Marxistický internetový archiv - Česká sekce

B. Engels



{321} Řeč nad hrobem Jenny Marxové


Přátelé,

žena šlechetného srdce, kterou právě pochováváme, se narodila roku 1814 v Salzwedelu. Její otec, baron von Westphalen, se v Trevíru úzce spřátelil s rodinou Marxových; děti obou rodin vyrůstaly společně. Když Marx odcházel na universitu, věděl už on i jeho budoucí žena, že půjdou životem společně.

V roce 1843, když se Marx poprvé představil veřejnosti jako šéfredaktor první "Rheinische Zeitung" a když pak pruská vláda tyto noviny zakázala, byla svatba. Od té doby Jenny Marxová nejenže sdílela se svým mužem jeho osudy, práci a boje, ale také se na nich sama s největším porozuměním a nejvášnivějším zápalem podílela.

Mladí manželé odjeli do Paříže; z dobrovolného vyhnanství se brzy stalo vyhnanství nucené. Pruská vláda pronásledovala Marxe dokonce i v Paříži. S politováním musím konstatovat, že i takový člověk, jako byl A. Humboldt, se snížil až ke spolupráci s pruskou vládou, aby přiměl vládu Ludvíka Filipa k vypovězení Marxe z Francie. Marx se odebral do Bruselu. Vypukla únorová revoluce. Během nepokojů, které tato událost v Bruselu vyvolala, zatkla belgická policie nejen Marxe, ale uvěznila také bez jakékoli příčiny jeho ženu.

{322} Revoluční vlna z roku 1848 v příštím roce opadla. Přišlo nové vyhnanství, zprvu v Paříži, potom - na zásah francouzské vlády - v Londýně. Tentokrát to bylo vyhnanství se všemi svými útrapami. Jenny Marxová by ještě byla trpělivě snášela všechny běžné strasti vyhnanců, přestože byly příčinou, proč ztratila tři děti, z toho dva chlapce. Ale dívat se na to, jak se všechny strany, vládní i opoziční (feudálové, liberálové a takzvaní demokraté) spolčily proti jejímu muži a nakupily proti němu ty nejhnusnější a nejničemnější pomluvy, dívat se na to, jak mu byl uzavřen všechen tisk bez výjimky, jak stál bezmocný a bezbranný vůči svým protivníkům, jimiž on i ona pohrdali, tím vším hluboce trpěla. A to trvalo celá léta.

I to však skončilo. Evropská dělnická třída si poznenáhlu vydobyla takové politické podmínky, které jí do určité míry umožňovaly jednat. Bylo založeno Mezinárodní dělnické sdružení. Přitahovalo do boje jeden civilizovaný národ za druhým a její muž se v tomto boji bil jako první mezi prvními. Konečně přišel čas, kdy se utrpení, jež prožila, začala zmírňovat. Dočkala se toho, že se všechny ničemné pomluvy nakupené proti jejímu muži rozlétly jako plevy ve větru; dočkala se toho, že učení jejího muže, které se reakcionáři všech zemí pokoušeli potlačit, bylo veřejně a vítězně hlásáno ve všech civilizovaných zemích, všemi civilizovanými jazyky. Dočkala se toho, že revoluční hnutí proletariátu, vědomého si svého vítězství, pronikalo z jedné země do druhé, od Ruska po Ameriku. Jednou z jejích posledních radostí ještě bylo, když se na smrtelném loži dověděla o tom, jaký skvělý důkaz nezdolné životní síly podala v posledních volbách německá dělnická třída přes všechny represivní zákony.

Co tato žena, která prokázala tak jasný a kritický rozum, tak spolehlivý politický takt, tak vášnivou energii a tak velkou dávku oddanosti, vykonala pro revoluční hnutí, to se ani nedostalo na veřejnost, ani se o tom nepsalo v tisku. Co vykonala, to ocení jen ti, kdo ji znali. Vím jistě, že nám budou často chybět její odvážné a moudré rady; odvážné bez vypínání a moudré bez ústupků v otázkách cti.

O jejích osobních vlastnostech nemusím mluvit. Její přátelé {323} je znají a nikdy na ně nezapomenou. Jestliže někdy nějaká žena považovala za své největší štěstí to, že mohla dělat šťastnými jiné, pak to byla ona.




Pronesl B. Engels 5. prosince 1881
Otištěno v "L'Égalité",
čís. 1 z 11. prosince 1881, 3. série
  Podle textu novin
Přeloženo z francouzštiny