Marxistický internetový archiv - Česká sekce

B. Engels



{288} Obchodní smlouva s Francií


Ve čtvrtek 9. června předložil v Dolní sněmovně pan Monk (Gloucester) rezoluci, v níž se říká, že

"žádná obchodní smlouva s Francií nebude uspokojivá, nebude-li směřovat k rozvoji obchodních styků mezi oběma zeměmi dalším snižováním cel".

Následovala dosti dlouhá debata. Sir Ch. Dilke kladl jménem vlády mírný odpor předepsaný diplomatickou etiketou. Pan J. A. Balfour (Hertford) chtěl pomocí odvetných cel donutit druhé národy k přijetí nižších tarifů. Pan Slagg (Manchester) chtěl ponechat na Francouzích, aby bez smlouvy sami přišli na to, jakou má cenu náš obchod pro ně a jejich obchod pro nás. Pan Illingworth (Bradford) už se vzdal veškeré naděje, že by vůbec bylo možné dosáhnout svobody obchodu prostřednictvím obchodních smluv. Pan Mac Iver (Birkenhead) prohlásil, že nynější systém svobodného obchodu je praobyčejný podvod, protože se skládá ze svobodného dovozu a omezeného vývozu. Rezoluce byla přijata 77 hlasy proti 49, což je porážka, která neublíží ani páně Gladstonovu cítění, ani jeho postavení.

Tato debata je dokonalou ukázkou dlouhé řady neustále se opakujících stížností na paličatost, s níž hloupý cizinec a dokonce i neméně hloupý koloniální poddaný odmítá uznat všeobecně blahodárné působení svobodného obchodu a jeho schopnost vyléčit každý ekonomický neduh. Ještě nikdy neutrpělo žádné proroctví takové fiasko, jako proroctví manchesterské školy[210], tvrdící, že svobodný obchod, jakmile bude v Anglii zaveden, zaplaví zemi takovým blahobytem, že všechny ostatní národy budou muset {289} následovat její příklad a otevřít své přístavy dokořán anglickému zboží. Vábivý hlas apoštolů svobodného obchodu zůstal hlasem volajícího na poušti. Nejenže kontinent a Amerika zvýšily vcelku všechna svá ochranná cla; britské kolonie, jakmile dostaly samosprávu, učinily totéž; a jakmile byla Indie podřízena koruně[211], bylo i tam k povzbuzení domácího průmyslu zavedeno pětiprocentní dovozní clo na bavlněné zboží.

Proč k tomu došlo, je pro manchesterskou školu úplná záhada. A přitom je to tak prosté.

Kolem poloviny minulého století byla Anglie doménou bavlnářského průmyslu, a proto bylo přirozené, že při rostoucí poptávce po bavlněném zboží byly právě zde vynalezeny stroje, jež pomocí parního stroje revolucionovaly zprvu bavlnářský průmysl a poté i všechen ostatní textilní průmysl. Bohatá a snadno přístupná ložiska uhlí ve Velké Británii se tedy díky páře stala základnou blahobytu země. Rozsáhlá naleziště železné rudy rozkládající se v blízkosti uhelných dolů usnadnila rozvoj železářského průmyslu, jemuž se dostalo nového stimulu v poptávce po parních strojích a jiném strojovém zařízení. Nadto ještě doprostřed této revoluce celého průmyslového systému přišly protijakobínské a napoleonské války, které skoro na pětadvacet let vytlačily z moře lodě všech konkurenčních národů, a tak prakticky poskytly anglickému průmyslovému zboží monopol na všech zaoceánských a některých evropských trzích. Když byl v roce 1815 opět nastolen mír, stála zde Anglie se svými parou poháněnými továrnami připravena zásobovat celý svět, zatímco v ostatních zemích nebyly parní stroje pomalu ještě ani známy. V průmyslové výrobě byla Anglie daleko před nimi.

Nastolení míru přimělo však záhy i jiné národy dát se po stopách Anglie. Francie, chráněna čínskou zdí svých prohibitivních cel, zavedla páru do výroby. Totéž udělalo Německo, přestože jeho celní tarif byl tehdy liberálnější než v kterékoli jiné zemi, Anglii nevyjímaje. Stejně si vedly i ostatní země. V téže době zavedla britská pozemková aristokracie, aby si zvýšila své renty, obilní zákony[212], čímž se zvýšila také cena chleba a s ní i peněžní mzda. Nicméně rozvoj anglického průmyslu pokračoval úžasným tempem. Kolem roku 1830 zamýšlela Anglie stát se "dílnou světa". {290} Učinit z ní dílnu světa doopravdy si předsevzala Liga proti obilním zákonům[213].

Tenkrát nebylo žádným tajemstvím, jaký cíl se zrušením obilních zákonů sleduje. Snížení ceny chleba a tím peněžní mzdy by britskému továrníkovi umožnilo postavit se proti každé konkurenci, kterou mu vyhrožovali bezbožní nebo nevědomí cizinci. Co mohlo být přirozenějšího, než aby Anglie se svým velkým náskokem ve strojírenství, se svým obrovským obchodním loďstvem, svým uhlím a železem zásobovala celý svět průmyslovými výrobky a ostatní svět aby jí na oplátku dodával zemědělské produkty, obilí, víno, len, bavlnu, kávu, čaj atd.? Taková byla vůle prozřetelnosti a protivit se jí znamenalo vyloženě se vzepřít božímu příkazu. Francii by se snad mohlo nanejvýš povolit, aby do Anglie a ostatního světa dodávala takové zboží řídící se vkusem a módou, které se nedá vyrábět strojově a osvícenému továrníkovi nestojí ani za povšimnutí. Pak, a jedině pak, by zavládl mír na zemi a dobrá vůle mezi lidmi; pak by všechny národy byly spjaty něžnými pouty obchodu a vzájemného zisku; pak by bylo navěky nastoleno panství míru a hojnosti; a dělnické třídě, jejich "rukám", by se řeklo: "Děti, nadcházejí nám krásné časy, posečkejte ještě chviličku." A "ruce" čekají samozřejmě pořád.

Jenže zatímco "ruce" čekaly, nečekali bezbožní a nevědomí cizinci. Neviděli nic krásného v systému, jímž by se momentální průmyslová výhoda Anglie měla proměnit v prostředek, který by jí na celém světě navěky zajistil průmyslový monopol a ze všech ostatních národů udělal pouhé agrární přívěsky Anglie, jinými slovy, přivedl by je do nemálo záviděníhodné situace Irska. Pochopili, že žádný národ se nemůže udržet na stejné úrovni civilizace s ostatními národy, je-li připraven o svůj průmysl a tak zredukován na pouhý houf vesnických hlupáků. Proto podřídili soukromý obchodní zisk národním potřebám a své vznikající továrny chránili vysokými cly, domnívajíce se, že to je jediný prostředek, jak se uchránit toho, aby neupadli do stejné hospodářské situace jako Irsko.

Tím však nechceme říci, že se toto jednání osvědčilo ve všech případech. Naopak; Francie by například byla mnoho získala, {291} kdyby se byla ještě víc přiblížila svobodnému obchodu. Německé továrny dosáhly nynější úrovně za svobodného obchodu a Bismarckův nový ochranářský celní tarif neuškodí nikomu jinému než německým továrníkům samým. Existuje však země, v níž krátké období ochranářství je nejen oprávněné, ale dokonce nezbytné - Amerika.

Amerika je v onom stadiu svého vývoje, kdy zavedení tovární výroby se stalo národní nezbytností. Nejlépe to dokazuje fakt, že ve vynalézání strojů šetřících práci už nevede Anglie, nýbrž Amerika. Americké vynálezy vytlačují dennodenně anglické patenty a anglické stroje. Americké stroje se dovážejí do Anglie, a to skoro do všech průmyslových odvětví. K tomu má Amerika ještě nejčinorodější obyvatelstvo na světě, ložiska uhlí, proti nimž se uhelná ložiska v Anglii zdají téměř mizivá, a hojnost železa i všech ostatních kovů. Cožpak se dá předpokládat, že taková země vystaví svůj mladý rostoucí průmysl dlouhodobému konkurenčnímu zápolení s dávno zavedeným průmyslem anglickým, když jej v krátkém období nějakých dvaceti let může ochranářství rázem postavit na stejnou úroveň, jakou má kterýkoli její konkurent? Jenže, říká manchesterská škola, Amerika se svým ochranářským systémem sama okrádá. Stejným způsobem se okrádá ten, kdo zaplatí rychlíkový příplatek, místo aby použil starého loudavého vlaku, a jede padesát mil za hodinu místo dvanácti.

Dnešní generace se bezpochyby ještě dožije toho, že americké bavlněné zboží bude konkurovat anglickému v Indii a Číně a postupem doby ovládne půdu na obou těchto vedoucích trzích. Americké stroje a železářské zboží konkurují anglickým výrobkům ve všech světadílech, samotnou Anglii nevyjímaje; a táž neúprosná nutnost, která přemístila vlámské továrny do Holandska a holandské do Anglie, přemístí brzy centrum světového průmyslu z Anglie do Spojených států. A na omezeném poli působnosti, které pak Anglii zůstane, nalezne nebezpečné konkurenty v některých kontinentálních státech.

Nadále už nelze přehlížet fakt, že průmyslový monopol Anglie rychle mizí. Jestliže se "osvícená" buržoazie domnívá, že je v jejím zájmu tento fakt tutlat, pak ať se dělnická třída směle {292} podívá pravdě do tváře, neboť má na tom větší zájem než "ti nad ní". Ti mohou ještě dlouho dělat světové bankéře a lichváře, jako to před nimi dělali Benátčané a Holanďané v dobách úpadku. Co však bude s "rukama", až se obrovský anglický vývozní obchod začne rok od roku scvrkávat, místo aby se rozšiřoval? Jestliže přemístění stavby železných lodí z Temže na Clyde stačilo k tomu, aby se v celém londýnském East Endu usídlil chronický pauperismus, co se stane, až se skutečně všechna hlavní odvětví anglického průmyslu přestěhují na druhou stranu Atlantiku?

Dosáhne se tím jedné významné skutečnosti: bude zlomen poslední článek, který ještě spojuje anglickou dělnickou třídu s anglickou buržoazií. Tímto článkem bylo jejich společné úsilí o národní monopol. Jakmile bude tento monopol zničen, bude britská dělnická třída nucena vzít své zájmy a svou záchranu do vlastních rukou a skoncovat se systémem námezdní práce. Doufejme, že nebude čekat až do té doby.




Napsal B. Engels v polovině června 1881
Otištěno jako úvodník v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 7 z 18. června 1881
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

210 Manchesterská škola - směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech ustavili freetradeři zvláštní politickou skupinu, která se později spojila s liberální stranou.

211 Indie se dostala pod bezprostřední panství britské koruny po likvidaci Východoindické společnosti roku 1858 (viz Návrh zákona o Indii, Marx-Engels, Spisy 12, str. 550-553).

212 Obilní zákony, zavedené v Anglii roku 1815, stanovily vysoké dovozní clo na obilí a zakazovaly dovážet obilí, jestliže cena za kvartér (asi 291 litrů) obilí na vnitřním trhu byla nižší než 80 šilinků. Tyto obilní zákony dolehly těžce zejména na nejchudší vrstvy obyvatelstva, byly však nevýhodné i pro průmyslovou buržoazii, protože vedly k zdražení pracovní síly, omezovaly objem vnitřního trhu a bránily rozvoji zahraničního obchodu. Byly zrušeny roku 1846 po dlouhém boji mezi bohatými pozemkovými vlastníky a buržoazií.

213 Ligu proti obilním zákonům (Anti-Corn-Law-League) založili roku 1838 manchesterští továrníci Gobden a Bright. Pod heslem úplné svobody obchodu usilovala Liga o zrušení obilních zákonů, aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila hospodářské a politické pozice pozemkové aristokracie. V boji proti pozemkovým vlastníkům se Liga pokoušela využít dělnických mas. Tehdy však už nejvyspělejší angličtí dělníci začali formovat samostatné politické hnutí dělnictva (chartismus). Po zrušení obilních zákonů v roce 1846 přestala Liga existovat.