Karel Marx
Kapitál, II. díl

Kapitola druhá

Koloběh produktivního kapitálu

Koloběh produktivního kapitálu má všeobecný vzorec: Pr...Z‘ — P‘ — Z...Pr. Tento koloběh znamená periodické obnovování funkce produktivního kapitálu, tedy reprodukci čili výrobní proces kapitálu jako reprodukční proces vzhledem ke zhodnocování; nejen výrobu, nýbrž periodickou reprodukci nadhodnoty; fungování průmyslového kapitálu, který je ve své produktivní formě, nikoli jako jednorázové, ale jako periodicky se opakující fungování, takže obnovení je dáno již výchozím bodem. Část Z‘ může (v určitých případech, v určitých oblastech použití průmyslového kapitálu) jako výrobní prostředky znovu bezprostředně vstoupit do téhož pracovního procesu, z něhož vyšla jako zboží; tím se ušetří jen přeměna její hodnoty ve skutečné peníze nebo v peněžní znaky, čili dostává se jí samostatného výrazu jen v podobě počítacích peněz. Tato část hodnoty nevchází do oběhu. Tak vcházejí do výrobního procesu hodnoty, které nevcházejí do procesu oběhu. Totéž platí i o té části Z‘, kterou kapitalista spotřebovává jako část nadvýrobku in natura. Avšak tato část je pro kapitalistickou výrobu bezvýznamná; přichází v úvahu nanejvýš v zemědělství.

U této formy jsou hned nápadné okolnosti dvojího druhu.

Za prvé. Zatím co v první formě P...P‘ výrobní proces, funkce produktivního kapitálu Pr přerušuje oběh peněžního kapitálu a jeví se jen jako prostředník mezi jeho dvěma fázemi P — Z a Z‘ — P‘, je zde celý proces oběhu průmyslového kapitálu, celý jeho pohyb v mezích fáze oběhu, jen přerušením a tudíž jen zprostředkujícím článkem mezi produktivním kapitálem, který zahajuje koloběh jako první krajní člen, a produktivním kapitálem, který jej jako poslední člen v téže formě uzavírá, t. j. ve formě, v níž může znovu zahájit pohyb. Vlastní oběh se tedy jeví jen jako zprostředkování opakované a díky opakování nepřetržité reprodukce.

Za druhé. Celý oběh se zračí ve formě přímo protikladné oné formě, kterou má v koloběhu peněžního kapitálu. Tam, ponecháme- Ii stranou velikost hodnoty, byla tato forma: P — Z — P (P — Z. Z—P); zde, ponecháme-li opět stranou velikost hodnoty, je; Z — P — Z (Z — P. P — Z), t. j. forma prostého oběhu zboží.

I. Prostá reprodukce

Prozkoumejme tedy nejprve proces Z‘ — P‘ — Z, který probíhá ve sféře oběhu mezi dvěma krajními členy Pr...Pr.

Výchozím bodem tohoto oběhu je zbožní kapitál: Z‘ = Z + z = Pr + z. Funkce zbožního kapitálu Z‘ — P‘ (realisace kapitálové hodnoty v něm obsažené = Pr, která nyní existuje jako součást zboží Z, a rovněž realisace nadhodnoty v něm obsažené, která nyní existuje jako součást téže masy zboží v hodnotě z) byla prozkoumána v první formě koloběhu. Ale tam tvořila druhou fázi přerušeného oběhu a závěrečnou fázi celého koloběhu. Zde tvoří druhou fázi koloběhu, ale první fázi oběhu. První koloběh končí P‘, a poněvadž P‘, stejně jako původní P, může jako peněžní kapitál znovu zahájit druhý koloběh, nebylo zprvu nutné zkoumat, půjdou-li P a p (nadhodnota), obsažené v P‘, i dále společnou cestou, anebo zda budou opisovat odlišné dráhy. Tam by to bylo bývalo nutné prozkoumat jen tehdy, kdybychom byli sledovali první koloběh dále, v jeho obnovování. Ale zde, kde jde o koloběh produktivního kapitálu, musí být tato otázka vyřešena, protože na tom závisí už určení jeho prvního koloběhu a protože Z‘ — P‘ je v tomto koloběhu první fází oběhu, kterou je nutno doplnit aktem P — Z. Na tomto řešení závisí, zda vzorec představuje prostou reprodukci, anebo rozšířenou reprodukci. Charakter koloběhu se tedy mění podle řešení.

Všimněme si tedy nejprve prosté reprodukce produktivního kapitálu, při čemž, jako v první kapitole, předpokládáme, že okolnosti zůstávají nezměněny a že se koupě i prodej jednotlivých zboží uskutečňují za jejich hodnotu. Za takového předpokladu vchází celá nadhodnota do osobní spotřeby kapitalisty. Jakmile došlo k přeměně zbožního kapitálu Z‘ v peníze, obíhá ta část peněžní sumy, která představuje kapitálovou hodnotu, dále v koloběhu průmyslového kapitálu; druhá část, nadhodnota přeměněná v peníze, vchází do všeobecného zbožního oběhu, představuje oběh peněz vycházející od kapitalisty, ale uskutečňující se již mimo sféru oběhu jeho individuálního kapitálu.

V našem příkladu byl zbožní kapitál Z‘ 10.000 liber příze v hodnotě 500 liber št.; z toho je 422 liber št. hodnota produktivního kapitálu; jako peněžní forma 8440 liber příze pokračují v oběhu kapitálu, který byl zahájen Z‘, zatím co nadhodnota 78 liber št., peněžní forma 1560 liber příze, přebývající část zbožního výrobku, vystupuje z oběhu tohoto kapitálu a opisuje oddělenou dráhu ve sféře všeobecného zbožního oběhu.

p — z je řada koupí za peníze, které kapitalista vydává, ať už za zboží ve vlastním slova smyslu, nebo za služby pro svou vzácnou osobu nebo pro svou rodinu. Tyto koupě jsou roztříštěny, uskutečňují se v různých lhůtách. Peníze tedy existují dočasně ve formě peněžní zásoby, určené pro běžnou spotřebu, nebo ve formě pokladu — protože peníze, jejichž oběh je přerušen, mají formu pokladu. Jejich funkce jako oběživa — a zůstávají jím i ve své přechodné formě pokladu — nevchází do oběhu kapitálu v jeho peněžní formě P. <Tato funkce vychází z koloběhu individuálního kapitálu, ale znovu do něho nevchází.> Peníze se v daném případě nezálohují, nýbrž vydávají.

Předpokládali jsme, že celkový zálohovaný kapitál přechází vždy celý z jedné fáze do druhé; tak i zde předpokládáme, že zbožní výrobek procesu Pr je nositelem celé hodnoty produktivního kapitálu Pr = 422 librám št. plus nadhodnoty = 78 librám št., vytvořené za výrobního procesu. V našem příkladu, kde máme co činit s dělitelným zbožním výrobkem, existuje nadhodnota ve formě 1560 liber příze — úplně tak, jako vypočítána pro 1 libru příze, existuje ve formě 2,496 uncí příze. Kdyby však byl zbožním výrobkem na př. stroj v hodnotě 500 liber št. a téhož hodnotového složení, byla by sice jedna část hodnoty tohoto stroje = 78 librám št. nadhodnoty, ale těchto 78 liber št. by existovalo jen ve stroji jako celku; nedá se rozdělit na kapitálovou hodnotu a nadhodnotu, aniž bychom rozbili stroj na kusy a tak zničili s jeho užitnou hodnotou i jeho hodnotu. Obě součásti hodnoty se tedy mohou v součástech zbožního tělesa zračit pouze ideálně, nikoli jako samostatné prvky zboží Z‘, tak jako je každá libra příze oddělitelným, samostatným prvkem 10.000 liber zboží. V prvním případě musí být úplně prodáno celé zboží, zbožní kapitál, stroj, dříve než p může zahájit svůj zvláštní oběh. Naproti tomu, prodá-li kapitalista 8440 liber, představuje prodej dalších 1560 liber úplně oddělený oběh nadhodnoty ve formě z (1560 liber příze) — p (78 liber št.) — z (spotřební předměty). Prvky hodnoty každé jednotlivé kvoty 10.000 liber výrobku, příze, se však mohou právě tak zračit v částech výrobku jako prvky hodnoty celého výrobku. Celý výrobek, 10.000 liber příze, je možno rozdělit na hodnotu konstantního kapitálu (c), 7440 liber příze v hodnotě 372 liber št., na hodnotu variabilního kapitálu (v), 1000 liber příze v hodnotě 50 liber št., a nadhodnotu (m), 1560 liber příze v hodnotě 78 liber št. Právě tak je možno rozdělit každou libru příze na c = 11,904 unce v hodnotě 8,928 pence, v = 1,00 unce příze v hodnotě 1,200 pence a m = 2,496 unce příze v hodnotě 1,872 pence. Kapitalista by mohl také postupným prodejem 10.000 liber po částech postupně spotřebovat prvky nadhodnoty, obsažené v těchto částech, při čemž by právě tak postupně realisoval sumu c + v. Ale i tato operace nakonec předpokládá, že je prodáno všech 10.000 liber, že je tedy prodejem 8440 liber nahrazena hodnota c a v. (Kniha I, kap. VII, 2.)

Ale ať je tomu jakkoli, aktem Z‘ — P‘ získávají kapitálová hodnota a nadhodnota, obsažené v Z‘, navzájem oddělitelnou existenci, existenci různých peněžních sum; v obou případech je jak P, tak i p skutečně přeměněnou formou té hodnoty, která měla původně, v Z‘, výhradně ideální výraz, jen jako cena zboží.

z — p — z je prostý zbožní oběh; jeho první fáze z — p je obsažena v oběhu zbožního kapitálu Z‘ — P‘, tedy v koloběhu kapitálu; naproti tomu jeho doplňující fáze p — z nespadá do tohoto koloběhu, uskutečňuje se jako od něho oddělený akt všeobecného zbožního oběhu. Oběh Z a z, kapitálové hodnoty a nadhodnoty, se po přeměně Z‘ v P‘ štěpí. Z toho vyplývá:

Předně: Jakmile je aktem Z‘ — P‘ = Z‘ — (P + p) realisován zbožní kapitál, nastává možnost rozštěpení pohybu kapitálové hodnoty a nadhodnoty, který byl v Z‘ — P‘ ještě společný a jehož nositelem byla táž masa zboží, tím, že obě tyto hodnoty mají nyní samostatnou formu jednotlivých peněžních sum.

Za druhé: Dochází-li k tomuto rozštěpení, když se p vydává jako důchod kapitalisty, kdežto P pokračuje jako funkční forma kapitálové hodnoty ve své dráze, určené koloběhem — může se první akt Z‘ — P‘ v souvislosti s následujícími akty P — Z a p — z zračit jako dva různé oběhy: Z — P — Z a z — p — z; obě tyto řady náležejí svou všeobecnou formou k obyčejnému zbožnímu oběhu.

Ostatně v praxi, jde-li o spojitá, nedělitelná zbožní tělesa, se součásti hodnoty oddělují a osamostatňují ideálně. Na př. v londýnském stavebnictví, které se z větší části provozuje na úvěr, dostává stavební podnikatel zálohy podle toho, jak stavba domu pokračuje od stadia ke stadiu. Ani jedno z těchto stadií není dům, nýbrž jen reálně existující součást budoucího domu, který se staví; přes svou reálnost je to tedy jen ideální zlomek celého domu, ale přesto je dost reálný, aby byl zárukou pro další zálohu. (Viz o tom dále, kap. XII.)

Za třetí: Jestliže se pohyb kapitálové hodnoty a nadhodnoty, který byl v Z a P ještě společný, rozejde jen zčásti (takže se část nadhodnoty nevydává jako důchod) nebo jestliže se nerozejde vůbec, dochází v kapitálové hodnotě samé ke změně ještě během jejího koloběhu, před jeho dokončením. V našem příkladu se hodnota produktivního kapitálu rovnala 422 librám št. Pokračuje-li tedy produktivní kapitál v pohybu P — Z už na př. v podobě 480 nebo 500 liber št., prochází posledními stadii koloběhu jako hodnota o 58 nebo 78 liber št. větší, než byla počáteční hodnota. To může být zároveň spojeno se změnou hodnotového složení kapitálu.

Z‘ — P‘, druhé stadium oběhu a závěrečné stadium koloběhu I (P...P‘), je v našem koloběhu jeho druhým stadiem a prvním stadiem zbožního oběhu. Pokud jde o oběh, musí tedy být Z‘ — P‘ doplněno aktem P‘ — Z‘. Ale Z‘ — P‘ nejenže už má za sebou zhodnocovací proces (v daném případě funkci Pr, první stadium), nýbrž je už realisován i jeho výsledek, zbožní výrobek Z‘. Z‘ — P‘, dokončuje tedy zhodnocovací proces kapitálu, jakož i realisaci onoho zbožního výrobku, v němž se zračí zhodnocená kapitálová hodnota.

Předpokládali jsme tedy prostou reprodukci, t. j. předpokládali jsme, že se p — z úplně odlučuje od P — Z. Oba oběhy, z — p — z i Z — P — Z, patří co do své všeobecné formy k zbožnímu oběhu (a proto se také neobjevuje žádná diference v hodnotě mezi dvěma krajními členy); proto je snadné dojít k tomu, jak to činí vulgární ekonomie, že se v kapitalistickém výrobním procesu vidí pouhá výroba zboží, užitných hodnot určených ke spotřebě toho či onoho druhu a vyráběných kapitalistou výhradně proto, aby je nahradil zbožími jiné užitné hodnoty čili, jak lživě tvrdí vulgární ekonomie, aby je za tato zboží směnil.

Z' vystupuje od počátku jako zbožní kapitál, a účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá.

V oběhu kapitalistova důchodu slouží ve skutečnosti vyrobené zboží z (anebo jemu odpovídající ideální zlomek zbožního výrobku Z‘) v podstatě jen k tomu, aby se tento důchod přeměnil nejprve v peníze a pak z peněz v řadu jiných zboží, sloužících osobní spotřebě. Ale při tom se nesmí přehlížet jedna nepatrná okolnost: z je zbožní hodnota, která kapitalistu nic nestála, ztělesnění nadpráce, a proto vystupuje na scénu původně jako součást zbožního kapitálu Z‘. Toto z je tedy už samou svou existencí vázáno na koloběh kapitálové hodnoty, která uskutečňuje svůj proces; zastaví-li se tento koloběh nebo je-li vůbec nějak porušen, omezí se nebo se dokonce úplně přeruší nejen spotřeba z, nýbrž tím zároveň i odbyt řady zboží, která tvoří náhradu za z. Totéž nastane i tehdy, nezdaří-li se akt Z‘ — P‘ nebo podaří-li se prodat jen jistou část Z‘.

Viděli jsme, že z —p — z, jako oběh důchodu kapitalisty, vchází do oběhu kapitálu jen do té doby, dokud je z částí hodnoty Z‘, kapitálu v jeho funkční formě zbožního kapitálu; ale jakmile se osamostatní v p — z, oběh důchodu ve své plné formě z — p — z nevchází do pohybu kapitálu, zálohovaného kapitalistou, třebaže z něho vychází. Oběh důchodu je spojen s oběhem zálohovaného kapitálu potud, pokud existence kapitálu předpokládá existenci kapitalisty, a existence kapitalisty je podmíněna jeho spotřebou nadhodnoty.

Z‘, na př. příze, funguje ve všeobecném oběhu jen jako zboží; ale jako moment v oběhu kapitálu funguje Z, jako zbožní kapitál, jako jedna z forem, které kapitálová hodnota střídavě na sebe bere a odkládá. Když byla prodána kupci, vystupuje příze z procesu koloběhu toho kapitálu, jehož produktem je, ale přesto stále ještě zůstává jako zboží ve sféře všeobecného oběhu. Oběh téže masy zboží trvá dále, přestože přestal být momentem v samostatném koloběhu přádelníkova kapitálu. Skutečně závěrečná metamorfosa masy zboží, vržené kapitalistou do oběhu, akt Z — P, její definitivní odchod do sféry spotřeby, může tedy být v prostoru a čase úplně oddělen od metamorfosy, v níž tato masa zboží funguje jako zbožní kapitál daného kapitalisty. Tutéž metamorfosu, která už byla provedena v oblasti oběhu daného kapitálu, zbývá ještě provést ve sféře všeobecného oběhu.

Na věci nic nemění, vstoupí-li příze opět do koloběhu jiného průmyslového kapitálu. Všeobecný oběh zahrnuje jak navzájem se proplétající koloběhy různých samostatných částí společenského kapitálu, t. j. jak souhrn jednotlivých kapitálů, tak i oběh hodnot, vržených na trh nikoli jako kapitál, t. j. hodnot, které vcházejí do sféry osobní spotřeby.

Poměr mezi koloběhem kapitálu, pokud je částí všeobecného oběhu, a koloběhem, pokud tvoří články samostatného koloběhu, před námi opět vystupuje, prozkoumáme-li oběh P‘ = P + p. P, jako peněžní kapitál, pokračuje v koloběhu kapitálu; p, jako vydání důchodu (p — z), vchází do všeobecného oběhu, vypadává však z koloběhu kapitálu. Do koloběhu kapitálu vchází jen ta část p, která funguje jako dodatečný peněžní kapitál. V z — p — z fungují peníze jen jako mince; účelem tohoto oběhu je osobní spotřeba kapitalisty. Pro kretenismus vulgární ekonomie je typické, že tento oběh, který nevchází do koloběhu kapitálu — oběh té části nově vytvořené hodnoty, která se spotřebovává jako důchod — vydává za koloběh charakteristický pro kapitál.

Ve druhé fázi, P — Z, se před námi opět objevuje kapitálová hodnota P = Pr (hodnotě produktivního kapitálu, kterým se tu zahajuje koloběh průmyslového kapitálu), zbavená nadhodnoty, tedy s touž velikostí hodnoty jako v prvním stadiu koloběhu peněžního kapitálu P — Z. Přes rozdíl v místě je funkce onoho peněžního kapitálu, ve který se nyní přeměnil zbožní kapitál, táž: jeho přeměna ve Vp a S, ve výrobní prostředky a pracovní sílu.

Ve funkci zbožního kapitálu Z‘ — P‘ prošla tedy kapitálová hodnota současně se z — p fází Z — P a hned nato vstupuje do doplňující fáze P — S a Vp; její celkový oběh tedy je Z — P — S a Vp.

Za prvé. Peněžní kapitál P vystupuje ve formě I (koloběh P...P‘) jako v původní formě, v níž se zálohuje kapitálová hodnota; zde vystupuje hned od začátku jako část peněžní sumy, ve kterou se přeměnil zbožní kapitál v první fázi oběhu Z‘ — P‘, tedy od začátku jako přeměna produktivního kapitálu Pr v peněžní formu pomocí prodeje zbožního výrobku. Peněžní kapitál tu existuje od začátku nikoli jako původní a jako konečná forma kapitálové hodnoty, neboť fáze P — Z, dovršující fázi Z — P, může být uskutečněna jen tím, že se opět odloží peněžní forma. Proto se ta část P — Z, která představuje zároveň P — S, jeví už nejen jako pouhé zálohování peněz, projevující se v koupi pracovní síly, nýbrž jako takové zálohování, při němž se pracovní síle zálohuje v peněžní formě týchž 1000 liber příze v hodnotě 50 liber št., které tvoří část zbožní hodnoty, vytvořené pracovní silou. Peníze, které se tu dělníkovi zálohují, jsou jen přeměněnou ekvivalentní formou určité části hodnoty zboží, které dělník sám vyrobil. A už jen proto nepředstavuje akt P — Z, pokud je aktem P — S, pouhé nahrazení zboží v peněžní formě zbožím v užitné formě, nýbrž zahrnuje i jiné prvky, nezávislé na všeobecném zbožním oběhu jako takovém.

P‘ se jeví jako přeměněná forma Z‘, jež je opět produktem minulého fungování Pr, minulého výrobního procesu; celá peněžní suma P‘ je proto peněžním vyjádřením minulé práce. V našem příkladu 10.000 liber příze = 500 librám št., produktu spřádacího procesu; z toho se 7440 liber příze = zálohovanému konstantnímu kapitálu c = 372 librám št.; 1000 liber příze = zálohovanému variabilnímu kapitálu v = 50 librám št. a 1560 liber příze = nadhodnotě m = = 78 librám št. Zálohuje-li se z P‘ znovu — za jinak stejných podmínek — pouze původní kapitál = 422 librám št., bude dělníkovi v příštím týdnu v aktu P — S zálohována jen část 10.000 liber příze (totiž peněžní hodnota 1000 liber příze) vyrobených během tohoto týdne. Jako výsledek aktu Z — P jsou peníze vždy vyjádřením minulé práce. Uskuteční-li se hned na trhu zboží doplňující akt P — Z, tedy jestliže se P vydají za zboží, která existují, která jsou na trhu, dochází tu opět k přeměně minulé práce z jedné formy (peněz) v druhou formu (zboží). Ale časově je P — Z odlišné od Z — P. Ve výjimečných případech mohou být současné, na př. jestliže si kapitalista, který uskutečňuje P — Z, a kapitalista, pro něhož je tento akt aktem Z — P, navzájem současně předají svá zboží, a P pak vyrovnává pouze rozdíl. Časový rozdíl mezi splněním Z — P a P — Z může být více či méně značný. Ačkoli P jako výsledek aktu Z — P představuje minulou práci, může nicméně P pro akt P — Z představovat přeměněnou formu zboží, která ještě nejsou na trhu a která se na něm objeví teprve v budoucnu; akt P — Z se obvykle uskutečňuje teprve poté, když je Z znovu vyrobeno. Právě tak může P představovat zboží, která se vyrábějí zároveň s oním Z, jehož peněžním výrazem P je. Na př. při směně P — Z (nákup výrobních prostředků) může být uhlí koupeno dříve, než je vytěženo z dolu. Figuruje-li p jako akumulované peníze a nevydává se jako důchod, může představovat bavlnu, která bude vyrobena teprve v příštím roce. Stejně je tomu při vydávání kapitalistova důchodu, při p — z. Právě tak je tomu i se mzdou S = 50 librám št.; tyto peníze jsou nejen peněžní formou minulé práce dělníka, ale zároveň i poukázkou na současnou nebo budoucí práci, která se teprve realisuje nebo se má v budoucnu realisovat. Dělník si za ně může koupit kabát, který bude zhotoven teprve v příštím týdnu. Právě tak je tomu se značně velkým počtem nutných životních prostředků, které musí být spotřebovány téměř přímo ve chvíli své výroby, nemají-li se zkazit. Tak dostává dělník v penězích, v nichž se mu vyplácí jeho mzda, přeměněnou formu své vlastní budoucí práce nebo práce jiných dělníků. Tím, že mu kapitalista dává část jeho minulé práce, dává mu poukázku na jeho vlastní budoucí práci. Jeho vlastní současná nebo budoucí práce tvoří onu zatím ještě neexistující zásobu, z níž se mu platí za jeho minulou práci. Zde úplně mizí představa vytváření zásoby.

Za druhé. V oběhu Z — P — S a Vp mění tytéž peníze dvakrát místo: kapitalista je dostává zprvu jako prodavač a předává je dále jako kupec; přeměna zboží v peněžní formu slouží jen k tomu, aby se zboží opět přeměnilo z peněžní formy ve zbožní formu; proto je peněžní forma kapitálu, jeho existence v podobě peněžního kapitálu, v tomto pohybu jen pomíjejícím momentem; jinak řečeno, pokud trvá pohyb, jeví se peněžní kapitál, slouží-li za kupní prostředek, jen jako oběživo; jako platidlo ve vlastním smyslu se jeví tehdy, kupují-li kapitalisté od sebe navzájem, má-li se tedy jen vyrovnat platební bilance.

Za třetí. Fungování peněžního kapitálu, ať tento kapitál slouží jako pouhé oběživo nebo platidlo, je pouze zprostředkujícím článkem při nahrazování Z prvky S a Vp, t. j. při nahrazování příze, zbožního výrobku — který je výsledkem produktivního kapitálu (po odečtení nadhodnoty, používané jako důchod) — výrobními prvky tohoto výrobku; je tedy zprostředkujícím článkem při zpětné přeměně kapitálové hodnoty z její zbožní formy v prvky tvorby tohoto zboží; je tedy konec konců jen zprostředkujícím článkem při zpětné přeměně zbožního kapitálu v produktivní kapitál.

Má-li se koloběh uskutečňovat normálně, musí být Z‘ prodáno za svou hodnotu a prodáno beze zbytku. Dále Z — P — Z zahrnuje nejen nahrazení jednoho zboží jiným zbožím, nýbrž nahrazení za týchž hodnotových poměrů. Předpokládali jsme, že se nahrazování uskutečňuje právě takto. Ve skutečnosti se však hodnota výrobních prostředků mění; kapitalistické výrobě je právě vlastní ustavičná změna hodnotových poměrů v důsledku neustálých změn v produktivitě práce, charakterisujících kapitalistickou výrobu. Zde se o této změně v hodnotě činitelů výroby pouze zmiňujeme; prozkoumáme ji později. Přeměna prvků výroby ve zbožní výrobek, Pr v Z‘, se děje ve sféře výroby; zpětná přeměna Z‘ v Pr ve sféře oběhu. Tuto zpětnou přeměnu zprostředkuje prostá metamorfosa zboží. Svým obsahem tvoří však tato zpětná přeměna moment v procesu reprodukce, zkoumaném jako celek. Z — P — Z jako forma oběhu kapitálu zahrnuje funkčně určenou výměnu látek. Přeměna Z — P — Z podmiňuje dále, že se Z rovná prvkům výroby určitého množství zboží Z‘ a že vzájemný poměr hodnot těchto prvků zůstává původní. Předpokládá se tu tedy nejen to, že se zboží kupují a prodávají za svou hodnotu, nýbrž i to, že se jejich hodnota za koloběhu nijak nemění; kde tomu tak není, nemůže proces probíhat normálně.

P v P...P‘ je původní forma kapitálové hodnoty; kapitálová hodnota odkládá tuto formu jen proto, aby ji znovu na sebe vzala. P v Pr...Z‘ — P‘ — Z...Pr je forma, kterou kapitálová hodnota na sebe bere jen v procesu a kterou pak během téhož procesu opět odkládá. Peněžní forma je tu pouze pomíjející samostatnou formou hodnoty kapitálu. Kapitál, když je ve formě Z‘, snaží se stejně horečně vzít na sebe peněžní formu, jako se ji snaží, když je ve formě P‘, přeměniv se v ní doslova v kuklu, odložit, aby se znovu přeměnil ve formu produktivního kapitálu. Pokud tento kapitál setrvává v peněžní formě, nefunguje jako kapitál, a tudíž se nezhodnocuje; kapitál leží ladem. P tu působí jako prostředek oběhu, ale jako prostředek oběhu kapitálu. Zdánlivá samostatnost, kterou má peněžní forma kapitálové hodnoty v první formě jejího koloběhu (ve formě peněžního kapitálu), mizí v této druhé formě, která tak je kritikou formy I a redukuje ji jen na zvláštní formu. Narazí-li druhá metamorfosa P‘ — Z na překážky (nejsou-li na př. na trhu výrobní prostředky), přerušuje se koloběh, proud procesu reprodukce právě tak, jako když kapitál zůstává ležet ve formě zbožního kapitálu. Je tu však rozdíl: v peněžní formě může kapitál vydržet déle než v přechodné zbožní formě. I když nefunguje jako peněžní kapitál, nepřestává být penězi; zdržuje-li se však příliš dlouho ve své funkci zbožního kapitálu, přestává být zbožím a vůbec užitnou hodnotou. Za druhé, když je v peněžní formě, má schopnost vzít na sebe místo své původní formy produktivního kapitálu jinou formu, kdežto ve formě Z‘ není vůbec s to hnout se s místa.

Z‘ — P‘ — Z zahrnuje co do své formy jen pro Z‘ akty oběhu, které jsou momenty jeho reprodukce; ale k uskutečnění Z‘ —P‘ — Z je nutná skutečná reprodukce toho Z, v něž se Z‘ přeměňuje; tato reprodukce je však opět podmíněna procesem reprodukce, ležícím mimo proces reprodukce individuálního kapitálu, představovaného v Z‘.

Ve formě I připravuje akt P — S a Vp jen první přeměnu peněžního kapitálu v produktivní kapitál; ve formě II připravuje tento akt zpětnou přeměnu ze zbožního kapitálu v produktivní kapitál, tedy pokud zůstává umístění průmyslového kapitálu totéž, zpětnou přeměnu zbožního kapitálu v tytéž prvky výroby, z nichž vzešel. Proto se tu tento akt, jako ve formě I, jeví jako přípravná fáze výrobního procesu, ale už jako návrat k němu, jako jeho obnovování, tudíž jako předchůdce procesu reprodukce, tedy také jako předchůdce opakování zhodnocovacího procesu.

Je také nutné ještě jednou podotknout, že akt P — S není prostá směna zboží, nýbrž koupě zboží S, které má sloužit k výrobě nadhodnoty, tak jako je P — Vp pouze procedurou, která je hmotně nutná k dosažení téhož účelu.

Jakmile se uskuteční P — S a Vp, přeměňuje se P v produktivní kapitál, v Pr, a koloběh začíná znovu.

Rozvinutá forma Pr...Z‘ — P‘ — Z...Pr je tedy takováto:

Přeměna peněžního kapitálu v produktivní kapitál je koupě zboží za účelem výroby zboží <a to kapitalistické výroby zboží>. Jen pokud je spotřeba touto produktivní spotřebou, spadá do koloběhu kapitálu samého; podmínkou této spotřeby je, že se pomocí produktivně spotřebovávaných zboží vytváří nadhodnota. A to je něco velmi odlišného od oné výroby a dokonce od oné zbožní výroby, jejímž účelem je existence výrobce; nahrazení zboží zbožím, podmíněné výrobou nadhodnoty, je tedy něco zcela jiného než směna výrobků sama o sobě, zprostředkovaná pouze penězi. Ale tak líčí věc ekonomové, aby dokázali, že není možná nadvýroba.

Mimo produktivní spotřebu P, které se přeměnilo v S a Vp, obsahuje koloběh první člen P — S, který je pro dělníka S — P = Z — P. Z oběhu S — P — Z, který vychází od dělníka a zahrnuje jeho spotřebu, spadá do koloběhu kapitálu jen první člen jako výsledek P — S. Druhý akt, totiž P — Z, nespadá do oběhu individuálního kapitálu, třebaže z něho vychází. Ale pro třídu kapitalistů je nutná stálá existence dělnické třídy, tedy je nutná i spotřeba dělníků, zprostředkovaná aktem P — Z.

Pokud jde o pokračování koloběhu kapitálové hodnoty, jakož i o spotřebu nadhodnoty kapitalistou, ukazuje akt Z‘ — P‘ jen jedno: že Z‘ bylo přeměněno v peníze, prodáno. Kupuje se ovšem jen proto, že předmět je užitnou hodnotou, že je tedy vhodný pro spotřebu toho či onoho druhu, produktivní nebo osobní. Obíhá-li však Z‘ dále, na př. v rukou obchodníka, který koupil přízi, nedotýká se to zprvu pokračování koloběhu onoho individuálního kapitálu, který přízi vyrobil a prodal kupci. Celý proces pokračuje a s ním pokračuje i jím podmíněná osobní spotřeba kapitalisty a dělníka. Okolnost, která je důležitá při studiu krisí.

Jakmile je totiž Z‘ prodáno, přeměněno v peníze, může dojít k jeho zpětné přeměně v reálné činitele pracovního procesu, a tedy i procesu reprodukce. Na věci přímo nic nemění to, zda je Z‘ koupeno definitivním spotřebitelem anebo kupcem, který je chce opět prodat. Rozsah mas zboží, vytvářených kapitalistickou výrobou, je určován měřítkem této výroby a potřebou stálého rozšiřování výroby, ale vůbec ne předurčeným kruhem poptávky a nabídky, nikoli kruhem potřeb, jež mají být uspokojeny. Pro masovou výrobu může být bezprostředním kupcem, mimo jiné průmyslové kapitalisty, pouze velkoobchodník. V jistých mezích se může proces reprodukce uskutečňovat v dřívějším nebo dokonce rozšířeném měřítku, i když zboží z něho vyvržená nepřešla skutečně do sféry osobní nebo produktivní spotřeby. Spotřeba zboží není zahrnuta do koloběhu kapitálu, z něhož tato zboží vzešla. Jakmile je na př. příze prodána, může koloběh kapitálové hodnoty zračící se v přízi začít znovu, nezávisle na tom, co se stalo s prodanou přízí. Jakmile se podaří výrobek prodat, probíhá s hlediska kapitalistického výrobce všechno normálně. Koloběh kapitálové hodnoty, jejímž představitelem je tento kapitalistický výrobce, se nepřerušuje. A rozšíří-li se tento proces — což zahrnuje i rozšířenou produktivní spotřebu výrobních prostředků — může být taková reprodukce kapitálu provázena rozšířením osobní spotřeby (a tudíž poptávky) dělníků, protože tento proces je zahajován a zprostředkován produktivní spotřebou. Tak může výroba nadhodnoty a s ní osobní spotřeba kapitalisty vzrůstat, celý proces reprodukce může být ve stavu největšího rozkvětu — a přesto může velká část zboží přecházet do sféry spotřeby jen zdánlivě, ve skutečnosti však může ležet neprodána v rukou překupníků, tedy být fakticky stále ještě na trhu. Ale proud zboží jde za proudem, a nakonec se ukáže, že dřívější proud byl jen zdánlivě pohlcen spotřebou. Zbožní kapitály si navzájem upírají místo na trhu. Ti, kdo přišli později, prodávají pod cenou, jen aby prodali. Dřívější proudy nenašly ještě odbyt, a lhůta jejich splatnosti se už blíží. Jejich majitelé se musí prohlásit za insolventní anebo prodávat za každou cenu, aby mohli zaplatit. Takový prodej nemá nic společného se skutečným stavem poptávky. Je určován jen poptávkou po placení, absolutní nutností přeměnit zboží v peníze. Pak vypuká krise. Nestává se očividnou přímým poklesem spotřební poptávky, poptávky s hlediska osobní spotřeby, nýbrž omezením směny kapitálu za kapitál, omezením procesu reprodukce kapitálu.

Jestliže se zboží Vp a S, v něž se přeměňuje P, aby splnilo svou funkci peněžního kapitálu, kapitálové hodnoty, určené ke zpětné přeměně v produktivní kapitál — jestliže se tato zboží kupují a platí v různých lhůtách a P — Z tedy představuje řadu koupí a plateb, jež se uskutečňují po sobě, pak část P vykonává akt P — Z, zatím co druhá část stále ještě setrvává v peněžním stavu, aby pak ve chvíli, kterou určují podmínky procesu samého, posloužila k řadě současných nebo postupných aktů P — Z. Tato část je jen dočasně odňata oběhu, aby v určitou chvíli zahájila činnost, začala plnit svou funkci. Ale samo to, že se tato část uchovává v zásobě, je zase funkcí, určenou jejím oběhem a předurčenou k oběhu. Její existence jako kupního a platebního fondu, zastavení jejího pohybu, stav přerušení jejího oběhu, je pak rovněž stavem, v němž peníze vykonávají jednu ze svých funkcí jako peněžní kapitál. Jako peněžní kapitál, neboť v tomto případě jsou i peníze dočasně setrvávající v klidu částí peněžního kapitálu P (P‘ — p = P), té části hodnoty zbožního kapitálu, která = Pr, rovná se hodnotě produktivního kapitálu, který je výchozím bodem koloběhu. Na druhé straně jsou všechny peníze, vzaté z oběhu, ve formě pokladu. Forma pokladu, v níž peníze jsou, stává se zde tedy funkcí peněžního kapitálu, stejně jako se v P — Z funkce peněz jako kupního prostředku nebo platidla stává funkcí peněžního kapitálu. Je tomu tak proto, že kapitálová hodnota tu existuje v peněžní formě, peněžní forma tu je stavem průmyslového kapitálu, stavem určeným všeobecnou souvislostí jeho koloběhu v jednom z jeho stadií. Ale zde se zároveň zase ukazuje jako správné, že peněžní kapitál neplní v koloběhu průmyslového kapitálu jiné funkce než funkce peněz a že tyto funkce peněz mají jen díky své souvislosti s jinými stadii tohoto koloběhu zároveň význam funkcí kapitálu.

To, že se P‘ jeví jako vztah p k P, jako kapitalistický vztah, není bezprostředně funkcí peněžního kapitálu, nýbrž zbožního kapitálu Z‘, který opět jako vztah z a Z vyjadřuje pouze výsledek výrobního procesu, pouze výsledek sebezhodnocení kapitálové hodnoty, k němuž v tomto procesu došlo.

Narazí-li pokračování procesu oběhu na překážky, takže P je vnějšími okolnostmi, situací na trhu atd., donuceno zastavit své funkce P — Z, a proto kratší či delší dobu setrvávat ve své peněžní formě, máme tu opět peníze jako poklad. K tomu dochází i při prostém oběhu zboží, je-li přechod ze Z — P v P — Z přerušen vnějšími okolnostmi. Je to nedobrovolné vytváření pokladu. V našem případě mají tak peníze formu ladem ležícího, latentního peněžního kapitálu. Avšak tím se prozatím nebudeme déle zabývat.

V obou případech je však setrvání peněžního kapitálu v jeho peněžním stavu výsledkem přerušení pohybu, ať už je toto přerušení účelné nebo bezúčelné, dobrovolné či nedobrovolné, ať vyplývá z funkcí kapitálu nebo jim odporuje.

II. Akumulace a reprodukce v rozšířeném měřítku

Protože proporce, v nichž se může rozšiřovat výrobní proces, nejsou určeny libovolně, nýbrž jsou předepsány technikou, dosahuje realisovaná nadhodnota, i kdyby byla určena ke kapitalisaci, často teprve opakováním několika koloběhů takového rozsahu (tedy musí být tak dlouho hromaděna), že může skutečně fungovat jako dodatečný kapitál čili vejít do koloběhu pohybující se kapitálové hodnoty. Nadhodnota tedy ztuhne v poklad a tvoří v této formě latentní peněžní kapitál. Latentní, protože nemůže působit jako kapitál, pokud setrvává v peněžní formě[6a]. Tak se tu jeví tvoření pokladu jako moment, který je součástí procesu kapitalistické akumulace, který jej provází, ale zároveň je od něho podstatně odlišný. Odlišný proto, že tvořením latentního peněžního kapitálu se nerozšiřuje sám proces reprodukce. Naopak, latentní peněžní kapitál se tu tvoří proto, že kapitalistický výrobce není s to bezprostředně rozšířit rozsah své výroby. Prodá-li svůj nadvýrobek výrobci zlata nebo stříbra, který vrhá do oběhu nové zlato nebo stříbro, anebo — což je totéž — obchodníkovi, který směnou za část národního nadvýrobku doveze z ciziny další zlato nebo stříbro, tvoří jeho latentní peněžní kapitál přírůstek zlatého nebo stříbrného národního pokladu. Ve všech ostatních případech na př. oněch 78 liber št., které byly v rukou kupce oběživem, nabývá v rukou kapitalisty pouze formy pokladu; dochází tedy jen k novému rozdělení zlatého nebo stříbrného národního pokladu.

Fungují-li při transakcích našeho kapitalisty peníze jako platidlo (tak, že kupec platí za zboží teprve po kratší či delší lhůtě), nepřeměňuje se nadvýrobek určený ke kapitalisaci v peníze, nýbrž v pohledávky, vlastnické tituly na ekvivalent, který kupec možná už má nebo který možná teprve očekává. Tento ekvivalent nevchází do reprodukčního procesu daného koloběhu — stejně jako do něho nevcházejí peníze, vložené do zúročitelných papírů atd. — ačkoli může vejít do koloběhu jiného individuálního průmyslového kapitálu.

Celý charakter kapitalistické výroby je určen zhodnocováním zálohované kapitálové hodnoty, tedy především výrobou co nejvíce nadhodnoty; za druhé však (viz knihu I, kap. XXII) výrobou kapitálu, tedy přeměnou nadhodnoty v kapitál. Akumulace čili výroba v rozšířeném měřítku, která jako prostředek k neustálému rozšiřování výroby nadhodnoty, tedy k obohacení kapitalisty, je osobním cílem kapitalisty a tvoří jednu ze všeobecných tendencí kapitalistické výroby — stává se však dále, jak bylo ukázáno v první knize, díky svému vývoji nezbytností pro každého individuálního kapitalistu. Neustálé zvětšování kapitálu se stává podmínkou jeho zachování. Ale nebudeme se vracet k tomu, o čem jsme mluvili dříve.

Prozkoumali jsme nejprve prostou reprodukci, při čemž jsme předpokládali, že se celá nadhodnota vydává jako důchod. Za normálních podmínek se ve skutečnosti musí jedna část nadhodnoty vždy vydávat jako důchod a druhá část se musí kapitalisovat, při čemž vůbec nezáleží na tom, že se nadhodnota vyrobená v tom či onom období tu celá spotřebovává, tu zase celá kapitalisuje. V průměru — a všeobecný vzorec může vyjádřit jen průměrný pohyb — dochází po každé k obojímu. Abychom však vzorec nekomplikovali, učiníme lépe, budeme-li předpokládat, že se akumuluje celá nadhodnota. Vzorec Pr...Z‘ — P‘ — Z‘S a Vp...Pr‘ vyjadřuje produktivní kapitál, který se reprodukuje v rozšířeném měřítku jako kapitál větší hodnoty a pak začíná svůj druhý koloběh nebo, což je totéž, opakuje první koloběh už jako vzrostlý produktivní kapitál. Když začíná tento druhý koloběh, máme před sebou jako výchozí bod opět Pr; jenže toto Pr představuje větší produktivní kapitál, než bylo první Pr. Stejně tak, začíná-li ve vzorci P...P‘ druhý koloběh P‘, funguje toto P‘ jako P, jako zálohovaný peněžní kapitál určité velikosti; je to větší peněžní kapitál než ten, kterým byl zahájen první koloběh; jakmile však začíná plnit funkci zálohovaného peněžního kapitálu, mizí jakýkoli náznak toho, že vzrostl kapitalisací nadhodnoty. Ve formě peněžního kapitálu, v níž zahajuje koloběh, mizí úplně stopy takového původu. Totéž se děje i s Pr‘, slouží-li za výchozí bod nového koloběhu.

Srovnáme-li Pr...Pr‘ s P...P‘ čili s prvním koloběhem, uvidíme, že nemají zdaleka stejný význam. P...P‘, vzato samo o sobě, jako oddělený koloběh, vyjadřuje pouze jedno: že P, peněžní kapitál (čili průmyslový kapitál uskutečňující svůj koloběh jako peněžní kapitál) jsou peníze, jež plodí peníze, hodnota, jež plodí hodnotu, že vyrábí nadhodnotu. Naproti tomu v koloběhu Pr se dokončením prvního stadia, stadia výrobního procesu, zhodnocovací proces už uskutečnil a po uplynutí druhého stadia Z‘ — P‘ (prvního stadia oběhu) existují kapitálová hodnota + nadhodnota už jako realisovaný peněžní kapitál, jako P‘, jež bylo v prvním koloběhu posledním krajním členem. To, že byla vyrobena nadhodnota, bylo ve formě Pr...Pr, prozkoumané dříve (viz rozvinutý vzorec o pár desítek řádků výše), vyjádřeno pomocí z — p — z, které ve svém druhém stadiu vychází ze sféry oběhu kapitálu a představuje oběh nadhodnoty jako důchodu. V této formě, kde je celý pohyb vyjádřen jako Pr...Pr, kde tedy mezi oběma konečnými body není rozdíl v hodnotě, je zhodnocení zálohované hodnoty, výroba nadhodnoty, vyjádřeno stejně jako v P...P‘; jenže akt Z‘ — P‘, který je posledním stadiem v P...P‘ a druhým stadiem koloběhu, je prvním stadiem oběhu v Pr...Pr.

V Pr... Pr‘ nevyjadřuje Pr‘, že byla vyrobena nadhodnota, nýbrž to, že se vyrobená nadhodnota kapitalisovala, že tedy došlo k akumulaci kapitálu, a proto se Pr‘ v protikladu k Pr skládá z původní kapitálové hodnoty plus hodnoty kapitálu, akumulované pohybem kapitálové hodnoty.

I P‘, jako pouhé zakončení P...P‘, i Z‘, jak se jeví ve všech těchto kolobězích, vzaty samy o sobě, nevyjadřují pohyb, nýbrž jeho výsledek: zhodnocení kapitálové hodnoty, realisované ve zbožní formě nebo v peněžní formě, vyjadřují tudíž kapitálovou hodnotu jako P + p nebo jako Z + z, t. j. v podobě vztahu kapitálové hodnoty k nadhodnotě jako k svému plodu. Vyjadřují tento výsledek v podobě různých forem oběhu zhodnocené kapitálové hodnoty.

Ale ani ve formě Z‘, ani ve formě P‘ není zhodnocení, k němuž došlo, samo funkcí ani peněžního, ani zbožního kapitálu. Peněžní a zbožní kapitál jsou zvláštní různé formy, různé způsoby existence průmyslového kapitálu, které odpovídají jeho různým funkcím. Peněžní kapitál může plnit jen funkce peněz, zbožní kapitál jen funkce zboží a rozdíl mezi nimi je jen rozdíl mezi penězi a zbožím. Stejně se průmyslový kapitál ve své formě produktivního kapitálu může skládat jen z těch prvků, které vůbec vcházejí do každého pracovního procesu, jenž tvoří výrobky: jednak z předmětných pracovních podmínek (výrobních prostředků), jednak z produktivně (účelně) fungující pracovní síly. Tak jako může průmyslový kapitál existovat ve sféře výroby jen při takovém složení, které odpovídá výrobnímu procesu vůbec, tedy i nekapitalistickému výrobnímu procesu, právě tak může ve sféře oběhu existovat pouze ve dvou formách, které odpovídají této sféře: ve formě zboží a peněz. Ale suma prvků výroby se od samého počátku projevuje jako produktivní kapitál, neboť pracovní síla je cizí pracovní síla, kterou kapitalista kupuje od jejího majitele právě tak, jako si kupuje výrobní prostředky od majitelů jiných zboží; proto i sám výrobní proces vystupuje jako produktivní funkce průmyslového kapitálu, zatím co peníze a zboží se jeví jako formy oběhu téhož průmyslového kapitálu, a tudíž funkce peněz a zboží jako funkce oběhu tohoto kapitálu, při čemž jsou buď přípravou k funkcím produktivního kapitálu, nebo z nich vyplývají. Funkce peněz a funkce zboží jsou zde zároveň funkcemi peněžního kapitálu a zbožního kapitálu jen v důsledku toho, že jsou spolu navzájem spjaty jako formy funkcí, které musí průmyslový kapitál plnit v různých stadiích procesu svého koloběhu. Bylo by tedy nesprávné vyvozovat specifické vlastnosti a funkce, charakterisující peníze jako peníze a zboží jako zboží, z jejich vlastností jako kapitálu — a stejně nesprávné by bylo naopak vyvozovat vlastnosti produktivního kapitálu ze způsobu jeho existence ve výrobních prostředcích.

Jakmile se P‘ nebo Z‘ fixuje jako P + p, Z + z, t. j. jako vztah kapitálové hodnoty k nadhodnotě jako svému plodu, je tento poměr vyjádřen jednou v peněžní formě, po druhé ve zbožní formě, což na věci nic nemění. Tento poměr tedy nevyvěrá z vlastností a funkcí, které jsou vlastní penězům jako takovým nebo zboží jako takovému. V obou případech je vlastnost charakterisující kapitál, ta jeho vlastnost, že je hodnotou plodící hodnotu, vyjádřena jen jako výsledek. Z‘ je vždy produktem fungování Pr a P‘ pouze formou Z‘, která se přeměnila v koloběhu průmyslového kapitálu. Začíná-li tudíž realisovaný peněžní kapitál znovu fungovat jako peněžní kapitál, přestává vyjadřovat kapitalistický vztah, obsažený v P‘ = P + p. Je-li P...P‘ skončeno a P‘ začíná znovu koloběh, nefiguruje už jako P‘, nýbrž jako P, i když je celá nadhodnota obsažená v P‘ kapitalisována. V našem příkladu začíná druhý koloběh peněžním kapitálem 500 liber št., kdežto první koloběh začínal 422 librami št. Peněžní kapitál, který zahajuje koloběh, je o 78 liber št. větší, než byl dříve; tento rozdíl existuje při srovnání jednoho koloběhu s druhým; pro toto srovnání však není místo v rámci každého jednotlivého koloběhu. 500 liber št. zálohovaných jako peněžní kapitál, z nichž 78 liber št. existovalo dříve jako nadhodnota, hraje tutéž úlohu jako 500 liber št., jimiž jiný kapitalista zahajuje svůj první koloběh. Stejně tomu je i v koloběhu produktivního kapitálu. Zvětšené Pr‘ vystupuje při znovuzahájení prostě jako Pr, stejně jako Pr v prosté reprodukci Pr...Pr.

Ve stadiu P‘ — Z‘S a Vp označuje vzrůst velikosti pouze Z‘ ‚ ne však S‘ a Vp‘. Poněvadž Z je součet S a Vp, naznačuje už Z‘, že součet v něm obsažených S a Vp je větší než v původním Pr. Mimo to však by bylo označení S‘ a Vp‘ nesprávné, protože, jak víme, se vzrůstem kapitálu je spojena změna jeho hodnotového složení, s jejímž postupem hodnota Vp roste, kdežto hodnota S relativně a často i absolutně stále klesá.

III. Akumulace peněz

To, zda se může p, zpeněžená nadhodnota, ihned znovu připojit ke kapitálové hodnotě, která je v procesu svého pohybu, a tak společně s kapitálem P ve velikosti P‘ vejít do procesu koloběhu — to záleží na okolnostech, které jsou nezávislé na prosté přítomnosti p. Má-li p posloužit jako peněžní kapitál v novém, samostatném podniku, který má být založen vedle prvního podniku, je jasné, že ho k tomu může být použito jen tehdy, má-li minimální velikost, nutnou pro takový podnik. Má-li být p použito k rozšíření původního podniku, vyžadují poměr hmotných činitelů Pr a jejich hodnotové poměry opět určitou minimální velikost p. Mezi všemi výrobními prostředky působícími v tomto podniku existuje nejen jistý kvalitativní, nýbrž i určitý kvantitativní poměr, určitá proporcionalita rozměrů. Tyto hmotné poměry a s nimi spjaté hodnotové poměry činitelů, kteří vcházejí do produktivního kapitálu, určují minimální rozsah, jehož musí p dosáhnout, aby je bylo možno přeměnit jako přírůstek produktivního kapitálu v dodatečné výrobní prostředky a dodatečnou pracovní sílu nebo jen v dodatečné výrobní prostředky. Tak nemůže továrník-přádelník zvětšit počet svých vřeten, jestliže si zároveň neopatří příslušný počet česacích a předpřádacích strojů, nemluvě ani o zvýšených výdajích za bavlnu a mzdu, jež takové rozšíření podniku podmiňuje. Aby k tomuto rozšíření mohlo dojít, musí tedy nadhodnota už činit slušnou sumu (počítá se obvykle 1 libra št. nových výdajů na vřeteno). Pokud p nedosáhne tohoto minimálního rozsahu, musí kapitál několikrát opakovat koloběh, než suma jím postupně vyrobených p může fungovat společně s P, tedy v P‘ — Z‘S a Vp. Dokonce pouhé změny detailů, na př. u spřádacích strojů, pokud vedou ke zvýšení produktivity, vyžadují zvětšené výdaje na spřádací materiál, zvětšení počtu strojů, jimiž se zpracovává bavlna před předením, atd. V mezidobí se tedy p hromadí, a jeho hromadění není jeho vlastní funkcí, nýbrž výsledkem opakování Pr...Pr. Jeho vlastní funkcí je, že setrvává v peněžním stavu, až ho díky opakovaným zhodnocovacím koloběhům — tedy zvenčí — přibude tolik, že dosáhne minimální velikosti, nutné k jeho aktivnímu fungování: velikosti, v níž se teprve jako peněžní kapitál může zúčastnit fungování peněžního kapitálu P, v daném případě jako akumulovaná část fungujícího peněžního kapitálu P. V mezidobí se p hromadí a existuje jen ve formě pokladu, který je v procesu tvoření, růstu. Akumulace peněz, tvoření pokladu, jeví se tu tedy jako proces, který dočasně provází skutečnou akumulaci, rozšiřování měřítka, v němž působí průmyslový kapitál. Dočasně, přechodně, protože dokud poklad zůstává ve stavu pokladu, nefunguje jako kapitál, neúčastní se zhodnocovacího procesu, zůstává peněžní sumou, která roste jen proto, že se peníze získané bez jejího přispění ukládají do téže truhly.

Forma pokladu je pouze forma peněz, které nejsou v oběhu, peněz, jejichž oběh je přerušen a jež jsou proto uschovávány ve své peněžní formě. Pokud jde o sám proces tvoření pokladu, je vlastní každé zbožní výrobě a jako samoúčel hraje úlohu jen v nevyvinutých předkapitalistických formách této výroby. V našem případě se však poklad jeví jako forma peněžního kapitálu a tvoření pokladu jako proces, který dočasně provází akumulaci kapitálu, poněvadž — a pokud — zde peníze figurují jako latentní peněžní kapitál; tvoření pokladu — uchovávání nadhodnoty, která je v peněžní formě, ve stavu pokladu — je zde funkčně určeným přípravným stadiem k přeměně nadhodnoty ve skutečně fungující kapitál, které se odehrává mimo koloběh kapitálu. Je to tedy díky tomuto svému určení latentní peněžní kapitál; proto je i rozsah, jehož musí poklad dosáhnout, dříve než vstoupí do procesu, po každé určen hodnotovým složením produktivního kapitálu. Pokud však peníze zůstávají ve stavu pokladu, nefungují ještě jako peněžní kapitál, je to ladem ležící peněžní kapitál; ne proto, že jejich funkce je jako dříve přerušena, nýbrž proto, že ještě nejsou schopny svou funkci vykonávat.

Vzali jsme tu nahromadění peněz v jeho původní reálné formě, jako skutečný peněžní poklad. Může však existovat i ve formě pouhých aktiv, pohledávek kapitalisty, který prodal Z‘. Pokud jde o jiné formy, kdy latentní peněžní kapitál existuje i v mezidobí v podobě peněz plodících peníze, na př. jako vklad v nějaké bance, nesoucí úroky, ve směnkách nebo cenných papírech jakéhokoli druhu, tyto formy sem nepatří. Nadhodnota realisovaná v penězích plní v takovém případě zvláštní funkce kapitálu mimo koloběh toho průmyslového kapitálu, z něhož vzešla: funkce, které za prvé nemají nic společného s koloběhem tohoto kapitálu jako takovým a za druhé předpokládají funkce kapitálu, odlišné od funkcí průmyslového kapitálu, které zde ještě nejsou zkoumány.

IV. Reservní fond

Ve formě, kterou jsme právě prozkoumali a která je formou existence nadhodnoty, je poklad peněžním akumulačním fondem, peněžní formou, které přechodně nabývá akumulace kapitálu a která je potud sama podmínkou této akumulace. Tento akumulační fond může však také vykonávat zvláštní vedlejší služby, t. j. vstupovat do procesu koloběhu kapitálu, aniž na sebe bere formu Pr...Pr‘, aniž tedy rozšiřuje rozsah kapitalistické reprodukce.

Prodlužuje-li se proces Z‘ — P‘ nad svou normální délku a zdržuje-li se tedy abnormálně přeměna zbožního kapitálu v peněžní formu, anebo stoupá-li poté, co se tato přeměna uskutečnila, cena na př. výrobních prostředků, v něž se musí přeměnit peněžní kapitál, nad výši, která byla na začátku koloběhu, může být pokladu, který funguje jako akumulační fond, použito k tomu, aby zaujal místo peněžního kapitálu nebo jeho části. Peněžní akumulační fond slouží takto jako reservní fond k vyrovnávání poruch koloběhu.

Jako takový reservní fond se liší od fondu kupních prostředků a platidel, které jsme prozkoumali v koloběhu Pr...Pr. Tyto prostředky jsou částí fungujícího peněžního kapitálu (jsou to tedy formy existence určité části kapitálové hodnoty, která je vůbec v procesu), jehož části začínají fungovat jen jedna po druhé, v různých časových úsecích. V nepřetržitém průběhu výrobního procesu se neustále tvoří reservní peněžní kapitál, protože dnes na př. platby dojdou, ale platit se bude muset teprve později, dnes se prodalo větší množství zboží, ale větší množství zboží se má zase nakoupit teprve v příštích dnech; v těchto mezidobích je tedy ta či ona část oběžného kapitálu neustále v peněžní formě. Naproti tomu není reservní fond součástí už fungujícího kapitálu, přesněji řečeno peněžního kapitálu, nýbrž kapitálu, který je v přípravném stadiu své akumulace, nadhodnoty, která se ještě nepřeměnila v aktivní kapitál. Je ostatně samozřejmé, že se kapitalista za obtížných okolností vůbec neptá, jaké určité funkce plní peníze, které má v rukou, nýbrž prostě používá toho, co má, jen aby udržel v chodu proces koloběhu svého kapitálu. Tak v našem příkladu P = 422 librám št., P‘ = 500 librám št. Existuje-li část kapitálu 422 liber št. jako fond platidel a kupních prostředků, jako peněžní zásoba, předpokládá se při tom, že za nezměněných okolností vstoupí celá do koloběhu a že k tomu zároveň stačí. Reservní fond je však částí 78 liber št. nadhodnoty; může vstoupit do procesu koloběhu kapitálu v hodnotě 422 liber št. jen tehdy, uskutečňuje-li se tento koloběh za okolností, které nebyly nezměněny; neboť je částí akumulačního fondu a figuruje v daném případě bez jakéhokoli rozšíření měřítka reprodukce.

Peněžní akumulační fond je už existencí latentního peněžního kapitálu; je tedy přeměnou peněz v peněžní kapitál.

Všeobecný vzorec koloběhu produktivního kapitálu, zahrnující prostou reprodukci a reprodukci v rozšířeném měřítku, je:

Je-li Pr = Pr, pak je P ve 2) = P‘ — p; je-li Pr = Pr‘, pak je P ve 2) větší než P‘ — p, t. j. p se zcela nebo zčásti přeměnilo v peněžní kapitál.

Koloběh produktivního kapitálu je forma, v níž klasická ekonomie zkoumá proces koloběhu průmyslového kapitálu.

__________________________________

Poznámky:

6a Výraz „latentní“ je převzat z fysikální představy o latentním teple, která je nyní theorií přeměny energie téměř odstraněna. Proto jej Marx ve třetím oddílu (pozdější redakce) nahrazuje výrazem převzatým z představy o potenciální energii: „potenciální“ nebo, podle analogie s virtuálními rychlostmi d'Alembertovými, „virtuální kapitál“. — B. E.