PŘEDMLUVY KE TŘEM VYDÁNÍM

I

Tato práce není plodem nějakého „vnitřního nutkání“. Naopak.

Když před třemi lety pan Dühring jako adept a zároveň reformátor socialismu náhle vyzval své století na souboj, naléhali na mne opětovně přátelé v Německu s přáním, abych tuto novou socialistickou theorii kriticky osvětlil v ústředním orgánu sociálně demokratické strany, v tehdejším „Volksstaatu“. Pokládali to za naprosto nutné, nemá­‑li se ve straně ještě tak mladé a teprve nedávno definitivně sjednocené dát znovu příležitost k sektářskému rozkolu a zmatku. Byli lépe s to posoudit poměry v Německu než já. Byl jsem jim tedy povinen věřit. Kromě toho se ukázalo, že nový přívrženec byl částí socialistického tisku pozdraven s vřelostí, která sice platila jen páně Dühringově dobré vůli, ze které však zároveň probleskovala dobrá vůle této části stranického tisku přijmout bez rozvahy právě na účet této Dühringovy dobré vůle i Dühringovo učení. Našli se také lidé, kteří se již chystali rozšiřovat tuto nauku v popularisované formě mezi dělníky. A konečně použili pan Dühring a jeho malá sekta všech reklamních triků a intrik k tomu, aby „Volksstaat“ donutili k zaujetí rozhodného stanoviska k novému učení, vystupujícímu s tak ohromnými nároky.

Přesto však uplynul rok, než jsem se rozhodl zanedbat jiné práce a kousnout do tohoto kyselého jablka. Bylo to totiž jablko, jež se musilo pozřít celé, jakmile bylo jednou nakousnuto. A bylo nejen velmi kyselé, nýbrž i řádně veliké. Nová socialistická theorie vystupovala jako poslední praktický plod nové filosofické soustavy. Bylo ji tedy nutno prozkoumat v souvislosti s touto soustavou a tím i tuto soustavu samu, bylo nutno následovat pana Dühringa na ono rozsáhlé pole, kde pojednává o všech možných věcech a ještě o několika dalších. Tak vznikla řada článků, které od začátku roku 1877 vycházely v nástupci „Volksstaatu“, v lipském „Vorwärtsu“, a které jsou zde podány souvisle.

Tedy právě povaha předmětu samého donutila kritiku k obšírnosti, jež je krajně neúměrná vědeckému obsahu tohoto předmětu, totiž Dühringových spisů. Ale tuto obšírnost lze omluvit ještě dvěma jinými okolnostmi. Jednak mi poskytla příležitost, abych v různých oborech, jichž jsem se měl dotknout, positivně rozvinul svůj názor na otázky, budící dnes obecnější vědecký či praktický zájem. Stalo se tak v každé kapitole, a jakkoliv nemůže být účelem tohoto spisu postavit proti páně Dühringově „soustavě“ jinou soustavu, doufám, že čtenář nebude postrádat vnitřní souvislosti v názorech, které jsem vyložil. O tom, že má práce v tomto ohledu nebyla docela neplodná, mám dosti důkazů už teď.

A za druhé, „soustavotvorný“ pan Dühring není v současném Německu zjevem ojedinělým. V poslední době vyrůstají v Německu soustavy kosmogonie, přírodní filosofie vůbec, politiky, ekonomie atd. přes noc po tuctech jako houby po dešti. Ani ten nejmenší doktor philosophiae, ba ani studiosus nedá bez úplné „soustavy“ ani ránu. Jako se v moderním státě předpokládá, že každý občan je s to posoudit všechny otázky, o nichž má hlasovat, jako se v ekonomii má za to, že každý spotřebitel je důkladným znalcem všeho zboží, které musí kupovat k svému živobytí — tak tomu má nyní být i ve vědě. Svoboda vědy znamená, že každý píše o všem, čemu se neučil, a vydává to za jedinou přísně vědeckou metodu. Pan Dühring je však jedním z nejvýznačnějších typů této prostořeké pseudovědy, která se dnes všude v Německu dere do popředí a přehlušuje všechno svou halasnou — velikou troubou. Veliká trouba v poesii, ve filosofii, v politice, v ekonomii, v dějepise, veliká trouba na katedře a na tribuně, veliká trouba všude, veliká trouba s nárokem na převahu a myšlenkovou hloubku na rozdíl od prosté všedně vulgární trouby jiných národů, veliká trouba jako nejrázovitější a nejmasovější výrobek německého intelektuálního průmyslu, levný, ale špatný, právě tak jako jiné německé výrobky, vedle nichž nebyl bohužel zastoupen ve Filadelfii.¹ Dokonce i německý socialismus, zejména od té doby, co pan Dühring dal dobrý příklad, se nyní horlivě cvičí ve hře na velikou troubu a plodí toho a onoho, který se holedbá „vědou“, ze které se „opravdu ničemu nenaučil“. Je to dětská nemoc, ohlašující počátek obrácení německého studiosa na sociálně demokratickou víru a s ním nerozlučně spjatá, která se však při pozoruhodně zdravé povaze našich dělníků překoná.

Nebylo mou vinou, že jsem musel sledovat pana Dühringa do oborů, v nichž se mohu pohybovat nanejvýš s nároky diletanta. V takových případech jsem se většinou omezil na to, že jsem proti falešným nebo nesprávným tvrzením svého odpůrce postavil správná, nepopiratelná fakta. Tak tomu bylo v právnictví a v mnohých případech z přírodovědy. V jiných případech jde o všeobecné názory z theoretické přírodovědy, tedy z oboru, kde i přírodovědec­‑odborník musí ze své speciální oblasti přejít do sousedních — tedy do oblastí, v nichž je podle doznání pana Virchowa právě takovým „polovědcem“ jako ostatní smrtelníci. Stejná shovívavost vůči malým nepřesnostem a neobratnostem výrazu, k nimž tu dochází s obou stran, bude, doufám, dopřána i mně.

Konče tuto předmluvu, dostávám panem Dühringem sepsané knihkupecké oznámení o novém „směrodatném“ díle pana Dühringa: „Neue Grundgesetze zur rationellen Physik und Chemie“.² Jakkoliv jsem si vědom nedostatečnosti svých fysikálních a chemických znalostí, myslím, že znám svého pana Dühringa a že proto, aniž jsem spis vůbec viděl, mohu předpovědět, že zákony fysiky a chemie, které jsou v něm stanoveny. se svou mylností nebo plochostí důstojně přiřadí k dřívějším zákonům ekonomie, světové schematiky atd., odhaleným panem Dühringem a prozkoumaným v mém spise, a že rhigometr čili nástroj k měření velmi nízkých teplot, zkonstruovaný panem Dühringem, se stane měřítkem ne teplot nízkých či vysokých, nýbrž pouze a jedině měřítkem negramotné arogance pana Dühringa.

V Londýně dne 11. června 1878

II

Že tento spis má vyjít v novém vydání, bylo pro mne neočekávané. Předmět, který je tu kritisován, je dnes již skoro zapomenut; spis sám mohlo tisíce čtenářů číst nejen na pokračování v lipském „Vorwärtsu“ 1877 a 1878, nýbrž byl tištěn i souvisle, jako separát ve velikém nákladu. Jak může dnes ještě někoho zajímat, co mi bylo před lety povědět o panu Dühringovi?

Především za to vděčím asi okolnosti, že tento spis, jako vůbec skoro všechny moje spisy, které tehdy ještě byly v oběhu, byl hned po vydání zákona proti socialistům v německé říši zakázán. Kdo nebyl zabedněn dědičnými úřednickými předsudky zemí svaté aliance, tomu musel být výsledek tohoto opatření jasný: zdvojnásobený a ztrojnásobený odbyt zakázaných knih, odhalení bezmocnosti pánů v Berlíně, kteří dovedou zákazy vydávat, ale ne je provádět. Vskutku, laskavost říšské vlády mi vynáší více nových vydání mých menších spisů, než mohu zodpovědět; nemám čas na patřičnou revisi textu a musím jej většinou prostě dávat znovu přetiskovat.

K tomu však přistupuje drahá okolnost. „Soustava“ páně Dühringova, kritisovaná zde, zabírá velmi rozsáhlé theoretické pole; byl jsem nucen všude jej sledovat a stavět proti jeho názorům své. Negativní kritika se tím stala positivní; polemika se přeměnila ve víceméně souvislý výklad dialektické metody, zastupované Marxem a mnou, a komunistického světového názoru, a to ve značně rozlehlé řadě oborů. Tento náš způsob nazírání prodělal od té doby, co po prvé předstoupil před svět v Marxově „Misère de la Philosophie“³ a v Komunistickém manifestu, více než dvacetileté inkubační stadium, až zachvacoval od vydání „Kapitálu“ s rostoucí rychlostí stále širší kruhy a teď dochází pozornosti a nachází přívržence daleko za hranicemi Evropy, ve všech zemích, kde jsou jednak proletáři, jednak bezohlední vědečtí theoretikové. Zdá se tedy, že existuje obecenstvo, jehož zájem o věc je dosti veliký, aby pro positivní vývody, které jsou tam také, sneslo polemiku proti Dühringovým poučkám, která je dnes v mnohém ohledu bezpředmětná.

Mimochodem poznamenávám: Poněvadž způsob nazírání rozvedený zde byl z největší části odůvodněn a rozvinut Marxem a jen z nepatrné části mnou. rozumělo se mezi námi samo sebou, že k tomuto mému výkladu nedošlo bez jeho vědomi. Přečetl jsem mu celý rukopis, nežli šel do tisku, a desátá kapitola oddílu o ekonomii („Z kritických dějin“) je psána Marxem, já pak, žel, jsem ji musel z vnějších důvodů jen o něco zkrátit. Bylo totiž odjakživa naším zvykem vypomáhat si navzájem ve speciálních oborech.

Dnešní nové vydání je s výjimkou jedné kapitoly nezměněným otiskem předešlého. Jednak se mi nedostávalo času na pronikavou revisi, ačkoliv bych si byl velmi přál leccos ve výkladu změnit. Ale jsem povinen připravit do tisku rukopisy zůstavené Marxem, a to je mnohem důležitější než všechno ostatní. Kromě toho se mé svědomí vzpírá každé změně. Spis je polemikou a myslím, že mám vůči svému odpůrci povinnost nezlepšovat nic na své straně, když ani on nemůže nic zlepšit. Mohl bych jenom žádat právo odpovědět na páně Dühringovu odpověď. Avšak nečetl jsem a bez zvláštní příčiny ani nebudu číst, co pan Dühring napsal o mém útoku; jsem s ním theoreticky hotov. Ostatně musím vůči němu dodržovat pravidla slušnosti v literárním boji tím spíše, že na něm od té doby berlínská universita spáchala hanebné bezpráví. Ovšem, byla za to ztrestána. Universita, která se propůjčí k tomu, aby za známých okolností odňala svobodu učení panu Dühringovi, nesmí se divit, když je jí za okolností rovněž známých vnucen pan Schweninger.

Jediná kapitola, v níž jsem si dovolil vysvětlující dodatky, je druhá ve třetím oddílu: „Část theoretická“. Zde, kde jde pouze a jedině o výklad jádra názoru hájeného mnou, nebude si moci můj odpůrce naříkat, jestliže jsem se snažil mluvit populárněji a doplnit souvislost. Mělo to vnější příčinu. Zpracoval jsem tři kapitoly spisu (první z úvodu a první a druhou z třetího oddílu) pro svého přítele Lafargua k překladu do francouzštiny v samostatnou brožuru, a když francouzské vydání posloužilo za podklad pro vydání italské a polské, uspořádal jsem německé vydání pod názvem: „Vývoj socialismu od utopie k vědě“.⁴ Tato brožura se dočkala v několika měsících tří vydání a vyšla i v ruském a dánském překladu. Dodatky obsahovala ve všech těchto vydáních jen zmíněná kapitola a bývalo by bylo pedantské, kdybych se chtěl při novém vydání původního díla vázat na původní znění, když tu je pozdější, zmezinárodnělá podoba.

Co bych jinak chtěl mít změněno, vztahuje se hlavně k dvěma bodům. Předně k prehistorii lidstva, ke které nám dal klíč Morgan až roku 1877. Poněvadž jsem však zatím měl příležitost ve spise „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ (Curych 1884) zpracovat materiál, k němuž jsem zatím získal přístup, stačí poukázat na tuto pozdější práci.

Za druhé také část pojednávající o theoretické přírodovědě. Zde panuje veliká těžkopádnost ve výrazu a leccos by se dnes dalo vyjádřit jasněji a určitěji. Jestliže si neosobuji právo něco zde zlepšovat, jsem právě proto povinen kritisovat se tu místo toho sám.

Marx a já jsme jistě byli celkem jediní, kdož zachránili z německé idealistické filosofie vědomou dialektiku v materialistickém pojetí přírody a společnosti. Ale k dialektickému a zároveň materialistickému pojetí přírody patři znalost matematiky a přírodních věd. Marx byl důkladným matematikem, ale přírodní védy jsme mohli sledovat jen po kouscích, na přeskáčku, sporadicky. Když jsem tedy odchodem z obchodního zaměstnání a přesídlením do Londýna⁵ získal na to čas, prodělal jsem, pokud mi bylo možno, úplnou matematickou a přírodovědeckou „přeměnu peří“, jak tomu říká Liebig, a spotřeboval jsem na ni nejlepší část osmi let. Byl jsem právě uprostřed této přeměny, když se mi naskytlo zabývat se páně Dühringovou tak zvanou přírodní filosofií. Jestliže tedy někdy nenalézám vhodný odborný výraz a vůbec se pohybuji na poli theoretické přírodní vědy poměrně těžkopádně, je to jen zcela přirozené. Ale vědomí ještě nepřekonané nejistoty mne zase na druhé straně naučilo opatrnosti; skutečné prohřešky proti tehdy známým faktům anebo nesprávný výklad tehdy uznávaných theorií mi nebudou moci být dokázány. V tomto ohledu si jen jeden zneuznaný veliký matematik stěžoval Marxovi v dopise, že prý jsem rouhavě na cti urazil √−1.

Při této mé rekapitulaci matematiky a přírodních věd šlo přirozeně o to, abych se přesvědčil i v jednotlivostech — o čemž jsem vůbec nepochyboval vcelku — že v přírodě se ve změti nesčetných změn prosazují tytéž dialektické zákony pohybu, které i v dějinách ovládají zdánlivou nahodilost událostí; tytéž zákony, které, tvoříce červenou nit také v dějinách rozvoje lidského myšlení, ponenáhlu přicházejí myslícím lidem do vědomí; které byly po prvé obšírným způsobem, ale ve zmysticisované formě rozvinuty Hegelem; vyloupnout je z této mystické formy a dát jasně na vědomost v celé jejich prostotě a obecné platnosti bylo jednou z našich snah. Samozřejmě nám nemohla stačit stará přírodní filosofie, jakkoliv obsahovala mnoho opravdu dobrého a mnoho plodných zárodků.⁶ Jak je v tomto spise podrobněji vyloženo, chybovala tato filosofie, zejména v hegelovské formě tím, že nepřiznávala přírodě vývoj v čase. žádné „po sobě“, nýbrž jen „vedle sebe“. To bylo odůvodněno jednak Hegelovou soustavou samou, která připisovala dějinný vývoj vpřed jenom,,duchu“, ale také tehdejším celkovým stavem přírodních věd. Tak zde Hegel klesl hluboko pod Kanta, jehož theorie o mlhovinách již ohlásila vznik sluneční soustavy a jehož objev brzdění zemské rotace mořským příbojem již proklamoval zánik této soustavy. A konečně mi nemohlo jít o vkonstruování dialektických zákonů do přírody, nýbrž o jejich objevení v ní a rozvinutí z ní.

Učinit to souvisle a v každém jednotlivém oboru je však obrovská práce. Nejenže je oblast, která se má zvládnout, skoro nezměrná, ale v celé této oblasti prodělává přírodověda tak mohutný převrat, že to stěží může sledovat i ten, kdo na to

má všechen volný čas. Od smrti Karla Marxe byl však můj Čas zabrán naléhavějšími povinnostmi, musil jsem tedy svou práci přerušit. Musím se zatím spokojit náznaky, uvedenými v tomto spise, a vyčkat, nalezne­‑li se někdy později příležitost sebrat a vydat získané výsledky snad zároveň s nejvýš důležitou matematickou rukopisnou pozůstalostí Marxovou.

Ale snad učiní pokrok theoretické přírodovědy mou práci z větší části či úplně zbytečnou. Neboť revoluce, kterou theoretické přírodovědě vnucuje prostá nutnost uspořádat hromadící, se čistě empirické objevy, je takového rázu, že musí i sebevíc se bránícího empirika přivést k uvědomění si dialektické povahy přírodních procesů. Stále víc a víc mizejí staré ztrnulé protiklady, ostré, nepřekročitelné hraniční čáry. Od zkapalnění i posledních „pravých“ plynů, od důkazu, že těleso může být uvedeno ve stav, v němž nelze rozeznat kapalnou a plynnou formu, pozbyla skupenství posledního zbytku svého dřívějšího absolutního charakteru. Poučkou kinetické theorie plynů, že u dokonalých plynů čtverce rychlosti, jíž se pohybují jednotlivé molekuly plynu, jsou při stejné teplotě nepřímo úměrné jejich molekulárním vahám, vstupuje teplo i přímo do řady forem pohybu, které jsou jako takové bezprostředně měřitelné. Jestliže se ještě před deseti lety nově objevený veliký základní zákon pohybu chápal jako pouhý zákon o zachování energie, jako pouhý výraz nezničitelnosti a nevytvořitelnosti pohybu, tedy pouze po své kvantitativní stránce, pak je tento úzký, negativní výraz stále více vytlačován positivním výrazem o proměně energie, v němž teprve přichází ke cti kvalitativní obsah procesu a v němž je smazána poslední připomínka mimosvětského stvořitele. Že množství pohybu (tak zvaná energie) se nemění při proměně z kinetické energie (tak zvané mechanické síly) v elektřinu, teplo, potenciální energii polohy atd. a naopak, není teď již třeba hlásat jako cosi nového; slouží to za jednou získaný podklad k mnohem obsažnějšímu zkoumání samého procesu přeměny, velikého základního procesu, v jehož poznání je shrnuto veškeré poznání přírody.

A od té doby, co se pěstuje biologie ve světle vývojové theorie, mizela na poli organické přírody jedna ztrnulá klasifikační hraniční čára za druhou; mezičleny, téměř nezařaditelné do dosavadní klasifikace, se množí den ode dne, přesnější zkoumání přehazuje organismy z třídy do třídy a rozlišovací znaky, jež se staly skoro články víry, pozbývají své bezpodmínečné platnosti; máme dnes vejconosné ssavce, a potvrdí­‑li se zpráva, i ptáky běhající po čtyřech. Byl­‑li již před lety Virchow následkem objevu buňky nucen rozložit jednotu živočišného individua spíše pokrokově⁷ než přírodovědecky a dialekticky ve federaci buněčných států, stává se pojem živočišné (a tedy i lidské) individuality ještě daleko spletitějším po objevu bílých krvinek amoebovitě putujících v tělech vyšších živočichů. Ale právě polární protiklady, představované jako nesmiřitelné a neřešitelné, násilně stanovené hraniční čáry a rozdíly tříd, dodaly novodobé theoretické přírodovědě omezeně metafysický ráz. Poznání, že tyto protiklady a rozdíly se sice v přírodě vyskytují, ale jen s relativní platností, že však jejich domnělá ztrnulost a absolutní platnost byla do přírody vnesena teprve naším myšlením — toto poznání tvoří jádro dialektického pojetí přírody. Můžeme k němu dospět tím, že nás k lomu donutí hromadící se přírodovědecká fakta; dospějeme k němu snáze, přistupujeme­‑li k dialektickému rázu těchto fakt se znalosti zákonů dialektického myšlení. Buď jak buď, nyní je přírodověda tak daleko, že už dialektickému pojetí neunikne. Usnadní si však tento proces, nebude­‑li zapomínat, že výsledky, v nichž se shrnují její zkušenosti, jsou pojmy; že však umění zacházet s pojmy není vrozeno ani dáno obyčejným každodenním vědomím, nýbrž vyžaduje skutečného myšlení, kteréžto myšlení má rovněž dlouhé empirické dějiny, ne více a ne méně než empirické přírodní bádání. Právě tím, že se naučí osvojovat si výsledky vývoje filosofie, trvajícího půl třetího tisíce let, zbaví se jednak jakékoliv přírodní filosofie stojící stranou, mimo ni a nad ní, jednak také své vlastní omezené metody myšlení, zděděné po anglickém empirismu.

V Londýně dne 23. září 1885

III

Toto nové vydání je až na některé velmi bezvýznamné stylistické změny přetiskem posledního. Jen v jedné kapitole, totiž v desáté kapitole druhého oddílu: „Z kritických dějin“ jsem si dovolil podstatné dodatky, a to z těchto důvodů:

Jak jsem se už zmínil v předmluvě k druhému vydání, pochází tato kapitola ve všech svých podstatných částech od Marxe. V prvním znění, určeném pro článek v novinách, jsem musel Marxův rukopis značně zkrátit, a to právě v oněch partiích, kde kritika Dühringových vývodů spíše ustupuje do pozadí před samostatnými výklady z dějin ekonomie. Právě ty však tvoří onu část rukopisu, která má ještě dnes největší a nejtrvalejší význam. Považuji za svou povinnost podat co možná úplně a doslova vývody, v nichž Marx vykazuje lidem, jako jsou Petty, North, Locke, Hume, patřičné místo v dějinách zrodu klasické ekonomie; ještě více však jeho vysvětlení „ekonomického tableau“ Quesnayova, této sfingy, která zůstávala nerozřešitelná pro celou novodobou ekonomii. Co se naproti tomu týkalo výhradně spisů páně Dühringových, to jsem, pokud to souvislost dovolovala, vynechal.

Jinak mohu být úplně spokojen s rozšířením názorů, hájených tímto spisem, od posledního vydání ve veřejném vědomí vědy a dělnické třídy, a to ve všech civilisovaných zemích světa.

V Londýně dne 13. května 1894

B.Engels