Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Jak dopis pana Gladstona Anglické bance z roku 1866 opatřil Rusku půjčku 6 miliónů liber šterlinků[259]


Dopisem pana Gladstona z 11. května 1866 byla pozastavena platnost bankovního zákona z roku 1844 za těchto podmínek:

1. Že minimální diskontní sazba bude zvýšena na 10 %.

2. Jestliže banka překročí zákonem stanovenou mez emise svých bankovek, má být zisk z této nadměrné emise převeden z banky na vládu.[260]

Banka tedy zvýšila svou minimální diskontní sazbu na 10 % (to znamená na 15 až 20 % pro obyčejné obchodníky a průmyslníky) a neporušila literu zákona z roku 1844 pokud jde o emisi bankovek. Každý večer shromáždila bankovky od svých bankovních příznivců a jiných zákazníků v City a následujícího jitra je znovu vydala. Ale porušila duch zákona, neboť respektováním dopisu vlády připustila, aby její rezervy klesly až na nulu, a tyto rezervy tvoří podle intencí zákona z roku 1844 jediná pohotová aktiva ke krytí pasív jejího bankovního oddělení.

Dopisem pana Gladstona byla pozastavena platnost Peelova zákona takovým způsobem, že se uchovaly a dokonce ještě uměle zhoršily jeho důsledky. To nelze vytýkat ani dopisu sira G. C. Lewise z roku 1857, ani dopisu lorda Johna Russella z roku 1847.[261]

Banka ponechala desetiprocentní minimální diskontní sazbu přes tři měsíce. V Evropě spatřovali v této sazbě nebezpečný příznak.

Když pan Gladstone takto vyvolal nanejvýš nezdravou atmosféru nedůvěry v platební schopnost Anglie, vystupuje na scénu lord Clarendon, tento hrdina pařížské konference[262], a uveřejňuje v "Times" dopis na vysvětlenou pro anglická vyslanectví na kontinentě. Říká kontinentu, že úpadek neudělala Anglická banka (ačkoli podle zákona z roku 1844 se to fakticky stalo), ale že do jisté míry udělaly úpadek anglický průmysl a obchod. Bezprostředním důsledkem jeho dopisu nebyl "run" Londýňanů na banku, ale "run" (na peníze) Evropy na Anglii. (Tohoto výrazu použil svého času pan Watkin v Dolní sněmovně.) Něco takového se v dějinách anglického obchodu ještě nestalo. Zlato se přestěhovalo z Londýna do Francie, přičemž oficiální minimální diskontní sazba byla v Londýně 10% a v Paříži 31/2 až 3%. To dokazuje, že odliv zlata nebyl normální obchodní transakcí. Byl to výhradně důsledek dopisu lorda Clarendona.

Když byla minimální diskontní sazba takto udržována přes tři měsíce, nastala nevyhnutelná reakce. Z 10% klesala minimální sazba rychlými skoky až na 2%, která byla oficiální sazbou banky až donedávna. Mezitím byly zcela znehodnoceny všechny anglické cenné papíry, železniční akcie, bankovní akcie, důlní akcie, zkrátka všechny domácí investice a každý se jim pečlivě vyhýbal. Dokonce i konsoly ztratily svou hodnotu. (Jednou, v době paniky, odmítla banka půjčit na konsoly.) Pak přišla chvíle pro zahraniční investice. Na londýnském trhu byly uzavírány půjčky cizím vládám za těch nejpříznivějších podmínek. Na prvním místě to byla půjčka 6 miliónů liber šterlinků Rusku. Tato ruská půjčka, která před několika měsíci žalostně zkrachovala na pařížské burze, byla nyní na londýnské burze uvítána jako dar nebes. Minulý týden vypsalo Rusko novou půjčku, 4 milióny liber šterlinků. Rusko v roce 1866, stejně jako nyní (9. listopadu 1868), se málem zhroutilo pod tíhou finančních potíží, které nabyly nanejvýš hrozivých forem v důsledku agrární revoluce, která tam nyní probíhá.

Avšak to, že Peelův zákon otevírá Rusku anglický peněžní trh, je ještě to nejmenší, co pro ně dělá. Tento zákon vydává Anglii, nejbohatší zemi na světě, doslova na milost a nemilost moskalské vlády, tohoto největšího bankrotáře mezi evropskými vládami.

Dejme tomu, že ruská vláda uložila na jméno nějaké soukromé firmy, německé nebo řecké, začátkem května 1866 v bankovním oddělení Anglické banky jeden až půldruhého miliónu liber šterlinků. Kdyby tuto částku náhle a neočekávaně vybrala, mohla by tím donutit bankovní oddělení, že by ihned zastavilo výplaty, i kdyby v emisním oddělení bylo víc než 13 miliónů liber šterlinků ve zlatě. Krach Anglické banky mohl tedy být vyvolán telegramem z Petrohradu.

K čemu Rusko nebylo připraveno v roce 1866, může být s to učinit v roce 1876, nebude-li Peelův zákon zrušen.



Napsal K. Marx 9. listopadu 1868
Otištěno v "The Diplomatic Review",
z 2. prosince 1868
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

259 Tento článek napsal Marx na žádost C. D. Colleta, vydavatele "Diplomatic Review".

"The Diplomatic Review" ["Diplomatický přehled"] - anglický časopis pro zahraniční politiku. Pod tímto názvem vycházel od roku 1866 do roku 1877 čtyřikrát za rok. Redaktorem časopisu byl konzervativní publicista a bývalý diplomat David Urquhart, který počátkem třicátých let 19. století vydával ve své sbírce "The Portfolio" ["Portfej"] a ve formě brožur dokumenty o tajné diplomacii evropských mocností, mimo jiné i dokumenty odhalující diplomatickou činnost Palmerstona, který po mnoho let fakticky řídil anglickou zahraniční politiku.

Marx, který vedl proti tajné diplomacii vládnoucích tříd neúnavný boj, použil ve své sérii článků "Lord Palmerston" z roku 1853 vedle jiných pramenů i dokumentů vydaných Urquhartem. Později vycházely některé Marxovy články v Urquhartově časopise "The Free Press" ["Svobodný tisk"].

Marx však zároveň ostře kritizoval Urquhartovy protidemokratické názory a neustále zdůrazňoval zásadní rozdíl mezi svým stanoviskem proletářského revolucionáře a reakčním stanoviskem urquhartovců.

Redakce "Diplomatic Review" předeslala tomutoMarxovu článku poznámku, v níž uváděla Marxe jako autora "Kapitálu" a řady článků o zahraniční politice.

260 Bankovní zákon z roku 1844 zavedla anglická vláda z iniciativy Roberta Peela; podle tohoto zákona měla být Anglická banka rozdělena na dvě navzájem na sobě zcela nezávislá oddělení se samostatnými fondy v hotovosti: na oddělení bankovní, které mělo provádět čistě bankovní operace, a na emisní, které mělo vydávat bankovky. Bankovky měly mít solidní krytí v podobě zvláštního fondu, který měl být neustále k dispozici. Za hospodářských krizí z let 1847, 1857 a na jaře 1866, kdy byla finanční tíseň zvlášť velká, byla však anglická vláda nucena zrušit dočasně platnost zákona z roku 1844 a zvýšit množství bankovek, které nebyly kryty zlatem.

Krize z roku 1866 se v Anglii zvlášť výrazně projevila v oblasti úvěru. V květnu 1866, když finanční panika dosáhla vrcholu a Anglické bance hrozil úpadek, byl správě banky poslán dopis podepsaný ministerským předsedou Russellem a kancléřem pokladu Gladstonem, v němž potvrzovali, že zákon z roku 1844 přestal platit. To umožnilo rozšířit úvěrové operace a poněkud zmírnit finanční paniku v zemi.

261 Jde o první dva případy, kdy byl suspendován bankovní zákon z roku 1844, o dopis ministerského předsedy Russella a kancléře pokladu Wooda guvernérovi banky z 25. října 1847 a o dopis ministerského předsedy Palmerstona a kancléře pokladu Lewise z 12. listopadu 1857.

262 Je míněn pařížský kongres, na němž zástupci Francie, Anglie, Rakouska, Ruska, Sardinie, Pruska a Turecka 30. března 1856 podepsali pařížskou mírovou smlouvu, ukončující krymskou válku z let 1853-1856. Marx naráží na to, že Clarendonovi, který na kongresu vedl anglickou delegaci, se v důsledku rozporů mezi Anglií a Francií a počínajícího sblížení mezi Francií a Ruskem nepodařilo v plné míře realizovat plány anglické diplomacie.