Marxistický internetový archiv - Česká sekceK. Marx, B. Engels
I. Jednání s Karlem Hirschem
II. Předpokládané zaměření listu
III. Manifest curyšské trojky
{183} *Okružní dopis Bebelovi, Liebknechtovi, Brackovi aj.[123]
Milý Bebele,
odpověď na Váš dopis z 29. srpna se opozdila, jednak protože se prodloužila Marxova nepřítomnost, jednak kvůli několika událostem: za prvé přišla Richterova ročenka[124], za druhé přijel sám Hirsch.
Mám za to, že Liebknecht Vám neukázal můj poslední dopis, ačkoli jsem ho k tomu přímo vyzval. Jinak byste jistě neuváděl tytéž důvody, které uplatňoval Liebknecht a na něž jsem v onom dopise už odpověděl.
Proberme teď jednotlivé body, o které tu jde.
I. Jednáni s Karlem Hirschem. Liebknecht se dotazuje Hirsche, chce-li se ujmout redakce nového stranického orgánu, který má být založen v Curychu.[125] Hirsch žádá informace o tom, jak bude list finančně zajištěn: jaké fondy jsou k dispozici a kdo je dodává. To první proto, aby věděl, zda list už za několik měsíců nezanikne. To druhé proto, aby se ujistil, kdo drží ruku na měšci a kdo tedy bude s konečnou platností rozhodovat o zaměření listu. Liebknechtovu odpověď: "všechno v pořádku, další se dozvíš v Curychu" (Liebknecht Hirschovi 28. července), Hirsch nedostává. Z Curychu však přichází Bernsteinův {184) dopis Hirschovi (24. července), v němž Bernstein sděluje, že "uspořádáním (listu) a dohledem (nad ním) jsme byli pověřeni my". Proběhla prý porada "mezi Viereckem a námi", na níž se shledalo,
"že Vaše postavení by se poněkud ztížilo vzhledem k rozporům, které jste měl jako představitel ,Laterne'[126] s jednotlivými soudruhy, avšak já nepokládám tuto nesnáz za příliš závažnou".
O finančním zajištění ani slova.
Hirsch odpovídá obratem 26. července otázkou o materiální situaci listu. Kteří soudruzi se zavázali krýt schodky? Do jaké částky a na jak dlouho? Platová otázka redaktora přitom nehraje absolutně žádnou roli. Hirsch chce pouze vědět, "jsou-li zajištěny prostředky, které by zabezpečily list nejméně na rok".
Bernstein odpovídá 31. července: eventuální schodek se bude krýt z dobrovolných příspěvků, z nichž několik (!) je už upsáno. Na Hirschovy poznámky o zaměření, jaké hodlá listu dát - o tom níže -, následují poznámky vyjadřující nesouhlas a předpisy:
"Na tom musí dozorčí komise trvat tím spíše, že sama je také pod kontrolou, tj. je odpovědná. O těchto bodech se musíte tedy dohodnout s dozorčí komisí."
Neodkladná, pokud možno telegrafická odpověď žádoucí.
Tedy místo odpovědi na své oprávněné otázky dostává Hirsch zprávu, že má redigovat pod dozorčí komisí, která má sídlo v Curychu, jejíž názory se velmi podstatně rozcházejí s jeho názory a jejíž členové mu ani nebyli jmenováni!
Hirsch plným právem rozhořčen tímto jednáním, dává přednost dohodě s lipskými. Jeho dopis Liebknechtovi z 2. srpna musíte znát, neboť Hirsch výslovně žádal, abyste Vy a Viereck byli informováni. Hirsch se chce dokonce curyšské dozorčí komisi podřídit do té míry, že tato komise má redakci dávat písemné připomínky a k rozhodnutí bude moci být povolána lipská kontrolní komise.
Liebknecht píše mezitím Hirschovi 28. července:
"Podnik je samozřejmé finančně zajištěn, protože za ním stojí celá strana + (inkluzive) Höchberg. O podrobnosti se ale nestarám."
Také příští Liebknechtův dopis neobsahuje o finančním zajištění zase nic, zato však je v něm ujištění, že curyšská komise není redakční komise, ale že je pověřena jen správou a finančními záležitostmi. Ještě 14. srpna mi Liebknecht píše totéž a žádá, abychom {185) Hirsche přemluvili, aby přijal. Vy sám jste byl ještě 29. srpna tak málo obeznámen s pravým stavem věci, že mi píšete:
"On" (Höchberg) "už nemůže do redakce listu mluvit o nic víc než každý jiný známý člen strany."
Konečně dostává Hirsch od Vierecka dopis datovaný 11. srpna, v němž se připouští, že
"trojka, která je v Curychu, se má jako redakční komise chopit založení listu a v souhlase s lipskou trojkou zvolit redaktora... pokud si vzpomínám, bylo v oznámených usneseních rovněž uvedeno, že zakládající (curyšský) výbor, zmíněný v bodě 2, má ve straně převzít jak politickou, tak finanční odpovědnost... Pro mne z toho zřejmě vyplývá, že... bez spoluúčasti trojky, která je v Curychu a je stranou pověřena založit list, nelze na převzetí redakce pomýšlet".
Zde už měl Hirsch konečně alespoň něco určitého, i když jen o postavení redaktora vůči curyšským. Tvoří redakční komisi, mají také politickou odpovědnost; bez jejich spoluúčasti nelze žádnou redakci převzít. Zkrátka, Hirsch je jednoduše odkázán na to, aby se domluvil s těmi třemi lidmi v Curychu, jejichž jména stále ještě nezná.
Ale aby byl zmatek úplný, připisuje Liebknecht k Viereckovu dopisu zprávu:
"Právě tu byl Singer z Berlína a oznámil: dozorčí komise v Curychu není, jak se domnívá Viereck, redakční komise, ale hlavně správní komise, která je straně, tj. nám za list finančně odpovědná; členové mají ovšem také právo a povinnost s Tebou o redakci diskutovat (právo a povinnost, které má mimochodem každý člen strany); nejsou zmocněni k tomu, aby Tě dali pod kuratelu."
Curyšská trojka a jeden člen výboru z Lipska - jediný, kdo byl jednání přítomen - trvají na tom, že Hirsch se má podřídit oficiálnímu vedení curyšských, druhý lipský člen to prostě popírá. A to se má Hirsch rozhodnout dříve, než se pánové dohodnou sami? Na to, že Hirsch má právo být obeznámen s přijatými usneseními, obsahujícími podmínky, které mu byly předloženy, aby se jim podřídil, nikdo ani nepomyslel, tím spíš, že zřejmě ani lipským nenapadlo, aby si o těchto usneseních opatřili sami autentické informace. Jak jinak by mohlo dojít ke zmíněnému rozporu?
Nemohou-li se lipští dohodnout o pravomoci curyšských, jsou zato curyšští v tomto ohledu naprosto zajedno.
Schramm píše Hirschovi 14. srpna:
{186) "Kdybyste nebyl svého času napsal, že byste ve stejném případě" (jako s Kayserem) "postupoval právě tak a nenaznačil tak, že byste i ve stejném duchu psal, neztráceli bychom o tom ani slova. Takto si ale musíme vzhledem k tomuto Vašemu prohlášení vyhradit právo rozhodovat s konečnou platností o přijímání článků do nového listu."
Dopis Bernsteinovi, v němž se prý Hirsch takto vyjádřil, je z 26. července, byl tedy napsán dlouho po konferenci v Curychu, na níž byla stanovena pravomoc curyšské trojky. V Curychu se ale už do té míry kochají vědomím své byrokratické všemocnosti, že v odpovědi na tento pozdější Hirschův dopis si osobují nové právo rozhodovat o přijímání článků. Z redakční komise se tak stává komise cenzurní.
Teprve když přijel do Paříže Höchberg, dozvěděl se od něho Hirsch jména členů obou komisí.
Co bylo tedy příčinou, že vyjednávání s Hirschem ztrosko-talo?
1. To, že se jak lipští, tak curyšští tvrdošíjně zdráhali sdělit mu něco konkrétního o finančních podkladech a tím i o možnosti, jak udržet list naživu byť i jen jeden rok. Určenou částku se dozvěděl teprve zde ode mne (když jste mi ji Vy sdělil). Bylo tedy téměř nemožné vyvodit z dřívějších sdělení (strana + Höchberg) jiný závěr než ten, že buď list už teď převážně financuje Höchberg, anebo že tak jako tak bude brzy zcela závislý na jeho příspěvcích. A tato poslední možnost není ani dnes zdaleka vyloučena. Částka - čtu-li správně - 800 marek je přesně táž (40 liber šterlinků), jakou musel zdejší spolek dosadit na "Freiheit"[127] za první pololetí.
2. Liebknechtovo opakované ujišťování - které se pak ukázalo jako naprosto nesprávné - že curyšští nemají redakci nijak oficiálně kontrolovat, a komedie plná omylů, která z toho vzešla.
3. Konečně nabytá jistota, že curyšští mají redakci nejen kontrolovat, ale dokonce cenzurovat a jemu (Hirschovi) že přitom připadá jen úloha nastrčené figury.
Můžeme mu dát jedině za pravdu, když po tom všem odmítl. Lipská komise, jak se dovídáme od Höchberga,[a] byla posilena {187) dvěma členy, kteří nebydlí v místě, a může tedy rychle zakročit jen tehdy, je-li lipská trojka jednotná. Tím se skutečné těžiště nadobro překládá do Curychu a s curyšskými by Hirsch stejně jako kterýkoli jiný opravdu revolučně a proletářsky smýšlející redaktor nemohl natrvalo pracovat. O tom později.
II. Předpokládané zaměření listu Už 24. července oznamuje Bernstein Hirschovi, že rozpory, které měl jako představitel "Laterne" s jednotlivými soudruhy, by ztížily jeho postavení.
Hirsch odpovídá, že podle jeho názoru bude muset být zaměření listu vcelku stejné jako zaměření "Laterne", tj. takové, aby se ve Švýcarsku zabránilo procesům a v Německu zbytečnému strachu. Ptá se, kdo jsou oni soudruzi, a pokračuje:
"Znám jenom jednoho a slibuji Vám, že bych s ním ve stejném případě porušování disciplíny jednal právě tak."
Bernstein na to odpovídá s vědomím své nové úřední hodnosti cenzora:
"Co se týče zaměření listu, dozorčí komise je rozhodně toho názoru, že pro něj nemá být vzorem ,Laterne'; podle našeho mínění se nemá list orientovat ani tak na politický radikalismus, jako na principiálně socialistický postoj. Takovým případům, jako byl útok na Kaysera, který vyvolal odpor u všech soudruhů bez výjimky (!), se musí za všech okolností zabránit."
A tak dále, a tak dále. Liebknecht nazývá napadení Kaysera "botou" a Schramm je považuje za tak nebezpečné, že kvůli tomu věší Hirschovi na krk cenzuru.
Hirsch píše znovu Höchbergovi, že k případu jako byl Kayserův
"nemůže dojít, existuje-li oficiální stranický orgán, protože nad jeho jasnými direktivami a dobře míněnými pokyny nemůže žádný poslanec jen tak opovážlivě mávnout rukou".
Také Viereck píše, že novému listuje
"předepsáno umírněné zaměření a co největší ignorování všech existujících rozporů", že to nemá být "zvětšená ,Laterne'" a že Bernsteinovi "by se mohlo nanejvýš předhazovat, že zastává příliš umírněný směr, pokud to v době, kdy nemůžeme pochodovat s rozvinutým praporem, vůbec je výtka".
{188) Co to vlastně je Kayserův případ, tento neprominutelný zločin, kterého se prý Hirsch dopustil? Kayser, jediný ze sociálně demokratických poslanců, mluví a hlasuje v Říšském sněmu pro ochranná cla. Hirsch ho obviňuje, že porušil stranickou disciplínu, protože
1. hlasuje pro nepřímé daně, jejichž odstranění výslovně požaduje program strany;
2. povoluje Bismarckovi peníze, a tím porušuje nejzákladnější zásadu celé naší stranické taktiky: této vládě ani haléř.
V obou bodech má Hirsch nepopiratelně pravdu. A když Kayser pošlapal jak program strany, na který poslanci takříkajíc přísahali přijetím usnesení sjezdu, tak i zcela nevyhnutelné, nejpřednější základní pravidlo stranické taktiky a odhlasoval Bismarckovi peníze jako dík za zákon proti socialistům, byl podle našeho názoru Hirsch rovněž naprosto v právu, když Kaysera tak ostře napadl.
Nikdy jsme nemohli pochopit, jak mohl tento útok proti Kayserovi vyvolat v Německu tolik zloby. Nyní mi Höchberg vykládá, že "frakce" Kayserovi jeho vystoupení povolila a Kayser je tímto povolením kryt.
I kdyby tomu tak bylo, je to přece jen trochu mnoho. Především nemohl Hirsch stejně jako ostatní svět o tomto tajném usnesení nic vědět.[b] Dále se touto historkou jen ještě zvětšuje ostuda strany, kterou dříve bylo možno svést pouze na Kaysera, a tím větší je Hirschova zásluha, že otevřeně a před celým světem odhalil tyto Kayserovy nechutné fráze a ještě nechutnější hlasování, čímž zachránil čest strany. Anebo je německá sociální demokracie opravdu nakažena parlamentní nemocí a věří, že když byli poslanci zvoleni lidem, osvítil je duch svátý, zasedání frakcí že se změnilo v neomylná koncilia a jejich usnesení v nedotknutelná dogmata?
Bota se rozhodně stala, ale neudělal ji Hirsch, nýbrž poslanci, kteří Kaysera kryli svým usnesením. A jestliže ti, kdo jsou především povoláni, aby dbali na dodržování stranické disciplíny, sami takovým usnesením stranickou disciplínu tak zjevně porušují, je to {189) tím horší. Ještě horší však je, jestliže se dojde až k přesvědčení, že stranickou disciplínu neporušil Kayser svou řečí a svým hlasováním a ostatní poslanci svým usnesením, ale Hirsch, protože napadl Kaysera přes toto usnesení, o němž ke všemu ani nevěděl.
Ostatně je jisté, že strana zaujala v otázce ochranných cel totéž nejasné a nerozhodné stanovisko, jako až dosud téměř ve všech ekonomických otázkách, které se objevily v praxi, např. v otázce říšských železnic. Příčina tkví v tom, že stranické orgány, zejména "Vorwärts"[128], místo aby tyto otázky důkladně prodiskutovaly, se s oblibou zabývají konstrukcí budoucího společenského řádu. Když po přijetí zákona proti socialistům nabyla otázka ochranných cel praktického významu, názory na ni se rozešly do nejrůznějších odstínů a nenašel se vůbec nikdo, kdo by měl předpoklad pro vytvoření jasného a správného úsudku: znalost poměrů v německém průmyslu a jeho postavení na světovém trhu. Ochranářské tendence se mimoto mohly tu a tam objevit i u voličů, a to se mělo také brát v úvahu. Jediná cesta, jak se dostat z tohoto zmatku, je chápat otázku čistě politicky (jako tomu bylo v "Laterne"), a tu strana s rozhodností nenastoupila. Proto se muselo stát, že v této otázce poprvé zaváhala, vystupovala nejistě a nejasně a nakonec se Kayserovou vinou a spolu s ním důkladně blamovala.
Útok na Kaysera je nyní podnětem k tomu, aby se Hirschovi ve všech tóninách kázalo, že nový list nemá v žádném případě napodobovat výstřelky "Laterne", že se nemá orientovat ani tak na politický radikalismus, jako na principiálně socialistický a nezaujatý postoj. Viereck je v tom stejně přičinlivý jako Bernstein, který se mu právě proto, že je příliš umírněný, zdá být tím pravým, neboť teď se přece nedá pochodovat s rozvinutým praporem.
Ale proč se vůbec uchylovat za hranice, když ne proto, aby bylo možno pochodovat s rozvinutým praporem? Za hranicemi tomu nic nebrání. Ve Švýcarsku neexistují německé tiskové, spolčovací a trestní zákony. Tam se tedy nejen mohou, ale přímo musí říkat věci, které se doma při normálních německých zákonech nemohly říkat už před zákonem proti socialistům. Neboť zde nestojíme jen před tváří Německa, ale celé Evropy, a jsme povinni, pokud to švýcarské zákony dovolují, Evropě nezastřeně objasnit cesty {190) a cíle německé strany. Kdo by se chtěl ve Švýcarsku vázat na německé zákony, dokázal by jen, že si tyto německé zákony zaslouží a že nemá vlastně nic víc co říci než to, co se smělo říkat v Německu před výjimečným zákonem. Ani na to, že by členům redakce mohl být na čas znemožněn návrat do Německa, se nesmí brát ohled. Kdo není odhodlán něco takového riskovat, nepatří na tak exponované čestné místo.
A dále. Německá strana je výjimečným zákonem dána do klatby právě proto, že byla jedinou vážnou opoziční stranou v Německu. Projevuje-li Bismarckovi ve svém zahraničním orgánu vděčnost tím, že se zříká úlohy jediné vážné opoziční strany, že se chová hezky krotce, že způsobně drží, když dostává kopanec, pak tím jen dokazuje, že si tento kopanec zasloužila. Ze všech německých emigrantských listů, které vycházely v zahraničí od roku 1830, je "Laterně" jistě jedním z nejumírněnějších. Jestliže však i "Laterne" byla příliš opovážlivá - pak nový orgán může stranu před jejími přívrženci v neněmeckých zemích leda kompromitovat.
III. Manifest curyšské trojky Mezitím jsme obdrželi Höchbergovu ročenku s článkem "Retrospektiva socialistického hnutí v Německu"[129], který sepsali, jak mi sám Höchberg řekl, právě ti tři členové curyšské komise. Máme tu tedy jejich autentickou kritiku dosavadního hnutí a tedy i jejich autentický program pro postoj nového orgánu, pokud tento postoj závisí na nich.
Hned na začátku se říká:
"Hnutí, které Lassalle považoval za eminentně politické, do kterého svolával nejen dělníky, nýbrž všechny poctivé demokraty, v jehož čele měli kráčet nezávislí představitelé vědy a všichni ti, kdo jsou prodchnuti opravdovou láskou k bližnímu, se zploštilo za předsednictví J. B. von Schweitzera v jednostranný boj za zájmy průmyslových dělníků."
Nezkoumám, zda a jak dalece to historicky odpovídá pravdě. Schweitzerovi se tu vyčítá zejména, že lassallovství, které se tu chápe jako buržoazně demokraticko-filantropické hnutí, zploštil v jednostranný boj za zájmy průmyslových dělníků tím, že charakter {191) tohoto hnutí jako třídního boje průmyslových dělníků proti buržoazii prohloubil.[c] Dále se mu (Schweitzerovi) vytýká jeho "odmítání buržoazní demokracie". Co má buržoazní demokracie co pohledávat v sociálně demokratické straně? Jestliže se skládá z "poctivých lidí", pak nemůže stát o to, aby se do ní dostala, a chce-li se tam přece dostat, pak jen proto, aby zanášela nešváry.
Lassallovská strana "si raději vedla naprosto jednostranně jako dělnická strana". Pánové, kteří toto píší, jsou sami členy strany, která si vede naprosto jednostranně jako dělnická strana, a zastávají v ní teď oficiální funkce. To se však absolutně nesrovnává. Myslí-li tak, jak píší, pak musí ze strany vystoupit nebo alespoň složit funkce. Jestliže to neudělají, přiznávají tím, že zamýšlejí používat svého oficiálního postavení k tomu, aby potírali proletářský charakter strany. Strana se tedy sama zrazuje, když jim ponechává jejich oficiální funkce.
Podle názoru těchto pánů nemá tedy sociálně demokratická strana být jednostrannou dělnickou stranou, nýbrž všestrannou stranou "všech, kdo jsou prodchnuti opravdovou láskou k bližnímu". Má to dokázat především tím, že odloží hrubé proletářské vášně a podřídí se vedení vzdělaných lidumilných buržoů, aby "si osvojila dobrý vkus" a "naučila se dobrému tónu" (str. 85). Potom také ustoupí "obhroublé vystupování" některých vůdců ctihodnému "občanskému vystupování". (Jako kdyby navenek obhroublé vystupování zde míněných lidí nebylo to nejmenší, co se jim dá vytýkat!) Potom se také
{192) "dostaví četní přívrženci z kruhů vzdělaných a majetných tříd. Ti však musí být teprve získáni, má-li... prováděná agitace mít hmatatelné úspěchy." Německý socialismus "kladl příliš velkou váhu na získání mas a přitom opomíjel energickou (!) propagandu v tzv. horních vrstvách společnosti". Neboť "straně ještě scházejí lidé, kteří by byli schopni ji zastupovat v Říšském sněmu". Je však "žádoucí a nutné, aby se mandáty svěřovaly lidem, kteří mají příležitost a čas důkladně se seznámit s projednávanými předměty. Prostý dělník a drobný řemeslník... má k tomu potřebný čas jen v řídkých, výjimečných případech."
Volte proto buržoy!
Zkrátka: dělnická třída není sama s to se osvobodit. K tomu se musí podřídit vedení "vzdělaných a majetných" buržoů, kteří jedině "mají příležitost a čas" seznámit se s tím, co dělníkům prospěje. A za druhé se za nic na světě nesmí proti buržoazii bojovat, nýbrž energickou propagandou ji - získávat.
Chceme-li však získat hořejší vrstvy společnosti anebo jen ty jejich elementy, které to s námi myslí dobře, nesmíme je za nic na světě polekat. A tu se tato curyšská trojice domnívá, že udělala uklidňující objev:
"Strana ukazuje právě nyní pod tlakem zákona proti socialistům, že nechce jít cestou násilné krvavé revoluce, nýbrž je rozhodnuta... dát se cestou zákonitosti, tj. reformy."
Jestliže tedy těch 500 000-600 000 sociálně demokratických voličů, 1/10 až 1/8 všech voličů, k tomu ještě rozptýlených po celé zemi, si počíná tak rozumně, že se neženou hlavou proti zdi a nepokoušejí se -jeden proti deseti - o "krvavou revoluci", znamená to, že si také jednou provždy zakazují využít jakékoli mohutné vnější události a jí vyvolané náhlé revoluční vlny, ba dokonce vítězství lidu ve srážce, která by z toho vznikla! Kdyby Berlín měl být zase jednou tak nevzdělaný, aby udělal nový 18. březen[130], museli by sociální demokraté místo účasti v boji jako "lumpi dychtiví po barikádách" (str. 88) spíš "nastoupit cestu zákonnosti", zastavit boj, odstranit barikády a popřípadě pochodovat po boku skvělé armády proti jednostranným, surovým, nevzdělaným masám. Anebo jestliže ti pánové tvrdí, že to tak nemysleli, jak to tedy vlastně mysleli?
Přijdou ještě lepší věci.
"Čím klidněji, věcněji, uvážlivěji vystupuje tedy" (strana) "ve své kritice nynějších poměrů a ve svých návrzích na jejich změnu, tím menší je možnost, {193) že se bude opakovat šachový tah, který se nyní podařil" (zavedením zákona proti socialistům) "a kterým uvědomělá reakce zahnala buržoazii do úzkých, když jí nahnala strach z rudého strašidla." (Str. 88.)
Aby se buržoazie zbavila poslední stopy strachu, má se jí jasně a pádně dokázat, že rudé strašidlo je skutečně jen strašidlo, že neexistuje. Co je však tajemstvím rudého strašidla, ne-li strach buržoazie z nevyhnutelného boje na život a na smrt mezi ní a proleta- riátem? Strach z neodvratného rozhodnutí moderního třídního boje? Odstraňte třídní boj, a buržoazie a "všichni nezávislí lidé" se nebudou "strachovat jít ruku v ruce s proletáři"! A kdo by na to doplatil, to by byli právě proletáři.
Nechť tedy strana dokáže pokorným a krotkým vystupováním, že se jednou provždy vzdala "nepřístojností a výstřelků", které daly podnět k zákonu proti socialistům. Slíbí-li dobrovolně, že se bude pohybovat pouze v mezích zákona proti socialistům, budou snad Bismarck a buržoové tak laskaví a zruší tento zákon, který pak bude zbytečný!
"Aby nám bylo dobře rozuměno," nechceme "se vzdát své strany a svého programu, ale myslíme, že máme na léta dost práce, jestliže všechnu svou sílu, všechnu svou energii soustředíme na dosažení určitých blízkých cílů, kterých se musí stůj co stůj dosáhnout, dříve než se může pomýšlet na uskutečnění dalekosáhlých snah."
Potom se k nám také budou hromadně přidávat příslušníci buržoazie, maloburžoazie a dělníci, kteří "jsou dnes dalekosáhlými požadavky... odstrašováni".
Nemáme se vzdávat programu, nýbrž jej jen odložit - na neurčito. Přijímáme program, ale vlastně ne pro sebe a pro svou dobu, nýbrž posmrtně, jako dědictví pro své děti a děti svých dětí. Mezitím máme vynaložit celou svou "sílu a energii" na všelijaké tretky a záplatování kapitalistického společenského řádu, aby to alespoň vypadalo, že se něco děje, ale aby se přitom buržoazie nepoděsila. To je mi přece jen milejší komunista Miquel, který dokazuje své nezvratné přesvědčení o pádu kapitalistické společnosti, nevyhnutelném za několik set let, tím, že horlivě podvádí a spekuluje, že poctivě přispívá svým dílem ke krachu z roku 1873[131] a tím skutečně něco dělá pro zhroucení stávajícího řádu.
{194) Jiným přestupkem proti dobrému tónu byly také "přehnané útoky na gründery", kteří přece byli "jen dětmi své doby"; "na-dávání na Strousberga a podobné lidi... si mohli proto raději odpustit". Bohužel, všichni lidé jsou "jen dětmi své doby", a je-li to dostatečnou omluvou, nesmí být už nikdo napadán, všechna polemika a všechen boj z naší strany přestane; dáme si klidně líbit všechny kopance našich odpůrců, protože my jako moudřejší víme, že jsou "jen dětmi své doby" a nemohou jednat jinak, než jak jednají. Místo abychom jim kopance vraceli i s úroky, mělo by nám jich chudáků být spíš líto.
Rovněž ta okolnost, že se strana postavila za Komunu, měla tu nevýhodu,
"že se odradili lidé nám jinak naklonění a vůbec nenávist buržoazie proti nám vzrostla". A dále není strana "docela bez viny na uskutečnění říjnového zákona[132], protože zvyšovala zbytečně nenávist buržoazie".
Takový je tedy program tří cenzorů z Curychu. Jasný je až dost, zvláště pro nás, protože my velmi dobře známe všechny tyto fráze ještě z roku 1848. Jsou to představitelé maloburžoazie, kteří se ohlašují plni strachu, že by proletariát, donucený svou revoluční situací, mohl "zajít příliš daleko". Místo rozhodné politické opozice - všeobecné zprostředkovávání; místo boje proti vládě a buržoazii - pokus je získat a přemluvit; místo neústupného odporu proti týrání shora - pokorná poníženost a přiznám, že trest je za-sloužený. Všechny historicky nutné konflikty se vykládají jako nedorozumění a každá diskuse končí ujištěním, že v podstatě jsme přece všichni zajedno. Lidé, kteří vystupovali roku 1848 jako buržoazní demokraté, mohou se nyní právě tak dobře nazývat sociálními demokraty. Jako se prvním zdálo, že demokratická republika je ještě v nedohledné dálce, tak se druhým zdá pád kapitalistického zřízení tak vzdálený, že nemá absolutně žádný význam pro politickou praxi přítomnosti; je možno se domlouvat, uzavírat kompromisy, hrát si na lidumily, co hrdlo ráčí. Zrovna tak je to s třídním bojem mezi proletariátem a buržoazií. Na papíře ho uznávají, protože ho už nemohou popřít, v praxi se ho však snaží zastřít, vymazat, oslabit. Sociálně demokratická strana nemá být dělnickou stranou, nemá proti sobě vzbuzovat nenávist buržoazie nebo vůbec {195) něčí nenávist; má především provádět energickou propagandu mezi buržoazií; místo aby kladla důraz na dalekosáhlé, buržoazii odstrašující a v naší generaci přece nedosažitelné cíle, má raději vynaložit všechnu svou sílu a energii na takové maloburžoazní příštipkářské reformy, které by poskytly starému společenskému řádu novou oporu, a tím by snad mohly změnit konečnou katastrofu v poznenáhlý, postupný a pokud možná pokojný rozkladný proces. Jsou to tíž lidé, kteří se tváří, jako by byli neúnavně činní, ale nejen sami nic nedělají, nýbrž se snaží zabránit, aby se dělalo vůbec něco jiného, než žvanilo; tíž lidé, jejichž strach z jakéhokoli činu roku 1848 a 1849 brzdil hnutí na každém kroku a nakonec vedl k jeho porážce; tíž lidé, kteří nikdy nevidí reakci a pak jsou celí udivení, že se nakonec dostali do slepé uličky, kde není možné ani se postavit na odpor, ani se dát na útěk; tíž lidé, kteří by chtěli uzavřít dějiny do svého úzkého šosáckého obzoru, které však dějiny pokaždé přejdou.
Pokud jde o jejich socialistickou náplň, byla už dostatečně kritizována v "Manifestu", v kapitole "Německý aneb ,pravý' socialismus"[133]. Kde je třídní boj odstrčen stranou jako nemilý "hrubý" zjev, tam zůstává jako základna socialismu jenom "pravá láska k člověku" a pusté fráze o "spravedlnosti".
Je to vývojem podmíněný a nevyhnutelný zjev, že se i lidé z dosud vládnoucí třídy přidávají k bojujícímu proletariátu a že do něho vnášejí elementy vzdělám. To jsme jasně vyslovili už v "Manifestu". Je však třeba přitom poznamenat dvě věci:
Předně musí tito lidé, mají-li prospět proletářskému hnutí, vnášet do něho elementy skutečného vzdělání. U velké většiny německých konvertitů z řad buržoazie tomu však tak není. Ani "Zukunft", ani "Neue Gesellschaft"[134] nepřinesly nic, čím by se hnutí dostalo alespoň o krok kupředu. Skutečný, faktický nebo teoretický vzdělávací materiál tam naprosto chybí. Místo toho se objevují pokusy uvést povrchně osvojené socialistické myšlenky v soulad s nejrůznějšími teoretickými hledisky, které si tito pánové přinesli z university anebo odjinud a které jsou jedno zmatenější než druhé, díky tomu, že zbytky německé filosofie dnes prodělávají proces rozkladu. Místo aby každý z nich sám nejprve důkladně {196) studoval novou vědu, spíš si ji přistřihává podle svého přineseného hlediska, buduje si zkrátka svou vlastní soukromou vědu a vystupuje hned s nárokem, že ji bude přednášet. Proto mají tito pánové asi právě tolik stanovisek jako hlav; místo aby něco objasnili, způsobili jenom hrozný zmatek - naštěstí skoro jen mezi sebou. Bez takových vzdělavatelů, jejichž první zásadou je vyučovat tomu, čemu se sami nenaučili, se může strana velmi dobře obejít.
Za druhé. Jestliže se takoví lidé z jiných tříd připojují k proletářskému hnutí, je prvním požadavkem, aby s sebou nepřinášeli zbytky buržoazních, maloburžoazních apod. předsudků, nýbrž aby si plně osvojili proletářský způsob nazírání. Tito pánové však, jak je dokázáno, vězí až po krk v buržoazních a maloburžoazních představách. V tak maloburžoazní zemi, jako je Německo, mají tyto představy určitě své oprávnění, ale jen mimo sociálně demokratickou dělnickou stranu. Jestliže se tito pánové ustaví jako sociálně demokratická maloburžoazní strana, pak mají úplnou pravdu; pak bychom s nimi mohli jednat, podle okolností uzavírat dohody atd. Ale v dělnické straně jsou cizorodým prvkem. Jsou-li tu důvody, abychom je v ní prozatím trpěli, máme povinnost je jenom trpět, nedovolit jim ovlivňovat vedení strany, musíme si být vědomi, že roztržka s nimi je jen otázkou času. Zdá se ostatně, že tento čas už nastal. Jak může strana ještě déle trpět autory tohoto článku ve svém středu, je nám nepochopitelné. Podaří-li se takovým lidem víceméně dostat do rukou dokonce vedení strany, bude strana prostě vykleštěna a bude konec proletářské říznosti.
Co se nás týká, nám je po celé naší minulosti otevřena jen jedna cesta. Už téměř 40 let zdůrazňujeme, že třídní boj je bezprostřední hnací silou dějin a zejména třídní boj mezi buržoazií a proletariátem je velikou pákou moderního sociálního převratu; rozhodně tedy nemůžeme jít s lidmi, kteří chtějí tento třídní boj z hnutí vyškrtnout. Při založení Internacionály jsme výslovně razili bojové heslo: osvobození dělnické třídy musí být dílem dělnické třídy samé. Nemůžeme tedy jít s lidmi, kteří otevřeně prohlašují, že dělníci jsou příliš nevzdělaní, aby se sami osvobodili, že musí být osvobozeni shora, lidumilnými velkoburžoy a maloburžoy. Zaujme-li nový stranický orgán postoj, který odpovídá smýšlení oněch pánů a který {197) bude buržoazní, a ne proletářský, nezbude nám nic jiného, ať je nám to sebevíc líto, než abychom se proti tomu veřejně ohradili a porušili solidaritu, s níž jsme až dosud zastupovali německou stranu v cizině. Ale tak daleko to snad přece jen nedojde.
Tento dopis je určen všem pěti členům komise v Německu, a také Brackovi...
Nemáme námitky proti tomu, aby se s dopisem seznámili rovněž curyšští.
Napsali K. Marx a B. Engels
17.-18. září 1879
Poprvé otištěno v časopise
"Die Kommunistische Internationale",
roč. 12, sešit 23 z 15. června 1931Podle rukopisu B. Engelse
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Slova "od Höchberga" jsou doplněna tužkou. (Pozn. red.)
b V rukopise škrtnuto: "I kdybychom připustili, že by se dva nebo tři jiní sociálně demokratičtí poslanci (neboť víc jich tam sotva bylo) dali svést k tomu, aby nechali Kaysera vykládat před celým světem jeho nechutnosti a aby povolili Bismarckovi peníze, tak byli povinni vzít za to na sebe veřejně odpovědnost a čekat, co tomu asi Hirsch řekne." (Pozn. red.)
c Místo obou těchto vět následovala původně tato pasáž, která je v rukopise škrtnuta: "Schweitzer byl velký darebák, ale velmi talentovaná hlava. Jeho zásluhou bylo právě to, že původní úzké lassallovství s jeho omezeným všelékem státní pomoci prolomil... Ať zavinil z korupčních pohnutek cokoli a ať jakkoli lpěl na lassallovském všeléku státní pomoci, aby si udržel svou moc, přesto je jeho zásluhou, že prorazil původní úzké lassallovství, rozšířil ekonomický rozhled strany a tím připravil její pozdější splynutí s celoněmeckou stranou. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií, tento stěžejní bod všeho revolučního socialismu, hlásal už Lassalle. Jestliže Schweitzer tento bod ještě ostřeji zdůrazňoval, tak to byl v podstatě rozhodně pokrok, i když mu to třeba sloužilo jako záminka k podezřívání osob nebezpečných jeho diktatuře. Je naprosto pravda, že udělal z lassallovství jednostranný boj za zájmy průmyslového dělnictva. Ale jen proto jednostranný, že z důvodů politické korupce nechtěl nic vědět o boji za zájmy zemědělských dělníků proti velkému pozemkovému vlastnictví. Ale tohle se mu tu nevyčítá, ,zploštění" spočívá v tom, že prohloubil charakter hnutí jako třídního boje průmyslových dělníků proti buržoazii." (Pozn. red.)
123 Okružní dopis Marxe a Engelse ze 17.-18. září 1879, zaslaný Augustu Bebelovi, byl autory určen celému vedení německé sociálně demokratické strany a má charakter stranického dokumentu. Svědčí o tom jeho obsah i Marxova a Engelsova vlastní prohlášení. V dopise F. A. Sorgovi z 19. září 1879 nazývá Marx tento dokument okružním dopisem, který má "kolovat bez účasti veřejnosti mezi vůdci německé strany". Lenin (který text dopisu neznal) nazývá také na základě Marxovy a Engelsovy korespondence výklad jejich názorů a stranického stanoviska vůči oportunismu, který se ve straně projevil, "přímým oběžníkem Bebelovi, Liebknechtovi a ostatním vůdcům s. d. strany" (viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 12, čes. vyd. 1962, str. 355).
Náčrt dopisu sestavil Engels v polovině září. 17. září po Marxově návratu do Londýna oba náčrt znovu společně probrali a s konečnou platností jej formulovali.
Dopis byl poprvé uveřejněn v časopise "Die Kommunistische Internationale", roč. 12, sešit 23 z 15. června 1931.
124 Tím se myslí "Jahrbuch für Sozialivissenschaft und Socialpolitik" ["Ročenka pro sociální vědu a sociální politiku"] - časopis sociálně reformistického zaměření, který v letech 1879-1881 vydával Karl Höchberg (pod pseudonymem dr. Ludwig Richter) v Curychu; vyšly tři svazky.
125 Tím se míní list "Sozialdemokrat" (viz také poznámku [240]), jehož vydávání se tehdy připravovalo.
126 "Die Laterne" ["Lucerna"] - německý sociálně demokratický satirický týdeník; vycházel od 15. prosince 1878 do 29. června 1879 v Bruselu za redakce Karla Hirsche. Časopis kritizoval oportunistické tendence uvnitř německé sociální demokracie, které se projevovaly zejména, když se začal uplatňovat výjimečný zákon proti socialistům.
127 "Freiheit" ["Svoboda"] - německý anarchistický týdeník, který založil roku 1879 v Londýně Johann Most; Marx a Engels několikrát Mosta i jeho list za anarchistické vystupování kritizovali. List vycházel v Londýně (v letech 1879-1882), ve Švýcarsku (roku 1882) a v USA (v letech 1882-1908).
128 "Vorwärts" ["Vpřed"] - ústřední orgán německé Socialistické dělnické strany po gothajském sjezdu z roku 1876; vycházel v Lipsku od října 1876. V říjnu 1878, když byl přijat výjimečný zákon proti socialistům, musel být list zastaven.
129 Článek, který napsali Karl Höchberg, Eduard Bernstein a Karl Schramm, vyšel v časopise "Jahrbuch für Sozialwissenschaft und Socialpolitik", 1. ročník, první polovina, Curych-Oberstrass 1879, str. 75-96.
130 Jde o boj na barikádách v Berlíně 18. března, který zahájil v Německu revoluci z let 1848-1849.
131 Míní se krize z roku 1873, kterou v Německu skončilo tzv. gründerské období.
Gründeři - němečtí podnikatelé sedmdesátých let minulého století; zbohatli díky válečné náhradě, kterou musela Francie Německu platit po válce z let 1870-1871, a pomocí rozsáhlých spekulací.
132 Říjnový zákon - výjimečný zákon proti socialistům, který schválil Říšský sněm v říjnu 1878.
133 Viz Marx-Engels, Manifest Komunistické strany, Spisy 4, str. 454-456.
134 "Die Zukunft" ["Budoucnost"] - časopis sociálně reformistického zaměření, který vydávala skupina členů německé sociálně demokratické strany; vycházel od října 1877 do listopadu 1878 v Berlíně. Vydavatelem časopisu byl Karl Höchberg. Marx a Engels ostře kritizovali časopis za pokusy svést stranu na reformistickou cestu.
"Die Neue Gesellschaft" ["Nová společnost"] - sociálně reformistický měsíčník; vydával jej v Curychu dr. F. Wiede od října 1877 do března 1880.