Společenské třídy - nezbytné a zbytečné

B. Engels

{314} Společenské třídy - nezbytné a zbytečné

Často byla nadhazována otázka, do jaké míry jsou různé společenské třídy užitečné či dokonce nezbytné. A odpověď byla samozřejmě různá podle toho, o jaké historické období šlo. Nesporně existovala doba, kdy pozemková aristokracie byla nevyhnutelnou a nezbytnou složkou společnosti. Jenže to už je velice dávno. Pak přišlo období, kdy vznikla se stejně nevyhnutelnou nutností kapitalistická střední třída, buržoazie, jak ji nazývají Francouzi, bojovala proti pozemkové aristokracii, zlomila její politickou moc a sama dosáhla ekonomické i politické nadvlády. Nikdy však od vzniku tříd neexistovalo období, kdy by se společnost byla mohla obejít bez pracující třídy. Název a sociální postavení této třídy se měnily; místo otroka nastoupil nevolník a toho zase vystřídal svobodný dělník, svobodný od nevolnictví, ale také svobodný od jakéhokoli pozemského majetku, kromě své vlastní pracovní síly. Jedno však je jisté: ať ve vyšších, neproduktivních vrstvách společnosti došlo k jakýmkoli změnám, bez třídy výrobců společnost žít nemohla. Tato třída je tedy nezbytná za všech okolností, i když musí přijít doba, kdy už nebude třídou, nýbrž bude zahrnovat celou společnost.

Jak dalece je tedy v současné době nezbytná existence každé z těchto tří tříd?

Pozemková aristokracie je v Anglii přinejmenším ekonomicky zbytečná, zatímco v Irsku a Skotsku se stala vyloženě škodlivou {315} pro svou tendenci vylidnit zemi. Vystěhovat lidi do zámoří nebo je odsoudit k smrti hladem a nahradit je ovcemi a zvěří - to jsou veškeré zásluhy, na něž si mohou irští a skotští landlordi dělat nároky. Stačí, aby se konkurence amerických rostlinných a živočišných potravinářských výrobků trochu zvětšila, a anglická pozemková aristokracie udělá totéž, alespoň ti, kdo si to mohou dovolit, protože mají v záloze rozsáhlé nemovitosti ve městech. Ostatních nás brzy zbaví americká konkurence v potravinách. A to bude dobře, protože jejich politická činnost jak v Horní, tak v Dolní sněmovně je opravdovým národním neštěstím.

A jak to vypadá s kapitalistickou střední třídou, onou osvícenou a liberální třídou, která založila britské koloniální impérium a nastolila britskou svobodu? S třídou, jež v roce 1831 reformovala parlament^[221], zrušila obilní zákony a snižovala jedno clo za druhým? S třídou, která v Anglii vybudovala a dosud řídí obrovské továrny, rozsáhlé obchodní loďstvo a stále se rozšiřující železniční síť? Tato třída musí být jistě alespoň tak nezbytná jako třída dělnická, kterou řídí a vede k dalšímu a dalšímu pokroku.

Ekonomická funkce kapitalistické střední třídy skutečně záležela v tom, aby vytvořila moderní systém továren a komunikací poháněných parou a odstranila každou hospodářskou i politickou překážku, která by brzdila nebo mařila rozvoj tohoto systému. Není sporu o tom, že dokud kapitalistická střední třída plnila tuto funkci, byla za daných podmínek nezbytnou třídou. Ale je tomu tak ještě teď? Plní i nadále svou hlavní funkci jako činitele řídícího a rozšiřujícího společenskou produkci k prospěchu celé společnosti? Podívejme se na to.

Začněme s komunikačními prostředky a uvidíme, že telegraf je v rukou vlády. Železnice a značná část námořních parníků nepatří jednotlivým kapitalistům, kteří řídí svůj podnik, nýbrž akciovým společnostem, kde podnik spravují placení zaměstnanci, úředníci, jejichž postavení je po všech stránkách stejné jako postavení předních lépe placených dělníků. Pokud jde o ředitele a akcionáře, vědí, že čím méně se jedni vměšují do řízení a druzí do kontroly, tím je to pro obchod lepší. Zběžná a většinou povrchní kontrola je fakticky jedinou funkcí, která majitelům podniku zbyla. {316} A tak vidíme, že ve skutečnosti nezbyla pro kapitalistické majitele těchto obrovských podniků žádná jiná činnost než jednou za půl roku vyinkasovat dividendy. Společenská funkce kapitalisty zde přešla na placené úředníky; on sám však i nadále shrabuje ve formě dividend do své kapsy plat za tyto funkce, ačkoli už je nevykonává.

Kapitalistovi, kterého rozsah uvedených podniků přiměl "rezignovat" na jejich řízení, zůstala však ještě jiná funkce, a to ta, že spekuluje se svými akciemi na burze. Z nedostatku jiného zaměstnání holdují naši "rezignovavší", ve skutečnosti však zbyteční kapitalisté co hrdlo ráčí hazardní hře v tomto chrámu mamonu. Jdou tam s vědomým záměrem shrábnout peníze, které si údajně vydělali; přesto říkají, že počátek každého vlastnictví je práce a spoření - počátek snad, ale zcela určitě ne konec. Jaké je to pokrytectví zavírat násilím malé herny, když se naše kapitalistická společnost nemůže obejít bez obrovské herny, kde se prohrávají a vyhrávají milióny a milióny a která je jejím pravým centrem! Zde už existence kapitalistického akcionáře, který "rezignoval", není jen zbytečná, ale vysloveně škodlivá.

To, co platí o železnicích a plavbě, bude den ode dne ve větší míře platit o všech velkých průmyslových a obchodních podnicích. "Akcionování" - přeměna rozsáhlých soukromých podniků ve společnosti s omezeným ručením - bylo na pořadu dne v posledních deseti letech i dříve. Od rozsáhlých skladišť zboží v manchesterské City po železárny a doly ve Walesu a severní Anglii a po továrny v Lancashiru, ze všeho se založily nebo se zakládají akciové společnosti. V celém Oldhamu zůstala sotva jediná továrna na bavlněné výrobky v soukromých rukách; dokonce i maloobchodník je stále víc vytlačován "družstevními obchody", z nichž většina je družstevní jen podle jména, ale o tom zas až někdy jindy. A tak vidíme, že sám rozvoj kapitalistického výrobního systému činí kapitalistu stejně zbytečným jako ručního tkalce, s tím rozdílem, že ruční tkadlec je odsouzen k pozvolnému umírání hladem, kdežto zbytečný kapitalista k pozvolnému umírání přejídáním. V jednom jsou si ale oba rovni, a to v tom, že ani jeden, ani druhý neví, co si má se sebou počít.

Výsledek je tedy takový: ekonomický rozvoj naší moderní {317} společnosti směřuje stále víc ke koncentraci, k zespolečenštění vý-roby v obrovských podnicích, které už nemohou řídit jednotliví kapitalisté. Všechny řeči o "oku páně" a o zázracích, které provádí, se stávají čirým nesmyslem, jakmile podnik dosáhne určitých rozměrů. Představte si "oko páně" na Londýnské a Severozápadní dráze! Jenže co nemůže udělat pán, to mohou udělat dělníci a placení úředníci společnosti a dělají to s úspěchem.

Kapitalista si tedy už nemůže dělat nároky na svůj zisk jako na "plat za dohled", protože na nic nedohlíží. Pamatujme na to, když nám obhájci kapitálu troubí tuhle pustou frázi do uší!

V našem článku z minulého týdne^[a] jsme se však pokusili ukázat, že třída kapitalistů už není schopna řídit ani obrovský výrobní systém v naší zemi; že kapitalisté na jedné straně natolik rozšířili výrobu, že periodicky zaplavují všechny trhy výrobky, a na druhé straně jsou čím dál tím méně schopni se udržet proti zahraniční konkurenci. Tak vidíme, že nejen můžeme výtečně hospodařit v našich velkých průmyslových odvětvích bez vměšování kapitalistické třídy, ale že jejich zásahy jsou stále víc na škodu.

Znovu jim říkáme: "Odstupte! Dejte dělnické třídě příležitost, aby ukázala, co umí."

Napsal B. Engels 1.-2. srpna 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 14 z 6. srpna 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz Bavlna a železo, tento svazek, str. 310-313. (Pozn. red.)

221 Jde o reformu volebního práva, kterou přijala anglická Dolní sněmovna roku 1831 a kterou schválila Horní sněmovna v červnu 1832. Tato reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.