Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕČást II.
[Dialektika]Mezitím vznikla, vedle francouzské filosofie 18. století a po ní, novější německá filosofie, která vyvrcholila v Hegelovi. Její největší zásluhou bylo, že se vrátila k dialektice jako k nejvyšší formě myšlení. Staří „řečtí filosofové byli všichni rození, samorostlí dialektikové a nejuniverzálnější hlava mezi nimi, Aristoteles, prozkoumal už také nejpodstatnější formy dialektického myšlení. Naproti tomu novější filosofie, ačkoli i v ní byli skvělí představitelé dialektiky (například Descartes a Spinoza), zabředala zejména pod anglickým vlivem stále víc do takzvaného metafyzického způsobu myšlení, který skoro výhradně ovládl i Francouze 18. století, alespoň v jejich speciálně filosofických pracích. Mimo oblast vlastní filosofie dovedli rovněž vytvořit mistrovská díla dialektiky; připomínáme jen Diderotova „Rameauova synovce“ a Rousseauovo „Pojednání o původu nerovnosti mezi lidmi“. – Uvedeme tu stručně podstatné rysy obou metod myšlení.
Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny nebo svou duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám zprvu obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, v níž nic nezůstává tím, čím bylo, tam, kde bylo, a takové, jaké bylo, ale v níž se všechno pohybuje, mění, vzniká a zaniká. Vidíme tedy zprvu celkový obraz, v němž jednotlivosti ještě zůstávají víceméně v pozadí, všímáme si víc pohybu, přechodů, souvislostí než toho, co se pohybuje, přechází a souvisí. Tento prvotní, naivní, ale věcně správný názor o světě je názor staré řecké filosofie a poprvé jej jasně vyslovil Herakleitos: Všechno je, a také není, neboť všechno teče, ustavičně se mění, ustavičně vzniká a zaniká. [75] Tento názor sice správně postihuje obecný charakter celkového obrazu jevů, ale přesto nestačí vysvětlit jednotlivosti, z nichž se tento celkový obraz skládá; a dokud je neznáme, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom tyto jednotlivosti poznali, musíme je vyjmout z jejich přírodní nebo historické souvislosti a zkoumat je každou zvlášť, jejich kvality, jejich zvláštní příčiny a účinky atd. To je především úkol přírodních věd a historického bádání; tyto oblasti zkoumání zaujímaly z pochopitelných důvodů u Řeků klasické doby, kteří pro ně museli především nejprve pracně shromažďovat materiál, jenom podřadné místo. Teprve když byla přírodní a historická látka do jisté míry nashromážděna, mohlo se přistoupit ke kritickému třídění, srovnávání, respektive k dělení do tříd, řádů a druhů. Proto počátky exaktního zkoumání přírody rozvíjeli dále teprve Řekové alexandrijského období [76] a později, ve středověku, Arabové; skutečná přírodní věda se však datuje teprve od druhé poloviny 15. století a od té doby dělala stále rychlejší pokroky. Základní podmínkou obrovských pokroků, kterých se v poznání přírody dosáhlo za posledních čtyři sta let, bylo rozložení přírody na její jednotlivé části, roztřídění různých přírodních procesů a předmětů do určitých tříd, zkoumání nitra organických těl podle jejich rozmanitých anatomických forem. Ale tím jsme si také navykli chápat přírodní věci a procesy izolovaně, mimo velkou celkovou souvislost; tedy ne v jejich pohybu, nýbrž v jejich nehybnosti; ne jako něco v podstatě proměnného, nýbrž zcela stálého; ne v jejich životě, nýbrž v jejich smrti. A tím, že se tento způsob nazírání přenesl z přírodních věd do filosofie, jak to udělali Bacon a Locke, [77] vznikla specifická omezenost posledních století, metafyzický způsob myšlení.
Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy, pojmy, izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého. Metafyzik myslí v samých přímých protikladech; jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nad to jest, to jest od zlého. [78]. ]Pro něj věc buď existuje, nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Kladné a záporné se navzájem naprosto vylučují; stejně strnulý protiklad je i mezi příčinou a účinkem. Tento způsob myšlení nám na první pohled připadá velice samozřejmý, protože tak uvažuje takzvaný zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum je úctyhodný chlapík v domáckém prostředí, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zakouší prapodivná dobrodružství; a metafyzický způsob nazírání je sice v širokých oblastech, jejichž rozsah je dán povahou předmětu, oprávněný a dokonce i nutný, ale přesto dříve nebo později narazí vždycky na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený, abstraktní a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomíná na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznikání a zanikání, pro jejich klid na jejich pohyb, protože pro samé stromy nevidí les. Běžně například víme a můžeme s jistotou říci, zda nějaký živočich existuje nebo ne; ale při bližším zkoumání zjistíme, že je to leckdy krajně spletitá věc, jak to velmi dobře vědí právníci, kteří se marně plahočili, aby objevili nějakou racionální hranici, za kterou je usmrcení dítěte v matčině těle vražda; a stejně nemožné je stanovit okamžik smrti, neboť fyziologie dokazuje, že smrt není událost, k níž dochází naráz, okamžitě, nýbrž velice zdlouhavý proces. Zrovna tak každá organická bytost je v každém okamžiku táž a zároveň není táž; v každém okamžiku zpracovává látky přijaté zvenčí a jiné zase vylučuje, v každém okamžiku odumírají buňky jejího těla a tvoří se nové; pokaždé za delší nebo kratší dobu se látka tohoto těla úplně obnovuje, je nahrazena jinými atomy látky, takže každá organická bytost je stále táž a přece jiná. Při zevrubnějším pozorování také zjišťujeme, že oba póly protikladu, kladný a záporný, jsou navzájem právě tak neodlučitelné, jako jsou protichůdné, a že se přes všechnu protikladnost navzájem prolínají; právě tak příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové platnost jenom při aplikaci na jednotlivý případ, ale jakmile posuzujeme jednotlivý případ v jeho všeobecné souvislosti s celkem světa, splývají vjedno, rozplývají se v nazírání celosvětového vzájemného působení, kde si příčiny a účinky ustavičně vyměňují místo a to, co je nyní nebo zde účinkem, stává se jinde nebo jindy příčinou a naopak.
Všechny tyto procesy a metody myšlení přesahují rámec metafyzického myšlení. Naproti tomu pro dialektiku, která chápe věci a jejich pojmové odrazy především v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, v jejich pohybu, v jejich vznikání a zanikání, jsou procesy, jaké jsme uvedli výše, právě potvrzením její vlastní metody. Příroda je zkušebním kamenem dialektiky, a moderní přírodní vědě musíme přiznat, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá, a tím dokázala, že v přírodě se děje všechno koneckonců dialekticky, a ne metafyzicky, že příroda se nepohybuje ve věčné jednotvárnosti ustavičně opakovaného kruhu, nýbrž že prodělává skutečné dějiny. Zde je třeba jmenovat na prvním místě Darwina, který zasadil metafyzickému chápání přírody nejmocnější úder svým důkazem, že celá dnešní organická příroda, rostliny i živočichové, a tedy také člověk, jsou produktem vývojového procesu, který pokračoval po milióny let. Ale prozatím se přírodovědci, kteří se naučili myslet dialekticky, dají spočítat na prstech, a tento konflikt mezi dosaženými objevy a tradičním způsobem myšlení vysvětluje bezmezný zmatek, který dnes vládne v teoretické přírodní vědě a nad nímž si zoufají učitelé i žáci, autoři i čtenáři.
Podat exaktně celek světa, jeho vývoj a vývoj lidstva, exaktně vyložit, jak se tento vývoj zrcadlí v lidských hlavách, je tedy možné jedině dialekticky s ustavičným zřetelem k všeobecnému vzájemnému působení vznikání a zanikání, progresivních a regresivních změn. A v tomto smyslu také ihned – vystoupila novější německá filosofie. Kant zahájil svou dráhu tím, že stabilní Newtonovu sluneční soustavu, která měla po onom pověstném prvním nárazu trvat věčně, proměnil v dějinný proces: ve vznik Slunce a všech planet z rotující mlhoviny. Přitom už vyvodil závěr, že tímto vznikem je nutně dán i budoucí zánik sluneční soustavy. [ ]O půlstoletí později zdůvodnil Laplace jeho názor matematicky a za další půlstoletí prokázal spektroskop, že ve vesmíru existují takové žhavé plynovité masy v různých stupních zhuštění.
Tuto novější německou filosofii dovršil Hegelův systém [79], v němž Hegel – a to je jeho velká zásluha – poprvé vyložil celý přírodní, dějinný a duchovní svět jako proces, tj. v ustavičném pohybu, změně, přerodu a vývoji, a pokusil se prokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost. Z tohoto hlediska se už dějiny lidstva nejevily jako chaotická změť nesmyslných násilností, které si před soudnou stolicí nyní už dozrálého rozumu filosofů zasluhují jedna jako druhá zavržení a na které je nejlépe co nejrychleji zapomenout, nýbrž jako vývojový proces samého lidstva; myšlení teď připadl úkol sledovat tu pozvolnou posloupnost vývojového procesu po všech jeho bludných cestách a prokázat přes všechny zdánlivé nahodilosti jeho vnitřní zákonitost.
Nezáleží tu na tom, že Hegelův systém nevyřešil úkol, který si vytkl. Jeho epochální zásluhou bylo, že jej vytyčil. Je to totiž úkol, který nikdy nedokáže vyřešit jednotlivec. Ačkoli byl Hegel – vedle Saint-Simona – nejuniverzálnější hlava své doby, přece byl v zajetí jednak nutně omezeného rozsahu svých vlastních znalostí a jednak znalostí a názorů své doby, svým rozsahem i hloubkou rovněž omezených. K tomu pak přistupovala ještě třetí okolnost. Hegel byl idealista, tj. myšlenky své hlavy nepokládal za více nebo méně abstraktní odrazy skutečných věcí a procesů, nýbrž naopak pokládal věci a jejich vývoj jenom za uskutečněné odrazy „ideje“, existující nějak už před světem. Tím bylo všechno postaveno vzhůru nohama a skutečná souvislost světa byla převrácena úplně naruby. Hegel tedy sice správně a geniálně pochopil některé dílčí souvislosti, ale z důvodů, které jsem uvedl, muselo přesto i v jednotlivostech leccos dopadnout spříštipkovaně, strojeně, vykonstruované, zkrátka zmateně. Hegelův systém jako takový byl kolosální nedochůdče – ale také poslední svého druhu. Byl totiž ještě stižen nevyléčitelným vnitřním rozporem: na jedné straně byl jeho základním předpokladem historický názor, podle něhož jsou dějiny lidstva vývojový proces, který svou povahou nemůže být intelektuálně dovršen objevením takzvané absolutní pravdy; na drahé straně však tvrdí, že je sumou právě této absolutní pravdy. Všeobsáhlý, jednou provždy dovršený systém poznání přírody a dějin odporuje základním zákonům dialektického myšlení; to však naprosto nevylučuje, naopak v sobě zahrnuje, že soustavné poznání veškerého vnějšího světa může od pokolení k pokolení dělat obrovské pokroky.
Poznání naprosté pochybenosti dosavadního německého idealismu vedlo nutně k materialismu, ale podotýkám, ne pouze k metafyzickému, výhradně mechanickému materialismu 18. století. Na rozdíl od naivně revolučního, prostého odmítnutí veškerých dosavadních dějin vidí moderní materialismus v dějinách vývojový proces lidstva a bere si za úkol odhalit zákony jeho pohybu. Jak Francouzi 18. století, tak Hegel si představovali přírodu jako stále stejný, v úzkých kolobězích se pohybující celek, s věčnými nebeskými tělesy, jak to učil Newton, a s neměnnými druhy organických bytostí, jak to učil Linné [80], kdežto moderní materialismus shrnuje poslední pokroky přírodní vědy, podle nichž má i příroda své dějiny v čase, nebeská tělesa i různé druhy organismů, které se na nich za příznivých okolností vyskytují, vznikají a zanikají, a koloběhy, pokud je lze vůbec připustit, nabývají neskonale velkolepějších rozměrů. V obou případech je tento materialismus podstatně dialektický a nepotřebuje už filosofii, která by stála nad ostatními vědami. Jakmile se od každé jednotlivé vědy začne požadovat, aby si ujasnila své postavení v celkové souvislosti věcí a poznatků o věcech, je už jakákoli zvláštní věda o celkové souvislosti zbytečná. Z veškeré dosavadní filosofie si pak zachovává samostatnost už jen nauka o myšlení a jeho zákonech – formální logika a dialektika. Všechno ostatní přechází do pozitivní vědy o přírodě a dějinách.
Ale zatímco převrat v názoru na přírodu se mohl uskutečnit jenom natolik, nakolik výzkum poskytoval příslušnou látku pozitivních poznatků, uplatnily se už mnohem dříve historické fakty, které vedly k rozhodujícímu obratu v pojetí dějin. Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní dělnické hnutí, hnutí anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií se dostával do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy, a to tou měrou, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoazie. Fakty stále průkazněji usvědčovaly ze lži poučky buržoazní ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu lidu jako důsledku svobodné konkurence. Všechny tyto fakty nebylo už možné odmítat právě tak jako francouzský a anglický socialismus, který byl jejich teoretickým, byť krajně nedokonalým výrazem. Ale staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky „kulturních dějin“.
Nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny, s výjimkou prvotního stavu, byly dějinami třídních bojů, že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že tedy ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno koneckonců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filosofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Hegel zbavil pojetí dějin metafyziky, učinil je dialektickým – ale jeho pojetí dějin bylo podstatně idealistické. Teď byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště, pojetí dějin, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí.
V důsledku toho se socialismus teď už nejevil jako nahodilý objev té či oné geniální hlavy, nýbrž jako nutný produkt boje mezi dvěma historicky vzniklými třídami, proletariátem a buržoazií. Jeho úkolem už nebylo zkonstruovat co nejdokonalejší systém společnosti, nýbrž zkoumat historický ekonomický proces, z něhož tyto třídy a jejich protichůdnost nutně vzešly, a v ekonomické situaci tím vytvořené odhalit prostředky k řešení konfliktu. S tímto materialistickým pojetím byl však dosavadní socialismus právě tak neslučitelný, jako bylo pojetí přírody ve francouzském materialismu neslučitelné s dialektikou a se současnou přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritizoval existující kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat; mohl jej prostě jen odmítat jako špatný. Čím horlivěji se bouřil proti vykořisťování dělnické třídy, jež bylo od tohoto výrobního způsobu neodlučitelné, tím méně byl s to jasně ukázat, v čem toto vykořisťování záleží a jak vzniká. Šlo však o to, vyložit jednak kapitalistický výrobní způsob v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité období dějin, vyložit tedy i nutnost jeho zániku, ale jednak také odhalit jeho vnitřní povahu, která byla stále ještě skrytá. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a z něho plynoucího vykořisťování dělníka; že i když kapitalista kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má jako zboží na trhu zboží, vytěží z ní větší hodnotu, než jakou za ni zaplatil; a že tato nadhodnota tvoří koneckonců sumu hodnot, z níž se v rukou majetných tříd hromadí neustále rostoucí masa kapitálu. Průběh jak kapitalistické výroby, tak výroby kapitálu byl vysvětlen.
Za oba tyto velké objevy – za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby s pomocí nadhodnoty – vděčíme Marxovi. Díky jim se socialismus stal vědou, a nyní jde především o to, dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech.
__________________________________
Poznámky:
75. Herakleitos – řecký filosof, materialista, který žil v 6. až 5. století před naším letopočtem, jeden z tvůrců dialektiky.
76. Alexandrijské období – nazvané podle egyptského přístavního města Alexandrie, které bylo střediskem hospodářského i duchovního života v období přibližně od začátku 4. století před n. l. až do r. 640 n. l., kdy Egypt ovládli Arabové. V alexandrijském období nastal rozvoj přírodních věd, matematiky, mechaniky, astronomie, zeměpisu, fyziky, anatomie aj.
77. Francis Bacon a John Locke, angličtí filosofové v 16. a 17. století. Viz. o nich v úvodu k anglickému vydání na str. 76–78 této knihy.
78. Citát z Bible, z evangelia sv. Matouše.
79. Hegelův systém – tím se myslí filosofický systém jednoho z největších německých filosofů, představitele objektivního idealismu G. W. F. Hegela, který vyložil ve svých hlavních dílech „Phänomenologie des Geistes“ z roku 1807, „Wissenschaft der Logik“ z roku 1812 a „Enzy-klopädie der philosophischen Wissenschaften“ z roku 1817.
80. Linné – Carl Linné, švédský přírodovědec, lékař a botanik v 18. století, zakladatel vědecké botanické i zoologické systematiky. Roku 1735, ve svých 28 letech, vydal své dílo „Systema Naturae“, které vyšlo postupně ve 40 vydáních. Vydání z roku 1758 se stalo základem živočišné nomenklatury, v níž zařadil i člověka – homo sapiens – do nejvyšší třídy živočichů, mezi opice a poloopice. Jeho hlavní dílo je „Species plantarum“, v němž popsal 7300 druhů rostlin; všechny druhy rostlin popsal dvojím jménem, rodovým a druhovým, a tím vytvořil binární názvosloví, které se udrželo v botanické i zoologické systematice dodnes.