Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
{528} Mlčenlivý štábní křikloun Moltke a jeho nedávný lipský korespondent[410]
Londýn 13. března
Jak se zdá, hurápatriotismus jakéhosi vypaseného lipského měšťana byl nepříjemně dotčen tím, že Francouzi až do Met[411] neztratili jediné dělo, kdežto Němci o nějaká přišli. Ve své kanónové horečce prosí známého poloboha Moltka o vysvětlení, a ten mu v"Leipziger Tageblatt"[412] věší na nos jednu ze svých šprýmovných věštbiček, podle níž údaje některých francouzských generálů v Bazainově procesu[413] o tom, kolik která strana ukořistila kanónů, nebyly sice přesné, avšak na druhé straně se musí přiznat, že zatímco Němci 16. srpna sebrali Francouzům jen jeden kanón, odvlekli Francouzi 18. srpna dvě německá děla. Víc říkat nebylo třeba. Ale mlčenlivec Moltke si neodpustí ještě přednášku, jinak to nejde. Vypráví tedy zbožně naslouchajícím ťulpasům, že podle "moderní taktiky" musí dělostřelectvo bojovat v předních řadách, a proto prý Němci ztratili ony dva kanóny. Z jeho slov se dá vyčíst, že kdyby se byli Francouzi řídili touto jeho "moderní taktikou", byli by pravděpodobně ztratili kanónů mnohem víc a sklidili by za to jeho pochvalu, neboť Moltke praví, že Rakušané, jejichž dělostřelectvo podporovalo pěchotu v nejpřednější bojové linii, přišli o 160 kanónů {529} "tím nejčestnějším způsobem". Rakouské dělostřelectvo, jak věští sám Moltke, tak manévrovalo proto, že se rakouská pěchotní puska nevyrovnala pruské. A protože francouzské chassepotky byly lepší než pruské jehlovky, mělo německé dělostřelectvo všechny důvody dělat z nouze ctnost, právě tak jako rakouské dělostřelectvo u Hradce Králové[264]; ale francouzské dělostřelectvo se nedomnívalo, že by se proto mělo dát zbytečně rozstřílet nepřátelským dělostřelectvem, které je předčilo jak v konstrukci hlavní, tak v pohyblivosti. Moltkovi musí být ovšem velmi nepříjemné, že za tři dny - 14., 16. a 18. srpna 1870 - bylo zabito a zraněno 40 000 Němců, přestože francouzské dělostřelectvo bylo vedeno způsobem, který je mu tak nepochopitelný, že ještě dnes říká:
"Zda je za těchto okolností fakt, že neztratili žádné nebo jen jedno dělo, zvláštním důkazem schopnosti francouzského dělostřelectva nebo jeho vytrvalosti v boji, to nechť zůstane zatím otevřeno."
Nevěřme však tomu, k čemu by nás mohl svést mlčenlivý Moltkův dopis, že snad francouzské dělostřelectvo v oněch dnech jak náleží - a dokonce často - nebojovalo proti německému dělostřelectvu. "Neodpovídá plně skutečnosti" - abychom se vyjádřili co nejzdvořileji Moltkovými slovy - když někdo tvrdí, jak to opovážlivě dělá on, že francouzské dělostřelectvo "bylo zpravidla brzy zneškodněným protivníkem". Kdo se o tom chce dovědět něco bližšího, ať si přečte "Německé dělostřelectvo v bitvách u Met. Od Hoffbauera, kapitána a velitele baterie 1. východopruského pluku polního dělostřelectva, učitele na spojené dělostřelecké a ženijní škole", Berlín 1872, Mittler a syn. Je to tedy oficiózní kniha! Moltke ví, že ti, kdo kladou tak hloupé otázky jako náš lipský měšťan, takové knihy nečtou nebo jim nerozumějí, a spoléhá se, že všichni, kdo je čtou a rozumějí jim, "musejí držet hubu".
Moltkovo diktum o "novém" použití dělostřelectva nestojí ani za papír, na němž je napsáno. Nejen ztráty dělostřelců a koní, ale i spotřeba střeliva jsou při něm tak obrovské, že by zakrátko nebylo možné nahradit ani lidi, ani koně, ani střely. Nadto v důsledku Moltkovy "nové taktiky" střílí německé dělostřelectvo z lásky k vědě daleko častěji, než je záhodno, do vlastních lidí. To se stalo 14., 16. a 18. srpna 1870. "Nová taktika" dokonce zplodila {530} tak vědecky zamotanou dělostřeleckou zběsilost, že protirozkazy a prosby o zastavení palby proti německým jednotkám se musely jevit jako zrádcovská pitomost. (Viz Hoffbauer.)
Ostatně německé dělostřelectvo jednalo v oněch dnech, jak říká sám kapitán Hoffbauer, rytíř Železného kříže první třídy a bezvýhradný ctitel svých nadřízených, "improvizovaně". Moltke to hbitě nazývá splněním
"požadavků dnešní taktiky", která "vyžaduje, aby se dělostřelectvo nesmělo bát" (Moltkův styl) "zařadit se do nejpřednějších linií bojujícího vojska nebo za účelem obrany proti nepřátelskému útoku vytrvat do posledního okamžiku a chránit ostatní druhy vojska".
Tyto požadavky se však kladly na dělostřelectvo už dávno před Moltkem. O "dnešní taktice" dělostřelectva se vůbec neví nic určitého. Před rokem 1815 o tom nic důležitého napsáno nebylo, a po roce 1815 se pruské dělostřelectvo příliš oddávalo lenošení a jeho důstojníci neměli nic lepšího na práci, než se hádat mezi sebou. Po roce 1866 se Prusové domnívali, že snědli všechnu dělostřeleckou moudrost, a to proto, že měli náhodou lepší kanón než někteří jejich sousedé. Za francouzské války se pídili se svým dělostřelectvem jen po taktice, která se, jak uzná i největší prosťáček, musí při každém citelnějším zdokonalení děl změnit.
Už prostá lidskost velí, aby se někdo ujal úkolu zesměšnit a znemožnit tato stejně prostoduchá jako stařecky domýšlivá orakula Moltka a jeho trabantů, s nimiž se odvažují vystupovat na veřejnost v knihách, novinách, projevech a dopisech.
Napsal B. Engels 13. března 1874
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 35 z 25. března 1874Podle textu novin
Přeloženo z něměiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).410 Článek byl otištěn bez podpisu v listu "Volksstaat", čís. 35 z 25. března 1874, v rubrice "Politický přehled".
411 Od samého začátku prusko-francouzské války z let 1870-1871 byla ve francouzské pevnosti Mety blokována armáda maršála Bazaina; 27. října 1870 pevnost kapitulovala.
412 "Leipziger Tageblatt" - zkrácený název německého deníku "Leipziger Tageblatt und Anzeiger" ["Lipský deník a oznamovatel"]; vycházel od roku 1807; v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byl orgánem velké buržoazie.
413 Francouzský maršál Bazaine, který vzdal 27. října 1870 pevnost Mety, byl obviněn z velezrady a postaven před válečný soud. Proces se konal v Paříži od 6. října do 10. prosince 1873.