svou vlastní důležitost a chtějí ji dát pocítit i svým pánům; je to udivující; ale ti lidé to mají v hlavě tak popletené, že v takových případech skupiny dělníků uzavírají dohody, aby svým pánům způsobily nepříjemnosti tím, že celý den prozahálejí.“ („Essay etc.“, str. 27, 28.) Ti lidé žádali totiž zvýšení mezd.

[84] „Economist“, January 21, 1860.

[85] Zatím co v druhé polovině roku 1866 bylo v Londýně 80.000—90.000 nezaměstnaných, praví se v tovární zprávě za totéž pololetí: ‚‚Zřejmě není absolutně správné, praví-li se, že poptávka vždy vyvolává nabídku právě v tom okamžiku, kdy je to nutné. Pokud jde o práci, nebylo tomu tak, neboť loňského roku muselo mnoho strojů stát pro nedostatek pracovních sil.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1866“, str, 81.)

[85a] Zahajovací řeč na zdravotnické konferenci v Birminghamu 15. ledna 1875, kterou pronesl J. Chamberlain, tehdy mayor [starosta] města, {nyní (1883) ministr obchodu}.

[86] Při sčítání roku 1861 bylo v Anglii a Walesu napočítáno „781 měst s 10,960.998 obyvateli, kdežto ve vesnicích a venkovských farnostech jen 9,105.226. Při sčítání roku 1851 figurovalo 580 měst, jejichž obyvatelstvo se zhruba rovnala obyvatelstvu přilehlých venkovských obvodů. Ale zatím co ve vesnických obvodech vzrostl počet obyvatelstva v dalším desetiletí jen o půl milionu, stoupl v oněch 580 městech o 1,554.067. Přírůstek obyvatelstva ve vesnických farnostech činí 6,5%, ve městech 17,3%. Rozdíl v míře přírůstku je způsoben stěhováním z venkova do města. Tři čtvrtiny celého přírůstku obyvatelstva připadá na města“ („Census etc., sv. III, str. 11, 12.)

[87] „Chudoba je zřejmě příznivá rozmnožování.“ (A. Smith: „Wealth of Nations“, kn. I, kap. 8.) Podle galantního a duchaplného abbé Galianiho je to dokonce zvlášť moudré zařízení boží: „Bůh zařídil, aby lidí, kteří provozují nejužitečnější práce, se rodilo nejvíce“ (Galiani: ‚‚Della Moneta, str. 78.) „Bída až k nejzazším hranicím hladu a epidemií nebrzdí růst obyvatelstva, nýbrž má tendenci jej zvyšovat.“ (S. Laing: „National Distress“, 1844, str. 69.) Po doložení tohoto tvrzení statistikou Laing pokračuje: „Kdyby všichni lidé žili v příznivých podmínkách, svět by se brzy vylidnil“

[88] „Den ze dne se totiž ukazuje stále jasněji, že výrobní vztahy, v nichž se buržoasie pohybuje, nemají jednotný, jednolitý charakter nýbrž charakter rozpolcený; že tou měrou, jak se tvoří bohatství, se tvoří i bída; že tou měrou, jak se vyvíjejí výrobní sily, vyvíjí se i síla útlaku; že tyto poměry vytvářejí měšťácké bohatství, tj. bohatství měšťácké třídy pouze tím, že neustále ničí bohatství jednotlivých členů této třídy a vytvářejí stále vzrůstající proletariát.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie“, str.116 [Karel Marx:Bída filosofie“].)

[89] G. Ortes: „Della Economia Nazionale libri sei 1774“ u Custodiho, Parte Moderna, sv. XXI, str. 6—9, 22, 25 atd. Ortes praví tamtéž, str. 32: „Místo abych vymýšlel neužitečné systémy, jak učinit národy šťastnými, chci se omezit na zkoumání příčin jejich neštěstí.“

[90] „A Dissertation on the Poor Laws. By a Well-wisher to Mankind (The Rev. Mr. J. Townsend), 1786“, znovu vydáno v Londýně 1817, str. 15, 39, 41. Tento ‚‚jemný“ páter, z jehož právě uvedeného spisu, jakož i z jeho Cest po Španělsku, opisuje Malthus často celé stránky, si vypůjčil většinu svého učení od sira J. Steuarta, kterého však překrucuje. Na př. praví-li Steuart: „Zde, v otroctví, způsob, jak přinutit lidi k práci (pro nepracující), bylo násilí… Lidé byli tehdy nuceni k práci (tj. k práci zdarma pro jiné), protože byli otroky jiných; nyní jsou lidé nuceni k práci (tj. k práci zdarma pro nepracující), protože jsou otroky svých vlastních potřeb“, nevyvozuje z toho, jako onen tučný obročník, že námezdní dělnici musí neustále hladovět. Chce naopak jejich potřeby rozmnožit a rostoucí počet jejich potřeb učinit zároveň pobídkou k práci pro „jemněji“ lidi.

[91] Storch: „Cours dʼEconomie Politique“, vyd. Petrohrad 1815, sv. III, str. 223.

[92] Sismondi: „Nouveaux Principes etc., sv. I, str. 79, 80, 85.

[93] Destutt de Tracy: „Traité de la Volonté etc.“, str. 231.

[94] „Tenth Report of the Conmissioners of H. M's Inland Revenue“. Londýn 1866, str. 38.

[95] Tamtéž

[96] Tyto číslice pro srovnání stačí, avšak absolutně vzaty jsou nesprávné, protože se ročně „zatají“ asi na 100 milionů liber št. příjmů. Stížnosti úředníků, spravujících vnitřní zdanění, na soustavné podváděni zejména se strany obchodníků a průmyslníků, se opakuji v každé jejich zprávě, na př: „Jedna akciová společnost přiznala své zdanitelné zisky ve výši 6.000 liber št., odhadce je odhadl na 88.000 liber št. a z této čistky byla nakonec daň zaplacena. Jiná společnost vykázala příjem 190.000 liber št., byla však přinucena přiznat, že skutečná suma příjmu činí 250.000 liber št.“ (Tamtéž, str. 42.)

[97] „Census etc,“ sv. III, str. 29. Tvrzení Johna Brighta, že 150 landlordům patři polovina anglické půdy a 12 landlordům polovina skotské půdy, nebylo dosud vyvráceno.

[98] „Fourth Report etc. of Inland Revenue“. Londýn 1860, str. 17.

[99] To jsou čisté příjmy, tedy po odečtení určitých zákonem uznávaných srážek.

[100] V této chvíli, v březnu 1867, je indicko-čínský trh už zase naprosto přeplněn zbožím anglických bavlnářských továrníků, vyvezeným na konsignace. Roku 1866 začalo snižování mzdy bavlnářských dělníků o 5%; roku 1867 následkem podobné operace stávka 20.000 dělníků v Prestonu. {Byla to předehra krise, která hned nato propukla. — B. E.}

[101] „Census etc.“ ‚ sv. III, str. 11.

[102] Gladstone v dolní sněmovně dne 13. února 1843. („Times“, 14. února 1843. „Hansard“, 13. února.)

[103] Gladstone v dolní sněmovně 16. dubna 1863. („Morning Star“, 17. dubna.)

[104] Viz oficiální údaje v Modré knize: „Miscellaneous Statistics of the United Kingdom“. Část VI, Londýn 1866, str. 260—273 porůznu. Místo statistiky o sirotčincích atd. mohly by sloužit za doklad deklamace ministerských žurnálů, když vystupují na obranu apanáže dětí královského domu. Tam se na zdražování životních prostředků nikdy nezapomíná.

[105] Gladstone v poslanecké sněmovně 7. dubna 1864. Verse u „Hansarda“ zní: „A dále ještě všeobecněji řečeno, co je ve většině případů lidský život jiného než boj o existenci.“ — Neustálé křiklavé rozpory v Gladstonových rozpočtových řečech z roku 1863 a 1864 charakterisuje jistý anglický spisovatel tímto citátem z Boileaua [„Oeuvres“, sv. I, Londýn 1780, str. 53]:

„Voilà l'homme en effet. Il va du blanc au noir.
II condamne au matin ses sentiments du soir.
Importun à tout autre, à soi même incommode,
ll change à tous moments d'esprit comme de mode.“

[Hle, jaký člověk je. Hned černý je, hned bílý.
Proč večer horoval, ráno už nezná ani.
Všem lidem na obtíž, sám sobě k nevystáni
a názor pozmění jak módu každou chvíli.]

(„The Theory of Exchanges etc.“ Londýn 1864, str. 135.)

[106] Fawcett: „The Economic Position etc.“, str. 67, 82. Pokud jde o rostoucí závislost dělníků na kupci, je to následek stále častějších výkyvů a přerušování zaměstnanosti dělníků.

[107] K Anglii se vždy počítá Wales, k Velké Britannii Anglie, Wales a Skotsko, ke Spojenému království tyto tři země a Irsko.

[108] Na pokrok, který nastal od dob A. Smitha, vrhá zvláštní světlo ta okolnost, že u Smitha slovo „workhouse“ [pracovna] je někdy ještě totožné se slovem „manufactory“ [manufaktura]. Na př. na začátku kapitoly dělbě práce: „V téže pracovně mohou často být soustředěny osoby zaměstnané v různých pracovních odvětvích.“

[109] „Public Health. 6th Report etc. for 1863“. Londýn 1864, str. 13.

[110] Tamtéž, str. 17.

[111] Tamtéž, str. 13.

[112] Tamtéž, dodatek, str. 232.

[113] „Public Health. 6th Report etc. for 1863“. Londýn 1864, str. 232, 233.

[114] „Public Health. 6th Report etc. for 1863“, Londýn 1864, str. 14, 15.

[115] „Ještě nikde nebyla tak otevřeně a nestydatě obětována práva osobnosti právu vlastnickému, jako při bytových poměrech dělnické třídy. Každé velké město je místem lidských obětí, oltářem, na němž se rok co rok vraždí tisíce pro Molocha hrabivosti.“ (S. Laing: „National Distress“, str. 150.)

[116] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 14. pozn.

[117] Tamtéž, str. 89. O dětech v těchto koloniích praví dr. Hunter: „Nevíme, jak byly vychovány děti před tímto stoletím hustého nahromadění chudiny, ale není třeba být odvážným prorokem, abychom předpověděli, čeho se lze nadít od dětí, které jsou nyní za poměrů, které v této zemi nemají sobě rovných, vychovávány k tomu, aby se staly členy nebezpečných tříd, tím, že vysedávají do půlnoci s osobami různého věku, opilci, zpustlíky a rváči.“ (Tamtéž, str. 56.)

[118] Tamtéž, str. 62.

[119] „Report of the Officer of Health of St. Martin's-in-the-Fields“. 1865.

[120] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 91

[121] Tamtéž, str. 88.

[122] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 89

[123] Tamtéž, str. 56.

[124] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 149

[125] Tamtéž, str. 50.

[126] Seznam pořízený agentem jedné dělnické pojišťovací společnosti v Bradfordu:

Vulcanstreet čís. 122 1 místnost 16 lidí
Lumleystreet čís. 13 1 místnost 11 lidí
Bowerstreet čís. 41 1 místnost 11 lidí
Portlandstreet čís. 112 1 místnost 10 lidí
Hardystreet čís. 17 1 místnost 10 lidí
Northstreet čís. 18 1 místnost 16 lidí
Northstreet čís. 17 1 místnost 13 lidí
Wymerstreet čís. 19 1 místnost 8 dospělých
Jowettstreet čís. 56 1 místnost 12 lidí
Georgestreet čís. 150 1 místnost 3 rodiny
Rifle-Court Marygate čís. 11 1 místnost11 lidí
Marshallstreet čís. 28 1 místnost 10 lidí
Marshallstreet čís. 49 3 místnosti 3 rodiny
Georgestreet čís. 128 1 místnost 18 lidí
Georgestreet čís. 130 1 místnost 16 lidí
Edwardstreet čís. 4 1 místnost 17 lidí
Georgestreet čís. 49 1 místnost 2 rodiny
Yorkstreet čís. 34 1 místnost 2 rodiny
Salt Piestreet (dole) 2 místnosti 26 lidí
Sklepy
Regent Square 1 sklep 8 lidí
Acrestreet 1 sklep 7 lidí
Roberts's Court čís. 33 1 sklep 7 lidí
Back Prattstreet, užívaný jako mědikovecká dílna 1 sklep7 lidí
Ebenezerstreet č. 27 1 sklep 6 lidí (ani jeden muž starší 18 let)

(„Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 111.

[127] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 114.

[128] „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, str. 50

[129] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 18.

[130] Tamtéž, str. 165.

[131] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 18, poznámka. Chudinský správce v Chapel-en-Ie-Frith-Union podává zprávu v „Registrar-General“ „V Doveholes si vyhloubili ve velké hromadě vápenné strusky mnoho nehlubokých jeskyni. Tyto jeskyně slouží za přístřeší kopáčům a jiným dělníkům na stavbě železnice. Jeskyně jsou těsné, vlhké, bez odpadu pro nečistotu a bez záchodů. Nemají větráni mimo díru ve stropě, která je zároveň komínem. Neštovice řádí mezi těmito troglodyty a byly již příčinou několika úmrtí.“ (Tamtéž, pozn. 2.)

[132] Podrobnosti uvedené na str. 525 a násl. se týkají zejména dělníků v uhelných dolech. O poměrech v rudných dolech, které jsou ještě horší, srov. svědomitou zprávu Royal Commission [Královské komise] z roku 1864.

[133] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 180, 182.

[134] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 515, 517.

[135] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 16.

[136] „Londýnská chudina hyne hromadně hladem! („Wholesale starvation of the London Poor!“)... V posledních dnech byly zdi londýnských domů polepeny velkými plakáty tímto zajímavým oznámením: ‚Tuční voli, hladem hynoucí lidé! Tuční voli opustili své skleněné paláce, aby sytili boháče v přepychových komnatách, zatím co hladoví lidé hynou a umírají v bídných doupatech.‘ Plakáty s tímto zlověstným nápisem se objevují stále znovu. Sotva jednu část seškrabou a přelepí, objeví se ihned další na témž místě anebo jinde na stejně nápadném místě… Připomíná to zlověstná znamení, která připravovala francouzský lid na události z roku 1789... V tutéž dobu, kdy angličtí dělníci se ženami a dětmi umírají zimou a hladem, ukládají se miliony anglických peněz, produkt anglické práce, do ruských, španělských, italských a jiných zahraničních půjček.“ („Reynolds' Newspaper‘‘, 20. ledna 1867.)

[137] Ducpétiaux: „Budgets économiques etc.“, str. 151, 154, 155.

[138] James E. Th. Rogers (profesor politické ekonomie na Oxfordské universitě): „A history of Agriculture and Prices in England“. Oxford 1866, sv. I, str. 690, Toto pečlivě zpracované dílo zahrnuje ve dvou prvních dosud vyšlých svazcích prozatím jen období 1259—1400. Druhý svazek obsahuje pouze statistický materiál. Jsou to první autentické „dějiny cen“, které o té době máme.

[139] „Reasons for the late Increase of the Poor-Rates; or, a comparative View of the Price of Labour and Provisions“. Londýn 1777, str. 5, 11.

[140] Dr. Richard Price: „Observations on Reversionary Payments“. 6. vyd. Od W. Morgana. Londýn 1803, sv. II, str. 158. Price poznamenává na str. 159: „Nominální cena pracovního dne není nyní vice než čtyřikrát nebo nanejvýš pětkrát vyšší, než byla roku 1514. Ale cena obilí je sedmkrát a masa a šatů asi patnáctkrát vyšší. Cena práce takto stoupala tak nepřiměřeně k růstu existenčních nákladů, že nyní, jak se zdá, neumožňuje hradit ani polovinu těch nákladů, které dělník hradil dříve.“

[141] Barton: „Observations on the Circumstances which influence the Condition of the Labouring Classes of Society“. Londýn 1817, str.26. O konci XVIII. stol. srovn. Eden: „The State of the Poor“.

[142] Parry: „The Question of the Necessity of the Existing Cornlaws Considered“, str. 86.

[143] Tamtéž, str. 213.

[144] S. Laing: „National Mistress“, 1844, str. 62.

[145] „England and America“. Londýn 1833, sv. I, str. 47.

[146] „London Economist“, 29. března 1845, str. 290.

[147] Pozemková aristokracie si za tím účelem sama půjčovala fondy ze státní pokladny, ovšem prostřednictvím parlamentu, za velmi nízký úrok, který jí musili farmáři platit dvojnásobně.

[148] Úbytek počtu středních farmářů vysvítá zejména z rubrik sčítání: „farmářovi synové, vnuci, bratři, synovci, dcery, vnučky, sestry, neteře“, zkrátka z rubrik členů farmářovy rodiny, kteří u něho pracují. Tyto rubriky čítaly roku 1851: 216.851 osob, roku 1861 jen 176.151. — Od roku 1851 do roku 1871 se zmenšil v Anglii počet usedlostí o výměře menší než 20 akrů o vice než 900; počet usedlostí od 50 do 75 akrů klesl z 8.253 na 6.370; podobně u všech ostatních usedlostí pod 100 akrů. Naproti tomu vzrostl za týchž 20 roků počet velkých pachtů; pachty od 300 do 500 akrů stouply ze 7.771 na 8.410, pachty větší než 500 akrů z 2.755 na 3.194, pachty větší ne 1.000 akrů ze 492 na 582.

[149] Počet ovčáků vzrostl z 12.517 na 25.559.

[150] „Census etc.“, sv. III, str. 36.

[151] Rogers: „A History of Agriculture and Prices in England“. Oxford 1866, sv. I, str. 693. Rogers patří k liberální škole, je osobním přítelem Cobdenovýn a Brightovým, tedy rozhodně ne laudator temporis acti [vychvalovač starých zlatých časů].

[152] „Public Health. 7th Report“. Londýn 1865, str. 242. Není proto nic neobyčejného, že buď majitel domu zvýší dělníkovi nájemné, jakmile se doslechne, že dělník začal vydělávat o něco více, nebo že farmář sníží dělníkovi mzdu, protože „jeho žena si našla práci“. (Tamtéž.)

[153] Tamtéž, str. 135.

[154] Tamtéž, str. 134.

[155] „Report of the Cominissioners... relating to Transportation and PenaI Servitce“. Londýn 1863, str. 42, čís. 50.

[156] Tamtéž, str. 77. Memorandum by the Lord Chief Justice.

[157] Tamtéž, sv. II. Svědectví [str. 418, 239].

[158] Tamtéž, sv. I. Dodatek, str. 280.

[158a] Tamtéž, str. 274, 275.

[159] „Public Health. 6th Report 1863“, str. 238, 249, 261, 262.

[160] Tamtéž, str. 262.

[161] „Public Health. 6th Report 1863“, str. 17. Anglický zemědělský dělník dostává pouze ¼ množství mléka a pouze ½ množství chleba, které dostává irský zemědělský dělník. Lepší výživy irského zemědělského dělníka si počátkem XIX. století všiml již A. Young ve své knize „Tour in Ireland“. Příčina je prostě v tom, že chudý irský farmář je mnohem humánnější než bohatý anglický farmář. Pokud jde o Wales, údaj uvedený v textu neplatí pro jeho jihozápadní část. „Všichni tamější lékaři jsou zajedno v tom, že intensivní růst úmrtnosti na tuberkulosu, skrofulosu atd. souvisí se zhoršováním fysického stavu obyvatelstva, a všichni připisuji toto zhoršování chudobě. Denní živobytí zemědělského dělníka se tam stanoví na 5 pencí, v mnoha případech platí farmář (který sám tře bídu) ještě méně. Kousek soleného masa, vysušeného tak, že je tvrdé jako mahagon, jímž skoro ani nestojí za to obtěžovat zažívání, nebo kousek slaniny, to je přísada k ohromnému množství polévky z mouky a česneku nebo k ovesné kaši, to je každodenní oběd zemědělského dělníka… Pokrok průmyslu měl pro něho ten důsledek, že bylo ve zdejším drsném a vlhkém podnebí solidní, doma tkané sukno vytlačeno levnými bavlněnými výrobky a silnější nápoje „tak zvaným“ čajem… Po mnohahodinové práci na větru a dešti vrací se zemědělec do své chýše, aby usedl u ohně, kde hoří rašelina nebo koule udělané z hlíny a mouru, z nichž se valí mraky kysličníku uhelnatého a siřičitého. Stěny chýše jsou slepeny z hlíny a kamene, podlaha — holá zem, která tu byla před postavením chýše, střechu tvoří volně rozestřená, nabobtnalá sláma. Každá škvíra je ucpána, aby sem nefoukalo, a v tomto pekelném zápachu, s blátivou podlahou pod sebou, často v jediných šatech, které mu schnou na těle, večeří tu dělník se ženou a dětmi. Porodníci, nucení strávit část noci v těchto chatrčích, popisovali, jak se bořili do bahna podlahy a jak si museli — šlo to snadno! — provrtat díru do stěny, aby se nadýchali trochu čerstvého vzduchu. Mnoho svědků různého společenského postavení dosvědčuje, že podvyživený (underfed) rolník je každou noc vydán těmto i jiným nezdravým vlivům‚ a není nedostatek důkazů, že výsledkem je zesláblé a skrofulosní obyvatelstvo… Zprávy farních úředníků v Caermarthenshiru a Cardiganshiru dokazují pádně týž stav. K tomu přistupuje ještě horší pohroma — rozmáháni se idiotismu. Teď ještě několik slovo o klimatických podmínkách. Po 8 — 9 měsíců v roce vanou celou zemi prudké jihozápadní větry, doprovázené prudkými lijáky, jež padají hlavně na západní svahy pahorků. Stromy se tu vyskytují zřídka, leda v závětří; nejsou-li chráněny, jsou orvané a ošlehané větrem. Chatrče se krčí za horskými výstupky, často v roklích nebo v lomu, jen velmi malé ovce a zdejší skot dokáží žít na pastvinách… Mladí lidé odcházejí do východních hornických obvodů Glamorganu a Monmouthu... Caermarthenshire je kolébka havířů a také jejich chorobinec… Obyvatelstvo si jen s námahou udržuje svůj počet. Tak v Cardiganshiru:

1851 1861
mužského pohlaví 45.155 44.446
ženského pohlaví 52.459 52.955
———————————————————————————
dohromady 97.61497.401

(Zpráva dra Huntera v „Public Health. 7th Report 1864“. Londýn 1865, str. 498 — 502 porůznu.)

[162] Roku 1865 byl tento zákon poněkud zlepšen. Zkušenost brzy ukáže, že takové záplatování není nic platné.

[163] Pro porozumění dalšímu: close villages (uzavřené vesnice) jsou ty, kde je vlastníkem pozemků jeden nebo několik velkostatkářů; open villages (otevřené vesnice) jsou ty, jejichž půda patři velkému počtu menších vlastníků. V otevřených vesnicích mohou stavební spekulanti stavět kotáže a noclehárny.

[164] Taková vesnice je sice pěkná na pohled, ale je stejně nereálná jako vesnice, které viděla Kateřina II. za své cesty na Krym. V poslední době vyhánějí často z těchto show-villages i ovčáka. Na př. poblíž Market Harborough je salaš v rozloze asi 500 akrů; veškerou práci tu zastane jeden člověk. Aby nemusil chodit zdaleka přes širé pláně, překrásné leicesterské a northamptonské pastviny, dostával pastýř obvykle kotáž na farmě. Nyní mu dávají třináctý šilink na byt, který si musí hledat v některé otevřené vesnici daleko odtud.

[165] Domy dělníků (v otevřených osadách které jsou ovšem stále přeplněny) jsou obyčejně postaveny v řadách, zadní stěnou až na samý kraj kousíčku půdy, který stavební spekulant nazývá svým. Světlo a vzduch k nim tedy nemůže, leda s průčelní strany. (Zpráva dra Huntera v „Public Health. 7th Report 1864“. Londýn 1865, str. 135.) Velmi často bývá místní hostinský nebo kupec rovněž pronajimatelem domků. V takovém případě má v něm zemědělský dělník druhého pána vedle farmáře. Zároveň musí být dělník také jeho zákazníkem. „Ze mzdy 10 šilinků týdně po srážce nájemného 4 libry št. ročně musí u něho nakoupit určité množství čaje, cukru, mouky, mýdla, svíček a piva za ceny, které si kupec uráčí určit.“ (Tamtéž, str. 132.) Tyto otevřené vesnice tvoří opravdu „trestanecké kolonie“ anglického zemědělského proletariátu. Mnohé kotáže jsou pouhé noclehárny, jimiž prochází všechna potulná holota z okolí. Zemědělec a jeho rodina, kteří si často opravdu obdivuhodně v nejhnusnějších poměrech zachovávají čestnost a ryzost charakteru, tu neodvratně upadají. U urozených Shylocků se stalo módou krčit pokrytecky rameny nad stavebními spekulanty, drobnými vlastníky a otevřenými osadami. Vědí ovšem velmi dobře, že jejich „uzavřené vesnice a vesnice na oko“ jsou rodištěm „otevřených osad“ a že by bez nich nemohly existovat. „Nebýt drobných vlastníků otevřených osad, musila by většina zemědělských dělníků spát pod stromy statků, na nichž pracují.“ (Tamtéž, str. 135.) Systém „otevřených“ a „uzavřených“ vesnic převládá v celé střední a východní Anglii.

[166] „Pronajímatel domu (farmář nebo Iandlord) se přímo nebo nepřímo obohacuje prací muže, jemuž platí 10 šilinků týdně, a pak tomuto ubožákovi zase strhne 4 nebo 5 liber št. ročně za nájem bytu v domech, které by při prodeji na veřejném trhu neměly cenu ani 20 liber št, ale udržuji si cenu jen uměle tím), že majitel má moc prohlásit: ‚Najmi si byt v mém domě, anebo seber svých pět švestek a zkus si najít bez potvrzení, že jsi u mne pracoval, jiné zaměstnání’… Chce-li si takový člověk polepšit a jde na stavbu železnice klást kolejnice nebo pracovat do lomu, provází ho znovu na každém kroku táž moc: ‚Buď budeš pro mne pracovat za tuto nízkou mzdu nebo táhni na týdenní výpověď; vezmi sebou své prase, máš-li jaké, a uvidíme, co dokážeš s tou troškou brambor, které ti -vyrostou na zahrádce.‘ Jestliže mu jeho zájem nediktuje jiná opatření, vlastník (nebo farmář) v takových případech často raději takového zběha potrestá zvýšením nájemného.“ (Dr. Hunter: „Public Health. 7th Report 1864“, str. 132.)

[167] „Mladí manželé nejsou zvlášť vhodným předmětem poučení pro dorostlé bratry a sestry, kteří s nimi spí v jedné světnici; a ačkoli příklady není dovoleno registrovat, je dost podkladů opravňujících tvrzení, že velké utrpení a často smrt je údělem žen, jež se dopustily zločinu krvesmilství.“ (Dr. Hunter, tamtéž, str. 137.) Venkovský policejní úředník, který působil mnoho let jako tajný policista v nejchudších čtvrtích Londýna, praví o dívkách ze své vesnice: „S tak hrubou nemravností v raném věku, s takovou drzostí a nestydatostí jako u nich jsem se nesešel nikdy za celou dobu svého policejního života v nejchudších čtvrtích Londýna… žiji jako čuňata, výrostkové a děvčata, matky a otcové, všechno spolu spí v jedné světnici.“ („Children's Employment Commission. 6th Report“. Londýn 1867. Dodatek, str. 77, čís. 155.)

[168] „Public Health. 7th Report 1864“, str. 9—14 porůznu.

[168a] „Farář a šlechtic se spikli, aby je uštvali k smrti.“

[169] ‚‚Odvěké zaměstnáni hinda [zemědělského nádeníka] dodává vážnosti i jeho postavení. Není otrokem nýbrž vojákem míru a zasluhuje, aby mu landlord zajistil bydlení hodné ženatého člověka, protože landlord od něho vyžaduje stejnou nucenou práci jako vlast od vojáka. Ani on, stejně jako voják, nedostává tržní cenu za svou práci. Stejně jako vojáka, odvedou i jeho, když je ještě mladý, nevědomý, zběhlý jen ve svém řemesle a nezná nic než svůj domov. Časný sňatek a působnost různých zákonů o usazováni znamenají pro něho totéž, co znamená pro vojáka odvod a vojenské trestní předpisy.“ (Dr. Hunter v „Public Health. 7th Report 1864“, str. 132.) Občas je některý landlord výjimečně měkkého srdce dojat pustinou, kterou sám způsobil. „Je to velmi smutné být na svém panství sám,“ pravil hrabě z Leicesteru, když mu blahopřáli k dokončení stavby Holkhamu. „Rozhlížím se kolem dokola a nevidím žádný jiný dům než svůj vlastní. Jsem obr z obří věže a sežral jsem všechny své sousedy.“

[170] Podobný úkaz lze pozorovat v posledních desítiletích i ve Francii, tou měrou, jak se tam kapitalistická výroba zmocňuje zemědělství a vyhání „přebytečné“ venkovské obyvatelstvo do měst. Také zde lze pozorovat zhoršení bytových poměrů a ostatních podmínek přímo u zdroje vzniku „přebytečných“. O svérázném „prolétariat foncier“ [„zemědělském proletariátu“] vytvořeném parcelovým systémem, viz mimo jiné citovaný spis Colinsův; „L'Economie Politique“, a Karla Marxe: „Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte“. New York 1852, str. 56 a násl. [„Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, str. 94.] Roku 1846 Čítalo městské obyvatelstvo ve Francii 24,42% venkovské 75,58%, roku 1861 městské 28,86%, venkovské 71,14%. Za poslední roky se procento venkovského obyvatelstva ještě vice zmenšilo. Už roku 1846 zpíval Pierre Dupont ve svých „Ouvriers“:

„Mal vêtus, logés dans des trous,
Sous les combles, dans les décombres,
Nous vivons avec les hiboux
Et les larrons, amis des ombres.“

[„Náš šat jsou hadry, byt náš díry
na půdách, v ssuti rozvalin
ve tmě tu žijem s netopýry
a zloději, jimž hoví stín]

[171] Šestá a konečná „Report of Children's Employment Commisson“, uveřejněná koncem března 1867, pojednává jen o systému gangů v zemědělství.

[172] „Children's Employment Commission. 6th Report“. Doklady, str. 37, čís. 173. Fenland je bažinatý kraj.

[173] Přesto jednotliví vůdcové tlup se stali farmáři, kteří mají zpachtováno až 500 akrů, anebo vlastníky celé řady domů.

[174] „Polovina ludfordských děvčat je zkažena životem v tlupách.“ (Tamtéž, dodatek, str. 6, čís. 32.)

[175] „Tento systém se v posledních letech velmi rozšířil. Na některých místech byl zaveden teprve nedávno, jinde, kde existuje delší dobu, bere se do tlup stále více dětí a stále mladších. (Tamtéž, str. 79, čís. 174.)

[176] „Malí farmáři neužívají práce tlup.“ „Neužívá se ji na špatné půdě, nýbrž na půdě, která nese od 2 liber št. do 2 liber št. 10 šilinků renty z akru.“ (Tamtéž, str. 17 a 14.)

[177] Jednomu z těchto pánů jeho renty tak zachutnaly, že s rozhořčením prohlásil vyšetřovací komisi, že celý ten povyk způsobuje jen název systému. Kdyby prý se gangy překřtily na „průmyslově-zemědělsko-družstevní svépomocná sdružení mládeže“, bylo by všechno all right [v pořádku].

[178] „Práce tlup je levnější než kterákoli jiná práce, proto se ji užívá,“ praví jeden bývalý vůdce tlupy. (Tamtéž, str. 17, čís. 14.) „Systém tlup je nesporně nejlevnější pro farmáře a stejně nesporně nejzhoubnější pro děti,“ říká jeden farmář. (Tamtéž, str. 16, čís. 3.)

[179] „Je nesporné, že mnohou práci, kterou nyní dělají děti v tlupách, dělali dříve muži a ženy. Kde se nyní užívá práce žen a dětí, je více mužů bez zaměstnání (more men are out of work) než dříve.“ (Tamtéž, str. 43, čís. 202.) Naproti tomu mimo jiné: „Dělnická otázka (labour question) v mnoha zemědělských obvodech, zejména kde se pěstuje obilí, se stává tak vážnou následkem vystěhovalectví a následkem toho, jak snadno se lze železnicí dostat do velkých mést, že já (toto „já“ je zemědělský agent jednoho velkého landlorda) považuji práci děti za naprosto nepostradatelnou.“ (Tamtéž, str. 80, čís. 180.) The labour question (dělnická otázka) znamená totiž v anglických zemědělských obvodech, na rozdíl od ostatního civilisovaného světa, the landlords' and farmers' question (otázku landlordů a farmářů), jak by se dal na venkově přes stále stoupající odliv zemědělského obyvatelstva na věky udržet dostatek „relativního nadbytku lidí“ a tím i „minimum mzdy“ pro zemědělského dělníka.

[180] „Public Health Report“, kterou jsem již citoval a v níž se u příležitosti příčin dětské úmrtnosti mimochodem mluví o systému tlup, zůstala neznáma tisku, a tedy i anglické veřejnosti. Naproti tomu poslední zpráva „Children's Employment Commission poskytla tisku vítanou „sensační“ potravu. Zatím co se liberální tisk tázal, jak mohli urození gentlemani a lady a obročnici anglikánské církve, jimiž se Lincolnshire jen hemži, dopustit, aby se na jejich statcích, před jejich očima, rozrostl takovýto systém, jak to mohly dopustit osobnosti, které vysílají k protinožcům zvláštní „missie k nápravě mravů jihomořských divochů“ — v téže době se aristokratický tisk zabýval výhradně úvahami o hrubé zkaženosti těchto venkovských obyvatel, kteří jsou s to prodávat své děti do takového otroctví! Za těch proklatých poměrů, do nichž „urozené“ vrstvy vehnaly zemědělce, by nebylo divu, kdyby zemědělec dokonce požíral své vlastní děti. Jestliže je čemu se divit, pak je to pevnost charakteru, kterou si většinou zachovávají. Autoři oficiálních zpráv dokazují, že i v krajích, kde se používá systému tlup, rodiče zavrhují tento systém. ‚‚Ve svědeckých výpovědích, které jsme sebrali, lze nalézt hojnost důkazů toho, že v mnoha případech by byli rodiče vděčni za donucovací zákon, který by jim umožňoval bránit se pokušení a nátlaku, jemuž často podléhají. Tu je honí úředník farnosti, tu jim hrozí zaměstnavatel, že je propustí, nebudou-li posílat děti do práce místo do školy... Všechno plýtvání časem a silami, všechno utrpení, které zemědělci a jeho rodině působí nadměrná a zbytečná únava, každý případ, kdy rodiče vidí, že příčinou mravní zkázy jejich dítěte je přeplnění kotáží nebo demoralisující vliv systému tlup, to všechno probouzí v srdcích pracujících chudáků city, které jistě každý chápe a které není třeba podrobně líčit. Vědí, že velkou tělesnou i duševní trýzeň jim působí okolnosti, za něž nejsou nikterak odpovědni, k nimž by nikdy nedali svůj souhlas, kdyby to bylo v jejich moci, a proti nimž nejsou s to bojovat.“ (Tamtéž, str. XX, čís. 82; str. XXIII, čís. 96.)

[181] Obyvatelstvo Irska: roku 1801: 5,319.867 lidí, roku 1811: 6,084.996, roku 1821: 6,869.544, roku 1831: 7,828.347, roku 1841: 8,222.664.

[182] Výsledek by byl ještě nepříznivější, kdybychom šli ještě dále zpět. Tak ovcí bylo roku 1865: 3,688.742 ale roku 1856: 3,694.294; vepřů roku 1865: 1,299.893, ale roku 1858: 1,409.883.

[183] Údaje textu jsou sestaveny z materiálu těchto děl: „Agricultural Statistics. Ireland. General Abstracts, Dublin“, pro léta 1860 a násl. a „Agricultural Statistics. Ireland. Tables showing the Estimated Average Produce etc. Dublin 1866“. Je známo, že tato statistika je oficiální a předkládá se každoročně parlamentu.

Dodatek k 2. vyd. Oficiální statistika vykazuje pro rok 1872 úbytek plochy obdělávané půdy — oproti roku 1871 — o 134.915 akrů. „Přírůstek připadá na pěstováni okopanin — vodnice, červené řepy a pod.; „úbytek obdělávané půdy o 16.000 akrů připadá na pšenici, 14.000 akrů na oves, 4.000 akrů na ječmen a žito, 66.632 akrů na brambory, 34.667 akrů na len a 30.000 akrů na louky, jetel, viku a řepku. Půda osetá pšenicí se za posledních pět let postupně zmenšovala takto: roku 1868 — 285.000 akrů, roku 1869 — 280.000 akrů, roku 1870 — 259.000 akrů, roku 1871 — 244.000 akrů, roku 1872 — 228.000 akrů. Za rok 1872 činil přírůstek zhruba 2.600 koni, 80.000 kusů skotu, 68.609 ovcí a úbytek 236.000 vepřů.

[184] „Tenth Report of the Commissioners of Inland Revenue“. Londýn 1866.

[185] Celkový roční příjem pod rubrikou D se tu liší od čísel předcházející tabulky, protože zákon připouští jisté srážky.

[186] I když produktu připadajícího na akr ubývá, nesmíme zapomínat, že Anglie po 1½ století irskou půdu nepřímo dovážela, a přitom nenechávala zemědělcům prostředky na náhradu součásti půdy.

[186a] Protože se Irsko považuje za zaslíbenou zemi „zásady populace“, vydal Th. Sadler předtím, než uveřejnit své dílo o populaci, svou znamenitou knihu „Ireland, its Evils and their Remedies“, 2. vyd., Londýn 1829, kde srovnáváním statistických dat z jednotlivých provincií, a u každé provincie z jednotlivých hrabství, dokazuje, že tam bída není, jak tvrdí Malthus, přímo úměrná počtu obyvatelstva, nýbrž nepřímo úměrná.

[186b] V období 1851—1874 činil celkový počet vystěhovalců 2,325.922.

[186c] Poznámka k 2. vyd. Podle jedné tabulky v Murphyho knize „Ireland, Industrial, Political and Social“, 1870, tvoří 94,6% půdy farmy do 100 akrů a 5,4% farmy přes 100 akrů.

[186d] „Reports from the Poor Law Inspectors on the Wages of Agricultural Labourers in Island“, Dublin 1870. — Srov. také „Agricultural Labourers (Ireland) Return etc.“, 8. března 1861.

[187] „Report from the Poor Law Inspectors etc.“, Dublin 1870, str. 29, 1.

[187a] „Report from the Poor Law Inspectors etc.“, Dublin 1870, str. 12.

[187b] Tamtéž str. 25.

[187c] Tamtéž str. 27

[187d] Tamtéž str. 26

[187e] „Report from the Poor Law Inspectors etc.“, Dublin 1870, str. 1.

[187f]Tamtéž str. 32.

[187g] Tamtéž str. 25.

[187h] Tamtéž str. 30

[187i] „Report from the Poor Law Inspectors etc.“, Dublin 1870, str. 21, 13.

[188] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1866“, str. 96.

[188a] Celková výměra zahrnuje v sobě také „rašeliniště a neplodnou půdu“.

[188b] V třetí knize tohoto spisu, v oddíle o pozemkovém vlastnictví, podrobněji ukáži, jak jednotliví pozemkoví vlastníci i anglické zákonodárství plánovitě využili hladu a jeho průvodních okolnosti k tomu, aby násilně provedli revoluci v zemědělství a omezili obyvatelstvo Irska na počet výhodný pro landlordy. Tam se též vrátím k postaveni malých farmářů a zemědělských dělníků. Zde jen jeden citát. Nassau W. Senior praví mimo jiné v jednom svém spisu z pozůstalosti: „Journals, Conversations and Essays relating to Island“, 2 díly, Londýn 1868, sv. II, str. 282: Správně poznamenal dr. G., že v chudinském zákoně máme mocný nástroj k zajištění vítězství landlordů; jiným takovým nástrojem je vystěhovalectví. Žádný přítel Irska si nemůže přát, aby se válka (mezi landlordy a malými keltskými farmáři) prodlužovala — tím méně si přeje, aby skončila vítězstvím farmářů...Čím rychleji bude (tato válka) skončena, čím rychleji se stane Irsko krajem pastvin (grazing country) s poměrně malým počtem obyvatelstva, jehož pastvinářská země vyžaduje — tím lépe pro všechny třídy.“ Anglické obilní zákony z roku 1815 zajistily Irsku monopol volného dovozu obilí do Velké Britannie. Podporovaly tedy uměle pěstování obilí. Tento monopol byl roku 1846 zrušením obilních zákonů náhle odstraněn. Nemluvě ani o všech ostatních okolnostech, stačí tato událost sama k tomu, aby vyvolala silný rozmach přeměny irské orné půdy v pastviny, koncentraci farem a vyháněni drobných rolníků. V období 1815 až 1846 se velebila úrodnost irské půdy a hlasitě se prohlašovalo, že je již přímo od přírody určena jedině k pěstování pšenice — když tu najednou angličtí agronomové, ekonomové, politikové objevili, že se nehodí k ničemu než pěstování krmiv! Pan Léonce de Lavergne si pospíšil opakovat totéž na druhé straně Kanálu. Je nutno být takovým „vážným“ mužem jako Lavergne, aby se člověk dal nachytat na takové tlachy.